Na české filmy jsem poslední roky chodil s obavami, podobně jako k zubaři, člověk podvědomě očekává, že to bude bolet. Nejinak tomu bylo i před promítáním posledního opusu mistra Vejdělka, jehož minulá veselohra mnou otřásla, hlavně postava vilné penzistky sršící vtipem a touhou. To, že jsem před multibiografem ztratil lístek, mne přesvědčilo, že můj anděl strážný byl přítomen a má mne přes veškeré výhrady rád. Nad vřelostí jeho citu jsem lehce zapochyboval, když jsem lístek na nablýskané podlaze obchodního centra našel. Nebylo vyhnutí. Vlastně jsem návštěvu úplně neplánoval, ale zbyl mi nějaký čas a nechtělo se mi jet domů a zase se vracet, tak jsem se rozhodl poddat se osudu a jít na první představení, které bude k dispozici. Slečna za pultem nabízela ještě nějaký zahraniční horor, ovšem po nich špatně usínám a český film obecně je horor svého druhu.
K mému překvapení však Muži v naději, které jsem nevím proč považoval za Muže v říji, zcela opustili tradici nové české vlny komedií bez humoru a jakkoli se nejednalo o legrandu intelektuálního typu, bylo to prostě vtipné. Zaznamenal jsem komentáře plivající po nemorálním schvalování nevěry a nevěrníků a tvůrcům spílající do ničitelů české společnosti. Myslím, že pro nákup morálky by se mělo chodit v neděli do kostela a ne do kinoteatru. Navíc v národě, který se cpe eidamskou cihlou jako protržený, nelze o morálce mluvit. Dokázal bych si představit, že by ve filmu nemuseli hrát tolik provaření herci, ale chápu cílení na masy, nakonec hráli dobře. Velikým překvapením pro mne byla slečna Vica a její prsy. Jistě, když si oblékla červené minišaty bylo to trapně prvoplánové a kýčovité, podobně jako třeba červené Ferrari. Vůbec tedy hlasitě odsuzuji způsob, jakým se tvůrci postavili k otázce genderu, a domnívám se, že kdyby snímek viděly ukrajinské topless aktivistky, musely by se opět svléknout.
Nejenže se mi již dlouho nestalo, že bych se na českém filmu spontánně bavil, zatímco zde jsem se naprosto v souladu s davem a bez pocitu studu smál všem těm prvoplánovým gagům, ale některé scény byly zrežírovány a sestříhány tak mistrně, že jsem byl u vytržení. Nemluvě o tom, že vypouštění popela na horské dráze je důkazem, že i zcela mainstreamový opus si může dovolit humor, který není z výprodeje. Zkrátka a dobře film se mi líbil a na českou komedii byl nebývale vtipný a dokonce mi ani nevadilo, že se na chvíli z komedie transformoval do jiného žánru, tak to v životě bývá. Ale možná je to celé způsobené jen tím, že jsem citově oploštělý a emociálně chladný člověk, který má raději jihočeskou selku než pražskou intelektuálku. Zajímavé je srovnání s posledním filmem pražského žáka Rajka Grliće, který také špásuje s tématem nevěry, ale přeci jen o vous sofistikovaněji a obsahuje více plnočelné nahoty = je lepší. Prohrát s lepším soupeřem není hanba.
Do pondělního rána jsem dnes vyjížděl s dobrým pocitem příjemně prožitého víkendu. Podařilo se mi splnit všechny domácí úkoly, které jsem si pro sebe připravil. Vlastně těch úkolů tolik nebylo, konkrétně byl pouze jeden: dočíst autobiografické pojednání pana režiséra Emira Nemanji. Očekával jsem větší nastavování zrcadla prohnilému globalistickému imperialismu a více veselých příběhů z natáčení, ale přesto knihu nezavrhuji. Jen jsem si s hrůzou uvědomil, že jsem dílo poprvé otevřel před devíti měsíci, za tu dobu jsou mnozí lidé ochotni donosit dítě, obvykle hlavně ženy. Nemusí však hned pršet a tak jsem byl spokojený i s kapáním a na noční stolek připravil povídání o Bohu a rokenrolu z pera jistého mnicha s pestrou minulostí. Mimo plán jsem také očistil kuchyňskou línii, což jí velice prospělo, nepřestane mne udivovat, jak za několik málo měsíců může být deska sklokeramického typu tak znečištěná. Pověsil jsem také na čestné místo zarámovanou stránku bulvárního listu ze Spojeného království, kde se u článku o kotech vypadajících jako pan Hitler vyskytla podobenka mého kocourka, což považuji za největší rodinný úspěch v průniku do médií, minimálně od dob, kdy vyšlo v Lidové demokracii babiččino smuteční oznámení.
Mnozí lidé nadávají na pondělí, ale myslím, že je v tom pondělí neprávem. Jako spolužák Adam, jehož příjmení, které navíc nebylo těžké považovat za křestní jméno, jej předurčovalo k tomu, že byl stále vyvoláván a usvědčován z neznalosti učiva, protože správný pedagog prostě jede podle abecedy a ze zavedené praxe se nenechá vykolejit. Přičemž tedy nechci zapomenout na těch několik osvícených kantorů, kteří v rámci spravedlnosti občas nezvykle kretivně začínali vybírat „odzadu“. Ve středu Evropy se vždy vyplatilo držet se ve středu. I v pondělí, které je sice první v řadě prašivých všedních dnů, ale nic zlého obvykle v tento den nezačalo. Téměř všichni ovčani mají naopak rádi pátek, poloviční sobotu, den odjezdů na chaty, chalupy, den konzumace lehkých i těžších drog, den uvolnění vázanky a mravů. Ovšem zrovna pátek nemá v historii přiliš kladnou úlohu. Velký pátek, černý pátek, druhá světová válka kupříkladu také nezačala v pondělí. Psát o pátku třináctého je ztráta času. Bylo by však nemálo naivní se dovolávat spravedlnosti pro den v týdnu, když se nedostala těm, kteří si ji zasloužili více. Mohu tedy alespoň svým osobním postojem prokázat neprávem ustrkovanému, že není sám ve svém velkém pátku, ikdyž se jedná o pondělí. A kde je velký pátek, tam je vzkříšení.
Vzkříšení by však bylo příliš optimistickým výrazem pro toporné opouštění lůžka, začíná nám zase svítat o něco později. Přemýšlel jsem nad knihou onoho mnicha, která by se jistě měla číst na důstojnějším místě a při důstojnější činnosti než je ranní defekace, že vcelku rozumím pohnutkám vedoucím k výměně tohoto vlčího světa za klášterní klid a pohodu. Jen bych myslím měl problém se vší tou askezí. Brzkým vstáváním, které mi na rozdíl od pozdních příchodů domů nikdy moc nešlo, a postní stravou, na kterou jsem prostě příliš rosolovitý otrok chutí. Jednou jsem navštívil takový manastýr ve středu Balkánu a souhrou osudu, které se říká nevyzpytatelné cesty, jsem zůstal na nocleh a také večeři, vzhledem k tomu, že jsem od rána neměl v ústech a odpoledne se stávalo dosti pozdním, rád jsem pozvání přijal. Během dvouhodinové večerní služby jsem se začal modlit, abych se udržel na nohou a tudíž jsem natěšeně uvítal její konec a možnost usednutí za stůl spolu s muži v černém. Nejprve přinesli polévku a všichni si popořadě nalévali po půlce naběračky, učinil jsem také tak, s vychytralým plánem, že přeci není problém talíř doplnit. Nebyl by to problém, kdyby vzápětí neodnesli polévkovou mísu. Podobně to bylo i s vařenou zeleninou a ještě jedním nemasitým chodem. V posledním vypětí sil v tomto zápasu za přežití jsem z odnášené nádoby chvatně uzmul jablko. Jeden z mnichů místo večeře četl z veliké knihy a než jsem stačil jablíčko sníst, všichni povstali, políbili ruku nejstaršímu a zmizeli do tmy. I já tehdy šel. Ačkoliv jsem se ještě dnes styděl za své obžerství, vrátil jsem knihu na stolek a šel si připravit sendvič s chutným pršutem od pana Grboviće a španělským ovčím sýrem neméně lahodné chuti.
Ve voze jsem si pustil legendární vokálně-instrumentální skupinu Pekinška patka, jejíž hudba nemůže nikdy zestárnout, jakkoli je poslední z obou desek stejně stará jako můj hvězdolet, jehož plechy místy stáří naplno zasáhlo. To ovšem není z prostorné a pohodlné kabiny vidět a tak je možno bez problému se kochat houpavou jízdou, odleskem hvězdy a smát se pošetilým řidičům mladoboleslavských dravců, kteří chaoticky přejíždějí mezi pruhy, povinně bez zapnutého blikače, nedodržují vzdálenosti, a vůbec se jaksi dotěrně snaží vytočit své okolí. Zrovna když hrála ona památná píseň, při které se hlavní hrdina nedoceněného filmu Miše Radivojeviće ukájí ve svém automobilu, celý provoz se zastavil a ani pán se zelenou oktávijí, který rozdurdil mocný tedey agregát a dokázal se ještě dostat z levého pruhu do pravého, se nikam nepohnul. Chodemmimo se masturbující hlavní hrdina nazývá Slobodan Milošević a film vznikl také ve stejném roce jako ctihodný Helmut. Vedle mne se zastavil autobus emhádé, naplněný cestujícími až po strop, nikdo z nich se neusmíval, ale byl jsem alespoň rád, že jsem i já neonanoval při oné písni, protože bych si při pohledech cestujích připadal dost hloupě. Ostatně brzy se okna autobusu zamlžila a pohledům byl konec. Znovu jsem si vzpomněl na jednoho kamaráda, uživatele městské hromadné, který se mne ptal, jestli mi na individuální dopravě nevadí, že stále někde stojím v zácpě. Když jsem porovnal pohodlí mé maličkosti, sedící v pohodlné sedačce z pravé umělé kůže a stojící cestující v zamlžené karose, přiznal jsem si smutnou pravdu, že mi stání v zácpě až tolik nevadí. A to jsem již odvykl od tradiční vůně bezdomova, která se v oněch prostředcích šíří. Tuhle jsem jel z jakési restaurace a s překvapením zjistil, že metro funguje déle než kdysi, mé nadšení polevilo, když jsem ucítil puch vycházející z vousatého muže. Vydržel jsem to dvě stanice a velmi hrubě jej požádal, aby ode mne šel co nejdále, protože smrdí jako skunk, což muž ten udělal a ještě se omlouval, že prý nevěděl. Jen aby.
Po pár desítkách minut popojíždění za zvuku kvalitního srbského punku se objevila modrá záře nad obzorem. Než album dohrálo, dokodrcal jsem se kolonou k dějišti nehody dvou tramvají, když jsem viděl jak je jeden ze štrásnbánů pokroucený, měl jsem chuť cestovat s pražským podnikem ještě více. I přes pozdní příchod (samozřejmě si to napracuju), jsem však nepodlehl pondělní trudnomyslnosti, vždyť jsme si už řekli, že to není tak zlé, a rozhodl jsem se, že mi dobré naladění nic nevezme. Ani banální pracovní problémy kumulující se v opruzoidní kynutý monstrproblém. Ani šunkafleky s kyselým okurkem nevalné chuti ze závodní jídelny. Ani výmluvy podřízených či výmluvy nadřízeným. Pošmourno a temno také ne. Stejně jako ucpané cesty domů. A že jsem zapomněl prádlo pověšené na terase. Když pozitivně, tak pozitivně. Jen se takto k večeru nemohu zbavit dojmu, že zůstat v tom všivém dni doma s tou rozečtenou knihou, byla by radost opravdovější. Ještě mne zaujalo, kolik lidí mělo potřebu si neštěstí tramvajového typu ofotit, já tak samozřejmě neučinil, jednak jsem si říkal, že na webu bude snímků dosti a poté mne celkem znechutil pohled na kabinu tramvajfýrerovu, kterážto byla jaksi rozpuštěna v druhé tramvaji, z čehož šlo celkem jednoduše dedukovat, že nedobře dopadl i samotný pan fýrer, což lžidnes potvrdil. Ofotil jsem však jinou věc, kterou jsem ze stojící limuzíny viděl. Jezdím okolo téměř každý den a názvu obchodu jsem si všiml již dříve, jen nebylo času a prostoru k zaznamenání. Chci tím přispět k diskuzi, kterou v české většině vyvolaly mačetnické humoresky v okresu na severu. Není třeba přeci hned oživovat diktátora, který vypadá jako můj populární kocour, jak si ona oplácaná dívka napsala na tílko. Vyloučeným soudruhům na ubytovny lze prostě vzkázat: „Nechcete přiložit ruku k dílu? Budete přiloženi!“
Vždy počátkem září bývám zádumčivý, jsem opět o rok starší, hlásí se ke slovu období zmaru, chladu a padajícího listí, děti jdou do školy. I tentokráte jsem se v předvečer životního jubilea zodpovědně věnoval sebelítosti a chmurným úvahám, ze kterých mne vytrhla zpráva o pádu letadla se zlatými hochy. Během televizního zpravodajství jsem si uvědomil, že ačkoliv jsem ty mladé muže neznal (pravda, žádné kolektivní sporty nesleduji), jde o tragédii národní, když se jí věnuje tolik času. V komervizní relaci byl dlouhý blok vzpomínající na zemřelé jako na jakostní sportovce, ryzí osoby pevných charakterů, táty od rodin a vyšší lidské bytosti vůbec, po této masáži jsem začal litovat, že jsem neseděl v letadle místo nich. Protože jsem však citově otupělý a emociálně chladný, rychle jsem se vzpamatoval a k celospolečenskému třeštění okolo mrtvých hokejistů se nepřidal. Jan Palach by se asi divil, kdyby viděl, že zápalná oběť může český národ vyburcovat, jen je třeba přiznat, že podcenil přípravu s kotoučem. Zajímavě potrhlý mi přišel nápad s vystavováním těl v rakvích blízko pomníku Mr. Husa, který měl s plameny také své zkušenosti. Nakonec se ale vše uklidnilo a ve vzduchu tak zůstala jen otázka, jak k neštěstí došlo, otázka, kterou pozorný člověk nalezne již v názvu zříceného stroje.
Uvědomil jsem si také, že neštěstí vede lidi k víře. Do uspenského chrámu totiž dorazil v neděli i Jarda Jágr, hlavně mezi přítomnými dámami způsobil značný rozruch, všichni jsme si rovni, ale známý sportsman byl výrazně rovnější než všichni gastarbajtři z východních zemí, kteří útroby kostela pravidelně plní a tolik pohledů nepřitahují. A přitom by člověk řekl, jaký je v tom rozdíl, všichni se rozhodli pro fyzickou práci v zahraničí. Led nebo beton. Aby si člověk plně uvědomil, jak zajímavý je jeho život, je prý doporučené ofotit každý den jednu podobenku a vystavit ji na internetu, alespoň tak píší zakladatelé projektu 365, tedy hnutí směřujícího k sebeuvědomování a každodennímu vystavování fotek. Projekt mne zaujal a s velkou vervou jsem se do něj zapojil, když jsem však ani devátý den za sebou nenašel nic, co by stálo za ofotografování, na další pokračování jsem rezignoval. A do toho zemřel poslední hokejista, ten, o kterém říkali, že měl štěstí, že přežil s nějakými mnohaprocentními popáleninami. A to tolik bojoval o život. Přiznám se, že zcela nechápu, proč se toto slovní spojení používá. Pacient leží, ani se nehne, monitory životních funkcí dělají do napjatého ticha zlověstné píp, je to boj.
Člověk také s přibývajícím věkem více myslí na zdraví. V poslední době jsem začal hodně myslet na varlata. Jeden pan primář mne varoval, ať prý nenosím telefon mobilního typu v přední kapse texasek, protože ozařuje varlata. Dokonce prý na to existuje jakási klinická studie. Sám nosí telefon v kapse u košile, plíce jsou prý také citlivé, ale má li si vybrat, jestli přijít o plíci či varle, vybere první. Musel jsem přiznat, že to dává smysl a jistě je lepší za sebou tahat bandasku s kyslíkem než nemít koule. Problém vidím jen v tom, že zřídkakdy nosím košile. Poohlédl jsem se po mezisíti, jestli se neprodává nějaké mazané pouzdro. Nic vhodného jsem však nenalezl a tak mne napadlo, jestli něco takového nezačít vyrábět. Vždyť je to díra na trhu. Takové podkolenní či ještě lépe kotníkové pouzdro na mobil, které drží zákeřné záření daleko od varlat, to by mohl být šlágr. Tak se vydělávají peníze a ne honěním se za toušem. Pro začátek jsem se rozhodl pro opatření méně pracné, nenosit mobil s sebou, varlata to ochrání, jen pan nadřízený nemá úplné pochopení.
Nakonec mne bilancování nějak přestalo bavit, alespoň k jedné dobré věci jsem se dobral, začal jsem znovu číst. Poslední dobou jsem se nějak nemohl soustředit, podesáté přečtený odstavec znovu nezanechal stopu, do půlhodiny jsem spolehlivě usínal. Od pořízení Helmuta odpadlo i čtení cestou do zaměstnání, jakkoliv by mnohdy bylo lepší koukat do knihy než na vozy z mladoboleslavské produkce. Ovlivnil mne nejprve Ratko Mladić, který po svém zatčení požádal o jahody a několik děl ruských klasiků, příslušník kulturního národa se nezapře. Mezi prominentními srbskými vězni je vůbec četba ruských autorů populární, nedávno jsem viděl intervjů s panem Golubovićem, takto profesionálním zločincem, který vypadá spíše jako zápasník než jako intelektuál, jenž se též vyznal z lásky k Dostojevskému, Puškinovi a dalším velikánům ze země, nad kterou nikdy nezapadá slunce. A ovlivnil mne také pan Jágr, s pukem ho asi nedostihnu, do kostela chodí pravidelně, ale jistě nepřečetl tolik beletrie od jihoslovanských autorů. A pokud náhodou ano, jistě přitom na něm neležel kocour připomínající Adolfa Hitlera. Snad to bude věřícím dívkám stačit a příště budou zpod plachétek po očku koukat po mne.
Ani měsíc po návratu z Balkanistánu jsem nepřišel na to, co že je zde lepšího, samozřejmě s výjimkou průměrného výdělku a piva plzeňského typu. I to jsou ale věci relativní. Je otázkou, jestli je lepší vykonávat nějaké balkánské povolání za peníz výrazně menší, avšak v podmínkách nesmiřitelně důstojnějších. Ačkoliv nižším pracovním výkonem si nové audi nezasloužíme, jak hezky řekl pan profesor prezident, uklidňuje mne jen to, že po tomto epochálním zhmotnění českého motoristického onanismu ani pramálo netoužím. A Jelen pivo je také dost dobře pitelné pivo, nemluvě o jihosrbském pokladu, pivu Niško, které není příliš známé ani za hranicí regionu. Uznávám, že člověk jednoduše vzhlíží s romantizujícími představami k zemi, kde nikdy nemusel v časném lednovém pondělním ránu spěchat do zaměstnání, vystát frontu na katastrálním úřadu či zabývat se přiboudlými výroky ministerských úředníků a následnými výkřiky vole a nevole, přesto se nemohu zbavit pocitu, že jižní slunce více hřeje a vůbec je tam „dole“ tak nějak lépe.
Pominu nepovedené klima, za které těžko někoho obviňovat, jakkoli je typické, že bájný praotec vylezl na první kopec a blekotal cosi o jakémsi strdí, což dodnes nikdo netuší, co znamená. Pračeši to jistě netušili ani tehdy, ale nechtělo se jim plahočit se dál a zůstali v nížině pod kopcem. Ale možná si opravdové léto Češi ani nezaslouží, protože by stejně grilovali uzeniny z kůží a octem omyté maso v barevném koření. Česká ochota cpát se odpadky mi vadí asi nejvíc, víc než agresivní řidiči vozů s bojovou slepicí na značce, prorůstání nejhnědějších nacistů do ministerstva školství či průvody gejů ve středu matky měst. Z poslední cesty jsem si dovezl zásobu delikátních masných výrobků pana Grboviće a dalších šmakulád, takže byl přechod pozvolný, nakonec však kontraband zmizel a byl jsem nucen se i přes obrovskou nechuť dostavit no našeho Alberta. Byl jsem hlasem z tlampače upozorněn, že šmoulové mají rádi čerstvost a neměl jsem pocit, že by příčetný občan měl brát názor uvozhřených modrých panáčků animovaného typu jako něco směroplatného.
Hned u vchodu se na mne smály akční broskve, bohužel měly tvrdost dlažební kostky a stejně svůdně voněly. Podobně plastová byla i nizozemská rajčátka, kdo by také čekal u srpnových tomat vůni a nedejbože chuť. Proč vlastně dovážíme zeleninu z takového jižního státu, jakým je Holandsko? Uznávám, že srbští soudruzi tam zase dovážejí své elity, ale nikdo není dokonalý. Celá nabídka ovoce a zeleniny byla stejně pazgřivá a se slzou v oku jsem vzpomínal na mladenoveckou tržnici, kde sice šmoulové žádná moudra do éteru nevypouštěli, ale zralé plody nabízené babkami by ze Země živitelky udělaly lacinou parodii. Podobně tomu bylo v sekci uzenin, všechny ty uzeniny vyrobené bez uzení a lisované z kůží a dalšího sajrajtu by asi zákazníky pana Grboviće příliš neoslovily. Ani exkluzivní vakuované výrobky nevypadají příliš lákavě. Kam se hrabou na takový zlatiborský pršut nebo njegušský pršut nebo užický pršut nebo sjenický pršut. A nakonec i na dalmatský pršut…
Mezi všemi těmi kentusy hrají prim výrobky v unifikovaných alberťáckých obalech. Nevím co by na to řekli šmoulové, ale osobně považuji 22% ryb v rybích prstech jako žalostně málo, naštěstí má omezená představivost nedokáže ani tušit, o jaké ryby se jedná. Ani exkluzivní program ale není bez vady, alespoň mi přijde, že paštika s kachními játry tvořená hned 3% jater a 72% rostlinného tuku by se příště měla jmenovat spíše ochucený margarin. Tristní je nabídka lahůdek obecně, ale přiznejme si, co si zaslouží národ, který za lahůdku považuje míchanici majonézy, sterilované zeleniny a nejpodřadnějšího salámu. Nejděsivější na tom všem je, že spoluobčané ukládají tyhle sračky do svých spotřebních košů a tváří se u toho spokojeně. Nevadí jim náhražky, polské maso a sýry nevalné chuti. Musím se zde ovšem zastat polského sýru „krolewski“, který je z alberťácké nabídky asi nejméně nepoživatelný. Také rybí konzervy ze zemí bývalého sovětského svazu jsou připomenutím pravdivosti pořekadla, že nedělají totéž ti dva, kteří totéž dělají. České hospodyňky si však vystačí s málem a při prohlížení receptů na serveru mimibazar.cz lze jen žasnout nad kreativitou tamních uživatelek, jen bych nerad, aby mi někdo někdy naservíroval podobnou laskominu jako jsou všechny ty zapečená masa s tatarkou či pomazánkovým máslem. Kdyby však zůstalo pouze u domácího experimentování.
Druhdy jsem se osmělil a rozhodl se pojíst v restauraci, po chvíli bezradného prohlížení jídelního lístku jsem své rozhodnutí přehodnotil. Mých rozpaků si však všiml pan vrchní, světácky se ke mně otočil a ptal se: „už jste zkusil toho vinohradského šviháka?“ Znělo to jakoby na šviháka táhla celá procesí gourmetů. Tušil jsem, že bude zle, ale nenapadlo mne jak moc. Již složení v závorkách dávalo tušit ultimátní šmakuládu (vepřová kýta, šunka, česnek, niva, eidam). Výsledek byl ještě strašidelnější a nechutnější než se dalo čekat. Je zajímavé, že v zemích bývalé Jugoslávie jsem jedl ne zcela dobře jen jednou, k tomu ještě u albánských soudruhů, přesto to ve srovnání se švihákem nebylo špatné. Jenže zatímco návštěva neznámé restaurace v Čechách téměř vždy znamená průšvih, na Balkáně naopak téměř vždy znamená chuťový zážitek. O totální vyhlazení pouličního stravování v hlavním městě nemluvě, ondyno jsem našel nějaký pozůstalý stánek a z nostalgie si dal klobás. Nenapadlo mne, že ikdyž se nazývá opečený, bude temperován v troubě mikrovlnného typu. Plesk! Cink! A dílo zkázy bylo dokončeno. Ani uzenka z václavova plácku již není co bývala. Nemluvě o rozjezdovém hamburgeru se zelím z Národní třídy, který také zmizel v nenávratnu. Ačkoliv po gumovité matérii českého hamburgeru kuřecího původu plakat nebudu. Srovnávat to s pljeskavicí a nadýchanou lepinjí nemá valného smyslu. Zkrátka čím dále pojímám podezření, že emigruji do země jižních Slovanů. Jen ještě počkám, než tam bude IKEA.
To jsem si trochu postěžoval a teď si dáme toho vinohradského šviháka…
V porovnání s půlnoční svačinkou v zaplivaném albánském bistru…
Obě momentky jsou rozmazané, švihák kvůli třesu způsobenému strachem z konzumace a u balkánské přesnídávky jsem se naopak třásl nedočkavostí.
V Prizrenu mne fascinuje způsob fungování dopravy, tedy spíš nefungování. Okolo středu města se krouží stále dokola a protože to nestačí, přetékají vozidla do různých postranních uliček. Výsledkem je absolutní chaos. I zde se obnovují srbské památky, které místní vypálili při zatím posledním pogromu. Zřejmě jim ale došlo, že to nebylo úplně správné a proto jsou rekonstruované pravoslavné chrámy opatřené tabulemi, které informují, že se jedná o „společné kulturní dědictví“. Možná je to ale jen chytrý tah pro případ příštích nepokojů, protože zapalovat pneumatiky v památce na listině UNESCO je mnohem nepravděpodobnější, pokud není srbská, ale společná. Vypálená a opuštěná srbská čtvrť nicméně společná zatím není a obnovená těžko bude a tak hyzdí jinak malebné orientální panorama města. Blízký manastýr sv. Archandělů, který dlouhá léta hlídal německý kontingent, mimo jiné s takovým nasazením, že v roce 2004 lehl zachovalý zbytek manastýrského komplexu popelem, je nyní hlídán jedním policistou kosovského typu. Ono i loňské nasazení tureckého kontingentu bylo nanejvýš citlivé, s přihlédnutím k tomu, že v šestnáctém století právě Turci tamní chrám rozebrali a z kamene postavili známou prizrenskou mešitu. Jedním z posledních míst, kde je vidět čirilici, pomineme li zbytky nápisů na vypálených a vyrabovaných domcích v okolí chrámu sv. Jiří, jsou paradoxně litinové poklopy od kanálů. Zatím nikomu nevadí a také špatně hoří. I zde velkoryse přispěla unie evropského typu a městskou promenádu obohatila o stojan na bicykly.
Nedaleko od Prizrenu se nachází město Orahovac, najít srbskou čtvrť není vůbec těžké, stačí projet špinavou hlavní ulicí okolo několika ušmudlaných provozoven s grilovaným masem, které hrdě nesou jméno nadnárodního řetězce rychlého občerstvení, k největší mešitě ve městě, vybavené dvěma minarety s kvalitním ozvučením. Hned vedle žije posledních několik stovek místních Srbů, kteří se tísní v několika málo křivolakých a strmých uličkách na kopci. Když jsme přijeli, spustil se přívalový déšť a málem nás smetla tsunami špinavé vody a odpadků. Nakonec jsme zdárně dorazili před kostelík ve středu ghetta s několika málo obchůdky a improvizovanou školou a školkou. Ačkoliv po hlavní uličce protékala řeka, v domech voda netekla a nešel ani proud. Jistě, bylo po prudké bouřce, ale navštívil jsem Orahovac několikrát, a obvykle proud alespoň na několik hodin vypadl i bez bouřky. Problémy s elektřinou však neměli soudruzi pod kopcem, kteří z minaretů spustili na uvítanou hlášení místního rozhlasu. I přes tíživé životní podmínky a dvanáct let prožitých v obavách a nejistotě, si místní zachovávají nezdolnou víru a odvahu. Jejich situace se i přes optimistické prognózy evropských úředníků neustále zhoršuje, nejprve se o ně nepostaral stát, poté došlo k problémům i v pravoslavné církvi, zůstaly vlastně jen dvě jistoty, že jsou na vše sami a že dobrovolně neodejdou. I přes nelehký život však místní zůstávají otevření a pohostinní velice velmi a není nad to si při svitu svíčky a pití silného vína z místních vinic zazpívat orahoveckou hymnu „Orahovci zahrado rajská“. Orahovac je tach trochu rajská zahrada v pekle.
Poblíž Orahovce leží vesnička Velika Hoča, kde je několik středověkých kostelíků, klášter a hlavně otec Milenko, moudrý a srdečný vesnický kněz. Setkání s ním je vždy balzámem a jen mne mrzí, že neumím hrát šachy, protože myslím není lepší místo na šachy, než tamní tichá farní zahrada. Další perlou zdejšího vinařského kraje je manastýr Zočište. Bohužel zdejší kostel ze třináctého století nezapadal do konceptu nového státu plného odpadků a automyček a tak jej albánští soudruzi v roce 1999 vyhodili do vzduchu. Kostel i klášterní komplex se obnovují, obnovené avšak prázdné jsou nějakou dobu i srbské domy v blízkosti. Bohužel se do nich srbští obyvatelé nevrátili včas a tudíž jim albánští sousedé stačili ukrást veškeré cenné vybavení včetně elektrických kabelů. Zlobit se na ně je však stejně moudré jako plísnit štěně, které pomočí tepich poté co je uzavřeno v místnosti. Po návštěvě těchto míst a rozhovoru s duchovními působí nedaleký pomník borcům z tzv. UČK velice nepatřičně, navíc je vkusně tvořen dvojicí ohořelých vraků osobních automobilů a kamennou deskou se jmény zahynulých. Zřejmě nepřizpůsobili rychlost povaze a stavu vozovky. Rozloučili jsme se s přáteli z Orahovce a pokračovali dále.
V Peči se kdysi vyrábělo pivo vyhlášené v celé bývalé Jugoslávii svou kvalitou, která za poslední roky klesla velice rapidně. Ráno jsem si to plně uvědomil při několikanásobné návštěvě toalety v hotelu Jusaj, na který jakýsi optimista přimaloval tři hvězdičky, přičemž by si tento ubytovací podnik zasloužil maximálně jednu. Personál však na sobě pracuje a za poslední roky se dokonce naučil anglické číslovky. O co je horší ubytování, o to je lepší jídlo v protějším bistru u pana Tonyho, které pracuje nonstop a nabízí různé speciality z grilu. Pan Tony pobýval část svého života v Německu a tak šveholí jazykem Goethovým a úslužně snáší pochutiny na stůl. Jeden z jeho bratrů dokonce pobýval v Havířově, což je také pěkná vizitka. Všiml jsem si, že u Jusajů rozšířili své podnikatelské aktivity a v přízemí hotelu se nachází prodejna domácích potřeb. Ubytování a plastová umyvadla, tomu říkám diverzifikované portfolio. Naproti hotelu je nádraží, na kterém jsme si mohli hezky zblízka prohlédnout lokomotivu NOHAB, jednu z mála hezkých věcí pod albánskou zprávou. Tento konkrétní kus byl z roku 1958 a ani vagony nevyhlížely zánovně.
Hlavní pečskou atrakcí však není ani stará mašinka ani ramstek pana Tonyho, ale komplex Pečské patrijaršije, nacházející se na okraji města, kde se začíná zvedat rugovský průsmyk. Slovinští vojáci se ukázali oproti italským, kteří manastýr hlídali donedávna, jako méně přísní. Překrásná zahrada plná květin všech možných barev a tvarů působí po průjezdu špinavým a nevzhledným městem jako zjevení, nemluvě o čtyřech prastarých chrámech, které jsou spojeny v jeden celek. Ohlazené kamenné kvádry na podlaze a staletími potemnělé nástěnné malby dávají místu velkolepou atmosféru. Sedmnáct kilometrů jižně od Peči se nachází další klenot srbské středověké architektury, manastýr Visoki Dečani. Cesta vede okolo městského hřbitova, který se pomalu ztrácí pod vrstvou odpadků. Ani v Dečanech není atmosféra příliš prosrbská, hned u odbočky vedoucí ke klášteru jsou umístěny dva pomníky teroristům z UČK v nadživotní velikosti, jeden je vybaven poněkud přehnaně velkou puškou odstřelovacího typu a druhý vysílačkou značky Motorola. Velké umění. O dva kilometry dále se nachází klášter hlídaný italskými vojáky, kteří jej před albánskou chátrou paradoxně hlídali již za druhé světové války. Mimochodem část italských vojáků byla po kapitulaci Itálie v Peči zavražděna a jejich hroby se nachází pod nánosem odpadků na výše zmíněném hřbitově. Dečanský chrám je jedním slovem velkolepý. Nacházejí se zde i ostatky sv. krále Stefana Dečanského, kterému mniši ve čtvrtek věnují překrásnou zpívanou službu.
Zamířili jsme do Kosovské Mitrovice přes etnicky vyčištěné obce Klina a Srbica, které zdobí další realistické sochy udatných albánských bojovníků za svobodu a lidská práva, mezi kterými vyniká jistý Adem Jašari, který vypadá jako Krakonoš. Zajímavý byl i průjezd okolo zbytku srbské vesničky Petrić, je známé, že železo stárne, ale zde stárne velmi rychle i železobeton, soudě alespoň dle rychlosti s jakou mizí ostatky místního kostela z devadesátých let. Ještě loni zde byla jasně viditelná torza dvou věží, dnes zůstává jen pozůstatek jedné. Za několik let nebude po stavbě ani památky. Během naší cesty se situace na severu provincie zklidnila, byly znovu otevřeny hraniční přechody a v Kosovské Mitrovici byl zrušen výjimečný stav. Hladce jsme proto projeli po známém mostu přes Ibar do severní části. Zde jsem se velmi těšil na své oblíbené občerstvení goránského typu, leč bylo zavřeno. Navštívil jsem alespoň krámek pana Milutina, kde jsem se před třemi lety občerstvoval lahvovým pivem a po seznámení s majitelem jsem byl nejen vpuštěn na toaletu do skládku, ale také mi byla věnována kniha hokynářova předka, který již v roce 1878 sepsal pojednání o tom, jak agresivně si počínají albánští soudruzi. Pan Milutin tehdy projevil přání, abych mu příště přivezl prut na ryby, což jsem učinil až nyní, neb jsem nedávno nalezl udici v nějaké výhodné akci při návštěvě zábavního řetězce laciných náhražkových potravin. Bylo to milé setkání.
Okolo impozantního a pustnoucího průmyslového komplexu v Trepči jsme se vydali na sever, projeli improvizovanou blokádu srbských obyvatel obcí nedaleko údajné hranice a po kontrole americkými vojáky vjeli koridorem z žiletkového drátu do Srbska spravovaného vládou v Bělehradě. Trochu mne mrzelo, že jsme nemohli stejnou cestou vjet do Kosova, protože při pohledu na vyhořelé budovy bylo jasné, že by po nás těžko někdo chtěl zaplatit ono absurdní pojištění za automobil. Bohužel jsme jeli jinudy a tak jsme placení neušli. Pánové v budce s pojištěním říkali, že netuší, že jinde se podobné pojištění neplatí a tak jsem je seznámil s faktem, že zelená karta platí v celé Evropě včetně Albánie a jen u nich ne. Jsou prý mladý stát a teprve začínají, vysvětlovali mi a já jim na oplátku vysvětlil, že co se mne týče, mohli zůstat státem starým. Dojemný byl také dotaz jejich kolegy z celní správy, jestli pivo v našem prostorném zavazadelníku není srbské. Kosovští Albánci totiž nedávno uvalili embargo na dovoz srbského zboží, údajně reciproční, avšak určitý rozdíl je v tom, že v Kosovu se nic nevyrábí, případně nic co by se dalo exportovat.
Ibarskou magistrálou jsme jeli s určitou úlevou, že jsme opustili albánský mordor, ale zároveň s velmi rozpačitými pocity z viděného. I přes vědomí, že všechno je pouze dočasné a jednou bude Kosovo vráceno komu patří, je rozsah tohoto průšvihu jen těžko uchopitelný. Po desetiletích ignorace vážných problémů a ne zcela jemnovibrační snaze Slobodana Miloševiće o nápravu, se do problému pustil světový četník, který vytvořil stát vycházející z pokřivených kvazihodnot, vedený ničeho se neštítícími gaunery, kteří si ke svým živnostem spočívajícím v obchodu s narkotiky či lidskými orgány přibrali vedení státu a nic z toho nevadilo americkým ani evropským elitám, aby se s nimi poplácávali po ramenou a objímali. Hochům z Prištiny nikdy nechyběly ambice a za podpory západu začínají být čím dál více sebevědomí. Logicky se teď pokusí zmáknout nezbedné Srby ze severu Kosova a budou se těšit spolupráci s vládou Srbska, která sice tvrdí, že nezávislé Kosovo nikdy nepřizná, ale je již pomalu připravena přiznat jeho cestovní doklady, celní razítka či registrační značky automobilů. A tak to Eurounie přece Srbsku vzkazuje, naposledy ústy Frau Merkel, teď pěkně normalizujte vztahy s Prištinou a až jednou budete vstupovat do šťastné rodiny evropských států, tak přeci nebude tak těžké vyměnit šťastné zítřky a vidinu plné lednice za formální přiznání. Jak prosté.
Na opuštěném odpočívadle daleko od civilizace jsme potkali malého roztomilého psíka, který vypadal celkem hladově. Po krátké úvaze jsme se rozhodli pomoci alespoň v tomto malém příběhu a vzali jsme pejska do nejbližší vesnice, kde dostal šišku měkkého salámu, kterou spolkl tak rychle, že jsme měli strach o jeho zdraví. Raději jsme v pokusu kolik salámu se vejde do malého psíka nepokračovali a vytratili se pryč. Paní z obchůdku si o intervenci západu asi také pomyslí své. Vše zlé jsme spláchli báječnou čorbou v kraljevské restauraci Lepi Boro, kde připravují nejchutnější hotovky z celého Balkánu a jak říkal postarší pan číšník, porce jsou bohaté. Malebnou Šumadijí jsme dojeli do Bělehradu, cestou navštívili přítele Aljošu, velmistra spikleneckých teorií, pojedli poslední balkánské speciality a přes Maďarsko se vydali domů. Na hranici kupodivu nedošlo k žádným excesům a kontraband byl dovezen nepoškozený. Jezdit po Balkánu v kvalitní německé limuzíně je radost, ikdyž ne vše za okénky vozu je radostné, alespoň je ale o čem přemýšlet. Jen o tom, kam vyrazit příště, asi přemýšlet nemá smysl.
