Pokud ještě někdy vyrazím k Jaderskému moři, bude to výlučně v říjnu. Pryč jsou totiž nepříjemné hice, pryč jsou davy tůristů chytajích bronz, pryč jsou kolony na hranicích, sezónní příplatky a obnažená ňadra rekreantek, odvádějící pozornost našince od rozečtené knihy. Postrádal jsem jen stánky se souvenýry, neboť jsem měl spadeno na nějaký vkusný plastický magnet s delfínem či mušlí, kterým bych obohatil svou sbírku kýčovitých upomínkových předmětů na dveřích chladničky. Jak příjemné však byly prázdné pláže, vylidněný kemp a odměřené paprsky podzimního typu. Jen veškerá pozornost žebravých kotů se soustředila na jediné návštěvníky areálu. U azurového Jadranu bylo zkrátka tak příjemno, že jsem s chutí vydržel válet se na pobřeží celý den, vlastně jen půl dne, tedy konkrétně určitě přes hodinu, i tak je to ale osobní rekord za posledních několik let. Tuze příjemné to bylo. Tento způsob podzimu zdá se mi vůbec velice šťastný a to chorvatští soudruzi nazývají měsíc říjen listopadem. My jsme samozřejmě nebyli v zemi předražených olihní a genocidy, nýbrž jsme naše paštiky dovezli do pravoslavného Montenegra.
Sdílím plně nadšení pana Rybáře pro slanou vodu, avšak cestování v plavném voze po hornatém Balkánu je ještě lepší. A tak dostalo přednost. Pouštím se na tenký led, ale myslím, že plavba hvězdoletem po jihovýchodní Evropě je dost možná ještě příjemnější než popíjení kvašených nápojů spojené s debatou o literatuře, vědě a umění. Tedy ne že by na blekotání nad pivem Jelen nedošlo. Všechny cesty vedou nejprve do Bělehradu, však je to taky pravá „metropola“, jak říkají místní, tento fakt dokladují tím, že dosud je metro postaveno jen do „pola“. Srbské hlavní město se připravovalo na průvod pohlavních menšin, o čemž svědčily nápisy na fasádách. Nakonec byl pochod zakázán, aby nebyl narušen veřejný pořádek. Majitelé butiků se západním zbožím v centru města si jistě oddychli. Bývá zvykem, že potyčky s orgány se následně mění v poctivé rabování. Vůbec se mi líbí ta balkánská tradice psaní po zdech. Asi nejzábavnější považuji nápis na ochozu stadionu Červené hvězdy, tedy na legendární Marakaně, kterou v kotlině proslavil hlavně neméně legendární Panenkův dloubák z roku 1976, na zeď stadionu kdosi modrým sprejem nastříkal vyznání, že „lepší je dcera kurva než syn policajt“. Ale je spousta neméně úderných nápisů. Kupříkladu slogan „politici na parádě a národ na barikádě“, poukazující na to, že zatímco někteří zástupci lidu podporovali průvod mužů v kožených slipech v ulicích hlavního města, na severu Kosova již dlouhé týdny lidé brání barikády u administrativních přechodů, v kterých někteří spatřují přechody hraniční. Chodemmimo je zítra 70. výročí od největšího masakru, jakého se dopustili němečtí okupanti za druhé světové války na srbském území, kdy v Kragujevci postříleli několik tisíc civilistů, včetně kompletního žactva místního gymnázia a profesorského sboru. Velmi vkusné je, že v „předvečer“ výročí byli vyslání ozbrojení němečtí vojáci KFOR proti Srbům na barikádách.
Rád se vracím na stejná místa, opakování je přeci matkou moudrosti, ale proč nepoznat něco nového. City of Jagodina jsem navštívil poprvé a rázem byl pln dojmů. Nečekal jsem bůhvíjakou riviéru, ale klihovitá zapadákovitost byla přesto nad mé síly. Už paní recepční v hotelu, který svůj původ v dobách vlády jedné strany nijak nezastíral, mne zaskočila, když vyžadovala policejní přihlášku, bez které se prý nemůžeme ubytovat. Nakonec se vše během půlhodinky a několika telefonátů na milic policii vyjasnilo a směli jsme zůstat. Odměnou nám byl ryzí interiér pozdních sedmdesátých let, který nebyl nijak měněn, s výjimkou opotřebení. Obzvlášť vkusný byl salonek s poetickým názvem „Ćuran“. Ovšem nic nelze vytknout okolní krajině, plné vinohradů, půvabně zvlněné, tu a tam osazené nějakým tím středověkým monastýrem. Zajímavé je, jak harmonicky se mohou doplňovat stará a nová místa, obzvláště v případě, že po krujzování malebnými panorámaty a vizitaci několika klášterů s unikátní architekturou, se dojede do nejlepší restaurace celého Balkánu s unikátní domácí kuchyní. Návštěva v podniku Lepi Boro je svátkem, kdyby jej chtěl někdo z čtenářů navštívit, což rozhodně doporučuji, nalezne ho v Kraljevu v ulici „Oktobarskih žrtava“, která je pojmenována právě na počest německými soudruhy zmasakrovaných civilistů z předchozího odstavce. Největší atrakcí je vždy čorba, polévka plné chuti se spoustou zeleniny a hlavně jemně rozvařeného masa, které se na jazyku jen rozpadá. Polévka je vždy obřadně nalita starším číšníkem z polévkové mísy a nesmí chybět ještě horké pečivo. Pomník poctivé balkánské kuchyně. Nabídka hlavních jídel je také bohatá, nemluvě o porcích, a jediným nešvarem tak je, že po olbřímí porci výtečné polévky již zbyde místo nanejvýš na jeden chod. Lepi Boro je chrám šumadijských pokrmů.
Přesunuli jsme se do západního Srbska, kde jsme navštívili město Užice, se kterým si historie v minulém století hned dvakrát nepěkně zahrála. Nejprve jej zničili němečtí okupanti, ano předci oněch mírotvorvů, kteří ruší barikády, poté vzhled města dodělali komunističtí plánovači a hlavně betonáři. Panoramatu proto vévodí čtrnáctipatrový hotel Zlatibor, ne nepodobný vesmírné lodi. Specialitou užických Srbů je komplet lepinja, což je obzvlášť zajímavá šmakuláda. Z lepinje (pečivo vypadající jako velká žemle) se uřízne vršek, vydlabe se střídka, smíchá s kajmakem (originálně zpracovaný mléčný tuk) a vejcem a dá se spolu s odkrojkem zapéct do trouby. Znalci si poručí, jak moc vypečený chtějí vnitřek mít. Poté se to vyjme z trouby a celé se to poleje takzvaným pretopem, tedy šťávou vypečenou z temperovaného jehněte. Bohatě poleje. Přiklopí pokličkou a konzumuje. Je to krapet tučnější, ale rafinovaně dobré. Ale nezůstali jsme jen u jídla samozřejmě. Uklonili jsme se památce hrdinů z Kadinjače a podivili se kretivitě architektů pietního místa. Vystoupali do pohoří Tary, prohlédli si monumentální vyhlídku a konečně jsem také navštívil Kusturicovo dřevěné městečko blízko hranice s Bosnou, okolo kterého jsem vícekráte projížděl, avšak dosud neviděl. A bylo co vidět. Socha Džoniho Depa v životní velikosti, bizarní vozidla a spousta historických roubenek v uličkách pojmenovaných po světových velikánech jako byli třeba Fellini, Andrić, Che Guevara a další. Vkusný, dřevěný, antiglobalizační dyznylend.
Kousek za hranicí mezi Republikou Srbsko a Republikou Srbskou se nachází městečko Višegrad, které není známé onou Višegradskou čtyřkou, protože ta je z úplně jiného Višegradu, alébrž úchvatným mostem, který zde nechal postavit slovutný Mehmed Paša Sokolović, významný turecký činovník poturčeného typu. Přesně před padesáti lety obdržel srbský spisovatel Ivo Andrić, po kterém je pojmenována jedna z ulic i v Kusturicově, Nobelovu cenu za literaturu právě za román Most na Drině, který vypráví o této skvostné stavbě a lidech okolo ní. Mimojiné je hezky popsána pasáž, kdy je chycen vandal sabotující výstavbu a mezi půlky je mu vražen kůl, na kterém za několik stránek bolestivě skoná. Pocta pana Kusturici panu Andrićovi však nekončí pojmenováním ulice (nakonec nejen ulice), ale dokonce ve Višegradu staví další projekt, přezdívaný Andrićgrad či Kamengrad. A stejně jako za dob Mehmeda Paši je významná stavba významným zdrojem příjmu pro zdejší chudé obyvatelstvo, které na tom nebylo nijak dobře v době, kdy ještě přes most nejezdily karavany z Cařihradu a není na tom samozřejmě růžově ani dnes, kdy most spolu s městem pozbyl svůj strategický význam. Významný ale je a to dokládal i autobus japonských turistů, kteří si zaznamenávali jedinečnou stavbu všemi možnými způsoby. Jestlipak byl Andrićův román přeložený i do japonštiny?
Do Sarajeva je to již jenom kousek. A samozřejmě navštívit Sarajevo a nedat si pár čevápů je jako navštívit Thajsko a neobcovat s lejdybojem. Nebo minimálně něco podobného. Navštívil jsem také nedaleko žijící přízeň a krom jiného vyfasoval přebytky ze zahrádky. Marně jsem se bránil, že cestovat přes půl Evropy s banánovkou zemáků není nejlepší nápad, prostorný zavazadelník je musel spolknout. Stále si myslím, že nejlepší čeváp produkuje podnik s úderným názvem Željo, jakkoli jistě nejsou špatné ani ostatní, nicméně král může být pouze jeden. A král prostě umí. Hned bych si dal znovu těch deset šťavnatých, kouřem ovoněných válečků v tukem nacucaném somunu, o kterém si „zasloužilý alkoholik a sklep-mistr Hanák“ mylně domnívá, že se jedná o pitu. Jenže ono je logické, že je v tom zmatek, když se pita prodává v buregdžinici. Cesta ze Sarajeva do černohorského Nikšiće vypadá jako všelicos jiného než jako mezinárodní komunikace. Bylo mi předem řečeno, že cesta je dost úzká, přesto mne několikrát překvapilo, jak moc úzká uměla být. Také bych čekal na mezinárodní magistrále méně volně pobíhajících hospodářských zvířat, tedy stád hospodářských zvířat. Ovšem rázovitý balkánský kolorit to splňovalo zcela a to nemluvím o dechberoucím kaňonu řeky Piva (ne, není to ta řeka piva z oné odrhovačky).
O městě Nikšić jsem si myslel, že je to menší zapadákov, zřejmě jsem přihlížel k tomu, že ve městě je známý pivovar. Po hodinovém křižování ulic a hledání restaurace s širší nabídkou než jsou teplé a studené nápoje jsme se vrátili na hotel. Hotel byl také lety prověřený. Nijak mne nepřekvapilo, když jsme ráno zjistili, že neteče voda, zato mne překvapila dáma v recepci, která na mou stížnost dotčeně odpověděla, že voda neteče nikde. Když jsem se divil, divila se také, protože mezi osmou a desátou přece neteče voda nikdy. Ohradil jsem se, že by bylo dobré to říct při příchodu do hotelu a paní se také ohradila, že předchozí večer neměla službu. Nejsem příli popudlivý člověk, ale toto mne dopálilo a oznámil jsem jí, že za takové služby platit nebudu, na což mi hbitě odvětila, že mi potom nevrátí pas a je to. To už jsem měl před očima mžitky a nechal si zavolat ředitele, náměstka, prostě nějakého dežurného představeného. Po nepříliš chutné snídani, která byla klasicky po černohorsku servírována z vozíku, protože kdo by se s těmi talíři pořád tahal, mimo jiné začínám věřit těm srbským pověrám o černohorské lenosti, se dostavil muž v košili, který mi s úsměvem oznámil, že mne chápe a že vina je přece na městském vodovodu. Po dlouhé debatě, při které padlo mno naprosto nepochopitelných argumentů nakonec pokývl hlavou, řekl že tomu již rozumí a směrem k milé ženě za pultem pronesl, ať nám započítá slevu. Inu pro co jiného než těch deset procent jsem se dohadoval. V nepoměru k líné pakáži z města je prastarý manastýr Ostrog, který mniši vystavěli vysoko ve skále, ke které vede cesta přímo křížová.
Cestou od moře jsme se zastavili v nejhezčím hercegovském měste Trebinje, které vyniká mediteránským espritem a podnebím. V jedné z konob pustého Popova pole jsme pojedli chutné jehněčí lešo a vydali se vzhůru do hor. Je jen málo tak pěkných míst na cestě jako národní park Sutjeska. Jízda po podemleté silnici bez svodidel dělá z přejezdu hor zážitek přímo adrenalinový. Hodně neuvěřitelný je také betonový památník abstraktního typu v Tjentišti, místě bojů hrdinných partyzánů s německými okupátory, jejichž potomci jsou dnes na barikádách, což je potřeba připomínat. Dokonce právě probíhá sanace přilehlého muzea, takže jsme mohli nahlédnout dovnitř a pokochat se pohledem na fresky s antifašistickou tématikou tvořené klasickou italskou metodou. Výtvarníci vzali svůj úkol jako stranický závazek a malování fašounů si užili. Paťatí kostlivci pištící na píšťaly připomínající hlavně kulometu, bubnující na bubny lidskými hnáty a ničící vše, po čem projdou byli impozantní. I soudruh Tito v barvě a nadživotní velikosti, jen mu nějaký kazisvět vyškrábal oči. Mimochodem byla o této slavné bitvě, které se také říká Pátá nepřátelská ofenzíva, v sedmdesátých letech natočena historický epopej, ve které pana maršála ztvárnil Richard Burton. Natáčení se prý protáhlo, protože mistr byl již v poledne v takovém stavu, že se neudržel na nohou. A takovou měl doma ženu.
Vše pěkné zákonitě jednou končí a tak nezbylo než se vrátit do Srbistánu, cestou nakoupit chutné uzeniny u pana Grboviće a na tržnici nějakou tu zeleninu a další šmakulády. Nakonec byl prostorný zavazadelník zaplněn do posledního místečka a když jsem viděl, že zadní kola jsou zapadlá jako oči fašounských smrťáků, měl jsem ze zpáteční cesty trochu strach. Avšak na kvalitní vůz s hvězdou je spoleh a bez zaváhání nás dopravil zpátky do hl. m. Jen panu celníkovi na eurounijní hranici bylo divné, proč je automobil tak zatížen, ale když pod pytlem paprik objevil bednu brambor, již se na nic neptal. Jen s chutí zalistoval obsahem časopisu pro pány, který jsem z víceméně vědeckých pohnutek zakoupil na poslední pohoně před schengenským životním prostorem. Napříště tak vím, jak na ně, pod obnaženými těly dívek zkusím propašovat více cigaret značky Drina a ovocných destilátů, abych lépe snášel čas do další cesty. Jen se bojím, že pro letošek už jsem se narajzoval dost.
Když jsem se ohlédl za uplynulým létem, zalitoval jsem, že jsem se jako obvykle nepozdvihl k výletu. Tedy s výjimkou několika cest do bývalé Jugoslávie a jedné návštěvy Vysočiny, od čehož ale také proteklo mnoho vody regulovanými toky českého venkova. Na druhou stranu jsem si již dávno uvědomil, že mne příliš nebaví opouštět hl. m. a navštěvovat nějaké ty pamětihodnostě, jakkoli je to pěkná příležitost pro nacpání krabice hliníkového typu smaženými řízky a kozumace smažených řízků už důvod k cestě představuje. Nemůžu nikdy přijít na to, jestli je lepší na výlet vyrazit a poté litovat, že jsem nezůstal doma, nebo zápecničit a litovat promarněné avantůry. Ono to nakonec asi bude podobné zlo v rozličné ambaláži. Nakonec jsem souhrou náhod vyrazil do příhraničí v minutě dvanácté, tedy již o prvním podzimním víkendu, který dle předpovědi měl být také posledním letním.
A asi byl, protože slunéčko svítilo od samého rána a paprsky pronikaly do prostorného interiéru západoněmecké limuzíny velkým střešním oknem. Po zamítnutí hned několika zajímavostí podél cesty jsme dojeli přímo do venkovského sídla přítele z mládí. Jakkoli ve mně zůstává stín zklamání, že jsem ani tentokráte neviděl Babiččino údolí a nemohl se tak na vlastní oči přesvědčit, že tam opravdu stojí ta ohavná skulptura báby, frocků a Sultána s Týrlem. Kuks mi zase přišel jako zbytečně barokně nabubřelý. Po otevření okenic a uzávěru vody a dalších chalupářských rituálech, kterým jsem se zalíbením přihlížel, padl návrh, že se půjdeme podívat do lesa na houby. Souhlasil jsem a přemýšlel, jestli je les stejně špinavý a nechutný jako při mé poslední návštěvě. Byl. Omotáván pavoučími sítěmi, klouzajíc po slizkých tělech nahých plžů a ve střehu před klíšťaty jsem znovu došel k přesvědčení, že to není nic pro mne. Samozřejmě jsem našel naprosté nic, zatímco kolega měl ve svém košíku několik bedel, kozáků, klouzka a ještě jednu podezřele vypadající houbu. Naštěstí jsme se brzy vrátili do chalupy a ani klíště jsem neviděl.
Po konzumaci bedel na másle, která byla mnohem příjemnějším zážitkem, než prolézání odporného houští, což ovšem znovu dokazuje, že vzkříšení může proběhnout pouze tam, kde proběhl veliký pátek, jsem odmítl proházku k rybníku a požádal o lehátko spartakiádního typu, na které jsem ulehl spolu s knihou a nechal se slunečními paprsky přemlouvat, že zas tak špatné to na tom venkově není. Čerstvé povětří zapůsobilo a po několika odstavcích kniha vyklouzla a mít ještě nějakou lehčí přikrývku, nemělo by to výletování chybu. Po probuzení a temperování uzenek nastal čas k tolik očekávané návštěvě vesnického hostince. Všechny stoly již byly obsazeny venkovskými strýci, jen u jednoho seděla skupinka podnapilých cyklistů v pošetilých dresech. Přisedli jsme a objednali si pivo Krakonoš, které vždy bylo dobré a až podezřele levné. Ani tentokrát dvanáctka za šestnáct korun nezklamala. Brzy jsme se vpravili do atmosféry zakouřené pivnice a počali komunikovat nejprve se sportovci a poté s bodrým venkovským lidem. Nikdy mne nepřestane překvapovat, že nejenže se dokážu bodrému lidu lehce přizpůsobit, ale po dostatečném množství bahna a bylliného likéru dokážu být ještě větší buran než oni.
Po důkladné družbě a seznámení se s paní hostinskou, která měla na svém těle čtyři tetováže, ze kterých nám tři ukázala, jsme se vydali vratkou chůzí k domovu. Cestou nás vyděsilo, že z oblohy zmizel velký vůz, pročež jsme zatoužili přijít tomuto na kloub a požádali o pomoc přítele na telefonu. Je smutné, jaká je v lidech malost a sobectví, že nedokáží přijmout naléhavý telefonát a poradit, byť v časných ranních hodinách. Blízko chalupy jsme si všimli zaparkovaného automobilu se zapnutými obrysovými světly, kolega ihned pojal podezření, že se jedná o polní pych, neboť blízko vozu se nachází jeho plantáž s dýněmi hokajdó. Dostatečné množství ležáku podpořené žaludečním likérem nám dodalo odvahy a vydali jsme se bránit úrodu. K našemu překvapení však potenciální zloději byli na zadních sedačkách a přistiženi v nedbalkách vyděšeně mžourali do kužele svítilny. Přesto se však kolega nenechal zmást a hromovým hlasem se zeptal: co tady děláte?“ Načež mu bylo méně hromovým hlasen odpovězeno: „my tady pícháme.“ Ujistili jsme tedy pachatele polního pichu, že nic nenamítáme a vyzvali je, ať pokračují.
Když jsem v poledne vstal, říkal jsem si, že by příště bylo moudré vypít o několik piv Krakonoš méně a likérům by bylo nejlepší se zcela vyhnout, ale to byla bohužel pozdní lítost. Odpoledne jsem usedl do hvězdoletu a zahájil taktický ústup. Zajímavé, jak v kocovině člověk jezdí méně ohleduplně. Družba mne natolik vyčerpala, že jsem zcela opomněl navštívit restauraci v Obědovicích. Nakonec jsem dorazil domů, zaparkoval vůz, uvařil si lipový čaj s klášterním medem a věnoval se úvahám, jestli má nějaký smysl na podobné výlety vyrážet.
Dlouho jsme si zde nezanotovali nějakou tu naší písničkou srbskou. A dnešní pondělní pošmourno, ranní tma, mlha a chlad přímo volají po teplých balkánských rytmech. Interpret prý teplý není, tak si může užívat úspěchu u žen, které jsou prý úplně paf z kombinace sametového hlasu slavíka zlatého typu, tváře Federera a těla Conana. Nedivím se. Ačkoliv proč by nějaká srbská dívka měla toužit po nějakém Federerovi, když má doma Novaka, který je nejlepší, že? Ale to už je jiná písnička.
Na české filmy jsem poslední roky chodil s obavami, podobně jako k zubaři, člověk podvědomě očekává, že to bude bolet. Nejinak tomu bylo i před promítáním posledního opusu mistra Vejdělka, jehož minulá veselohra mnou otřásla, hlavně postava vilné penzistky sršící vtipem a touhou. To, že jsem před multibiografem ztratil lístek, mne přesvědčilo, že můj anděl strážný byl přítomen a má mne přes veškeré výhrady rád. Nad vřelostí jeho citu jsem lehce zapochyboval, když jsem lístek na nablýskané podlaze obchodního centra našel. Nebylo vyhnutí. Vlastně jsem návštěvu úplně neplánoval, ale zbyl mi nějaký čas a nechtělo se mi jet domů a zase se vracet, tak jsem se rozhodl poddat se osudu a jít na první představení, které bude k dispozici. Slečna za pultem nabízela ještě nějaký zahraniční horor, ovšem po nich špatně usínám a český film obecně je horor svého druhu.
K mému překvapení však Muži v naději, které jsem nevím proč považoval za Muže v říji, zcela opustili tradici nové české vlny komedií bez humoru a jakkoli se nejednalo o legrandu intelektuálního typu, bylo to prostě vtipné. Zaznamenal jsem komentáře plivající po nemorálním schvalování nevěry a nevěrníků a tvůrcům spílající do ničitelů české společnosti. Myslím, že pro nákup morálky by se mělo chodit v neděli do kostela a ne do kinoteatru. Navíc v národě, který se cpe eidamskou cihlou jako protržený, nelze o morálce mluvit. Dokázal bych si představit, že by ve filmu nemuseli hrát tolik provaření herci, ale chápu cílení na masy, nakonec hráli dobře. Velikým překvapením pro mne byla slečna Vica a její prsy. Jistě, když si oblékla červené minišaty bylo to trapně prvoplánové a kýčovité, podobně jako třeba červené Ferrari. Vůbec tedy hlasitě odsuzuji způsob, jakým se tvůrci postavili k otázce genderu, a domnívám se, že kdyby snímek viděly ukrajinské topless aktivistky, musely by se opět svléknout.
Nejenže se mi již dlouho nestalo, že bych se na českém filmu spontánně bavil, zatímco zde jsem se naprosto v souladu s davem a bez pocitu studu smál všem těm prvoplánovým gagům, ale některé scény byly zrežírovány a sestříhány tak mistrně, že jsem byl u vytržení. Nemluvě o tom, že vypouštění popela na horské dráze je důkazem, že i zcela mainstreamový opus si může dovolit humor, který není z výprodeje. Zkrátka a dobře film se mi líbil a na českou komedii byl nebývale vtipný a dokonce mi ani nevadilo, že se na chvíli z komedie transformoval do jiného žánru, tak to v životě bývá. Ale možná je to celé způsobené jen tím, že jsem citově oploštělý a emociálně chladný člověk, který má raději jihočeskou selku než pražskou intelektuálku. Zajímavé je srovnání s posledním filmem pražského žáka Rajka Grliće, který také špásuje s tématem nevěry, ale přeci jen o vous sofistikovaněji a obsahuje více plnočelné nahoty = je lepší. Prohrát s lepším soupeřem není hanba.
Do pondělního rána jsem dnes vyjížděl s dobrým pocitem příjemně prožitého víkendu. Podařilo se mi splnit všechny domácí úkoly, které jsem si pro sebe připravil. Vlastně těch úkolů tolik nebylo, konkrétně byl pouze jeden: dočíst autobiografické pojednání pana režiséra Emira Nemanji. Očekával jsem větší nastavování zrcadla prohnilému globalistickému imperialismu a více veselých příběhů z natáčení, ale přesto knihu nezavrhuji. Jen jsem si s hrůzou uvědomil, že jsem dílo poprvé otevřel před devíti měsíci, za tu dobu jsou mnozí lidé ochotni donosit dítě, obvykle hlavně ženy. Nemusí však hned pršet a tak jsem byl spokojený i s kapáním a na noční stolek připravil povídání o Bohu a rokenrolu z pera jistého mnicha s pestrou minulostí. Mimo plán jsem také očistil kuchyňskou línii, což jí velice prospělo, nepřestane mne udivovat, jak za několik málo měsíců může být deska sklokeramického typu tak znečištěná. Pověsil jsem také na čestné místo zarámovanou stránku bulvárního listu ze Spojeného království, kde se u článku o kotech vypadajících jako pan Hitler vyskytla podobenka mého kocourka, což považuji za největší rodinný úspěch v průniku do médií, minimálně od dob, kdy vyšlo v Lidové demokracii babiččino smuteční oznámení.
Mnozí lidé nadávají na pondělí, ale myslím, že je v tom pondělí neprávem. Jako spolužák Adam, jehož příjmení, které navíc nebylo těžké považovat za křestní jméno, jej předurčovalo k tomu, že byl stále vyvoláván a usvědčován z neznalosti učiva, protože správný pedagog prostě jede podle abecedy a ze zavedené praxe se nenechá vykolejit. Přičemž tedy nechci zapomenout na těch několik osvícených kantorů, kteří v rámci spravedlnosti občas nezvykle kretivně začínali vybírat „odzadu“. Ve středu Evropy se vždy vyplatilo držet se ve středu. I v pondělí, které je sice první v řadě prašivých všedních dnů, ale nic zlého obvykle v tento den nezačalo. Téměř všichni ovčani mají naopak rádi pátek, poloviční sobotu, den odjezdů na chaty, chalupy, den konzumace lehkých i těžších drog, den uvolnění vázanky a mravů. Ovšem zrovna pátek nemá v historii přiliš kladnou úlohu. Velký pátek, černý pátek, druhá světová válka kupříkladu také nezačala v pondělí. Psát o pátku třináctého je ztráta času. Bylo by však nemálo naivní se dovolávat spravedlnosti pro den v týdnu, když se nedostala těm, kteří si ji zasloužili více. Mohu tedy alespoň svým osobním postojem prokázat neprávem ustrkovanému, že není sám ve svém velkém pátku, ikdyž se jedná o pondělí. A kde je velký pátek, tam je vzkříšení.
Vzkříšení by však bylo příliš optimistickým výrazem pro toporné opouštění lůžka, začíná nám zase svítat o něco později. Přemýšlel jsem nad knihou onoho mnicha, která by se jistě měla číst na důstojnějším místě a při důstojnější činnosti než je ranní defekace, že vcelku rozumím pohnutkám vedoucím k výměně tohoto vlčího světa za klášterní klid a pohodu. Jen bych myslím měl problém se vší tou askezí. Brzkým vstáváním, které mi na rozdíl od pozdních příchodů domů nikdy moc nešlo, a postní stravou, na kterou jsem prostě příliš rosolovitý otrok chutí. Jednou jsem navštívil takový manastýr ve středu Balkánu a souhrou osudu, které se říká nevyzpytatelné cesty, jsem zůstal na nocleh a také večeři, vzhledem k tomu, že jsem od rána neměl v ústech a odpoledne se stávalo dosti pozdním, rád jsem pozvání přijal. Během dvouhodinové večerní služby jsem se začal modlit, abych se udržel na nohou a tudíž jsem natěšeně uvítal její konec a možnost usednutí za stůl spolu s muži v černém. Nejprve přinesli polévku a všichni si popořadě nalévali po půlce naběračky, učinil jsem také tak, s vychytralým plánem, že přeci není problém talíř doplnit. Nebyl by to problém, kdyby vzápětí neodnesli polévkovou mísu. Podobně to bylo i s vařenou zeleninou a ještě jedním nemasitým chodem. V posledním vypětí sil v tomto zápasu za přežití jsem z odnášené nádoby chvatně uzmul jablko. Jeden z mnichů místo večeře četl z veliké knihy a než jsem stačil jablíčko sníst, všichni povstali, políbili ruku nejstaršímu a zmizeli do tmy. I já tehdy šel. Ačkoliv jsem se ještě dnes styděl za své obžerství, vrátil jsem knihu na stolek a šel si připravit sendvič s chutným pršutem od pana Grboviće a španělským ovčím sýrem neméně lahodné chuti.
Ve voze jsem si pustil legendární vokálně-instrumentální skupinu Pekinška patka, jejíž hudba nemůže nikdy zestárnout, jakkoli je poslední z obou desek stejně stará jako můj hvězdolet, jehož plechy místy stáří naplno zasáhlo. To ovšem není z prostorné a pohodlné kabiny vidět a tak je možno bez problému se kochat houpavou jízdou, odleskem hvězdy a smát se pošetilým řidičům mladoboleslavských dravců, kteří chaoticky přejíždějí mezi pruhy, povinně bez zapnutého blikače, nedodržují vzdálenosti, a vůbec se jaksi dotěrně snaží vytočit své okolí. Zrovna když hrála ona památná píseň, při které se hlavní hrdina nedoceněného filmu Miše Radivojeviće ukájí ve svém automobilu, celý provoz se zastavil a ani pán se zelenou oktávijí, který rozdurdil mocný tedey agregát a dokázal se ještě dostat z levého pruhu do pravého, se nikam nepohnul. Chodemmimo se masturbující hlavní hrdina nazývá Slobodan Milošević a film vznikl také ve stejném roce jako ctihodný Helmut. Vedle mne se zastavil autobus emhádé, naplněný cestujícími až po strop, nikdo z nich se neusmíval, ale byl jsem alespoň rád, že jsem i já neonanoval při oné písni, protože bych si při pohledech cestujích připadal dost hloupě. Ostatně brzy se okna autobusu zamlžila a pohledům byl konec. Znovu jsem si vzpomněl na jednoho kamaráda, uživatele městské hromadné, který se mne ptal, jestli mi na individuální dopravě nevadí, že stále někde stojím v zácpě. Když jsem porovnal pohodlí mé maličkosti, sedící v pohodlné sedačce z pravé umělé kůže a stojící cestující v zamlžené karose, přiznal jsem si smutnou pravdu, že mi stání v zácpě až tolik nevadí. A to jsem již odvykl od tradiční vůně bezdomova, která se v oněch prostředcích šíří. Tuhle jsem jel z jakési restaurace a s překvapením zjistil, že metro funguje déle než kdysi, mé nadšení polevilo, když jsem ucítil puch vycházející z vousatého muže. Vydržel jsem to dvě stanice a velmi hrubě jej požádal, aby ode mne šel co nejdále, protože smrdí jako skunk, což muž ten udělal a ještě se omlouval, že prý nevěděl. Jen aby.
Po pár desítkách minut popojíždění za zvuku kvalitního srbského punku se objevila modrá záře nad obzorem. Než album dohrálo, dokodrcal jsem se kolonou k dějišti nehody dvou tramvají, když jsem viděl jak je jeden ze štrásnbánů pokroucený, měl jsem chuť cestovat s pražským podnikem ještě více. I přes pozdní příchod (samozřejmě si to napracuju), jsem však nepodlehl pondělní trudnomyslnosti, vždyť jsme si už řekli, že to není tak zlé, a rozhodl jsem se, že mi dobré naladění nic nevezme. Ani banální pracovní problémy kumulující se v opruzoidní kynutý monstrproblém. Ani šunkafleky s kyselým okurkem nevalné chuti ze závodní jídelny. Ani výmluvy podřízených či výmluvy nadřízeným. Pošmourno a temno také ne. Stejně jako ucpané cesty domů. A že jsem zapomněl prádlo pověšené na terase. Když pozitivně, tak pozitivně. Jen se takto k večeru nemohu zbavit dojmu, že zůstat v tom všivém dni doma s tou rozečtenou knihou, byla by radost opravdovější. Ještě mne zaujalo, kolik lidí mělo potřebu si neštěstí tramvajového typu ofotit, já tak samozřejmě neučinil, jednak jsem si říkal, že na webu bude snímků dosti a poté mne celkem znechutil pohled na kabinu tramvajfýrerovu, kterážto byla jaksi rozpuštěna v druhé tramvaji, z čehož šlo celkem jednoduše dedukovat, že nedobře dopadl i samotný pan fýrer, což lžidnes potvrdil. Ofotil jsem však jinou věc, kterou jsem ze stojící limuzíny viděl. Jezdím okolo téměř každý den a názvu obchodu jsem si všiml již dříve, jen nebylo času a prostoru k zaznamenání. Chci tím přispět k diskuzi, kterou v české většině vyvolaly mačetnické humoresky v okresu na severu. Není třeba přeci hned oživovat diktátora, který vypadá jako můj populární kocour, jak si ona oplácaná dívka napsala na tílko. Vyloučeným soudruhům na ubytovny lze prostě vzkázat: „Nechcete přiložit ruku k dílu? Budete přiloženi!“
