Jak jsem se krátce zamyslel v neděli

V neděli v poledne jsem se procházel s němou tvářičkou po úbočí vrchu Petřína, v pravé poledne se vždy ozve grandiózní šou všech malostranských zvonů, nejprve zazní hlomozně zvony z Víta, poté se přidají mollové tóny z Mikuláše, vzápětí zahlomozí klášter Strahovského typu a také všelijaké další zvony a zvonkohry. Stovky zvonů. Romantika, duch místa, všechno to baroko, tradiční hodnoty, my jsme tady doma. Co je ale zajímavé, z oken malostranských bytů nesmrdí obědy. Žádné zelí, kachny, výpečky, prostě nic, snad jen dole v Mostecké ulici omamně voní skořice z trdelníku. Čím to asi je? Krizí tradiční rodiny, že si turisté v apartmánech nevaří nebo tím, že těch málo místních se ještě neprobralo z návštěvy Bluelightu?

Jak jsem navštívil dvě výstavy

Nedávno jsem se v místním pohostinství dozvěděl o tradiční výstavě nožů konané v městě hornického typu nedaleko města stověžatého. Kdesi hluboko ve mně zjevně zůstala uložena vzpomínka na pana Horsta a jím nabízenou sadu jakostních nožů Henkellbach, a tak jsem pojal podezření, že bych měl rozšířit svou nevelkou sbírku o nějaký ten rukodělný kousek. V sobotu ráno jsem proto spěšně zhltnul snídani, vytáhl ze zásuvky bankovky a vydal se za hranice hlavního města. Nezapomněl jsem přibrat všechny své tupé nože kuchyňského typu, jelikož pořadatelé slibovali brousící dílnu a byl jsem ochotný své nože nezištně zapůjčit k nabroušení, tedy k praktické ukázce.

Stařena sedící na lavičce na dobříšském náměstí málem plakala dojetím, když jsem se jí zeptal na cestu k domu kulturního typu, cestu mi ukázala správně a já brzy budovu našel, avšak ukázalo se, že výstava se sice koná v kulturním domě, ale ve dvacet kilometrů vzdálené Příbrami. Kdopak se má v těch provinčních městečkách Středočeského kraje vyznat. Naštěstí jsem si příliš nezajel a jako vítaný bonus jsem si prohlédl výstavu drobného zvířectva, kde jsem obdivoval holuby hřivnáče a také malé hlodavce, u kterých však byl hlouček hlučících dětí, takže jsem si jejich kožíšky neprohlédl příliš dokonale. Napadlo mne škodolibě zjistit náladu v tamní společnosti a vyzvědět, jak se domorodci dívají na otázku, jestli drobné zvířectvo chcípá nebo umírá. Nakonec ale zvítězil pud sebezáchovy a vyrazil jsem vozem do Příbrami.

Příbramský kulturák byl o poznání větší a hemžilo se to před ním muži v khaki a maskovaných úborech, těmi se to bohužel hemžilo i uvnitř, což mi nevadilo z hlediska estetického, nýbrž z důvodu, že velké řadě těchto přírodních tvorů úděsně smrděly nohy, přisuzoval jsem to hlavně obuvi značky Prestiž, která se vyskytovala více než hojně. Řada z nich smrděla tak nějak zcela a nešlo to přisuzovat než nedostatku hygieny. Pověst nelhala a nožířů bylo v kulturáku požehnaně, většina se bohužel pouštěla do všelijakých exhibicí technik a materiálů, jejichž výsledek se na krájení pórku hodil pramálo. Všechny ty čepele damascénského typu byly náramně krásné, ale stěží si dokážu představit, že nakrájím cibuli a několik hodin poté sanituji ostří. Možná to však omlouvá nedostatečnou hygienu skalních fanoušků. Nemají na ni čas.

Kuchyňských kudel bylo na výstavě pomálo, ale našlo se několik pěkných kousků, nakonec jsem si vybral jednoduchý nůž, který vypadal bytelně a nestál mnoho, za cenu několinásobně vyšší bylo možné najít o něco málo hezčí kousky, ale noži nic nechybělo. Stánku pana výrobce jsem si nevšiml jen já, ale také německý soudruh, který si také přijel pro nový Messer. Bodrý zástupce národa bestií smějícího se typu vysvětloval cizozemci, že každý návštěvník musí projít třemi koly výběru. Bylo to nějak takhle. „První kolo čumenzí všude, druhé kolo čumenzí tady a tam. Třetí kolo záhlenzí“. Ve třetím kole jsem také odevzdal oběživo a odtáhl do předsálí, tam jsem ještě pořídil klasický jednoduchý zavírací nůž francouzského typu a keramickou vocílku, která zřejmě vznikla jako vedlejší produkt kosmického programu. Zavíráky ze země kohouta galského typu mám rád, na první pohled je na nich vidět, že sýr je v životě člověka výrazně důležitější než sebeobrana. Pojedl jsem ještě uzenku a odjel.

S noži je to vážně trochu jako s ženami, ne že by byl takový problém je půjčit, ale je těžké se rozhodnout pro jeden, se kterým zůstanete celý dlouhý nejbližší čas. Nůž od pána, jehož jméno jsem bohužel zapomněl nebo ještě lépe řečeno ani nezaregistroval, mi každopádně udělal velkou radost a za osm stokorun to není špatná investice, provedení je krajně jednoduché, avšak účelné, jen věrná fena Arina na mne divně koukala, proč jí překrajuji maso výsekového typu na tolik malých kousků. Inu jak říkávávával pan Werich, když už jednou máš nůž, tak máš koukat, aby krájel.

Jak jsem slavil sórok

Snažil jsem se to vytěsnit, jak to jen šlo, ale přeci jen jsem se neubránil troše toho bilancování při příležitosti dalšího dožitého jubilea kulatého typu. Viděno dopředně to vždy vypadá hrůzně, viděno zpětně to tak strašné není, dokonce musím říct, že díky oslabení většiny smyslů, zejména zrachu, sluchu a čichu a ještě markantnějšímu oslabení paměti si dohromady nic zlého neuvědomuji. Člověk si jen tak pomaličku postává v turbulentním a vpřed se valícím světě a najednou mu je sórok, jak říkají sovětští soudruzi, ti citlivější z nich by pak možná dodali chujnja. Jak už jsem naznačil, značnou část vzpomínek odnesl čas, přesto si vybavuji, že jsem za těch několik desítek let zažil svět jiný než dnes, neříkám že lepší a neříkám také, že byla tráva nutně zelenější a pečivo křupavější. Inu dobře, naplnění termínu gumový komunistický rohlík přeci jenom přinesl až kapitalismus, nenechme se opít rohlíkem.

Opít se je samozřejmě nutno a proto jsem zakoupil soudek ležáku plzeňského typu a k tomu hromadu retro lahůdek, kterým vévodily vajíčkové chlebíčky, ano ty, které je nutné strčit do úst naráz i s půlkou vejcete pomazanou majonézou, jinak to není to pravé slastno. Nejlepší byly v oné prodejně na náměstí kulatého typu, kde to vypadalo od mého děství stále stejně a dezén připomínal spíše vzornou prodejnu vedenou usměvavou Aničkou Holubovou než bistro 21. století. Nikoho nenapadlo požádat unesko o ochranu a tak relativně nedávno odešla prodejna vepsí. Najít náhradu nebylo snadné, nestál jsem o nějakou mondénu sypanou semínky čija. Nakonec jsem našel výrobnu lahůdek kousek za Prahou, kde všechny hovory končí na záznamníku a kde mi na mé dotazy odpověděli krásným emajlem bez pozdravu na začátku i na konci a o dvou holých větách, čímž jsem naznal, že zde je ještě svět v pořádku, ve starém pořádku. Zkrátka a dobře tradiční hodnoty s majonézou navrch.

Nemohl jsem si nevzpomenout na mého oblíbeného autora balkánského typu, který ve svém stěžejním díle popisuje, jak se člověk na prahu středního věku čím dál více podobá chlebíčku vajíčkového typu, již na první pohled je salát trochu oschlý, kudrnka krapet uvadlá, řez kyselé kápyje je naopak měkký a vlhký, ale pod tím vším se schovává vláčný žloutek. Mistr dokázal tuhle myšlenku rozvést na několik set stran, metaforicky ji umístit o několik století hlouběji a omotat dramatickým příběhem nešťastného Ahmeda Nurudina. Také název maličko zakrývá původní záměr, ale uznávám, že Derviš a smrt zní mnohem lépe než nějaký oschlý chlebíček. Osamělý šejch neměl přátele a nebo jich alespoň neměl mnoho, zase tím ale neriskoval, že mu někdo přinese dárek tak nešťastný jako je nevkusná paruka nebo lahev vína Pražský sklepmistr, jehož chuť si také bohužel pamatuji z minulosti.

Sousedská slavnost v ulici zvané umrlčí proběhla bez účasti policie, pouze s dvěma příchody portýra z nedalekého hotelu luxusního typu, který si stěžoval, že si stěžují hosté, kteří nemohou spát. Zřejmě si naivně mysleli, že přijeli do nějakého ghetta, kde budou všichni paf z toho, že se válejí v posteli ve stylu Ludvíka XVI. a touží usnout poté, co se nacpali gulášovkou v pecnu a trdelníkem. Portýr se nakonec ukázal jako milý člověk, když se nechal opít ležákem a starým rumem. Vyšší věk s sebou kromě úskalí a ústrků přináší také konzumaci jakostnějších destilátů a druhý den je to znát. Večírek se povedl. Zažít město se dá i jinak než s podporou lokálního úřednictva a politických aktivistů, dokonce se lze obejít i bez policejního záboru, když jednoduše a postaru zabarikádujete ulici stolem a lavicemi a ty, kterým to samotným nedojde a neodcouvají pryč, pošlete ještě jednodušeji a postaru do prdele. Bylo to hezké a říkal jsem si, že si pořídím nějaký blog, abych tam mohl své zážitky zapisovat a za další dekádu si je připomenout a pak jsem si vzpomněl, že už jeden blog mám.

Jak jsem držel prst na tepu sezóny

Není to tak dávno, kdy mi při návštěvě holešovické Haly XXII stačila bankovka s lícem učitele národů. Za ty peníze jsem nakoupil zeleniny jako pro převoz dvou goril do Dvora Králové. Všiml jsem si časem, že za stejné peníze naplním namísto prostorného zavazadelníku starého dobrého hvězdoletu jen malý zavazadelník nového dobrého mini vozu. Vzhledem k tomu, že většina té zeleniny sezónního typu vždy skončila v odpadu směsného typu, rozhodl jsem se nosit jen proutěný košík a nebrat více než se do něj vejde. Loni už se do něj vešel ovozel za bankovku s tváří paní Panklové. Podpora selského stavu a držení prstu na tepu sezóny něco stojí. Dneska jsem naplnil košíček za jednu Panklovou a dva Jany Amose a to mi už vážně přijde dost, ačkoliv uznávám, že oběživo má být v oběhu. Úplně ale nechápu proč stojí třešně víc než losos. Navíc jsem zvyklý na ceny srbské pijacy, kde za devět stováků lze naplnit nákladní automobil. Abychom se ještě jednou nedožili toho, že za košík na tržnici dáme platidlo s portrétem tatíčka Masaryka. Tedy za předpokladu, že imigranty a euro nikdy nepřijmeme. Což mě přivádí k poslednímu podoteku k cenám výpěstků farmářského typu, všechny ty bankovky totiž nakonec skončily ve špinavých prackách buranů, kteří si o mně nadále budou myslet, že jsem pošahanej pražák, což chápu, když jim dám stovku za karfiol, a jako bonus nám na hračana znovu zvolej toho hotentota z prognosťáku. No nic, jdu spařit kadeřávek.

Jak jsem slavil první máj se stranou

Do parku kultury a oddechu se mi letos příliš nechtělo, co tam také po těch letech vidět, ale nakonec jsem vyslyšel volání po tradičních hodnotách a po více než dekádě od první návštěvy se vydal omrknout oslavy svátku práce, solidarity a míru. V rámci lenosti a ideového zakotvení jsem vyrazil do Kočkolandu osobním vozem, čehož jsem poté hořce zalitoval, protože parkovné bylo ve výši klobásy a brožury o hrdinné úloze příslušníků stráže pohraničního typu, což ovšem malilinko předbíhám.

Neutěšený stav pražského výstaviště a trousící se postavy dříve narozených sympatizantů nepůsobily nějak zvlášť radostným dojmem, což nezlepšila ani úděsně nazvučená kutálka, která sváteční den naplňovala písněmi všelijakými. Elektoriját strany vymírá více pomalu než jistě, přesto jsem postrádal mezi účastníky některé známé tváře. Také paní soudružka Švorcová už recituje v rudém nebi a na podiu její procítěné deklamování veršů soudruha Skály chybělo, minimálně proto, že by alespoň na pár minut zabránilo držet mikrofon přední pražské bolševičce Semelová, která je proslulá svými nevtipnými žerty, které opět sypala z rukávů svého rudého kostýmku jako agent CIC mandelinky. Letos paní soudružka Marta naladila životní formu a fóry byly tak mizerné, že se nesmál téměř nikdo, krom pár bezzubých stařen, u kterých ovšem nebylo jisté, jestli se náhodou ještě nesmějí předchozímu šprýmu. O co se rudá madam více snažila, o to topornější bylo její stand-up vystoupení. Nezabral ani Kalousek, díky kterému králík sám vyskočil z kůže, ani smíchovské pivo, které by mělo téct z kohoutku vodovodního typu při pohledu na fakturu za vodné a stočné, pes katolík ani nejlevnější narkóza, nezabralo prostě nic, nejzábavnější nakonec bylo v jejím podání představování kandidátů do následujících voleb do sněmovny poslaneckého typu, ačkoliv se možná jen mylně a pod tlakem prostředí domnívám, že příjmení pánů soudruhů Hrůzy a Skoupila znějí poněkud pravicově.

Poslední politický humor, který jsem si zapamatoval, bylo aktualizování zákona archimedova typu korunovými dluhopisy ministra financí, přesné znění si již nevybavím, ale tuším, že pán minister ponořený do průšvihu je vytlačován vahou průšvihu ostatních členů kabinetu. Tenhle špílec byl příliš složitý i na kolozubé babky. Třídní nenávisti jsem měl dost, pivo jsem si dát nemohl a tak jsem zašel alespoň na klobásu k nedalekému stánku, kde jsem jen tak mimochodem nedostal účtenku, je ale možné, že se jednalo o akt politické revolty a nikoliv o obyčejnou živnostenskou šmelinu. Klobása byla pěkně opečená, jen hořčice mělo být víc, ale to je ostatně také stylový problém, možná ji měl pan soudruh stánkař víc naředit, aby si geronti s pokecanými raglány mohli zavzpomínat na mládí, kdy byly klobásy ještě vypečenější. Chodemmimo oceňuji všechny ty soudruhy, kteří z šatníku vytáhli ty nepadnoucí obleky z let minulých, ze kterých sálala artificiální příze a puch naftalínu. Stylově se oháknul i pan soudruh tajemník generálního typu, který musel oslavit alespoň stovku a stále se těší dobrému zdraví, alespoň na první pohled vypadá stále stejně, až by se nabízelo si myslet, že kde nic není, tam nic nevezme ani stařecká demence. Milouš měl jen pár chvil, kdy mohl jen tak sám jako kůl v plotě nasát atmosféru svátku, po většinu času byl obsypán fanoušky a zástupci médií, kterým s gustem odpovídal na všetečné otázky. Bojím se, že tu s námi bude na věčné časy.

Účastníků je každý rok méně, ačkoliv se rekrutují noví převážně z lidí bez domova či alespoň bez nadějných vyhlídek. Všiml jsem si také několika dítek, které přivedli rodičové, doufám jen, že pohnutky byly toliko, aby se budoucnost národa poučila. Hodně prostoru zaujala skupina antikomunistů, pravicových bojůvkářů a imperialistických štváčů, kteří mávali vlajkami amerických států spojeného typu, severoatlantického paktu a státu Izrael. K tomu drželi transparenty vymezující se proti marxistickoleninskému dobrodiní, což lákalo důchodce podobně jako lampa pouličního osvětlení nočního motýla. Penzisté se durdili, mávali hůlkami nebo jen pokroucenými prsty a hlasitě se s mladými oponenty handrkovali, jestli bylo za železnou oponou lépe či nikoliv. Když se debata vyhrotila příliš, nastoupilo komando mladých levicově uvědomělých vlajkonošů, kteří přinesli rudé prapory se srpy a kladivy a ty potom vlály ve větru vedle hvězd a pruhů. Dříve jsem obdivoval ochotu mladých spravedlivých lidí dobré vůle, kteří se zcela bez účinku přou s proletáři na odpočinku, po letech si ale myslím, že je tyto bezcílné dišputace baví. Na prvomájové veselici tak dostane každý dle svých potřeb, soudružka Marta obecenstvo pro své kvazikomické výstupy, v dnešním turbulentním světě ztracení senioři zastání, trochu té třídní nenávisti, kelímkového piva a klobásu, mladí a neklidní pravičáci prostor pro vášnivé debaty a orgáni nečinní v trestním řízení sváteční příplatky.

Mezi lid přišel i don Kočka a musím říct, že pohled na bývalého velikána lidové technické zábavy nebyl pěkný, dříve elegán v proužkovém obleku vypadal sešle a zřejmě mu nepřidala ani smrt potomka ani roky. Čím více se blížím rozpadu než srůstu lebky, abych citoval klasika, tím méně se našim starším spoluobčanům posmívám a utahuji si z jejich utahaných schránek tělesného typu. Alespoň jsem je pietně ofotil na středoformátový film a nemohl si nevšimnout, že mezi mladými soudruhy fotografie analogového typu celkem frčí, příště musím vzít k fontáně vizitky našeho podniku. Jen mladík s dvouokou zrcadlovkou neměl jako správný uvědomělý soudruh kvalitní sovětský přístroj Lubitel, ale prachsprostou kapitalistickou zrcadlovku Rolleicord. Komerce pronikla i mezi proletariát. Ten si proto pořizoval všelijaké předměty z nabízeného merchandisingu. U stánků bylo možné sehnat perníkové srdíčko s prvomájovým designem, samolepku se soudruhem Uljanovem oslavující sto let od říjnové revoluce v listopadu, knihy o ochraně českých hranic, ponožky uštrikované mírovým hnutím žen, výše zmíněné klobásy a slivovici, kterou již tradičně prodával statný ogar ve valašském klobůku. Škoda, že neupekl také frgál, nějak se mi uzenina přejedla. Dofotil jsem proto svitek filmu a odešel ještě před internacionálou, při které se veškeré dění zastaví a soudruzi nábožně ztuhnou.

První máj slaví všelijaká politická pakáž, oproti soudružce Semelové se však nedomnívám, že bychom žili ve špatné době, když si mohou takto svobodně i podobní ztroskotanci mlít svoje přiboudliny u kvašených nápojů a uzenek.