Konec neplodné zahálky! Stop bezduchému lajdačení! Nakonec si člověk uvědomí, že to dopadne jako vždy, tedy že celý ten volný čas využije k ničemu a z velkých myšlének zůstanou jen malá nesplněné torza. Naplánoval jsem si na své bezpracné týdny spoustu aktivit a jen málo z nich dodržel. Chtěl jsem třeba podniknout výlet do Bruntálu – Meky nezaměstnaných, pohovořit s lidmi, okusit atmosféru a naexponovat nějaké to pole. Jenže k výletu jsem se nepozdvih.
Obešel jsem však pět nemálo lidových jídelen a jiných podivných provozoven v hlavním městě, abych zjistil, že největší kouzlo měly ve své nedostupnosti pro zaměstnaného a jakkoli neztrácí svůj půvab ani pro čekatele na zaměstnání, už to není ono. Také zhoubný vliv televizního přijímače mne děsí, raději budu trávit odpoledne v kanceláři bez internetu než abych ještě někdy slyšel Slepičku kropenatou od tria ovarových hlav, které lacinou produkcí hororových tónů kazí dítka školou ještě nepovinná. Nápěvek ten je vlezlý jako Cyklon B a z hlavy ho vyhnala až osvědčená Bebi Dol. Španija, Kolumbijááá…
Ale ledacos se i povedlo. Kupříkladu jsem se zdokonalil v přípravě pokrmů čínského typu, náročnost tréninku dokresluje i to, že stejnou lahev sojové omáčky, kterou jsem spotřebovával více než dva roky, jsem zdecimoval za měsíc. Upřímně ji ale, stejně jako rýži, nemusím další měsíce vidět. Také jsem rafinovaně uspořádal využitelný půlmetr čtvereční své neplynové komory. Uznávám, že s tím plynem je to laciný a uvozhřený humor, ale nějak mne ten výše zmíněný insekticid navedl. Za další velký krok považuji to, že jsem do stylové dřevěné bedýnky uložil své laciné aparátuly, povětšinou sovětské výroby. A to nemluvím o katalogizaci sbírky partyzánských filmů. Ach, jak krásně se dá marnit čas.
Když jsme u filmů, krom představení pro seniory jsem „zpracoval“ i naškudlené zásoby dosud neviděných opusů z bývalé Jugoslávie. V týdnu minulém jsem se soustředil převážně na chorvatské snímky, pročež musím opravit své mínění, že se v této zemi nikdy nic slušného nenatočilo. Není tomu tak, jakkoli oproti produkci Bělehradské či dejme tomu Sarajevské jde jen o pár kousků, byl jsem mile překvapen. Nejvíce asi snímkem „Hezké mrtvé dívky“ (Fine mrtve devojke), který celkem syrově vypráví příběh lesbického páru, který se přestěhuje do předměstského domu, obývaného tak milými lidmi, že toho přeživší hrdinka bude litovat jetě dlouho po závěrečných titulcích.
Také „Je to jasné, příteli?“ (Je li jasno, prijatelju?) mne příjemně překvapil, jedná se o jugošskou variaci na „Vykoupení z věznice Šošon“, plnou porušování socialistické zákonnosti, brachiálního násili, krve a beznaděje. Taktéž „Povratak“ (Návrat) stojí za zhlédnutí díky člověčině, nadhledu, hereckému koncertu a vůbec. Největší člověčina ale byla Rudá záře nad Kladnem, o které se tak pěkně vyjádřil pan kolega.
Příběh o tom, jak manuálně pracující ze středních Čech chtěli jistoty a prosperitu, přičemž spoléhali na bodrého válečného vysloužilce v podání Pepíčka Beka a poněkud neřízeného střelce Václavíčka, kterého má na svědomí Míla Besser, stávkovali a snili o lepších časech, kdy se nebude „keťasit“ s moukou, byl natolik hrůzný, že krátce za půlkou odmítl dévédé přehrávač pracovat. Poslal jsem ho na uran a agitku dokoukal na péce = mohu film doporučit jako maximálně hovadný.
Pod dojmem z replik dělného lidu a protože to celé nicnedělání nevede k ničemu kloudnému, rozhodl jsem se pro provizorní návrat k lidskému, jak hezky napsal ten pan Klíma, co nebyl investigativní novinář ani nepodepsal Chartu. Takže zvesela a s písní na rtech zpátky do továrny, být opět plnoprávným členem společnosti, mít nárok na stravenky a poskytovat k přerozdělení svůj třicátek. Aniž bych se chtěl znovu vracet k plynu a komorám, musím zvolat, že práce osvobozuje! Napřed je ale třeba nabrat nových sil na zahraniční rekreaci.. Nuže vzhůru do transportu!
Musím svá předchozí slova na vrub soudružek chovatelek zmírnit. Léčba kočkou skutečně přináší své plody, ne že by se z 1406 stala nějaká přílišně přítulná a mazlivá kočička, to asi nebude nikdy, ale celkově se zklidnila a veškerou agresivitu věnuje svému spolubojovníkovi. I přes to, že je to maximálně mlsné a svéhlavé stvoření, které přítomnost člověka vyhledává pouze v čase podávání potravy, případně ve svých záchvatech náklonnosti, kterými trpí obvykle okolo druhé hodiny ranní, lze konstatovat, že se výrazně polepšila, občas se nechtíc zachová i mile.
Zato Dolf. Během krátké doby se z něj vyklubal hyperaktivní trubec, který oka nezamhouří a neustále prohání nebohou 1406 po bytě, případně, pokud už kočka na hru nemá chuť, prohání se jen tak. U toho vydává zvuky nejméně podobné mňoukání, spíše tak jako vrká, což by mohlo nasvědčovat, že byl vychován holuby. A moc výchově nedali. I přes veškerý vztah k němé tváři mne jeho noční sprinty přes mou osobu dohání k nepříčetnosti a často končí na noc v předsíni. Pokud tomu tak není, odvděčí se noční hrou s ratanovým míčkem či alespoň podupáváním po podlaze.
Vím, že řešení se nabízí, ale dalšího kota vážně nechci, jakkoli uznávám, že jeden zachráněný život zachrání svět, jak to pan Schindler četl v Talmudu. Potíž je také v tom, že i přes nejvyšší důslednost není výchova (ko)kotů příliš snadná a úpěšná. Kupříkladu neresperkují zákaz vstupu na pracovní desku mé kuchyňské línie. Kdosi mi poradil, ať zkusím použít rosítko na květiny a darebnou kočku za její prohřešky rosit. Výsledkem bylo, že kočka vypadala, že nikdy neuschne, touhu promenádovat se po kuchyni jí to však nevzalo. Přešel jsem tedy na fyzické tresty, účinek žádný nemají, ale alespoň se člověk uklidní.
Pokusil jsem se také pana Adolfa přesvědčit, že není pěkné, že položí kabel doprostřed bedýnky s pískem a odejde středem jako pravý macho kocour. Ukázal jsem mu, jak na to a měl radost, že již po třetí lekci začal své exkrementy zahrabávat. Potěšení z úspěchu ochablo, když jsem přistihl 1406, jak po Adolfovi znechuceně zahrabává obří lejno, u čehož si naštvaně brblala pod vousky. Vůbec je otázka genderu u koček pole neorané.
Oba spolupracují, pokud to tak lze vůbec nazvat, pouze při žebrání, kdy dokáží sedět vedle sebe a žadonit o nějakou tu šmakuládu, Adolf se při té příležitosti snaží napodobit mňoukání své sestry v kožichu a vychází z něj podivné a krapet směšné vysoké tóny. Spolupráce končí, když jsou misky plné. 1406 je hodule žravá a střídavě se cpe ze své i Adolfovy misky, začala být řádně vypasená a tak jsem byl nucen polovinu její porce dávat do Adolfovy mističky, čímž je zaručeno, že kočičí otesánek nestihne zbodnout více než svoji porci. Výsledek se dostavil, jen se bojím jojo efektu.
Naštěstí ani jeden není zbytečně zmlsaný a spořádají, co dostanou. Vlastně s jednou výjimkou, kdy jsem malým nevděčníkům koupil konservu v zábavním řetězci Lidl, abych jim ukázal, kolik je na světě zla. 1406, která je vždy při chuti, se se zapřením prokousala do poloviny dávky, kde svůj boj vzdala, Adolf jen ochutnal a odplazil se stranou, kde se mu udělalo kyselo a já pak musel uklízet zvratky z tépichu.
Co dodat, přátele a kočky si člověk nevybírá a tak to má být.
Již celý měsíc chodím do bezpráce, začíná to být módní vlna, chodí tam prý každý desátý obyvatel Česka. Krize má ale i positivní důsledky, údajně přivedla lidi zpět do kuchyní, jak jsem se ondyno dočetl. Přivedla tam i mne, jakkoli to nebyla daleká cesta vzhledem k japanským rozměrům mé ubikace. Také ušpórované koruny nebyly zásadní motivací. Vaření mne jednoduše baví a zjistil jsem, že mi jde mnohem lépe, když nejsem od sporáku odváděn pracovními povinnostmi. Ani předtím jsem snad neprovozoval tradiční staromládeneckou kuchyni.
Chtěl jsem se vyvarovat nešvaru hospodyněk v domácnosti, které dokola točí několik lety ověřených recepisů a šel hledat inspiraci. Nechtělo se mi stírat prach z kuchařek a dal jsem tak přednost televizní vařbě. Nemaje kabelových vymožeností, byl jsem nucen se spokojit s nabídkou veřejnou a právní a oběma komervizemi. Naštěstí Čechům ukázal Ital, jak se to má dělat, o to víc je vidět bída ostatních tuzemských vařičů. Géniem podprůměrnosti je samozřejmě Bába, jehož varietní vystoupení jsem si prohlédl v archivu a došel až k prvnímu dílu, kde Jirka poprvé použil své velké ruce, aby se pomazlil s jídlem, přinesl do kuchyně notnou dávku svého lascivního žertování a rafinovaně využil opláchnuté maso z guláše pro vytvoření špecijála.
Kluci v akci mne nejprve odrazovali poněkud přitepleným názvem pořadu a učňovským humorem, který jim koukal z bot, jistě na sobě za ty roky zapracovali, ale stejně je pocit trapnosti, který mám z jejich verbálního projevu, velký jako čínská volební urna. Kluci a děvče z Kuchařské pohotovosti jsou jistě hodní, šikovní a pracovití, ale k uzoufání nudní. Krátké recepty s Tescomou jsou spíše agitkou než opravdickým televizním vařením, navíc na Markétě Hrubešové byla vždycky zajímavá hlavně ňadra, v první roli, ve které se nesvékla, mne nějak neoslovuje. Ostatně od doby odhalování na šífu uběhlo dosti let a tak je asi vše jak má být.
Jelikož se krajané neosvědčili, zapátral jsem za hranicemi všedních dní a našel ideálního telekuchaře – a tím je Vah Chef! Vahžně uvažuji o pořízení těch 6 DVD.
Při úklidu notového bůku jsem nalezl snímky z hřbitova na pražských Malvazinkách, prosluněné podzimními paprsky, což je obzvlášť milé při pohledu na dnešní pošmourno. Hřbitov je to malebný a klidný, ideální pro odpočinek věčný.
Tempo doby člověka okrádá o spoustu aktivit, na které skrze pracovní vytížení není čas. Patří mezi ně i důstojné nakupování všelijakých šmakulád a jejich následné temperování. Nic proti našemu Albertovi, díky za něj, ale přeci jen je občas výrobků v plastových vaničkách příliš a našinec zatoučí po opravdovém jídle, po mase, jehož se dotýkaly buclaté prsty řezníkovy, po zelenině a vovoci s chutí, po alespoň trochu žlutých vejcích. Nyní si jako žena v domácnosti mohu užít všeho dosyta.
V líném všedním dopoledni jsem navštívil po letech Holešovickou tržnici, kde se v hale XXII nachází zeleninový trh. Pravda v sezóně námrazy a padajícího sněhu ze střech nebyla nabídka kdovíjaká, ale přesto se něco našlo. V doporučeném stánku hned vpravo měli opravdový paličatý česnek, který se oproti čínské imitaci odlišuje hlavně tím, že chutná a voní jako česnek. Nedotýkají se mne všechny ty Tibety, lidská práva, blokování stránek (ačkoliv na tom něco bude, protože jsem nezaznamenal jediný přístup na tuto stránku z Číny) či popravy britských prosťáčků, ale čínský česnek bez chuti a zápasu je svinstvo.
Opodál prodával jakýsi zemědělec skutečné brambory, které sice nebyly naleštěné, ale po uvaření byly hlízy žluté a chutnaly překvapivě jako brambory. Pořídil jsem všelijakou zeleninu a pohovořil s trhovci o životě a o dovozu nepoživatelných unijních výpěstků. K dokonalosti chybělo jen to, aby trhovci zeleninu nabírali do papírových pytlíků, jako kdysi ten pán s červeným nosem u nás v zelenině. Každý od něj dostal pytlík s „účtenkou“ předchozího zákazníka, kterou na nahnědlý papír mistr vyvedl mocnou tesařskou tužkou. S nadšením jsem odcházel obtěžkán plody poctivé práce našich rolníků. Jen jsem zalitoval, že u vchodu do tržnice zmizel onen makedonský stánek, kde se dal koupit nejlepší burek v Praze.
Ve Skořepce jsem však zanedlouho narazil na nově otevřenou pekárnu Dubrovník. Vida, že provozovna nese jméno starého srbského města, vešel jsem dovnitř a zakoupil na středoevropské poměry výtečný burek s masem, který měl jedinou chybu a sice, že byl oproti balkánskému originálu málo mastný, burek co nedokáže během minuty promastit papír, ve kterém je zabalen, prostě není pořádný burek. Také jogurt, který jsem dostal zdarma, byl o poznání hustší než balkánský, ale i tak jsem byl více než spokojen a darovanému mléčnému produktu na zuby nekoukal.
Nemálo mastné naopak bude zapečené kuřecí s tatarkou, které osobně považuji za snad nejodpornější recept, jaký jsem kdy nalezl. Na takovou šlichtu pro čuňata by byl krátký i Jirka Babica z prodejny lyží. Tento nýmand mne onehdá velmi pobavil, když nazýval bouquet garni nejprve kytičkou a poté pugetem, čímž dokázal, že zůstane svůj (myšleno idiot) na věčné časy.
