Se zájmem jsem si přečetl zprávu o tom, že bruselští ouředníci chtějí normalizovat ambaláže nikotinových tyčinek. Je to sice poněkud orkurkové téma, ale věřím, že se touto iniciativou bude bruselský aparát zaobírat s nasazením sobě vlastním. Pokud mají být krabičky nevzhledné, upřednostil bych makedonský naturalismus před unijní šedí. A vlastně by se mohly všechny výrobky opatřit nějakou vkusnou momentkou, která by ukázala, kam jejich používání může spotřebitele dovést.
Pokud opouštím hlavní město, pak výlučně do země jižních Slovanů, ostatně nám soudružka učitelka správně vtloukala do hlavy, že člověk nemá jezdit do ciziny, když nezná svou vlast. Což byla možná pouze ctnost z nouze, vzhledem k uzavřeným hranicím té doby. Popravdě je však důvodem k tomu, že se obvykle k výletu nepozdvihnu, spíše chronická lenost než uvědomělé čekání na spanilou jízdu jihovýchodním směrem. Prvního dne osmého měsíce se mi podařilo učinit výjimku, která potvrdila pravidlo beze zbytku. Původně jsem chtěl navštívit chrám olšanského typu, avšak nenatáhl jsem budík a hanebně zaspal. Hryzalo mne svědomí a tak jsem sáhl po laptopu, abych nalezl nějakou alternativu za prospanou ranní bohoslužbu.
Náhodou jsem narazil na informaci, že před polednem bude v rokycanském kostele sloužit liturgii metropolita Kryštof, což mne zaujalo už jen proto, že jsem nevěděl, kde a co jsou Rokycany. Po vložení do gůglu jsem zjistil, že toto město leží necelých osmdesát kilometrů od matičky a tak jsem sedl do hvězdoletu a vyrazil. S využitím místního jazyka jsem chvíli před začátkem služby nalezl kostel, ve kterém již bylo plno lidu. Mezi nimi byl také první romský pravoslavný kněz, který nejenže neodnesl nic z vybavení kostela do sběrných sutovin, ale naopak se zasloužil o jeho obnovu. Premiéra české služby byla více než interesantní, stejně jako následná družba a hostina v přilehlé zahradě. Obvláště ukrajinské holubce byly chutné velice velmi.
Po příjemném zážitku a za doprovodu zpěvu dečanských mnichů jsem vyrazil zpět ku Praze, vzhledem k dostatku času a příjemnému povětří jsem u Berouna odbočil na Karlův Týn, abych si prohlédl mocný hrad, jak se to při nedělním výletu dělává. V serpentýnách jsem ocenil přítomnost velocipédistů, kterým zřejmě přišlo, že na vozovce překážejí nedostatečně a proto často jezdili dva až tři vedle sebe, riskujíce tak hvězdu mezi hýžděmi. Jedna ze zatáček končila nad obcí Srbsko, takže jsem se svému krédu o uvozhřenosti cestování mimo balkánský prostor nezpronevěřil. Na hrad už jsem ani nezamířil, vzhledem k rojícím se turistům a všem těm homosexuálním rejdům, které se, jak známo, za hradbami odehrávají. 
I tak byl ale výlet pozitivní více než testy Farrokha Bulsara a musím uznat, že i v Čechistánu lze za jediný den vidět a zažít více než za několik měsícu válení se za zataženými žaluziemi. Jen nevím, jak si vysvětlit chování hitleroidního kota, který večer během předčítání z mouder svatých otců předváděl zástavu životních funkcí.
Duet, který se natočí jen jednou za život. Letní hit, na který dlouho nezapomeneme. Co ještě říct k písni, kterou nazpívali Ramadan Bislim Ramko a Dzefrina, interpeti dobře známí z vysílání TV Šutel? Asi už nic, jeden klip řekne víc, než tisíc slov.
Filmy ze země, nad kterou nikdy nezapadlo slunce, pro mne byly od útlého dětství zdrojem poznání, nemyslím tím zrovna pásma sovětských animovaných grotesek, na které nás v pátek vodily soudružky družinářky, ale především hranou tvorbu. Ať už to byly válečné kousky jako Velitel šťastné štiky, kde byl kapitán takový klaďas, že při jeho hrdinské smrti jsem prolil více slané vody než u zavraždění Corrada Cataniho i fingovaného skonu Tygra z Mompračemu dohromady. Ostatně efektní závěr se smrtí hlavního reka nebyl o nic horší ani v akčním snímku Osamělá plavba, jehož projekcí nám školní družina udělala neskonalou radost. O fous unikli smrti cestující i posádka Tupolevého letadla v katastrofické Posádce v ohrožení, ale ani to nic nebylo proti Malé Věře, kultovnímu filmu s hvězdičkou.
Tvůrci ukázali na svou dobu nebývalou míru odvahy a ústřední postavu nechali dokonce dvakrát souložit. Mezi spolužáky základní školy Julia Fučíka se o tom vyprávěly legendy, ostatně v těchto ponurých dobách nebylo pro nás chlapce z periferie mnoho příležitostí k sledování obnažených žen. Pravda, občas vypadlo nějaké to ňadro v pondělní inscenaci z bratislavského studia a kdo měl silný žaludek, mohl nalézt odhalené prsy i v takových obskurnostech, jako byla hudební komedie Poslední leč Alfonse Karáska, jejíž sledování bych doporučil jako kázeňský trest pro obzvlášť zavrženíhodné zločince. Ale film Malá Věra nabízel víc a proto bylo otázkou cti se na projekci dostat, kterážto myšlenka ovšem byla neslučitelná s posláním přísných uvadeček v silonových šatech, které svým tělem a přísným pohledem bránily vstup do kinoteatru.
Otec jednoho ze spolužáku byl naštěstí promítačem a tudíž se nám poštěstilo dílo nabité erotikou zhlédnout pod záminkou, že neseme znavené hlavě rodiny přesnídávku. Děj jsem si po letech příliš nepamatoval a také tělesné proporce mladé herečky zůstaly v zapomnění, proto jsem uvítal, že Malá Věra obohatila nabídku laciných DVD. Z dnešního pohledu se již nejedná opus nabitý erotikou, více nahoty je asi i v nekonečných seriálech, ani o burcující sociální drama, ale spíše o mírnou kritiku poměrů v mezích zákona, ovšem i tak má snímek jakousi vypovídací hodnotu. Dorostenka Věra žije v ne zcela uspořádaných poměrech, její maloměštší rodiče jí nerozumějí a konflikty s upracovanou jednodušší matkou i opileckým otcem jsou na denním pořádku. Stačí tedy málo, aby se Věra chytla špatné party a skončila v náruči hocha Sergeje, který rozhodně není tím správným chlapcem, se kterým by mohla mít vztah v duchu morálky sovětského typu.
A máme tu i trochu toho nastavování zrcadla perestrojkové společnosti, nějakou tu problémovou mládež, rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví a naštěstí i něco plnočelné nahoty, abych si vzpomněli na časy, kdy si dívky cudně při opalování zakrývaly ňadra. Také samozřejmě vidíme, jak byl jejich život prázdný, když neměly internet, nemohly být na facebooku, vystavovat fotografie svých idolů na blogu a nebylo možné trávit spoustu času vybíráním odličovací kosmetiky. Malá Věra byl zkrátka nadčasový snímek pouze do roku 1989.
Lhal bych, kdybych napsal, že mne verdikt Mezinárodního soudního dvora stran kosovské nezávislosti překvapil. Již z principu nelze očekávat, že by se v Haagu rozhodli stranit srbským soudruhům, navíc je rozsudek logickým pokračováním balkánského tažení, na které se mezinárodní společenství v devadesátých letech vydalo. Nabízí se samozřejmě otázka, zdali je toto rozhodnutí, tedy že jednostranné vyhlášení nezávislosti není v rozporu s mezinárodním právem, natolik obecné, aby platilo i pro Jižní Osetii, případně pro hypoteticky odtržený sever Kosova či Republiku Srbskou. Stejně tak se ovšem nabízí odpověď, že záleží na tom, jaké mají secesisté kamarády. A albánští nezávislí mají kamarády na správných místech.
Nakonec ani opačné rozhodnutí by žádnou změnu nepřineslo, proces, který Arnauti spolu se západem před lety zahájili, je již příliš daleko. Pokud nějaký soud přinese spravedlnost pro srbský národ na Kosovu a Metohii, nebude to podle všeho soud pozemský. Přesto bude zajímavé sledovat vývoj v následujících letech. Prištinským narostlo sebevědomí a rétorika vůči Bělehradu se stává více a více arogantní. Od původně napřažené ruky, kterou v Srbsku težko mohl někdo přijmout, přešli k udílení rad, co by Bělehrad dělat měl a bude muset. Určitě se ale bude muset něco stát se severem Kosova, který je osídleno pouze Srby a který se vlivu Prištiny logicky brání. Také bude zajímavé počkat si, jestli perverze západu dojde tak daleko, aby skutečně podmiňoval vstup Srbska do EU přiznáním Kosova.
Zatím to vypadá na velké vítězství šiptarů. Povedlo se i ze stokrát opakované lži vyrobit pravdu. Oficiální verze citovaná i našimi médii říká, že k problémům v Kosovu došlo na konci osmdesátých let minulého století, kdy zlí Srbové vzali Albáncům autonomii, na což lid albánský zareagoval vzpourou, na kterou zlí Srbové zareagovali násilím, pročež byli za trest humanitárně vybombardování. Turistický průvodce, který lze koupit i u nás, dokonce tvrdí, že Srbové předali Kosovo Albáncům pro prohrané bitvě v roce 1389 a ve dvacátém století si své rozhodnutí rozmysleli a rozhodli si provincii vzít zpět silou. Balkánské dějiny nikdy nebyly jednoduché na pochopení, nicméně autory podobných zkratech nelze podezřívat z naivní nevědomosti. Jisté je, že srbské menšině se v Kosovu nežije dobře minimálně desítky let a na tomto statusu se v dohlednu k lepšímu jen těžko něco změní.
Krom každodenních drobných šikan pozůstalých Nealbánců a trvalé snahy o smazání srbských stop z povrchu kosovskometohijského (viz třeba unikátní expozice Muzea historie Kosova) je asi největší zvráceností to, že vedení státu je rekrutováno z řad polních velitelů tzv. UČK, tedy osob, které by spíše než ve vládě měly sedět v káznici. Také jimi proklamovaný záměr o vytvoření multietnické společnosti je pouhým výsměchem. Podobné snahy jsou nejvíce viditelné v podobě cedulí okolo renovovaných pravoslavných chrámů, které albánští teroristé zničili v letech 1999 – 2004, jež návštěvníky informují o tom, že se jedná o „společné evropské kulturní dědictví“. Faktem je, že ukázek albánské kultury v Kosovu a Metohii mnoho není, snad s výjimkou bizarních pomníků již nežijícím hrdinům z údajné osvobozenecké armády, která osvobozování prováděla cestou vraždění či vyhánění nealbánského obyvatelstva, ničením jejich domovů a objektů Srbské pravoslavné církve.
Při vší úctě a vědomí, že všichni lidé jsou si rovni, pro mne dosud není pochopitelné, že Evropa se rozhodla podpořit pronárod, jehož příslušníci jsou schopni toliko čumění s otevřenou hubou, pálení odpadků a organizovaného zločinění. Možná se to zdá jako paušalizace poněkud příkřejšího typu, ale při návštěvě Kosmetu to nelze nevidět, po kilometrech po silnicích okolo kterých stále hoří odpadky, po průjezdu osadami, kde všichni obyvatelé stojí, sedí či leží podél cest a čumí, je vstup do rajské zahrady v některém z klášterů neuvěřitelným kontrastem. Paradoxní je i to, že do většiny chrámů a klášterů lze vstoupit až po prokázání totožnosti, do některých to nelze vůbec a samotné zdržování se v jejich blízkosti je bráno jako výzva k perlustrování. Jedním z paradoxů je i to, že církevní památky, které dosud hlídali vojáci mezinárodních sil KFOR, se pomalu předávají pod patronát kosovské (=albánské) policie. Přitom třeba přítomnost italských vojáků u kláštera Visoki Dečani je více než symbolická, museli klášter hlídat i za druhé světové války, kdy si albánští fašisté počínali podobně jako jejich dnešní demokratičtí potomci. Ironií osudu je naopak přítomnost tureckých KFOR u kláštera Svatých archandělů, právě zde Turci v sedmnáctém století rozebrali jeden z největších chrámu na Balkáně a z jeho kamenů postavili známou Sinan-pašovu mešitu v nedalekém Prizrenu.
Jak jsem ale slyšel od jednoho z důstojníků české armády, který je nasazen v silách KFOR, situace je prý mírná a vše se pomalu zlepšuje a ani Srbové už prý nemají sílu a prostředky protestovat. To je ale velký omyl, jakkoli nelze očekávat, že by kosovskometohijským Srbům někdo zásadně pomohl zmenšit jejich utrpení, včetně srbského státu i pravoslavné církve, která pod vlivem západu odvolala raško-prizrenského vladiku Artemia, nelze očekávat, že by se vzdali a s nadvládou prištinských úřadů smířili. Chápu, že je pro člověka, který nezná dějiny regionu, jen těžko pochopitelné, proč Srbům na Kosovu tolik záleží, proč jej považují za kolébku své kultury a proč s tímto územím spojují bytí svého národa. Ovšem i při ignorování této skutečnosti se domnívám, že pokud si chtěly Spojené státy vytvořit vazalský stát a utápět v něm špinavé dolary, nemuselo to být právě v Evropě. Nakonec Kosovo není tak daleko, z Prahy do Prištiny je to jen o něco málo více než 1200 kilometrů.
Kdyby to někoho z laskavých čtenářů náhodou zajímalo, tak se pokusím doporučit pro horké dny strávené v špatně větraných kancelářích nějaké snímky na jůtůbů, které ukazují údajný nejmladší stát Evropy v poněkud jiném světle než je líčen v našich médiích.
Uloupené Kosovo – i přes určitou jednostrannost a místy emotivně zabarvený komentář jsou informace v dokumentu zajímavé a ta trocha emocí je v porovnání s obvyklou proalbánskou propagandou ničím.
Kosovo – Can you imagine? – zajímavý kanadský dokument pro ty, kteří ovládají jazyk angloamerických banditů a vzdušných teroristů.
Kosovo song – při pohledu na tito hoši moc důvěru v KFOR nelze mít:-)
A jedna pěkná ukázka albánské památkové péče závěrem, freska ze čtrnáctého století na levém snímku po renovaci v polovině dvacátého století a vpravo po odborném restaurátorském zásahu dýmem ze zapálených pneumatik na počátku století dvacátého prvního.
