Jak jsem slavil sórok

Snažil jsem se to vytěsnit, jak to jen šlo, ale přeci jen jsem se neubránil troše toho bilancování při příležitosti dalšího dožitého jubilea kulatého typu. Viděno dopředně to vždy vypadá hrůzně, viděno zpětně to tak strašné není, dokonce musím říct, že díky oslabení většiny smyslů, zejména zrachu, sluchu a čichu a ještě markantnějšímu oslabení paměti si dohromady nic zlého neuvědomuji. Člověk si jen tak pomaličku postává v turbulentním a vpřed se valícím světě a najednou mu je sórok, jak říkají sovětští soudruzi, ti citlivější z nich by pak možná dodali chujnja. Jak už jsem naznačil, značnou část vzpomínek odnesl čas, přesto si vybavuji, že jsem za těch několik desítek let zažil svět jiný než dnes, neříkám že lepší a neříkám také, že byla tráva nutně zelenější a pečivo křupavější. Inu dobře, naplnění termínu gumový komunistický rohlík přeci jenom přinesl až kapitalismus, nenechme se opít rohlíkem.

Opít se je samozřejmě nutno a proto jsem zakoupil soudek ležáku plzeňského typu a k tomu hromadu retro lahůdek, kterým vévodily vajíčkové chlebíčky, ano ty, které je nutné strčit do úst naráz i s půlkou vejcete pomazanou majonézou, jinak to není to pravé slastno. Nejlepší byly v oné prodejně na náměstí kulatého typu, kde to vypadalo od mého děství stále stejně a dezén připomínal spíše vzornou prodejnu vedenou usměvavou Aničkou Holubovou než bistro 21. století. Nikoho nenapadlo požádat unesko o ochranu a tak relativně nedávno odešla prodejna vepsí. Najít náhradu nebylo snadné, nestál jsem o nějakou mondénu sypanou semínky čija. Nakonec jsem našel výrobnu lahůdek kousek za Prahou, kde všechny hovory končí na záznamníku a kde mi na mé dotazy odpověděli krásným emajlem bez pozdravu na začátku i na konci a o dvou holých větách, čímž jsem naznal, že zde je ještě svět v pořádku, ve starém pořádku. Zkrátka a dobře tradiční hodnoty s majonézou navrch.

Nemohl jsem si nevzpomenout na mého oblíbeného autora balkánského typu, který ve svém stěžejním díle popisuje, jak se člověk na prahu středního věku čím dál více podobá chlebíčku vajíčkového typu, již na první pohled je salát trochu oschlý, kudrnka krapet uvadlá, řez kyselé kápyje je naopak měkký a vlhký, ale pod tím vším se schovává vláčný žloutek. Mistr dokázal tuhle myšlenku rozvést na několik set stran, metaforicky ji umístit o několik století hlouběji a omotat dramatickým příběhem nešťastného Ahmeda Nurudina. Také název maličko zakrývá původní záměr, ale uznávám, že Derviš a smrt zní mnohem lépe než nějaký oschlý chlebíček. Osamělý šejch neměl přátele a nebo jich alespoň neměl mnoho, zase tím ale neriskoval, že mu někdo přinese dárek tak nešťastný jako je nevkusná paruka nebo lahev vína Pražský sklepmistr, jehož chuť si také bohužel pamatuji z minulosti.

Sousedská slavnost v ulici zvané umrlčí proběhla bez účasti policie, pouze s dvěma příchody portýra z nedalekého hotelu luxusního typu, který si stěžoval, že si stěžují hosté, kteří nemohou spát. Zřejmě si naivně mysleli, že přijeli do nějakého ghetta, kde budou všichni paf z toho, že se válejí v posteli ve stylu Ludvíka XVI. a touží usnout poté, co se nacpali gulášovkou v pecnu a trdelníkem. Portýr se nakonec ukázal jako milý člověk, když se nechal opít ležákem a starým rumem. Vyšší věk s sebou kromě úskalí a ústrků přináší také konzumaci jakostnějších destilátů a druhý den je to znát. Večírek se povedl. Zažít město se dá i jinak než s podporou lokálního úřednictva a politických aktivistů, dokonce se lze obejít i bez policejního záboru, když jednoduše a postaru zabarikádujete ulici stolem a lavicemi a ty, kterým to samotným nedojde a neodcouvají pryč, pošlete ještě jednodušeji a postaru do prdele. Bylo to hezké a říkal jsem si, že si pořídím nějaký blog, abych tam mohl své zážitky zapisovat a za další dekádu si je připomenout a pak jsem si vzpomněl, že už jeden blog mám.

Jak jsem držel prst na tepu sezóny

Není to tak dávno, kdy mi při návštěvě holešovické Haly XXII stačila bankovka s lícem učitele národů. Za ty peníze jsem nakoupil zeleniny jako pro převoz dvou goril do Dvora Králové. Všiml jsem si časem, že za stejné peníze naplním namísto prostorného zavazadelníku starého dobrého hvězdoletu jen malý zavazadelník nového dobrého mini vozu. Vzhledem k tomu, že většina té zeleniny sezónního typu vždy skončila v odpadu směsného typu, rozhodl jsem se nosit jen proutěný košík a nebrat více než se do něj vejde. Loni už se do něj vešel ovozel za bankovku s tváří paní Panklové. Podpora selského stavu a držení prstu na tepu sezóny něco stojí. Dneska jsem naplnil košíček za jednu Panklovou a dva Jany Amose a to mi už vážně přijde dost, ačkoliv uznávám, že oběživo má být v oběhu. Úplně ale nechápu proč stojí třešně víc než losos. Navíc jsem zvyklý na ceny srbské pijacy, kde za devět stováků lze naplnit nákladní automobil. Abychom se ještě jednou nedožili toho, že za košík na tržnici dáme platidlo s portrétem tatíčka Masaryka. Tedy za předpokladu, že imigranty a euro nikdy nepřijmeme. Což mě přivádí k poslednímu podoteku k cenám výpěstků farmářského typu, všechny ty bankovky totiž nakonec skončily ve špinavých prackách buranů, kteří si o mně nadále budou myslet, že jsem pošahanej pražák, což chápu, když jim dám stovku za karfiol, a jako bonus nám na hračana znovu zvolej toho hotentota z prognosťáku. No nic, jdu spařit kadeřávek.

Jak jsem slavil první máj se stranou

Do parku kultury a oddechu se mi letos příliš nechtělo, co tam také po těch letech vidět, ale nakonec jsem vyslyšel volání po tradičních hodnotách a po více než dekádě od první návštěvy se vydal omrknout oslavy svátku práce, solidarity a míru. V rámci lenosti a ideového zakotvení jsem vyrazil do Kočkolandu osobním vozem, čehož jsem poté hořce zalitoval, protože parkovné bylo ve výši klobásy a brožury o hrdinné úloze příslušníků stráže pohraničního typu, což ovšem malilinko předbíhám.

Neutěšený stav pražského výstaviště a trousící se postavy dříve narozených sympatizantů nepůsobily nějak zvlášť radostným dojmem, což nezlepšila ani úděsně nazvučená kutálka, která sváteční den naplňovala písněmi všelijakými. Elektoriját strany vymírá více pomalu než jistě, přesto jsem postrádal mezi účastníky některé známé tváře. Také paní soudružka Švorcová už recituje v rudém nebi a na podiu její procítěné deklamování veršů soudruha Skály chybělo, minimálně proto, že by alespoň na pár minut zabránilo držet mikrofon přední pražské bolševičce Semelová, která je proslulá svými nevtipnými žerty, které opět sypala z rukávů svého rudého kostýmku jako agent CIC mandelinky. Letos paní soudružka Marta naladila životní formu a fóry byly tak mizerné, že se nesmál téměř nikdo, krom pár bezzubých stařen, u kterých ovšem nebylo jisté, jestli se náhodou ještě nesmějí předchozímu šprýmu. O co se rudá madam více snažila, o to topornější bylo její stand-up vystoupení. Nezabral ani Kalousek, díky kterému králík sám vyskočil z kůže, ani smíchovské pivo, které by mělo téct z kohoutku vodovodního typu při pohledu na fakturu za vodné a stočné, pes katolík ani nejlevnější narkóza, nezabralo prostě nic, nejzábavnější nakonec bylo v jejím podání představování kandidátů do následujících voleb do sněmovny poslaneckého typu, ačkoliv se možná jen mylně a pod tlakem prostředí domnívám, že příjmení pánů soudruhů Hrůzy a Skoupila znějí poněkud pravicově.

Poslední politický humor, který jsem si zapamatoval, bylo aktualizování zákona archimedova typu korunovými dluhopisy ministra financí, přesné znění si již nevybavím, ale tuším, že pán minister ponořený do průšvihu je vytlačován vahou průšvihu ostatních členů kabinetu. Tenhle špílec byl příliš složitý i na kolozubé babky. Třídní nenávisti jsem měl dost, pivo jsem si dát nemohl a tak jsem zašel alespoň na klobásu k nedalekému stánku, kde jsem jen tak mimochodem nedostal účtenku, je ale možné, že se jednalo o akt politické revolty a nikoliv o obyčejnou živnostenskou šmelinu. Klobása byla pěkně opečená, jen hořčice mělo být víc, ale to je ostatně také stylový problém, možná ji měl pan soudruh stánkař víc naředit, aby si geronti s pokecanými raglány mohli zavzpomínat na mládí, kdy byly klobásy ještě vypečenější. Chodemmimo oceňuji všechny ty soudruhy, kteří z šatníku vytáhli ty nepadnoucí obleky z let minulých, ze kterých sálala artificiální příze a puch naftalínu. Stylově se oháknul i pan soudruh tajemník generálního typu, který musel oslavit alespoň stovku a stále se těší dobrému zdraví, alespoň na první pohled vypadá stále stejně, až by se nabízelo si myslet, že kde nic není, tam nic nevezme ani stařecká demence. Milouš měl jen pár chvil, kdy mohl jen tak sám jako kůl v plotě nasát atmosféru svátku, po většinu času byl obsypán fanoušky a zástupci médií, kterým s gustem odpovídal na všetečné otázky. Bojím se, že tu s námi bude na věčné časy.

Účastníků je každý rok méně, ačkoliv se rekrutují noví převážně z lidí bez domova či alespoň bez nadějných vyhlídek. Všiml jsem si také několika dítek, které přivedli rodičové, doufám jen, že pohnutky byly toliko, aby se budoucnost národa poučila. Hodně prostoru zaujala skupina antikomunistů, pravicových bojůvkářů a imperialistických štváčů, kteří mávali vlajkami amerických států spojeného typu, severoatlantického paktu a státu Izrael. K tomu drželi transparenty vymezující se proti marxistickoleninskému dobrodiní, což lákalo důchodce podobně jako lampa pouličního osvětlení nočního motýla. Penzisté se durdili, mávali hůlkami nebo jen pokroucenými prsty a hlasitě se s mladými oponenty handrkovali, jestli bylo za železnou oponou lépe či nikoliv. Když se debata vyhrotila příliš, nastoupilo komando mladých levicově uvědomělých vlajkonošů, kteří přinesli rudé prapory se srpy a kladivy a ty potom vlály ve větru vedle hvězd a pruhů. Dříve jsem obdivoval ochotu mladých spravedlivých lidí dobré vůle, kteří se zcela bez účinku přou s proletáři na odpočinku, po letech si ale myslím, že je tyto bezcílné dišputace baví. Na prvomájové veselici tak dostane každý dle svých potřeb, soudružka Marta obecenstvo pro své kvazikomické výstupy, v dnešním turbulentním světě ztracení senioři zastání, trochu té třídní nenávisti, kelímkového piva a klobásu, mladí a neklidní pravičáci prostor pro vášnivé debaty a orgáni nečinní v trestním řízení sváteční příplatky.

Mezi lid přišel i don Kočka a musím říct, že pohled na bývalého velikána lidové technické zábavy nebyl pěkný, dříve elegán v proužkovém obleku vypadal sešle a zřejmě mu nepřidala ani smrt potomka ani roky. Čím více se blížím rozpadu než srůstu lebky, abych citoval klasika, tím méně se našim starším spoluobčanům posmívám a utahuji si z jejich utahaných schránek tělesného typu. Alespoň jsem je pietně ofotil na středoformátový film a nemohl si nevšimnout, že mezi mladými soudruhy fotografie analogového typu celkem frčí, příště musím vzít k fontáně vizitky našeho podniku. Jen mladík s dvouokou zrcadlovkou neměl jako správný uvědomělý soudruh kvalitní sovětský přístroj Lubitel, ale prachsprostou kapitalistickou zrcadlovku Rolleicord. Komerce pronikla i mezi proletariát. Ten si proto pořizoval všelijaké předměty z nabízeného merchandisingu. U stánků bylo možné sehnat perníkové srdíčko s prvomájovým designem, samolepku se soudruhem Uljanovem oslavující sto let od říjnové revoluce v listopadu, knihy o ochraně českých hranic, ponožky uštrikované mírovým hnutím žen, výše zmíněné klobásy a slivovici, kterou již tradičně prodával statný ogar ve valašském klobůku. Škoda, že neupekl také frgál, nějak se mi uzenina přejedla. Dofotil jsem proto svitek filmu a odešel ještě před internacionálou, při které se veškeré dění zastaví a soudruzi nábožně ztuhnou.

První máj slaví všelijaká politická pakáž, oproti soudružce Semelové se však nedomnívám, že bychom žili ve špatné době, když si mohou takto svobodně i podobní ztroskotanci mlít svoje přiboudliny u kvašených nápojů a uzenek.

Jak jsem vyplňoval daňové přiznání

Čas trávený vyplňováním přiznání daňového typu jsem se rozhodl si zpříjemnit poslechem kvalitní reprodukované hudby. A protože vstříc růžovému cáru papíru nejsou mé myšlénky úplně vlastenecké, snažil jsem se najít potřebnou rovnováhu v poslechu české klasiky. Venkoncem mistr Dvořák také pocházel z živnostenských poměrů. Chodemmimo kdoví jak by se panu otci vychovávalo těch osm dětí, kdyby byl jeho krámek připojený na EET. No nic. Všimli jste si někdy, jak divná je opera tuzemského typu? Zatímco svět nabízí všechny ty sbory židů, skoky z andělských hradů, antická dramata a charakterní postavy, ve středokotlině máme vesnického balíka převlečeného za medvěda, mluvící lišku a čarodejnici zpívající to její „čury mury fuk“. Jenže může být hůř, ono totiž k Rusalce existuje německé libreto. Zatímco si neznalí stále myslí, že největší německý zločin na holubičím národě jsou Lidice, Ležáky nebo migrační politiky paní kancléřky, celkem bez povšimnutí existuje nahrávka, kde křehká rusalka zpívá měsíčku „Lieblicher Mond Du im Silberschein“. To je jako když hrneček z růžového karlovarského porcelánu umyjete kladivem pneumatického typu. Dokonce bych si troufl tvrdit, že je to ještě horší než německá verze muzikálu Vlasy, která končí monumentálním songem „Last den Sonneschein“. Šance, že to letos podám včas začíná být bledá. Běěěda. Ještě že je tu ten beztrestný první dubnový týden, to mi to půjde mnohem líp.

Jak jsem si nekoupil brýle

Poslední dobou se mi zdálo, že hůř vidím při četbě hodnotných knih a na titulky u filmů uváděných v pozdních nočních hodinách na druhém programu televize českého typu. Navštívil jsem proto očního lékaře. Přečetl jsem největší písmenka, velká písmenka a nemalá písmenka, dále to nešlo. Prý je všechno v pořádku, ve svém věku nemohu očekávat zázraky a bude se to jen zhoršovat. Namítal jsem, že nepřečtu informace na příbalových letácích a bodrý doktor říkal, že on také ne. Nečekal jsem, až mi poradí, abych se otáčel celým tělem a opustil ordinaci. Abych doktora úplně nepomluvil, brýle na dálku jsem uhrál. Dumat na tím, že v mládí jsem viděl nablízko lépe nemá smysl, navíc si nevzpomínám, že bych kdy v raném věku zkoumal obaly léků. Cestou do optiky jsem si tedy připadal zdráv a brýle na řízení vozu bral jen jako formalitu. Že to nebude s očními čivy úplně dobré se ukázalo vzápětí. Na moji olbřímí hlavu nebylo snadné najít patřičně velké okuláry a když se konečně našly, mile mne potěšilo, že stojí jen 1800. Bohužel mne paní optička opravila, že jsem přehlédl jednu nulu. Asi se fakt budu otáčet celým tělem.