Archiv rubriky ‘Sůl země’
Zpěv ptactva, barevná natůra, pupence, ňadra odhalených dívek, paprsky prostupující skze žaluzie a žlutá tekutina v ostřikovačích, jaro je neklamně zde. Usedl jsem do hvězdoletu a vydal se na první jarní výlet po nejdelší polní cestě ve státě. Na chodovské pohoně jsem pořídil samolepku dálničního typu a otřesen její cenou a stavem vozovky v kombinaci s krapet unavenějšími tlumiči jsem si vychutnával jízdu tepnou srdce Evropy. V rurálních kulisách Vysočiny jsem se, krom sázení stromků, grilování chobotniček, konzumace ovocných destilátů a obdivování sbírky vysoušečů vlasů, rozhodl též navštívit místní pamětihodnost, ke které se třeba váže nějaká ta pověst. Vybráno bylo, když jsem v mapě náhodou objevil nedaleké městečko Polná. Vzpomněl jsem si na říkanku o bojkotu židovských hokynářů, kterou mne naučila babička. „Nekupujte od Židů, cukr, kafe, mouku, protože nám zabili v Polné českou holku,“ znělo mi v hlavě cestou na místo činu.
V jarních paprsích nebyl problém zahlédnout hrob, který se nachází na okraji lesa Březina, jen kousek od silnice. Umístil jsem Helmuta za značku „neparkovat vjezd“ a šel se projít k mohyle. Na jakémsi turistickém stojanu se nachází osvětlující text, opodál hrob zdobený plastovými květy, na protějším kmeni smaltovaná cedulka s informací, že zde byla zabita Anežka Hrůzová a datem, nad ní svatý obrázek ve skříňce připomínající krmítko pro bigotní sýkorky. V okolí klid, nepříliš hustý les, po nedaleké stezce občas projdou turisté. Pěkné místo pro vraždu. Brutální usmrcení slečny Anežky, která měla hrůzu již ve jméně, je podobně zvláštním humorem, jako když před pár lety v Praze vařili nějací homosexuální spustlíci ostatky svého spolubydlícího, který se jmenoval Knorr. Pokochal jsem se půvabem místa a odebral se raději zpět do civilizace, protože je známo, že pachatel se vrací na místo činu.
Při sjížení do městečka zaujme impozantní stavba kostela, místní zřejmě věděli, proč tak činí. Na náměstí byl zatuchlý nedělní klid maloměsta a některé domy vypadaly jako zapomenuté z dob vlády jedné strany. Obzvlášť ubytovací hostinec U rytířů působil až RaJským espritem a velmi jsem litoval, že není v provozu. Naopak v provozu byl restaurant U Hilsnera, který dokazuje, jak si Polňané váží svého nejslavnějšího rodáka. Mimochodem mi jedna paní učitelka na základní škole vyprávěla, že její otec pocházel z Polné a při návštěvě tatíčka Masaryka po něm spolu s ostatními spoluobčany házel kameny. Tatíček zase střílel do dělníků, tak co. Vyobrazení nosatého a pejzatého chlapíka v zádveří by mohlo vyhrát řezbářskou soutež inspirovanou karikaturami v Völkischer Beobachteru, kdyby taková existovala. I přes všchny nápisy, hvězdy a svícny však podnik nabízel pouze pizzu, nejen z toho důvodu jsem k občerstvení raději zvolil hostinec U Slovana.
Po obědě jsem ještě jednou obešel liduprázdné náměstí, pokochal se všemožnými cedulemi, kterými se polní občané informují o tak zásadních věcech jako je zákaz vnášení pokrmů do restaurace, příjezd pojízdné prodejny obnošeného šatstva či zápas místní fotbalové jedenáctky. Inspirativní byla cedule „DNES NOVÉ ZBOŽÍ“, která byla na dveřích jednoho z obchodů, aniž by bylo jasné, o jaké zboží a o jaké dnes se jedná. Ještě inspirativnější ovšem byla nástěnka před oním velkým kostelem. Na několika lavičkách seděli domorodci a konzumovali eskymo, přičemž jsem myslím na základě obnažených lýtech jedné místní dámy konečně pochopil slovní spojení „má nohy jako polní koroptev“. I přes všechny sympatie, které ve mně městečko vyvolalo, jsem se rozloučil a vyrazil z provincie do hl. m. Pěkné to bylo.
Z jakéhosi obskurního zdroje se ke mně donesla pozvánka na přednášku Rajko Dolečka, která se vykutáleně jmenovala „jugoslávské pravdy: uloupené Kosovo a život generála Ratko Mladiće“, výběr témat byl neotřelý a nemohl jsem popřít ani zvědavost, jak vlastně dnes vypadá bodrý doktor, s ohledem na to, že pěstoval zdravou výživu. Vyrazil jsem tedy na adresu uvedenou na pozvánce, abych nalezl za neoznačenými dveřmi zšeřelou místnost, ve které sedělo několik zvláštních lidí, jejichž vzhled ve mne vyvolal směs strachu a údivu. Rozhodl jsem se tedy změnit plán a přednášku opustit před zahájením. Až zpětně jsem si všiml, že akci pořádal jakýsi uvozhřený naci vlastenecký spolek, našel jsem i záznam na internetu, několikrát jsem se snažil si jej poslechnout, ale ostravský bard skáče z tématu na téma tak překotně, že jsem do konce nevydržel. Ocenil jsem charakteristiku generála Mladiće jako „sympatického neobézního statného generála s modrýma očima“.
Na ulici jsem se pro jistotu ohlédl, jestli mne nikdo nesleduje, a dal přednost procházce po matce měst. Bohužel o několik stovek metrů dále hlomozil dav, který vyjadřoval svůj nesouhlas s vládními reformami. Neznám podrobnosti vládních návrhů, ale stále mám v Nečasův kabinet větší důvěru, než v podobnou chátru. Jakkoli ne o mnoho. Lidičkové v ošuntělých šatech skandovali cosi o demisi, většina z nich vypadala, že se jich škrty v sociálních výdajích přímo dotknou a tudíž jsem rozumněl jejich pohnutkám. Doprovázeli je univerzální protestující proti systému, vládě, pravici, případně čemukoliv jinému a několik upozaděných intelektuálů levicového typu, kteří se tvářili, že jdou náhodou kolem. Na shromáždění zábavným způsobem parazitoval pan Ponert, známá pražská figurka, bývalý řidič taxametru, který okrádal zákazníky tak dlouho a tak okatě, že zareagovali i v tomto ohledu zcela zenoví magistrátní úředníci. Ze staroměstského štaflu vyhozený taxikář začal poté bojovat za „skutečnou demokracii“, vyzdobil slogany svůj osobní alegorický vůz značky Mercedes Benz a sbírá podpisy pod jakousi pošahanou petici.
Zatímco hřímající procesí odtáhlo vykřikovat své veliké pravdy před úřad vládního typu, mistr v převleku za druhořadého sňatkového podvodníka rozdával letáčky zmateným důchodcům a rozmlouval s nimi vlídným hlasem. Na můj dotaz, jestli je tím panem taxikářem, který kradl a byl vyhozený ze štaflu, odpověděl odmítavě a odešel se opodál věnovat hloučku seniorů. Mezitím jeho asistent vylezl na střechu nebohého helbiga, který by měli ve skutečné demokracii vyvlastnit, nechat zrestaurovat a poté vymáhat na původním majiteli náklady, krom toho, že by se vůz měl dostat do pěstounské péče někoho jako jsem třeba já. Ze střechy mladík rozdával letáky. K mému údivu se našlo dost lidí, kteří na kapotě vozu, kterému správce vozového parku přidělil espézet kmotrovského typu, podepisovali přiboudlou petici. Na jejich obhajobu však musím říct, že mnozí ji nečetli a zřejmě by to ani nedokázali. Jeden bezzubý děd byl natolik smutný, že na něj nevyzbyl letáček, že jsem se smiloval a věnoval mu svůj. Důchodce z vděčnosti bez váhání připojil podpis pod prohlášení požadující změnu a přinášející nový spravedlivý řád.
Jeden z přihlížejících se dožadoval, jestli by mohl také vylézt na střechu vozu, což mu bylo dovoleno. Se záviděníhodnou vitalitou se drápal na střechu limuzíny, odkud začal deklamovat své verše, jakousi komunální satiru v řeči vázané. Za podobný přednes by se nemusel stydět ani pan Štěpánek. Publikum ocenilo poetu potleskem a podpisů přibývalo. Na závěr svého vystoupení oznámil veršotepec, že jeho opusy lze nalézt na internetu pod názvem „zelené verše“, čímž úspěšně parazitoval na mercedesu parazitujícím na protivládní demonstraci. Mimojiné jsem část jeho vystoupení zaznamenal pro příští generace. Poté s žuchnutím seskočil a hesly popsaný automobil se mohl vydat parazitovat za průvodem. Já se vydal domů.
Je zajímavé, že pokud někdo ve společnosti vypráví o návštěvě nevěstince, vždy se tam dostal náhodou, byl bez peněz a rozhodně se nedopustil soulože s tamním personálem. Nechci zůstat výjimkou. S radostí jsem přijal zprávu, že do hlavního města přijedou kamarádi ze Srbistánu. Nejen proto, že slibovali přivézt domácí kajmak, ovocný destilát a nedávno vyšlou knihu pana Kusturici, hlavně jsem se těšil, jak jim ukážu Hradčana a další pražské pamětihodnosti ve stylu komisaře Ledviny. Nakonec jsem ale byl nucen zůstat v zaměstnání a sešli jsme se až večer v krajanské restauraci. Když jsme vyčerpali standardní témata, rozdíly mezi národy západního Balkánu a historické křivdy jimi napáchané, nebezpečí ekumenismu a sionismu, negativní role Států spojeného typu při rozdělování bývalé, v té době vlastně ještě současné, Jugoslávie a porovnání cen a průměrných výdělků na Balkáně a ve Středokotlině, přišla řeč zákonitě na zástupkyně slabšího pohlaví a jejich pohlaví.
České dívky jsou prý tučnější než Srbské, tvrdili svorně. Znám jižní Slovanky, které také nevypadají jako dvanáctiletý chlapec, ale v globálu asi české mléko, krev a strdí působí výživněji. Na dotaz, jestli nemám číslo na nějaká děvčata, jsem odpověděl záporně, jakkoli jsem se cítil provinile, že jsem zapřel kontakt na posluhovačku a osobní bankéřku. Padl tedy návrh na návštěvu nějakého podniku, kde se děvčata vyskytují. Kdosi doporučil podnik v Holešovicích, kde za drobný peníz lze korzovat, tety okoukávat a za příplatek případně využít jejich služeb. Dopil jsem svou kolu, přistavil hvězdný vůz a vyrazili jsme vstříc nepoznanému. Jihoslované byli o několik promile odvážnější a interesovali se, jestli jsou v podniku také černošky. Problém s parkováním jsem vyřešil zanecháním vozu přímo před vchodem a po osobní prohlídce a zakoupení vstupenky jsme byli vpuštěni do přítmí objektu. Litoval jsem své střízlivosti, chvílemi mi bylo při pohledu na motající se návštěvníky i trapno.
Nechci nijak moralizovat, vzásadě proti sexu za peníze nic nemám a nepovažuji to za něco zvlášť odpudivého, jakkoli polosvět na prostituci napojený, zabavené cestovní doklady, návykové látky a další atributy mne nenaplňují důvěrou v toto odvětví. Také mi přijde poněkud ohavné, že jako zákazník se v lůžkovinách a na pracovnici mám střídat s ostatními, kteří si také našetřili těch několik stokorun. Se zaujetím jsem ondy zkoumal fórum uživatelů podobných zařízení, kteří si říkají „norníci“ a byl jsem překvapen podrobnými recenzemi paní a dívek a zážitky s nimi spojenými. Ale na druhou stranu, pokud by člověk všechno tohle překonal, jedná se asi o nejlevnější formu pohlavního styku. Bez nutnosti kupovat si novou košili, platit večeři v drahé restauraci, taxametr a snažit se být vtipný. To jsem ale kapánek odbočil, chtěl jsem jen ukázat, že motající se muž v bordelu není nějaký etalon důstojnosti, ale neměl to být žádný prázdný a falešný morální apel, protože třeba trávení podzimu života děláním bunga bunga s nezletilými marockými děvčaty mi přijde výrazně důstojnější, než čumění z okna a sypáním pečiva holubům.
Kdo by ale sledoval podnapilé turisty, když byly chodby plné obnažených dívek, musím přiznat, že většinou mladých a půvabných. Stály u dveří svých pokojíků a vyzývavě nabádaly korzující muže k návštěvě. Jelikož jsem byl v podniku vlastně náhodou, popil jsem jednu kolu a samozřejmě u sebe neměl peníze, volání divočiny jsem oslyšel. Krom mladých a pěkných dívek byly přítomny i dámy zralejší, afroafričanky, paní velikosti keporkaka a přísná paní učitelka s brýlemi a drdolem. Každý soudruh by si zkrátka přišel na své. Zatímco kolegové prováděli průzkum fyziologických rozdílů mezi rasami, korzoval jsem a odolával nebývalému ženskému zájmu. Vzpomněl jsem si také na knihu aforismů, kde hlavní hrdina věnoval prostitutce peníze a poděkoval za důvěru. Do cesty mi vstoupila dáma v tygřím kroji a ptala se, jestli bych nechtěl být spokojený. Popravdě jsem přiznal, že chtěl. Začala podivně mrkat a kroutit se, přičemž jsem měl strach, jestli ji netrápí nějak potíže trávícího traktu. Na otázku, co bych si nejvíc přál, jsem dlouze hledal odpověď a informace, že bych nejraději jel domů, četl knihu, pojídal sušenky a pil bylinkový čaj zřejmě nebyla očekávána, soudě alespoň podle protaženého výrazu pod čarami naznačujícími obočí. Tím naše konverzace skončila. Naštěstí se přimotal nějaký cizinec a byl bez protestů zavlečen do komůrky tygří ženy.
S jedním již také mírně se motajícím kamarádem jugošského typu jsem z nedostatku jiné zábavy obcházel dívky, se kterými se Jihoslovan snažil navazovat kontakt a mluvit lámanou panslovanštinou, doplněnou o výrazná gesta a mimiku. Setkání s paní, která vypadala jako pán, ho vyděsilo. V Šumadiji něco takového nepotkávají každý den. U další dívky, kypré plavovlásky s bujným poprsím, se smál a snažil se říci, že zde se jistě o muže nejedná, což se nějak nepovedlo a blondýnka začala vykřikovat hlubokým hlasem směrem ke své kolegyni ve velmi vysokých holínkách z lesklého plastu, že ten rusák jí řekl, že je transka a co si to dovoluje a ať táhne a hrozila vzdorně prstem s veledlouhým barevným nehtem. Další slečna s moravským přízvukem a protetickým obočím nabízela erotickou masáž, po odmítnutí hlasitě pochybovala o tom, že se mi líbí děvčata, což začínala nebýt nepravda. Obávám se, že legenda o přivydělávajících si vysokoškolačkách je stejně tak pravdivá, jako ta o intelektuálech a jaderných fyzicích s ukrajinským pasem na českých stavbách. Byl jsem tedy rád, že kolegové ukončili svůj terénní průzkum a mohl jsem je svým vozem dopravit do hotelu. Poučení, které jsem si z návštěvy odnesl je, že se sice jedná o mnohem menší utrpení než je třeba návštěva baletu nebo operety, ale i tak je lepší se věnovat knize a bylinkovému čaji. A sušenkám. Ovšem když už to musí být, tak se řídit pravidlem, že bez peněz a aspoň dvou promile do bordelu nelez, protože jinak z toho kouká jen rozpačitá historka.
Zakoupil jsem po delší době magazín kulinárního typu Apetit, kdysi v proaktivním období jsem si jej kupoval pravidelně, avšak nikdy jsem nenašel žádnou zásadní inspiraci a tak jsem titul sledovat přestal. K mému zděšení se za těch několik málo let přetransformoval v ryze ženský časopis, vychovávající generaci emancipovaných kuchařinek, bojujících s glutamáty, vyžadujících sezónní a lokální potraviny a to nejlépe na farmářských trzích, kde se dle mého úsudku prodá cokoliv, co není průmyslově zabaleno. Navíc jsou mezi členkami redakce takové veličiny, jako jakási paní Darina, jejíž krátká videa na jůtůbu jsou pro mne lekcemi sebeovládání.
Ovšem od té doby, co jsem fanouškem ukrajinských feministek, na kterých obdivuji hlavně to, že jsou mladé, nahé a mluví nesrozumitelnou řečí, se snažím za vším vidět člověka, ale paní Darině by nepomohlo ani kdyby byla nahá, nicméně cizí řečí svým způsobem již hovoří. Doufal jsem proto, že ještě exitují poctivé hospodyňky, které se nevzrušují nad nějakými éčky, sypou do polévky bujonové kostky jako agent CIC mandelinky, každé druhé jídlo zapékají s ajdamskou třicítkou a bez kečupu nedají ani ránu. Hledat je nebylo těžké. Existují, stále se organizují na podivném webu „mimibazar“ a když jsem procházel jejich výtvory, srdéčko mi zaplesalo.
Přesto jsem byl poněkud v šoku, když jsem viděl různé živé obrazy a kreace z uzenin, kterých se uživatelky výše zmíněné stránky dopustily. Kdo si hraje, nezlobí. Ale betlém z uzenek, panáček ze salámu s pyjem z jemného párku, to se nevidí každý den… Zde je pár hezkých kompozic uzeninového typu.
Přemýšlel jsem ondyno, jak zakončit úspěšný den. V zaměstnání jsem se zdržel výrazně déle než jsem toužil, celý den samá nepříjemnost a nádavkem jsem se od spokojeného klienta dozvěděl, že kdybych byl zaměstnán v jeho firmě, byl bych již nezaměstnaný. Podobné ocenění je spíše třešnička na dortu a mnoho si z něj nedělám, jakkoli mne trochu unavují emotivní hovory s lidmi, kteří zdůrazňují svou důležitost. Když došlo na variaci na obligátní „víte, kdo já jsem?“ ubezpečil jsem pána, že mi je známo, že není nosičem párků, ale že beztak mnoho nenadělám. Někteří lidé si prostě nejsou ochotni připustit, že smrt a pracovníci IT jsou jediní spravedliví na světokouli. Tedy postihují svou činností bez výběru chudé i bohaté, úspěšné i ztroskotance, tlusté i tenké. Ajtíci jsou v některých ohledech spravedlivější.
Když jsem otočil hvězdou směrem domů, napadlo mne, že by nebylo špatné se odměnit za podaný výkon teplou večeří. Rád se večer zastavuji u vietnamských soudruhů v tržnici písnické. Většina osvěžoven sice nepracuje, ale stále se najde nějaký ten otevřený podnik. Tuhle jsem se zasloužil o pobavení obsluhy jedné takové špeluňky, když jsem si objednal krmi, kterou jsem díky mylnému překladu považoval za polévku s mořskými řasami. Pobavení personálu mne přimělo k opětovnému pohledu do mobilního zařízení, kde jsem zjistil, že se nebudou podávat řasy, ale plži. V té chvíli jsem pochopil, proč se pan číšník asijského typu zubil a vykřikoval „snack“. Jelikož si krom sladkých pokrmů a mozečku vyjídaného z dožívajícího makaka téměř nic neošklivím, přijal jsem tuto výzvu s radostí a gastronomickým zážitkem byl mile potěšen. Polévka byla velmi chutná, horká a pikantní, šněčí tělíčka měla chuť podobnou kombinaci olihní a vařených vajec.
Vůbec je zajímavé, jak dnes lidem nestačí si pochutnat, jak se dříve říkalo, ale musí mít hned zážitek gastronomického typu. Přesně nevím co to je, neb za zážitek považuji i nad plameny opečenou uzenku s jemně připálenými růžky, ale tuším, že ve světě, kde nestačí být aktivní, nýbrž proaktivní, z květinářek se staly floristky a kde si zamykáme své vlastní odpadky, chodemmimo čerstvá zkušenost z vlastního bydliště, kde nainstalovali kontejnery do jakési klece, aby k nim nikdo nepovolaný (doslovně) nemohl, doufám jen, že muži jezdící kukavozem mají také klíč, tedy v tomto světě je potřeba mnohem větší zážitek než si obyčejně pochutnat nad neobyčejně dobrým jídlem. Tentokrát jsem si však nepochutnal, nejprve jsem byl dosti zaskočen, když jsem nikde nezahlédl ani živáčka a pojal jsem podezření, že orgáni provedli razii na prodejce zboží padělaného typu. Zbloudilý Asiat mi však osvětlil, že žádné hromadné zatýkání neproběhlo, že jen všichni slaví vietnamského silvestra. Zapomněl jsem se zeptat, jestli při tom také jedí ovar. Únorový nový rok mne vůbec zastihl nepřipraveného a tak jsem si ani nedal žádné předsevzetí.
Nezbylo než zakončit povedený den v globální vývařovně. Vzpomínám si, jak před lety moudře rozprávěla poslankyně Dostálová, nezapomenutelný mozkový trust demokratů občanského typu, jak nechápe, bylo to myslím v souvislosti se zasedáním eMeMeF a souvisejícími nepokoji v ulicích, komu vadí tyto podniky a dopustila se výroku zhruba ve smylu, že v zemích, kde jsou tyto „červené domečky“, se neválčí, tudíž je McDonalds svým způsobem symbolem míru. Tak nějak podobně to bylo. V bývalé Jugoslávii chodili do „meka“ dříve než se poprvé zakouřilo z fástfůdového boršče v pražském Arbatu, ale to je jen výjimka potvrzující pravidlo. Ačkoli třeba v Sarajevu červený domeček nikdy nestál, což lze pochopit díky obsedantní potřebě domorodců cpát se vytemperovanými válečky z mletého masa toliko s cibulí. Přijde však den a město nad Miljackou bude také obohaceno o mírový domeček s nějakým tím lokálním McBurkem v nabídce. A omladina bude mít alespoň co rabovat.
Oželel jsem možnost konzumace prefabrikovaných šmakulád ve voze, neboť bych rád zanechal světlý interieur beze skvrn od kečupu. Zařadil jsem se do fronty strávníků, té kratší, a věnoval se z nedostatku jiné příležitosti pozorování dvojice obsluhujících žen. Požadavky jednoho zástupu konzumentů, toho delšího, vyřizovala statná padesátnice, zatímco mne náhoda zavedla k pokladně s velmi štíhlou dívku s plavými copy. Nebyla nijak zvlášť příjemná, ani rychlá a podle všeho neměla kromě vzhledu žádné další kvality, ovšem krása je nezpochybnitelná hodnota sama o sobě. Tuhle jsem byl nucen komunikovat s asistentkou velmi blonďatého typu, která na otázku, jestli si uložila všechny přílohy z emailu, jezdila tenkým prstíkem s pěsteným nehtem po monitoru a hlasitě položky počítala, vzhledem k tomu, že se u toho předklonila a měla výstřih růžové halenky proklatě nízko, jsem raději odvrátil zrak a zamlčel, že existují i onačejší způsoby, jak zjistit počet položek ve složce. Přišel jsem na řadu, slečna Míša, jak se podle cedulky jmenovala, odštěbetala mantru o větším menu a vyskládala na tác balíčky s pestrými obaly a fádním obsahem.
U stolku jsem při žvýkání nemyslel ani tak na vykácené pralesy a mrtvé tuleně, ale na to, jaký rozptyl velikostí firemních kamizol musí firma mít připravený, aby oblékla čtyřicetikilovou slečnu Míšu i keporkaka, co stál vedle. Také jsem trochu myslel na to, jak asi vypadá slečna Míša bez kamizoly, ale spíše ze zvědavosti, jestli v tenkých nohavicích nosí také nohy. Z úvah mne vytrhla roztržka obou pracovnic, slečna Míša se zřejmě dožadovala volného dne, jenže její nadřízená, ona mohutná žena, přání slečny Míšy oslyšela. „A proč ne?“ štěbetala frackovitě slečna Míša a vzdorně zvedla vystouplé lícní kosti. Zkušená pracovnice jí osvětlila, že to nelze, že to měla vědět a říct dřív a poukázala na to, že kdyby to udělal každý, mohli by podnik zavřít. Slečna Míša začala pískat, že je jí špatně a kdesi cosi, což evidentě nebyla zcela pravda. Manažerka utnula konverzaci silným hlasem a slečně Míše bylo jasné, že zítra volno nedostane. Napadlo mne, jestli přijde rozdávat radost a burgery nebo na vzniklou situaci flexibilně zareaguje pracovní neschopností. Bylo celkem milé pozorovat protažené obličeje obou zaměstnankyň, starší byla oprávněně naštvaná, protože slečna Míša nepatří k nejschopnějším členům týmu a slečna Míša měla na druhý den evidentně lepší program, protože paní vedoucí protínala pohledy, ze kterých šlo vyčíst ledacos, ale láska a obdiv ne.
Na druhou stranu, ačkoli byla slečna Míša zjevně nejslabším článkem řetězce rychlého občerstvení, tedy oné provozovny, oproti své nadřízené vypadala o třicet let a třicet kilogramů lépe a tak jsem jí nemohl upřít určité sympatie, což samozřejmě není spravedlivé. Ale ono není celkově spravedlivé v kostkované košuli prodávat rychlé občerstvení. A tak jsem jim oběma přál hodně společných let a byl rád, že u toho nemusím být. Sám jsem byl poté odměněn ujímáním v trávicím traktu a to je znamení, že tento podnik zase dlouho nenavštívím.
