Archiv rubriky ‘Sůl země’

Víte, co je to travel pussy, pane redaktore?

Zavítal jsem na krátkou návštěvu k našim západním sousedům a podíval se do místního supermárktu, kam prý stojí za to zajet a nakoupit levnější ležák plzeňského typu a spoustu dalších šmakulád. Před nákupem jsem si odkočil na místní toaletu a musím přiznat, že bylo opravdu solidní a čistá. Při vysoušení rukou můj zrak zavadil o prodejní automat s kondomy, ve kterém kromě několika typů ochran bylo nabízen výrobek s názvem Travel Pussy. Díky panu prezidentovi už víme, co tento výraz znamená, ale přesto má představivost nebyla dost silná, abych s dokázal jasně představit, jak taková věc vypadá a funguje. Dvě eura nejsu nakonec tolik, abych se nepřesvědčil a neudělal veselým dárkem radost panu švagrovi.

Rozhlédl jsem se tedy okolo sebe, našmátral v kapse menčestráků dvě euromince a vhodil je do přístroje, dle návodu jsem přitiskl příslušný knoflík a nic se nestalo. Ono to s tím příkladným německým pořádkem zjevně nebude tak horké. Lomcoval jsem tedy postupně všemi tlačítky a posléze celým přístrojem a snažil se získat zpět alespoň valuty. Nepodařilo. Když jsem byl v nejlepším a přístroj začal vydávat potupné zvuky blížící se prohry, otevřely se vstupní dveře a dovnitř se pomalu nasoukal říšský geront s holí francouzského typu. Přeměřil si mne přísným zrakem a ihne dmi bylo jasné, že ve mne prohlédl příslušníka nižší slovanské rasy a nadto vandala. Zkusil jsem se tedy usmát a připitoměle postával u výdejníku šprcek.

Děd si umyl třesoucí se ruce a odšoural se užívat si svou europenzi. Já jsem se vrátil k automatu, ale vypadalo to, že se nevzdá, ani já jsem se svých mincí vzdát nechtěl. Na boku byla samolepka s telefonním číslem a tak jsem jej opsal a začal hledat v paměti zbytky školní němčiny. Guten tag .. ich bin in Kaufland .. ich möchte kaufen Travel Pussy, aber automat ist nicht funkcioniert… ehm. V barvách jsem si dokázal představit, jak firma zašle do velkoprodejny technika v montérkách a s brašnou plnou nářadí, kterýžto dorazí na toalety, kde zprovozní automat a vrátí mi mince nebo rovnou předá upřenou Travel Pussy. Také jsem si ale dokázal představit, jak na mne všichni ti příslušníci panské rasy koukají, protože vždycky chtěli vidět upocence, který nemá holku a kupuje si víme co. Nepochyboval jsem, že všechny morální i spotřebitelské zákony jsou na mé straně, ale strach z mezinárodní ostud zvítězil.

Neměli ani to plzeňské a tak jsem zakoupil alespoň konzervu s těstem na housky, které se o otevření vysypou na plech a vytemperují v troubě a curry wurst připravený pro mikrovlnění, s extra porcí curry v malém pytlíčku a skládací vidličkou. Nabídka hotových jídel mne vůbec překvapila, je jediný národ na světě, který dokáže vyrobit konzervu opečených klobás, kysaného zelí a bramborové kaše nebo třeba vyhladit pár milionů lidí insekticidem. I konzervované polotovary byly nadmíru zajímavé, kupříkladu lahev zavařeného hrášku a lahev uzenek nakrájených nakolečka, připravit chutný eintopf nikdy nebylo tak snadné. Vzorek eintopfu do mikrowelle jsem vzal jako cenu útěchy panu švagrovi, vyprávěl jsem mu o nezdaru s Travel Pussy a on se začal smát a říkal, že přesně to samé zažil na benzinové stanici na jednom z autobahnů. Evidentně je to dobrá živnost, nabízet něco co automat nevydá a reklamovat si troufne jen málokdo. Chodemmimo jsem z čistě vědeckých pohnutek výraz zadal do vyhledávače a výsledek mne překvapil.

Evropa, podobenky a nesmrtelná teta

Pro filmové režiséry jsou prý největší oříškem děti a zvířata. Při focení průkazové podobenky člověk obvykle se zvířaty nepřijde do styku. S dětmi ano a jednoduché pořízení s nimi věru není. Takový frocek chvíli neposedí a když ano, rozhodně ne spořádaně, s rukama za zády a pohledem upřeným do objektivu, bradou mírně vystrčenou a rameny lehce staženými, jak tomu má v ideálním případě být. Když jsem pořizoval své první identifikační foto byl jsem lehce nervózní, dáma, která si pro něj přišla nervózní nebyla, ptal jsem se, zarazila se ale, když jsem podotkl, že já nervózní jsem. Nejlepší bylo, že se mi nepodařilo fotografii přes veškerou snahu vyrobit, selhal lidský faktor. Přesto madam odcházela po půlhodince s úsměvem a lehčí o několik tisíc korun, o které byla těžší její zelená kabelka značky Prada. Bohužel nevím, jestli se jedná o triumf mého šarmu či naopak  jejího soucitu.

Mimochodem jsem vždy nenáviděl fotografy, kteří pořizovali můj portrét na doklad, na všech vypadám jako vrah lidických dětí. Až v pozdní dospělosti jsem přišel na to, že se nejedná o chybu fotografa, ale formátu. Na malém papírku vypadají všechny hlavy podivně, obzvlášť od dob, kdy se Evropská unie shodla, že na fotografii nepatří úsměv ale „neutrální výraz“. Úředník, který toto nařízení vymyslel, musí být na své dítko patřičně hrdý, díky němu budou až do skonání eurosvěta na všech legitimacích zvěčněni neutrálně se tvářící nýmandi, tedy dokud nějaké legitimace budou. Živě si dokážu představit, jak bude probíhat za několik set či tisíc let archeologický výzkum a učenci budou šokováni, jak vypadali jejich předkové žijící v této pro lidstvo tak šťastné epoše. Doufám jen, že se nedochová ani jeden exemplář výnosu o neutrálním se tváření a vědci budou přičítat protáhlé výrazy všeobecné krizi naší doby. Smůlu mají i ti s malou hlavou, jejichž obličej nedorostl standardního rozměru 32 až 36 milimetrů. Mohou být rádi, když jen nedostanou průkaz. Poslední experimentování s měřením hlav v Evropě dopadlo mnohem hůř.

A trápení není jen s dětmi, ale i se starými lidmi, kteří navíc jako děti mohou být. Ale někdy je s nimi také veliká legrace, jako třeba s tou starou tetou, kterou synovec přivezl a posadil na pohovku, poté se omluvil a odběhl přeparkovat vůz. Tetě bylo prostým odhadem hodně přes osmdesát, jejímu kabátku nebylo o mnoho méně. Otázal jsem se, jestli chce počkat na synovce nebo uděláme fotku hned, teta mlčela a tak jsem se domníval, že raději počkáme. Po chvíli prohlásila, že by to ráda měla za sebou. Požádal jsem ji tedy, aby si usedla na připravenou stoličku. „To musíte jít se mnou,“ halekala tetička, „já špatně vidím.“ Dovedl jsem ji tedy k židličce, pomohl usadit, vyfotil a dovedl zpět k sofa. Aby řeč nestála, nadhodil jsem, že má hodného synovce. „Co říkáte,“ ptala se teta a šponovala ucho. „Já totiž taky špatně slyším,“ dodala omluvně. Usmál jsem se a prohlásil, že to nemusí být špatné a že má jistě svatý klid. „Co říkáte,“ znovu se hlasitě optala teta. Mávl jsem rukou a musel jsem se smát, synovec, který právě dorazil, se na mne tvářil nechápavě a tetu odvedl.

Jak jsem zapojil záchod

Každý člověk  by si přál, aby po něm něco zůstalo i po jeho smrti. Kdo říká, že ne, ten si to přeje dodnes, jak pravil klasik. Po šťastnějších z nás zůstane notový zápis velkolepého opusu, v žule zvěčněný velikán či nějaké to plátno potřísněné barvou, ale co my ostatní? Máme tu samozřejmě různé pochybné možnosti, jak se zapsat kupříkladu do dějin kriminalistiky, ale to nemusí vyhovovat každému. Do života se mi postavila veliká zkouška v podobě zapojení splachovací toalety a záhy jsem pochopil, že je to má dějinná chvíle, okamžik, který změnil můj život, učinil jsem totiž objev, že zapojení takového záchodu, které by se mohlo zdát naprosto banální činností, je složitější než třeba vyjmutí ježka z klece se zavázanýma očima, v palčácích a na dně Orlické přehrady. Nevěříte? Věřte. Cítím se proto povinován varovat lidstvo před tímto zlem a zanechat po sobě tyto řádky, toto memento, je myslím dostatečným životním posláním. Přemýšlel jsem o sepsání desatera praktických rad, jak si při této složité činnosti počínat, ale omezím se pouze na jednu. Budete-li potřebovat zapojit záchod, zavolejte instalatéra, ať to stojí cokoliv.

Já měl chuť být samostatný, dokázat si, že to dokážu a v neposlední řadě ušpórovat nějakou tu bankovku, když teď budou ty vánoce a všechna ta vydání za dárky, rybu a majonézu. V naší nepojízdné prodejně byla toaleta, která si ničím nezadala s tou na rumunském vlakovém nádraží, jež mi ne a ne zmizet z paměti. Krom zápachu, se kterým se lze vypořádat přípravkem desinfekčního typu, bylo nejslabším místem opravdu ohavné prkénko. O tom, že výměna prkénka by byla snadná, kdyby však neexistovalo více vzájemně nekompatibilních rozměrů, jsem se zde již zmínil. Přesto se jedná o tu nejsnadnější část celého projektu a pouhé dvě cesty do kutilského krámu. Lze se jim pro příště vyvarovat zavoláním nájemného řemeslníka, případně přeměřením rozteče mezi šrouby sloužícími k uchycení prkénka k porcelánovému tělesu a také poznamenáním si vzdálenosti od těchto šroubů k druhému konci prkénka. Složitější to bylo se splachovacím mechanismem, původní byl reprezentován pouhou trubkou, která vedla ze zdi do mísy záchodového typu, v horní části této trubky byla páka, která sloužil k puštění vody. Bohužel toto řešení mělo jednu nevýhodu, díky slabému tlaku vody si neporadilo s obsahem mísy.

Proto jsem se rozhodl pořídit klasickou nádobku, abych nemusel měnit celou toaletu, na čemž mne nejvíc děsila představa, co budu dělat s tou původní. Samozřejmě by bylo nejlepší zavolat instalatéra a nechat jej problém vyřešit, to již víme. Navštívil jsem kutilský krám, nechal si poradit nákup splachovací nádoby, potřebných trubek, hadic a spojovacího materiálu. Ještě že ti vlídní pánové mají na zádech napsáno, že rádi pomůžou, z jejich chování to totiž není patrné. Obzvlášť mne zaujala fráze jednoho z nich, který tvrdil, že nemůže, protože musí cosi udělat pro zákazníka. Zákazník je jeho pán, tomu rozumím, ale já jsem přeci také zákazník. Se všemi těmi krásnými věcmi jsem zamířil na místo činu, jako první na mne z krabice vypadl návod, díky kterému jsem pochopil několik věcí. Že to nebude taková legrace, že výrobce je zvrácený maniak libující si v nicneříkajících technických výkresech a že potřebuji vrtačku, kterou nemám. Návod byl skutečně složitý jako kanonické právo a byl by ideálním pro toho, kdo nepotřebuje mít toaletu funkční, ale ocení, když bude znát průměry a délku všech součástek, samozřejmě v milimetrech.

Se zapůjčenou vrtačkou jsem vyvrtal patřičné otvory dle nákresu, zavedl hmoždinky, připevnil vruty a zavěsil nádržku. Poté již bylo možno demontovat původní splachovací zařízení, kterážto demontáž se jednoznačně ukázala coby nevratná. Nebylo cesty zpět. Našel jsem hlavní uzávěr vody, uzavřel a zjistil, že mužem z kutilského krámu doporučený kohoutek má menší závit než trubka ve zdi. „To je tříčtvrtka,“ děl moudře jiný muž v jiném kutilském krámě, kam jsem byl nucen zajet. Zakoupil jsem tedy redukci z půlky na tříčtvrtku  a vydal se zpět. Pomocí kleští kombinačního typu, které se pro tuto činnost nejméně hodí, které však byly jako jediné k dispozici, jsem připevnil redukci na trubku a do redukce kohoutek. Po zapnutí vody tato vesele kapala mezi oběma součástkami, aby připomněla, že je živel, který nelze zastavit, jak se přesvědčili kupříkladu v Troubkách. V kutilském krámě mi bodrý kutil doporučil teflonovou pásku na utěsnění, nechtěl jsem na trubkách smažit vejce, ale chlapík vypadal, že ví, o čem mluví. Samozřejmě, že povolit redukci kombinačkami již nešlo a tak jsem zašel k sousedům a půjčil si onačejší nástroj, protože dvakrát v jednom dni do kutilského krámu nevstoupíš.

Bylo utěsněno a také bylo jasno, že spojit jednoduše nádobku s mísou rovnou trubkou nelze, protože v cestě jí stojí právě utěsněný kohoutek. V kutilském krámě mi hodný pan prodavač nabídl plastové koleno řešící problém. Bohužel jsem při vybalení zbytku součástek z rezervoáru zjistil, že spodní část je uzpůsobena pro trubku řádově silnější než je ono koleno. V kutilském krámě, který je na štěstí vlastně téměř při cestě domů, mi oznámili, že redukce ze silnější trubky na slabší existuje, ale že je vyprodaná. Poradili mi však, abych koupil nádržku, která již redukci obsahuje. Představa, že pojedu do dalšího hangáru pro hobybastlery, budu se motat mezi železářstvím, zahradou a sanitou a hledat onu redukci, byla natolik odpuzující, že jsem souhlasil s nákupem jiné nádržky. Když mi ji pán v plášti ukazoval, ukázalo se, že je to zhola stejná nádržka, jakou jsem pořídil a tudíž musím onu redukci již vlastnit. Přišlo mi to nepravděpodobné, ale nádržek se prý tolik nevyrábí a jistě to bude ona. Byla. A skutečně jeden ze sáčků obsahoval kousek pryže, který se narazí na užší trubku a tu lze použít namísto silnější. V návodu je to nakresleno tak jednoznačně, že doporučuji jej vůbec nepoužívat. Hlavně ale doporučuji svěřit trubky odborníkům.

Snadno jsem během necelé hodinky vše zapojil a nebýt toho, že dodaná pancéřová hadice měla mít na obou koncích jiný závit, bylo by vše hotovo. Uvažoval jsem chvíli o tom, že bych na celou toaletu nejraději použil pancéřovou pěst, protože jsem ale panzerfaust neměl, vyrazil jsem do kutilského krámu. Už měli vánoční výzdobu. Vzal jsem hadici a šel. Další den jsem vše zapojil, zapnul vodu a kochal se, jak krásně voda mizí v záchodové míse, místo aby naplnila celý rezervoár. Jestli se něco ukázalo jako svízelné a časově náročné, pak to bylo nastavení všech těch hejblátek a plováků tak, aby byly funkční. Při každém nezdaru bylo potřeba součástky vyjmout z nádržky a polít se vodou. Nakonec už protékal jen malý čůrek a po několika pokusech se při napouštění vodní hladina samočinně zastavila mezi ryskami. Je to krása, když se dílo podaří a vše funguje jak má. Nakonec jsem provedl test celého zařízení a se slzami v očích jsem sledoval, jak mocný vodní proud s sebou doslova strhává exkrement do kanalizace, aby s ním putoval společně do trojské čističky a dále pak až do Severního moře. Vynechal jsem pro zkrácení onu žertovnou příhodu s prasklou tubou instalatérského lepidla, které skončilo v mé dlani, díky čemuž jsem byl nucen jej tajně otírat v kutilském krámě. A tím tato poučná příhoda končí. Je k nevíře, že i v dnešní době nanotechnologií a mezinárodních standardů je zde odvětví tímto nepolíbené, kde si dělá každý co a jak chce. Navrhuji zavést do toaletního světa systém a pořádek a divím se, že se tímto Evropská komise ještě nezabývala. Než se k tomuto ožehavému a palčivému problému unijní úředník dostane a vyřeší jej, navrhuji přenechat starost o něj odborníkům, chrabrým hrdinům v modrácích.

Obchodník s deštníkem

Ve dveřích obchodu se objevil tmavý muž neopečovávaného zevnějšku s několikadenním strništěm, který nesl batoh a velkou krabici. „Nechcete stříbrný medajle?“ ptal se hned ve dveřích. Nechtěl jsem. „Tak sošku ze slonoviny?“ nabízel dále. Ani o tu jsem neprojevil zájem. „Zlaté hodinky?“ lákal dále k nákupu svého zboží. „Starožitnost,“ významně pozvedl obočí. Namítl jsem, že nechci koupit vůbec nic, naopak bych raději něco prodal, kdyby to šlo. „Víte co je růženec?“ pokračoval bez váhání Rom. Přikývl jsem a nechal si vysvětlit, že bych si měl starodávný růženec jantarového typu pořídit. Nabídku jsem však bohužel oslyšel. „Tak tu mám pár porcelánových sošek,“ nabízel dále, „chcete je vidět?“ Samozřejmě jsem nechtěl. „Jen na ně koukněte, uvidíte, jakou uděláte vaší paní radost,“ pokračoval dále.

Dokázal jsem si představit, jak moc má žena touží po baletce z růžového porcelánu. Neplácli jsme si ani u sošek ani u dalších parádních věcí, které chtěl tahat z ruksaku. Nejvtipnější mi přišla nabídka fotoaparátu, kterých mám opravdu málo. Po pár minutách mne mužík přestal bavit a naznačil jsem mu, že soused o vchod níže je milý člověk a jistě si něco koupí, když já jsem se neosvědčil. Chlapík pokýval hlavou a začal zvedat očividně těžký ranec. „Díky šéfe,“ dodal nakonec, „byla s vámi sranda, určitě bych někdy šel s vámi na pivo!“ Dodal jsem, že by to byla veliká paráda a protože nemám rád loučení, pakoval jsem jej ven. „Ale bylo to fajn si popovídat,“ říkal ještě ve dveřích. Dodal jsem, že to bylo moc fajn, ale že na tom povídání nic nevydělal ani on a ani já. „To není pravda“, durdil se prodavač z ulice.

„Oba dva jsme teď bohatší, protože jsme po tom povídání chytřejší,“ řekla a šibalsky na mne pohlédl. Musel jsem se smát a nedalo mi si rýpnout a podotknout, že si nejsem jist, jestli je to takhle stačí. Dlouze se zamyslel a nakonec pomalu začal vykládat svůj názor: „No… já si myslim… že jsme dost chytrý… na to… abysme… mohli dělat… co děláme.“ Koukal na mne zcela vážně a já na něj a chvíli jsme po těch velkých slovech mlčeli. Musel jsem se začít smát a se slzami v očích jsem pánovi říkal, že je jediná škoda, že jsme nebyli ještě o kousek chytřejší a neděláme něco úplně jiného. To bychom se ale nepotkali.

Moudřejší ustoupí

Za posledních několik málo měsíců  jsem věnoval policii městského typu mnohem více bankovek, než by bylo záhodno. Během krátké návštěvy Holešovic stačili udatní příslušníci odtáhnout můj osobní vůz na necelý kilometr vzdálené parkoviště, když jsem tam po patnácti minutách dorazil, dožadovali se dvou a půl tisíce korun českých, což mi přišlo jako neurvalé a sprosté, pročež jsem cítil potřebu být sprostý také, mužík v uniformě se však ohradil, že dělá jen svou práci. Nastínil jsem mu tedy svou teorii o koncentračním táboře, kde také všichni jen dělali svou práci, Klaus zavřel vrata umývárny, Helmut pustil plyn a po práci si doma hráli s dětmi a pochutnali si na horkém eintopfu. Z tohoto úhlu se bašibozuk na své povolání zjevně ještě nepodíval. Nakonec smířlivě nadnesl, že mé auto bude jistě veterán, což jistě je, ale jistě jsem také neviděl žádný důvod pro družbu. Chodemmimo za stěračem ještě byla pozvánka na vysvětlení podezření, protože nehorázný poplatek se rafinovaně týkal jen odtahu. Skončila samozřejmě kde měla – v tříděném odpadu.

Poté mi přišla obsílka, že mám zaplatit tři stovky za stání blíž než 5 metrů od křižovatky, což jsem prý provedl na pražském Smíchově, podle ulic jsem si vzpomněl, kterak jsem si ve spěchu vyzvedával nudle čínského typu a musím říct, že na této křižovatce jednosměrné a slepé ulice jsem jistě výrazně omezil dopravu. Kupodivu ono pravidlo o pěti metrech jsem neznal, teorie se prostě vždy liší od praxe. Poslední eskapáda proběhla v obci Mratín nedaleko hl.m., kde na výjezdu z obce čekal malý příslušníček za autobusovou zastávkou, vyběl mi před vůz a následně mne informoval, že naměřil 49 km/h v zóně 40. Že to prý nebylo nic moc, tak bude pokuta jen pět set, řekl a laskavě se usmál. Dotázal jsem se na velikost jeho gáže, když se tváří, že pětistovka je jen takové kapesné. Říkal, že to nedělá rád, pročež jsem navrhl, ať to nedělá vůbec. Na lístečku bylo pěkně vyznačeno, že jsem jel o 9 km/h více a tak jsem upozornil, že nic takového nepodepíšu, protože nevěřím jejich skrytému radaru a nemíním přijít o body, až pošlou report bílým čepicím. Mužík zakýval hlavou, číslo přepsal a tvářil se opět laskavě. Když se chce…

Nepřekvapilo mne, když v naší ulici rozmístili pouhý den předem značky o zákazu parkování od následujícího dne, že v 5.40 nějaký aktivní příslušníček zanechal vzkaz za stěračem, lísteček ještě nevybledl a jeho kolega mne v centru zastavil u cedule povolující vjezd dopravní obsluze. Přísně se dotázal kam jedu, což jsem mu také přísně odpověděl. Dále ho zajímalo co vezu, což jsem již odmítl sdělit, s tím, že mu do toho nic není. Orgán prohlásil, že mu to říct musím, jinak ať se otočím, což jsem ovšem udělat nemínil a znovu jsem zopakoval, že jsem dopravní obsluha. Na to orgán zvolal triumfálně, že mi nevěří, což mi bylo moc líto. Kontroval jsem, že on se mi také nelíbí a nic s tím nenadělám. Důkazní břemeno je prý na mé straně, říkal muž v uniformě, asi byl v poslední době na školení. Situace se stávala patovou, pročež do scénky zasáhl má žena, která orgána informovala, že vezeme kamínka, což nebyla úplná nepravda. Jedny jsem v prostorném zavazadelníku opravdu měl.

Orgán kupodivu chtěl kamínka vidět a mne nejprve napadlo, že mu je ukážu a uvidí, jenže mne hned vzápětí napadlo, že mu to nebude stačit a budu muset ukazovat něco dalšího. Otázal jsem se tedy, jestli opravdu chce ty kamínka vidět. Kýval že chce. Nějak mne ta buzerace nakrkla a nevím co to do mne vjelo, ale odvětil jsem, že nic neuvidí a zařadil první rychlostí stupeň. Ve zpětném zrcátku se zmenšoval strážník v oblaku špatně spálené nafty. Tak to prostě v životě chodí, kdo chce moc, nemá nic. Na holky ani na řidiče se nesmí moc tlačit. On to asi bude univerzální postup pro podobné situace, neberu městským policistům jejich místo na světě, někdo by měl dohlížet nad sbíráním psích hovínek a dohlížet na přechody pro chodce u škol či dávat dobrovolně krev. A protože nejsem zaujatý, vůbec nechci vytahovat tu ohranou písničku o tom, že nemají ani tu maturitu, jejich šéf krade a hrají v pornu. Lísteček z rána mimochodem také uznali jako přepjaté gesto.