Archiv rubriky ‘Sůl země’
Nemám nic proti Romům, pokud se nechovají jako cikáni, proto, když jsem byl osloven postarší tmavou ženou, neotočil jsem se a nedělal, že neslyším. Nakonec proč bych jí neukázal, kudy se dostane na nádraží. Pro jistotu jsem však vsunul levici do kapsy s telefonem a pravici držel na peněžence, lepší trpět stereotypem než okradením. O obojí se dokážu připravit sám svou šikovností. Babice poděkovala za radu a dodala, že není odsud, což bylo beztak poznat z její garderóby. „Já su z Rožnova,“ dodala s úsměvem, „víte kde to je?“ Odpověděl jsem, že zřejmě kdesi na východě. „A je tam skanzen,“ doplnil jsem vzpomínku na hodinu vlastivědy. Paní na mne chvíli nechápavě koukala a já pojal podezření, že buď ona nebo to muzeum v přírodě prostě z Rožnova nejsou. Což mne donutilo sevřít tobolku ještě křečovitěji.
Madam poté říkala, že jsem hodný člověk, když jsem jí tak pěkně poradil a že mi něco dá, ať prý přijdu blíž. Stále jsem nemohl zbavit pocitu, že mi naopak něco vezme a blíž se mi nechtělo. „Já jsem totiž léčitelka, “ špitla paní a usmívala se. „Kdo se z vaší rodiny léčil?“ zeptala se vzápětí a já nedokázal na takto velkoryse formulovaný dotaz odpovědět. Padlo několik dalších otázek stran anamnézy a já se paní omluvil, že spěchám a nemám tudíž na podobné býkoviny čas, což byla minimálně z poloviny pravda. Léčitelka se však nedala, přiskočila ke mně a dramaticky mi oznámila, že mi hrozí autonehoda a nemoc. Musí mne prý proto zaklít, jinak to nejde. Na kapotu vozu tedy rukou udělala křížek a cosi mumlala. Přemýšlel jsem, proč se na mne musí vždy nalepit ti nejlepší hoši a děvčata ze vsi.
Když bylo auto zakleté, podívala se vědma na mne a dotázala se, kolik jí za to dám. Na což jsem odpověděl, že nic, neb jsem po ní nic nevyžadoval. Šokována lidským nevděkem pokývala hlavou a odešla pryč. Pro jistotu jsem si ještě jednou zkontroloval mobilní přístroj a náprsní, vlastně tedy náhýžďní tašku. Nic nechybělo. Naštěstí paní nestihla začarování vozu odvolat a tak jsem na tom vlastně vydělal.
Jelikož trpím vleklou invenční krizí, dovolím si zde alespoň umístit vypůjčenou a vypečený dialog, nespokojené paní strávnice a pana kuchaře, z knihy přání a stížností z naší závodní vývařovny. V hlavě kuchařově se prostě musí projevit dlouhodobé působení horka z přední a chladu ze zadní strany.
Dobrý den!V poslední době jsou
přílohy velmi málo
solené(těstoviny,brambory).Na talíři se to prostě už
dosolit nedá a jídlo je prostě bez
chuti.
Dobrý den, pokud
jsou přílohy neosolené, může to
působit jistý problém, při dosolení je
třeba přílohu se solí promíchat,
případně pokrájet na menší kousky nebo
rozmačkat.
A nakonec nad zlato není jen sůl, ale také dobrá rada…
„Omlouvám se, já jsem tu teprve krátce,“ vysvětlovala paní pokladní ženě, která vyložila obsah svého košíku na pás, který znamená svět, o chvíli přede mnou. Pokladní listovala notně ohmataným sešitem a hledala kód jakéhosi pečiva. „To víte,“ pokračovala dále ve svém šveholení pracovnice v novém šmolkově modrém trikotu, „já jsem přišla z malého krámku, tam to bylo všechno jiný.“ Asi i kódy byly jiné, protože bylo nutné zavolat nadřízenou šmolkovou pracovnici, aby vše uvedla na míru pravou. Během čekání paní, která byla v pokladně teprve krátce, dále překotně povídala a nenechala se odradit ani otráveným výrazem a nesouhlasnými gesty čekající zákaznice, která nakonec ani neodpověděla na bodré „na skle“.
„Nevíte, jak se tohle jmenuje?“ tázala se mne po chvíli optimistického pípání a držela přitom v ruce jakousi celo nebo alespoň vícezrnnou žemli. Nevěděl jsem. „Tak to ted taky nevim,“ pokračovala, „já jsem tu totiž krátce.“ Poznamenal jsem, že já jsem zde taktéž krátce. „Teprve několik dní,“ nenechala se odradit od vykládání svého příběhu. „Já teprve několik minut,“ cítil jsem se povinován poinformovat také o své přítomnosti v provozovně. Pokladní přerušila pátrání po názvu onoho pečiva a chvíli si mne prohlížela, pak se usmála a znovu sklopila zrak do sešitu. Našla kód a vesele pípala dále. „Já jsem přišla z malé prodejny, tam to bylo všechno jinak,“ přiznala se nečekaně. Čekal jsem, že mi začne popisovat výhody chovu medvídka mývala.
„A předtím jsem byla na Kubě,“ překvapila mne pokladní, „tak to je taky pořádná změna.“ Prý jenom ta teplota, jaká tam byla. „Byli jsme tam na první máj, “ pokračovala dále, „krásně tam bylo.“ Dotázal jsem se tedy, jestli nějak ventilovali přátelství československého a kubánského lidu a zúčastnili se oslavy svátku solidarity, práce a míru.“ Mezitím se povedlo přemístit vše, vyložené z vozíku na pás, zpět do vozíku. „To ne,“ kroutila hlavou pokladní z malého krámku po chvíli přemýšlení, „byli jsme na Varadéru.“ Namísto ovědomělé soudružky se tedy jednalo o pouhou výletnici, který navštívila hotel, v jehož sklepě drží rukojmí. Na rukojmí jsme se zeptat zapomněl. „Když to nešlo za mlada, tak cestuju aspon teď,“ dodala na omluvně, „aspoň na stará kolena si užít, no ne?“ Přikývl jsem uznale hlavou a na vyzvání jsem zadal pin a zmáčkl zelené tlačítko. Když jsem odcházel s plnými jednorázovými igelitovými taškami k motorovému vozidlu, zaslechl jsem za sebou známá slova: „To víte, já jsem tu teprv krátce. Já přišla z malého krámku.“
Jakkoli to v dílech moudrých starců není doslovně zmíněno, v postním období je vhodné omezit návštěvu periferních chrámů konzumu, o což se také snažím. Dokonce jsem si na pracovní stůl vyrobil praktický držák na potřeby kancelářského typu, pokud by někdo měl zájem o návod, rád jej pošlu oproti padesátihaléřové známce. Utkat přehoz na postel však nedokážu a stávající je díky kotům v poměrně ohyzdném stavu. Zajel jsem proto do severské katedrály dřevotřísky, kde jsem zakoupil pléd nový, vzhledem k omezení konzumu a konzumace masných výrobků jsem si nedal ani kuličky ani párek v sladkém pečivu, dokonce jsem krom škrabky a struhadla na karotku nic dalšího nezakoupil. Byl jsem však zodpovědný a navštívil jsem pánské toalety, abych se přesvědčil, jestli tam není omámené děvčátko s chlapečkovskou frizurou. Nebylo. Prakticky jen z důvodu zamezení plýtvání pohonnými hmotami jsem zašel také do protějšího velkomaloobchodu, abych do prostorného zavazadelníku naložil proviant a drogistické zboží za výhodné ceny.
Zakoupil jsem nesezónní a nelokální zeleninu a další potřebnosti a zjistil, že u těch několika málo otevřených pokladen se tvoří fronty nemalé délky. I přes počáteční nedůvěru jsem se rozhodnul využít jedné z pokladen samočinných, u kterých nebyla fronta žádná. Důvěra obchodního domu v zákazníky, kteří si mohou sami spočítat svou útratu, mi byla sympatická, ovšem pouze do chvíle, než jsem zjistil, že důvěra nebyla zcela ryzí a zařízení je vybaveno všelijakými ochrannými mechanismy, jejichž výsledkem je trvalé buzerování hlasem z amplionu. Přístroj navíc zřejmě vymyslela žena, protože není možné rozložit potraviny do tašek podle druhu a hlas z tlampače tupě vyzývá k vložení započítaného zboží do tašky, jejíž váhu monitoruje, ale do které věc ta zhola nepatří. Nechci vypadat jako nějaký zapšklý mužský šovinista, ale správné rozložení nákupu do tašek a následné vyložení do správných zón chladničky je věcí zásadní důležitosti, proti které je nezpůsobné mačkání tuby se zubní pastou či malování kroužků hrnkem od rozpustné kávy pouhou úsměvnou epizodou.
Následující den jsem navštívil kravínoidní budovu germánského řetězce, který kácí stromy, jelikož jsem nenašel lepší zábavu při čekání na výměnu letních pryží v nedalekém servisu. Za necelé čtyři stokoruny jsem pořídil prut rybářského typu, který příště věnuji severokosovskému hokynáři, který mne o něj požádal, když jsem tuhle seděl před jeho provozovnou a občerstvoval se chlazeným pivem. Nutno ovšem říct, že mi také věnoval publikace svého předka, který již v druhé polovině století devatenáctého popisoval příkoří, které krvežízniví kalimerové připravují svým pravoslavným bratřím. V nejhorším alespoň pouzdro může využít k přechovávání malého košťátka či něčeho podobně velikého. Líbilo se mi, jak často používají slovo čerstvost, které jsem já nyní použil ve svém životě poprvé. Pokud je čerstvost, když je něco čerstvé, je modrost, když je něco modré? Těžko říct. Baví mne pozorovat ruch u prostředních pultíků, kde jsou nabízeny všelijaké výhodné koupě a kde často postávají starší manželské páry, které se přou o tom, jestli se vyplatí zakoupení silikonové formy na beránka či osmidílné sady kleští.
Hezky si se slůvky hraje i Albert ve svém magazínu. V posledním čísle otiskl fotografii mužů a žen navlečených do všech možných ochranných prostředků, kšiltové čepice, gumového pláště, rukavic a pytlíků igelitového typu po lokty, které mi připomněly dávné branné cvičení, kdy jsem měl končetiny vsunuty do sáčků od vázanek, potištěných návody na vázání uzlů, které přinášela babí ze zaměstnání, díky čemuž bylo do čeho nejen strkat ruce při pochodové akci, ale také bylo do čeho ukládat přesnídávku, díky čemuž hoši z naší třídy mnohem dříve než jejich vrteníci poznali rozdíl mezi aristokratickým Windsorem a banálním Manhattanem. Pod fotografií sterilně zabalených dělníků bylo napsáno cosi v tom smyslu, že chutné maso by nebylo možné koupit bez jejich neúnavné práce. Na představě osmi hodin v chladu a pošetilém ruchou, strávených navíc balením kotlet, mi nepřišlo vůbec nic neúnavného. Chrámům konzumu bude lepší se vyhnout tak nějak z principu.
Po konci pracovní doby jsem se uvelebil v pohodlné sedačce hvězdoletu, nažhavil, zesílil opus bosenských rockerů a vyrazil vstříc domovu, kotům a těstovinám s plody mořského typu. Cesty z a do zaměstnání mám na všedních dnech snad nejraději, na silnicích sice vždy potkám všelijaké oktavijány, kteří se domnívají, že jsou příliš sexy na to, aby používali směrový ukazatel či řidiče dodávek, pro které zřejmě neplatí silniční ani fyzikální zákony, i tak je ale plavba pianosaurem milá. Vykroužil jsem zákrutu a za ní, na místě poněkud upozaděném, jsem zahlédl muže mávajícího mapou, který obíhal okolo vozu s cizí státní značkou. Stačil jsem se mu vyhnout a pozoroval ho, jak se zmenšuje ve zpětném zrcátku. Vyhýbali se mu i všichni ostatní a to velkým obloukem. Přišlo mi to legrační, ale zároveň jsem si říkal, že to není pěkné a že by alespoň v postním období měl člověk pomáhat svým bližním.
Otočil jsem proto hvězdu a vrátil se k člověku v nouzi. Nechal jsem pro jistotu bežet motor a připravil si teleskopický klíč k výměně kol, pro všechno to dobro by člověk neměl zapomínat na osobní bezpečnost. Mužík se ke mně přiblížil a bylo zřejmé, že nazývat ho bližním byla unáhlenost, pleti byl tmavé, kdyby nebyl půst řekl bych až přičmoudlého typu, zuby žluté a notně rozestoupené. Do ruky mi vtiskl zohýbanou navštívenku, na které jsem zaregistroval, že se jedná o jakéhosi direktora jakési mezinárodní obchodní společnosti, která si zřejmě z charitativních pohnutek nechala zhotovit grafické podklady u mírně zaostalého prodejce cukrové vaty. Z nepříliš srozumitelného hovoru jsem vyrozuměl slova petrol, visa a problem.
Než jsem se stačil empaticky zabývat vyřešením nešťastné situace, mužík vytáhl z kapsy mohutný zlatý prsten a několik řetízků a snažil se mi je vložit do dlaně. V té chvíli ze mne veškeré dobrodiní spadlo, vrátil jsem mu ošmatanou vizitku, zabouchl dveře automobilu a rychlým pohybem zajistil zevnitř. Následně jsem zanechal cizince v nouzi a oblacích špatně spálené nafty. Nejprve jsem byl naštvaný na přičmoudlíka, nejenže díky jemu a jemu podobným je ropa čím dál dražší, ale ještě by měl chtěl obrat o bankovky. Však to známe, podobné laciné triky. Nakonec jsem se nahněval sám na sebe, tento vlčí svět není prostě na dobrodiní připraven a naopak je vždy připraven jej potrestat, otázkou je jen jestli po zásluze či nikoliv. Příště jsem ochoten toliko sešlápnout plynový pedál a pustit stírače, půst nepůst.
