Archiv rubriky ‘Sůl země’

Dětský den

Nemohl jsem si nevšimnout už na mostě ke kapličce zlatého typu, že je všude plno dětí v reflexních vestičkách, vzpomněl jsem si na naše propínací silonové zástěrky, do kterých nás hodné soudružky tety oblékaly, když jsme ještě byly dítka školkou povinná. Oproti tomu dávají bezpečnostní prvky alespoň nějaký smysl, navíc se jedná o oděv více univerzální, až unisexuální. V zástěrce a vytahaných punčocháčích jsem si jako nadsameček opravdu nepřipadal. Možná by se tématu reflexních vest mohl chytit syn pana profesora prezidenta, ten s tou křivou držkou, a hezky otevřeně, pravými slovy a bez špetky politické korektnosti by mohlo popsat, jak má taková oděvní součástka zhoubný smysl na připravenost omladiny číst mezi řádky a nerespektovat pravidla diktovaná ujařmenému holubičímu národu z Beneluxu.

Ani na třídě národního typu se množství frocků nezmenšovalo a ve stavu ranní dezorientace jsem na chvíli pojal podezření, jestli už nezačaly vakace. Pohled do chytrého telefonu však naznačil, že nezačaly. Není mi úplně jasné, proč je nutné k celebrování dětského dne zaplavit ulice centra všemi těmi nedorosty, ale venkoncem jsem rád, že nebyl kupříkladu mezinárodní den pudlů, protože pohled na desítky psíků ostříhaných na ovečky by byl mnohem horší. Z okolojedoucí tramvaje mávala další dítka, pravděpodobně přijela do hlavního města z venkova. Po ránu bývám trochu morous a navíc jsem si říkal, že odpovídání na mávání není výchovné, ikdyž se jedno děvčátko u okna vážně moc snažilo. Ještě by ale mohla dostat falešný pocit, že až dospěje, přijede do Prahy, zapitvoří se a úspěch ji nemine.

Dopoledne mi poslíček přivezl nové kecky, pitvořil se asi málo a tak v hlavním městě rozváží balíčky, což je práce nevděčná a s modelingem nesouvisející. Již dlouho nerozumím tomu, proč jsou tkaničky v nové obuvi protažené dírkami tak pošetile? Jednak jen do půli dírek a druhak absurdně zvenku dovnitř, což je nepoužitelné, protože se přeci tkaničky utahují opačným směrem dovnitř ven? Nebo to použít jde a jen já nevím jak? Proč musím vždycky tkaničky zcela vytáhnout a znovu je celé do dírek nastrkat? Když už je ten dětský den, nebylo by hezké, aby se dostalo čínským dětem onačejšího zadání a práce jejich šikovných prstíků tak nepřišla vniveč?

Turistů ráj

Ráno jsem při čekání na zelené světélko před mostem Legií pozoroval jakéhosi zahraničního turistu, jak se snaží uprostřed jízdní dráhy s pomocí fotoaparátu na teleskopické tyčce zachytit svou podobenku s kapličkou zlatého typu na pozadí. Obloukem jsem cizozemce objel a opět si pomyslel, že nerozumím těm zduřelým obavám spoluobyvatel Středokotliny z uprchlíků z východu, jihu a jihovýchodu, nevěřím, že znásilňovací komanda převlečená za nešťastné lidi mohou být horší než ty davy zbloudilců ze západního směru. Přitom tihle turisté prokázali nějaké schopnosti již tím, že dokázali zaplatit či jen rezervovat cestu a pobyt a dostat se včas do dopravního prostředku. Tím ale zřejmě vyčerpali všechny své mentální kvality a pro nás zde přítomné si již žádné rezervy neponechali.

Často turisty pozoruji, jak se motají okolo s otevřenými ústy a hrkajícími kufry kolečkového typu, mimochodem na staré městské dlažbě je to jeden z nejhorších zvuků vůbec. Většina se motá bez kufrů, ale otevřená ústa jsou jasnou povinností. Nejčastěji pronikají do naší malebné čtvrti přes Karlův most, kde dokáží vytvořit takový dav, že normální člověk projde jen stěží. Přesto ale stihnou ohmatat podstavce soch, zakoupit nějakou tu kýčovitou malůvku a najdou se i vytrvalci, kteří stihnout seběhnout dolů a vylepšit vzhled mostku  přes Čertovku dalším zámkem visacího typu. Většina se ale navalí do Mostecké ulice a jistě využije příležitost nakoupit nějaké to vkusné česklé sklo, jakostní zlato či si vyměnit valuty ve výhodném kurzu. K tomu není marné přikousnout tradiční trdlo, které známe všichni z dětství, tedy neznáme, což ale neznamená, že trdlo není dost staročeské.

Staročeské jsou i laminátové kvazihistorické vozy stojící hned u mostu. Bizarní zhmotnění historizujících představ zručného majitele venkovského autobazaru. Sám bych to asi neudělal, ale ještě dokážu pochopit, že někdo má zájem o prohlídku metropole ze sedačky starého auta, ale hlava mi nebere, že někdo usedne do sedašky vozu nového, který vzdáleně připomíná starý. Řidiči se jim odvděčí ukázáním míst, které by turisté sami neobjevili, třeba hned za rohem je budova, ve které jednou přespal Beethoven, skladatel ne bernardýn, jediným důvodem zařazení do prohlídky je zřejmě fakt, že tam lze snadno zaparkovat. Milý je také pohled na samotné pány řidiče, třeba ten s bujnou kšticí a zanedbaným vzhledem, co stává hned u směnárny, to je od pohledu milý člověk. Když čeká na kunčofty a přitom obědvá játra s omáčkou lžící hliníkového typu přímo z plastového jídlonoše to je přímo poezie.

Kdo oslyší lákavou nabídku tří veteránů, jen stěží unikne blikající rikše poutající na největší provozovnu masáží thajského typu na levém břehu Vltavy. Kde jinde si taky nechat okousat zrohovatělou kůži než na Královské cestě. Kdo si přeci jen nevybral z pestré nabídky žádný suvenýr, může si dát na Malostranském náměstí chutný nápoj kávového typu v globalizační pražské kavárně, kde mu fixou poznamenají jméno na kelímek. S takovým kelímkem se jménem se to chodí po tom našem světovém dědictví úplně jinak. A teď jupí na hrad, kde je možné také pořídit kávu se jménem, ale též si vystát frontu do katedrály a podívat se na panoramáta ta. Cestou je také možné se občerstvit svíčkovou za pár stovek nebo gulášovkou v chlebu, což je také taková krajová specialita. A také kachna, štrůdl a cokoliv českého, tradičního a domácího. Třeba trdlo, to už vytlačilo většinu ostatního pouličního jídla.

Mám podezření, že za celý tenhle jarmark kýče, nevkusu a tuposti ani tak nemohou provozovatelé, kteří jen vycházejí vstříc potřebám zákazníků, ale právě turisté, kteří bytostně touží po tom se nechat zrovinka v Praze namasírovat Thajkou, svézt se laminátovým historizujícím vozem a nacpat si břicho nějakou tou staročeskou šmakuládou za nesmyslnou cenu. Proč by to jinak podstupovali? Vždyť by přece po nejhezčí ulici v Praze nejezdil jen tak do zblbnutí turistický vláček zející prázdnotou a nikdo by neprodával hnusnou omáčkou za trojnásobek ceny, kdyby tu šlichtu nikdo nejedl. Kapitolou samo o sobě jsou turistická muzea, která se odlišují od těch opravdových nejen tím, že v pondělí nemají zavřeno. Podle hodnocení zahraničních hostů je čtvrté nejlepší muzeum v Praze Muzeum KGB. Ponechám stranou, že ve Vídni je to Belveder, přes pět stovek lidí se spokojeně vyjádřilo o dvou místnostech plných harampádí ze země, kde nezapadá slunce, které jim dežurný mužik ukazuje za cenu té předražené svíčkové a navrch plzeňského i štrůdlu. To přece není náhoda.

Jak nazývat věci pravými jmény

Malý český člověk evidentně pojal podezření, že už toho bylo dost! Dost bylo mlčení, dost bylo mlžení, dost bylo falešného a prázdného podpatofelnictví, dost bylo diktátu pánů z Brusele. Teď je tu čas nazývání věcí pravými jmény. Po pravých jménech je poptávka a je třeba si nahradit všechny ty roky poroby multikulturního typu. Malý český člověk je uznalý a těm, kteří věci pravými jmény nazývají, dokáže odpustit téměř vše. Počínaje kundou v rozhlase, přes ukradené pero až k japonskému původu. Můžete být zneuznaný entomolog, zpěvák se skleněným okem či keporkak s levicovým smýšlením, padouch nebo hrdina, teď jsem jedna rodina, jenom žádné multikulti. Některým obyvatelům hlavního města se však stále nedaří věci správným jménem nazývat, nejen pro ně jsem si připravil takové desatérko, jehož striktním dodržováním je možné získat přízeň lidu a stát se třeba konvičkou japonského typu.

1) Imigranti. Pokud jsme se rozhodli nazývat věci pravými jmény musíme začít u imigrantů. Mohli bychom sice také pranýřovat různé vlastní prohřešky, nastavovat zrcadlo všem možným nešvarům, ale tohle téma vše přehluší. Pro začátek je nutné nazývat uprchlíky správným jménem tedy imigranti. Kdybychom jim říkali uprchlíci, podporovali bychom teorii, že před něčím prchají a to si přece nemyslíme. Také není od věci připomenout, že se jedná o imigranty ilegální a alespoň jednou ve svém textu zmínit, že ilegální znamená nezákonný a není od věci přidat pár doušek o tom, co zákony jsou, kdo je dodržuje a kdo ne. U imigrantů se zdržíme déle. Nesmíme nikdy zapomínat, že se jedná o dospělé muže, na některých fotografiích sice jsou i ženy a děti, ale to je výjimka potvrzující pravidlo. Opakování je matka moudrosti, jedná se o muže, dospělé, ve značkovém oblečení a s telefony chytrého typu.

2) Islám. Protože jsou imigranti ilegálního typu většinou muslimové, krásně se nám k tomu hodí nazvat pravým jménem i islám. Spousta lidí se stále naivně domnívá, že se jedná o náboženství. Není tedy od věci jim osvětlit, že se jedná o teroristické zločinné spolčení, naučit se pár slůvek, kterými dodáme svým tvrzením autenticitu a zdokumentujeme svůj vhled do problematiky. Islám je téma samo o sobě, máme tu ženská práva, ženskou obřízku, ženské pohlavní pokrývky, kamenování žen a nemluvě o mužích, kteří řežou hlavy, ničí antické památky, vraždí, unášejí, znásilňují a přidávají sperma do kebabu. A nezapomeneme na nezletilou manželku proroka, bez ní by to nešlo. Stoupence islámu ideálně rovnou nazýváme pravým jménem musla.

3) Sluníčkáři. Jsou tu zarytí odpůrci nazývání věcí pravými jmény a to jsou sluníčka, ne však sedmitečná, ale netečná k pravdě, když stojí jen tak bez lásky. Velkou množinu tvoří původní pravdoláskaři, ale už se nejedná jen o příznivce prezidenta v krátkých pantalónech, sluníčka se regrutují z establišmenťáckých probruselských struktur, patří mezi ně všechni levicoví a všelijak pacifisticky pokřivení jedinci i skupiny a samozřejmě každý, kdo odmítá nazývat věci pravými jmény bez ohledu na ideologii. Buď nazýváme a nebo jsme sluníčko. Stupně šedé jsou pryč. Sluníčkáři mají ještě vyhraněnější sekci a ta se nazývá dobroseři. Dobroser nejenže nenazývá věci pravými jmény, ale ještě proti tomu brojí. Ozvlášt zavrženíhodný druh jsou havlisti.

4) Statistiky. Dobroseři ruku v ruce s havlisty by nám chtěli do naší vesničky střediskové dotáhnout celou Afriku a různé blízké a daleké východy. Tomu je ovšem třeba říct rázné NE. Na podporu můžeme použít statistiky dokazující, jak špatně bychom dopadli, kdybychom se chovali podobně jako dobroserský zbytek Evropy (tamti na tom západě) a všechny ty čmoudy a bubáky, zkrátka tyhlety ilegální imigranty přijali. Jako prostě #přijali. Základem je švédská znásilňovací statistika. Jasně, někdo se může pozastavit nad tím, že taková statistika neexistuje, ale to je jen dobroserský trik. Víme moc dobře jak to je. Podobně je to se statistikou ukazující počet dětí, která mají musla oproti bělochům ve Francii. Sluníčkáři se snaží mlžit a tak nejde najít zdroje, tím se ale nenecháme odradit. To už bychom rovnou mohli říkat, že neexistuji no-go zóny jenom proto, že nejsou na mapách nebo v žádném seriozním tisku. Statistika je beztak jen přesná věda s nepřesnými čísly.

5) Zavřeme hranice! Že nikam nejezdíme, to není žádný argument, až pojedeme, rádi ten pas ukážeme. Vláda by prostě měla okamžitě zavřít hranice, povolat armádu a ideálně znovu rozvinout dráty. Tohle jsme chtěli, pro tohle jsme zvonili klíčema? Valí se na nás vlna ilegálních imigrantů (jako musla ne asi) a tu je třeba zastavit hned na Šumavě, zbytky pohraničních rot ještě stojí a řada kluků si ráda připomene službu vlasti. Šengen už přece beztak neexistuje a pokud bychom Evropou nechali táhnout ilegální imigranty, kterých je o dost méne než 1% zdejších obyvatel, tak by se mohlo stát něco tak strašného, že to výjimečně nejde správným jménem pojmenovat. Takže vládo zavři hranice a to rapido, nebo si je zavřeme sami! Jak to může vypadat na takové hranici se můžeme přesvědčit v některé z hezkých knížek pana Kalčíka.

6) Víčka. Jasně že na naše nemocné děti sbíráme tyhle víčka a na ilegální musla jako máme mít peníze? Sobotko? Nemocných a neléčených dětí je v středokotlině tolik, že se ani o jednom neví a tak pro ně sbíráme ty víčka od petek. A pak si někdo přijde, kdo žádný víčka nikdy nepřines, a jako nám řekne, že to nemá cenu? Že jako na jednu korunu musíme donést sedmdesát víček? To přesně dokazuje, jak děsná je situace, jak se plahočíme a jak si pak rozdávají peníze těm … no víme komu. A co senioři? Babičky a dědečci? Museli jsme je našoupat do domovů důchodců a teď místo nich mají být tihleti? Vždyť pracovali celý život? Máme svých problémů víc než víček.

7) Integrace. Některá sluníčka jsou fakt neoblomná a ikdyž jsou nemocné děti stále nemocné, babičky staré a ve Skandinávii se neexistující statistika znásilňování pořád nezlepšila, oni by stále #přijímali. Tak poslouchejte, jak je teda .. no tamty .. jak je jako chce i n t e g r o v a t? Na to nemáte co říct! Oni totiž nechtějí pracovat, chtějí do Německa. A už jste slyšeli o té druhé generaci? A třetí? Prostě děti těhle přivandrovalců umí akorát znásilňovat, zapalovat auta a tak. A nepřejte si znát statistiku kolik těch dětí je. Statistika oficiálně není, ale je jich jako fakt moc.

8) Kultura. Musíme hájit naši kulturu. Protože nám ji musla chtějí vzít a zavést tady svoji kulturu, která ale není naše. Předně jako vánoce, to prostě jsou svátky klidu a ty si vzít nenecháme. A vepřové. My ho tu prostě jíme? Jasný? Co vůbec můžou vědět o zabíjačce? A vědí, že se dává majoránka do jitrnic? Jako kdyby jsme náhodou někdy nějaké přijali, tak by měli projít testem. Zkrátka a dobře jednou jsme součástí euroantlantické civilizace a méme tu křesťansko-židovskou kulturu založenou Kelty, Germány a Slovany a tak se s ní musíme zavřít za hranicemi a uchránit ji pro další generace. Nebo jako někdo chce jíst na matějský kebab místo buřta?

9) My jsme tady doma. Kdo neskáče není Čech a my jsme tady doma. Haló? Je to jako jasný? Vždyť se to i zpívá v jedné z nejkrásnějších hymen – kde domov můj. To je prostě náš domov a nikdo nám ho nebude brát. Že ho nebere? Ale může, co může, bude brát. Když si ho neubráníme. Opravdu otravné je na těch sluníčkářích to, jak jsou neochotní vnímat realitu, hlavně neříkejme že tu nejsou žádní imigranti, dobře, není jich tu tolik, ale to neznamená že se pekelně rychle nenamnoží navzdory logice a statistikám a pak nám tu teprve začnou problémy. A už tu nebudeme doma.

10) Nejsme xenofobé. Dřív se říkalo, nejsem rasista, ale… Jenže to bylo ještě v dobách falešného a prázdného multikulturalismu, teď už můžeme krásně říct, že rasisté jsme. Co je přece špatného na tom, když chráníme svůj domov a svou kulturu před těmi, kteří nám všechno tohle chtějí brát. Ale jestli něco nejsme, tak xenofobové, protože xenofobie, to ví ale jako každé malé dítko, je strach z neznámého a my se bojíme známého a hlavně pojmenovaného správnými jmény a podpořeného statistikami. A kdo říká, že ty statistiky neexistují, ten je sluníčko a dobroser!

Kávu si osladím!

Navštívil jsem kavárnu hipsterského typu, kterou mi již mnoho lidí doporučovalo, příliš mne to nezajímalo a nechtělo se mi jít do kopce, ale měl jsem cestu kolem a tak jsem zaplul dovnitř. Útulný interiér, rozverné školácké písmo na tabuli s nabídkou, mohutný přístroj na přípravu kávy v retro dezénu a příjemná vůně. Nebyl jsem sám a tak jsme se věnoval společnosti a nabídku příliš nestudoval. Za notnou chvíli se u stolu objevil klouček s brýlemi zakoupenými jistě v prodejně nadměrných velikostí, s květovanou košilkou zapnutou až ke krku. Požádal jsem o malé preso a věnoval se dále konverzaci společenského typu. „Espresso,“ zaznělo poněkud hrdelním hlasem nade mnou? „No, preso,“ ujistil jsem mladého muže, že se nezmýlil a dodal jsem ještě, aby bylo malé. „Espresso je jenom jedno,“ zasyčel hýsek a já si všimnul, že vážně říkal espreSSo, espreSSSSo. Neměl jsem chuť se přít a až cucák dostane řidičské oprávnění, může se v kopci u Humpolce přesvědčit sám, že s tím jedním espressem to zase tak horké nebude. Proto jsem smířlivě pokýval hlavou a poprosil, aby hlavně bylo malé. To moje preso. A bylo, v koflíčku jako pro panenku, který po delším čekání přede mnou přistál, byly odhadem dvě nepříliš plné polévkové lžíce černé tekutiny. Co se dá dělat, když je espresso jenom jedno, nedá se svítit. Protože jsem na podšálku ani na stole nenašel cukr, připomněl jsem se a okuláry vytřeštily svůj obsah a zasyčely: „cukr?“ Jediné espresso se zřejmě podává toliko bez cukru.

Ukázalo se, že pro nepoučitelné zpátečníky je pár balených cukrů na stolku v rohu, našel se tam i sprostý bílý krystal a nasypal si do bonzaje šálku celý pytlík. Já vám dám, vy kluci pitomí. U stolu se rozproudila debata a ukázalo se, že dvě dotyčné jsou absolventkami jakýchsi kursů baristického typu a že mají do problematiky kávy vhled a že se opravdu pije bez cukru. Přemýšlel jsem, jestli jsem náhodou k té pleši na hlavě nepřišel v květináči a celý život se mi jen nezdál. Nakonec se ale ukázalo hlavně to, že espressso je možná jen jedno, ale i tak se kandidáti kávových věd neshodnou a dokáží se do krve pohádat u tak bazální otázky, jestli je lungo to samé jako amerikáno. Odbornice se nakonec shodly, že důležité je obojí podávat zvlášt, tedy jednotné espresso a vodu navíc. Koukal jsem jako z jara. Při odchodu z kavárny došlo k malému zádrhelu, když brejlička hledal položky v tabletu, aby mohl vytisknout účtenku, přičemž to trvalo tak dlouho, že se ani neohradil, když jsem řekl, že jsem měl preso. S cukrem. Stálo třicet korun, což dokazuje, že tihle hoši reálný svět ke svému životu nepotřebují, poučovat zákazníky a poté si ani neumět říct o peníze je disciplína, které vážně nerozumím. Lhal bych ale, že jsem se z návštěvy nepoučil, přemýšlel jsem naopak o vztahu obyvatel středokotliny a kafe docela dost.

Je zajímavé, jak se z původní trestuhodně odporné přípravy českého turka, vzedmula tahle vlna kávového osvícenství. Rozumím tomu, že zalévat standard horkou vodou nešlo donekonečna a že vytvářet tradici bez tradice je složité, ale že to musí vždycky takhle bolet. Kdysi jsem byl svědkem toho, jak srbští přátelé byli upozorňováni jedním z nich, který v Praze delší dobu žil, ať si nedávají kafe, to ne, koulel očima, to fakt ne. Srbští soudruzi přeci jen měli to štěstí, že je dlouhá přítomnost soudruhů Tureckých naučila kávovým způsobům. Třeba tomu, že káva se pije v klidu a skutečně ji dodnes všichni srkají beze spěchu. Což je poměrně v dost silném rozporu s lidmi, kteří pobíhají po ulici a zároveň v klidu srkají kafe z plastových kelímků. Na Balkáně se také používá cukr, bílý a ve velkém množství. Vyprávěl mi jeden známý, že kdysi dávno narukoval do armády a jeho úkolem bylo starat se o důstojníky. V čase podávání se tedy zeptal, jakou kdo chce kávu a oficíři vybírali jeden přes druhého jak sladké kafíčko si přejí. Jsou v zásadě tři stupně, hořká, která obsahuje jen málo cukru, střední, která je sladká, potom je sladká, která je nehorázným cukerným džihádem, čím jižněji je připravována, tím je slabší. Ze mdlob probral mladého vojína starší kamarád, který mu ze zkušenosti doporučil, ať udělá všechny kávy střední a pak se ptá, kdo jakou měl. Vyšlo to, džezva snese nějakou tu toleranci.

Když jsem zmínil ty plastové kelímky, musím vzpomenout moji první a také poslední návštěvu globalizačního řetězce s nápoji kávového typu. Dobrovolně bych tam asi nešel, ale žena byla nemocná a vyžádala si nějaké to frapučíno, či jak se ty jejich prevíty jmenují. Slíbil jsem tedy, že pokud jsou to její poslední dny, nemohu přání oslyšet. Milá slečna za půltem mi se zářivým úsměvem nabídla kelímek odpovídající velikosti a ptala se, jak se jmenuju, bylo mi jasné, že zájem není osobní, navíc choť právě umírala na chřipku a tak jsem dívku odmítl. Ale ona na svém trvala a tak jsem se durdil, jestli mohu dosta kafe aniž bych se představoval. Usmála se a říkala, že ta jména píší na kelímek, aby poznali zákazníky, pro které je nápoj určen. Otočil jsem se a zeptal se, jestli bude vážně velký problém poznat moje frapučíno, když jsem tu sám. Dále už úsměvy nebyly tolik americké, ale prošel jsem beze jména. Všímám si ale, že po Malé Straně chodí spousty lidí s kelímky se jménem a přijde jim to normální. Kavárnu s nejlepší kávou minimálně v ulici nedávno naopak zavřeli, zřejmě je pití kafe z hrníčku už úplně out. Navíc dávali ke kávě cukr, na vyžádání i dva.

Stál jsem díky tomu před volbou zapojit po mnoha měsících znovu automat kapslového typu, ale přišlo mi to jalové a tak jsem oprášil džezvu, kterou jsme kdysi koupil na trhu v Makedonii a vařím si kávu domácí, samozřejmě s cukrem. Ono to domácí vaření je přeci jen něco jiného, je nutné kávu sledovat, jestli již nekypí, aby neunikla z nádoby na sporák. Proti zmáčknutí knoflíku a vložení tablety je to opruz, ale všichni přece známe ty tajemné síly rituálů. A navíc je to underground.

Chrabří obránci našich bezhranic

Byli jste někdy nuceni navštívit poštu vyclívacího typu? Jářku, to je zážitek, který by měl vyzkoušet každý. Poprvé jsem si před pár lety objednal z bývalé Jugoslávii kratochvilné čtení jednoho ruského mnicha, který velice barvitě popisuje své zážitky se střetem duchovna a vlády jedné strany, zjistil jsem, že zrovna vyšel překlad do jihoslovanského jazyka, neměl jsem cestu dolů a tak jsem výtisk objednal skrze ty internety. Během pár dnů dorazil a já se pochlubil naší pražské duchovní autoritě, kterážto projevila o zmíněnou knihu zájem. Byl jsem si vědom, že knihy se nepůjčují ani duchovním autoritám a tak jsem nabídnul, že objednám další výtisk, když už mám tu kartu platebního typu a tyhlety internety. Tři týdny se nic nedělo a poté přišlo doporučené psaní, že ta naše pošta česká ve spolupráci s celníky zabavila balíček s knihou a měl bych dokázat jeho cenu. Zavolal jsem tedy na uvedené číslo, kde mi paní oznámila, že skutečně mají mou knihu a aby mi ji mohli dát, potřebují doklad o její ceně. Namítal jsem, že stěží půjde o vzácný tisk a paní říkala, že mi rozumí, ale že prý zásilky z třetích zemí kontrolují vždy důkladně. Nevím, jestli mne tím chtěla uklidnit, ale vytočila mne řádně. Možná jsem jen sám v sobě zaměnil termín třetí země za země třetího světa. Protože mi však po několik upřímných slůvkách bylo položeno sluchátko, vydal jsem se na plzeňskou.

Nechvalně proslulá Pošta 120 se nachází na rozhraní Smíchova a Košíř a je to budova nezvykle hnusná zvenku i zevnitř. Samozřejmě před ní nelze zaparkovat a ze zastávky emhádé to není úplně blízko. Okolo nevzhledné komundírské mozaiky se projde k vrátnici, která je osazena nefalšovaným vrátným v modrém úboru, až příčetného návštěvníka napadne, jestli se zde třeba nenatáčí nějaký film. A nenapadne ho to naposledy. Výtah nefunguje, ale je to jen třetí patro. Maličká čekárna, samozřejmě plná. Světelná tabulka, na které svítí tři přepážky jako obsazené a tři vůbec. Přeci jen se ale fronta pomalu hýbe a šup, za necelou půlhodinku už bereme za kliku dveří se skleněnou výplní mléčného typu. Za přepážkami po jednom či dvou sedí celníci, vypasení a narvaní do bleděmodrých bundokošil do pasu. „To ale musíte nejdřív na poštu,“ říká ten můj. „A kde jako jsem?“ kontruji já. A pak se dle pokynů vydávám za roh, tam vystojím frontu s papíry, které přišly v dopise, k nim dostanu jiné papíry, s těmi jdu znovu k přepážkám, kde znovu čekám. U přepážky ukážu papíry, k nim ukážu papír, na kterém je vytištěný doklad s cenou knihy, dostávám razítka a je to bez cla. Uf. Teď tedy znovu k přepážce za rohem, znovu fronta a tentokrát je to za dvě stovky. Prý za celní služby a skladování zásilky. Namítáme, že jsme si žádné služby nežádali, paní namítá, že to sama nevymyslela, my namítáme, že ji nepodezříváme, že by kdy sama něco vymyslelala, následně platíme, čekáme na vydání, podepisujeme převzetí publikace a odcházíme zpět do dvacátého prvního století.

Zanedlouho jsem musel do tohoto skanzenu pracovně, dovolil jsem si pořídit zboží v zemi, do které se lze jezdit učit, jak stabilizovat společnost. Už ve vchodu mne plácl přes obličej zápach zelí, světácky jsem se vydal na správnou přepážku, vyvzvedl si správnou bumážku a s jistým výrazem stanul před orgánem v bundokošili. „A kde máte jécédéčko?“ ptal se orgán. Byl jsem opět přistižen. V protějších dveřích jsem tedy vyhledal dámy ze soukromé společnosti, které za úplatu pomáhají s nezkrotnými papíry. „Počkééjte venkůů,“ mile mne uvítala madam. Počkal jsem tedy a vyčkal na vyzvání. Uvnitř seděly dvě omšelé ženy na omšelých křeslech kancelářského typu, okolo sebe omšelý nábytek a stovky pořadačů. Výpočetní technika v omšelém šedožlutém provedení zapadala do toho všeho. Ochotně mi vypsaly a na jehličkové tiskárně vytiskly příslušné dokumenty a ani to tolik nestálo. Pak mi do ruky strčily disketu, ano disketu, že prý ji mám dát celníkům. Otáčel jsem se po skryté kameře. Také když si statná celnice přebírala disketu, tak jsem čekal, kdy přijde štáb. Prý ať si počkám venku. Čekal jsem a koukal na celníky, jak se plouží po chodbách potažených pévécé. U pasu houpající se razítko, bundokošile a v její kapse propisek, kolik se vejde. Korkové pantofle na nohou a v ruce příbor. Příbor? Všudypřítomný puch zelí naznačoval, že se blíží čas oběda, bylo sice teprve půl jedenácté, ale celníci se trousili do kantýny. Nečekal jsem poetické celníky s paletou barev, ale tahle výkrmna mne překvapila, když jsme zrušili hranice, mohli jsme také zrušit celníky, doufám, že jejich počet od té doby alepoň neklesl, když už nenarostl. Povedlo se, clo bylo vyměřeno a stačilo zaplatil. Posádky přepážek už na sebe kývaly, že už jako půjdou. Platba samozřejmě jen hotově a samozřejmě jsem tolik neměl. Nejbližší bankomat je naštěstí jen pár stovek metrů odtud. Cestou jsem omrknul bifé, byl segedýn.

Příště už jsem šel na jistotu. Bankomat. Přepážka jedna. Jécédé. Přepážka dva. Platba. Přepážka jedna a převzetí. Zkoušel jsem také v jaké časy je to nejlepší. Ideální je dvanáctá, kdy jsou celníci nasycení a mozek je odkrven díky požití množství houskových knedlíků, také není špatná desátá až jedenáctá, kdy jsou již roztěkaní a hladoví. Není dobré chodit hned z rána, kdy ještě mají dost energie a dopoledne, když už jsou utahaní. Také jsem zavítal do bifé, abych vyzkoušel ty šmakulády. Ušlechtilé lino na podlaze jako ostatně v celé budově, na stolech ubrusy igelitového typu a pro zlepšení prostředí pár laciných reprodukcí po stěnách. Mezi koprovkou, holandským řízkem a dukátovými buchtičkami nebylo težké si vybrat. Navíc na nějakého orgána nevyjde holanďan a bude muset jíst koprofku, která smrděla až k výtahům. Domnívám se, že byla připraven z konzervovaného kopru, ale v tomto zařízení by nebylo používání čerstvých surovin vlastně ani moc vhodné. Žlutá limonáda v socialistické ambaláži nemohla chybět. A ano, kaše byla pytlíkuprostá, jen okurku to chtělo vybrat nějakou menší, tyhle velké bývají rozměklé. Při dnešní návštěvě jsem byl potěšen, že se na místě mnoho nezměnilo, obědy smrděly až k hlavnímu vchodu, paní vrátná měla modrý mundůr a trvalou jak ze seriálu od pana Dietla, výtah fungoval jen jeden, jen místo soukromé firmy vyřizovala papíry pobočka pošty, možná došlo k zavalení šedých žen šanony. K obědu byly čevapčiči s bramborem, cibulí a hořčicí, bavorské vdolečky a cosi kuřecího. V předvelikonočním půstu jsem tuto lákavou nabídku oslyšel. Zajímalo by mne však, jestli byla cibule řádně promíchaná s hořčicí nebo byla podávána samostatně.

008_2