Rozhodli jsme se s nejmenovaným panem kolegou navštívit pohostinství nižší cenové skupiny, abychom popili kvašených nápojů, pohovořili o životě, nastavili si zrcadlo a vůbec nasáli atmosféru lokálu, která je zázračným lékem proti podzimní melancholii. Proti které jsou léky ještě zázračnější, ale o tom bych také nechtěl. Nakonec jsme příliš nepohovořili, zrcadlo nenastavili, zato atmosféra byla silná jako chuť leskovackého ajvaru, kterému se ne neprávem říká srbský kaviár či červené zlato. Chodemmimo pan Mitić, nejznámější indián v Spolkové republice pochází právě z Leskovce. To je náhoda! Do výčepu jsem dorazil první, protože jsem dochvilný, usedl k volnému stolu a objednal si pivo. V místnůstce byla ještě dvojice tiše hovořících mužů, pán intelektuálního vzezření s partnerkou a dva velmi halasní opilci. Jak už to tak bývá, když někam přijdu, seběhnou se okolo mne ti nejlepší kluci ze vsi. Ale tohle nebyli úplně standardní opilci otravného typu, jakkoli první kontakt a otázky jestli cvičím s činkami a mám rád zbraně jsem nepovažoval zrovna za začátek velikého přátelství. Ostatně brzy jsme tuto počáteční fázi překonali.

Oba pánové byli veselé kopy, ale přeci jen o něco vedl pan Pavel, kombinující v sobě ty nejlepší vlastnosti pana Horníčka a houby. Obvykle mi hluční opilci nevadí, snad s výjimkou kolektivů, které se vydávají v adventním čase utužit vztahy mimo pracoviště a berou s sebou všechny ty podrážděné ženy, které sedí celý rok doma a následně se realizují v polevání sebe a svého okolí nápoji, vykřikování, padání ze židle a pruzení personálu. Mám opilce vlastně celkem rád. A tihle byli skutečně prvotřídní. Během dvou piv a přehršle veselých příběhů, doprovázených verši, anekdotami a citáty z Dobrého vojáka Švíka, dorazil pan kolega. Společně jsme tedy přihlíželi tomuto pivnímu ajnkeslbuntes. Kontaktováni byli i ostatní. Pán intelektuálního vzezření se tvářil, že by raději hovořil s dámou, ale dáno mu nebylo. Po jednom z vtipů na tento pár začal jeden opilec korigovat druhého. „Seš hrubej,“ říkal mu. „Nene,“ oponoval druhý, „jsem polohrubej.“ Oba se pak snažili z pána vytáhnout obor jeho činnosti. Shodli se, že rukama dělat nebude a navrhli, že jistě pracuje na magnetické rezonanci. Pán se tiše přiznal, že není lékař a prohlásil, že vlastně není vůbec důležité co dělá. Ale že to klidně řekne, pokud by na tom trvali. „Tak povídej,“ trvali. Pán s brýlemi prohlásil, že je druhořadým pisálkem, tedy novinářem. Dostalo se mu ujištění, že opilci mají novináře rádi.

Tři konverzační témata se mi nesmazatelně zapsala do paměti. Debata o výtvarném umění, kdy pán odsoudil modernu a definoval ji jako obraz, na kterém je „hnůj, nějaká jetelina a v pozadí sluníčko“. To by dokázal každý. A nemaloval by jen štětcem, třeba také „sandálí“ nebo něčím jiným. To by pak prý bylo kokotální umění. Neméně zábavná byla idea zakoupit sovětskou dieselovou ponorku a udělat z ní hotel pro podvodníky. Pod Karlovým mostem. Bohužel prý při nákupu dotyčný pábitel zjistil, že ponorku nelze do Prahy dopravit, protož zde není moře. Neméně smělé bylo vyprávění o lákání paní a dívek na chatičku, kde se od nich očekává, že nasekají dřevo. „Šukat by chtěly, ale sekat ne,“ dodal podroušený vypravěč. „Tak se jí ptám,“ pokračoval hlasitě, „máš nasekáno?“ A nic prý pak nebylo. Nejhorší jsou prý ty kancelářské slečinky s dlouhými nehty. Zajímal jsem se, jak tato nabídka na něžnější pohlaví platí a dozvěděl jsem se, že muž deset let netopil. A v tomto duchu to šlo stále dál a dál, nové přívaly skvělých nápadů doprovázených hlasitým přednesem a hutným cigaretovým dýmem na pozadí. Vzpomněl jsem si na dávnou návštěvu hostince Na barikádách, kde se dva poměrně notně podnapilí popeláři hádali, jestli pan Hugo napsal Bídníky nebo Ubožáky. Už si přesně nepamatuji, jak dlouhá debata skončila, ale myslím si, že se neshodli. My jsme se s kolegou shodli jednoznačně, tyto lázně, tyto Piešťany pivního typu začneme navštěvovat pravidelně! A kdyby si někdo myslel, že si přidávám, zde je záznam audiovizuální.

Jak jsem tak koukal na její menší, ale pevné prsy, říkal jsem si, jestli by nebylo správné a důstojné, aby tyto vysokoškolačky dostávaly pořádná stipendia a nemusely místo nocí nad skripty trávit čas v zakouřené nálevně. Také mne začalo zajímat, co asi vězí za tím nepřítomným výrazem tuctového obličejíku? Copak se tak může takové nátyční tanečnici honit hlavou? Opakuje si látku? Přemýšlí o tom, jak jsou práva žen krácena a jak je nechutné, že jsou brány jen jako sexuální objekt? A jací jsou čumící opilci ubožáci? Pro jistotu jsem tak nějak neobratně dělal, že se nekoukám, abych nebyl zařazen mezi ty ubožáky. Nakonec to slečnu zřejmě přestalo bavit nebo jí skončila pracovní doba, odešla do zákulisí a vrátila se ve sportovním oděvu. Kdo by to řekl do takové cvičenky, safra. Vzhledem k počtu požitých piv se myšlenka na poznání myšlenek dotyčné drala do popředí a nemohl jsem oslyšet volání zbytnělé zvědavosti. Otázka na co myslí tanečnice mi přišla ještě stěžejnější než poznání co dělají jeřábníci, kteroužtou otázkou jsem se dlouho zaobíral.

Rozhodl jsem se tedy pozvat dámu na sklenku u baru, kam jsem se nějak náhodně přesunul, abych z ní vypáčil ono tajemství. Jenže dotyčná odmítavě kroutila hlavou a tak jsem musel překotně vysvětlit, že se nejedná o další opilecký atak na její počestnost, ale že potřebuji něco osvětlit. Viditelně ji to uklidnilo a se zaujetím si vyslechla můj dotaz, alespoň myslím, že ten výraz měl být zaujetí. „Hele, nemyslim na nic,“ řekla bez dlouhých okolků. „Jako vůbec na nic?“ divil jsem se já. „Ne,“ dodala, „jako když jdeš běhat.“ Opáčil jsem, že běhat nechodím a že dle mého soudu ani nevypadám jako někdo, kdo podobné věci dělá a začal se smiřovat s chudým výsledkem terénního průzkumu. Také bych chtěl někdy nemyslet na nic, možná začnu běhat. Každopádně jsem byl přesvědčen, že té socializace bylo dost a že bych měl běžet domů. Uchopil jsem tedy svrchník, knihu a rozloučil se s umělkyní. „Co to máš?“ tázala se a ukazovala na knížku. Informoval jsem ji  o jaký titul se jedná, prý o něm nikdy neslyšela, vrtěla hlavou. Nastínil jsem jí tedy v rychlosti osobnost mého oblíbeného bosenského autora a nemohl si nevšimnout, že se na mne dívá se stejným zaujetím, jako když jsem se ptal, na co myslí. Protiklady se zkrátka přitahují, pomyslel jsem si a odešel do počínajícího svítání. S tím běháním to ještě zvážím.

Při poslední balkánské cestě jsem od jakési babizny stojící u cesty zakoupil kořen hořce, který se dle lidové léčitelky dává do lahve s alkoholem a následně má neskonale blahodárné oučinky. Doma jsem pár kořínků vhodil do lahve s destilátem a čekal co se bude dít. Během několika dnů dostala původně čirá tekutina svůdnou zlatohnědou barvu, bohužel také získala tak strašidelně hořkou chuť, že smaženice z podhřibu žlučového by ve srovnání působila jako sladký dezert. Předpokládám ale, že pokud je člověku opravdu ouvej, doušek tohoto elixíru nechá zapomenout na lecjakou bolístku. Podobně jsem pochodil s lidovým receptem na záchranu paprik. Patnáctikilový pytel se totiž nedal nekoupit a kdy začaly kapie pomalu uvadat, snažil jsem se je nevyhodit jako obvykle. Člověk proti zkáze. Nalezl jsem debatu jakýchsi balkánských uživatelek, které papriky nakládají do kyselého láku, zakoupil jsem tedy patentní sklenice, papriky povařil a v štiplavé octové atmosféře je vložil do lahví. Ani zde nebyla babska rada ideální, zhruba po třech týdnech obsah sklenic změnil barvu a konzistenci a z lahví začala vyvěrat páchnoucí tekutina. Nešťastné papriky nakonec skončily, kde jim bylo souzeno. Ve směsném. A přírodní lék jakbysmet.

Jenže ne vše lze vyhodit, s příchodem sezóny chladu došlo na ten dlouho očekávaný okamžik, kdy jsem mohl vytáhnout onen skvělý balkánský svetr z nebarvené pravé vlny. Během cesty k vozu jsem zjistil, že svetr kouše jak hejno piraní a velice rychle jsem jel odložil do prostorného zavazadelníku. Přeci jen mi bylo tak pěkného svetru líto a uposlechl jsem babskou radu, že prý se kousavost vlny vyřeší uložením na několik hodin na mrazák. Připadal jsem si jako blb, když jsem svetr vkládal mezi filé a mochovskou. A jako větší blb jsem si připadal, když jsem ho po několika dnech vytahoval. Nesnažil jsem se zvýšit účinnost prodloužením expozice, jednoduše jsem na oděv v mrazničce zapomněl. Lhal bych, kdybych řekl, že mrazící kůra neměla na svetr žádný vliv. Silné krevetové aroma totiž předtím neměl. Co se kousavosti týče, nevšiml jsem si žádného rozdílu. Tedy všiml, když jsem si pod něj vzal silnější triko s dlouhým rukávem, dalo se to vydržet. Bez větších problémů. Až do garáže.

Povzbuzen těmito nezdary jsem dospěl k rozhodnutí, že problém s vylitým lákem z kysaného zelí do koberce v prostorném zavazadelníku německé limuzíny budu řešit klasickou cestou. Avšak ani tuba prostředku pro ruční praní na děsném smradu nic nezměnila. Vůbec jsem měl za poslední měsíc skvělou sérii nehod s pokrmy, nápoji a hvězdoletem. Koberec jsem pral asi tři týdny, z čehož čekal většinu času na svůj osud na terase. Na hladké desce, která je normálně pod kobercem, pokud tento neleží na terase, vše velkolepě klouže, několikrát jsem vysypal nákup a zvláštní ocenění musím přiznat vysypanému čínskému pokrmu, který vypadl z polystyrenového obalu, který se vlivem klouzání otevřel a přetočil. Většina obsahu pak našla své místo v kapse s nářadím. Rýže, sada klíčů, kuře, náhradní žárovka, vepřová nožička, lano, tofu, pojistky, výhonky bambusového typu. V první chvíli, když jsem viděl tu spoušť, napadlo mne, že auto prodám. Nakonec jsem vše za desetikorunu věnoval vysavači na blízké pohoně. Série skončila vylitím velkého kolového nápoje z globalizačního bifé na světlý kobereček. Na takovou spoušť jsou ovšem babské rady krátké. A kdo by takovým přiboudlinám věřil! Mimochodem, netuší někdo, jak na ten zelný puch?

A asi byl, protože slunéčko svítilo od samého rána a paprsky pronikaly do prostorného interiéru západoněmecké limuzíny velkým střešním oknem. Po zamítnutí hned několika zajímavostí podél cesty jsme dojeli přímo do venkovského sídla přítele z mládí. Jakkoli ve mně zůstává stín zklamání, že jsem ani tentokráte neviděl Babiččino údolí a nemohl se tak na vlastní oči přesvědčit, že tam opravdu stojí ta ohavná skulptura báby, frocků a Sultána s Týrlem. Kuks mi zase přišel jako zbytečně barokně nabubřelý. Po otevření okenic a uzávěru vody a dalších chalupářských rituálech, kterým jsem se zalíbením přihlížel, padl návrh, že se půjdeme podívat do lesa na houby. Souhlasil jsem a přemýšlel, jestli je les stejně špinavý a nechutný jako při mé poslední návštěvě. Byl. Omotáván pavoučími sítěmi, klouzajíc po slizkých tělech nahých plžů a ve střehu před klíšťaty jsem znovu došel k přesvědčení, že to není nic pro mne. Samozřejmě jsem našel naprosté nic, zatímco kolega měl ve svém košíku několik bedel, kozáků, klouzka a ještě jednu podezřele vypadající houbu. Naštěstí jsme se brzy vrátili do chalupy a ani klíště jsem neviděl.

Po konzumaci bedel na másle, která byla mnohem příjemnějším zážitkem, než prolézání odporného houští, což ovšem znovu dokazuje, že vzkříšení může proběhnout pouze tam, kde proběhl veliký pátek, jsem odmítl proházku k rybníku a požádal o lehátko spartakiádního typu, na které jsem ulehl spolu s knihou a nechal se slunečními paprsky přemlouvat, že zas tak špatné to na tom venkově není. Čerstvé povětří zapůsobilo a po několika odstavcích kniha vyklouzla a mít ještě nějakou lehčí přikrývku, nemělo by to výletování chybu. Po probuzení a temperování uzenek nastal čas k tolik očekávané návštěvě vesnického hostince. Všechny stoly již byly obsazeny venkovskými strýci, jen u jednoho seděla skupinka podnapilých cyklistů v pošetilých dresech. Přisedli jsme a objednali si pivo Krakonoš, které vždy bylo dobré a až podezřele levné. Ani tentokrát dvanáctka za šestnáct korun nezklamala. Brzy jsme se vpravili do atmosféry zakouřené pivnice a počali komunikovat nejprve se sportovci a poté s bodrým venkovským lidem. Nikdy mne nepřestane překvapovat, že nejenže se dokážu bodrému lidu lehce přizpůsobit, ale po dostatečném množství bahna a bylliného likéru dokážu být ještě větší buran než oni.

Po důkladné družbě a seznámení se s paní hostinskou, která měla na svém těle čtyři tetováže, ze kterých nám tři ukázala, jsme se vydali vratkou chůzí k domovu. Cestou nás vyděsilo, že z oblohy zmizel velký vůz, pročež jsme zatoužili přijít tomuto na kloub a požádali o pomoc přítele na telefonu. Je smutné, jaká je v lidech malost a sobectví, že nedokáží přijmout naléhavý telefonát a poradit, byť v časných ranních hodinách. Blízko chalupy jsme si všimli zaparkovaného automobilu se zapnutými obrysovými světly, kolega ihned pojal podezření, že se jedná o polní pych, neboť blízko vozu se nachází jeho plantáž s dýněmi hokajdó. Dostatečné množství ležáku podpořené žaludečním likérem nám dodalo odvahy a vydali jsme se bránit úrodu. K našemu překvapení však potenciální zloději byli na zadních sedačkách a přistiženi v nedbalkách vyděšeně mžourali do kužele svítilny. Přesto se však kolega nenechal zmást  a hromovým hlasem se zeptal: co tady děláte?“ Načež mu bylo méně hromovým hlasen odpovězeno: „my tady pícháme.“ Ujistili jsme tedy pachatele polního pichu, že nic nenamítáme a vyzvali je, ať pokračují.

Když jsem v poledne vstal, říkal jsem si, že by příště bylo moudré vypít o několik piv Krakonoš méně a likérům by bylo nejlepší se zcela vyhnout, ale to byla bohužel pozdní lítost. Odpoledne jsem usedl do hvězdoletu a zahájil taktický ústup. Zajímavé, jak v kocovině člověk jezdí méně ohleduplně. Družba mne natolik vyčerpala, že jsem zcela opomněl navštívit restauraci v Obědovicích. Nakonec jsem dorazil domů, zaparkoval vůz, uvařil si lipový čaj s klášterním medem a věnoval se úvahám, jestli má nějaký smysl na podobné výlety vyrážet.

Madam poté říkala, že jsem hodný člověk, když jsem jí tak pěkně poradil a že mi něco dá, ať prý přijdu blíž. Stále jsem nemohl zbavit pocitu, že mi naopak něco vezme a blíž se mi nechtělo. „Já jsem totiž léčitelka, “ špitla paní a usmívala se. „Kdo se z vaší rodiny léčil?“ zeptala se vzápětí a já nedokázal na takto velkoryse formulovaný dotaz odpovědět. Padlo několik dalších otázek stran anamnézy a já se paní omluvil, že spěchám a nemám tudíž na podobné býkoviny čas, což byla minimálně z poloviny pravda. Léčitelka se však nedala, přiskočila ke mně a dramaticky mi oznámila, že mi hrozí autonehoda a nemoc. Musí mne prý proto zaklít, jinak to nejde. Na kapotu vozu tedy rukou udělala křížek a cosi mumlala. Přemýšlel jsem, proč se na mne musí vždy nalepit ti nejlepší hoši a děvčata ze vsi.

Když bylo auto zakleté, podívala se vědma na mne a dotázala se, kolik jí za to dám. Na což jsem odpověděl, že nic, neb jsem po ní nic nevyžadoval. Šokována lidským nevděkem pokývala hlavou a odešla pryč. Pro jistotu jsem si ještě jednou zkontroloval mobilní přístroj a náprsní, vlastně tedy náhýžďní tašku. Nic nechybělo. Naštěstí paní nestihla začarování vozu odvolat a tak jsem na tom vlastně vydělal.

Dobrý den!V poslední době jsou
přílohy velmi málo
solené(těstoviny,brambory).Na talíři se to prostě už
dosolit nedá a jídlo je prostě bez
chuti.

Dobrý den, pokud
jsou přílohy neosolené, může to
působit jistý problém, při dosolení je
třeba přílohu se solí promíchat,
případně pokrájet na menší kousky nebo
rozmačkat.

A nakonec nad zlato není jen sůl, ale také dobrá rada…

„Nevíte, jak se tohle jmenuje?“ tázala se mne po chvíli optimistického pípání a držela přitom v ruce jakousi celo nebo alespoň vícezrnnou žemli. Nevěděl jsem. „Tak to ted taky nevim,“ pokračovala, „já jsem tu totiž krátce.“ Poznamenal jsem, že já jsem zde taktéž krátce. „Teprve několik dní,“ nenechala se odradit od vykládání svého příběhu. „Já teprve několik minut,“ cítil jsem se povinován poinformovat také o své přítomnosti v provozovně. Pokladní přerušila pátrání po názvu onoho pečiva a chvíli si mne prohlížela, pak se usmála a znovu sklopila zrak do sešitu. Našla kód a vesele pípala dále. „Já jsem přišla z malé prodejny, tam to bylo všechno jinak,“ přiznala se nečekaně. Čekal jsem, že mi začne popisovat výhody chovu medvídka mývala.

„A předtím jsem byla na Kubě,“ překvapila mne pokladní, „tak to je taky pořádná změna.“ Prý jenom ta teplota, jaká tam byla. „Byli jsme tam na první máj, “ pokračovala dále, „krásně tam bylo.“ Dotázal jsem se tedy, jestli nějak ventilovali přátelství československého a kubánského lidu a zúčastnili se oslavy svátku solidarity, práce a míru.“ Mezitím se povedlo přemístit vše, vyložené z vozíku na pás, zpět do vozíku. „To ne,“ kroutila hlavou pokladní z malého krámku po chvíli přemýšlení, „byli jsme na Varadéru.“ Namísto ovědomělé soudružky se tedy jednalo o pouhou výletnici, který navštívila hotel, v jehož sklepě drží rukojmí. Na rukojmí jsme se zeptat zapomněl. „Když to nešlo za mlada, tak cestuju aspon teď,“ dodala na omluvně, „aspoň na stará kolena si užít, no ne?“ Přikývl jsem uznale hlavou a na vyzvání jsem zadal pin a zmáčkl zelené tlačítko. Když jsem odcházel s plnými jednorázovými igelitovými taškami k motorovému vozidlu, zaslechl jsem za sebou známá slova: „To víte, já jsem tu teprv krátce. Já přišla z malého krámku.“

Zakoupil jsem nesezónní a nelokální zeleninu a další potřebnosti a zjistil, že u těch několika málo otevřených pokladen se tvoří fronty nemalé délky. I přes počáteční nedůvěru jsem se rozhodnul využít jedné z pokladen samočinných, u kterých nebyla fronta žádná. Důvěra obchodního domu v zákazníky, kteří si mohou sami spočítat svou útratu, mi byla sympatická, ovšem pouze do chvíle, než jsem zjistil, že důvěra nebyla zcela ryzí a zařízení je vybaveno všelijakými ochrannými mechanismy, jejichž výsledkem je trvalé buzerování hlasem z amplionu. Přístroj navíc zřejmě vymyslela žena, protože není možné rozložit potraviny do tašek podle druhu a hlas z tlampače tupě vyzývá k vložení započítaného zboží do tašky, jejíž váhu monitoruje, ale do které věc ta zhola  nepatří. Nechci vypadat jako nějaký zapšklý mužský šovinista, ale správné rozložení nákupu do tašek a následné vyložení do správných zón chladničky je věcí zásadní důležitosti, proti které je nezpůsobné mačkání tuby se zubní pastou či malování kroužků hrnkem od rozpustné kávy pouhou úsměvnou epizodou.

Následující den jsem navštívil kravínoidní budovu germánského řetězce, který kácí stromy, jelikož jsem nenašel lepší zábavu při čekání na výměnu letních pryží v nedalekém servisu. Za necelé čtyři stokoruny jsem pořídil prut rybářského typu, který příště věnuji severokosovskému hokynáři, který mne o něj požádal, když jsem tuhle seděl před jeho provozovnou a občerstvoval se chlazeným pivem. Nutno ovšem říct, že mi také věnoval publikace svého předka, který již v druhé polovině století devatenáctého popisoval příkoří, které krvežízniví kalimerové připravují svým pravoslavným bratřím. V nejhorším alespoň pouzdro může využít k přechovávání malého košťátka či něčeho podobně velikého. Líbilo se mi, jak často používají slovo čerstvost, které jsem já nyní použil ve svém životě poprvé. Pokud je čerstvost, když je něco čerstvé, je modrost, když je něco modré? Těžko říct. Baví mne pozorovat ruch u prostředních pultíků, kde jsou nabízeny všelijaké výhodné koupě a kde často postávají starší manželské páry, které se přou o tom, jestli se vyplatí zakoupení silikonové formy na beránka či osmidílné sady kleští.

Hezky si se slůvky hraje i Albert ve svém magazínu.  V posledním čísle otiskl fotografii mužů a žen navlečených do všech možných ochranných prostředků, kšiltové čepice, gumového pláště, rukavic a pytlíků igelitového typu po lokty, které mi připomněly dávné branné cvičení, kdy jsem měl končetiny vsunuty do sáčků od vázanek, potištěných návody na vázání uzlů, které přinášela babí ze zaměstnání, díky čemuž bylo do čeho nejen strkat ruce při pochodové akci, ale také bylo do čeho ukládat přesnídávku, díky čemuž hoši z naší třídy mnohem dříve než jejich vrteníci poznali rozdíl mezi aristokratickým Windsorem a banálním Manhattanem. Pod fotografií sterilně zabalených dělníků bylo napsáno cosi v tom smyslu, že chutné maso by nebylo možné koupit bez jejich neúnavné práce. Na představě osmi hodin v chladu a pošetilém ruchou, strávených navíc balením kotlet, mi nepřišlo vůbec nic neúnavného. Chrámům konzumu bude lepší se vyhnout tak nějak z principu.

Otočil jsem proto hvězdu a vrátil se k člověku v nouzi. Nechal jsem pro jistotu bežet motor a připravil si teleskopický klíč k výměně kol, pro všechno to dobro by člověk neměl zapomínat na osobní bezpečnost. Mužík se ke mně přiblížil a bylo zřejmé, že nazývat ho bližním byla unáhlenost, pleti byl tmavé, kdyby nebyl půst řekl bych až přičmoudlého typu, zuby žluté a notně rozestoupené. Do ruky mi vtiskl zohýbanou navštívenku, na které jsem zaregistroval, že se jedná o jakéhosi direktora jakési mezinárodní obchodní společnosti, která si zřejmě z charitativních pohnutek nechala zhotovit grafické podklady u mírně zaostalého prodejce cukrové vaty. Z nepříliš srozumitelného hovoru jsem vyrozuměl slova petrol, visa a problem.

Než jsem se stačil empaticky zabývat vyřešením nešťastné situace, mužík vytáhl z kapsy mohutný zlatý prsten a několik řetízků a snažil se mi je vložit do dlaně. V té chvíli ze mne veškeré dobrodiní spadlo, vrátil jsem mu ošmatanou vizitku, zabouchl dveře automobilu a rychlým pohybem zajistil zevnitř. Následně jsem zanechal cizince v nouzi a oblacích špatně spálené nafty. Nejprve jsem byl naštvaný na přičmoudlíka, nejenže díky jemu a jemu podobným je ropa čím dál dražší, ale ještě by měl chtěl obrat o bankovky. Však to známe, podobné laciné triky. Nakonec jsem se nahněval sám na sebe, tento vlčí svět není prostě na dobrodiní připraven a naopak je vždy připraven jej potrestat, otázkou je jen jestli po zásluze či nikoliv. Příště jsem ochoten toliko sešlápnout plynový pedál a pustit stírače, půst nepůst.