Archiv rubriky ‘Sůl země’
Máme novou pokladní, jmenuje se Nataša, jak příznačné. Plavovláska s kudrlinkami a zlatými prstýnky, kdyby přijela do devadesátých let, chlapi by se o ni poprali. Měl jsem tu čest si stoupnout do fronty u její pokladny a vychutnat si pár okamžiků z jejího prvního dne v novém zaměstnání. Produkti obdařené kódem z čárek pomalu posouvala nad červeným paprskem a ležérně blýskala žlutým kovem.
Komplikace přišla až s jižním vovocem. Copak pomeranč, ten zvážit dokázala, jakkoli se u toho jistě netvářila. Pak uchopila do ruky kaki a nevěřícně si to prohlížela. Na otázku stran názvu exotického plodu jsem odpověděl a Nataša začala listovat knihou všeho moudra. Kaki ale najít nemohla a fronta spokojených adventních zákazníků narůstala. Mávl jsem rukou, že tedy na koupi kaki netrvám. Miss kolchozu se provinile usmála, až se objevily černé zubíky a s tímto úsměvem posunula kaki směrem k hromádce namarkovaných pochutin.
Taktiku „nevím, dál!“ zvolila ještě u dalších několika kousků ovozelu, z čehož usuzuji, že ve Veliké zemi znají toliko cibuli a jablka. Ani sedlácký či kdovíjaký rustikální chléb se nepodařilo v knize knih najít. Chtěl jsem se ohradit a svůj nákup zaplatit, ale přišla zle se tvářící nadřízená a nechtělo se mi nebohé dívce přidělávat problémů. Nakonec se to vyplatí, chodit pro tropické vovoce do Alberta. Jen Bertíky mi zapoměla vydat, popleta zakarpatská.
Byl pozdní večer, čtvrtý advent. Dopili jsme svá piva a odešli do chladné noci. Jak už zpívala ona zakázaná vokálně-instrumentální skupina, procházka Prahou je výkon. Tato procházka byla velice nevšední a tudíž jsme se s kolegou Romanetem dohodli, že o ní napíšeme na své blogísky, aby nebyla zapomenuta. Domluva zněla, že každý zachytí vzpomínky svými slovy, třeba se tak dobereme k pravdivé rekonstrukci událostí… Sám jsem zvědav. Od události už uběhlo hezkých pár týdnů. Zde má část.
Již ve druhé uličce cestou z podniku jsme narazili na žebrajícího muže bez domova. Rozhodl jsem se mu věnovat pětikorunu, protože jsem na ni náhodou narazil v kapse a protože mne advent a plzeňská dvanáctka vždy tak nějak rozněžní. Ještě jsem se u klečícího muže nechal zvěčnit, abych měl na dobrý skutek památku. Mužík se narovnal a počal s námi hovořit. Dozvěděli jsme se, že nepije, snaží se být oholený a umytý, což ihned demonstroval, a že bydlí v nějakém bunkru za Prahou.
Z davu se vynořila jakási nevzhledná osoba, zřejmě ženského pohlaví, kterou nám dotyčný představil jako svou paní. Rozepl jí zimník a ukázal nám, že i pod ním je čistá. Povídali jsem si o tom, jak se dnes žebrota nevyplatí a za podaný výkon jsem musel abstinenta odměnit ještě stravenkou navrch. Během našeho rozhovoru se u nás zastavil harmonikář z vesničky u Lvova a mladík, který se dožadoval cigarety, aby nám poté vykládal, že má několik tisíc eur, která se ale zdráhal ukázat. Tedy ukázal po chvilce přátelského pošťuchování portmonku a z ní vytáhl růžek jakési zelené bankovky, která mohla být vším, jen eurem ne.
Na Staroměstském náměstí jsme se podívali na strom, škaredý betlém a nadživotní trdlo, koupili si nějaké občerstvení a kontrolovali označení stánků. Několikrát jsme byli osloveni černými muži, kteří nám nabízeli návštěvu nějakého „pusyklubu“. Ozvlášť veselé bylo povídání s dvojicí studentů z Ghany, které nejprve kolega potěšil odhadem, že se v Ghaně pěstuje káva (výrobu náramkových hodinek pověstné kvality by tam čekal jen málokdo), aby je dorazil hláškou „Ghana Obama“.
V Dlouhé ulici jsme navrhl navštívit svého známého z vlaku – jehovistického misionáře Vandrovce, který mi při našem náhodném setkání v kupé řekl, že mám kdykoli přijít s kamarády povídat si o bohu. Kolega ale oponoval, že ono kdykoli nebylo myšleno tak docela upřímně. Za neupřímnost jsem sektáři alespoň protůroval zvonek.
Pokračovali jsme nocí a před námi se objevila obskurní postarší osoba s nákladem igelitových tašek, v našem směru si cosi brblala a rychle se vzdálila do nedalekého parčíku. Rozhodli jsme ji následovat a načerpat moudro. Dozvěděli jsme se, že žena trpí rakovinou, nevím už kolikátý nádor to byl, matně si pamatuju, že první měla v roce 1984. Rakovinu měla dle svých slov od boha. Na rakovinu platí dřina a právě nošení igelitek ji udržuje při životě. Občas ale chodí vymačkávat nádory na jakousi veřejnou toaletu. Jsou prý jako puchýře, ale pevnější.
Člověk nemusí být Dr. Dabić, aby odhalil duševní chorobu. Když byla paní v nejlepším, objevil se v parčíku onen mladík s pětitisícieurovkou. Trhaně se pohyboval a lhal tak špatně, až mi ho bylo chvílemi líto. V jednom nelhal, že se jmenuje Václav a je z Pardubic, což dokázal vytažením občanského průkazu. Zbytek příběhu byla snůška vyprávěnek, ze kterých bylo zřejmé, že nepříliš bystrý hoch měl zůstat ve městě perníku.
Popřáli jsme tedy dobré ženě hodně sil do boje s tumory, chlapci poradili, aby si našel práci a nechali oba jejich osudu. U pana z Pandžábu jsme si pořídili snídani a rozjeli se k domovu. Ďjó, jak už říkával pan Landa, ulice je jako sen. A verze páně kolegy.
Sychravý večer dul do tváře a marně jsem se snažil vzpomenout, co že to mám koupit důležitého. A hrome, vzpomněl jsem si před pestrými neony osvětleným nákupním centrem, musím sobě přeci vzíti toaletního papíru! Nejraději nějakého mnohovrstvého, aromatizovaného a velejemného. Je mi líto lidí, kteří se musí smířit s nějakým podřadným „krepákem“, hrubým jako tvář dřevorubcova a plným třísek.
Vzpomínám si při této příležitosti na léta reálného socialismu, kdy jsme spolu se spolužákem pranýřovali nešvar předzásobování se hajzlpapírem a spatřovali v něm malé české človíčkovství, navíc způsobující mizení tohoto strategického produktu z prodejen. V huronský smích jsme propadli, když ve dveřích bytu kamarádových rodičů zachrastil klíč a objevil se jeho otec, vláčející obludně gigantický vak harmasanu. Svým nedozrálým základoškloláckým mozečkem jsem tehdy nedovedl ocenit, jak velkého činu se otec zachránce dopustil a co to pro rodinu znamenalo.
Když nedávno došel papír kubánským soudruhům, příslušníci sekty pravdy a lásky ihned začali stavět paralelu se situací v bývalém Československu, jako jeho bývalí občané však dokážeme číst mezi řádky a toto vměšování se do vnitropolitické situace hrubě odsoudit! Včera jsem si pro inspiraci po dlouhé době koupil jediné noviny nevlastněné německým kapitálem (samozřejmě jde o Halo noviny – Hello!) a zjistil jsem, že by mě bavilo přispívat do rubriky Názory a komentáře, musí to být děsná psina vytvářet ty stylizované revoluční texty. Třeba tenhle. To je filigránská práce.
Ale zpět mezi regály, kde jsem vytáhl po vzoru kamarádova otce mocný balík ovoněných naducaných rolí s vůní moře, kokosu, tahiťanek a prosluněných dálek a mířil k pokladně. Tam mi dáma ve firemní zástěře, překvapivě s češtinou bez měkkého přízvuku, řekla, že na papír je sleva a jestli mám příslušný kupon. Zakroutil jsem vzdorovitě hlavou a snažil se o lehký úškleb, sdělující jedno velké nadřazené „pche“, nemám moc zásad, ale jestli něco opravdu nedělám, tak nechodím po světě s igelitovou taškou, neolizuji příborový nůž a nevyužívám slev.
Nedovedu si představit, jak z letáku vystřihuji čtvereček s oprávněním na zlevněný ocet. Chci pěkně chlapsky zaplatit plnou cenu. Jenže tempo doby, jak už jsem psal, je dynamické a člověk pod tlakem občas dělá věci, kterým se sám diví. I já se divil, když jsem na radu paní pokladní vyrazil k infostánku nafasovat leták se slevovým kuponem. Plně jsem si uvědomil, že nejsem ve své kůži, když jsem leták držel a stál před nelehkým úkolem, najít poukázku a předat ženě za pultem.
Selhal jsem a hodná teta se nabídla, že tuto potupnou činnost provede za mne. Kupon našla, obraťně vytrhla a přes čtečku s ním několikrát přejela. Nicméně se stalo cosi, co se stát nemělo a sleva nebyla uplatněna, což jsem považoval za boží znamení, abych příště zůstal svůj, Diego Armando jistě také žádné slevové kupony nevystřihuje. Paní však měla zbytnělou dobrou vůli a chtěla, abych slevu dostal. Takže proběhl telefon kamsi nahoru, odkud se po chvíli napětí zjevila dáma se svazkem klíčů a vysvětlila, že mám jiný papír než je ten vyvolený z kuponu.
Oddychl jsem si, že to mám za sebou a těšil se domů. Pokladní se však nenechala svést z cesty vykonávání dobra na znavených zákaznících a dobrácky mi začala vysvětlovat, ať si zajdu támhle pro ten správný papír. Měl jsem všeho za celý den dost a chtělo se mi křičet, že chci svůj papír s tahiťankama a ať už jde s tou slevou do míst, kam se má chodit, když člověk druhého rozlítí. Také mi tváří projel úsměv při představě, že paní omotávám krk nějakým hodně pevným papírem a chroptící nešťastnice konečně chápe, že jediné, co má říkat, je brýden a naskle.
Ale jsem vjádru dobrý člověk a navíc jsem byl opravdu vyčerpán a tak jsem žasl ještě více, když jsem se přistihl, jak kráčím k onomu támhle a z hromady balíků vybírám jeden a nesu zpět k té hodné paní. Rolí bylo stejně, byly skoro stejně buclaté a za třetinovou cenu. Jen nevoněly exotikou, ale aloe. A balíček neměl držátko. Ponížen jsem odcházel večerním nákupákem s papírem v náručí a litoval se a říkal si, jestli by vážně nebylo lepší běhat po lese v zelené kamizole a čapce jako soudruh Che nebo oblbovat mladé dívky jako vyžilý rocker Milić Vukašinović. Těm by se to nestalo.
Seděl jsem se srbskými přáteli v příjemném baboletním večeru na Letné a vychutnával si možnost popričat a kelímkové pivo. Vše bylo pěkné až do příchodu jistého pána, který si přisedl k naší stolní společnosti. Nevím, co ho nutilo k tomu, že se potřeboval vymezit a s okatou snahou o lacinou kontrovezi nám sdělovat, že má kamarády „Bosňáky“. Bylo mu tedy odpovězeno, že je vše v nejlepším pořádku, protože i bosenští soudruzi jsou Srbové.
Pán se však rozhodl oponovat, protože záležitosti přeci rozumí, vždyť je Čech. A o to šlo nejvíce. Po chvíli hovoru sice kapituloval a pravil, že vše nezná, dodal ale také, že ho detaily neinteresují a zopakoval tvrzení o své pravdě. Nechali jsme tedy lidového mudrce svému osudu a bavili se o zásadních a vybraných tématech z okruhu vědy, kultury a umění, jak to tak bývá.
Po několika vypitých pivech došlo k další dišputaci s nezvaným přísedícím, který měl zásadní potřebu se vyjádřit k ruské otázce. To byla ovšem voda na mlýn kamaráda Aljoši, který odebírá časopis Geopolitika a vůbec se vyzná. Po několika dobře mířených ranách a odsudcích o dekadenci a brzkém konci Evropské unie se přísedící rozohnil a zahnán v kout počal kopat okolo sebe. A co tu teda děláte, když se vám tu nelíbí? Nikdo vás tu nedrží! Proč tu jste, když je to u vás tak super? A další kousky.
Ohradil jsem se, že coby na papírech postavený Čech a rodilý Pražák, nekřtěný ani Vltavou, odmítám být zahrnut ve skupinu cizáků, kteří nesmějí kritizovat a naopak hodlám svého práva využít. Nejsi Čech! Dostalo se mi rázné odpovědi. Otázal jsem se tedy znovu, jestli jsem se nepřeslechl. Ty nejsi Čech, sdělil mi znovu hutný hlas. Nikdy jsem své češství moc neřešil a veřejně jej neproklamoval, ale toto mě nakrklo.
Jistě, neskáču, manuelní zručností neoplývám a ani muzikant nejsem, ale přesto jsem chtěl bojovat za své upírané češství. S hrůzu si vzpomínám na šok z dětství, kdy jsem při listování Wolfovou Abecedou národů natrefil na obrázek s označením Češka s dítětem, na které byla jakási nehezká tučná dáma, nasoukaná do texaskového kompletu a její vyžrané dítě, s májovým květem na pozadí. A jak nádherné dívky byly třeba v Asii. Samozřejmě nejvíce jsem oceňoval Afroafričanky, protože byly vidět prsy a na prvním stupni základní školy jsme moc příležitostí k okukování ňader neměli. Spravedlivý hněv zvítězil a mé české Já zbytnělo.
Já že nejsem Čech, ohradil jsem se. A co tedy jsem, zajímal jsem se upřímně. Jugoslávec, řekl hlas z protější strany stolu. Propukl jsem v hurónský smích. Po další dišputaci jsem byl odměněn méně urážlivým označením balkánec. Jistě, балканац примитивац, to jsem já. Rozhodl jsem se pro poslední trumf a oznámil soudci češství, že narozdíl od něj, kterého přivezli v dávném adventu s kapry a již zde zůstal, jsem narozen v porodnici v Londýnské a cítím se tak občanem Prahy a zároveň Čechem.
Dostalo se mi tklivého příběhu o mamince mimo Prahu rodící a s robětem v hlavní město spěchající, ale ani toto obrovité morální vítězství mi balkánce neodpáralo. Ještě jsem se jednou otázal, kde že dotyčný bere argumenty pro toto své tvrzení. Prý se na sebe mám podívat do zrcadla a bude mi to jasné. Pochopil jsem, že je vše marno a rozhodl se od slov přejít na brachiální násilí. Nakonec jsme zklamal i jako agresivní balkánec a pouze nepřijal podanou ruku. Ani tento jasný důkaz mého češstí však nezabral. O pár hodin více a pár promilí méně už na usopleném čecháčkovství netrvám. A celkem vážně uvažuji, že odtáhnu odkud jsem nepřišel.
Užíval jsem si líného sobotního odpoledne, pojídal pišingr, pil bylinkový čaj a prohlížel si svázaný ročník časopisu Československá fotografie, v tom na mne vypadla tahle nádherná momentka z jednoho dávného všedního dne. Pominu možnost, že fotograf ženy z lidu naaranžoval. Úplně slyším tu sílu rozhovoru oněch dam.
- Dobrý den, pani Dvořáčková, přivezli fillé!
- Dobrý den, paní Blažková, koukám, koukám, asi ho taky půl kila vemu.
- Nojo, ale voni už nevědi kolik za to chtít. To za císařepána…
- Tovítežejo, taky je to dneska samá kost!
- A jak ho budete dělat?
- Já, no asi na másle. Ale to dnešní máslo. Na pánvi to prská, na chleba je to krátký…
- Tovítežejo. To já ho kvůli muskýmu dělám jedině smažený.
- Se salátem?
- Tovítežejo, s bramborovym.
Atakdále.
