Archiv rubriky ‘Sůl země’

Jak jsem potkal rybáře

Za oknem se odehrává tradiční pošmourno podzimního typu, za dveřmi jsou volby, pasáčci si pečou na řepných strništích brambory v popelu a všechno to stojí tradičně za pendrek, proto je potřeba se vrátit v čase tam, kde byly stvoly ještě zelené a květy žluté, abychom se dozvěděli něco o sobě, něco o pasáčcích a také něco o volbách.

Tehdy se mi na síti sociálního typu zobrazila upoutávka na akci, která se jmenovala Rybářské slavnosti, ovlivněn všemi těmi fůdfesty a náplavkami jsem pojal podezření, že se bude jednat spíše o slavnost rybího než rybářského typu, kde budou podávány všelijaké pokrmy z plodů sladkovodní říše. Také hostinský na růžku začal fantazírovat o kapřích hranolkách, šupinách a šupinkách. Kde jsou rybáři, tam je voda a v ní jsou ryby. Zážitek gastronomického typu se rýsoval v jasných barvách.

Díky řadě uzavírek bylo lze se kochat žlutými lány a cesta na jih ubíhala pomalu a nejistě. Jednotvárná pole vystřídaly malebné rybníky a ne zcela za nedlouho jsme již parkovali na nevelkém náměstíčku lemovaném řadou budov, nabízejících smutný důkaz, že v dobách, kdy prabáby našich pradědů byly ještě dětmi, zaručeně nebyly takovými burany, jako pravnoučata jejich pravnoučat, ale čas trhl oponou a tak malebné staré domky rámovaly paneláky z dob vlády jedné strany a paťatá budova banky z dob souvládí dvou velkých stran. Nikde však nebyla ani mřenka.

Opodál před zámkem, který ukazoval, že nejen pravnoučatům, ale také pradědům a prabábám nebylo třeba dávat přílišnou volnost, stálo několik hasičských aut a opodál různé stánky, pódium a řada lavic pivního typu. Hasiči a rybáři mají k vodě blízko, ale voda tu plným proudem rozhodně netekla, naopak se všichni nalévali kelímky desetistupňového piva a poklepávali nohama, případně berlemi, v taktu zábavové skupiny, která zrovna drtila cajdák o burákách. Jsem milovník lidové kultury, ale nemyslím si, že by podobná podívaná stála za ty dvě hodiny ve voze.

Naštěstí v protilehlém rohu od jeviště stál mobilní stánek se zaručeně čerstvými rybami, který nabízel všechnu sezónnost, lokálnost a čerstvost Čech jižního typu, ke vší smůle však nenabízel ryby, tedy nabízel ochutnávku rybích pokrmů zdarma, ale vždy, kdy jsme se k němu vrátili, ryby se zrovna připravovaly. Opodál mladík v zeleném suknu odstraňoval šupiny z olbřímího amura, otázal jsem se, jestli se jedná o tuten vorkšop, ale místo odpovědi se mi dostalo jen mlčení a pohledu rybích očí, zkusil jsem to tedy po česku a zeptal se, jestli bude možné si dovednost vyzkoušet a bylo mi řečeno, že se můžeme pouze dívat, zkusil jsem se ještě zeptat, jestli se bude ryba dělit mezi chudé nebo skončí ve stánku vedle, ale prý si ji objednal nějaký pán.

Ó ty venkovská pohostinnosti, pomyslel jsem si. Vedle stánku s pivem se přeci jen krčil stánek s rybími šmakuládami. Konkrétně nabízeli hranolky kapřího typu, hranolky z candáta a sumčí kostky, které vypadaly téměř stejně jako hranolky. Ve všech třech případech byl recept stejný, ryba se nakrájela na malé kousíčky, obalila v těstíčku, osmažila ve fritéze, nechala vystydnout a následně přesolila. Obzvlášť ryba tak delikátní jako candát působila v mastném panýru krajně nepatřičně. Většina rybářů si dala jen pivo. Venkoncem ani hasiči ke svým slavnostem nepotřebují požár.

Studená a přesolená ryba není nějaký vrchol delikatesy a tak jsem ji zkusil zapít bahnem, pivovar se sice přejmenoval a s novým názvem se již nerýmuje spojení „posere hektar“, bájná chuť ale zůstala. Ansámbl hrál šlágry, panenka cosi skrývala za víčky, lid se bavil a já neskrýval roztrpčení. V tom paní konferanciérka ohlásila, že se blíží termín poslední prohlídky zpracovny ryb, takovou výzvu nešlo oslyšet. Sešli jsme se proto s dalšími zvědavci u zadního vchodu a nechali se vpustit do místnosti naplněné rybím puchem. Ukázalo se, že rodiče, kteří chtěli ukázat dítkám sádky, byli uvedeni v omyl, protože tohle byla nefalšovaná rybí jatka. Dozvěděli jsme se kolik ampérů dostanou ryby na omráčení, kolik kusů zvládnou rybáří zpracovat ve vániční špičce, s jakým tlakem operuje přístroj odšupinovávacího typu a další zajímavosti. Nikdo se neptal a tak jsem se dotázal ještě na několik pikantních detailů ohledně rybích smrtí, zákulisní informaci, jestli někdy při pondělí nemají rybáři chuť pustit rybám do šupin o nějaký ampér méně nebo naopak více, jsme se však nedozvěděli.

V další místnosti se nacházela udírna, kde se ponejvíce udily makrely, pan průvodce nám nezapomněl upozornit na zajímavá fakta jako je teplota uvnitř makrely nebo dřevo, které se používá k uzení. Nedalo mi to a dotázal jsem se, jestli balí uzenáče pěkně po staru do papírové krabice nebo do uvozhřené plastové vaničky, ze které se vytáhne ryby mokrá a nijaká. Poměr byl velice výrazně ve prospěch papíru a napadlo mne, že tenhle národ má přeci jen ještě šanci. Ve venkovanech tato myšlenka nijak zvláštní nadšení nezanechala. Další část provozu spočívala v místnosti, kde se makrely namáčejí do solného láku a krom selfie, které bylo možné s naloženými makrelami ofotit, nenabízela mnoho zajímavého. To vedlejší chodba byla uvedena slibným zvoláním, že zde se píchají makrely. Jednalo se však pouze o to, že makrely se napichují na kovovou tyčku, na které pak putují do udírny. Vejde se jich na ni tuším patnáct, tedy pokud se bavíme o kalibru 500 ze Severního moře, jižních makrel se vejde jen 12, protože jsou větší. Snažil jsem se vyřčené hodnoty zapamatovat, člověk nikdy neví. K čemu nám bude pythagorova věta jsme kdysi také netušili.

Rybáři si nenechali žádné tajemství pro sebe a ukázali nám všelijaké přístroje, jeden půlil kapříky na dvě asymetrické půlky, z nichž jedna obsahovala páteř, pokud se nepletu, řez probíhal dva milimetry od ní. Další stroj prořezával kapří filety jen pár milimetrů od sebe, aby je zbavil kostí. Srdéčko každého technologa zpracování ryb muselo zaplesat. Na závěr prohlídky nám ukázali výstavku hotových produktů, na nerezovém stole obloženém lehoulince ovadlým salátem a tenoučkými řezy kápií barevného typu ležely rybí půlky, čtvrtky, řezy, podkovy a také celé ryby pozlacené dýmem z pečlivě vybrané štěpky. Výstavka bohužel nebyla k ochutnání a také nebylo možné si ryby koupit, podniková prodejna je otevřena ve všední dny od šesti do půl páté. Nikdo další se nakonec koupě nedožadoval, to prý obyvatelé jihu středokotliny nedělají ze zásady. Naopak se při odchodu jakýsi mužíček dožadoval na panu průvodci informace, jaké že dřevo se k uzení používá. Mrzelo mne, že někdo nedával pozor při tak zajímavém výkladu a proto jsem hlasem velikým zvolal to, co měl dotyčný sám vědět, napůl habr a olše. Také jsem se optal, jestli nedával pozor. Pan průvodce uznale zakýval hlavou a mužíček jen koulel očima. Zastala se ho však jeho korpulentní družka, která se na mne utrhla, že pozor dávali, ale lidé před nimi mluvili a nebylo tak slyšet. Bylo mi zástupců prostého lidu líto, sami ze uzavřeli ve skořápce nedostatečné komunikace a hádám, že všechny důsledky připisují obyvatelům hlavního města, které nenávidí už jenom proto, že nejsou stejní chomouti jako oni.

U stánku s čerstvou, lokální a sezónní rybou neměli opět nic hotového, ale našli jsme ještě jeden kiosek zástupců Petrova cechu, kteří nabízeli hranolky kapřího typu čerstvé, marinované v pikantní směsi koření, kterou si sami namíchali. Škoda jen, že si sami nezapnuli friťák na vyšší teplotu, protože jinak by nebyl jejich pikantní kapřík tak gumový. U stánku s rozborkou obratlovců vodního typu pan rybář v zeleném zrovna ukazoval, jak se odřezává kůže se šupinami takzvaně na košilku, ale k čemu je plané přihlížení. Zkusili jsme si ještě dýchání z úst do úst u stánku červeného kříže a protože jsme nechtěli zakoupit ani kýčovitý hrneček, ani pařený sýr, tak jsme se jen pokoukali, jak umně běhají mladí hasiči s proudnicí a odjeli pryč. Na jihu neudělali nic špatně, nakonec rybáři se dobře bavili a komu jinému byly slavnosti určeny. A o nějaké pražáky, kteří nejsou stejně zapouzdření burani jako oni sami, o takové nikdo nestojí, stejně se zmůžou jen na to, aby si koupili rybu za peníze a to žádný slušný člověk nedělá, o tom, že volí Kalouska s Schwarzenbergem ani nemá smysl hovořit.

Jak jsem slavil první máj se stranou

Do parku kultury a oddechu se mi letos příliš nechtělo, co tam také po těch letech vidět, ale nakonec jsem vyslyšel volání po tradičních hodnotách a po více než dekádě od první návštěvy se vydal omrknout oslavy svátku práce, solidarity a míru. V rámci lenosti a ideového zakotvení jsem vyrazil do Kočkolandu osobním vozem, čehož jsem poté hořce zalitoval, protože parkovné bylo ve výši klobásy a brožury o hrdinné úloze příslušníků stráže pohraničního typu, což ovšem malilinko předbíhám.

Neutěšený stav pražského výstaviště a trousící se postavy dříve narozených sympatizantů nepůsobily nějak zvlášť radostným dojmem, což nezlepšila ani úděsně nazvučená kutálka, která sváteční den naplňovala písněmi všelijakými. Elektoriját strany vymírá více pomalu než jistě, přesto jsem postrádal mezi účastníky některé známé tváře. Také paní soudružka Švorcová už recituje v rudém nebi a na podiu její procítěné deklamování veršů soudruha Skály chybělo, minimálně proto, že by alespoň na pár minut zabránilo držet mikrofon přední pražské bolševičce Semelová, která je proslulá svými nevtipnými žerty, které opět sypala z rukávů svého rudého kostýmku jako agent CIC mandelinky. Letos paní soudružka Marta naladila životní formu a fóry byly tak mizerné, že se nesmál téměř nikdo, krom pár bezzubých stařen, u kterých ovšem nebylo jisté, jestli se náhodou ještě nesmějí předchozímu šprýmu. O co se rudá madam více snažila, o to topornější bylo její stand-up vystoupení. Nezabral ani Kalousek, díky kterému králík sám vyskočil z kůže, ani smíchovské pivo, které by mělo téct z kohoutku vodovodního typu při pohledu na fakturu za vodné a stočné, pes katolík ani nejlevnější narkóza, nezabralo prostě nic, nejzábavnější nakonec bylo v jejím podání představování kandidátů do následujících voleb do sněmovny poslaneckého typu, ačkoliv se možná jen mylně a pod tlakem prostředí domnívám, že příjmení pánů soudruhů Hrůzy a Skoupila znějí poněkud pravicově.

Poslední politický humor, který jsem si zapamatoval, bylo aktualizování zákona archimedova typu korunovými dluhopisy ministra financí, přesné znění si již nevybavím, ale tuším, že pán minister ponořený do průšvihu je vytlačován vahou průšvihu ostatních členů kabinetu. Tenhle špílec byl příliš složitý i na kolozubé babky. Třídní nenávisti jsem měl dost, pivo jsem si dát nemohl a tak jsem zašel alespoň na klobásu k nedalekému stánku, kde jsem jen tak mimochodem nedostal účtenku, je ale možné, že se jednalo o akt politické revolty a nikoliv o obyčejnou živnostenskou šmelinu. Klobása byla pěkně opečená, jen hořčice mělo být víc, ale to je ostatně také stylový problém, možná ji měl pan soudruh stánkař víc naředit, aby si geronti s pokecanými raglány mohli zavzpomínat na mládí, kdy byly klobásy ještě vypečenější. Chodemmimo oceňuji všechny ty soudruhy, kteří z šatníku vytáhli ty nepadnoucí obleky z let minulých, ze kterých sálala artificiální příze a puch naftalínu. Stylově se oháknul i pan soudruh tajemník generálního typu, který musel oslavit alespoň stovku a stále se těší dobrému zdraví, alespoň na první pohled vypadá stále stejně, až by se nabízelo si myslet, že kde nic není, tam nic nevezme ani stařecká demence. Milouš měl jen pár chvil, kdy mohl jen tak sám jako kůl v plotě nasát atmosféru svátku, po většinu času byl obsypán fanoušky a zástupci médií, kterým s gustem odpovídal na všetečné otázky. Bojím se, že tu s námi bude na věčné časy.

Účastníků je každý rok méně, ačkoliv se rekrutují noví převážně z lidí bez domova či alespoň bez nadějných vyhlídek. Všiml jsem si také několika dítek, které přivedli rodičové, doufám jen, že pohnutky byly toliko, aby se budoucnost národa poučila. Hodně prostoru zaujala skupina antikomunistů, pravicových bojůvkářů a imperialistických štváčů, kteří mávali vlajkami amerických států spojeného typu, severoatlantického paktu a státu Izrael. K tomu drželi transparenty vymezující se proti marxistickoleninskému dobrodiní, což lákalo důchodce podobně jako lampa pouličního osvětlení nočního motýla. Penzisté se durdili, mávali hůlkami nebo jen pokroucenými prsty a hlasitě se s mladými oponenty handrkovali, jestli bylo za železnou oponou lépe či nikoliv. Když se debata vyhrotila příliš, nastoupilo komando mladých levicově uvědomělých vlajkonošů, kteří přinesli rudé prapory se srpy a kladivy a ty potom vlály ve větru vedle hvězd a pruhů. Dříve jsem obdivoval ochotu mladých spravedlivých lidí dobré vůle, kteří se zcela bez účinku přou s proletáři na odpočinku, po letech si ale myslím, že je tyto bezcílné dišputace baví. Na prvomájové veselici tak dostane každý dle svých potřeb, soudružka Marta obecenstvo pro své kvazikomické výstupy, v dnešním turbulentním světě ztracení senioři zastání, trochu té třídní nenávisti, kelímkového piva a klobásu, mladí a neklidní pravičáci prostor pro vášnivé debaty a orgáni nečinní v trestním řízení sváteční příplatky.

Mezi lid přišel i don Kočka a musím říct, že pohled na bývalého velikána lidové technické zábavy nebyl pěkný, dříve elegán v proužkovém obleku vypadal sešle a zřejmě mu nepřidala ani smrt potomka ani roky. Čím více se blížím rozpadu než srůstu lebky, abych citoval klasika, tím méně se našim starším spoluobčanům posmívám a utahuji si z jejich utahaných schránek tělesného typu. Alespoň jsem je pietně ofotil na středoformátový film a nemohl si nevšimnout, že mezi mladými soudruhy fotografie analogového typu celkem frčí, příště musím vzít k fontáně vizitky našeho podniku. Jen mladík s dvouokou zrcadlovkou neměl jako správný uvědomělý soudruh kvalitní sovětský přístroj Lubitel, ale prachsprostou kapitalistickou zrcadlovku Rolleicord. Komerce pronikla i mezi proletariát. Ten si proto pořizoval všelijaké předměty z nabízeného merchandisingu. U stánků bylo možné sehnat perníkové srdíčko s prvomájovým designem, samolepku se soudruhem Uljanovem oslavující sto let od říjnové revoluce v listopadu, knihy o ochraně českých hranic, ponožky uštrikované mírovým hnutím žen, výše zmíněné klobásy a slivovici, kterou již tradičně prodával statný ogar ve valašském klobůku. Škoda, že neupekl také frgál, nějak se mi uzenina přejedla. Dofotil jsem proto svitek filmu a odešel ještě před internacionálou, při které se veškeré dění zastaví a soudruzi nábožně ztuhnou.

První máj slaví všelijaká politická pakáž, oproti soudružce Semelové se však nedomnívám, že bychom žili ve špatné době, když si mohou takto svobodně i podobní ztroskotanci mlít svoje přiboudliny u kvašených nápojů a uzenek.

Jak jsem potkal slušného Čecha

Naší úzkou uličkou projíždí každou čtvrthodinu autobus, který do špitálu na kopci sváží pacienty a jejich rodinné přísušníky, kteří se se síťkou jižních plodů, kompotem či bonboniérou chystají na návštěvu bližního svého hospitalizovaného. Ulice je po většinu své délky úzká natolik, že neprojedou dva vozy zároveň a to zavdává příčinu k mnoha směšným situacím, když se k tomu připlete zmíněný autokar, trvá veselohra opravdu dlouho. Nevím proč si hloupí lidé dávají dostaveníčko zrovna v naší ulici. Pokud je ulice prázdná, mají krajánci naopak nutkání jet co nejrychleji a ignorovat omezení rychlostního typu. Do toho pobíhá náš neposlušný psík a bojím se, že až ho jednou nějaký středočeský oktaviján srazí, bude rád, že je nemocnice tak blízko.

Autobusová linie není zrovna dlouhá, odjíždí z náměstí dole a po pár minutách končí v nemocnici nahoře, využívám ji velmi nahodile, abych se vyvezl o stanici nad ubikaci a sešel ten kousek dolů. Zrovna dneska vidím, jak autobus vjíždí na náměstí a využil jsem příležitost. Nastoupil asi tucet lidí, což je nebývalý nával, obvykle jezdí tento prostředek dopravního typu polo až zcela prázdný. Mezi cestujícími jsem si všiml obecního blázna, který každý den prochází naší ulicí, rozděluje letáky a vykřikuje různé velké pravdy jako třeba češi sou svině, hajl hitler nebo zabiju obamu. Také jsem si všiml známé sestry Milady z armády svatého ducha, což je nějaká misijní organizace nábožného charakteru. Malá Strana je na postavičky bohatá. Autobus se rozjel, lidé se houpali u tyčí či na sedačkách a blázen ukazoval z okénka letáček.

Myslel jsem si, že vystoupím před akademií umění múzického typu a projdu se rájem kýče v Nerudovce, ale řidič nereagoval na mé mačkání červeného tlačítka stop. Přišel bych ovšem o hodně. Po pár metrech se přiřítilo vozidlo s modrým majáčkem, zatarasilo autobusu cestu a do dveří se nahrnuli zasahující orgáni. Než mi došlo, že nemám lístek, udeřili na místního blázna a vytáhli ho ven z vozu k údivu všech přítomných. Orgáni byli plní adrenalinu až po čepice se štítkem a nelíbilo se jim, když jsem nahlas ocenil, že na jednoho blbečka jich přišlo hned šest. Prý by mohl někoho pobodat, dostali totiž hlášení. Namítl jsem, že za posledních dvacet let onen človíček pouze pochoduje ulicemi a krom skandování nevhodných hesel nikoho nepobodal, ale přivolaná platí a zásah musí bejt, to se rozumí.

Do debaty se vmísil šedý mužík, kterého jsem si do té doby nevšimnul, ačkoliv stál hned vedle mne. Šedé šaty, šedá zimní bunda, šedé vlasy, šedá tvář, v ruce taška igelitového typu. Kapitální exemplář slušného Čecha. Prý mi mohl onen mašíbl opravdu někoho pobodat a proto on, slušný občan, zavolal policisty. Prohlédl jsem si ho ještě jednou. Ani nuda, jen šeď. Namítl jsem, že místní blb je naše malostranská figurka a na ty jsme zde všichni hrdí a pěstujeme si je. To prý pán nevěděl, není odsud, přijel z Čelákovic. A zavolal prý orgány, protože není lhostejný. Vždyť co by se mohlo stát. Snažil jsem se mu vysvětlit, že svoje čelákovické oploštělé vidění světa nemůže aplikovat na naši čtvrť, protože zde mají pošahané figury tradici a jistě si z četby povinného typu nepamatuje, že by někdo na pana Rybáře nebo pana Vojtíška nebo paní Rusku volal četníky. Na paní Rusku tedy orgány volali, ale slušný občan z Čelákovic klasika nečetl nebo si vše podobně jako já nepamatoval.

Jak jsem navštívil autoservis I.

Z našeho zánovního rodinného vozu se začaly ozývat podezřelé zvuky, které nevěstily nic dobrého, což bylo jasné i nám, kteří nejsme techničtí hráči a údržbu automobilu necháváme na odbornících. V diagnostice závad nijak nevynikám a tak jsem nejprve zvolil tradiční taktiku, zesílil jsem přehrávač hudebních nosičů. Dal jsem vozidlu čas na samoopravu a nechal jej umýt vnitřně i zevně, ale zvuk se ozýval dále a protože se pomaličku blížil čas dovolené v bývalé Jugoslávii, zvedl jsem telefon a zavolal do servisu. Už si přesně nemapatuju, jestli pan mistr řekl na uvítanou ano nebo no, ale naopak si pamatuju celkem přesně, že když jsem mu popsal závadu a úmysl odjet za hranice všedních dní, otázal se k mému velkému údivu, jestli chci jet „tímhle“ autem. Chtěl jsem laškovně odvětit, že nikoliv, že chci letět vrtulníkem, ale potřebuju se nějak dostat na heliport, ale nechtěl jsem zanášet do věci ještě větší zmatky. Prý to bude převodovka a tu trvá opravit nejméně dva týdny a celá dílna se taktéž chystá na vakace a ještě něco říkal ten muž a já si představoval, jak se potí v umaštěné kombinéze. Namítl jsem, že nemohou stále jezdit na dovolené, když nestíhají práci, on namítl, že jezdí jen jednou v roce a já raději nenamítal nic a tak jsme se domluvili, že to nějak zkusí zvládnout. S naším automobilem osobního typu jsme se rozloučil a odvezl ho do správky. Do dovolenky zbýval více než měsíc a tak jsem byl v klidu.

Po pár dnech jsem to nevydržel a do dílny zavolal, abych se ujistil, že se věci posouvají správným, tedy jihovýchodním směrem. Zvedl to druhý mistr, což jsem poznal až za chvíli, protože místo představení použil také no nebo spíš ano. „Jo, to je ta spojka?“ věděl hned o co jde a prohlásil, že na tom pracují a že to nebude dlouho trvat a že mi přece dají vědět. Samozřejmě si žádný pracovní ani osobní život neplánuji a kromě masturbace mám jedinou povinnost a to je čekat na zavolání z mototechny a tak jsem se s odpovědí smířil, nakonec spojka stojí o mnoho méně než převodovka. Za pár dní jsem ale znejistěl a protože jsem měl cestu okolo, zastavil se za hochy osobně. Vůz byl zvednutý na heveru a vypadal celkem kompletní, prý to již dokončují a už to brzo bude. Požádal jsem o trochu větší porci konkrétnosti a prý dneska odpoledne nebo zítra dopoledne. Byl čtvrtek a tak jsem se těšil na víkend věnovaný autoturistice, nejpřirozenějšímu pohybu, který člověk vymyslel. Druhý den jsem hru nervů nevydržel a odpoledne zavolal první, zvedl to pro změnu první mistr, na gestapu měli oblíbenou taktiku hodného a zlého policajta, jak nazvat tuto taktiku nevím, prý už je to hotové, jen před chvílí zjistili, že potřebují nahradit ještě jednu součástku a zrovna zjišťují, kdy bude dostupná. V pondělí. Poděkoval jsem tedy za ochotu a přehodnotil víkendové plány. Beztak má řádit nějaká fronta okluzního typu.

V pondělí volal mistr dva a oznámil mi, že auto pro změnu hotové není, protože po nastartování se zvuk z převodovky ozývá dále a je potřeba převodovku vyjmout a opravit. Zalapal jsem po dechu a nechal chlapce dělat jejich práci, které rozumí a jistě by nedělali nějaké zbytečné úkony, které by si nechali platit v sazbě hodinového typu. Ve středu řekl ano nebo no první mistr a prý musí převodovku rozdělat a zjistit, kde je problém, od pondělí se daleko neposunuli, alespoň jsou ale konzistentní. Ve čtvrtek mi říkal mistr dva, že jednou tam měli auto s převodovkou půl roku a já říkal, že to nechci vědět. Pátek jsem si kazit nechtěl. Když jsem se v dalším týdnu nedovolal vůbec, pochopil jsem, že přišel čas dovolené, kdy si pánové odpočinou od své náročné práce. Po návratu jsem zavolal a mám dojem, že mistr jedna neřekl ano nebo no, ale prohlásil, že mi chtěl zrovna volat. Ocenil jsem úroveň opravářovy telepatie a trochu mne mrzelo, když dodal, že zrovna něco dělá a zavolá mi později. Inu také mi nevolal, jen volat chtěl. Později jsme spolu hovořili a já se dozvěděl, že zjistili, kde je problém a zároveň je ještě větší problém, že nelze sehnat díly náhradního typu, aby problém odstranili. Prý ale našli nějakého dodavatele v USA a díly poptali. Poptávat něco za oceánem není žádná psina a tak jsem se zeptal na posun až ve středu a dozvěděl se od dvojky, že čekají na odpověď z USA. Trochu mne to vyděsilo, protože pokud čekají tři dny na odpověď na email, není oněch šest měsíců zase tak nereálný termín.

Druhý den jsem se zastavil osobně, po telefonu není ten prožitek opravdový. V kanclíku byli oba mistři a svorně kývali hlavou, že čekají na odpověď a stále nic. V rohu stál odstrojený vůz, okolo nějak všechny možné díly a součástky a já si říkal, že není taktické být přílišně přísný, protože tohle někdo musí sestavit zpět. Naznačil jsem tedy jen, že začínám být maličko netrpělivý a pánové řikali, že i jim auto v garáži překáží. Politoval jsem je a po pravdě přiznal, že po měsíci v dopravě hromadné mi nějaké překážení nepřijde jako něco tak strašného. Nabídnul jsem se také, že zkusím pomoci a že nemám problém někam napsat či zavolat v jazyce angloamerických banditů a vzdušných teroristů, protože pokud jsou jejich komunikační schopnosti v jazyce mateřského typu omezené, mohla by zde být dost zásadní překážka, která způsobí několika měsíční zpoždění. Dávat věci do gůglu je přeci našincův denní chleba a to by bylo, kdyby nebylo. A bylo. Přes první odkaz jsem se doklikal na jakési hochy z Anglie, kteří se specializují na opravy převodovek a protože jsem nechtěl být za chytrolína, nesměle jsem poslal do servisu odkaz s dotazem, jestli to není právě to, co hledáme. Nabídka na aukčním serveru pravda byla pro starší model, ale proč pochybovat, že zvládnou i novější a ztrapňovat mistry jsem nechtěl a tak jsem jim dal prostor se zeptat. Anglie je zásadně blíž než Amerika a tak to trvalo jen den, než jsem dostal infromaci, že odkaz je k ničemu, mají jen to, co nabízejí v inzerátu.

Mrzelo mne, že se věc nevyřešila takto snadno a rychle a tak jsem se druhý den více snažil. Když nepomůže pět minut gůglování, pomůže deset minut. Nebo patnáct. Prošel jsem fóra, kde jsem narazil na silácké řeči majitelů vozů a přátel značky a také doporučení na dva opraváře převodovek. Oba řekli ano nebo no a jeden jel také na dovolenou a druhý chtěl převodovku vyfotit, nabídnul jsem, že mám přesný typ a kód, ale to prý nepomůže, podle fotky pozná, jestli je to ten typ, který opravuje nebo ten druhý. Ani majitelé vrakovišť nejsou příliš výřeční, někteří říkali ano nebo no, někteří dokonce mlčeli zcela. Neměli. Dostal jsem i tip na jiného automechanika, který se samozřejmě nepředstavil, ale začal vymýšlet všelijaké teorie, jak opravu provést. Je zajímavé, kolik špatného začíná na písmeno A. Automechanici, autovrakoviště, autodílny, AIDS, Anife Vyskočilová, ANO, artróza, anální fisura A další. Pan Hitler, pán Babiš a paní Krnda jsou toho také důkazem. Soustředil jsem se více na Anglii. Pár zamítavých mailů bez formalit ukázalo, že ani tam nejsou opraváři vozů žádní lordi. Na A začínají také ajťáci a ti mě naučili, že důvěřovat třeba není, prověřovat však ano a tak jsem napsal i na první kontakt, který prý nemá, co potřebujeme. Odpověď byla ještě horší než jsem čekal, možná pustili k počítači nějakého Poláka, který přišel opravit kohoutek, ale angličtina to byla ještě bídnější než moje a to vážně o dost. Servis byl v Coventry, možná tomu nechvalně proslulému bombardování předcházela podobná zkušenost. Ale výše zmíněný pan Hitler pokud vím jezdil v Mercedesu. Ztrácel jsem trochu naději. Druhý den však přišla odpověď, která již smysl dávala, buď vyhodili toho instalatéra nebo vystřízlivěli, každopádně se ukázalo, že potřebné díly mají. Po více než měsíci svitla naděje, že auto znovu pojede.

Dešťovky

Propršelý den je pro nás obchodníčky analogového typu vždy nepříjemnost, lidé si chtějí kupovat pláštěnky, deštníky, termosky, avšak ne fotoaparáty. Alespoň je čas dohnat resty, objednat baterie, projít poštu, vytřídit dvoukoruny. Tuto snahu se ale snaží narušit takzvané dešťovky. Tedy lidé, kteří by mohli být dost dobře zákazníci a možná že dost podobně i vypadají, ale zákazníci to nejsou. Jejich jedinou motivací je schovat se před deštěm a protože v kavárně by si museli dát alespoň čaj na půl, raději se ukryjí před nečasem v obchůdku. A protože se cítí provinile, okázale si prohlížejí vše vystavené, připravují zvídavé dotazy, berou vizitky a dalšími triky se snaží dokázat, že dešťovky nejsou. Méně jazykově vybavení turisté se specializují na prohlížení věcí a vracení na nepravé místo, anglicky hovořící mají rádi otázky. Přátelé z Francie se nikdy nezapomenou zeptat do kdy bude otevřeno a naznačí, že se velmi pravděpodobně vrátí. Kdyby si sedli v klidu na kanape a rozbalili svačinu, byl by klid.