Archiv rubriky ‘Sůl země’
Půvabné jsou všechny ty mondénní kavárny a restaurace mající koncept. Jen co pravda je a láska je. Jsem jich ale syt. A nejvíce syt jsem těch pěkných a úspěšných lidí, kteří do podobných podniků chodí. Tedy úspěšných pod prizmatem této ohavné předapokalyptické doby, ve které se nacházíme. Ono je to pěkné, mít postavení, hedkaunt, zakulacený tlustý vůz, honosné sídlo satelitního typu, velkou bednu, útlou ženu, ještě útlejší milenku, svetr s vlaječkou, předražené hodinky, vysoký příjem, nízký hendikep (ondyno jsem se při debatě o hendikepu odrovnal tvrzením, že mám jednu nohu kratší), rozumět vínu, umět připravit svatojakubské mušle a v létě si pronajmout odlehlý ostrov s majákem v teplém a slaném Jadranu. Ale všechno to také není. Jak je proti tomu očistné navštívit podřadnou nálevnu a hovořit s se zanedbanými muži v pracovních oděvech, vytahaných svetrech a bez hodinek. Moji hrdinové měli na sobě vždy vytahané pulovry, ideálně s koženými terči na loktech. Tedy kromě Tokei-ihta alias Gojko Mitiće samozřejmě, ten měl jen bederní roušku a hadr okolo dlouhých havraních vlasů. Ale o tom jsem vlastně psát nechtěl.
Rozhodli jsme se s nejmenovaným panem kolegou navštívit pohostinství nižší cenové skupiny, abychom popili kvašených nápojů, pohovořili o životě, nastavili si zrcadlo a vůbec nasáli atmosféru lokálu, která je zázračným lékem proti podzimní melancholii. Proti které jsou léky ještě zázračnější, ale o tom bych také nechtěl. Nakonec jsme příliš nepohovořili, zrcadlo nenastavili, zato atmosféra byla silná jako chuť leskovackého ajvaru, kterému se ne neprávem říká srbský kaviár či červené zlato. Chodemmimo pan Mitić, nejznámější indián v Spolkové republice pochází právě z Leskovce. To je náhoda! Do výčepu jsem dorazil první, protože jsem dochvilný, usedl k volnému stolu a objednal si pivo. V místnůstce byla ještě dvojice tiše hovořících mužů, pán intelektuálního vzezření s partnerkou a dva velmi halasní opilci. Jak už to tak bývá, když někam přijdu, seběhnou se okolo mne ti nejlepší kluci ze vsi. Ale tohle nebyli úplně standardní opilci otravného typu, jakkoli první kontakt a otázky jestli cvičím s činkami a mám rád zbraně jsem nepovažoval zrovna za začátek velikého přátelství. Ostatně brzy jsme tuto počáteční fázi překonali.
Oba pánové byli veselé kopy, ale přeci jen o něco vedl pan Pavel, kombinující v sobě ty nejlepší vlastnosti pana Horníčka a houby. Obvykle mi hluční opilci nevadí, snad s výjimkou kolektivů, které se vydávají v adventním čase utužit vztahy mimo pracoviště a berou s sebou všechny ty podrážděné ženy, které sedí celý rok doma a následně se realizují v polevání sebe a svého okolí nápoji, vykřikování, padání ze židle a pruzení personálu. Mám opilce vlastně celkem rád. A tihle byli skutečně prvotřídní. Během dvou piv a přehršle veselých příběhů, doprovázených verši, anekdotami a citáty z Dobrého vojáka Švíka, dorazil pan kolega. Společně jsme tedy přihlíželi tomuto pivnímu ajnkeslbuntes. Kontaktováni byli i ostatní. Pán intelektuálního vzezření se tvářil, že by raději hovořil s dámou, ale dáno mu nebylo. Po jednom z vtipů na tento pár začal jeden opilec korigovat druhého. „Seš hrubej,“ říkal mu. „Nene,“ oponoval druhý, „jsem polohrubej.“ Oba se pak snažili z pána vytáhnout obor jeho činnosti. Shodli se, že rukama dělat nebude a navrhli, že jistě pracuje na magnetické rezonanci. Pán se tiše přiznal, že není lékař a prohlásil, že vlastně není vůbec důležité co dělá. Ale že to klidně řekne, pokud by na tom trvali. „Tak povídej,“ trvali. Pán s brýlemi prohlásil, že je druhořadým pisálkem, tedy novinářem. Dostalo se mu ujištění, že opilci mají novináře rádi.
Tři konverzační témata se mi nesmazatelně zapsala do paměti. Debata o výtvarném umění, kdy pán odsoudil modernu a definoval ji jako obraz, na kterém je „hnůj, nějaká jetelina a v pozadí sluníčko“. To by dokázal každý. A nemaloval by jen štětcem, třeba také „sandálí“ nebo něčím jiným. To by pak prý bylo kokotální umění. Neméně zábavná byla idea zakoupit sovětskou dieselovou ponorku a udělat z ní hotel pro podvodníky. Pod Karlovým mostem. Bohužel prý při nákupu dotyčný pábitel zjistil, že ponorku nelze do Prahy dopravit, protož zde není moře. Neméně smělé bylo vyprávění o lákání paní a dívek na chatičku, kde se od nich očekává, že nasekají dřevo. „Šukat by chtěly, ale sekat ne,“ dodal podroušený vypravěč. „Tak se jí ptám,“ pokračoval hlasitě, „máš nasekáno?“ A nic prý pak nebylo. Nejhorší jsou prý ty kancelářské slečinky s dlouhými nehty. Zajímal jsem se, jak tato nabídka na něžnější pohlaví platí a dozvěděl jsem se, že muž deset let netopil. A v tomto duchu to šlo stále dál a dál, nové přívaly skvělých nápadů doprovázených hlasitým přednesem a hutným cigaretovým dýmem na pozadí. Vzpomněl jsem si na dávnou návštěvu hostince Na barikádách, kde se dva poměrně notně podnapilí popeláři hádali, jestli pan Hugo napsal Bídníky nebo Ubožáky. Už si přesně nepamatuji, jak dlouhá debata skončila, ale myslím si, že se neshodli. My jsme se s kolegou shodli jednoznačně, tyto lázně, tyto Piešťany pivního typu začneme navštěvovat pravidelně! A kdyby si někdo myslel, že si přidávám, zde je záznam audiovizuální.
Po nedělní návštěvě Uspenského chrámu jsem zamířil do obližní pohony, abych zde zakoupil něco levné ruské nafty. Inu i při tankování pohonných hmot je třeba hledět na politikum. Naplnil jsem nádrž hvězdoletu, omyl okna a vyrazil zaplatit. U pokladny byl krom právě platící paní ještě muž s černými brýlemi a bílou holí. Přemýšlel jsem chvilku, jestli lze ovládat osobní automobil s pomocí retrívra, ale přišlo mi to nejapné. Muž v brýlích se vzápětí otočil a udělal krok stranou, z čehož jsem nějak usoudil, že odchází pryč, nechce se mu čekat či mu došlo, že nemá vůdčí list. Postavil jsem se tedy před něj, což se ukázalo jako chyba. „Jen jsem se otočil a poodstoupil, protože paní zadávala pin,“ vysvětloval mi. A když viděl vytušil můj vyjevený pohled, začal se chechtat. Přistoupil jsem na tu hru a oznámil mu, že jsem se domníval, že si díky svému hendkikepu nevšimne, že jsem jej ve frontě předběhl. Spolupráci ocenil, zasmál se a prohlásil, že mimořádně dobře slyší a tak o mně věděl. Ovšem já věděl, že mimořádně dobře dupu, takže to z něj hned žádného netopýra nedělá. Přišel na řadu, koupil si branickou desítku a odešel si lahváče vypít za pumpu. Ono je to venkoncem jedno, jestli má řídit slepý nebo navíc pod vlivem.
Ondyno jsem zašel popít kvašených nápojů a pomudrovat s dávným druhem, nejprve jsme sice přemítali, že půjdeme po jednom pětipivu domů, ale nakonec byla touha rozmlouvat se stoupajícími promile větší a větší. Jak jsme tak promlouvali, čas rychle plynul a brzy byly židle na stolech. Přesunuli jsme se tedy do dalšího lokálu, abychom příliv velkých myšlenek neutnuli v nejlepším. Bohužel namísto pajzlu s blikajícími automaty kdosi pojal podezření, že je třeba podnik zkulturnit a vedle příjemně moderního baru postavit pracoviště s nerezovou tyčí, okolo které se vlnila obnažená dívka. Byl bych, přiznám se, raději, kdyby podobné dojezdové podniky fungovaly jako výlučně mužské, zabránilo by se tak vzniku spousty nejapných situací. Kolega si sedl zády k tanečnici a já naproti, takže jsem byl nucen na ni při usrkávání ležáku tu a tam pohlédnout. Nebudu si přece zakrývat oči jako malý kluk.
Jak jsem tak koukal na její menší, ale pevné prsy, říkal jsem si, jestli by nebylo správné a důstojné, aby tyto vysokoškolačky dostávaly pořádná stipendia a nemusely místo nocí nad skripty trávit čas v zakouřené nálevně. Také mne začalo zajímat, co asi vězí za tím nepřítomným výrazem tuctového obličejíku? Copak se tak může takové nátyční tanečnici honit hlavou? Opakuje si látku? Přemýšlí o tom, jak jsou práva žen krácena a jak je nechutné, že jsou brány jen jako sexuální objekt? A jací jsou čumící opilci ubožáci? Pro jistotu jsem tak nějak neobratně dělal, že se nekoukám, abych nebyl zařazen mezi ty ubožáky. Nakonec to slečnu zřejmě přestalo bavit nebo jí skončila pracovní doba, odešla do zákulisí a vrátila se ve sportovním oděvu. Kdo by to řekl do takové cvičenky, safra. Vzhledem k počtu požitých piv se myšlenka na poznání myšlenek dotyčné drala do popředí a nemohl jsem oslyšet volání zbytnělé zvědavosti. Otázka na co myslí tanečnice mi přišla ještě stěžejnější než poznání co dělají jeřábníci, kteroužtou otázkou jsem se dlouho zaobíral.
Rozhodl jsem se tedy pozvat dámu na sklenku u baru, kam jsem se nějak náhodně přesunul, abych z ní vypáčil ono tajemství. Jenže dotyčná odmítavě kroutila hlavou a tak jsem musel překotně vysvětlit, že se nejedná o další opilecký atak na její počestnost, ale že potřebuji něco osvětlit. Viditelně ji to uklidnilo a se zaujetím si vyslechla můj dotaz, alespoň myslím, že ten výraz měl být zaujetí. „Hele, nemyslim na nic,“ řekla bez dlouhých okolků. „Jako vůbec na nic?“ divil jsem se já. „Ne,“ dodala, „jako když jdeš běhat.“ Opáčil jsem, že běhat nechodím a že dle mého soudu ani nevypadám jako někdo, kdo podobné věci dělá a začal se smiřovat s chudým výsledkem terénního průzkumu. Také bych chtěl někdy nemyslet na nic, možná začnu běhat. Každopádně jsem byl přesvědčen, že té socializace bylo dost a že bych měl běžet domů. Uchopil jsem tedy svrchník, knihu a rozloučil se s umělkyní. „Co to máš?“ tázala se a ukazovala na knížku. Informoval jsem ji o jaký titul se jedná, prý o něm nikdy neslyšela, vrtěla hlavou. Nastínil jsem jí tedy v rychlosti osobnost mého oblíbeného bosenského autora a nemohl si nevšimnout, že se na mne dívá se stejným zaujetím, jako když jsem se ptal, na co myslí. Protiklady se zkrátka přitahují, pomyslel jsem si a odešel do počínajícího svítání. S tím běháním to ještě zvážím.
Mám poměrně skeptický přístup k lidovým moudrům. Jednou jsem seděl ve vesnické hospodě a poslouchal rozumování o tom, jací jsou obyvatelé hlavního města pitomci. Ono to tak asi bude, proto všichni ti neschopní pitomci žijí ve měste s nejvyššími výdělky a mohou jen závidět strýcům v obnošených modrákách, že mohou svůj společenský život realizovat v jediné obecní nálevně. Souhlasil jsem však, že se v hl. m. nedostává potravin domácího původu, nicméně jsem viděl nabídku místní jednoty a také to nebyla žádná hitparáda. Oponoval jsem alespoň, že existuje hala XXII, kde lze koupit všelijaké výpěstky autentické chuti a rozpomněl jsem se, jak jsem od jakéhosi vesnického člověka zakoupil plato vajec, domácích, oranžových, zaneřáděných slepičími exkrementy. A jak byla vajíčka pěkně oranžová, ne jako klecové náhražky. Chápu, že se střed vejce nejmenuje oranžek, ale přeci jen mi barevná stydlivost masové produkce přijde podezřelá. Když jsem dodal, že se vajička dala také pěkně loupat, propukli chasníci v smích huronského typu a říkali, že to byla vejce stará, protože vejce čerstavá jdou loupat špatně. Inu, nic proti zažitému moudru generací, ale to přece dojde každému, že kdyby bůh chtěl, abychom jedli čerstvá vejce, bylo by to s těmi skořápkami zaonačeno obráceně.
Při poslední balkánské cestě jsem od jakési babizny stojící u cesty zakoupil kořen hořce, který se dle lidové léčitelky dává do lahve s alkoholem a následně má neskonale blahodárné oučinky. Doma jsem pár kořínků vhodil do lahve s destilátem a čekal co se bude dít. Během několika dnů dostala původně čirá tekutina svůdnou zlatohnědou barvu, bohužel také získala tak strašidelně hořkou chuť, že smaženice z podhřibu žlučového by ve srovnání působila jako sladký dezert. Předpokládám ale, že pokud je člověku opravdu ouvej, doušek tohoto elixíru nechá zapomenout na lecjakou bolístku. Podobně jsem pochodil s lidovým receptem na záchranu paprik. Patnáctikilový pytel se totiž nedal nekoupit a kdy začaly kapie pomalu uvadat, snažil jsem se je nevyhodit jako obvykle. Člověk proti zkáze. Nalezl jsem debatu jakýchsi balkánských uživatelek, které papriky nakládají do kyselého láku, zakoupil jsem tedy patentní sklenice, papriky povařil a v štiplavé octové atmosféře je vložil do lahví. Ani zde nebyla babska rada ideální, zhruba po třech týdnech obsah sklenic změnil barvu a konzistenci a z lahví začala vyvěrat páchnoucí tekutina. Nešťastné papriky nakonec skončily, kde jim bylo souzeno. Ve směsném. A přírodní lék jakbysmet.
Jenže ne vše lze vyhodit, s příchodem sezóny chladu došlo na ten dlouho očekávaný okamžik, kdy jsem mohl vytáhnout onen skvělý balkánský svetr z nebarvené pravé vlny. Během cesty k vozu jsem zjistil, že svetr kouše jak hejno piraní a velice rychle jsem jel odložil do prostorného zavazadelníku. Přeci jen mi bylo tak pěkného svetru líto a uposlechl jsem babskou radu, že prý se kousavost vlny vyřeší uložením na několik hodin na mrazák. Připadal jsem si jako blb, když jsem svetr vkládal mezi filé a mochovskou. A jako větší blb jsem si připadal, když jsem ho po několika dnech vytahoval. Nesnažil jsem se zvýšit účinnost prodloužením expozice, jednoduše jsem na oděv v mrazničce zapomněl. Lhal bych, kdybych řekl, že mrazící kůra neměla na svetr žádný vliv. Silné krevetové aroma totiž předtím neměl. Co se kousavosti týče, nevšiml jsem si žádného rozdílu. Tedy všiml, když jsem si pod něj vzal silnější triko s dlouhým rukávem, dalo se to vydržet. Bez větších problémů. Až do garáže.
Povzbuzen těmito nezdary jsem dospěl k rozhodnutí, že problém s vylitým lákem z kysaného zelí do koberce v prostorném zavazadelníku německé limuzíny budu řešit klasickou cestou. Avšak ani tuba prostředku pro ruční praní na děsném smradu nic nezměnila. Vůbec jsem měl za poslední měsíc skvělou sérii nehod s pokrmy, nápoji a hvězdoletem. Koberec jsem pral asi tři týdny, z čehož čekal většinu času na svůj osud na terase. Na hladké desce, která je normálně pod kobercem, pokud tento neleží na terase, vše velkolepě klouže, několikrát jsem vysypal nákup a zvláštní ocenění musím přiznat vysypanému čínskému pokrmu, který vypadl z polystyrenového obalu, který se vlivem klouzání otevřel a přetočil. Většina obsahu pak našla své místo v kapse s nářadím. Rýže, sada klíčů, kuře, náhradní žárovka, vepřová nožička, lano, tofu, pojistky, výhonky bambusového typu. V první chvíli, když jsem viděl tu spoušť, napadlo mne, že auto prodám. Nakonec jsem vše za desetikorunu věnoval vysavači na blízké pohoně. Série skončila vylitím velkého kolového nápoje z globalizačního bifé na světlý kobereček. Na takovou spoušť jsou ovšem babské rady krátké. A kdo by takovým přiboudlinám věřil! Mimochodem, netuší někdo, jak na ten zelný puch?
Když jsem se ohlédl za uplynulým létem, zalitoval jsem, že jsem se jako obvykle nepozdvihl k výletu. Tedy s výjimkou několika cest do bývalé Jugoslávie a jedné návštěvy Vysočiny, od čehož ale také proteklo mnoho vody regulovanými toky českého venkova. Na druhou stranu jsem si již dávno uvědomil, že mne příliš nebaví opouštět hl. m. a navštěvovat nějaké ty pamětihodnostě, jakkoli je to pěkná příležitost pro nacpání krabice hliníkového typu smaženými řízky a kozumace smažených řízků už důvod k cestě představuje. Nemůžu nikdy přijít na to, jestli je lepší na výlet vyrazit a poté litovat, že jsem nezůstal doma, nebo zápecničit a litovat promarněné avantůry. Ono to nakonec asi bude podobné zlo v rozličné ambaláži. Nakonec jsem souhrou náhod vyrazil do příhraničí v minutě dvanácté, tedy již o prvním podzimním víkendu, který dle předpovědi měl být také posledním letním.
A asi byl, protože slunéčko svítilo od samého rána a paprsky pronikaly do prostorného interiéru západoněmecké limuzíny velkým střešním oknem. Po zamítnutí hned několika zajímavostí podél cesty jsme dojeli přímo do venkovského sídla přítele z mládí. Jakkoli ve mně zůstává stín zklamání, že jsem ani tentokráte neviděl Babiččino údolí a nemohl se tak na vlastní oči přesvědčit, že tam opravdu stojí ta ohavná skulptura báby, frocků a Sultána s Týrlem. Kuks mi zase přišel jako zbytečně barokně nabubřelý. Po otevření okenic a uzávěru vody a dalších chalupářských rituálech, kterým jsem se zalíbením přihlížel, padl návrh, že se půjdeme podívat do lesa na houby. Souhlasil jsem a přemýšlel, jestli je les stejně špinavý a nechutný jako při mé poslední návštěvě. Byl. Omotáván pavoučími sítěmi, klouzajíc po slizkých tělech nahých plžů a ve střehu před klíšťaty jsem znovu došel k přesvědčení, že to není nic pro mne. Samozřejmě jsem našel naprosté nic, zatímco kolega měl ve svém košíku několik bedel, kozáků, klouzka a ještě jednu podezřele vypadající houbu. Naštěstí jsme se brzy vrátili do chalupy a ani klíště jsem neviděl.
Po konzumaci bedel na másle, která byla mnohem příjemnějším zážitkem, než prolézání odporného houští, což ovšem znovu dokazuje, že vzkříšení může proběhnout pouze tam, kde proběhl veliký pátek, jsem odmítl proházku k rybníku a požádal o lehátko spartakiádního typu, na které jsem ulehl spolu s knihou a nechal se slunečními paprsky přemlouvat, že zas tak špatné to na tom venkově není. Čerstvé povětří zapůsobilo a po několika odstavcích kniha vyklouzla a mít ještě nějakou lehčí přikrývku, nemělo by to výletování chybu. Po probuzení a temperování uzenek nastal čas k tolik očekávané návštěvě vesnického hostince. Všechny stoly již byly obsazeny venkovskými strýci, jen u jednoho seděla skupinka podnapilých cyklistů v pošetilých dresech. Přisedli jsme a objednali si pivo Krakonoš, které vždy bylo dobré a až podezřele levné. Ani tentokrát dvanáctka za šestnáct korun nezklamala. Brzy jsme se vpravili do atmosféry zakouřené pivnice a počali komunikovat nejprve se sportovci a poté s bodrým venkovským lidem. Nikdy mne nepřestane překvapovat, že nejenže se dokážu bodrému lidu lehce přizpůsobit, ale po dostatečném množství bahna a bylliného likéru dokážu být ještě větší buran než oni.
Po důkladné družbě a seznámení se s paní hostinskou, která měla na svém těle čtyři tetováže, ze kterých nám tři ukázala, jsme se vydali vratkou chůzí k domovu. Cestou nás vyděsilo, že z oblohy zmizel velký vůz, pročež jsme zatoužili přijít tomuto na kloub a požádali o pomoc přítele na telefonu. Je smutné, jaká je v lidech malost a sobectví, že nedokáží přijmout naléhavý telefonát a poradit, byť v časných ranních hodinách. Blízko chalupy jsme si všimli zaparkovaného automobilu se zapnutými obrysovými světly, kolega ihned pojal podezření, že se jedná o polní pych, neboť blízko vozu se nachází jeho plantáž s dýněmi hokajdó. Dostatečné množství ležáku podpořené žaludečním likérem nám dodalo odvahy a vydali jsme se bránit úrodu. K našemu překvapení však potenciální zloději byli na zadních sedačkách a přistiženi v nedbalkách vyděšeně mžourali do kužele svítilny. Přesto se však kolega nenechal zmást a hromovým hlasem se zeptal: co tady děláte?“ Načež mu bylo méně hromovým hlasen odpovězeno: „my tady pícháme.“ Ujistili jsme tedy pachatele polního pichu, že nic nenamítáme a vyzvali je, ať pokračují.
Když jsem v poledne vstal, říkal jsem si, že by příště bylo moudré vypít o několik piv Krakonoš méně a likérům by bylo nejlepší se zcela vyhnout, ale to byla bohužel pozdní lítost. Odpoledne jsem usedl do hvězdoletu a zahájil taktický ústup. Zajímavé, jak v kocovině člověk jezdí méně ohleduplně. Družba mne natolik vyčerpala, že jsem zcela opomněl navštívit restauraci v Obědovicích. Nakonec jsem dorazil domů, zaparkoval vůz, uvařil si lipový čaj s klášterním medem a věnoval se úvahám, jestli má nějaký smysl na podobné výlety vyrážet.
