Archiv rubriky ‘Sůl země’
Také letos jsme se v první květnový den vydali na tradiční výpravu za poznáním a zábavou k fontáně Křižíkova typu. Když jsem se v brzkých ranních hodinách blížil k vchodu do PKOJF, nemohl jsem si nevšimnout známé „burzy práce“, tedy opodál postávajích ukrajinských soudruhů, kteří se svátek práce z pro mne nepochopitelných příčin rozhodli bojkotovat. Na plácku před branou do Kočkolandu jsem usrkával globalizační kapučíno, přikusoval koblížek a pozoroval policisty, kteří přijeli seniorům pomáhat a chránit. Zajímalo by mne, jestli mají v Bartolomějské nějaký fundus s kostýmy pro zapadnutí mezi dav, ze kterého příslušníci fasují oprané nepadnoucí oblečení, nebo se tak orgánové oblékají sami od sebe?
Z přijíždějích tramvají pomalu vylézali dědci v tesilových šatech, prořídlé šediny pečlivě zčesané dozadu, puky nažehlené, aby se nemotorně belhali vstříc pivu a uzenkám. Akci jako obvykle moderovala soudružka Semelová, která popustila stavidla mocného přílivu angažovaného humoru. Tato soudružka byla vždy trapná v míře maximální, přesto lze její letošní formu považovat za vrcholnou. Abychom přežili její anekdoty o modrých strakách a veršování typu „práci čest – volte šest“, museli jsme do sebe obrátit několik Becherovových koktejlů. Za zklamání lze označit nepřítomnost soudruha Falmera a též absenci recitátorky od pánaboha a velké herečky soudružky Švorcové. O zábavu se tak starali bolševičtí kandidáti do sněmovny a najatý dechovkový band, jehož produkce byla místy až pornografická.
Obzvlášť z přítomnosti mladých kádrů jsem neměl dobrý pocit, jeden z nich vyprávěl o tom, jak byl týden či dva na Kubě, kde hovořil s místními soudruhy a zjistil, že na ostrově téměř není nezaměstnanost, nikdo nemá hlad a z hlediska dodržování lidských práv by nám Fidelův ráj mohl být vzorem. A nebylo to rozhodně jediná kapitální békovina, která na pódiu padla, dozvěděli jsme se, jak tato země nevzkvétá, jak dvacet let neměla levicovou vládu a potřebuje ji jako sůl, odsouzeno bylo julínkovné a cikrtovné, německý kapitál a také snímek mladých herců, který hanobí staré soudruhy. Staří soudruzi plácali vrásčitými dlaněmi, řehonili se Martiným špílcům až jim protézy nadskakovaly a těšili se z jarních paprsků a kulturních vložek představovaných strašidelnou kutálkou.
Ze známých tváři dorazili skoro všichni, muž s panenkou byl bez panenky, prý je již stará a unavená jako on, takže zůstala doma. Alespoň jsem ji nechal pozdravovat. Nedorazil však Don Kočkeone, takže jsme byli připraveni o jeho bodré vyprávění. Promlouvali jsme však s jinými soudruhy, kteří se cítili povinováni informovat nás mladé, naivní a zmanipulované o skutečných pravdách, že byl pan Stalin výborný chlap, který jako jediný dokázal spojit dvacet národů, jak dřív bylo líp, že kolektivizace přinesla pokrok a úlevu a že pokud někdo zažil válku, nikdo už mu nemusí nic vyprávět. Došlo i na průzkum, zdali soudruhům chutnal klobás. Všichni byli spokojeni. Jedna z dam mi ukázala fotografii svého manžela, který střežil státní hranici před agenty a záškodníky a měl tu čest se na Božím Daru ofotit se soudruhem Zápotockým.
Na závěr byla spuštěna fontána za reprodukce poněkud kýčovité skladby Moldau od Fridricha Sahneho. Vcelku lze říct, že se svátek práce, solidarity a míru vydařil a že odkaz soudruhů z Čikága byl uctěn jak se patří, přestože všichni vzpomínali na sedmsetisícovou armádu nezaměstnaných, která si svátek neužila. Pokud prý zvolíme šest, bude znovu zavedeno právo na práci a bydlení. V duchu internetových diskusí jsme se také pokusili přemluvit dědu. Bohužel se však podnapilého důchodce Karla, který dříve pracoval jako soustružník, přemluvit nepodařilo. Byli jsme však rádi, že se nikomu nic nestalo, protože ovlivněný děd kolem sebe každou chvíli mával vystřelovacím nožem nemalých rozměrů.
Snímky z letošní komundírské zombie party jsou k vidění zde.
Pořídil jsem ementálský sýr, žemle, horácké máslo a čerstvé mléko, jelikož jsem rosolovitý otrok chutí, zatoužil jsem ještě po dobré šunce. V blízkém uzenářství jsem se proto zařadil do fronty dělného lidu, abych si z ní odnesl něco šunky od kosti, kterou já tuze rád a ani kočkodani jí nezhrdnou. Nemá na ně však ten osudově zhoubný účinek jako uzená makrela,to ztrácejí zcela kontrolu nad svým počínáním i pud sebezáchovy. 1406ka mne tuhle samou dychtivostí při krmení dokonce kousla..
Had zákazníků se neposouval kupředu, naopak stále rostl. Za pultem nabírala třesoucí se rukou plátky uzenin pohledná mladá dívka, zřejmě učnice. Učnice mám rád, hezky se na ně dívá a nepochybuji, že jsou příjemné i na omak. A to pak člověk odpustí ledacos. Naštěstí mladé adeptce nejstaršího řemesla, předpokládám, že lidé si dříve koupili nějaký proviant než ženu, na pomoc přispěchala zkušenější kolegyně, která vybírala bankovky a vracela mince, a tak jsem brzy přišel na řadu.
Slečna měla na drobných ňadrech připínacím špendlíkem uchycenou cedulku s nápisem „učeň I. st.“, v ústech rovnátka a vůbec byla taková roztomilá. Požádal jsem o patnáct deka šunky a také je dostal. Zajímavé, jak embryo prodavačky zvládne odvážit dané množství pochutiny a zasloužilé harcovnice, které celé roky nedělají nic jiného, se netrefí téměř nikdy. Jak a kdy se tato schopnost asi ztrácí?
V dobrém rozmaru jsem kráčel do podzemní dráhy, nemocný fotoaparátul byl přijat do správky, cestou jsem pojedl pouliční bramborák, mastnou a odporně mazlavou moučnou placku, náramně přesolenou, vše zkrátka bylo jak třeba. Uvědomil jsem si však u samého vchodu, že nemám co číst a dívat se do tváří spolucestujících se mi nechtělo. Ušpiněný muž sice hned u dveří vyvolával titul bezdomoveckého listu, ale tuto chybu jsem již jednou učinil, písmenek bylo na papíře spousta, ale číst se to nedalo. Kdyby šli raději žebrat nebo prodávali nějaký opravdový časopis s přirážkou.
U protější zdi postávali dva jiní muži, také oblečeni poněkud outsidesky, alespoň však nic nevykřikovali. Požádal jsem je o časopis a jeden z mužíků mi dokonce dal na výběr z několika pastelových obálek, které schovával v podomácku vyrobených plastových deskách. Vybíral jsem mezi povídáním o platnosti Bible v současném světě a jakýmsi spisem o přírodě a Bohu. Vtom se odkudsi z davu vynořil mladý muž přemýšlivého vzhledu a hrdelním hlasem na mne promluvil: „Pane, neberte si to, nenechte se zmanipulovat! Můj názor je, že je to sekta!“ Duo podzemních šiřitelů jediné pravdy se jalo kroutit sivými hlavami a i jinak nesouhlasit. Zůstalo jen u slov.
Vybral jsem tedy pro jistotu spisek o přírodě. Zajímavé to bylo, na citátu z Písma bylo doloženo například, že létání existovalo dříve v přírodě. Nenechal jsem se ale zmanipulovat a tmářskému pojednání jsem se vysmál a zařadil jej, kam patří, do modrého kontejneru. Upřít titulu však nelze, že narozdíl od falešného a prázdného periodika prodávaného lidmi bez příbytku, toto arcidílo je distribuováno zdarma.
Máme novou pokladní, jmenuje se Nataša, jak příznačné. Plavovláska s kudrlinkami a zlatými prstýnky, kdyby přijela do devadesátých let, chlapi by se o ni poprali. Měl jsem tu čest si stoupnout do fronty u její pokladny a vychutnat si pár okamžiků z jejího prvního dne v novém zaměstnání. Produkti obdařené kódem z čárek pomalu posouvala nad červeným paprskem a ležérně blýskala žlutým kovem.
Komplikace přišla až s jižním vovocem. Copak pomeranč, ten zvážit dokázala, jakkoli se u toho jistě netvářila. Pak uchopila do ruky kaki a nevěřícně si to prohlížela. Na otázku stran názvu exotického plodu jsem odpověděl a Nataša začala listovat knihou všeho moudra. Kaki ale najít nemohla a fronta spokojených adventních zákazníků narůstala. Mávl jsem rukou, že tedy na koupi kaki netrvám. Miss kolchozu se provinile usmála, až se objevily černé zubíky a s tímto úsměvem posunula kaki směrem k hromádce namarkovaných pochutin.
Taktiku „nevím, dál!“ zvolila ještě u dalších několika kousků ovozelu, z čehož usuzuji, že ve Veliké zemi znají toliko cibuli a jablka. Ani sedlácký či kdovíjaký rustikální chléb se nepodařilo v knize knih najít. Chtěl jsem se ohradit a svůj nákup zaplatit, ale přišla zle se tvářící nadřízená a nechtělo se mi nebohé dívce přidělávat problémů. Nakonec se to vyplatí, chodit pro tropické vovoce do Alberta. Jen Bertíky mi zapoměla vydat, popleta zakarpatská.
Byl pozdní večer, čtvrtý advent. Dopili jsme svá piva a odešli do chladné noci. Jak už zpívala ona zakázaná vokálně-instrumentální skupina, procházka Prahou je výkon. Tato procházka byla velice nevšední a tudíž jsme se s kolegou Romanetem dohodli, že o ní napíšeme na své blogísky, aby nebyla zapomenuta. Domluva zněla, že každý zachytí vzpomínky svými slovy, třeba se tak dobereme k pravdivé rekonstrukci událostí… Sám jsem zvědav. Od události už uběhlo hezkých pár týdnů. Zde má část.
Již ve druhé uličce cestou z podniku jsme narazili na žebrajícího muže bez domova. Rozhodl jsem se mu věnovat pětikorunu, protože jsem na ni náhodou narazil v kapse a protože mne advent a plzeňská dvanáctka vždy tak nějak rozněžní. Ještě jsem se u klečícího muže nechal zvěčnit, abych měl na dobrý skutek památku. Mužík se narovnal a počal s námi hovořit. Dozvěděli jsme se, že nepije, snaží se být oholený a umytý, což ihned demonstroval, a že bydlí v nějakém bunkru za Prahou.
Z davu se vynořila jakási nevzhledná osoba, zřejmě ženského pohlaví, kterou nám dotyčný představil jako svou paní. Rozepl jí zimník a ukázal nám, že i pod ním je čistá. Povídali jsem si o tom, jak se dnes žebrota nevyplatí a za podaný výkon jsem musel abstinenta odměnit ještě stravenkou navrch. Během našeho rozhovoru se u nás zastavil harmonikář z vesničky u Lvova a mladík, který se dožadoval cigarety, aby nám poté vykládal, že má několik tisíc eur, která se ale zdráhal ukázat. Tedy ukázal po chvilce přátelského pošťuchování portmonku a z ní vytáhl růžek jakési zelené bankovky, která mohla být vším, jen eurem ne.
Na Staroměstském náměstí jsme se podívali na strom, škaredý betlém a nadživotní trdlo, koupili si nějaké občerstvení a kontrolovali označení stánků. Několikrát jsme byli osloveni černými muži, kteří nám nabízeli návštěvu nějakého „pusyklubu“. Ozvlášť veselé bylo povídání s dvojicí studentů z Ghany, které nejprve kolega potěšil odhadem, že se v Ghaně pěstuje káva (výrobu náramkových hodinek pověstné kvality by tam čekal jen málokdo), aby je dorazil hláškou „Ghana Obama“.
V Dlouhé ulici jsme navrhl navštívit svého známého z vlaku – jehovistického misionáře Vandrovce, který mi při našem náhodném setkání v kupé řekl, že mám kdykoli přijít s kamarády povídat si o bohu. Kolega ale oponoval, že ono kdykoli nebylo myšleno tak docela upřímně. Za neupřímnost jsem sektáři alespoň protůroval zvonek.
Pokračovali jsme nocí a před námi se objevila obskurní postarší osoba s nákladem igelitových tašek, v našem směru si cosi brblala a rychle se vzdálila do nedalekého parčíku. Rozhodli jsme ji následovat a načerpat moudro. Dozvěděli jsme se, že žena trpí rakovinou, nevím už kolikátý nádor to byl, matně si pamatuju, že první měla v roce 1984. Rakovinu měla dle svých slov od boha. Na rakovinu platí dřina a právě nošení igelitek ji udržuje při životě. Občas ale chodí vymačkávat nádory na jakousi veřejnou toaletu. Jsou prý jako puchýře, ale pevnější.
Člověk nemusí být Dr. Dabić, aby odhalil duševní chorobu. Když byla paní v nejlepším, objevil se v parčíku onen mladík s pětitisícieurovkou. Trhaně se pohyboval a lhal tak špatně, až mi ho bylo chvílemi líto. V jednom nelhal, že se jmenuje Václav a je z Pardubic, což dokázal vytažením občanského průkazu. Zbytek příběhu byla snůška vyprávěnek, ze kterých bylo zřejmé, že nepříliš bystrý hoch měl zůstat ve městě perníku.
Popřáli jsme tedy dobré ženě hodně sil do boje s tumory, chlapci poradili, aby si našel práci a nechali oba jejich osudu. U pana z Pandžábu jsme si pořídili snídani a rozjeli se k domovu. Ďjó, jak už říkával pan Landa, ulice je jako sen. A verze páně kolegy.
