Uznávám, že právě probíhající festival se nejmenuje Srbofest, přesto mne letošní nabídka filmů z prostoru bývalé Jugoslávie zklamala. Jako samozvaný popularizátor srbské kultury a balkanizátor střední až východní Evropy si dovolím alespoň upozornit na nabízené opusy.
Slzy na prodej
Jasný favorit. Málem mne distribuční název zmátl, ale jedná se o film Čarlston za Ognjenku, který jsem ondyno přes úpornou snahu nestihl v Bělehradě navštívit, anžto jsem se musel věnovat degustaci piva Jelen. Popojedem. Jedná se o prvotinu režiséra Uroše Stojanoviće, která vyvolala v Srbsku světový ohlas hlavně svou vizuální stránkou. Zde možno zhlédnout upoutávku.
Film se odehrává v Srbsku v meziválečném období (mezi první a druhou světovou válkou), vypráví příběh o ženách obývajících horskou vísku, o jejíž mužské obyvatelstvo se postaraly předchozí válečné konflikty. Poté co při nehodě vypoví orgán posledního mužského exempláře v podobě jakéhosi děda, vydávají se dvě sestry do světa pro skutečného samce. Nemalou motivací pro návštěvu je i roztomilá Sonja Kolačarić či vnadná Katarina Radivojević v hlavních úlohách.
Sníh / Snijeg
Děj se také odehrává v balkánské vesničce bez mužů, které odnesla válka, tím však podobnost končí. Na oficiálních stránkách se v anglické verzi píše „Two businessmen unexpectedly visit Slavno demanding the residents to leave the village offering money in return. The villagers face a dilemma: should they accept the offer that could save their lives but destroy their souls?“ V tzv. bosenské verzi se píše to samé, jen je situace uvozena tím, že hrdinové filmu přežili „četnické masakry“. Febiofest pak říká „Dorazí k nim ale srbští spekulanti, kteří se snaží jejich zoufalé situace využít a připravit je, tentokrát nenásilně, o jejich domov, a tím i o duši a vzpomínky…“ Je třeba vše správně pojmenovat.
Tato podívaná vznikla v bosensko-iránské koprodukci, což je samo o sobě zárukou vítězství pravdy a lásky. Obávám se, že zde vzniká jakási nová vlna bosenského filmu, kdy mladé režisérky točí tuze dojemné filmy, filmařsky zručně vyrobené a spojené sdělením o utrpení „bosenského“ národa od zlých četniků. Přitom se v Bosně točí i dobré filmy. Při pohledu na herecké obsazení mne napadlo, že najít bosenský film bez Emira Hadžihafizbegoviće je jako najít vietnamského stánkaře, který se nejmenuje Nguyen. Pokud už nic jiného, snad půvabná Zana Marjanović coby Alma by mohla být výzvou k návštěvě kinoteatru.
Svět je veliký a záchrana kyne odevšad
A to je vlastně vše. Do třetice uvádím snímek v bulharsko-německo-maďarsko-slovinskou koprodukci, kde hraje hlavní roli skvělý srbský herec Miki Manojlović, u nás známý třeba z Kusturicova Undergroundu.
Ne každé angažované umění musí být nutně blbé, ačkoli tomu tak většinou bývá. Dílo ruského malíře Andreje Budajeva, na kterého jsem nedávno narazil v jednom národovecky orientovaném srbském časopise, je však ukázkovým případem. Nevím přesně, jaké cíle se snaží postihnout tím, že maluje stávající západní politiky – ikony globalizace v choulostivých polohách, ale lituji, že mi již nezbývá volná stěna. Obzvláště ten obraz s panem Bušem, hrajícím si s přirozením své tmavé kolegyně, je úchylný velice velmi. Zde několik ochutnávek mistrovy tvorby.
Na mezisíti jsou k nalezení další kreace. Velmi mne zaujal následující opus, který kabrňák pozná všechny výtečníky? Stále mi chybí dva…
Pár slov o dvou čerstvých zážitcích z kinoteatru.
Dříve se děti strašily polednicí, nyní se mohou strašit Poledňákovou. Režisérka připravila komediální mix humoru bez vtipu, tak mizerný a dlouhý, že jsme na konci měli pocit, že stopáž byla minimálně dvojnásobná. Tak nás to bavilo. Nebudu popisovat děj, protože je blbý a nezřetelný, stačí poznamenat, že se jedná o trojúhelník. Režisérka se také pokusila o generační pohled na dnešní svět, plný počítačů, esemesek, mailů a zkratek, které používá mládež. Ostatně děcka byla vždy doménou této národní umělkyně.
Vznikl tak šeredný koktejl trojúhelníku, gagů s it/telco tématikou, nepochopitelných scén plných fyzické komiky, kameňákovského odříkávání anekdot, doplněno o klasické atributy režisérčiných filmů, tedy spoustu žvatlajících dětí na horské chalupě (že by chtěla režisérka natočit poctu sama sobě?), to vše na příběhu Romea a Julie na konci listopadu. Do toho nějaké to jadrné slůvko a celkově humorné naladění na úrovni vtipů o lordech. Nudné, blbé, špatně zahrané, nevtipné a ještě jednou nudné. Jediným pozitivem pak byl herecký výkon pana Bartošky, kterému jsem se několikrát zasmál a od půlky filmu jsem s dojetím čekal jeho výstupy, aby nás vtipu svých kolegů ušetřiti ráčil.
Klub dobrého diváka špatných filmů již viděl ledacos, ale tento opus předčil mnohé. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že vidět všechny tři Kaměňáky za sebou není ani zdaleka takový opruz.
Operace Valkýra mne naopak mile překvapila svou dokumentární věcností, jen snad kdyby tam nehrál ten pan Cruise, to by tomu filmu pomohlo nejvíc. Jinak není mnoho co vytknout, chvílemi je to malinko nuda, ale byl jsem spokojen. Drobné historické nepřesnosti mne vcelku nezajímají. Přišlo mi ovšem úsměvné, jak spiklenci zmiňovali „propuštění všech vězňů z koncentračních táborů“, až převezmou moc. Tomu by snad nevěřila ani Marie Poledňáková. Vůbec na mne trochu dýchla ta pohádka o slušných důstojnících Wehrmachtu, kteří neměli s panem Hitlerem nic společného, byli přesvědčení antifašisté a lidská práva jim byla svatyní. Otázkou je, kde byli do Stalingradu? Také jsem jako patriot (český) ocenil namaskované vejtřasky.
Co mne nepřestává překvapovat, je fungování multikinoteatrů. Že stojí lístek skoro dvě stokoruny jsem si vlastně zvyknul, prázdné sály jsou jistě důkazem, že to nevadí ani jiným. Astronomickou cenu pražené kukuřice a kokakolova nápoje nekomentuji, protože je nekupuji. Že by bylo milé, kdyby v budově existovala garderoba, to je fakt. Ale nechápu, proč, když už přijde do distribuce dobrý film, zmizí během dvou týdnů. Nemluvím ani o tom, že by mohli ukázat nějaký pěkný srbský film. Nebo venkoncem i bosenský či chorvatský, kdyby nějaký pěkný existoval.
Jsem chlapec z velkého města a byl jsem tudíž ochuzen ušetřen mnoha radovánek vesnické omladiny. Vysedávání na zastávce autobusu, první sexuální zkušenost v družstevním stohu či účast na přeboru dobrovolných hasičů. Nebylo mi dopřáno ani pravidelné vesnické zábavy s příchutí zvířeného prachu místní sokolovny a voskového kelímku lepícího se ke rtům. Jistě, při občasných návštěvách regionů jsem se k podobné taškařici nachomýtl, ale nesplynul jsem dostatečně s prostředím.
Fenoménem neuchopitelným jsou pak pro mne pokleslé zábavové kapely, obrážející lidové veselice, kde za pár bankovek, pivo a párek reprodukují skladby svých úspěšnějších kolegů. Ondyno jsem ofotil na nástěnce středočeského maloměsta plakátek skupiny Lahvátor, kterýžto kromobyčejně invenční název se mi vypálil do mozku jako ďáblovo znamení. Nalezl jsem i stránky hudební formace, pokud jsou hoši alespoň stejně nápadití ve své produkci, bude o co stát. Věčná škoda, že nehrají někde blíž hlavnímu městu.
Pokud se tvůrci nesnažili o vymezení nového žánru „nostalgicko-vzpomínková komedie bez humoru“, o čemž ale upřímně pochybuji, lze považovat natočení pokračování oblíbeného filmu jako akt zbytečný zcela, podobně jako třeba snaha o zavedení demokracie v Afhánistánu nebo mé pokusy o osmažení vlasových nudlí.
Film je bez děje, opatřený debilní hudbou a proložený romantickými i akčními záběry lyžníků, které utrpení diváka natáhnou až na 108 minut. Účastníci kurzu se po letech sejdou, odříkávají 25 let staré hlášky a zase se rozejdou, aniž se něco závažného stalo. Děj je nahrazován několikrát opakovanou pasáží „vzpomínáš, cos tenkrát řekl“, kdy dotyčný zavzpomíná a je naplněn další obraz zkázy.
Bezradnost je vidět i v hereckých výkonech, které jsou spíše nijaké, výjimkou je J. A. Duchoslav, jehož snaha o „hraní“ je snad ještě trapnější než emerický přízvuk slečny Jeníčkové. K dovršení všeho není ve snímku odhaleno ani ňadérko, což by byla poslední polehčující okolnost, která by existenci tohoto opusu ospravedlnila.
