V úvodním sestřihu se dozvíme, jak divoká byla léta devadesátá, pak nám zavraždí podnikatele a jeho tmavého ochránce, odsoudí Kajínka a další dvě hodiny se pronudíme k tomu, že tokající odsouzený a jeho advokátka společně říkají, že to není konec. Naštěstí ale je. Krom poměrně strnulého děje, kdy je sice rozkryto jakési spiknutí a nastaveno zrcadlo „systému“, přispívají k utrpení i herecké výkony, kde bych obzvlášť vyzvedl paní Bendovou, která je věru herečka od pánaboha. Ani ostatním se nedaří lépe, navíc jim nemálo ublížily tradične ne zcela povedené postsynchrony. Alespoň ale odvádí pozornost od nemilosrdně pitomých dialogů.

Proč pan kaskadér režisér obsadil zahraniční herce netuším, ale neměl to dělat, protože ukrutně špatný dabing z nich udělal postavy z jiného světa. Obzvlášť na hlas pana Kajínka je třeba si zvykat, naštěstí ale moc nemluví. Občas přece, takže se nakonec ukáže, že je vlastně sympaťák a pod hrubou slupkou se skrývá jemné jádro. Taková kombinace Hannibala Lectera a hlavního hrdiny z knihy Rosamundy Pilcherové. Nelogických, nepovedených a úsměvných momentů je ve filmu dost. Marně si však vzpomínám na ty pěkné. Snad jen, že v několika scénách se ukáže Mercedes Benz W126. Jakkoli s tygřími potahy a romskými spolujezdci.

Zkrátka filmu by nepomohla ani nahá Sandra Nováková, snad jedině prodloužení o další hodinu a zakomponování scén se sborovými zpěvy. Největším utrpením však je ponurá představa, že film vydělá dost bankovek, aby se pan Jákl pustil do dalšího opusu, nedejbože Kajínka II. Kdyby ovšem někdo dokázal napsat scénář, který má alespoň nějaký děj, přidalo se více nadsázky a ubraly se scény, které v českém prostředí vypadají totálně směšně, jako když zásahové jednotky „Bravo a Charlie“ Policie České republiky při obsazování okolí zločincova úkrytu na Jižáku používá výpočetní techniku s trojrozměrným modelem paneláku, proč se za každou cenu akční podívané bránit. Jakkoli osobně dám samozřejmě přednost pěkné knize, přírodovědnému dokumentu nebo filmovému klubu na ČT2.

Tvůrci ukázali na svou dobu nebývalou míru odvahy a ústřední postavu nechali dokonce dvakrát souložit. Mezi spolužáky základní školy Julia Fučíka se o tom vyprávěly legendy, ostatně v těchto ponurých dobách nebylo pro nás chlapce z periferie mnoho příležitostí k sledování obnažených žen. Pravda, občas vypadlo nějaké to ňadro v pondělní inscenaci z bratislavského studia a kdo měl silný žaludek, mohl nalézt odhalené prsy i v takových obskurnostech, jako byla hudební komedie Poslední leč Alfonse Karáska, jejíž sledování bych doporučil jako kázeňský trest pro obzvlášť zavrženíhodné zločince. Ale film Malá Věra nabízel víc a proto bylo otázkou cti se na projekci dostat, kterážto myšlenka ovšem byla neslučitelná s posláním přísných uvadeček v silonových šatech, které svým tělem a přísným pohledem bránily vstup do kinoteatru.

Otec jednoho ze spolužáku byl naštěstí promítačem a tudíž se nám poštěstilo dílo nabité erotikou zhlédnout pod záminkou, že neseme znavené hlavě rodiny přesnídávku. Děj jsem si po letech příliš nepamatoval a také tělesné proporce mladé herečky zůstaly v zapomnění, proto jsem uvítal, že Malá Věra obohatila nabídku laciných DVD. Z dnešního pohledu se již nejedná opus nabitý erotikou, více nahoty je asi i v nekonečných seriálech, ani o burcující sociální drama, ale spíše o mírnou kritiku poměrů v mezích zákona, ovšem i tak má snímek jakousi vypovídací hodnotu. Dorostenka Věra žije v ne zcela uspořádaných poměrech, její maloměštší rodiče jí nerozumějí a konflikty s upracovanou jednodušší matkou i opileckým otcem jsou na denním pořádku. Stačí tedy málo, aby se Věra chytla špatné party a skončila v náruči hocha Sergeje, který rozhodně není tím správným chlapcem, se kterým by mohla mít vztah v duchu morálky sovětského typu.

A máme tu i trochu toho nastavování zrcadla perestrojkové společnosti, nějakou tu problémovou mládež, rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví a naštěstí i něco plnočelné nahoty, abych si vzpomněli na časy, kdy si dívky cudně při opalování zakrývaly ňadra. Také samozřejmě vidíme, jak byl jejich život prázdný, když neměly internet, nemohly být na facebooku, vystavovat fotografie svých idolů na blogu a nebylo možné trávit spoustu času vybíráním odličovací kosmetiky. Malá Věra byl zkrátka nadčasový snímek pouze do roku 1989.

Film Lovci stínů (The Hunting Party) skutečně nebyl kasovním trhákem a pokud se nemýlím, do tuzemských kin ani nedorazil. Uvítal jsem proto jeho zařazení do laciné edice trafikových DVD. Příběh se opravdu odehrává v Bosně, hledaným padouchem však není Radovan Karadžić ani doktor Dabić, ale doktor Boghdanović (sic) zvaný Liška. Ke své přezdívce přišel protože tuze rád loví lišky.  Poprvé jsem vyprskl popkorn, když kamera zabrala nimroda Boghdanoviće, který se tvářil jako Lecián a suše pronesl: “ Zdejší lesy poznají, když je ve vzduchu cítit krev.“ Spravedlnosti unikající vůdce bosenských Srbů je podobně podobně pačesatý jako Radovan K., jestli píše poezii není známo, ale pro poutavost není jen politikem, ale přímo polním velitelem čečenského typu. Není  divu, že mu trojice hrdinů jde po krku.

Ústředního klaďase Simona Hunta, který býval nejlepším válečným zpravodajem než dostal v přímém přenosu akutní záchvat spravedlnosti a je tedy nucen protloukat se válečnou vřavou v žoldu druho- a víceřadých televizních společností, představuje pan Gere. Vypravěčem příběhu je afroamerický kameraman Duck, dávný spolupracovník dávného esa a trojici kupodivu neuzavírá žena, ale mladý protekční synek. V Sarajevu, které oslavuje pět let od konce války, se naši hrdinové náhodně potkají a Simon je nadchne tím, že údajně ví, kde se skrývá Lišák Boghdanović, tedy vlastně Liška. Vydají se tedy po jeho stopách a cestou pranýřují poměry v jednotkách OSN a nastavují zrcadlo světovému společenství. Asi nejvtipnější konverzace proběhne, když letitým Mercedesem odjíždějí ze Sarajeva.

- Viděli ste to? Tady už sou nápisy azbukou.
- Vjeli jsme do Republiky Srbsko.
- Tak rychle?
- Vyjedeš ze Sarajeva a za deset minut seš v zemi mlíka, strdí a znásilňování.

Při první zastávce v zemi, kde je prý zabít odpůrce Lišky jako zabít komára, se dozvědí od číšníka, že Liška „je všude, ví o všem a  slyší všechno, co říkají“, bodrý domorodec po nich poté při odjezdu střílí z brokové zbraně, protože nezaplatili za své nápoje. Jev celkem běžný. Odvážní novináři na své cestě poznají také sedm hodin znásilňovanou dívku Mirjanu, která je podle závěrečných titulků ve skutečnosti muž. Zjistí,  že Liška má své doupě v jakési vesnici na hranici s Černou horou, kde najdou zpustlé venkovany, bojující s bídou života pomocí laciné kořalky. Simon zde využije svoji znalost lámané srbštiny s americkým přízvukem a je za světáka.

Nemálo žertovně působí i zjištění, že doktor Liška se po Bosně pohybuje v koloně oranžových aut. A skutečně při východu z nezvzhledné knajpy zahlédne jeden z hrdinů kolonu oranžových automobilů. Jakkoli o automobily se zcela nejedná, byly to Zastavy, v jejichž jméně je již obsaženo hodnocení kvality. V koloně ale nejede zločinec, nýbrž velice malý člověk, který na bosenskočernohorské hranici kontroluje pašování přes Chorvatsko, jak logicky vysvětlil znalec poměrů Simon.

Dozvíme se také, že Simon měl muslimskou dívku, se kterou čekal děťátko až do té doby, než ji do bříška trefilo pět kulek vypálených srbskými zloduchy. O dojemnou scénu nemohl být film ochuzen, takže vidíme obrovité průstřely na pupku nebožky, která musela být alespoň ve čtrnáctém měsíci. Pan Gere pietně zakryje jakýmsi hadrem její znásilněné lůno, doprovázen pošklebky odporných četniků, ještě odpornějších než ve filmu Bitva na Neretvě, kde byli skutečně velice odporní, vtom uvidí procházet Lišku, který celému vražedněznásilňovacímu přepadu velel. Jediné, co jej od zabití tyrana, které z hlediska vyššího principu mravního není zločinem, odradí, je jeho afroamerický přítel  a také holé ruce, které proti automatům ochranky mnoho nezmohou. Právě tento akt teroru způsobil Simonovo odejití z televize a díky němu je jeho srbofobie na hodnotě 2,5 Urbanu.

Pokud pominu divokou jízdu z Višegradu, kdy Mercedes s našimi hrdiny ohrožuje kamion, zřejmě s nájemným vrahem Hepnarovićem, a kdy si Simon splete cestu a omylem místo do Sarajeva jede do Pale, prý nejhoršího místa, kam mohou jet, totiž „zcela srbské oblasti“, chodemmimo těžko říct, jak mohl v Han Derventě špatně odbočit, když silnice z Romanije vede jasně do Sarajeva a na Pale je třeba odbočit velmi prudce doleva, nejnapínavější místo z celého opusu je, když Liška nechá statečné novináře unést z hotelu a zlikvidovat svým nejvěrnějším strážcem, psychopatickým Srdjanem, který má na čele „azbukou“ vytetováno „zemřel před narozením“. Tento šoumen okolo přivázaných reportérů tančí podivný rituální tanec, při kterém drží v rukou sekeru na zabíjení muslimů, Chorvatů, Albánců, kolaborantů a špionů a tváří se absolutně pošahaně.

Naštěstí včas zasáhne komando CIA a trefí Srdjana doprostřed nápisu. Bohužel při zatýkání Boghdanović prchá, což u tří hrdinů definitivně pohřbí důvěru v OSN, USA, CIA, ICTY a další organizace. Proto nedbají doporučení, aby opustili horkou bosenskou půdu a na vlastní pěst se vydají chytit Lišku. Kde jinde, než při lovu na lišky, kam chodí bez ochranky, která by mu vulpsa vyplašila. Doktora zajmou a převezou do vyhlazené muslimské vsi, kde vydechla naposledy Simonova milá, aby ho nechali svému osudu spoutaného na návsi, která se i přes nedávné praktikování genocidy lidmi jen hemží. Hrdinové tedy dají přednost morálnímu vítězství před odměnou v řádu milionů špinavých dolarů a konečně se spolu na sarajevské Baščaršiji loučí a říkají nakonec asi nějaký vtip, ale přes slzy dojetí jsem ho nevnímal. Tuto absurdní komedii musím samozřejmě doporučit.

Podobně jako při sledování buldozerů hrnoucích vyzáblé mrtvoly koncetrovaných heftlingů, i při sledování Doktora od jezera hrochů se neodbytně tlačí do popředí otázka, jestli na světě musí být tolik hrůzy? Zdeněk Troška by měl dle mého skromného soudu napříště zůstat u četby Zeyera a konverzace s mladými muži a neměl by již českou kinematografii obohacovat o další lidovou veselohru.

Největší potíž Doktora je asi absence děje, na více než 100 minut filmu je anekdota o neprůbojném doktorovi, který odjel do Afriky, aby si tam uřízl prdel, docela málo. Také rozvláčnost některých scén dodává snímku zenové tempo. Malé vytržení z nudy představuje africký výlet, ale ten trvá jen několik málo minut. Ani množství humoru není větší než malé a tak sál vyprskl svorně jen při krájení sedacího svalu a to spíše z účasti. Stejně tak výkony většiny herců nestojí za mnoho, na  vrcholu děsu a hrůzy stojí představitelka lobotomizované letušky, kterou doktor sbalí na zoufalství a odříznutou půlku. Její tupý výraz a prázdné deklamování textu by působilo nepatřičně i na školní besídce. Velké štěstí je, že se režisér obsadil jen do malé role.

Film obsahuje nejvíce nechtěné legrace, třeba představa autora o pohlavním styku partnerů nestejného pohlaví, kteří se motají po ztemnělém příbytku, strhávají výzdobu ze stěn, aby na sebe nakonec ve spodním prádle doslova skočili. Nelze přiznat ani body za plnočelnou nahotu, jak tomu v mistrových snímcích bývá zvykem, jediným obnaženým je zde muž. Chyb je tolik, že nemá smysl je všechny vyjmenovávat. Jednou z půvabných je zachycení štábu ve zpětném zrcátku terénního vozu v jedné ze scén z černého kontinentu.

Doktor od jezera je přímým pokračovatelem hodnotných  privatizačních komedií devadesátých let, film nevtipný, blbý a vůbec mizerný. Bohužel však k mému překvapení vede žebříčky návštěvnosti, zcela dle rčení „je to blbý, to se bude líbit“. A pak se divme, že jiné žebříčky v této zemi vedou oranžové jistoty a prosperita.

Všemohoucí však mé prosby oslyšel. Jakýsi ublížený národní umělec kdysi prohlásil, že kritizovat je snadné a nejsnadnější pro někoho, kdo nic nevytvořil. V tomto případě to však není pravda, zhlédnutí snímku  Ulovit miliardáře je prožitek na úrovni podstoupení chemoterapie, extrakce osmiček bez umrtvení či večere s přítelkyněmi vlastní matky ve vegetariánském restaurantu. Co o prožité hrůze napsat? Režisér Vorel dosáhl úplného (absur)dna. Celá ta filmařská uvozhřenost má zřejmě působit jako záměr, ale nejsem si zcela jist, že by tvůrci byli stejně úspěšní, pokud by se rozhodli natočit brilatní a tuze dobře vypointovanou komedii.

I přes několik dílčích špílců, které musím ocenit, není komedie zrovna k popukání, ani děj nikam moc nekvačí a z některých hluchých míst bylo stydno i mně jako divákovi. Daleko nejstrašidelnější však pro mne byly herecké výkony, které byly, zřejmě záměrně, okořeněny nefalšovaně afektovanou sklepáčtinou, která však po dvaceti letech nepůsobí stejně čerstvým dojmem jako u Vorlových raných opusů. Naopak. Je pěkné, že na place bylo veselo a znovu se sešla ta stará parta železná, ale výsledek je průšvih. Zvlášť ukrutným zážitkem, dokonce i na úroveň této humoresky, byl výkon té dámy, co hrála roli „blbé modelky moderující počasí“. Obsazování modelek do rolí úplně blbých modelek by měl napříště regulovat zákon.

Jedinou pozitivní stránkou tak byla zábavná úloha Radomila Uhlíře, upřímně vtipná hlavně díky hercově fyzické výbavě. A potom několik vtipů atakujících židovské soudruhy, které jistě oceníme my všichni, co máme židovské kamarády a platíme za ně pivo. Zbytek je zlo v krystalické podobě a nebýt her v mobilním telefonu, nezastihl by nás konec v sále. Demonstrativně jsme alespoň odešli na začátku titulků. Zcela stranou nechávám poslání filmu, který snad měl být jakousi nejasnou zprávou o stavu světa a nastavovat zrcadlo naší prohnilé společnosti, ze které se vytratila pravda a láska. Doufejme jen, že film neodstartuje novou vlnu „komunální satiry“ a volně tak nenaváže na strašidelné privatizační komedie minulého decénia. To ať  už raději vyhrají ve volbách oranžoví a zdraží nám pivo.

Chtěl jsem psát o ubohé oběti. Při prohlídce paklíku laciných DVD, které jsem nestačil vidět,  jsem narazil na snímek Sametoví vrazi režiséra Svobody, který se pokusil o zpracování skutečného tématu, tedy špatnodružství tzv. orlických vrahů, kteří se v devadesátých letech nechvalně proslavili tím, že zabili na objednávku několik lidí a kosovského Albánce, přičemž libůstkou na jejich počínání bylo ukládání nebožtíků do sudů s louhem a následné skladování těchto konzerv na dně Orlické přehrady. Film samotný je sice zručně provedenou rekonstrukcí, ale jako celek mne  zásadně nezaujal. Jakkoliv nelze upřít minimálně Janu Dolanskému, že si vystřihl roli poněkud psychotického zabijáka s až mrazivou opravdovostí.

Hlavně však nikdy nezapomenu na scénu, kdy si nájemný mordýř dojde pro jakéhosi asfaltéra, jehož vraždu si objednala paní choť, pro nepřekonatelný odpor a protože se chtěla zmocnit rodinné  vilky postavené za vydřené asfaltérské peníze. Scéna vraždy, kdy si nešťastný malý človíček opéká uzenky na pánvičce, strouhá si k nim křen a pláče, zatímco do domu vniká vrah, je vážně silná a notně dojemná. Nakonec nejenže mužík přijde o život, ale ani na špekáčcích si nepochutná. A to je škaredé velice velmi a co je nám platno, že zlořečený vrahoun je před závěrečnými titulky odsouzen a uvržen do nápravně-výchovného zařízení. To se prostě nedělá.

Děj je poměrně nekomplikovaný, přesto ale nesouhlasím s komentáři, že film nedrží pohromadě. Dějová linka mi přišla  jednoznačná a zvláště jsem ocenil střídání třeskutě vtipných a zenových pasáží. Na začátku byla výpověď, kterou dostal  moderátor pořadu Funkyzeit mit Bruno, díky nehodě způsobené originální kombinézou ze suchých zipů. Rozhodne se tedy odjet do Ameriky, aby se stal největší rakouskou celebritou od dob Adolfa Hitlera.

Zbytek snímku  není nepodobný Boratovi, nic netušící aktéři jsou konfrontování s rakouskou buznou a obvykle si sami stoupnu na hrábě své homofobie a blbosti. Propastný rozdíl však není jen ve vzhledu buranského Kazacha a depilovaného moderátora, ale především v tom, že Bruno navazuje tam, kde Borat skončil. Žerty jsou výrazně drsnější a řekněmě fyzikálnější.

Nechci se dopouštět soudu komu všemu Bruno nastavuje zrcadlo, jestli americkým soudruhům, celebritám, homofobům, otevřeným gayům či době, ve které žijeme. Krom řady skvělých nápadů – výměna černouška za iPod, návštěva odmašťovny pro gaye nebo hvězdná píseň Holub míru – lze panu Cohenovi tleskat hlavně za realizaci a dotažení humoru až do úplného konce. Nemluvě o veselé „němčině“.

Osobně se nedomnívám, že by byl Bruno horší než Borat, jakkoli Borat má tu výhodu, že byl první. Každopádně má smysl tuto poctivou porci laskavého gay humoru vidět. A na závěr bych chtěl říct, že nejsem homofob ani rasista, pouze obdivovatel humoru homofobního a na rasových předsudcích založeného. Což ale neznamená, že neopovrhuji nevkusnou gaykulturou a nedělá se mi kyselo při pohledu na dva líbající se muže. Ale co, jaké su, takové su, aspoň nésu Aleš Cibulka.

Předem musím říct, že mi na plátně chyběla roztomilá Marusia, heroina mého dospívání. A nejen ona. Idea příběhu o tom, kterak polští souduzi zašlou v rámci bratrské pomoci i jeden tak T-34, který je více relikvií z druhé světové války než funkčním obrněncem, a který se nejprve ztratí, aby posléze vjel do pohraničního pohostinství, je bezesporu nosná. Bohužel výsledek vyzněl poněkud do ztracena.

Po zhruba hodině komedie naprosto ztratí tempo, což neznamená, že by do té doby nějaké měla, a zcela se rozmělní. Už do té doby je nejasné, jaký byl úmysl tvůrců, chvíli se jedná o absurdní komedii, chvíli o lidovou veselohru. Najednou se však objeví tragická scéna se zabitou dívkou, dle mého soudu zcela zbytečné, načež příběh nejasně pokračuje k nejasnému konci.

Vtipné jsou samozřejmě gagy postavené na rozdílnosti obou národů, nejvtipnější pak asi polské dialogy. Pocit, že řeč druhého národa je totálně směšná, je nakonec asi jediné, co s Poláky máme opravdu společné. Výkony herců si netroufnu hodnotit, ale obzvlášť opilec Menzel mi přišel vcelku nepřesvědčivý. Frontal nudity taktéž nic mnoho. Při troše dobré vůle by se z toho ale  něco sestříhat dalo. Takto zůstala poněkud nudná a neuchopitelná komedie. Možná se jednou bude mluvit o nové vlně nepříliš vtipných komedií z počátku 21. století.

Slzy na prodej

Jasný favorit. Málem mne distribuční název zmátl, ale jedná se o film Čarlston za Ognjenku, který jsem ondyno přes úpornou snahu nestihl v Bělehradě navštívit, anžto jsem se musel věnovat degustaci piva Jelen. Popojedem. Jedná se o prvotinu režiséra Uroše Stojanoviće, která vyvolala v Srbsku světový ohlas hlavně svou vizuální stránkou. Zde možno zhlédnout upoutávku.

Film se odehrává v Srbsku v meziválečném období (mezi první a druhou světovou válkou), vypráví příběh o ženách obývajících horskou vísku, o jejíž mužské obyvatelstvo se postaraly předchozí válečné konflikty. Poté co při nehodě vypoví orgán posledního mužského exempláře v podobě jakéhosi děda, vydávají se dvě sestry do světa pro skutečného samce. Nemalou motivací pro návštěvu je i roztomilá Sonja Kolačarić či vnadná Katarina Radivojević v hlavních úlohách.

Sníh / Snijeg

Děj se také odehrává v balkánské vesničce bez mužů, které odnesla válka, tím však podobnost končí. Na oficiálních stránkách se v anglické verzi píše „Two businessmen unexpectedly visit Slavno demanding the residents to leave the village offering money in return. The villagers face a dilemma: should they accept the offer that could save their lives but destroy their souls?“ V tzv. bosenské verzi se píše to samé, jen je situace uvozena tím, že hrdinové filmu přežili „četnické masakry“. Febiofest pak říká „Dorazí k nim ale srbští spekulanti, kteří se snaží jejich zoufalé situace využít a připravit je, tentokrát nenásilně, o jejich domov, a tím i o duši a vzpomínky…“ Je třeba vše správně pojmenovat.

Tato podívaná vznikla v bosensko-iránské koprodukci, což je samo o sobě zárukou vítězství pravdy a lásky. Obávám se, že zde vzniká jakási nová vlna bosenského filmu, kdy mladé režisérky točí tuze dojemné filmy, filmařsky zručně vyrobené a spojené sdělením o utrpení „bosenského“ národa od zlých četniků. Přitom se v Bosně točí i dobré filmy. Při pohledu na herecké obsazení mne napadlo, že najít bosenský film bez Emira Hadžihafizbegoviće je jako najít vietnamského stánkaře, který se nejmenuje Nguyen. Pokud už nic jiného, snad půvabná Zana Marjanović coby Alma by mohla být výzvou k návštěvě kinoteatru.

Svět je veliký a záchrana kyne odevšad

A to je vlastně vše. Do třetice uvádím snímek v bulharsko-německo-maďarsko-slovinskou koprodukci, kde hraje hlavní roli skvělý srbský herec Miki Manojlović, u nás známý třeba z Kusturicova Undergroundu.

Na mezisíti jsou k nalezení další kreace. Velmi mne zaujal následující opus, který kabrňák pozná všechny výtečníky? Stále mi chybí dva…