Archiv rubriky ‘Kůltůrní front’
Na české filmy jsem poslední roky chodil s obavami, podobně jako k zubaři, člověk podvědomě očekává, že to bude bolet. Nejinak tomu bylo i před promítáním posledního opusu mistra Vejdělka, jehož minulá veselohra mnou otřásla, hlavně postava vilné penzistky sršící vtipem a touhou. To, že jsem před multibiografem ztratil lístek, mne přesvědčilo, že můj anděl strážný byl přítomen a má mne přes veškeré výhrady rád. Nad vřelostí jeho citu jsem lehce zapochyboval, když jsem lístek na nablýskané podlaze obchodního centra našel. Nebylo vyhnutí. Vlastně jsem návštěvu úplně neplánoval, ale zbyl mi nějaký čas a nechtělo se mi jet domů a zase se vracet, tak jsem se rozhodl poddat se osudu a jít na první představení, které bude k dispozici. Slečna za pultem nabízela ještě nějaký zahraniční horor, ovšem po nich špatně usínám a český film obecně je horor svého druhu.
K mému překvapení však Muži v naději, které jsem nevím proč považoval za Muže v říji, zcela opustili tradici nové české vlny komedií bez humoru a jakkoli se nejednalo o legrandu intelektuálního typu, bylo to prostě vtipné. Zaznamenal jsem komentáře plivající po nemorálním schvalování nevěry a nevěrníků a tvůrcům spílající do ničitelů české společnosti. Myslím, že pro nákup morálky by se mělo chodit v neděli do kostela a ne do kinoteatru. Navíc v národě, který se cpe eidamskou cihlou jako protržený, nelze o morálce mluvit. Dokázal bych si představit, že by ve filmu nemuseli hrát tolik provaření herci, ale chápu cílení na masy, nakonec hráli dobře. Velikým překvapením pro mne byla slečna Vica a její prsy. Jistě, když si oblékla červené minišaty bylo to trapně prvoplánové a kýčovité, podobně jako třeba červené Ferrari. Vůbec tedy hlasitě odsuzuji způsob, jakým se tvůrci postavili k otázce genderu, a domnívám se, že kdyby snímek viděly ukrajinské topless aktivistky, musely by se opět svléknout.
Nejenže se mi již dlouho nestalo, že bych se na českém filmu spontánně bavil, zatímco zde jsem se naprosto v souladu s davem a bez pocitu studu smál všem těm prvoplánovým gagům, ale některé scény byly zrežírovány a sestříhány tak mistrně, že jsem byl u vytržení. Nemluvě o tom, že vypouštění popela na horské dráze je důkazem, že i zcela mainstreamový opus si může dovolit humor, který není z výprodeje. Zkrátka a dobře film se mi líbil a na českou komedii byl nebývale vtipný a dokonce mi ani nevadilo, že se na chvíli z komedie transformoval do jiného žánru, tak to v životě bývá. Ale možná je to celé způsobené jen tím, že jsem citově oploštělý a emociálně chladný člověk, který má raději jihočeskou selku než pražskou intelektuálku. Zajímavé je srovnání s posledním filmem pražského žáka Rajka Grliće, který také špásuje s tématem nevěry, ale přeci jen o vous sofistikovaněji a obsahuje více plnočelné nahoty = je lepší. Prohrát s lepším soupeřem není hanba.
Dlouho jsem nebyl v kinoteatru, jelikož kvalita zábavné produkce, která je většinou nasazována v multibiografech, je prachbídná a v blízkosti těch několika osvícených kin se špatně parkuje, proto jsem přivítal další ročník Febiofestu. Těšil jsem se hlavně na zastoupení kinematografií západního Balkánu, které mne nakonec jako obvykle zklamalo, ale lidstvo je tupé a pravý Srbofest by neocenilo. Přesto jsem si katalog filmů prohlédl a na každý den si zakoupil vstupenku. Filmový marathon byl příjemným zpestřením předjarního stereotypu, leč mnohočetné sledování festivalové znělky a upoutávek na obchodní aktivity se ke konci stalo pravým utrpením. Také mne nemálo vadili diváci, kteří chrchlali, šustili a dokonce se našli tací, kteří přišli i s několikaminutovým zpožděním a při hledání místa rušili nás dochvilné, kteří jsme v sále byli s předstihem. Otravné bylo i všechno to festivalové třeštění, ankety, kejklíři, besedy s tvůrci. Na protest proti tomu jsem se snažil opouštět sál při začátku titulků.
Všechny festivalové útrapy však vyvážil pohled na mladé slečny intelektuálního typu. Zajímavé, kolik drobných a jistě citlivých dívek chodí osamoceně na odpolední projekce filmů z bývalého sovětského svazu. Neméně zajímavé je, proč si sedají o dvě řady dále a vedle mne musí usednout funící muž v zapocené kamizole řidiče dopravních podniků nebo postarší madam oplývající půvabem soudružky Krupské. Abych nebyl k oné ženě nespravedlivý, musím vyzdvihnout, že alespoň nepáchla potem. Důležité jsou ale filmy. Potěšil mne opus pana Grliće Zůstane to mezi námi, vtipný příběh o dvou bratřích s poněkud chladnějším postojem k morálce a ženách okolo nich. Miki Manojlović se pro roli stárnoucích záletníků narodil, zápletka funguje, všichni hrají, začínající herečky se svléknou, tak to má vypadat.
Ne tak nadšený jsem byl ze srbského snímku Tilva Rosh, o kterém jsem dopředu věděl jen to, že vyhrál hlavní cenu na festivalu v Sarajevu, což naznačovalo, že se nebude jednat o příliš vlastenecky orientovanou podívanou. Až dokumentární film o mladé generaci ze srbské provincie, zastoupené dvojicí chlapců, kteří po maturitě nemají zcela jasno ve svých životech, jezdí na prknech a natáčí různé způsoby sebepoškozování dle vzorů ze západní prohnilé hudební televize a internetu, je možná skutečně výpovědí o době a lidech, ale pro mě je nejvíce připomínkou, že mé mládí je minulostí a dnešním chlapcům a děvčatům rozumím obdobně jako procesu separace radionuklidů. Ani slečna Dunja se neobnažila, film tak nedoporučuji.
Zato kyrgyzský snímek Zloděj světla o dobrotivém elektrikáři se povedl, jakkoli mám trochu dojem, že v prostředí chudého středoasijského venkova se teplý lidský příběh točí sám. Jednoduché vyprávění o hlavním hrdinovi, snícím o narození syna a zkonstruování větrné elektrárny se smutným koncem, byl překvapením. Zajímavý byl i gruzínský film Dny na ulici o muži, který se snaží zkoncovat se svou minulostí, rozpadlým manželstvím a drogovou závislostí, což se mu ne zcela daří. Na promítání jsem si donesl minerální vodu Borjomi a stylově se tak občerstvil, vzhledem k tomu, že na ni byla výhodná sleva, zakoupil jsem celý karton.
Příliš nadšený jsem nebyl z rakouského Pokrevního přátelství, rozumím germánské potřebě vyrovnání se s obdobím nacismu a odsouzením dnešních obdivovatelů těchto zlatých starých časů, ale konfrontace neonacistů a gay komunity mi přišla poněkud příliš pouťová. Navíc jsem asi o něco víc nacista než gay. Na svou obhajobu bych chtěl poznamenat, že si na druhou stranu raději poslechnu Joan Baezovou než Jarmilu Šulákovou a upřednostňuji pražskou intelektuálku čtoucí Sartra před jihočeskou selkou*. Pobavil mne také pan režisér, který po projekci prohlásil, že neonacismus není problémem jen jeho země, ale také naší. Cítil jsem v tom minimálně onu nutkavou rakouskou potřebu nás poučovat nejen o energetice.
Překvapení bylo argentinské Neviditelné oko o vychovatelce za dob vlády jedné junty, která ve své horlivosti dojde až tak daleko, že pozoruje žáky z úkrytu na pánských toaletách. Strnulá atmosféra ústavu, zájem slizkého ředitele, zcizující pocit osamění a zahledění do jednoho z žáků přinesou hlavní hrdince nejednu životní komplikaci. Izraelská Infiltrace ukazující, že život vojenský není jen život veselý mne tolik nenadchla, ale možná to bylo jen únavou na konci týdne. Stále šlo o zajímavou podívanou, minimálně oproti konzumní produkci holyvůdského typu.
Film Kajínek pro mne zůstane hlavně důkazem o přecenění vlastních sil, nemám na mysli ani tak tvůrce, ale sebe jako diváka. Opus pana Jákla je totiž nudný k uzoufání a to i přes akční kameru, dynamickou hudbu a přehršel osvalených a ozbrojených individuí na plátně. Těžko věřit, že trvá jen 107 minut, nevím jak ostatním divákům v nebývale přeplněném sále, ale mé maličvelikosti přišla stopáž dlouhá jako týden před výplatou. Jakkoli nelze Kajínkovi upřít vizuální stránku, před kterou by mělo smeknout nejedno holyvůdské béčko, absenci děje to nenahradí.
V úvodním sestřihu se dozvíme, jak divoká byla léta devadesátá, pak nám zavraždí podnikatele a jeho tmavého ochránce, odsoudí Kajínka a další dvě hodiny se pronudíme k tomu, že tokající odsouzený a jeho advokátka společně říkají, že to není konec. Naštěstí ale je. Krom poměrně strnulého děje, kdy je sice rozkryto jakési spiknutí a nastaveno zrcadlo „systému“, přispívají k utrpení i herecké výkony, kde bych obzvlášť vyzvedl paní Bendovou, která je věru herečka od pánaboha. Ani ostatním se nedaří lépe, navíc jim nemálo ublížily tradične ne zcela povedené postsynchrony. Alespoň ale odvádí pozornost od nemilosrdně pitomých dialogů.
Proč pan kaskadér režisér obsadil zahraniční herce netuším, ale neměl to dělat, protože ukrutně špatný dabing z nich udělal postavy z jiného světa. Obzvlášť na hlas pana Kajínka je třeba si zvykat, naštěstí ale moc nemluví. Občas přece, takže se nakonec ukáže, že je vlastně sympaťák a pod hrubou slupkou se skrývá jemné jádro. Taková kombinace Hannibala Lectera a hlavního hrdiny z knihy Rosamundy Pilcherové. Nelogických, nepovedených a úsměvných momentů je ve filmu dost. Marně si však vzpomínám na ty pěkné. Snad jen, že v několika scénách se ukáže Mercedes Benz W126. Jakkoli s tygřími potahy a romskými spolujezdci.
Zkrátka filmu by nepomohla ani nahá Sandra Nováková, snad jedině prodloužení o další hodinu a zakomponování scén se sborovými zpěvy. Největším utrpením však je ponurá představa, že film vydělá dost bankovek, aby se pan Jákl pustil do dalšího opusu, nedejbože Kajínka II. Kdyby ovšem někdo dokázal napsat scénář, který má alespoň nějaký děj, přidalo se více nadsázky a ubraly se scény, které v českém prostředí vypadají totálně směšně, jako když zásahové jednotky „Bravo a Charlie“ Policie České republiky při obsazování okolí zločincova úkrytu na Jižáku používá výpočetní techniku s trojrozměrným modelem paneláku, proč se za každou cenu akční podívané bránit. Jakkoli osobně dám samozřejmě přednost pěkné knize, přírodovědnému dokumentu nebo filmovému klubu na ČT2.
Filmy ze země, nad kterou nikdy nezapadlo slunce, pro mne byly od útlého dětství zdrojem poznání, nemyslím tím zrovna pásma sovětských animovaných grotesek, na které nás v pátek vodily soudružky družinářky, ale především hranou tvorbu. Ať už to byly válečné kousky jako Velitel šťastné štiky, kde byl kapitán takový klaďas, že při jeho hrdinské smrti jsem prolil více slané vody než u zavraždění Corrada Cataniho i fingovaného skonu Tygra z Mompračemu dohromady. Ostatně efektní závěr se smrtí hlavního reka nebyl o nic horší ani v akčním snímku Osamělá plavba, jehož projekcí nám školní družina udělala neskonalou radost. O fous unikli smrti cestující i posádka Tupolevého letadla v katastrofické Posádce v ohrožení, ale ani to nic nebylo proti Malé Věře, kultovnímu filmu s hvězdičkou.
Tvůrci ukázali na svou dobu nebývalou míru odvahy a ústřední postavu nechali dokonce dvakrát souložit. Mezi spolužáky základní školy Julia Fučíka se o tom vyprávěly legendy, ostatně v těchto ponurých dobách nebylo pro nás chlapce z periferie mnoho příležitostí k sledování obnažených žen. Pravda, občas vypadlo nějaké to ňadro v pondělní inscenaci z bratislavského studia a kdo měl silný žaludek, mohl nalézt odhalené prsy i v takových obskurnostech, jako byla hudební komedie Poslední leč Alfonse Karáska, jejíž sledování bych doporučil jako kázeňský trest pro obzvlášť zavrženíhodné zločince. Ale film Malá Věra nabízel víc a proto bylo otázkou cti se na projekci dostat, kterážto myšlenka ovšem byla neslučitelná s posláním přísných uvadeček v silonových šatech, které svým tělem a přísným pohledem bránily vstup do kinoteatru.
Otec jednoho ze spolužáku byl naštěstí promítačem a tudíž se nám poštěstilo dílo nabité erotikou zhlédnout pod záminkou, že neseme znavené hlavě rodiny přesnídávku. Děj jsem si po letech příliš nepamatoval a také tělesné proporce mladé herečky zůstaly v zapomnění, proto jsem uvítal, že Malá Věra obohatila nabídku laciných DVD. Z dnešního pohledu se již nejedná opus nabitý erotikou, více nahoty je asi i v nekonečných seriálech, ani o burcující sociální drama, ale spíše o mírnou kritiku poměrů v mezích zákona, ovšem i tak má snímek jakousi vypovídací hodnotu. Dorostenka Věra žije v ne zcela uspořádaných poměrech, její maloměštší rodiče jí nerozumějí a konflikty s upracovanou jednodušší matkou i opileckým otcem jsou na denním pořádku. Stačí tedy málo, aby se Věra chytla špatné party a skončila v náruči hocha Sergeje, který rozhodně není tím správným chlapcem, se kterým by mohla mít vztah v duchu morálky sovětského typu.
A máme tu i trochu toho nastavování zrcadla perestrojkové společnosti, nějakou tu problémovou mládež, rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví a naštěstí i něco plnočelné nahoty, abych si vzpomněli na časy, kdy si dívky cudně při opalování zakrývaly ňadra. Také samozřejmě vidíme, jak byl jejich život prázdný, když neměly internet, nemohly být na facebooku, vystavovat fotografie svých idolů na blogu a nebylo možné trávit spoustu času vybíráním odličovací kosmetiky. Malá Věra byl zkrátka nadčasový snímek pouze do roku 1989.
Když jsem se před několika lety v nějakém balkánském bulvárním plátku dočetl, že Richard Gere natáčí v Sarajevu film o stíhání Radovana Karadžiće, byl jsem velmi zvědav na výsledek. Obvykle je hollywoodská představa o zlých Srbech k popukání, namátkou bych vyzdvihl třeba snímek Behind Enemy Lines, který je uvozen scénou, při které jakési zelené postavy sází stromky, nejedná se však o aktivisty z hnutí Brontosaurus, nýbrž o srbské paravojáky, kteří takto maskují masový hrob zmasakrovaného muslimského obyvatelstva. Také podobnost hlavního zloducha se známým válečným obžalovaným panem Arkanem nebude čistě náhodná.
Film Lovci stínů (The Hunting Party) skutečně nebyl kasovním trhákem a pokud se nemýlím, do tuzemských kin ani nedorazil. Uvítal jsem proto jeho zařazení do laciné edice trafikových DVD. Příběh se opravdu odehrává v Bosně, hledaným padouchem však není Radovan Karadžić ani doktor Dabić, ale doktor Boghdanović (sic) zvaný Liška. Ke své přezdívce přišel protože tuze rád loví lišky. Poprvé jsem vyprskl popkorn, když kamera zabrala nimroda Boghdanoviće, který se tvářil jako Lecián a suše pronesl: “ Zdejší lesy poznají, když je ve vzduchu cítit krev.“ Spravedlnosti unikající vůdce bosenských Srbů je podobně podobně pačesatý jako Radovan K., jestli píše poezii není známo, ale pro poutavost není jen politikem, ale přímo polním velitelem čečenského typu. Není divu, že mu trojice hrdinů jde po krku.
Ústředního klaďase Simona Hunta, který býval nejlepším válečným zpravodajem než dostal v přímém přenosu akutní záchvat spravedlnosti a je tedy nucen protloukat se válečnou vřavou v žoldu druho- a víceřadých televizních společností, představuje pan Gere. Vypravěčem příběhu je afroamerický kameraman Duck, dávný spolupracovník dávného esa a trojici kupodivu neuzavírá žena, ale mladý protekční synek. V Sarajevu, které oslavuje pět let od konce války, se naši hrdinové náhodně potkají a Simon je nadchne tím, že údajně ví, kde se skrývá Lišák Boghdanović, tedy vlastně Liška. Vydají se tedy po jeho stopách a cestou pranýřují poměry v jednotkách OSN a nastavují zrcadlo světovému společenství. Asi nejvtipnější konverzace proběhne, když letitým Mercedesem odjíždějí ze Sarajeva.
- Viděli ste to? Tady už sou nápisy azbukou.
- Vjeli jsme do Republiky Srbsko.
- Tak rychle?
- Vyjedeš ze Sarajeva a za deset minut seš v zemi mlíka, strdí a znásilňování.
Při první zastávce v zemi, kde je prý zabít odpůrce Lišky jako zabít komára, se dozvědí od číšníka, že Liška „je všude, ví o všem a slyší všechno, co říkají“, bodrý domorodec po nich poté při odjezdu střílí z brokové zbraně, protože nezaplatili za své nápoje. Jev celkem běžný. Odvážní novináři na své cestě poznají také sedm hodin znásilňovanou dívku Mirjanu, která je podle závěrečných titulků ve skutečnosti muž. Zjistí, že Liška má své doupě v jakési vesnici na hranici s Černou horou, kde najdou zpustlé venkovany, bojující s bídou života pomocí laciné kořalky. Simon zde využije svoji znalost lámané srbštiny s americkým přízvukem a je za světáka.
Nemálo žertovně působí i zjištění, že doktor Liška se po Bosně pohybuje v koloně oranžových aut. A skutečně při východu z nezvzhledné knajpy zahlédne jeden z hrdinů kolonu oranžových automobilů. Jakkoli o automobily se zcela nejedná, byly to Zastavy, v jejichž jméně je již obsaženo hodnocení kvality. V koloně ale nejede zločinec, nýbrž velice malý člověk, který na bosenskočernohorské hranici kontroluje pašování přes Chorvatsko, jak logicky vysvětlil znalec poměrů Simon.
Dozvíme se také, že Simon měl muslimskou dívku, se kterou čekal děťátko až do té doby, než ji do bříška trefilo pět kulek vypálených srbskými zloduchy. O dojemnou scénu nemohl být film ochuzen, takže vidíme obrovité průstřely na pupku nebožky, která musela být alespoň ve čtrnáctém měsíci. Pan Gere pietně zakryje jakýmsi hadrem její znásilněné lůno, doprovázen pošklebky odporných četniků, ještě odpornějších než ve filmu Bitva na Neretvě, kde byli skutečně velice odporní, vtom uvidí procházet Lišku, který celému vražedněznásilňovacímu přepadu velel. Jediné, co jej od zabití tyrana, které z hlediska vyššího principu mravního není zločinem, odradí, je jeho afroamerický přítel a také holé ruce, které proti automatům ochranky mnoho nezmohou. Právě tento akt teroru způsobil Simonovo odejití z televize a díky němu je jeho srbofobie na hodnotě 2,5 Urbanu.
Pokud pominu divokou jízdu z Višegradu, kdy Mercedes s našimi hrdiny ohrožuje kamion, zřejmě s nájemným vrahem Hepnarovićem, a kdy si Simon splete cestu a omylem místo do Sarajeva jede do Pale, prý nejhoršího místa, kam mohou jet, totiž „zcela srbské oblasti“, chodemmimo těžko říct, jak mohl v Han Derventě špatně odbočit, když silnice z Romanije vede jasně do Sarajeva a na Pale je třeba odbočit velmi prudce doleva, nejnapínavější místo z celého opusu je, když Liška nechá statečné novináře unést z hotelu a zlikvidovat svým nejvěrnějším strážcem, psychopatickým Srdjanem, který má na čele „azbukou“ vytetováno „zemřel před narozením“. Tento šoumen okolo přivázaných reportérů tančí podivný rituální tanec, při kterém drží v rukou sekeru na zabíjení muslimů, Chorvatů, Albánců, kolaborantů a špionů a tváří se absolutně pošahaně.
Naštěstí včas zasáhne komando CIA a trefí Srdjana doprostřed nápisu. Bohužel při zatýkání Boghdanović prchá, což u tří hrdinů definitivně pohřbí důvěru v OSN, USA, CIA, ICTY a další organizace. Proto nedbají doporučení, aby opustili horkou bosenskou půdu a na vlastní pěst se vydají chytit Lišku. Kde jinde, než při lovu na lišky, kam chodí bez ochranky, která by mu vulpsa vyplašila. Doktora zajmou a převezou do vyhlazené muslimské vsi, kde vydechla naposledy Simonova milá, aby ho nechali svému osudu spoutaného na návsi, která se i přes nedávné praktikování genocidy lidmi jen hemží. Hrdinové tedy dají přednost morálnímu vítězství před odměnou v řádu milionů špinavých dolarů a konečně se spolu na sarajevské Baščaršiji loučí a říkají nakonec asi nějaký vtip, ale přes slzy dojetí jsem ho nevnímal. Tuto absurdní komedii musím samozřejmě doporučit.
