Archiv rubriky ‘Kůltůrní front’
Obludný plakát na novou českou veselohru, který se objevil na místech veřejných, znamenal pro Klub dobrého diváka špatných filmů opravdovou výzvu. Vyzbrojeni kukuřičnými pukanci a dobrou náladou jsme s kolegou Benem usedli do pohodlných křesel multibiografu a napjatě očekávali slibovanou žeň humoru. Znamením nám měla být výzva na vstupence, která hlásala, že se jedná o večer s otevřeným koncem a to díky novému lubrikantu firmy Durex, který jsme dostali coby dárek. Ještě během reklam jsem doufal, že film samotný nemůže být horší než nevkusný poutač.
Všemohoucí však mé prosby oslyšel. Jakýsi ublížený národní umělec kdysi prohlásil, že kritizovat je snadné a nejsnadnější pro někoho, kdo nic nevytvořil. V tomto případě to však není pravda, zhlédnutí snímku Ulovit miliardáře je prožitek na úrovni podstoupení chemoterapie, extrakce osmiček bez umrtvení či večere s přítelkyněmi vlastní matky ve vegetariánském restaurantu. Co o prožité hrůze napsat? Režisér Vorel dosáhl úplného (absur)dna. Celá ta filmařská uvozhřenost má zřejmě působit jako záměr, ale nejsem si zcela jist, že by tvůrci byli stejně úspěšní, pokud by se rozhodli natočit brilatní a tuze dobře vypointovanou komedii.
I přes několik dílčích špílců, které musím ocenit, není komedie zrovna k popukání, ani děj nikam moc nekvačí a z některých hluchých míst bylo stydno i mně jako divákovi. Daleko nejstrašidelnější však pro mne byly herecké výkony, které byly, zřejmě záměrně, okořeněny nefalšovaně afektovanou sklepáčtinou, která však po dvaceti letech nepůsobí stejně čerstvým dojmem jako u Vorlových raných opusů. Naopak. Je pěkné, že na place bylo veselo a znovu se sešla ta stará parta železná, ale výsledek je průšvih. Zvlášť ukrutným zážitkem, dokonce i na úroveň této humoresky, byl výkon té dámy, co hrála roli „blbé modelky moderující počasí“. Obsazování modelek do rolí úplně blbých modelek by měl napříště regulovat zákon.
Jedinou pozitivní stránkou tak byla zábavná úloha Radomila Uhlíře, upřímně vtipná hlavně díky hercově fyzické výbavě. A potom několik vtipů atakujících židovské soudruhy, které jistě oceníme my všichni, co máme židovské kamarády a platíme za ně pivo. Zbytek je zlo v krystalické podobě a nebýt her v mobilním telefonu, nezastihl by nás konec v sále. Demonstrativně jsme alespoň odešli na začátku titulků. Zcela stranou nechávám poslání filmu, který snad měl být jakousi nejasnou zprávou o stavu světa a nastavovat zrcadlo naší prohnilé společnosti, ze které se vytratila pravda a láska. Doufejme jen, že film neodstartuje novou vlnu „komunální satiry“ a volně tak nenaváže na strašidelné privatizační komedie minulého decénia. To ať už raději vyhrají ve volbách oranžoví a zdraží nám pivo.
Všechna ta filmová krev, co kdy na plátně vytekla, to je vlastně degradace každé loužičky krve pod skutečnou obětí, jak správně usoudil Honza Zeman. Filmaři se však krve nebojí a dobrotivý kriminalista by se asi divil, obzvlášť při jeho názoru, že sexuální vraždy nejsou na to, aby se strašili lidi v biografu. Ne každý však smýšlí stejně. Nechtěl jsem se ale psát o Zemanovi z Konviktské a vlastně ani o vrahovi ne, jen jsem si vypůjčil nadpis od známého režimního a následně protirežimního poety.
Chtěl jsem psát o ubohé oběti. Při prohlídce paklíku laciných DVD, které jsem nestačil vidět, jsem narazil na snímek Sametoví vrazi režiséra Svobody, který se pokusil o zpracování skutečného tématu, tedy špatnodružství tzv. orlických vrahů, kteří se v devadesátých letech nechvalně proslavili tím, že zabili na objednávku několik lidí a kosovského Albánce, přičemž libůstkou na jejich počínání bylo ukládání nebožtíků do sudů s louhem a následné skladování těchto konzerv na dně Orlické přehrady. Film samotný je sice zručně provedenou rekonstrukcí, ale jako celek mne zásadně nezaujal. Jakkoliv nelze upřít minimálně Janu Dolanskému, že si vystřihl roli poněkud psychotického zabijáka s až mrazivou opravdovostí.
Hlavně však nikdy nezapomenu na scénu, kdy si nájemný mordýř dojde pro jakéhosi asfaltéra, jehož vraždu si objednala paní choť, pro nepřekonatelný odpor a protože se chtěla zmocnit rodinné vilky postavené za vydřené asfaltérské peníze. Scéna vraždy, kdy si nešťastný malý človíček opéká uzenky na pánvičce, strouhá si k nim křen a pláče, zatímco do domu vniká vrah, je vážně silná a notně dojemná. Nakonec nejenže mužík přijde o život, ale ani na špekáčcích si nepochutná. A to je škaredé velice velmi a co je nám platno, že zlořečený vrahoun je před závěrečnými titulky odsouzen a uvržen do nápravně-výchovného zařízení. To se prostě nedělá.
Je zajímavé, jak se v případě nového filmu Sashy Barona Cohena semkli kritici a recenzenti v jeden šik, který Bruna odsoudil coby oplzlou a nenápaditou podívanou. Kdyby to tvrdila pouze Mirka Spáčilová, bylo by to v pořádku, už jen proto, že nemá Kugelsack, ale tato neslýchaná neloajalita mne překvapila. Zkraje se tedy přiznám, že jsem byl filmem nadšen a hýkal jsem ponejvíce u nejlascivnějších špílců. Maminku bych ale na Bruna asi neposlal. Myslím, že by mluvící penis ani šlapací dildo neocenila.
Děj je poměrně nekomplikovaný, přesto ale nesouhlasím s komentáři, že film nedrží pohromadě. Dějová linka mi přišla jednoznačná a zvláště jsem ocenil střídání třeskutě vtipných a zenových pasáží. Na začátku byla výpověď, kterou dostal moderátor pořadu Funkyzeit mit Bruno, díky nehodě způsobené originální kombinézou ze suchých zipů. Rozhodne se tedy odjet do Ameriky, aby se stal největší rakouskou celebritou od dob Adolfa Hitlera.
Zbytek snímku není nepodobný Boratovi, nic netušící aktéři jsou konfrontování s rakouskou buznou a obvykle si sami stoupnu na hrábě své homofobie a blbosti. Propastný rozdíl však není jen ve vzhledu buranského Kazacha a depilovaného moderátora, ale především v tom, že Bruno navazuje tam, kde Borat skončil. Žerty jsou výrazně drsnější a řekněmě fyzikálnější.
Nechci se dopouštět soudu komu všemu Bruno nastavuje zrcadlo, jestli americkým soudruhům, celebritám, homofobům, otevřeným gayům či době, ve které žijeme. Krom řady skvělých nápadů – výměna černouška za iPod, návštěva odmašťovny pro gaye nebo hvězdná píseň Holub míru – lze panu Cohenovi tleskat hlavně za realizaci a dotažení humoru až do úplného konce. Nemluvě o veselé „němčině“.
Osobně se nedomnívám, že by byl Bruno horší než Borat, jakkoli Borat má tu výhodu, že byl první. Každopádně má smysl tuto poctivou porci laskavého gay humoru vidět. A na závěr bych chtěl říct, že nejsem homofob ani rasista, pouze obdivovatel humoru homofobního a na rasových předsudcích založeného. Což ale neznamená, že neopovrhuji nevkusnou gaykulturou a nedělá se mi kyselo při pohledu na dva líbající se muže. Ale co, jaké su, takové su, aspoň nésu Aleš Cibulka.
Na česko-polských vztazích je nejzajímavější, že žádné nejsou. Jistě je to lepší, než vyhrocené žerty německých soudruhů, přesto nelze nevidět, jak k sobě máme daleko, ačkoliv geograficky blízko. Už proto mne přišla idea česko-polského filmu o srpnové invazi spřátelené armády jako velice neotřelá. Navíc polský snímek o posádce tanku je pojem sám o sobě. Tedy byl.
Předem musím říct, že mi na plátně chyběla roztomilá Marusia, heroina mého dospívání. A nejen ona. Idea příběhu o tom, kterak polští souduzi zašlou v rámci bratrské pomoci i jeden tak T-34, který je více relikvií z druhé světové války než funkčním obrněncem, a který se nejprve ztratí, aby posléze vjel do pohraničního pohostinství, je bezesporu nosná. Bohužel výsledek vyzněl poněkud do ztracena.
Po zhruba hodině komedie naprosto ztratí tempo, což neznamená, že by do té doby nějaké měla, a zcela se rozmělní. Už do té doby je nejasné, jaký byl úmysl tvůrců, chvíli se jedná o absurdní komedii, chvíli o lidovou veselohru. Najednou se však objeví tragická scéna se zabitou dívkou, dle mého soudu zcela zbytečné, načež příběh nejasně pokračuje k nejasnému konci.
Vtipné jsou samozřejmě gagy postavené na rozdílnosti obou národů, nejvtipnější pak asi polské dialogy. Pocit, že řeč druhého národa je totálně směšná, je nakonec asi jediné, co s Poláky máme opravdu společné. Výkony herců si netroufnu hodnotit, ale obzvlášť opilec Menzel mi přišel vcelku nepřesvědčivý. Frontal nudity taktéž nic mnoho. Při troše dobré vůle by se z toho ale něco sestříhat dalo. Takto zůstala poněkud nudná a neuchopitelná komedie. Možná se jednou bude mluvit o nové vlně nepříliš vtipných komedií z počátku 21. století.
Uznávám, že právě probíhající festival se nejmenuje Srbofest, přesto mne letošní nabídka filmů z prostoru bývalé Jugoslávie zklamala. Jako samozvaný popularizátor srbské kultury a balkanizátor střední až východní Evropy si dovolím alespoň upozornit na nabízené opusy.
Slzy na prodej
Jasný favorit. Málem mne distribuční název zmátl, ale jedná se o film Čarlston za Ognjenku, který jsem ondyno přes úpornou snahu nestihl v Bělehradě navštívit, anžto jsem se musel věnovat degustaci piva Jelen. Popojedem. Jedná se o prvotinu režiséra Uroše Stojanoviće, která vyvolala v Srbsku světový ohlas hlavně svou vizuální stránkou. Zde možno zhlédnout upoutávku.
Film se odehrává v Srbsku v meziválečném období (mezi první a druhou světovou válkou), vypráví příběh o ženách obývajících horskou vísku, o jejíž mužské obyvatelstvo se postaraly předchozí válečné konflikty. Poté co při nehodě vypoví orgán posledního mužského exempláře v podobě jakéhosi děda, vydávají se dvě sestry do světa pro skutečného samce. Nemalou motivací pro návštěvu je i roztomilá Sonja Kolačarić či vnadná Katarina Radivojević v hlavních úlohách.
Sníh / Snijeg
Děj se také odehrává v balkánské vesničce bez mužů, které odnesla válka, tím však podobnost končí. Na oficiálních stránkách se v anglické verzi píše „Two businessmen unexpectedly visit Slavno demanding the residents to leave the village offering money in return. The villagers face a dilemma: should they accept the offer that could save their lives but destroy their souls?“ V tzv. bosenské verzi se píše to samé, jen je situace uvozena tím, že hrdinové filmu přežili „četnické masakry“. Febiofest pak říká „Dorazí k nim ale srbští spekulanti, kteří se snaží jejich zoufalé situace využít a připravit je, tentokrát nenásilně, o jejich domov, a tím i o duši a vzpomínky…“ Je třeba vše správně pojmenovat.
Tato podívaná vznikla v bosensko-iránské koprodukci, což je samo o sobě zárukou vítězství pravdy a lásky. Obávám se, že zde vzniká jakási nová vlna bosenského filmu, kdy mladé režisérky točí tuze dojemné filmy, filmařsky zručně vyrobené a spojené sdělením o utrpení „bosenského“ národa od zlých četniků. Přitom se v Bosně točí i dobré filmy. Při pohledu na herecké obsazení mne napadlo, že najít bosenský film bez Emira Hadžihafizbegoviće je jako najít vietnamského stánkaře, který se nejmenuje Nguyen. Pokud už nic jiného, snad půvabná Zana Marjanović coby Alma by mohla být výzvou k návštěvě kinoteatru.
Svět je veliký a záchrana kyne odevšad
A to je vlastně vše. Do třetice uvádím snímek v bulharsko-německo-maďarsko-slovinskou koprodukci, kde hraje hlavní roli skvělý srbský herec Miki Manojlović, u nás známý třeba z Kusturicova Undergroundu.
