Archiv rubriky ‘Kůltůrní front’

Jak k nám přijel cirkus

Na životě v podhradí je pěkné i to, že kromě přiblbých turistů s rachtajícími kolečkovými čemodány dorazí i spousta příčetných a nebo jinak zajímavých lidí z celého světa. Třeba Japonec v kimonu a vietnamkách japonského typu s tradičním uzlíčkem v ruce, mimochodem v něm neměl ukryty rýžové buchty nebo jinou šmakuládu, ptal jsem se. Takto se přede mnou před několika dny objevila velice roztomilá drobounká artistka, která si čas mezi vystoupeními krátí fotografováním přístrojem dírkového typu. Starší ročníky si jistě vzpomenou na Dirkon z abíčka, vystřihovánku, která sice měla dezén připomínající opravdový fotoaparát, ale jednalo se o prostou a nefalšovanou kameru obskůru. V mládí jsem ještě nevynikal zručností a tak jsem skončil u podlepení skládačky čtvrtkou za pomocí disperzního Herkulesu. Zvlněný polotovar poté putoval do směsného odpadu, tříděný tehdy ještě nebyl.

Ačkoliv jsem ke kutilskému pojetí dírkové fotografie po této zkušenosti drobet skeptický, s půvabnými artistkami jsem ochotný se o této disciplíně bavit celé hodiny. Na Malé Straně plyne čas jinak a prohovoří se zde mnoho hodin nejen s varietními umělci. Protože jsem ale ženatý muž, nepadlo mi ani na mysl, zvát kamkoliv křehkou cirkusačku, zato jsem ale s potěšením přijal pozvání do cirkusu. Slyšel jsem cosi o tom, že cirkus prošel v posledních dekádách jistou renesancí a pramálo již připomíná onu manéž z dob, kdy prabáby našich pradědů byly ještě dětmi. Naposledy jsem byl v takovém tradičním šapitó ještě jako dítko a byl jsem notně vyděšený směsicí puchu z drezůrované zvěře, skřehotání namaskovaných klaunů a přítomnosti šelem, které smrděly ze všeho nejvíce. Ne že bych se nějak enormně těšil, ale zvědavý na ten nový cirkus jsem byl do té míry, že jsem na představení šel. Navíc když bylo zadarmo.

Naše lístky jsme si vyzvedli v pokladně a musím uznat, že běžná cena neprošla kolem slova zadarmo ani zdaleka. Na to, že tihle noví cirkusáci nedokáží ani vycvičit pár pudlic, nemají strach říct si koruny. Prý jsme ale šli hlavní hvězdu celého festivalu cirkusového typu a musím uznat také, že účinkujících bylo na místě jako vojáků terakotového typu a takový cirkus prostě něco stojí. Abych však nebyl za škarohlída, ihned jsme si všiml, že ve stanu to nesmrdí ani trochu a nemuseli jsme se tam brodit haldami pilin. Což se ukázalo jako praktické, protože angažovaní převaděči převáděli nás diváky z místa na místo, protože vystoupení se odehrávala všude možně i nemožně a tak byli všichni stále v pohybu a to bylo to nejmenší, co dávalo celému představení úžasnou dynamiku. Živá kapela šlapala skvěle a nebyl to nějaký unylý doprovod vybraný z učenlivých šumavských tenťáků. Všichni účinkující účinkovali téměř nepřetržitě a to buď ve více či méně sólových výstupech a nebo také jako živelné výplně přesunů obecenstva, případně jako statisté hlavního účinkujícího, kteří ale statičtí nebyli ani maličko. Zkrátka stále bylo na co se dívat a tak se ani nepřítel divadla pohybové typu jako já nemohl nudit.

Kromě totálního nasazení souboru však bylo nutné ocenit i nápady, se kterými přicházeli v jednotlivých vystoupeních, kde se střídal humor s působivým a více divadelním pojetím, vše do cebe výtečně zapadalo a obzvlášť v druhé půlce vše gradovalo až do finále. V druhé části bylo také vystoupení naší maličké akrobatky, kterou jsem chvíli podezíral, jestli není jakýmsi Jiřím Lírem cirkusu, protože v první půlhodince jen poskakovala s ostatními a do větších akcí se nepouštěla. Ale žádná žena vedlejší role to nebyla, její výstup s jedním a posléze třemi lany patřil k nejpůsobivějším a sklidnila myslím největší ovace, ale možná to bylo proto, že jsem předtím měl v ruce kelímek s pivem a nemohl jsem se tak plně zapojit do pleskání. Všichni byli skvělí, mimo jiné jsem si zapamatoval dívku, která nesměla zkoušela žonglovat s jakýmisi kuželkami připomínajícími malé panzerfausty a poté, co jsem nabyl dojmu, že se jedná o záskok cirkusové mzdové účetní, tak točila ve chvíli mnoha a mnoha kuželkami nad sebou s takovou lehkostí, že v tom musel být nějaký fígl. Provazochodec s přemety na provaze, tedy na dvou, které střídal byl také bezvadný, nemluvě o svalnatci, který ve vzduchu z několika provazy dělal uzly, ze kterých visel. Nakonec se všichni a všechno točilo v kruzích a do toho padal sníh a kapela hrála děsně ryčnou píseň a já jsem jim odpustil i ty pudlice. Nechci si ani představovat, kolik víček se musí sebrat, aby našinec měl na lístek, ale příště si ho dost možná koupím.

Ofenzíva na kulturní frontě

U příležitosti autorova nevýznamného životního jubilea uvádí galerie Analogue výstavu barevných fotek Lomu zdar! Autor je zapáleným fanouškem fotoaparátů ЛОМО již od dvanácti let, kdy našel pod jolkou své první lomo, slavnou zrcadlovku dvouokého typu Lubitel, která se v rukou průměrně šikovného pyjonýra mohla proměnit v nebývale kreativní nástroj. Také autorovu tvorbu posunul nový přístroj o mílový krok dále, už jenom proto, že na rozdíl od torza neméně dvouokého Flexaretu, který měl do té doby k dispozici, nechyběl Lubiteli objektiv ani žádná další součástka.

I přes problémy v dodavatelsko-odběratelských vztazích tak mohl autor začít zaznamenávat svět kolem sebe na kvalitní svitkový materiál tuzemské výroby. Do dnešní doby se dochoval jeden soubor dokumentující tehdejší dovolenou v Jugoslávii. Autor nakonec vyměnil fotoaparát za vláčky elektrického typu, čímž položil základ budoucí kariéře obchodníka s foto technikou. Slibně se rozvíjející zálibu ukončily záhy události listopadu 1989, kdy nejprve nebyl autor vpuštěn příslušníky sboru veřejné bezpečnosti na Národní třídu, kde se nacházela nejlépe zásobená a zároveň jediná prodejna s východoněmeckou modelovou železnicí. Následně došlo k rozpadu východního bloku a tím i světa velikosti TT, tedy železnice modelářského typu v měřítku 1:120. Autorovi bylo jasné, že nedostatkový prostřední díl dvoupatrové osobní soupravy ČD již nikdy nesežene, návrat k fotografii tak mohl pozvolna začít.

Cesty osudu jsou často klikaté a tak se autor dlouhé roky věnoval občanskému povolání, složenky platil řádně a včas a za ušetřené prostředky si v roce 2004 mohl dopřát jednu z prvních alespoň trochu dostupných zrcadlovek digitálního typu. Ostudné parametry zařízení navzdory olbřímí ceně však nedokázaly uspokojit autorovy představy a potřeby tvůrčího typu, mnohem lépe si vedl postarší kinofilmový foťák za několik stovek. Po dalších dvou pětiletkách sbírání různých analogových přístrojů byl autor nucen přesunout sbírku do samostatných prostor, kde v roce 2014 otevřel první obchod analogového typu v Praze.

Ačkoliv by se mohlo zdát, že není rozumné nosit si práci domů, autor přesto pokračuje v analogové tvorbě, čehož je důkazem vystavovaný cyklus fotografií vzniklých za poslední rok. Společným jmenovatelem snímků není jen použitá lomo technika a postupy, ale také místo vzniku. Dovolené v Jugoslávii totiž zůstal autor na rozdíl od železnice věrný dodnes.

Jak jsem navštívil kulturu

Pomyslel jsem si, že jsem dlouho nebyl v kinoteatru, ostatně údobí mladické nerozvážnosti naplněné návštěvami pokleslých komedií tuzemského typu je totam a na probírání se masovou produkcí a hledání perel není čas. Někdy ovšem stačí jen pomyslet a ďábel je ihned připraven splnit nevyřčené přání. Na pozvání na oba díly filmu Nymfomanka jsem od počátku hleděl s nedůvěrou a obavami, nedokázal jsem však domyslet, o jak rafinovanou hrůzu se jedná. Předně stopáž delší než čtyři hodiny znamená utrpení fyzické, popravdě jsem nevěděl, jak si mám sednout, již během prvního dílu. Žádným požitkem však pro mne nebyl ani film samotný. Zbytečně šokující podívaná plná různodivných metafor a alegorií, natočená hezky, ale pro mne vážně prázdná a zbytečná. Nedokázal jsem ocenit odvahu volby tématu a ni neotřelý přístup k němu. Mladí lidé, kterých byl kupodivu plný biograf, vypadali, že se dobře baví a posléze si horečnatě vyprávěli o pasážích nového filmu. Ve mne bohužel vyvolal jen smutek a pocit zbytečně stráveného času. Kde je ta doba velkých filmů, které neměly potřebu lacině šokovat, třeba takový Amarcord, že?

Ikdyž vnady paní trafikantky šokující byly a to nemálo. Protože neštěstí nechodí samo, byl jsem o dva dny později nucen navštívit divadlo, jelikož jsem pod jolkou našel lístek na představení Pěna dní.  Asi jsem citově oploštělý a emocionálně chladný, ale ani tento kousek na mne nezapůsobil ani málo, naopak mi přišlo, že nuda je to ještě větší a utrpení hlubší i přes méně než poloviční čas. Židličky skládacího typu v divadle zážitek také neumocnily, natož onen vysoký muž s hlavou nápadně připomínající tmavý karfiol, který seděl přede mnou a přes jehož mohutné kadeře jsem neviděl na scénu. Ale nebylo o co stát, občas jsem vykouknul, abych viděl na mladá děvčata, ale zážitek z nudné a toporné hry to nenarovnalo. A nepomohl tomu ani pan Liška, který se snažil být vtipný. Dokonce jsem začal cítit zášť k ostatním, kteří se jeho špílcům smáli. Nejhorší bylo, že v sále byla jen jediná ulička uprostřed a ta nebylo možné se protáhnout ven a nebylo ani vhodné, jako třeba v kině, kontrolovat novinky ze sociálních sítí na mobilním telefonu.

Posledním kulturním počinem týdne byla návštěva hostince U Jindřišké věže, jehož směrovací číslo bude dost možná tři jedničky padesát. Tento slovutný podnik jsem navštívil po delší době a musím říct, že se snaží držet prapor čtvrté cenové skupiny hrdě vztyčen, ačkoliv aktualizacím se zde také nevyhnuli. Na toaletějiž teče teplá voda a jídelní lístek je téměř vkusně graficky upraven a zataven v plastické hmotě. Ale s dobou zde šli vždy, je tomu již více let, co jsem si zde objednal žebírka a prkénko bylo zkrášleno plátkem kiwi, kterýžto plod se k hořčici a křenu hodí jako máloco. Jelikož mne koketní slečna servírka několikrát právě žebírka doporučila, rozhodl jsem se obětovat pro vědu a vyzkoušet, jestli nepřidali třeba květ opuncie nebo nějakou jinou kulišárnu. Kupodivu nepřidali, ačkoliv ledový salát mne taktéž neohromil. Bohužel ani žebra samotná, která byla temperována příliš krátkou dobu a chybějící barva byla nahrazena hnědým přelivem nasládlé chuti. Zdálo by se, že to byl týden pro kulturu kritický, ale točené pivo tankového typu nakonec spláchlo hořkou pachuť z kulturní fronty i tu nasládlou z žeber a možná by spláchlo i Nymfomanku 1+2, kdyby bylo podáváno včas a v dostatečné míře.

Naděje umírá jako poslední

Na české filmy jsem poslední roky chodil s obavami, podobně jako k zubaři, člověk podvědomě očekává, že to bude bolet. Nejinak tomu bylo i před promítáním posledního opusu mistra Vejdělka, jehož minulá veselohra mnou otřásla, hlavně postava vilné penzistky sršící vtipem a touhou.  To, že jsem před multibiografem ztratil lístek, mne přesvědčilo, že můj anděl strážný byl přítomen a má mne přes veškeré výhrady rád. Nad vřelostí jeho citu jsem lehce zapochyboval, když jsem lístek na nablýskané podlaze obchodního centra našel. Nebylo vyhnutí. Vlastně jsem návštěvu úplně neplánoval, ale zbyl mi nějaký čas a nechtělo se mi jet domů a zase se vracet, tak jsem se rozhodl poddat se osudu a jít na první představení, které bude k dispozici. Slečna za pultem nabízela ještě nějaký zahraniční horor, ovšem po nich špatně usínám a český film obecně je horor svého druhu.

K mému překvapení však Muži v naději, které jsem nevím proč považoval za Muže v říji, zcela opustili tradici nové české vlny komedií bez humoru a jakkoli se nejednalo o legrandu intelektuálního typu, bylo to prostě vtipné. Zaznamenal jsem komentáře plivající po nemorálním schvalování nevěry a nevěrníků a tvůrcům spílající do ničitelů české společnosti. Myslím, že pro nákup morálky by se mělo chodit v neděli do kostela a ne do kinoteatru. Navíc v národě, který se cpe eidamskou cihlou jako protržený, nelze o morálce mluvit. Dokázal bych si představit, že by ve filmu nemuseli hrát tolik provaření herci, ale chápu cílení na masy, nakonec hráli dobře. Velikým překvapením pro mne byla slečna Vica a její prsy. Jistě, když si oblékla červené minišaty bylo to trapně prvoplánové a kýčovité, podobně jako třeba červené Ferrari. Vůbec tedy hlasitě odsuzuji způsob, jakým se tvůrci postavili k otázce genderu, a domnívám se, že kdyby snímek viděly ukrajinské topless aktivistky, musely by se opět svléknout.

Nejenže se mi již dlouho nestalo, že bych se na českém filmu spontánně bavil, zatímco zde jsem se naprosto v souladu s davem a bez pocitu studu smál všem těm prvoplánovým gagům, ale některé scény byly zrežírovány a sestříhány tak mistrně, že jsem byl u vytržení. Nemluvě o tom, že vypouštění popela na horské dráze je důkazem, že i zcela mainstreamový opus si může dovolit humor, který není z výprodeje. Zkrátka a dobře film se mi líbil a na českou komedii byl nebývale vtipný a dokonce mi ani nevadilo, že se na chvíli z komedie transformoval do jiného žánru, tak to v životě bývá. Ale možná je to celé způsobené jen tím, že jsem citově oploštělý a emociálně chladný člověk, který má raději jihočeskou selku než pražskou intelektuálku. Zajímavé je srovnání s posledním filmem pražského žáka Rajka Grliće, který také špásuje s tématem nevěry, ale přeci jen o vous sofistikovaněji a obsahuje více plnočelné nahoty = je lepší. Prohrát s lepším soupeřem není hanba.

Jak jsem navštívil Febiofest

Dlouho jsem nebyl v kinoteatru, jelikož kvalita zábavné produkce, která je většinou nasazována v multibiografech, je prachbídná a v blízkosti těch několika osvícených kin se špatně parkuje, proto jsem přivítal další ročník Febiofestu. Těšil jsem se hlavně na zastoupení kinematografií západního Balkánu, které mne nakonec jako obvykle zklamalo, ale lidstvo je tupé a pravý Srbofest by neocenilo. Přesto jsem si katalog filmů prohlédl a na každý den si zakoupil vstupenku. Filmový marathon byl příjemným zpestřením předjarního stereotypu, leč mnohočetné sledování festivalové znělky a upoutávek na obchodní aktivity se ke konci stalo pravým utrpením. Také mne nemálo vadili diváci, kteří chrchlali, šustili a dokonce se našli tací, kteří přišli i s několikaminutovým zpožděním a při hledání místa rušili nás dochvilné, kteří jsme v sále byli s předstihem. Otravné bylo i všechno to festivalové třeštění, ankety, kejklíři, besedy s tvůrci. Na protest proti tomu jsem se snažil opouštět sál při začátku titulků.

Všechny festivalové útrapy však vyvážil pohled na mladé slečny intelektuálního typu. Zajímavé, kolik drobných a jistě citlivých dívek chodí osamoceně na odpolední projekce filmů z bývalého sovětského svazu. Neméně zajímavé je, proč si sedají o dvě řady dále a vedle mne musí usednout funící muž v zapocené kamizole řidiče dopravních podniků nebo postarší madam oplývající půvabem soudružky Krupské. Abych nebyl k oné ženě nespravedlivý, musím vyzdvihnout, že alespoň nepáchla potem. Důležité jsou ale filmy. Potěšil mne opus pana Grliće Zůstane to mezi námi, vtipný příběh o dvou bratřích s poněkud chladnějším postojem k morálce a ženách okolo nich. Miki Manojlović se pro roli stárnoucích záletníků narodil, zápletka funguje, všichni hrají, začínající herečky se svléknou, tak to má vypadat.

Ne tak nadšený jsem byl ze srbského snímku Tilva Rosh, o kterém jsem dopředu věděl jen to, že vyhrál hlavní cenu na festivalu v Sarajevu, což naznačovalo, že se nebude jednat o příliš vlastenecky orientovanou podívanou. Až dokumentární film o mladé generaci ze srbské provincie, zastoupené dvojicí chlapců, kteří po maturitě nemají zcela jasno ve svých životech, jezdí na prknech a natáčí různé způsoby sebepoškozování dle vzorů ze západní prohnilé hudební televize a internetu, je možná skutečně výpovědí o době a lidech, ale pro mě je nejvíce připomínkou, že mé mládí je minulostí a dnešním chlapcům a děvčatům rozumím obdobně jako procesu separace radionuklidů. Ani slečna Dunja se neobnažila, film tak nedoporučuji.

Zato kyrgyzský snímek Zloděj světla o dobrotivém elektrikáři se povedl, jakkoli mám trochu dojem, že v prostředí chudého středoasijského venkova se teplý lidský příběh točí sám. Jednoduché vyprávění o hlavním hrdinovi, snícím o narození syna a zkonstruování větrné elektrárny se smutným koncem, byl překvapením. Zajímavý byl i gruzínský film Dny na ulici o muži,  který se snaží zkoncovat se svou minulostí, rozpadlým manželstvím a drogovou závislostí, což se mu ne  zcela daří. Na promítání jsem si donesl minerální vodu Borjomi a stylově se tak občerstvil, vzhledem k tomu, že na ni byla výhodná  sleva, zakoupil jsem celý karton.

Příliš nadšený jsem nebyl z rakouského Pokrevního přátelství, rozumím germánské potřebě vyrovnání se s obdobím nacismu a odsouzením dnešních obdivovatelů těchto zlatých starých časů, ale konfrontace neonacistů a gay komunity mi přišla poněkud příliš pouťová. Navíc jsem asi o něco víc nacista než gay. Na svou obhajobu bych chtěl poznamenat, že si na druhou stranu raději poslechnu Joan Baezovou než Jarmilu Šulákovou a upřednostňuji pražskou  intelektuálku čtoucí Sartra před jihočeskou selkou*. Pobavil mne také pan režisér, který po projekci prohlásil, že neonacismus není problémem jen jeho země, ale také naší. Cítil jsem v tom minimálně onu nutkavou rakouskou potřebu nás poučovat nejen o energetice.

Překvapení bylo argentinské Neviditelné oko o vychovatelce za dob vlády jedné junty, která ve své horlivosti dojde až tak daleko, že pozoruje žáky z úkrytu na pánských toaletách. Strnulá atmosféra ústavu, zájem slizkého ředitele, zcizující pocit osamění a zahledění do jednoho z žáků přinesou hlavní hrdince nejednu životní komplikaci. Izraelská Infiltrace ukazující, že život vojenský není jen život veselý mne tolik nenadchla, ale možná to bylo jen únavou na konci týdne. Stále šlo o zajímavou podívanou, minimálně oproti  konzumní produkci holyvůdského typu.