Archiv rubriky ‘Klub HoRoRO’

Všechny cesty vedou do Řípa

Opa, je to tady! Další akce klubu HoRoRO se odehraje 27. října a bude to výstup na horu Říp severní stěnou. Dlouho jsme se na tuto akci připravovali, domnívám se, že už dávali v Cípu židle na stůl. Krom rozhýbání našich krásných těl a hledání vesnických hostinců s laciným pivem a naloženou uzenkou se bude jednat i o vyjádření pochyb nad nadcházejícím dnem české stádnosti, kdy stádo vedené velkým kormidelníkem s knírkem vystoupí na Horu.

Sraz účastníků jest v 10.30 na Masa-rykově nádraží pod bustou TGM. S sebou jako již tradičně pevnou obuv, teplé oblečení, pláštěnku, kápézetku, přesnídávku a něco nápojů. Korektůrkovi připomínám, aby si vzal užívání.

Jak jsme nenašli K*******ě

Dnešní otvírák Mladé fronty, který pojednával o drahém másle, mě přiměl přinést neméně šokující zápis o ne zcela úspěšné víkendové misi klubu HoRoRO. Opět jsme se (počet je pravda pohyblivý, ale vždy se jedná o nás hochy, kteří spolu chodíme) rozhodli, že o volném dni vyjedeme za hranici dnů všedních. Tentokrát jsme zvolili návštěvu zámku K*******ě.

toto není karlštejn…

Cestou vlakem jsme se bavili na účet mladíka, jemuž z kalhot vylézala dobrá polovina trenýrek velikosti M, otočených rubem k světu. I zvolali jsme na něj mnohokráte, aby si otočil spodků, hoch však nereagoval. Došlo nám, že je asi cizinec. Cesta i tak pěkně utíkala při popíjení mléka a slivovice. Tedy já pil po ráno chutné ochucené mléko a zbytek kolektivu snídal švestkovou pálenku. Krom toho jsme tradičně žertovali s panem štíplístkem o funkčnosti záchrany.

Dojeli jsme však celkem bez problému do města B., kde jsme se vydali hledat samočinný výdejník hotovosti. Vybaveni penězi jsme navštívili velmi příjemný restaurant U Zlaté hvězdy, kde jsme posnídali jehněčí a plzeňské, abychom měli dost sil k připravované tůře. Po digestivu jsme vyrazili na K*******ě.

Již delší dobu jsem přesvědčen, že zlo světa pochází od architektů, ať už podle záhady zamčené komory či vývoje okolo cmundy po Kaplicku, takto chobotní knihovnice. I zde se architekt neosvědčil, tedy vlastně Architetka. Tato nebohá osoba nás totiž vedla na K*******ě s naprosto jistotou, k našemu překvapení však opačným směrem.

Došli jsme tedy k hřbitůvku s ostatky šlechticů benátských a hromadou dalších nebožtíků, viděli soutěž v pouštění draků, našli ulici zenového šarlatána a obchod s točeným rumem, najít K*******ě se nám však nedařilo. Otočili jsme se tedy směrem opačným a pochodovali tak dlouho, dokud nás nezastvail nerudný blbec s dobře metrákovým rotvajlerem. Z umanutého opakování výrazů „soukromý pozemek“ a „trhej“ jsme usoudili, že o naši návštěvu pranic nestojí a zahájili taktický ústup. Když jsme se vydýchali, konstatovali jsme, že to pitomé K*******ě už ani vidět nechceme a odešli zpět do restaurace U Zlaté hvězdy, kde nám bylo dobře.

Cestou jsme nalezli ukazatel, na kterém byl obrázek K*******ě, takže jsme mohli alespoň udělat mobilografii, abychom příště přesně věděli, kam jdeme. Slíbili jsme si totiž, že se na místo činu vrátíme a K*******ě najdeme!

Čtvrteční Sobota

Vidět Směšné divadlo Luďka Soboty a zemřít, říkali jsme si řadu let, když jsme míjeli tento kulturní stánek. Včerejšek vše změnil, splnili jsme první část pořekadla a nechybělo mnoho, abychom je naplnili celé. Ano, hrstka odvážných vedena mnou včera navštívila SDLS. Pěkně a poutavě o tom píše Herr Kollege na svém blogísku. Chtěl bych se na událost podívat s odstupem několika hodin a popsat ji svými slovy.

Plni obav, napětí a globalizační stravy z KFC (pojedli jsme protestně z důvodu ochrany deštných pralesů a lidských práv) jsme vstoupili do divadélka. Uvítal nás, jak správně píše Herr Kollege, lepenkový František Koudelka a zřízenec, který nám předal zaplacené vstupenky a pozdravil srdečným „Helou“. I sestoupili jsme do suterénu, kde jsem nalezli místa v poslední lavici u posledního stolu.

Popili jsme několik konzerv smíchovského piva a čekali na Mistra. Po dlouhých minutách nejistoty národní umělec vešel na jeviště a vykoktal uvítací formule. Znovu upozornil na skutečnost, že z „kontaminovaného“ večera bude snímán zvukový záznam. V pozadí bylo slyšet lupání otvíraných plechovek s pivem… Hned v úvodu zvedl laťku humoru do nebeských výšin, když přednesl svůj hit o rychlíku z Opavy (všichni ale víme, že z Opavy žádný přímý spoj není a je třeba jet nejprve do Ostravy a pak Pendolínem). Po úvodní porci srandy bez vtipu přišla zazpívat rusovlasá Marcela Holanová, keré to z plejbeku šlapalo jako v osmdesátých letech, jen fasáda se od předminulé dekády zdála poněkud opršelá.

Následovalo Mistrovo čtení z knihy a opět rusovlasá pěnice. Následně vystřihl Mistr s paní Adrianou vtipný rozhovor o hieroglyfech, do kteréhož slova se několikrát vtipně zamotal. Rusovlasá diva a vtipná etuda Sobotových na téma návštěvy sexuologické ordinace MUDr. Horké. Po této forbíně smrti již nepřišla rusovlasá písničkářka, ale jakýsi neznámý vojín zpěvák s kytarou, který vesele zazpíval úryvky z různých hitů osmdesátých let, u kterých parodoval příslušné interprety a nastavoval tím zrcadlo konzumní společnosti.

Poté měl Mistr monolog na téma vnitřní síla, který vtipně postavil na svém ztopořeném údu. Přidal k dobrému i několik slováčků (slovních žertů) jako třeba záměnu slov přirození – narozeniny. Hi, hi, hi. Druhým monologem v řadě byla poněkud fekální příhoda o jednočlenné horolezecké výpravě, kde bylo také několik genderově nevhodných špílců a vtipné srovnání vyvrcholení mileneckého páru a vrcholového pocitu.

Do všeobecného veselí přišel pan Faltus a imitoval pana Jablonského, který imitoval Mistra. Další zastávkou expresu srandy a člověčiny byla semaforská scénka s panem Šimkem, kterého z technických důvodů imitoval pan Jablonský, kterého imitoval pan Faltus. Došlo i na obávaného Dr. Práskala. Můj kalich v tu chvíli přetekl a vyzval jsem přísedícího kolegu Bena, aby se mnou šel popíjet kořalky k baru. V bifé na nás ale čekalo nemilé překvapení, bar tvrdý alkohol nevedl. Přijde mi to jako nemít prezervativy ve vykřičeném domě.

Jelikož došlo i pivo, začali jsme pít víno. Laciný veltlín se sice zdál zprvu trpký, rychle zpracované první tři sklínky však nedostatek odstranily. Během popíjení se k nám přidal i zbytek expedice a mohli jsme tak ve foajéru laškovat s panem Faltusem. Brzy byla přestávka a mohli jsme si dát opět víno. Zbytek představení už si nepamatuji, většinu jsem totiž trávil u baru a Châteauneuf du Lidl.

Po šesti až osmi pohárech onoho nektaru jsme se již spontánně řehtal, což jsem předtím činil jen v pauzách a nuceně. Co napsat závěrem, viděli jsme TO, zbořili se pod obraz a náramně se bavili. Samozřejmě jsme se ofotili s Mistrem, paní Adrianou, panem Faltusem, panem co hrál ve filmu Jak ukrást Dagmaru hlavní roli a s několika dotyčnými dámami. Fotky sem dávat nebudu. Jedině škoda, že nedorazila veselá vdova Šárka Rezková, na kterou jsem se osobně těšil. Ale co, šrandec musí bejt a občas i do toho dívadla je třeba zajít, aby se neřeklo, že jsem balkanac primitivac. Otázkou zůstává, kam náš klub HORORO vyrazí příště?

Pojďme se zasmát

Vážení kolegové, kteří navštěvujete tento blogísek, dovolím si zde navrhnout jednu velice satanulibou kratochvíli, o které s Herr Kollege Jaegerem již delší dobu hovoříme, ale jak tomu bývá u našich společných projektů, v realizaci zaostáváme. Jenže jak víme, humor jsou hrozinky v hořké buchtě našeho života.

Pojďme tedy navštívit pokleslý stánek kultury a oddechu, který se nazývá Směšné divadlo Luďka Soboty a zasmějme se hlasem jedinstveným z první brázdy Luďkově ostrovtipu, který jistě ani půl století estrády neobrousilo. Jako ideální se mi jeví veřejná nahrávka CD To nejlepší ze směšného divadla, kde bude navždy zvěčněn náš smích vybuchující v nečekaných pasážích. I výkřiky vole a nevole.

Cena lupenu se sice blíží ceně devíti plzeňských piv, ale pro kultůru je třeba něco obětovat. Ostatně těch plzeňských piv bude muset být po produkci komika mnoho. Večer smíchu se nekoná v sobotu, leč ve čtvrtek 4. 10. 2007 od 19.00 v SDLS. Kdo se k této člověčině přidá?