Archiv rubriky ‘Klub HoRoRO’

Expedice UK 2009

Šťastnější část Evropanů, kterým ještě krize nevzala práci a vepřová chřipka život, již plánuje letní dovolenku, lenošení u vody a chytání bronzu. V loňském roce se k nim přidali i zástupci klubu HoRoRO, ovšem čistě z vědeckých pohnutek. Letos jsme se rozhodli dovolenku oželet a vyrazit na poznávací expedici na Ukrajinu, abychom poznali, jak se tam žije lidem. S ukrajinskými soudružkami a soudruhy se setkáváme často, staví naše domy, váží salám v Albertu, v metru je můžeme vidět, jak  si vezou sekanou a dvacet rohlíků v ošoupané  igelitové tašce na ubytovnu. Co o nich ale víme, krom toho, že mají odstálé uši a placatou čepici mezi nimi? Rádi bychom našli odpovědi alespoň na tyto otázky:

  • je kožená bunda nutnou výbavou každého Ukrajince?
  • lze přežít atak komárů na Dněpru bez odEUru vodky a cibule?
  • zač je v Kyjevě boršč?
  • kdo na Ukrajině pracuje na stavbách?
  • svítí v Černobýlu hřiby?
  • je oranžová revoluce horší než modrá šance?
  • napsal Taras Ševčenko více veršů než má na Ukrajině pomníků?

Do týmu ještě přijmeme zdravotníka, průvodce a dvě asistentky. Odjezd je naplánován na přelom června a července.

Chorvatsko 2008

Letošní dovolená v Jugoslávii je za námi. Gott sei Dank, jak se říká v pohraničí. Pro milovníky silných zážitků mohu pobytový zájezd u chorvatských soudruhů jen doporučit, těm, kteří mají blíže k emoční nerovnováze, bych poradil podobnou libůstku oželet. Pokusil jsem se svodku událostí zkrátit jak to jen šlo, přesto se záměr ne zcela zdařil. Věřím však, že pro rodiče a přátele klubu HoRoRO to bude čtení zajímavé a poučné.

Cesta

Z cestovky dorazila dva dny před odjezdem obálka s poukazy na pobyt za hranicemi všedních dní a s ručně malovaným plánkem místa odjezdu. Odjezd byl naplánován stylově na 13.30, nikoliv však z Florence, nýbrž z Černého Mostu. Dorazili jsme v 13.35 a počali s nakládkou čínských tašek, těhotných lančmíty a laciným pivem, do útrob autokaru.

Smích nás brzy přešel, to když kolega ztroskotal při pokusech o zatažení střechy svého kabriovozu, který chtěl na blízkém parkingu zanechat. Rozdělili jsme se tedy s tím, že podstoupí servisní zásah a dožene nás cestou. Střechu mu hbitě natáhli a jistě by nás dohnal, kdyby se na osmém kilometru naší jediné dálnice nestal pasivním účastníkem řetězové nehody. Dojel za námi další den s pomocí pravidelných autobusových linek.

Zbytek výpravy si užil cestu se vším všudy, krátce po startu se do mikrofonu ozvala půvabná delegátka Lucka, která všem přítomným osvětlila, kam že se jede, jaké budou pauzy, kdy lze požádat o teplé nápoje a zdůraznila, že bychom neměli používat toaletu. Poté předala slovo jednomu z řidičů, který zopakoval varování před použitím toalety, protože prý smrad stoupá do vozu. Za chvíli už autokarem šustila aluminiová folie a klimatizovaný interier se zaplnil lahodnou vůní řízků.

Půvabná byla i zastávka v Rakousku, kde jsme byli Luckou varování, že na toaletě bude zřejmě vybírán poplatek. Jedna z žen z lidu, oblečená ve vietnamské sportovní soupravě s tygřím motivem, pochopila situaci a ušetřila půleuro tím, že popoběhla asi o pět metrů od busu, aby z pruhovaného textilu osvobodila tučnou řiť a počala kálet na okraji parkoviště. Po setmění jsme byli odměněni pohádkou o třech veteránech a brzy ráno jsme dojeli do cíle.

Kemp

Uvítal nás delegát Eda, který se sice jmenoval nějak jinak, ale pod dojmem prostého pobíječe much z výše zmíněného filmu jsme mu na vlastní jméno nemohli přijít. Dozvěděli jsme se, že ubytování máme až od 13.00, ale že nám naše věci zamkne v boudě na kraji kempu. Ponechali jsme tedy konservy pod zámkem a na radu Edy jsme se vydali po promenádě do blízkého městečka, kde byl nejbližší bankomat. Pravda, promenáda byla celkem nepatřičným výrazem pro panelovou cestu, která se vinula podél pobřeží, lemována tu ruinou někdejších toalet, tu políčkem ležícím ladem. Po patnácti minutách rychlé chůze jsme ale opravdu došli do městečka, kde byl nejen přístroj pro výdej bankovek, ale také spousta příležitostí pro jejich utrácení.

To se ale nedalo říct o oploceném kempu na druhé straně panelky, který se stal naším domovem. Celý areál, zřejmě bývalý pyjonýrský tábor, působil dojmem notně omšelým. Jediný obchůdek připomínal dobře zásobovaný konzum ve Voroněžské oblasti okolo poloviny osmdesátých let, ovšem s cenami vysokými velice velmi. Uprostřed chatek se nacházelo společné sociální zařízení, s oddělenými vchody pro muže a ženy, ovšem se společným prostorem, ohrazeným nedokončenou zídkou. Hovory některých soudružek při defekaci bylo těžké vydržet. V honosném objektu se nacházel i sprchový kout a dvojice umývadel, hlavně však nesnesitelný puch, na jehož původ jsme přišli záhy.

Blízko pláže se rozkládala venkovní restaurace s Neptunovým pódiem. Na něm probíhala každý večer diskotéková produkce dvou místních nájemných muzikantů, případně jiný program. Mrzelo nás, že jsme nestihli pondělní Křeslo pro hosta, do kterého usedl pan Kostka, takto celebrita týdne. Nestihli jsme ani focení s mistrem, zato jsme jednou viděli diskotéku a byl to zážitek na celý život. Na parketu se svíjela matka s dcerou, obě ve vyzývavém minioblečení a předvádějící jakési lascivní pohyby, otec rodu seděl u stolku, srkal zteplalé pivo a produkci svých krásek zaznamenával na video. Daleko strašnější však bylo zlověstné dunění diskotéky z nedalekého městečka, kde celý večer burácel Michal David, Helena V. a další estrádní umělci let minulých i současných.

Strava

Neohroženě jsme se zprvu vrhli do temperování konserv, moravské lečo s klobásou bylo barvy i konzistence nepopsatelné a odstartovalo výjimečný hodokvas. Během dvou dnů se zdravotní stav všech účastníků výpravy zhoršil a někteří počali mít vidiny. Další a další otvírané konservy přinášely jen zklamání. Těžko uvěřit drzosti výrobců, že takovou šlichtou dokáží doplnit slovy jako poctivá, lahůdková či domácí. Obzvlášť nechutným se ukázal pytlík s označením Dobrý hostinec, nijak nezaostávala odporná Poctivá gulášovka. Všechny masné konservy s vysokým podílem kůží byly k nepozření, lahůdkový lančmít při temperování pustil plazmu a kečup z Lidlu svou chutí ohromil.

Třetí den jsme byli nuceni experiment zastavit, snažili jsme se sice o ochutnání Turistické konzervy z Německa, ale ani vědomí, že se obětujeme pro vědu nám nedalo dostatek odvahy. Zbytek konzerv jsme sice z výzkumných důvodů otevřeli, ale obsah jsme rovnou přemístili do připravených čínských tašek. Pochopili jsme také, z čeho pochází děsivý puch na nedalekých toaletách. Nezbylo než zvolat dost a odebrat se na chutnou večeři z plodů moře. Oblékli jsme se do poslední písnické módy a vyrazili na tůru po panelce.

U přístavu jsme si sedli do nejbližší restaurace, honosně se rozkládající hned u mola v půvabném kamenném domečku. Pod dojmem obrázků z jídelního lístku jsme si objednali lahodně vypadající pokrmy. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem místo grilovaných olihní, zeleninového salátu a Pepsi obdržel sklenici světle hnědé vody se zbytky ledu a talíř se čtyřmi nevymytými tělíčky, hrstkou blonďatých hranolků a zeleninovou oblohou unavenou natolik, že i původní paní Paroubková by proti ní vypadala jako svěží třicátnice. Ostatně místní roznašečka právě vysvětlovala u sousedního stolu, že dva oschlé plátky rajčete, ještě oschlejší plátky okurky a zhruba polévková lžíce naprosto vysušeného bílého zelí je avizovaným salátem. O tom, že se chorvatští soudruzi ani nenamáhali přidat kupříkladu kousek citrónu pro dochucení potvor, o tom se již nemá smyl zmiňovat. Při ceně 79,- kuních peněz bych neočekával pokrm nesahající ani po kotníky plíčkům od Rozvařilů.

Domorodci

Nijak se netajím tím, že mi chorvatský národ není zrovna blízký. Krátký pobyt mne opět přesvědčil, o jakou hordu fašistů se jedná. Ať už to byla fotografie válečného zločince s nápisem hrdina na jednom z hotelů, samolepky s hesly z poněkud temného období, které mělo Chorvatsko za druhé světové války či tablo maturantů z Makarské, na kterém se omladina originálně zvěčnila s hákovým křížem.

Účastníci

Jestli jsme se na něco těšili, tak to byla právě sůl země. A úroda byla mocná. Krajánků všelijakých byl plný kemp, nutno přiznat, že písnické modely poněkud předběhly dobu a většina rekreantů byla oblečena méně výstředně, přesto jsme však do kolektivu zapadli. Na pláži byla jedna matračka vedle druhé, v tomto ohledu musím litovat skutečnosti, že mé lehátko se vyfouklo při prvním použití a již jsem nenašel chuť jej nafouknout znovu, proto jsem si s ním mnoho vodních radovánek neužil.

Užily si ale jistě dívky, které trávily na nafukovačce celé dopoledne, aby posléze připlavaly ke břehu vybarvené do ruda. Zvláště pak boubelky vypadaly v růžovém zbarvení jako roztomilá prasátka. Pozastavil bych se také nad odhalováním poprsí na oblázkové pláži. U mladých rekreantek jsem na ňadra hleděl se zalíbením, horší to již bylo u starších a urostlejších kusů. Jedno ale nepochopím. Rekreantka si ráno sundá horní díl koupacího kostýmu, vystavuje své prsy, maže je krémem se silným UV filtrem, houpá s nimi při chůzi po pláži celý den. Když se ale jde koupat, oblékne si podprsenku. Proč to? Kvůli rybám? Těžko říct.

Bylo až dojemné vidět nešťastné lidičky, jak třetí den pobytu žvýkají na pláži dovezený řízek, jak si k přesnídávce dávají gumový rohlík s májkou či malou vepřovou konservu. Nepopírám existenci třídních rozdílů a smířlivě připouštím, že pro mnoho z nich znamenala tato rekreace celoroční odříkání a nejednu sobotní směnu navíc. Přesto jsem se neubránil cynickému šklebu. Při pokusu o kontakt z lidiček obvykle zářila spokojenost, líbilo se jim prostředí, libovali si v možnosti sami si vařit, nevadilo jim spartánské vybavení chatek a pochvalovali si chutné pokrmy, které nabízejí místní restaurace.

Začala v nás hlodat neodbytná myšlenka, čím to jen je, že máme to stejné jako oni a nejsme přitom spokojeni? Nedokázali jsme najít odpověď, proto jsme se pátý den pobytu sebrali, vrátili Edovi klíče od chatky, přebytky potravin rozdali spolubydlícím, nepotřebný člun věnovali chudým dětem a odjeli rozjímat do Medžugorje, ale to je už jiný příběh…

Tak už to tady je…

… jedem do Jugoslávie. Čas odjezdu naší expedice do jadranské rezervace českého buranství se přiblížil. Sebrali jsme hozenou rukavici a dle plánu se o víkendu vrhnuli na nákupy potřebných kostýmů pro splynutí s davem a proviantu v německém centru zábavy a obchodu. Někteří začali na vlastní pěst a počali sobě pořizovat plovky.

Vietnamská tržnice v Písnici se ukázala jako správné místo, krom chutného pokrmu bun cha a vřelé asijské atmosféry se zde dají najít modely tak bizarní, že jsme začali mít strach, aby nás nakonec sůl země neprokoukla. Jedinou nepříjemností bylo, že nám trhovci ve stánku s elektronikou odmítli prodat tamagoči, což nás rozesmutnilo, v autobuse i na pláži by se plastikový kamarád hodil. ČOIku na ně!

Koupili jsme ale pěkné bermudy ze 100% psa.

Havajské košule.

Vkusná trika.

Osušku s originálním vzorem.

No a bez matračky není Čech. Hop, hop, hop.

V lidlové nákupně jsme doplnili potraviny, chutné konzervy, mezi kterými bych zvlášť vyzdvihnul výrobek „turistická konzerva“, u kterého se nám ani při důkladné četbě nálepky nepodařilo odhadnout, oč se jedná. Vzali jsme dvě. Laciný kečup, lančmít za patnáct očí a slazené mléko v konzervě slibují nevšední zážitky.

Na obrázku chybí soudek s pivem německé výroby, který se nevešel na stolek. Rozhodli jsme se také, že sardinky „Jadran“, které pochází z Maroka, slavnostně vypustíme do moře, aby se vrátily kořenům a znovu rozmnožily. V tomto chrámu konzumu, kde mají vše a v dobrých cenách, jsme nalezli i ideální plážovou obuv.

Jsme tedy myslím vybaveni a můžeme vyrazit za hranice všedních dní. Ještě zkontrolovat pas a jedeme! Trochu mne ale znervózňuje to, že z C. a K. CK zatím neposlali slíbený poukaz, dnes přejmenovaný na voucher. Snad se nedostali do finančních potíží.

Dovolená v Jugoslávii

To se vždycky něco pitomého plácne, někdo se toho chytí a nakonec dojde k realizaci. Takto jsme uvedli v život nápad s dovolenou v Jugoslávii, tedy konkrétně v Chorvatsku. A protože se v adventním čase vždy vyzývá k odklonu od materiálna a příklonu k tradicím, je ideální doba k představení celého nápadu v jeho kolosální velikosti. Ano, klub HoRoRO se v příštím roce chystá autokarovem na výběrovou rekreaci k moři.

Když do Chorvatska, tak se specialistou, vybrali jsme samozřejmě c. a k. Vítkovice tours. Předběžně je vybrána i destinace – Baško Polje. Ubytování je zajištěno v chatičkách s možností vaření, příslušenství je společné, na pláž je to pouhých dvacet minut po oblázkové cestě, matrace z břeclavského Gumotexu se sice pronesou, ale je to laciné. Jistě zvolíme i fakultativní výlet do Medžugorje a projížďku na banánu.

Předběžný termín veselého zájezdu je 28. 6. – 5. 7. 2008, pokud se tento dovolenkový šperk objedná do konce tohoto roku, obdržíme navrch 15% slevu. A to se vyplatí! Před slevou činí cena zájezdu 3.190,- Kč, do konce roku je třeba zaplatit 30%. Chatky jsou pro 4-5 touristů, potvrzenými účastníky jsem já, kollege Ben a kollege Jaeger, pokud bude tou dobou na svobodě. Hledáme tedy další kumpány pro tuto kratochvíli, abychom zaplnili chatku a užili si jadranské serenády plnými doušky.

Ještě před odjezdem proběhne dokoupení výbavy u našich vietnamských obchodníků (stylové sandále, dostatek ponožek, havajské košile, děrovaná tílka, barevné bermudy, šusťákové soupravy, netěsnící potápěčské brýle, tranzistorové rádio, kostkovaná taška velikosti XXXL a osuška s nápisem File) a zásobení výpravy v prodejně Lidl (lančmít, vepřové konzervy, těstoviny, paštiky, zelenina, kečup, margarín, vejce do autokaru a veliké množství plechovkových piv levných značek).

Pro rozvahu účasti jistě poslouží nějaké to rodinné album z místa činu, snímky mladých lidí z kempu, případně pěkné fotky pana Joea, DiS. Každopádně je třeba ocenit výběr extrahustých snímků z rekreace u našich jižních, slovanských bratří: chachar s kozlem, děvče s oslem, dva chachaři s kozlem, párek s hlavní, vtipný účastník, dívka na čtyřech, trio dam v mělké vodě, netypická dovolenková expozice středového typu či madam s cedulí. Autobusy vyráží z Trutnova, Hradce Králové, Pardubic, Prahy, Benešova, Tábora, Ostravy, Frýdku-Místeku, N. Jičína, Olomouce, Prostějova, Vyškova, Brna a Mikulova:-)

Výstup na Říp

Nebudeme jako kolega Bém a popis našeho výstupu na českou čtyřstovku zveřejníme hned. Ne všichni hledali bustu TGM na Masarykově nádraží, někteří dorazili později a tak nezbylo než si čekání zpříjemnit v nedaleké kavárně Imperial, která je po nedávné rekonstrukci k nepoznání. Obsluha byla sice milá, nikoliv však z nejrychlejších, snídaně však dala akci zdravý základ. Vejce do skla, božkovský rum a plzeňský ležák jsou nenahraditelné. Cesta vlakem probíhala bez větších výtržností, jakkoli došlo na starý žert „funguje ta záchrana“… Někdo navrhl udělat rekonstrukci snímku Proč, jenže pan průvočí byl poněkud prostorově výrazný, a tak z nápadu sešlo.

V Roudnici jsme se rozhodli, že nebudeme ztrácet čas nesmyslným pohybem mimo město a vzali si na Říp taxi. Bohužel pan řidič odmítl vyjet až nahoru, takže nezbylo než ze základního tábora šlapat pěšky. Po výstupu jsem si dali zasloužené pivo a zahájili sestup. Zřejmě kombinace moravské slivovice a bosenské rakije způsobila, že se sestup stal nebezpečným a bylo i několik ošklivých pádů do tlejícího listí.

Hrdi na svůj výkon a naplněni vrcholovým pocitem jsme opět zavolali taxametr a nechali se odtransportovat k nádraží. Tam došlo k taktické chybě, když jsme se rozhodli, že se najíme v místní nádražce. Při pohybu navenku vytráví, ale měli jsme se opanovat. Jednak nám ujel vlak a museli jsme v tomto podniku trávit několik hodin a hlavně, byl to podnik hrubovibrační, nastrčený jistě samotným peklem.

Opravdu nikdo nečekal na roudnickém nádraží restaurant s Michelinovou hvězdou, ale místní lokál a obsluhu v podobě postarší madam lze nazvat překvapením dne. Obsluhující osoba nám v šest hodin večer oznámila, že je vše snědené a má k dispozici jeden a půl párku, hermelín a tlačenku taktéž v množství menším než malém. K tomu nalezla dvě tvrdé žemle a jeden unavený plátek božího daru. Přikoupili jsme také jednu ze dvou nabízených porcí polévky, dle paní dobrého kuřecího vývaru.

Fyzická únava a vyčerpání mohou za skutečnost, že část expedice trávila čekání spánkem na stole v poloze umakartové čelo, pokud neodcházela na neexistující vlak samozřejmě. Cesta zpět vlakem probíhala za veselých klukovin, bitky v kupé, schovávání osobních věcí a šprýmování s pověřenou osobou, která na sebe vzala podobu milé a pohledné paní.

Bez újmy jsme se dostali do hlavního města a užívali si pocitu domova, ofotili se s pány bez domova, pojedli klobás a vůbec vstřebávali atmosféru místa. Trochu nás zarazila dívka, která zaváděla svému příteli jehlu do žíly před hlavním nádražím, byla však donucena splnit nařízení okolojdoucího orgánu, které znělo „vyndej to z něj“. Plni zážitků jsme se tedy vydali zhodnotit akci do restauračního zařízení. Zbývá odpovědět na otázku – kam příště?