Cesta osobním vozem má řadu výhod, krom pohodlí, vůně vanilkového stromečku a reprodukované hudby dle vlastního výběru není nepodstatná ani možnost návštěvy pamětihodností, na které lákají hnědé cedule podél cest. Cestou po Srbsku, Starém Srbsku a Makedonii jsme podobných odboček udělali nemálo, jelikož jsme se povznesli nad upachtěné hledání v mapě, kterou jsme beztak neměli, viděli jsme i místa, která jsme vidět ani trochu netoužili. A protože jsme chytří hoši, nejednou jsme se vraceli pro zapomenuté předměty, co také udělat jiného, než na případném místě zanechat jednookou zrcadlovku, cestovní pas či portmonku s valutami a řidičským oprávněním. I přes vlhké klima a nastavenou úroveň kokotismu lze však výlet za hranice dní všedního typu považovat za celkem úspěšný. Nenavštívili jsme oproti původnímu plánu zemi orlů a bunkrů a ani ochutnávka sarajevského čevápu nám nebyla umožněna, prožité však změnu či spíše rozklad plánů plně vynahradilo.

Nejprve jsme se snažili učinit rekord v nejpomalejším zdolání trasy Praha – Bělehrad, což se celkem i zdařilo. Poté jsme hvězdu nasměrovali ke Kraljevu, kde se nachází restaurace Lepi Boro,  kde připravují převelice chutnou čorbu. Plni dojmů a čorby jsme navštívili okolní kláštery středověkého typu, abychom se pokochali jejich impozantní krásou, zapálili svíce a pořídili vonné kadidlo. Dále jsme zamířili do Sandžaku, kde muslimští soudruzi produkují chutné čevápi a pijáno je podobně častým dopravním prostředkem jako kánoe na Lužnici. Pokoukali jsme po Mercedesech, obhlédli sakrální památky v okolí a vydali se do Starého Srbska. Cestou jsme omylem nezastavili před policejní hlídkou, která stojí blízko takzvaného přechodu do takzvané republiky Kosovo, pročež nám bylo nabídnuto zaplacení pokuty ve výši padesáti teuro. Ze svízelné situace nám pomohl křížek pravoslavného typu na zpětném zrcátku, který policista viděl a jako pravoslavcům změnil peněžní trest na domluvu s  přátelskou konverzací navíc. Křest se prostě vyplatí.

Náhodou jsme se ocitli přímo na Vidovdan blízko Gazimestanu, tedy památníku bitvy na Kosově poli, takže jsme měli možnost přihlížet parastosu za přítomnosti srbského patriarchy. Po oficiální akci se dostali ke slovu mladí a neklidní zástupci srbského etnika, kteří počali vykřikovat různá více či méně emotivně zabarvená hesla, z nichž nejzábavnější asi bylo „kdo neskáče, není Čech je Albánec, hop, hop, hop. Po skákání došlo k pálení vlajek různých soustátí, což považuji za činnost zábavnou velice velmi, obzvlášť u vlajek obsahujících červené pruhy či žluté hvězdy. Nakonec se přes různé peripetie podařilo najít i zapomenutý aparát, který toho času čeká na vyzvednutí v HD klubu v srbské metropoli. Příběh, jak fotoaparát značky Praktica skončil v rukou balkánských motorkářů raději popisovat nebudu.

V cestě dál jsem pokračovali přes všelijaké kláštery zapsané na všelijakých listinách UNESCO, které se snažili albánští soudruzi různě vylepšovat tu očistným ohněm, tu zkrášlením fresek dýmem z hořících pryží. Nejdojemnější byl jakýsi kosovský policista, který se nám u kostela z počátku 14. století snažil vysvětlit, že se jedná o mešitu, která byla původně katolický kostel a v padesátých letech minulého století ji Srbové přestavěli na kostel pravoslavného typu. Návštěvu památky se policisté snažili ozvláštnit hrou na kohoutka a slepičku, kdy nás hlídka nejprve poslala na stanici, kde nám měla být vystavena bumážka pro vstup do chrámu, ale místo toho jsme byli nasměrováni do kláštera za městem pro souhlas se vstupem, kterým nám byl udělen ústní formou, kteroužto informaci jsme stejnou formou předali zpět patrolujícímu orgánovi před kostelem, který nato odvětil, že mu neporoučí pop, ale stanice a již by bylo vše ztraceno, kdyby nebyl vystřídán poněkud méně tupým kolegou, který nám osvětlil onu pravdu o původu středověkých maleb z padesátých let dvacátého století. Na oplátku jsem vyzvídal, cože to albánsky znamená „pušimi“.

Vůbec jsem k albánskému etniku pojal ještě hlubší averzi než dosud. Kupříkladu když jsem viděl, jak ovládají svá motorová vozidla. Jediná, co používají často a rádi, je  klakson. Směrové ukazatele jsou zřejmě jen pro malá děcka, zcela normální je pak předjíždění v těch nejdebilnějších místech tou nejvyšší prudkostí, dávání přednosti maximálně tak silnějšímu a vůbec chování tupé a nezodpovědné. Jistě, i v Srbsku se občas stane, že člověk jede na osmdesátce decentních sto dvacet a přes dvojitou plnou jej začne svižně předjíždět autokar, ale  proti kosovským kaskadérům je to jen slabý odvar. Kvalita silnic připomínající něco mezi vojenským újezdem a kopřivnickým polygonem pocitu bezpečí nasadí pověstnou korunu. Trnovou korunu. Nejenže jsou albánští soudruzi mistři světa v čumění s otevřenými ústy a velkoproducenti odpadků, které tuze rádi pálí, ale ještě jsou to neskuteční charóni.

Byl jsem také v nestřeženém okamžiku přistižen při překročení povolené rychlosti a povolán albánskou cyklohlídkou k odpovědnosti. Ani křížek nepomohl a musel jsem z tobolky obětovat třicet pět teuro. Systém vybírání pokut je navíc mile dementní v tom, že s vypsanou pokutou je třeba zajet do banky, kde po zaplacení úředník vydá potvrzení, za které ozbrojený pumpičkář vrátí zadržený průkaz řidičského typu. Domnívám se, že řada značek omezujících prudkost na bizarní hodnoty jako 10 či 35 je rozsázena jen k zábavě jízdou na byciklu znavených příslušníků. Již na domnělém hraničním přechodu nás také instruovali, abychom určitě zaplatili čtyřicet pět euro za jakési pojištění, což jsme zamozřejmě neudělali. Na výjezdu z albánského mordoru pohraničník na zaplacení trval a emotivně se mne tázal, jakže jsem jezdil bez pojištění, na což jsem mu stejně emotivně odpovídal, že opatrně. Nakonec mne poučil, abych příště pojištění zaplatil, a vyrazili jsme vstříc slunečnému státu, kde nepršelo o nic méně. Po okoupání v Ochritu a požití tamních vyhlášených pstruhů jsme vyrazili zpět, stavili se pro zapomenutý pas a na tržišti nakoupili chutné tomaty gigantích rozměrů. Mimochodem je velice milé, když člověk nemusí táhnout těžkou krabici olbřímích pomidorů sám, ale může ji dát na šlapací vozík mrzáčkovi, který vše za drobný peníz dopraví až k vozu.

A pak jsme jeli i s kontrabandem klidně až na maďarskou hranici, kde jsem opět pochopil, proč chtěl starý sapér Vodička Maďarům roztrhnout držku od ucha k uchu, to když náš wagen odstavili na zastřešené parkoviště, nasadili rukavice a prohlédli vše, včetně motorového prostoru. Výsledkem bylo odevzdání několika kartonů chutných a levných srbských cigaret do přistaveného kontejneru a množství nepublikovatelných vulgarit na účet uherských bašibozuků. Znovu bych se přihlásil s myšlenkou na zrušení všech těch Uher a posunutí Subotice hned za Břeclav. A to nemluvím o tom, jak stupidně je značený okruh kolem Budapešti, nakonec jen pronárod udělá dálnici mimo centrum  města, aby si jej turista nemohl prohlédnout. Nelze se pak divit, že svou  metropoli pojmenovali po pomazánce…

Vydáme se po stopách promovaných inženýrů Z+H na jihovýchod Evropy, abychom nalezli pravý Balkán. Inženýři vymezili jeho začátek, konkrétně zjistili, že „na kilometru 1127 z Prahy, jedete-li přes Vídeň a Budapešť a okusíte-li za Bělehradem kus betonky, takzvané Titovy dálnice, začíná Balkán. Chcete-li to vědět ještě přesněji, je to pětaosmdesát kilometrů na západ od Bělehradu“.

Na nás je pokračovat v jejich šlépějích, tedy spíše stopách jejich pneumatik. Pro tuto cestu jsme zvolili etalon spolehlivosti, osobní vůz VAZ 2104. Jako obvykle poptáváme další členy expedice, kteří neuhnou, jsme si sice vědomi, že se nikdo nepřihlásí, ale je to pěkná tradice. Také uvítáme tip na zachovalou ladovku za poctivou cenu. Bližší itinerář cesty zašlu oproti padesátihaléřové známce.

Doufám jen, že cestou necestou Vaz nezlomíme.

Díky této výhodné slevě jsme se seznámili s okolím bohumínského nádraží i jeho čekárnou a třeba říct, že to bylo setkání nezapomenutelné. Po osmi hodinách cesty jsme vystoupili na nástupišti osvěnčínské stanice, kde nás naštěstí nikdo nerozděloval, jen místní taxista se snažil nabízet své služby. Jeho lákání jsme oslyšeli a vydali se k bývalému koncentračnímu táboru pěšky. Alespoň jsme si mohli dobře prohlédnout ostatky druhoválečných továren a poněkud nepietní prostředí, které cestu od nádraží obklopuje. Vstupné do areálu se neplatí a i přes varování, že lze vstupovat jen v organizovaných skupinách, jsme vstoupili zcela neorganizovaně.

Po průchodu známou branou, jejíž nápis hlásající pravdu o osvobozujícím vlivu práce si z pro mne opravdu nepochopitelných důvodů objednal jakýsi skandinávský nácek, jsme se ocitli v prostoru bývalých kasáren, které v jarním slunéčku působily celkem poklidným dojmem, jenž na první pohled kazilo snad jen mocné oplocení z ostnatého drátu. Jenže při procházení mezi domy z neomítnutých cihel se pomalu vtírá pocit nevlídna, zdánlivé klepadlo na koberce je ve skutečnosti šibenice a krom bazénu byl tento osobitý resort vybaven i plynovou komorou s přilehlým krematoriem. Pohoda nedělního výletu se potom vytrácí zcela při pohledu na hromady věcí, které zůstaly po nedobrovolných obyvatelích.

Ačkoli jsou fotografie všech těch vlasů, kufrů, protéz, brýlí či obuvi známé, pohled skrze sklo vitrín je šokující a právě tyto hromady banálních předmětů denní potřeby návštěvníkovi přiblíží, jak zrůdné bylo velkoněmecké počínání v Malopolsku. O několik kilometrů dále se nachází místo, kde by humor ztratil i kapitán Tošek, tedy Březinka, zachovalé zbytky vyhlazovacího tábora. Atmosféře jistě ubralo chybějící štěkání psů a ozbrojení esesmani, ale přesto se jedná o lokalitu nanejvýš ponurou, které nepomohou ani jarní paprsky. Těžko sdělovat konkrétní dojmy, jestli jsou větším zlem nuzné baráky, strašidelně vyhlížející velkokapacitní latrína, dlouhé koleje s náspy vedoucí od pochmurné vstupní brány či zbytky plynových komor.

Děsivá je velikost celého tábora, geometrická přesnost s jakou jsou roztroušeny v prostoru jednotlivé budovy či jejich torza. Ne úplně pochopitelné mi přijde i dostavění katolického kostela nedaleko vstupu do památníku, chápu, že mezi první slova každého narozeného Poláka patří papež a zelí, ale nejsem si jist, jestli je tento svatostánek na své místo zasazen právě citlivě. Také by mne zajímalo, jestli je neochota polských soudruhů nabízet návštěvníkům jakékoli služby způsobena pietou či jinými pohnutkami. Ačkoli se nejedná o klasickou výletní destinaci, uvítal bych více možností k utracení zlotůvek než je zakoupení publikací či tuřínové polévky nevalné chuti v páchnoucí táborové kantýně. Jsem si  též vědom, že jsme nebyli v táboře Bierkenau, ale nepovažuji za správné, že v jediné otevřené nálevně v městečku připomínalo pití místního piva spíše urinoterapii než co jiného.

Zato příjemně překvapila řecká taverna v Bohumíně, která sice měla poněkud devadesátkový interiér, ale profesionalita obsluhy byla ukázková. Na cestě zpět byl milým zpestřením i usměvavý muž, který uličkami nočního expresu Beskyd tlačil vozík s občerstvením, aby ke každé prodané položce pronesl nějaký procítěný vtip, třeba že „tento nápoj pil Majkl Džeksn, který poté zesnul“. Méně milé bylo nasazení jakéhosi zmodernizovaného vozu, kde se inženýrům podařilo zredukovat počet sedaček v kupé z osmi na šest tak dovedně, že se nás dovnitř sotva vešlo pět. I tak jsme ale byli rádi, že ve zpátečním vlaku můžeme sedět. Dovolím si pozměnit slova pana K., která není gay, přesto ale uhnul, volám tedy: „Češi, jeďte do Osvěnčína!“

Nejlepší nakonec – bizarní zajímavostí pro mne bylo zjištění, že nechvalně proslulý Zyklon B se vyráběl i v Lučebních závodech Draslovka v Kolíně, k jejichž malebnému názvu mi to jaksi nesedí, ba co víc, tato látka se zde vyrábí dodnes. Chápu, že hubit škůdce je potřeba stále, ale s otevřenými ústy jsem přijal zjištění, že produkt byl kreativně přejmenován na Uragán D.

Po kliknutí na první odkaz ve vyhledávači jsem zvolil datum a odeslal formulář. Ozval se Sergei, který si vyžádal čísla pasu, zaslal podrobnosti k cestě a požádal o zálohu. Vyplňování CV2 kódu kreditky do webu jakési ukrajinské banky bylo asi největším adrenalinem z celého projektu. V domluvený den jsme dorazili před hotel Kozatskij, kde nás měl čekat strýček Sergei. Před vchodem již postávalo několik podivínů, ve kterých jsme ihned odhalili účastníky zájezdu. Na minutu přesně přijel i Sergei a rázným vojáckým pochodem si to namířil k nám. Vybral bankovky, dokonce i přenosný terminál pro platbu kartou měl připraven, a mohlo se jet.

Zájezdová maršrutka po hodince a půl dorazila ke kontrolnímu stanovišti u vjezdu do zóny. Cestou nám Sergei a jeho melodyboys pustili zajímavý dokument a tom, jak se sovětští soudruzi vypořádali s vyejakulovaným reaktorem. Podobný průšvih se těžko mohl stát v jiné zemi a těžko by v jiné zemi nalezli dostatek dobrovolníků, kteří by pomohli následky odstranit. Přišlo mi taktéž půvabné, že soudruzi ze země, nad kterou nikdy nezapadlo slunce, nejprve pojmenovali elektrárnu po soudruhu Uljanovovi, aby na tento roztomilý fakt po výbuchu zapomněli.

Po kontrole pasu a bumážky, kterou přinesl Sergei jsme pokračovali do městečka Černobyl, kde sídlí jakási informační agentura, která má akreditaci k prohlídkám a připravuje chutný boršč. Cestou jsme míjeli zbytky vesnic, tedy cedule označující vesnice, případně cedule označující místa se zakopanými ozářenostmi. V hlavě mi naskočil refrén pjesonky o tom, že radioactivity is in the air for you and me. V sídle agentury jsme podepsali prohlášení, že nebudeme na nic sahat a pokud nám něco vybují, nebudeme po Sergejovi ani agentuře nic chtít. Sergei ale říkal, že je to jen formalita a že nám nic nehrozí. Radioactivity discovered by madame Curie.

Poté jsme vyrazili k elektrárně. Při první zastávce mezi bloky došlo k prvnímu naměřenému rekordu na vyfasovaném přístroji Pripjať. Skupinou projelo vzrušení. Propíchané vegetariánky ze Švédska poté nechtěly opustit mikrobus. Skupina byla vůbec pestrá. Krom Švédu jsme měli i kanadskou misionářku, americké dobrodruhy a dokonce jednoho Inda. Ovšem bez turbanu. Další zastávka byla u chladící nádrže, ve které žijí obří sumci, které výpravy i zaměstnanci elektrárny krmí velkými kusy chleba. Jednalo se o pěkné giganti. Sergei ale tvrdil, že to je bežná velikost.

Po krmení jsme jeli rovnou k 4. bloku ČAES. Zapůjčený přístroj začal konečně ukazovat nějaká dramatičtější čísla. Ofotili jsme se, pokochali se pohledem na sarkofág a vyrazili dále. Při průjezdu okolo bájného červeného lesa nechal Sergei zastavit mikrobus a přístroj začal kníkat a ukázal asi třínásobnou hodnotu než u sarkofágu. Někteří účastnící prý radioaktivitu cítí. Tento prožitek jsem neměl, ale jednoznačně jsem cítil, že chci pryč. Po veselé historce „jejda auto nestartuje“ jsme vyrazili k Pripjati. Cesta byla zcela prázdná, asi že byla sobota.

Opuštěné město nás samozřejmě interesovalo mnohem více než samotný sarkofág. Natěšeni a s prsty na spoušti jsme byli ospalým vojáčkem vpuštěni dovnitř. Vegetace se za těch pár let dosti rozbujela a při průjezdu nebylo krom rostlin příliš vidět. Objeli jsme všechny klasické turistické destinace – školu, lunapark, dům kultury Eněrgetik a další. Zatímco západní tůristé kráčeli po cestičkách za Sergeiem, my jsme se omylem opozdili a zalezli do jednoho z paneláků. Legenda praví, že lidé město opustili během několika hodin a od té doby jej hlídá armáda. Asi nehlídá moc dobře, protože všechno, co mělo nějakou cenu, včetně litinových radiátorů, z bytů zmizelo. Ostatně zmizely třeba i poklopy od kanálů. Také známý hřbitov zamořené techniky přestal existovat a ozářené zily mizí do sběrných surovin. V bytovce tak nebylo nic.

Vůbec je zajímavé, že ani jedno sklo nezůstalo celé a všechno je tak nějak poctivě vyrabované. Trochu přepjaté jsou pak naaranžované panenky, nápisy a další artefakty pro objektivy návštěvníků. Myslím, že i bez toho by bylo místo přeukrutně působivé. Sergei nás na závěr změřil, abychom měli pocit, že o něco jde a vyrazili jsme zpět do Černobylu. Po obědě a možnosti zakoupení fotopublikace jsme se vydali pryž ze zóny,  se zastávkou na kontrolním stanovišti, kde jsme byli proměřeni na obstarožních rámech. Naštěstí s negativním výsledkem.

Po pár minutách jízdy jsem zahlédl u silnice babky, které prodávaly houby a borůvky. Asi bych si je nekoupil. V Kyjevě se Sergei rozloučil a nasedl do svého zánovního gazíku značky Toyota. Černobylská turistika vynáší. A zážitek je to k nezaplacení. Snad jen, když to srovnám s tím  výletem na Kokořín … moc občerstvení v zóně nemají.

Až si naspořím na skener, tak zveřejním černobílé obrázky černobylských panorámat.

Vystoupali jsme Potěmkinovým schodištěm v Oděse, navštívili pyjonýrskou mekku Artek, v Jaltě uspořádali konferenci na téma Zapíjení šašliku pivem Desant, v Sevastopolu viděli ponorku, v Bachčisaraji si prohlédli chánův garem, v Kyjevě partyzánské skulptury mocných rozměrů a jako třešinku na dortíku si zaplatili fakultativní výlet do Černobylské jaderné elektrárny a jejího malebného okolí.

I přesto, že jsme do ukrajinských dveří strčili jen dva prstíky, nemohli jsme si nevšimnout, že se země dělí na dvě části, v jedné se mluví zásadně rusky a v druhé zásadně ne, v jedné jsou nápisy zásadně ukrajinské, v druhé zásadně ne. Dlužno říct, že mi ruští soudruzi přišli poněkud sympatičtější, minimálně tím, že nedělali, že neumějí rusky.

Co mě upoutalo nejvíce, to byly asi domorodé dívky. Nejvíce v Oděse a poté na Krymu, jsou krásné, vypadají úplně jinak než brigádnice z Alberta a dokonce mají často všechny zuby. Nejhorší ale je, že velice rády nosí miniaturní trenýrky a různé bonzaje triček, což je přinejmenším velice rozptylující. Na plážové promenádě se oděvy slečen změnily v čirou pornografii. Nepotřebovali jsme ale studené froté ručníky, nýbrž jsme si jako mantru opakovali výraz „pět procent“, cože je aktuální status nakažených virem HIV v obilnici SSSR.

Na druhou stranu asi nejhorším zážitkem byly ukrajinské toalety. Obvykle se jednalo o díru v zemi, dovybavenou plastovým košíčkem na použitý toaletní papír. Toaletní papír je ovšem velmi optimistické označení pro krepák, který jsem byl nucen používat namísto mého oblíbeného čtyřvrstvého papíru s příchutí Aloe Vera. Každý den jsme proto s radostí navštívili provozovnu tak trochu jiné restaurace, abychom jako očkovaní běloši usedli na porcelán. I zde ovšem domorodci bojovali proti globalizaci, čehož důkazem byly podrážky obtisknuté na míse.

Nejšílenější asi byla kadibouda vojáků hlídajících černobylskou zakázanou zónu, ale co člověk nadělá, když musí. Jakkoli by mohla při kálení v Rudém lese vzniknout třeba ještě veselejší vyprávěnka než bylo Vománkové víno pana Menšíka. Popojedem. Zkrátka na WC, respektive často jen C, je třeba si dát pozor.

A příště bychom si mohli trochu zapaušalizovat na účet ukrajinských soudruhů:-)

• je kožená bunda nutnou výbavou každého Ukrajince?
• lze přežít atak komárů na Dněpru bez odEUru vodky a cibule?
• zač je v Kyjevě boršč?
• kdo na Ukrajině pracuje na stavbách?
• svítí v Černobýlu hřiby?
• je oranžová revoluce horší než modrá šance?
• napsal Taras Ševčenko více veršů než má na Ukrajině pomníků?

Do týmu ještě přijmeme zdravotníka, průvodce a dvě asistentky. Odjezd je naplánován na přelom června a července.

Cesta

Z cestovky dorazila dva dny před odjezdem obálka s poukazy na pobyt za hranicemi všedních dní a s ručně malovaným plánkem místa odjezdu. Odjezd byl naplánován stylově na 13.30, nikoliv však z Florence, nýbrž z Černého Mostu. Dorazili jsme v 13.35 a počali s nakládkou čínských tašek, těhotných lančmíty a laciným pivem, do útrob autokaru.

Smích nás brzy přešel, to když kolega ztroskotal při pokusech o zatažení střechy svého kabriovozu, který chtěl na blízkém parkingu zanechat. Rozdělili jsme se tedy s tím, že podstoupí servisní zásah a dožene nás cestou. Střechu mu hbitě natáhli a jistě by nás dohnal, kdyby se na osmém kilometru naší jediné dálnice nestal pasivním účastníkem řetězové nehody. Dojel za námi další den s pomocí pravidelných autobusových linek.

Zbytek výpravy si užil cestu se vším všudy, krátce po startu se do mikrofonu ozvala půvabná delegátka Lucka, která všem přítomným osvětlila, kam že se jede, jaké budou pauzy, kdy lze požádat o teplé nápoje a zdůraznila, že bychom neměli používat toaletu. Poté předala slovo jednomu z řidičů, který zopakoval varování před použitím toalety, protože prý smrad stoupá do vozu. Za chvíli už autokarem šustila aluminiová folie a klimatizovaný interier se zaplnil lahodnou vůní řízků.

Půvabná byla i zastávka v Rakousku, kde jsme byli Luckou varování, že na toaletě bude zřejmě vybírán poplatek. Jedna z žen z lidu, oblečená ve vietnamské sportovní soupravě s tygřím motivem, pochopila situaci a ušetřila půleuro tím, že popoběhla asi o pět metrů od busu, aby z pruhovaného textilu osvobodila tučnou řiť a počala kálet na okraji parkoviště. Po setmění jsme byli odměněni pohádkou o třech veteránech a brzy ráno jsme dojeli do cíle.

Kemp

Uvítal nás delegát Eda, který se sice jmenoval nějak jinak, ale pod dojmem prostého pobíječe much z výše zmíněného filmu jsme mu na vlastní jméno nemohli přijít. Dozvěděli jsme se, že ubytování máme až od 13.00, ale že nám naše věci zamkne v boudě na kraji kempu. Ponechali jsme tedy konservy pod zámkem a na radu Edy jsme se vydali po promenádě do blízkého městečka, kde byl nejbližší bankomat. Pravda, promenáda byla celkem nepatřičným výrazem pro panelovou cestu, která se vinula podél pobřeží, lemována tu ruinou někdejších toalet, tu políčkem ležícím ladem. Po patnácti minutách rychlé chůze jsme ale opravdu došli do městečka, kde byl nejen přístroj pro výdej bankovek, ale také spousta příležitostí pro jejich utrácení.

To se ale nedalo říct o oploceném kempu na druhé straně panelky, který se stal naším domovem. Celý areál, zřejmě bývalý pyjonýrský tábor, působil dojmem notně omšelým. Jediný obchůdek připomínal dobře zásobovaný konzum ve Voroněžské oblasti okolo poloviny osmdesátých let, ovšem s cenami vysokými velice velmi. Uprostřed chatek se nacházelo společné sociální zařízení, s oddělenými vchody pro muže a ženy, ovšem se společným prostorem, ohrazeným nedokončenou zídkou. Hovory některých soudružek při defekaci bylo těžké vydržet. V honosném objektu se nacházel i sprchový kout a dvojice umývadel, hlavně však nesnesitelný puch, na jehož původ jsme přišli záhy.

Blízko pláže se rozkládala venkovní restaurace s Neptunovým pódiem. Na něm probíhala každý večer diskotéková produkce dvou místních nájemných muzikantů, případně jiný program. Mrzelo nás, že jsme nestihli pondělní Křeslo pro hosta, do kterého usedl pan Kostka, takto celebrita týdne. Nestihli jsme ani focení s mistrem, zato jsme jednou viděli diskotéku a byl to zážitek na celý život. Na parketu se svíjela matka s dcerou, obě ve vyzývavém minioblečení a předvádějící jakési lascivní pohyby, otec rodu seděl u stolku, srkal zteplalé pivo a produkci svých krásek zaznamenával na video. Daleko strašnější však bylo zlověstné dunění diskotéky z nedalekého městečka, kde celý večer burácel Michal David, Helena V. a další estrádní umělci let minulých i současných.

Strava

Neohroženě jsme se zprvu vrhli do temperování konserv, moravské lečo s klobásou bylo barvy i konzistence nepopsatelné a odstartovalo výjimečný hodokvas. Během dvou dnů se zdravotní stav všech účastníků výpravy zhoršil a někteří počali mít vidiny. Další a další otvírané konservy přinášely jen zklamání. Těžko uvěřit drzosti výrobců, že takovou šlichtou dokáží doplnit slovy jako poctivá, lahůdková či domácí. Obzvlášť nechutným se ukázal pytlík s označením Dobrý hostinec, nijak nezaostávala odporná Poctivá gulášovka. Všechny masné konservy s vysokým podílem kůží byly k nepozření, lahůdkový lančmít při temperování pustil plazmu a kečup z Lidlu svou chutí ohromil.

Třetí den jsme byli nuceni experiment zastavit, snažili jsme se sice o ochutnání Turistické konzervy z Německa, ale ani vědomí, že se obětujeme pro vědu nám nedalo dostatek odvahy. Zbytek konzerv jsme sice z výzkumných důvodů otevřeli, ale obsah jsme rovnou přemístili do připravených čínských tašek. Pochopili jsme také, z čeho pochází děsivý puch na nedalekých toaletách. Nezbylo než zvolat dost a odebrat se na chutnou večeři z plodů moře. Oblékli jsme se do poslední písnické módy a vyrazili na tůru po panelce.

U přístavu jsme si sedli do nejbližší restaurace, honosně se rozkládající hned u mola v půvabném kamenném domečku. Pod dojmem obrázků z jídelního lístku jsme si objednali lahodně vypadající pokrmy. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem místo grilovaných olihní, zeleninového salátu a Pepsi obdržel sklenici světle hnědé vody se zbytky ledu a talíř se čtyřmi nevymytými tělíčky, hrstkou blonďatých hranolků a zeleninovou oblohou unavenou natolik, že i původní paní Paroubková by proti ní vypadala jako svěží třicátnice. Ostatně místní roznašečka právě vysvětlovala u sousedního stolu, že dva oschlé plátky rajčete, ještě oschlejší plátky okurky a zhruba polévková lžíce naprosto vysušeného bílého zelí je avizovaným salátem. O tom, že se chorvatští soudruzi ani nenamáhali přidat kupříkladu kousek citrónu pro dochucení potvor, o tom se již nemá smyl zmiňovat. Při ceně 79,- kuních peněz bych neočekával pokrm nesahající ani po kotníky plíčkům od Rozvařilů.

Domorodci

Nijak se netajím tím, že mi chorvatský národ není zrovna blízký. Krátký pobyt mne opět přesvědčil, o jakou hordu fašistů se jedná. Ať už to byla fotografie válečného zločince s nápisem hrdina na jednom z hotelů, samolepky s hesly z poněkud temného období, které mělo Chorvatsko za druhé světové války či tablo maturantů z Makarské, na kterém se omladina originálně zvěčnila s hákovým křížem.

Účastníci

Jestli jsme se na něco těšili, tak to byla právě sůl země. A úroda byla mocná. Krajánků všelijakých byl plný kemp, nutno přiznat, že písnické modely poněkud předběhly dobu a většina rekreantů byla oblečena méně výstředně, přesto jsme však do kolektivu zapadli. Na pláži byla jedna matračka vedle druhé, v tomto ohledu musím litovat skutečnosti, že mé lehátko se vyfouklo při prvním použití a již jsem nenašel chuť jej nafouknout znovu, proto jsem si s ním mnoho vodních radovánek neužil.

Užily si ale jistě dívky, které trávily na nafukovačce celé dopoledne, aby posléze připlavaly ke břehu vybarvené do ruda. Zvláště pak boubelky vypadaly v růžovém zbarvení jako roztomilá prasátka. Pozastavil bych se také nad odhalováním poprsí na oblázkové pláži. U mladých rekreantek jsem na ňadra hleděl se zalíbením, horší to již bylo u starších a urostlejších kusů. Jedno ale nepochopím. Rekreantka si ráno sundá horní díl koupacího kostýmu, vystavuje své prsy, maže je krémem se silným UV filtrem, houpá s nimi při chůzi po pláži celý den. Když se ale jde koupat, oblékne si podprsenku. Proč to? Kvůli rybám? Těžko říct.

Bylo až dojemné vidět nešťastné lidičky, jak třetí den pobytu žvýkají na pláži dovezený řízek, jak si k přesnídávce dávají gumový rohlík s májkou či malou vepřovou konservu. Nepopírám existenci třídních rozdílů a smířlivě připouštím, že pro mnoho z nich znamenala tato rekreace celoroční odříkání a nejednu sobotní směnu navíc. Přesto jsem se neubránil cynickému šklebu. Při pokusu o kontakt z lidiček obvykle zářila spokojenost, líbilo se jim prostředí, libovali si v možnosti sami si vařit, nevadilo jim spartánské vybavení chatek a pochvalovali si chutné pokrmy, které nabízejí místní restaurace.

Začala v nás hlodat neodbytná myšlenka, čím to jen je, že máme to stejné jako oni a nejsme přitom spokojeni? Nedokázali jsme najít odpověď, proto jsme se pátý den pobytu sebrali, vrátili Edovi klíče od chatky, přebytky potravin rozdali spolubydlícím, nepotřebný člun věnovali chudým dětem a odjeli rozjímat do Medžugorje, ale to je už jiný příběh…

Vietnamská tržnice v Písnici se ukázala jako správné místo, krom chutného pokrmu bun cha a vřelé asijské atmosféry se zde dají najít modely tak bizarní, že jsme začali mít strach, aby nás nakonec sůl země neprokoukla. Jedinou nepříjemností bylo, že nám trhovci ve stánku s elektronikou odmítli prodat tamagoči, což nás rozesmutnilo, v autobuse i na pláži by se plastikový kamarád hodil. ČOIku na ně!

Koupili jsme ale pěkné bermudy ze 100% psa.

Havajské košule.

Vkusná trika.

Osušku s originálním vzorem.

No a bez matračky není Čech. Hop, hop, hop.

V lidlové nákupně jsme doplnili potraviny, chutné konzervy, mezi kterými bych zvlášť vyzdvihnul výrobek „turistická konzerva“, u kterého se nám ani při důkladné četbě nálepky nepodařilo odhadnout, oč se jedná. Vzali jsme dvě. Laciný kečup, lančmít za patnáct očí a slazené mléko v konzervě slibují nevšední zážitky.

Na obrázku chybí soudek s pivem německé výroby, který se nevešel na stolek. Rozhodli jsme se také, že sardinky „Jadran“, které pochází z Maroka, slavnostně vypustíme do moře, aby se vrátily kořenům a znovu rozmnožily. V tomto chrámu konzumu, kde mají vše a v dobrých cenách, jsme nalezli i ideální plážovou obuv.

Jsme tedy myslím vybaveni a můžeme vyrazit za hranice všedních dní. Ještě zkontrolovat pas a jedeme! Trochu mne ale znervózňuje to, že z C. a K. CK zatím neposlali slíbený poukaz, dnes přejmenovaný na voucher. Snad se nedostali do finančních potíží.

Když do Chorvatska, tak se specialistou, vybrali jsme samozřejmě c. a k. Vítkovice tours. Předběžně je vybrána i destinace – Baško Polje. Ubytování je zajištěno v chatičkách s možností vaření, příslušenství je společné, na pláž je to pouhých dvacet minut po oblázkové cestě, matrace z břeclavského Gumotexu se sice pronesou, ale je to laciné. Jistě zvolíme i fakultativní výlet do Medžugorje a projížďku na banánu.

Předběžný termín veselého zájezdu je 28. 6. – 5. 7. 2008, pokud se tento dovolenkový šperk objedná do konce tohoto roku, obdržíme navrch 15% slevu. A to se vyplatí! Před slevou činí cena zájezdu 3.190,- Kč, do konce roku je třeba zaplatit 30%. Chatky jsou pro 4-5 touristů, potvrzenými účastníky jsem já, kollege Ben a kollege Jaeger, pokud bude tou dobou na svobodě. Hledáme tedy další kumpány pro tuto kratochvíli, abychom zaplnili chatku a užili si jadranské serenády plnými doušky.

Ještě před odjezdem proběhne dokoupení výbavy u našich vietnamských obchodníků (stylové sandále, dostatek ponožek, havajské košile, děrovaná tílka, barevné bermudy, šusťákové soupravy, netěsnící potápěčské brýle, tranzistorové rádio, kostkovaná taška velikosti XXXL a osuška s nápisem File) a zásobení výpravy v prodejně Lidl (lančmít, vepřové konzervy, těstoviny, paštiky, zelenina, kečup, margarín, vejce do autokaru a veliké množství plechovkových piv levných značek).

Pro rozvahu účasti jistě poslouží nějaké to rodinné album z místa činu, snímky mladých lidí z kempu, případně pěkné fotky pana Joea, DiS. Každopádně je třeba ocenit výběr extrahustých snímků z rekreace u našich jižních, slovanských bratří: chachar s kozlem, děvče s oslem, dva chachaři s kozlem, párek s hlavní, vtipný účastník, dívka na čtyřech, trio dam v mělké vodě, netypická dovolenková expozice středového typu či madam s cedulí. Autobusy vyráží z Trutnova, Hradce Králové, Pardubic, Prahy, Benešova, Tábora, Ostravy, Frýdku-Místeku, N. Jičína, Olomouce, Prostějova, Vyškova, Brna a Mikulova:-)

V Roudnici jsme se rozhodli, že nebudeme ztrácet čas nesmyslným pohybem mimo město a vzali si na Říp taxi. Bohužel pan řidič odmítl vyjet až nahoru, takže nezbylo než ze základního tábora šlapat pěšky. Po výstupu jsem si dali zasloužené pivo a zahájili sestup. Zřejmě kombinace moravské slivovice a bosenské rakije způsobila, že se sestup stal nebezpečným a bylo i několik ošklivých pádů do tlejícího listí.

Hrdi na svůj výkon a naplněni vrcholovým pocitem jsme opět zavolali taxametr a nechali se odtransportovat k nádraží. Tam došlo k taktické chybě, když jsme se rozhodli, že se najíme v místní nádražce. Při pohybu navenku vytráví, ale měli jsme se opanovat. Jednak nám ujel vlak a museli jsme v tomto podniku trávit několik hodin a hlavně, byl to podnik hrubovibrační, nastrčený jistě samotným peklem.

Opravdu nikdo nečekal na roudnickém nádraží restaurant s Michelinovou hvězdou, ale místní lokál a obsluhu v podobě postarší madam lze nazvat překvapením dne. Obsluhující osoba nám v šest hodin večer oznámila, že je vše snědené a má k dispozici jeden a půl párku, hermelín a tlačenku taktéž v množství menším než malém. K tomu nalezla dvě tvrdé žemle a jeden unavený plátek božího daru. Přikoupili jsme také jednu ze dvou nabízených porcí polévky, dle paní dobrého kuřecího vývaru.

Fyzická únava a vyčerpání mohou za skutečnost, že část expedice trávila čekání spánkem na stole v poloze umakartové čelo, pokud neodcházela na neexistující vlak samozřejmě. Cesta zpět vlakem probíhala za veselých klukovin, bitky v kupé, schovávání osobních věcí a šprýmování s pověřenou osobou, která na sebe vzala podobu milé a pohledné paní.

Bez újmy jsme se dostali do hlavního města a užívali si pocitu domova, ofotili se s pány bez domova, pojedli klobás a vůbec vstřebávali atmosféru místa. Trochu nás zarazila dívka, která zaváděla svému příteli jehlu do žíly před hlavním nádražím, byla však donucena splnit nařízení okolojdoucího orgánu, které znělo „vyndej to z něj“. Plni zážitků jsme se tedy vydali zhodnotit akci do restauračního zařízení. Zbývá odpovědět na otázku – kam příště?