Archiv rubriky ‘Klub HoRoRO’

Zmokli jsme a jsme tu

Kdybychom si nepřečetli v magazínu zahraničních zajímavostí, že voda je dražší než peníze, dost možná bychom tento způsob léta považovali za poněkud nešťastný. Zatímco v srdci Evropy prý bylo horko k zalknutí, na jindy prosluněném Balkáně padalo z nebes každý den. Nenechali jsme si však klimatickými klacky pod koly pokazit náladu a s veselou myslí vylévali tekutinu z hvězdoletu. To byl  jediný kaz mocného vozu, krom banální netěsnosti a pár zanedbatelných litrů vody v zavazadelníku a pod zadní sedačkou, se Helmut projevil jako etalon spolehlivosti a balkánskými cestami se s přehledem pohyboval za ševelení vznětového agregátu a plavného naklápění kabiny. Jen otisky hmyzích těl na skle  a hromadící se obaly od nápojů naznačovaly počet kilometrů. I proto, že se trochu zaseklo počítadlo, ale vše důležité fungovalo, jak třeba.  Jak říkají makedonští soudruzi – není starý Mercedes!

Cesta osobním vozem má řadu výhod, krom pohodlí, vůně vanilkového stromečku a reprodukované hudby dle vlastního výběru není nepodstatná ani možnost návštěvy pamětihodností, na které lákají hnědé cedule podél cest. Cestou po Srbsku, Starém Srbsku a Makedonii jsme podobných odboček udělali nemálo, jelikož jsme se povznesli nad upachtěné hledání v mapě, kterou jsme beztak neměli, viděli jsme i místa, která jsme vidět ani trochu netoužili. A protože jsme chytří hoši, nejednou jsme se vraceli pro zapomenuté předměty, co také udělat jiného, než na případném místě zanechat jednookou zrcadlovku, cestovní pas či portmonku s valutami a řidičským oprávněním. I přes vlhké klima a nastavenou úroveň kokotismu lze však výlet za hranice dní všedního typu považovat za celkem úspěšný. Nenavštívili jsme oproti původnímu plánu zemi orlů a bunkrů a ani ochutnávka sarajevského čevápu nám nebyla umožněna, prožité však změnu či spíše rozklad plánů plně vynahradilo.

Nejprve jsme se snažili učinit rekord v nejpomalejším zdolání trasy Praha – Bělehrad, což se celkem i zdařilo. Poté jsme hvězdu nasměrovali ke Kraljevu, kde se nachází restaurace Lepi Boro,  kde připravují převelice chutnou čorbu. Plni dojmů a čorby jsme navštívili okolní kláštery středověkého typu, abychom se pokochali jejich impozantní krásou, zapálili svíce a pořídili vonné kadidlo. Dále jsme zamířili do Sandžaku, kde muslimští soudruzi produkují chutné čevápi a pijáno je podobně častým dopravním prostředkem jako kánoe na Lužnici. Pokoukali jsme po Mercedesech, obhlédli sakrální památky v okolí a vydali se do Starého Srbska. Cestou jsme omylem nezastavili před policejní hlídkou, která stojí blízko takzvaného přechodu do takzvané republiky Kosovo, pročež nám bylo nabídnuto zaplacení pokuty ve výši padesáti teuro. Ze svízelné situace nám pomohl křížek pravoslavného typu na zpětném zrcátku, který policista viděl a jako pravoslavcům změnil peněžní trest na domluvu s  přátelskou konverzací navíc. Křest se prostě vyplatí.

Náhodou jsme se ocitli přímo na Vidovdan blízko Gazimestanu, tedy památníku bitvy na Kosově poli, takže jsme měli možnost přihlížet parastosu za přítomnosti srbského patriarchy. Po oficiální akci se dostali ke slovu mladí a neklidní zástupci srbského etnika, kteří počali vykřikovat různá více či méně emotivně zabarvená hesla, z nichž nejzábavnější asi bylo „kdo neskáče, není Čech je Albánec, hop, hop, hop. Po skákání došlo k pálení vlajek různých soustátí, což považuji za činnost zábavnou velice velmi, obzvlášť u vlajek obsahujících červené pruhy či žluté hvězdy. Nakonec se přes různé peripetie podařilo najít i zapomenutý aparát, který toho času čeká na vyzvednutí v HD klubu v srbské metropoli. Příběh, jak fotoaparát značky Praktica skončil v rukou balkánských motorkářů raději popisovat nebudu.

V cestě dál jsem pokračovali přes všelijaké kláštery zapsané na všelijakých listinách UNESCO, které se snažili albánští soudruzi různě vylepšovat tu očistným ohněm, tu zkrášlením fresek dýmem z hořících pryží. Nejdojemnější byl jakýsi kosovský policista, který se nám u kostela z počátku 14. století snažil vysvětlit, že se jedná o mešitu, která byla původně katolický kostel a v padesátých letech minulého století ji Srbové přestavěli na kostel pravoslavného typu. Návštěvu památky se policisté snažili ozvláštnit hrou na kohoutka a slepičku, kdy nás hlídka nejprve poslala na stanici, kde nám měla být vystavena bumážka pro vstup do chrámu, ale místo toho jsme byli nasměrováni do kláštera za městem pro souhlas se vstupem, kterým nám byl udělen ústní formou, kteroužto informaci jsme stejnou formou předali zpět patrolujícímu orgánovi před kostelem, který nato odvětil, že mu neporoučí pop, ale stanice a již by bylo vše ztraceno, kdyby nebyl vystřídán poněkud méně tupým kolegou, který nám osvětlil onu pravdu o původu středověkých maleb z padesátých let dvacátého století. Na oplátku jsem vyzvídal, cože to albánsky znamená „pušimi“.

Vůbec jsem k albánskému etniku pojal ještě hlubší averzi než dosud. Kupříkladu když jsem viděl, jak ovládají svá motorová vozidla. Jediná, co používají často a rádi, je  klakson. Směrové ukazatele jsou zřejmě jen pro malá děcka, zcela normální je pak předjíždění v těch nejdebilnějších místech tou nejvyšší prudkostí, dávání přednosti maximálně tak silnějšímu a vůbec chování tupé a nezodpovědné. Jistě, i v Srbsku se občas stane, že člověk jede na osmdesátce decentních sto dvacet a přes dvojitou plnou jej začne svižně předjíždět autokar, ale  proti kosovským kaskadérům je to jen slabý odvar. Kvalita silnic připomínající něco mezi vojenským újezdem a kopřivnickým polygonem pocitu bezpečí nasadí pověstnou korunu. Trnovou korunu. Nejenže jsou albánští soudruzi mistři světa v čumění s otevřenými ústy a velkoproducenti odpadků, které tuze rádi pálí, ale ještě jsou to neskuteční charóni.

Byl jsem také v nestřeženém okamžiku přistižen při překročení povolené rychlosti a povolán albánskou cyklohlídkou k odpovědnosti. Ani křížek nepomohl a musel jsem z tobolky obětovat třicet pět teuro. Systém vybírání pokut je navíc mile dementní v tom, že s vypsanou pokutou je třeba zajet do banky, kde po zaplacení úředník vydá potvrzení, za které ozbrojený pumpičkář vrátí zadržený průkaz řidičského typu. Domnívám se, že řada značek omezujících prudkost na bizarní hodnoty jako 10 či 35 je rozsázena jen k zábavě jízdou na byciklu znavených příslušníků. Již na domnělém hraničním přechodu nás také instruovali, abychom určitě zaplatili čtyřicet pět euro za jakési pojištění, což jsme zamozřejmě neudělali. Na výjezdu z albánského mordoru pohraničník na zaplacení trval a emotivně se mne tázal, jakže jsem jezdil bez pojištění, na což jsem mu stejně emotivně odpovídal, že opatrně. Nakonec mne poučil, abych příště pojištění zaplatil, a vyrazili jsme vstříc slunečnému státu, kde nepršelo o nic méně. Po okoupání v Ochritu a požití tamních vyhlášených pstruhů jsme vyrazili zpět, stavili se pro zapomenutý pas a na tržišti nakoupili chutné tomaty gigantích rozměrů. Mimochodem je velice milé, když člověk nemusí táhnout těžkou krabici olbřímích pomidorů sám, ale může ji dát na šlapací vozík mrzáčkovi, který vše za drobný peníz dopraví až k vozu.

A pak jsme jeli i s kontrabandem klidně až na maďarskou hranici, kde jsem opět pochopil, proč chtěl starý sapér Vodička Maďarům roztrhnout držku od ucha k uchu, to když náš wagen odstavili na zastřešené parkoviště, nasadili rukavice a prohlédli vše, včetně motorového prostoru. Výsledkem bylo odevzdání několika kartonů chutných a levných srbských cigaret do přistaveného kontejneru a množství nepublikovatelných vulgarit na účet uherských bašibozuků. Znovu bych se přihlásil s myšlenkou na zrušení všech těch Uher a posunutí Subotice hned za Břeclav. A to nemluvím o tom, jak stupidně je značený okruh kolem Budapešti, nakonec jen pronárod udělá dálnici mimo centrum  města, aby si jej turista nemohl prohlédnout. Nelze se pak divit, že svou  metropoli pojmenovali po pomazánce…

Was? Vaz!

Tak dlouho se jezdí za hranice všedních dní, až to přestane stačit a je třeba prodloužit cestu až za hranice zdravého rozumu. Nakonec na oblázcích jadranského pobřeží jsme svá těla již otlačili. Na letošní rok jsme vymysleli následující taškařici…

Vydáme se po stopách promovaných inženýrů Z+H na jihovýchod Evropy, abychom nalezli pravý Balkán. Inženýři vymezili jeho začátek, konkrétně zjistili, že „na kilometru 1127 z Prahy, jedete-li přes Vídeň a Budapešť a okusíte-li za Bělehradem kus betonky, takzvané Titovy dálnice, začíná Balkán. Chcete-li to vědět ještě přesněji, je to pětaosmdesát kilometrů na západ od Bělehradu“.

Na nás je pokračovat v jejich šlépějích, tedy spíše stopách jejich pneumatik. Pro tuto cestu jsme zvolili etalon spolehlivosti, osobní vůz VAZ 2104. Jako obvykle poptáváme další členy expedice, kteří neuhnou, jsme si sice vědomi, že se nikdo nepřihlásí, ale je to pěkná tradice. Také uvítáme tip na zachovalou ladovku za poctivou cenu. Bližší itinerář cesty zašlu oproti padesátihaléřové známce.

Doufám jen, že cestou necestou Vaz nezlomíme.

Nedělní výlet do Osvěnčína

Říká se, že Osvěnčín by měl vidět každý, podobně jako třeba Paříž. V Paříži jsme již byli.  Říká se také, že každé místo vypadá na jaře nejlépe a tak jsme zvolili k návštěvě této temné památky právě proběhlý víkend zasvěcený svátkům jara, zmrtvýchvstání, vajec a zabavování řidičských průkazů. Nejen z obavy před přísnými příslušníky jsme zvolili výhodnou nabídku drah, doprava vlakem je v tomto případě  stylová. Pro milovníky dobrodružství připravili růžoví soudruzi víkendovou rodinnou jízdenku, která stojí necelých šest stokorun a za kterou se do tábora a zpět mohou dopravit dva dospělí a tři děti. Jízdenka platí dvacet čtyři hodin.

Díky této výhodné slevě jsme se seznámili s okolím bohumínského nádraží i jeho čekárnou a třeba říct, že to bylo setkání nezapomenutelné. Po osmi hodinách cesty jsme vystoupili na nástupišti osvěnčínské stanice, kde nás naštěstí nikdo nerozděloval, jen místní taxista se snažil nabízet své služby. Jeho lákání jsme oslyšeli a vydali se k bývalému koncentračnímu táboru pěšky. Alespoň jsme si mohli dobře prohlédnout ostatky druhoválečných továren a poněkud nepietní prostředí, které cestu od nádraží obklopuje. Vstupné do areálu se neplatí a i přes varování, že lze vstupovat jen v organizovaných skupinách, jsme vstoupili zcela neorganizovaně.

Po průchodu známou branou, jejíž nápis hlásající pravdu o osvobozujícím vlivu práce si z pro mne opravdu nepochopitelných důvodů objednal jakýsi skandinávský nácek, jsme se ocitli v prostoru bývalých kasáren, které v jarním slunéčku působily celkem poklidným dojmem, jenž na první pohled kazilo snad jen mocné oplocení z ostnatého drátu. Jenže při procházení mezi domy z neomítnutých cihel se pomalu vtírá pocit nevlídna, zdánlivé klepadlo na koberce je ve skutečnosti šibenice a krom bazénu byl tento osobitý resort vybaven i plynovou komorou s přilehlým krematoriem. Pohoda nedělního výletu se potom vytrácí zcela při pohledu na hromady věcí, které zůstaly po nedobrovolných obyvatelích.

Ačkoli jsou fotografie všech těch vlasů, kufrů, protéz, brýlí či obuvi známé, pohled skrze sklo vitrín je šokující a právě tyto hromady banálních předmětů denní potřeby návštěvníkovi přiblíží, jak zrůdné bylo velkoněmecké počínání v Malopolsku. O několik kilometrů dále se nachází místo, kde by humor ztratil i kapitán Tošek, tedy Březinka, zachovalé zbytky vyhlazovacího tábora. Atmosféře jistě ubralo chybějící štěkání psů a ozbrojení esesmani, ale přesto se jedná o lokalitu nanejvýš ponurou, které nepomohou ani jarní paprsky. Těžko sdělovat konkrétní dojmy, jestli jsou větším zlem nuzné baráky, strašidelně vyhlížející velkokapacitní latrína, dlouhé koleje s náspy vedoucí od pochmurné vstupní brány či zbytky plynových komor.

Děsivá je velikost celého tábora, geometrická přesnost s jakou jsou roztroušeny v prostoru jednotlivé budovy či jejich torza. Ne úplně pochopitelné mi přijde i dostavění katolického kostela nedaleko vstupu do památníku, chápu, že mezi první slova každého narozeného Poláka patří papež a zelí, ale nejsem si jist, jestli je tento svatostánek na své místo zasazen právě citlivě. Také by mne zajímalo, jestli je neochota polských soudruhů nabízet návštěvníkům jakékoli služby způsobena pietou či jinými pohnutkami. Ačkoli se nejedná o klasickou výletní destinaci, uvítal bych více možností k utracení zlotůvek než je zakoupení publikací či tuřínové polévky nevalné chuti v páchnoucí táborové kantýně. Jsem si  též vědom, že jsme nebyli v táboře Bierkenau, ale nepovažuji za správné, že v jediné otevřené nálevně v městečku připomínalo pití místního piva spíše urinoterapii než co jiného.

Zato příjemně překvapila řecká taverna v Bohumíně, která sice měla poněkud devadesátkový interiér, ale profesionalita obsluhy byla ukázková. Na cestě zpět byl milým zpestřením i usměvavý muž, který uličkami nočního expresu Beskyd tlačil vozík s občerstvením, aby ke každé prodané položce pronesl nějaký procítěný vtip, třeba že „tento nápoj pil Majkl Džeksn, který poté zesnul“. Méně milé bylo nasazení jakéhosi zmodernizovaného vozu, kde se inženýrům podařilo zredukovat počet sedaček v kupé z osmi na šest tak dovedně, že se nás dovnitř sotva vešlo pět. I tak jsme ale byli rádi, že ve zpátečním vlaku můžeme sedět. Dovolím si pozměnit slova pana K., která není gay, přesto ale uhnul, volám tedy: „Češi, jeďte do Osvěnčína!“

Nejlepší nakonec – bizarní zajímavostí pro mne bylo zjištění, že nechvalně proslulý Zyklon B se vyráběl i v Lučebních závodech Draslovka v Kolíně, k jejichž malebnému názvu mi to jaksi nesedí, ba co víc, tato látka se zde vyrábí dodnes. Chápu, že hubit škůdce je potřeba stále, ale s otevřenými ústy jsem přijal zjištění, že produkt byl kreativně přejmenován na Uragán D.

Fakultativní výlet do Černobylu

V létě bývá zvykem vyrazit za hranice všedních dní. Občané přesunují svá těla k moři, do hor či alespoň k rybníku. Také jsme se přidali k letnímu stěhování národů, avšak krásy natůry a oblázkovou pláž jsme vyměnili za zříceninu  černobylské jaderné elektrárny a okolní panorámata. Ještě před několika málo týdny jsem měl pocit, že se jedná o území plné pazgřivých mutantů, pro jehož návštěvu je potřeba milion bumážek. Realita je ale poněkud odlišná. Vyřízení výletu do zóny je obtížné asi jako naplánování expedice na Kokořín. Neviditelná ruka trhu má pevný stisk.

Po kliknutí na první odkaz ve vyhledávači jsem zvolil datum a odeslal formulář. Ozval se Sergei, který si vyžádal čísla pasu, zaslal podrobnosti k cestě a požádal o zálohu. Vyplňování CV2 kódu kreditky do webu jakési ukrajinské banky bylo asi největším adrenalinem z celého projektu. V domluvený den jsme dorazili před hotel Kozatskij, kde nás měl čekat strýček Sergei. Před vchodem již postávalo několik podivínů, ve kterých jsme ihned odhalili účastníky zájezdu. Na minutu přesně přijel i Sergei a rázným vojáckým pochodem si to namířil k nám. Vybral bankovky, dokonce i přenosný terminál pro platbu kartou měl připraven, a mohlo se jet.

Zájezdová maršrutka po hodince a půl dorazila ke kontrolnímu stanovišti u vjezdu do zóny. Cestou nám Sergei a jeho melodyboys pustili zajímavý dokument a tom, jak se sovětští soudruzi vypořádali s vyejakulovaným reaktorem. Podobný průšvih se těžko mohl stát v jiné zemi a těžko by v jiné zemi nalezli dostatek dobrovolníků, kteří by pomohli následky odstranit. Přišlo mi taktéž půvabné, že soudruzi ze země, nad kterou nikdy nezapadlo slunce, nejprve pojmenovali elektrárnu po soudruhu Uljanovovi, aby na tento roztomilý fakt po výbuchu zapomněli.

Po kontrole pasu a bumážky, kterou přinesl Sergei jsme pokračovali do městečka Černobyl, kde sídlí jakási informační agentura, která má akreditaci k prohlídkám a připravuje chutný boršč. Cestou jsme míjeli zbytky vesnic, tedy cedule označující vesnice, případně cedule označující místa se zakopanými ozářenostmi. V hlavě mi naskočil refrén pjesonky o tom, že radioactivity is in the air for you and me. V sídle agentury jsme podepsali prohlášení, že nebudeme na nic sahat a pokud nám něco vybují, nebudeme po Sergejovi ani agentuře nic chtít. Sergei ale říkal, že je to jen formalita a že nám nic nehrozí. Radioactivity discovered by madame Curie.

Poté jsme vyrazili k elektrárně. Při první zastávce mezi bloky došlo k prvnímu naměřenému rekordu na vyfasovaném přístroji Pripjať. Skupinou projelo vzrušení. Propíchané vegetariánky ze Švédska poté nechtěly opustit mikrobus. Skupina byla vůbec pestrá. Krom Švédu jsme měli i kanadskou misionářku, americké dobrodruhy a dokonce jednoho Inda. Ovšem bez turbanu. Další zastávka byla u chladící nádrže, ve které žijí obří sumci, které výpravy i zaměstnanci elektrárny krmí velkými kusy chleba. Jednalo se o pěkné giganti. Sergei ale tvrdil, že to je bežná velikost.

04072009637

Po krmení jsme jeli rovnou k 4. bloku ČAES. Zapůjčený přístroj začal konečně ukazovat nějaká dramatičtější čísla. Ofotili jsme se, pokochali se pohledem na sarkofág a vyrazili dále. Při průjezdu okolo bájného červeného lesa nechal Sergei zastavit mikrobus a přístroj začal kníkat a ukázal asi třínásobnou hodnotu než u sarkofágu. Někteří účastnící prý radioaktivitu cítí. Tento prožitek jsem neměl, ale jednoznačně jsem cítil, že chci pryč. Po veselé historce „jejda auto nestartuje“ jsme vyrazili k Pripjati. Cesta byla zcela prázdná, asi že byla sobota.

04072009646

Opuštěné město nás samozřejmě interesovalo mnohem více než samotný sarkofág. Natěšeni a s prsty na spoušti jsme byli ospalým vojáčkem vpuštěni dovnitř. Vegetace se za těch pár let dosti rozbujela a při průjezdu nebylo krom rostlin příliš vidět. Objeli jsme všechny klasické turistické destinace – školu, lunapark, dům kultury Eněrgetik a další. Zatímco západní tůristé kráčeli po cestičkách za Sergeiem, my jsme se omylem opozdili a zalezli do jednoho z paneláků. Legenda praví, že lidé město opustili během několika hodin a od té doby jej hlídá armáda. Asi nehlídá moc dobře, protože všechno, co mělo nějakou cenu, včetně litinových radiátorů, z bytů zmizelo. Ostatně zmizely třeba i poklopy od kanálů. Také známý hřbitov zamořené techniky přestal existovat a ozářené zily mizí do sběrných surovin. V bytovce tak nebylo nic.

04072009639

Vůbec je zajímavé, že ani jedno sklo nezůstalo celé a všechno je tak nějak poctivě vyrabované. Trochu přepjaté jsou pak naaranžované panenky, nápisy a další artefakty pro objektivy návštěvníků. Myslím, že i bez toho by bylo místo přeukrutně působivé. Sergei nás na závěr změřil, abychom měli pocit, že o něco jde a vyrazili jsme zpět do Černobylu. Po obědě a možnosti zakoupení fotopublikace jsme se vydali pryž ze zóny,  se zastávkou na kontrolním stanovišti, kde jsme byli proměřeni na obstarožních rámech. Naštěstí s negativním výsledkem.

04072009659

Po pár minutách jízdy jsem zahlédl u silnice babky, které prodávaly houby a borůvky. Asi bych si je nekoupil. V Kyjevě se Sergei rozloučil a nasedl do svého zánovního gazíku značky Toyota. Černobylská turistika vynáší. A zážitek je to k nezaplacení. Snad jen, když to srovnám s tím  výletem na Kokořín … moc občerstvení v zóně nemají.

Až si naspořím na skener, tak zveřejním černobílé obrázky černobylských panorámat.

Ukrajina snů a skutečností I.

Chceš-li poznat co je dřina, kup si kolo Ukrajina, říkalo se za našich mladých let. Dřinu jsme poznali i bez kultovního  bicyklu, zápasili jsme totiž s kilometry tak, že by i pan Stachanov koukal. Mezi opuštěním hlavního města stověžatého a návratem zpět uběhlo necelých 240 hodin, z toho více než 87 hodin na železnici, během kterých jsme stihli ujet 4356 kilometrů. Dalších 86 jsme urazili trolejbusem, pár stovek kiláků také různými maršrutkami, několikrát jsme jeli lodí a taxametrem značky Žiguli. Náš výlet na Ukrajinu byl kapinko Blitzkrieg. Na uchopení široké ruské duše je to málo, ale schopnost klouzání po povrchu nám nikdy nebyla cizí.

30062009518

Vystoupali jsme Potěmkinovým schodištěm v Oděse, navštívili pyjonýrskou mekku Artek, v Jaltě uspořádali konferenci na téma Zapíjení šašliku pivem Desant, v Sevastopolu viděli ponorku, v Bachčisaraji si prohlédli chánův garem, v Kyjevě partyzánské skulptury mocných rozměrů a jako třešinku na dortíku si zaplatili fakultativní výlet do Černobylské jaderné elektrárny a jejího malebného okolí.

01072009531

I přesto, že jsme do ukrajinských dveří strčili jen dva prstíky, nemohli jsme si nevšimnout, že se země dělí na dvě části, v jedné se mluví zásadně rusky a v druhé zásadně ne, v jedné jsou nápisy zásadně ukrajinské, v druhé zásadně ne. Dlužno říct, že mi ruští soudruzi přišli poněkud sympatičtější, minimálně tím, že nedělali, že neumějí rusky.

04072009631

Co mě upoutalo nejvíce, to byly asi domorodé dívky. Nejvíce v Oděse a poté na Krymu, jsou krásné, vypadají úplně jinak než brigádnice z Alberta a dokonce mají často všechny zuby. Nejhorší ale je, že velice rády nosí miniaturní trenýrky a různé bonzaje triček, což je přinejmenším velice rozptylující. Na plážové promenádě se oděvy slečen změnily v čirou pornografii. Nepotřebovali jsme ale studené froté ručníky, nýbrž jsme si jako mantru opakovali výraz „pět procent“, cože je aktuální status nakažených virem HIV v obilnici SSSR.

Na druhou stranu asi nejhorším zážitkem byly ukrajinské toalety. Obvykle se jednalo o díru v zemi, dovybavenou plastovým košíčkem na použitý toaletní papír. Toaletní papír je ovšem velmi optimistické označení pro krepák, který jsem byl nucen používat namísto mého oblíbeného čtyřvrstvého papíru s příchutí Aloe Vera. Každý den jsme proto s radostí navštívili provozovnu tak trochu jiné restaurace, abychom jako očkovaní běloši usedli na porcelán. I zde ovšem domorodci bojovali proti globalizaci, čehož důkazem byly podrážky obtisknuté na míse.

Nejšílenější asi byla kadibouda vojáků hlídajících černobylskou zakázanou zónu, ale co člověk nadělá, když musí. Jakkoli by mohla při kálení v Rudém lese vzniknout třeba ještě veselejší vyprávěnka než bylo Vománkové víno pana Menšíka. Popojedem. Zkrátka na WC, respektive často jen C, je třeba si dát pozor.

A příště bychom si mohli trochu zapaušalizovat na účet ukrajinských soudruhů:-)