V létě bývá zvykem vyrazit za hranice všedních dní. Občané přesunují svá těla k moři, do hor či alespoň k rybníku. Také jsme se přidali k letnímu stěhování národů, avšak krásy natůry a oblázkovou pláž jsme vyměnili za zříceninu černobylské jaderné elektrárny a okolní panorámata. Ještě před několika málo týdny jsem měl pocit, že se jedná o území plné pazgřivých mutantů, pro jehož návštěvu je potřeba milion bumážek. Realita je ale poněkud odlišná. Vyřízení výletu do zóny je obtížné asi jako naplánování expedice na Kokořín. Neviditelná ruka trhu má pevný stisk.
Po kliknutí na první odkaz ve vyhledávači jsem zvolil datum a odeslal formulář. Ozval se Sergei, který si vyžádal čísla pasu, zaslal podrobnosti k cestě a požádal o zálohu. Vyplňování CV2 kódu kreditky do webu jakési ukrajinské banky bylo asi největším adrenalinem z celého projektu. V domluvený den jsme dorazili před hotel Kozatskij, kde nás měl čekat strýček Sergei. Před vchodem již postávalo několik podivínů, ve kterých jsme ihned odhalili účastníky zájezdu. Na minutu přesně přijel i Sergei a rázným vojáckým pochodem si to namířil k nám. Vybral bankovky, dokonce i přenosný terminál pro platbu kartou měl připraven, a mohlo se jet.
Zájezdová maršrutka po hodince a půl dorazila ke kontrolnímu stanovišti u vjezdu do zóny. Cestou nám Sergei a jeho melodyboys pustili zajímavý dokument a tom, jak se sovětští soudruzi vypořádali s vyejakulovaným reaktorem. Podobný průšvih se těžko mohl stát v jiné zemi a těžko by v jiné zemi nalezli dostatek dobrovolníků, kteří by pomohli následky odstranit. Přišlo mi taktéž půvabné, že soudruzi ze země, nad kterou nikdy nezapadlo slunce, nejprve pojmenovali elektrárnu po soudruhu Uljanovovi, aby na tento roztomilý fakt po výbuchu zapomněli.
Po kontrole pasu a bumážky, kterou přinesl Sergei jsme pokračovali do městečka Černobyl, kde sídlí jakási informační agentura, která má akreditaci k prohlídkám a připravuje chutný boršč. Cestou jsme míjeli zbytky vesnic, tedy cedule označující vesnice, případně cedule označující místa se zakopanými ozářenostmi. V hlavě mi naskočil refrén pjesonky o tom, že radioactivity is in the air for you and me. V sídle agentury jsme podepsali prohlášení, že nebudeme na nic sahat a pokud nám něco vybují, nebudeme po Sergejovi ani agentuře nic chtít. Sergei ale říkal, že je to jen formalita a že nám nic nehrozí. Radioactivity discovered by madame Curie.
Poté jsme vyrazili k elektrárně. Při první zastávce mezi bloky došlo k prvnímu naměřenému rekordu na vyfasovaném přístroji Pripjať. Skupinou projelo vzrušení. Propíchané vegetariánky ze Švédska poté nechtěly opustit mikrobus. Skupina byla vůbec pestrá. Krom Švédu jsme měli i kanadskou misionářku, americké dobrodruhy a dokonce jednoho Inda. Ovšem bez turbanu. Další zastávka byla u chladící nádrže, ve které žijí obří sumci, které výpravy i zaměstnanci elektrárny krmí velkými kusy chleba. Jednalo se o pěkné giganti. Sergei ale tvrdil, že to je bežná velikost.
Po krmení jsme jeli rovnou k 4. bloku ČAES. Zapůjčený přístroj začal konečně ukazovat nějaká dramatičtější čísla. Ofotili jsme se, pokochali se pohledem na sarkofág a vyrazili dále. Při průjezdu okolo bájného červeného lesa nechal Sergei zastavit mikrobus a přístroj začal kníkat a ukázal asi třínásobnou hodnotu než u sarkofágu. Někteří účastnící prý radioaktivitu cítí. Tento prožitek jsem neměl, ale jednoznačně jsem cítil, že chci pryč. Po veselé historce „jejda auto nestartuje“ jsme vyrazili k Pripjati. Cesta byla zcela prázdná, asi že byla sobota.
Opuštěné město nás samozřejmě interesovalo mnohem více než samotný sarkofág. Natěšeni a s prsty na spoušti jsme byli ospalým vojáčkem vpuštěni dovnitř. Vegetace se za těch pár let dosti rozbujela a při průjezdu nebylo krom rostlin příliš vidět. Objeli jsme všechny klasické turistické destinace – školu, lunapark, dům kultury Eněrgetik a další. Zatímco západní tůristé kráčeli po cestičkách za Sergeiem, my jsme se omylem opozdili a zalezli do jednoho z paneláků. Legenda praví, že lidé město opustili během několika hodin a od té doby jej hlídá armáda. Asi nehlídá moc dobře, protože všechno, co mělo nějakou cenu, včetně litinových radiátorů, z bytů zmizelo. Ostatně zmizely třeba i poklopy od kanálů. Také známý hřbitov zamořené techniky přestal existovat a ozářené zily mizí do sběrných surovin. V bytovce tak nebylo nic.
Vůbec je zajímavé, že ani jedno sklo nezůstalo celé a všechno je tak nějak poctivě vyrabované. Trochu přepjaté jsou pak naaranžované panenky, nápisy a další artefakty pro objektivy návštěvníků. Myslím, že i bez toho by bylo místo přeukrutně působivé. Sergei nás na závěr změřil, abychom měli pocit, že o něco jde a vyrazili jsme zpět do Černobylu. Po obědě a možnosti zakoupení fotopublikace jsme se vydali pryž ze zóny, se zastávkou na kontrolním stanovišti, kde jsme byli proměřeni na obstarožních rámech. Naštěstí s negativním výsledkem.
Po pár minutách jízdy jsem zahlédl u silnice babky, které prodávaly houby a borůvky. Asi bych si je nekoupil. V Kyjevě se Sergei rozloučil a nasedl do svého zánovního gazíku značky Toyota. Černobylská turistika vynáší. A zážitek je to k nezaplacení. Snad jen, když to srovnám s tím výletem na Kokořín … moc občerstvení v zóně nemají.
Až si naspořím na skener, tak zveřejním černobílé obrázky černobylských panorámat.
Chceš-li poznat co je dřina, kup si kolo Ukrajina, říkalo se za našich mladých let. Dřinu jsme poznali i bez kultovního bicyklu, zápasili jsme totiž s kilometry tak, že by i pan Stachanov koukal. Mezi opuštěním hlavního města stověžatého a návratem zpět uběhlo necelých 240 hodin, z toho více než 87 hodin na železnici, během kterých jsme stihli ujet 4356 kilometrů. Dalších 86 jsme urazili trolejbusem, pár stovek kiláků také různými maršrutkami, několikrát jsme jeli lodí a taxametrem značky Žiguli. Náš výlet na Ukrajinu byl kapinko Blitzkrieg. Na uchopení široké ruské duše je to málo, ale schopnost klouzání po povrchu nám nikdy nebyla cizí.
Vystoupali jsme Potěmkinovým schodištěm v Oděse, navštívili pyjonýrskou mekku Artek, v Jaltě uspořádali konferenci na téma Zapíjení šašliku pivem Desant, v Sevastopolu viděli ponorku, v Bachčisaraji si prohlédli chánův garem, v Kyjevě partyzánské skulptury mocných rozměrů a jako třešinku na dortíku si zaplatili fakultativní výlet do Černobylské jaderné elektrárny a jejího malebného okolí.
I přesto, že jsme do ukrajinských dveří strčili jen dva prstíky, nemohli jsme si nevšimnout, že se země dělí na dvě části, v jedné se mluví zásadně rusky a v druhé zásadně ne, v jedné jsou nápisy zásadně ukrajinské, v druhé zásadně ne. Dlužno říct, že mi ruští soudruzi přišli poněkud sympatičtější, minimálně tím, že nedělali, že neumějí rusky.
Co mě upoutalo nejvíce, to byly asi domorodé dívky. Nejvíce v Oděse a poté na Krymu, jsou krásné, vypadají úplně jinak než brigádnice z Alberta a dokonce mají často všechny zuby. Nejhorší ale je, že velice rády nosí miniaturní trenýrky a různé bonzaje triček, což je přinejmenším velice rozptylující. Na plážové promenádě se oděvy slečen změnily v čirou pornografii. Nepotřebovali jsme ale studené froté ručníky, nýbrž jsme si jako mantru opakovali výraz „pět procent“, cože je aktuální status nakažených virem HIV v obilnici SSSR.
Na druhou stranu asi nejhorším zážitkem byly ukrajinské toalety. Obvykle se jednalo o díru v zemi, dovybavenou plastovým košíčkem na použitý toaletní papír. Toaletní papír je ovšem velmi optimistické označení pro krepák, který jsem byl nucen používat namísto mého oblíbeného čtyřvrstvého papíru s příchutí Aloe Vera. Každý den jsme proto s radostí navštívili provozovnu tak trochu jiné restaurace, abychom jako očkovaní běloši usedli na porcelán. I zde ovšem domorodci bojovali proti globalizaci, čehož důkazem byly podrážky obtisknuté na míse.
Nejšílenější asi byla kadibouda vojáků hlídajících černobylskou zakázanou zónu, ale co člověk nadělá, když musí. Jakkoli by mohla při kálení v Rudém lese vzniknout třeba ještě veselejší vyprávěnka než bylo Vománkové víno pana Menšíka. Popojedem. Zkrátka na WC, respektive často jen C, je třeba si dát pozor.
A příště bychom si mohli trochu zapaušalizovat na účet ukrajinských soudruhů:-)
Šťastnější část Evropanů, kterým ještě krize nevzala práci a vepřová chřipka život, již plánuje letní dovolenku, lenošení u vody a chytání bronzu. V loňském roce se k nim přidali i zástupci klubu HoRoRO, ovšem čistě z vědeckých pohnutek. Letos jsme se rozhodli dovolenku oželet a vyrazit na poznávací expedici na Ukrajinu, abychom poznali, jak se tam žije lidem. S ukrajinskými soudružkami a soudruhy se setkáváme často, staví naše domy, váží salám v Albertu, v metru je můžeme vidět, jak si vezou sekanou a dvacet rohlíků v ošoupané igelitové tašce na ubytovnu. Co o nich ale víme, krom toho, že mají odstálé uši a placatou čepici mezi nimi? Rádi bychom našli odpovědi alespoň na tyto otázky:
- je kožená bunda nutnou výbavou každého Ukrajince?
- lze přežít atak komárů na Dněpru bez odEUru vodky a cibule?
- zač je v Kyjevě boršč?
- kdo na Ukrajině pracuje na stavbách?
- svítí v Černobýlu hřiby?
- je oranžová revoluce horší než modrá šance?
- napsal Taras Ševčenko více veršů než má na Ukrajině pomníků?
Do týmu ještě přijmeme zdravotníka, průvodce a dvě asistentky. Odjezd je naplánován na přelom června a července.
Letošní dovolená v Jugoslávii je za námi. Gott sei Dank, jak se říká v pohraničí. Pro milovníky silných zážitků mohu pobytový zájezd u chorvatských soudruhů jen doporučit, těm, kteří mají blíže k emoční nerovnováze, bych poradil podobnou libůstku oželet. Pokusil jsem se svodku událostí zkrátit jak to jen šlo, přesto se záměr ne zcela zdařil. Věřím však, že pro rodiče a přátele klubu HoRoRO to bude čtení zajímavé a poučné.
Cesta
Z cestovky dorazila dva dny před odjezdem obálka s poukazy na pobyt za hranicemi všedních dní a s ručně malovaným plánkem místa odjezdu. Odjezd byl naplánován stylově na 13.30, nikoliv však z Florence, nýbrž z Černého Mostu. Dorazili jsme v 13.35 a počali s nakládkou čínských tašek, těhotných lančmíty a laciným pivem, do útrob autokaru.
Smích nás brzy přešel, to když kolega ztroskotal při pokusech o zatažení střechy svého kabriovozu, který chtěl na blízkém parkingu zanechat. Rozdělili jsme se tedy s tím, že podstoupí servisní zásah a dožene nás cestou. Střechu mu hbitě natáhli a jistě by nás dohnal, kdyby se na osmém kilometru naší jediné dálnice nestal pasivním účastníkem řetězové nehody. Dojel za námi další den s pomocí pravidelných autobusových linek.
Zbytek výpravy si užil cestu se vším všudy, krátce po startu se do mikrofonu ozvala půvabná delegátka Lucka, která všem přítomným osvětlila, kam že se jede, jaké budou pauzy, kdy lze požádat o teplé nápoje a zdůraznila, že bychom neměli používat toaletu. Poté předala slovo jednomu z řidičů, který zopakoval varování před použitím toalety, protože prý smrad stoupá do vozu. Za chvíli už autokarem šustila aluminiová folie a klimatizovaný interier se zaplnil lahodnou vůní řízků.
Půvabná byla i zastávka v Rakousku, kde jsme byli Luckou varování, že na toaletě bude zřejmě vybírán poplatek. Jedna z žen z lidu, oblečená ve vietnamské sportovní soupravě s tygřím motivem, pochopila situaci a ušetřila půleuro tím, že popoběhla asi o pět metrů od busu, aby z pruhovaného textilu osvobodila tučnou řiť a počala kálet na okraji parkoviště. Po setmění jsme byli odměněni pohádkou o třech veteránech a brzy ráno jsme dojeli do cíle.
Kemp
Uvítal nás delegát Eda, který se sice jmenoval nějak jinak, ale pod dojmem prostého pobíječe much z výše zmíněného filmu jsme mu na vlastní jméno nemohli přijít. Dozvěděli jsme se, že ubytování máme až od 13.00, ale že nám naše věci zamkne v boudě na kraji kempu. Ponechali jsme tedy konservy pod zámkem a na radu Edy jsme se vydali po promenádě do blízkého městečka, kde byl nejbližší bankomat. Pravda, promenáda byla celkem nepatřičným výrazem pro panelovou cestu, která se vinula podél pobřeží, lemována tu ruinou někdejších toalet, tu políčkem ležícím ladem. Po patnácti minutách rychlé chůze jsme ale opravdu došli do městečka, kde byl nejen přístroj pro výdej bankovek, ale také spousta příležitostí pro jejich utrácení.
To se ale nedalo říct o oploceném kempu na druhé straně panelky, který se stal naším domovem. Celý areál, zřejmě bývalý pyjonýrský tábor, působil dojmem notně omšelým. Jediný obchůdek připomínal dobře zásobovaný konzum ve Voroněžské oblasti okolo poloviny osmdesátých let, ovšem s cenami vysokými velice velmi. Uprostřed chatek se nacházelo společné sociální zařízení, s oddělenými vchody pro muže a ženy, ovšem se společným prostorem, ohrazeným nedokončenou zídkou. Hovory některých soudružek při defekaci bylo těžké vydržet. V honosném objektu se nacházel i sprchový kout a dvojice umývadel, hlavně však nesnesitelný puch, na jehož původ jsme přišli záhy.
Blízko pláže se rozkládala venkovní restaurace s Neptunovým pódiem. Na něm probíhala každý večer diskotéková produkce dvou místních nájemných muzikantů, případně jiný program. Mrzelo nás, že jsme nestihli pondělní Křeslo pro hosta, do kterého usedl pan Kostka, takto celebrita týdne. Nestihli jsme ani focení s mistrem, zato jsme jednou viděli diskotéku a byl to zážitek na celý život. Na parketu se svíjela matka s dcerou, obě ve vyzývavém minioblečení a předvádějící jakési lascivní pohyby, otec rodu seděl u stolku, srkal zteplalé pivo a produkci svých krásek zaznamenával na video. Daleko strašnější však bylo zlověstné dunění diskotéky z nedalekého městečka, kde celý večer burácel Michal David, Helena V. a další estrádní umělci let minulých i současných.
Strava
Neohroženě jsme se zprvu vrhli do temperování konserv, moravské lečo s klobásou bylo barvy i konzistence nepopsatelné a odstartovalo výjimečný hodokvas. Během dvou dnů se zdravotní stav všech účastníků výpravy zhoršil a někteří počali mít vidiny. Další a další otvírané konservy přinášely jen zklamání. Těžko uvěřit drzosti výrobců, že takovou šlichtou dokáží doplnit slovy jako poctivá, lahůdková či domácí. Obzvlášť nechutným se ukázal pytlík s označením Dobrý hostinec, nijak nezaostávala odporná Poctivá gulášovka. Všechny masné konservy s vysokým podílem kůží byly k nepozření, lahůdkový lančmít při temperování pustil plazmu a kečup z Lidlu svou chutí ohromil.
Třetí den jsme byli nuceni experiment zastavit, snažili jsme se sice o ochutnání Turistické konzervy z Německa, ale ani vědomí, že se obětujeme pro vědu nám nedalo dostatek odvahy. Zbytek konzerv jsme sice z výzkumných důvodů otevřeli, ale obsah jsme rovnou přemístili do připravených čínských tašek. Pochopili jsme také, z čeho pochází děsivý puch na nedalekých toaletách. Nezbylo než zvolat dost a odebrat se na chutnou večeři z plodů moře. Oblékli jsme se do poslední písnické módy a vyrazili na tůru po panelce.
U přístavu jsme si sedli do nejbližší restaurace, honosně se rozkládající hned u mola v půvabném kamenném domečku. Pod dojmem obrázků z jídelního lístku jsme si objednali lahodně vypadající pokrmy. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem místo grilovaných olihní, zeleninového salátu a Pepsi obdržel sklenici světle hnědé vody se zbytky ledu a talíř se čtyřmi nevymytými tělíčky, hrstkou blonďatých hranolků a zeleninovou oblohou unavenou natolik, že i původní paní Paroubková by proti ní vypadala jako svěží třicátnice. Ostatně místní roznašečka právě vysvětlovala u sousedního stolu, že dva oschlé plátky rajčete, ještě oschlejší plátky okurky a zhruba polévková lžíce naprosto vysušeného bílého zelí je avizovaným salátem. O tom, že se chorvatští soudruzi ani nenamáhali přidat kupříkladu kousek citrónu pro dochucení potvor, o tom se již nemá smyl zmiňovat. Při ceně 79,- kuních peněz bych neočekával pokrm nesahající ani po kotníky plíčkům od Rozvařilů.
Domorodci
Nijak se netajím tím, že mi chorvatský národ není zrovna blízký. Krátký pobyt mne opět přesvědčil, o jakou hordu fašistů se jedná. Ať už to byla fotografie válečného zločince s nápisem hrdina na jednom z hotelů, samolepky s hesly z poněkud temného období, které mělo Chorvatsko za druhé světové války či tablo maturantů z Makarské, na kterém se omladina originálně zvěčnila s hákovým křížem.
Účastníci
Jestli jsme se na něco těšili, tak to byla právě sůl země. A úroda byla mocná. Krajánků všelijakých byl plný kemp, nutno přiznat, že písnické modely poněkud předběhly dobu a většina rekreantů byla oblečena méně výstředně, přesto jsme však do kolektivu zapadli. Na pláži byla jedna matračka vedle druhé, v tomto ohledu musím litovat skutečnosti, že mé lehátko se vyfouklo při prvním použití a již jsem nenašel chuť jej nafouknout znovu, proto jsem si s ním mnoho vodních radovánek neužil.
Užily si ale jistě dívky, které trávily na nafukovačce celé dopoledne, aby posléze připlavaly ke břehu vybarvené do ruda. Zvláště pak boubelky vypadaly v růžovém zbarvení jako roztomilá prasátka. Pozastavil bych se také nad odhalováním poprsí na oblázkové pláži. U mladých rekreantek jsem na ňadra hleděl se zalíbením, horší to již bylo u starších a urostlejších kusů. Jedno ale nepochopím. Rekreantka si ráno sundá horní díl koupacího kostýmu, vystavuje své prsy, maže je krémem se silným UV filtrem, houpá s nimi při chůzi po pláži celý den. Když se ale jde koupat, oblékne si podprsenku. Proč to? Kvůli rybám? Těžko říct.
Bylo až dojemné vidět nešťastné lidičky, jak třetí den pobytu žvýkají na pláži dovezený řízek, jak si k přesnídávce dávají gumový rohlík s májkou či malou vepřovou konservu. Nepopírám existenci třídních rozdílů a smířlivě připouštím, že pro mnoho z nich znamenala tato rekreace celoroční odříkání a nejednu sobotní směnu navíc. Přesto jsem se neubránil cynickému šklebu. Při pokusu o kontakt z lidiček obvykle zářila spokojenost, líbilo se jim prostředí, libovali si v možnosti sami si vařit, nevadilo jim spartánské vybavení chatek a pochvalovali si chutné pokrmy, které nabízejí místní restaurace.
Začala v nás hlodat neodbytná myšlenka, čím to jen je, že máme to stejné jako oni a nejsme přitom spokojeni? Nedokázali jsme najít odpověď, proto jsme se pátý den pobytu sebrali, vrátili Edovi klíče od chatky, přebytky potravin rozdali spolubydlícím, nepotřebný člun věnovali chudým dětem a odjeli rozjímat do Medžugorje, ale to je už jiný příběh…
… jedem do Jugoslávie. Čas odjezdu naší expedice do jadranské rezervace českého buranství se přiblížil. Sebrali jsme hozenou rukavici a dle plánu se o víkendu vrhnuli na nákupy potřebných kostýmů pro splynutí s davem a proviantu v německém centru zábavy a obchodu. Někteří začali na vlastní pěst a počali sobě pořizovat plovky.
Vietnamská tržnice v Písnici se ukázala jako správné místo, krom chutného pokrmu bun cha a vřelé asijské atmosféry se zde dají najít modely tak bizarní, že jsme začali mít strach, aby nás nakonec sůl země neprokoukla. Jedinou nepříjemností bylo, že nám trhovci ve stánku s elektronikou odmítli prodat tamagoči, což nás rozesmutnilo, v autobuse i na pláži by se plastikový kamarád hodil. ČOIku na ně!
Koupili jsme ale pěkné bermudy ze 100% psa.
Havajské košule.
Vkusná trika.
Osušku s originálním vzorem.
No a bez matračky není Čech. Hop, hop, hop.
V lidlové nákupně jsme doplnili potraviny, chutné konzervy, mezi kterými bych zvlášť vyzdvihnul výrobek „turistická konzerva“, u kterého se nám ani při důkladné četbě nálepky nepodařilo odhadnout, oč se jedná. Vzali jsme dvě. Laciný kečup, lančmít za patnáct očí a slazené mléko v konzervě slibují nevšední zážitky.
Na obrázku chybí soudek s pivem německé výroby, který se nevešel na stolek. Rozhodli jsme se také, že sardinky „Jadran“, které pochází z Maroka, slavnostně vypustíme do moře, aby se vrátily kořenům a znovu rozmnožily. V tomto chrámu konzumu, kde mají vše a v dobrých cenách, jsme nalezli i ideální plážovou obuv.
Jsme tedy myslím vybaveni a můžeme vyrazit za hranice všedních dní. Ještě zkontrolovat pas a jedeme! Trochu mne ale znervózňuje to, že z C. a K. CK zatím neposlali slíbený poukaz, dnes přejmenovaný na voucher. Snad se nedostali do finančních potíží.
