Archiv rubriky ‘Hlasy a ohlasy’

Uloupené výročí

Dnes je tomu právě deset let od zahájení tzv. humanitárního bombardování, při kterém tzv. kolaterálně ztratilo život zhruba 500-2500 srbských civilistů, podle toho, kdo je počítal. Nemíním se pouštět do nějakých velkých slov, jistě to udělají jiní. Osobně na tento hanebný akt teroru militantního humanismu nahlížím nepříliš positivně, podobně jako na další vývoj pod taktovkou euroatlantických mocipánů.

badserbs

Při příležitosti první humanitární desetiletky jsem v archivu našel něco dobových obrázků. Propaganda z roku 1999 vyvanula, půvabné však je, jak zůstali zastánci i obhájci pevně na svých pozicích, zatímco pravdoláskaři a humanitární bombarďáci mají ve věci stále jasno, komouši, socani a jiná demonstrující chátra má ještě jasněji.

orlovi

Kupříkladu včera jsem cestou přes Václavské náměstí narazil u koně na skupinku demonstrantů, kteří by se s trochou nadsázky dali označit za sedm statečných, jakkoli jich bylo osm. Zpod jezdce hýkal mužík ve špinavé větrovce cosi o konci demokracie, straně zelených a nebezpečí radaru. Před ním stál mladík, který vypadal jako ten typ chlapce, co nikdy neměl dívku, tvářil se svěřepě a pevně svíral srbskou vlajku. Vše korunoval zelený transparent s nápisem Slobodan Milošević: hrdina, mučedník! Nemá asi smysl se ptát, komu tím prospějí?

sorry

Tibet? Co je to?

Alespoň virtuálně bych chtěl vyvěsit čínskou vlajku, neb mne už to každoroční otravování s Tibetem nebaví. Co tam hodit nějakou menší atomovou bombičku? Mediální prázdnota by se mohla vyplnit třeba fotografiemi nějaké štíhlé dívky, která má vztah s populerním  hráčem kopané či ledního hokeje.  Zajímá snad nějaký Tibet někoho? Samozřejmě krom pana Kopfrkingla a aktivistů s plastovou lahví a batůžkem. Koho trápí dodržování  lidských práv východně od Žiliny, svoboda zvířátek, mizení deštných pralesů, kde nikdo rozumný nikdy nebyl, a další přiboudliny? Je důležité, jestli je zelená nebo modrá? To už lidé neumí klidně konzumovat a neohlížet se zbůdarma doleva, doprava a na budoucnost?

china-flag

Vítězný úmor

Rozhodl jsem se vyhlásit nejkratšímu a nejhnusnějšímu měsíci v roce vojnu. První krok bude omezení ranního vysílání českých televizí na minimum. Mluvící hlavy se zprvu jevily jako dobrý nápad, ovšem negativem je obsah jejich řečí, který sice spolehlivě zvedne z postele, ale nálady nedodá.

Tak třeba dnes. Nejprve výročí převzetí moci v zemi bolševickou chátrou. Velmi temné výročí. Milada Horáková měla možná kliku, že ji režim ušetřil poznání dalšího vývoje. A nejde jen o všechny ty zločiny, za které nikdo nebyl odsouzen. Jsou stejně odsouzeníhodná díla, na které jsou paragrafy krátké. Betonový ošklid, na který se ráno dívám při odchodu za zaměstnáním, linka 177 naplánovaná bolševickým dobrodějem či produkty učňovského školství, které na nás z televizní obrazovky ukazují jednu ruku suchou a druhou mokrou.

To s Miladou H. byla jen nadsázka. Dalším temnovýročím byla připomínka naprosto nekonstruktivní a zbytečné smrti študenta Zajíce. Nedávno byl oslavován jeho druh v plameni. Vážně mě adorace těhle pro svobodu zapálených študentů leze krkem. Jejich čin byl dle mého skromného soudu jen hysterickým aktivismem, zcela zbytečnou a bolestivou demonstrací. Pominu-li, že mohli dalších mnoho let ochutnávat všelijaké krásy života, souložit s dívkami, chlapci, zvířaty či sami se sebou či se jen kochat banálními radostmi všedního dne, považuji za nemoudré a úsměvně naivní pozdvihávat k něčemu český pronárod, který tak trefně pan Heydrich označil za „lachende Bestien“. Nedivil bych se, kdyby se zapálenci narodili do dnešních dnů, že by nosili batoh, jezdili na snoubordu a pili vodu z plastové lahve.

Posledním vjemem dnešního rána byla aktivita pana Kocába, kterého jsem si donedávna vážil coby invenčního hudebníka, nekompromisního člověka a hybatele odsunu rudé armády. Obávám se však, že jeho druhý příchod do politiky mne v tomto smýšlení zviklal. Hned v prvních dnech své ministerské kariéry ukázal, že kazašská předchůdkyně byla skutečně jen střelou neřízenou. Nechci vůbec zlehčovat otázku lidských práv, ale není mi zcela jasné, k čemu je potřeba podobné ministerstvo. Nejsou jejich dostačující záštitou ministerstvo sociálních dávek věcí, vnitra a vlasatí aktivisté z neziskovek?

Podobně nechápu, proč jest do epicentra problému vysílána na misi tisková mluvčí. Vždycky jsem si myslel, že mluvčí komunikuje s médii, aby mohli jím zastupovaní pracovníci v klidu pracovat. Trochu mi to smrdí onou nepolitickou politikou a filosofií vůdce sekty Pravdy a lásky, jejímž je dle všeho Kocáb členem. Zvláštní, jak přemíra informací dovede člověka až tak daleko, že se vyjadřuje k politice. Trochu se mne ale dotklo, když lidskoprávní ministr mlel cosi o právech dlužníků. Nejsem příznivcem tvrdých řešení pro měkké mozky a nemyslím, že by vybírání desátků z dávek bylo nějaké zásadní systémové řešení. Na druhou stranu mi přijde jako rozumné a výchovné, když se tzv. nepřizpůsobivým také občanům ukáže, že jejich svět nestojí na pevných základech.

A ano, když vidím, kolik vydělaných peněz měsíčně opouští mé konto směrem k hypotečnímu ústavu, nemluvě o těch penězích, které na konto nikdy nepřitekly, protože si je ponechal Kalousek a jeho melodyboys, má solidarita se sociálně méně úspěšnými dostává trhliny.

Španělská bota

Navštívil jsem prodejnu nejmenované firmy, abych sobě koupil pár baťovek. V posledních letech mi neušlo, že návrháři tohoto ševcovského molochu se realizují ve velmi pošetilých výstřelcích. Celkem jednoduše a pěkně vyhlížející botu dokáží znehodnotit tu našitou kůžičkou, tu přilepeným gumovým čímsi nebo jinou kravinou, kterou bych chtěl mít na polobotce jedině tehdy, kdybych byl gay nebo uživatel systému Linux.

Kupuji si tedy již několik let stejný model jednoduchých kožených bot, který se krčí v zadních regálech, vzdálen oku zákazníků i lesku bizarních trendykousků. Změna je život, rozhodl jsem se, že nebudu zpátečník a pořídím sobě nové škorně. A tak jsem nalezl botu náhradnici. Připoměla mi dávnou obuv populární mezi mládeží, kterou jsme nosili na pochody s pyjonýrským oddílem. Byla to láska na první pohled.

Designér  tentokrát přestřelil a jeho noha na pedálu originality byla příliš těžká. Praktický tvar podrážky nijak nevadí při metání po americkém prezidentovi, nebyl by špatný jako trenažér pro udržení rovnováhy, ale kupodivu znemožňuje činnost nečekanou – chůzi. Paní prodavačka se na mne podívala, ohlédla se a špitla, že nějaký pán již byl boty vrátil, protože stabilitu neudržel a nechal na sebe působit přitažlivost zemskou. Nemívám často sadistické myšlenky, ale toho vola, který stvořil tento paskvil, bych nechal jeho opus nosit doživotně.

Výročí

Neměl jsem v úmyslu se nikterak vyjadřovat k  „jednostrannému prohlášení“ tzv. republiky Kosovo, od kterého uběhl právě rok, neboť nejsem zrovna fanouškem tohoto aktu. Nechtěl jsem si ho ani připomínat, ovšem člověk míní a dálkozor veřejné služby mění. Chodemmimo již delší dobu se nemohu zbavit pocitu, že hlavní podzimní změnou ve Studiu 6 nebyl nový vzhled studia, ale založení chráněné dílny pro retardovné moderátory (nejtěžší případy se povedlo hospitalizovat v Brně).

Snažil jsem se o procitnutí za pomoci přívalu informací z nového placatého televizoru a nedařilo se. Když v tom uvaděčka ohlásila, že přímo v Prištině čeká jakýsi albánský soudruh. A skutečně. Pamatuju si zcela jasně, jak na mne přesně před rokem mluvil z televizoru starého, neplacatého. Ani dnes nevypadal na první pohled jako Albánec, tedy nebyl ani umazaný od mouky, ani neměl vzhled Kalimera s otevřenými ústy. Za ním byl vidět velký plakát s panem Rugovou (ten chlapík s šálou, co umřel na rakovinu, ale neměl pořezaný obličej a nikdy nebyl ministr kultury), škoda jen, že kamera neukázala pomník známému vojákovi tzv. UČK naproti.

Uvaděčka prokázala své schopnosti a přísušnost mezi elitu ranního vysílání, otázky ve stylu „jak jste se dostal ke zpívání a kterou svojí písničku máte nejraději“ létaly na Balkán jak rakety Patriot. Jako třešinku na dortu vyslala dotaz na odhad vývoje v momentu, kdyby nyní odešli všichni zahraniční vojáci. Že je tato situace stejně reálná, jako vstup oné veřejnoprávní novinářky do klubu MENSA, je nabíledni.

Napjatě jsem však očekával reakci Škipetárovu. Prý by se určitě opakoval rok 1999. Osobně se domnívám, že by se spíš opakoval rok 2004, leč zkusil jsem uvažovat, jak to asi dobrotivý pán myslel. Že by si s bratry znovu oblékl maskáče a šel považdit sousedy? Vzápětí však svou úvahu doplnil konstatováním, že mají zkušenost se Srby. Na což mozkový trust z Kavčích hor reagoval empatickým kýváním hlavy a já nevěřícím kroucením. Pokud by chtěli v ČT  aktualizovat upoutávky na ranní pořad, doporučuji slogan „Studio 6 – nadzvedne Vás z postele“, funguje to!