Archiv rubriky ‘Hlasy a ohlasy’

Vesničko má vyhlazená

10. červen je výročím vyhlazení Lidic, největšího zvěrstva, kterého se dopustili němečtí okupátoři v srdci Evropy. Jistě, dalo by se polemizovat, jestli nebyla větší tragédií nedůslednost Gestapa při potírání komunistického odboje, ale nelze zpochybnit, že se jméno obce stalo symbolem nacistické hrůzovlády a českou národní tragédií, před kterou by zůstalo suché snad  jen skleněné oko K. H. Franka.

Asi před rokem jsem v srdci Balkánu popíjel ovocné destiláty a  rozprávěl s kamarádem Vladanem o životě a rozdílech mezi národy. Přišla řeč i na druhou světovou válku. Vladana zajímalo, jestli byla v Čechách také tak hrozná jako v Srbsku. Pohovořil jsem tedy o protentokrátě, o zabití pana Heydricha českými lékaři a o dalších věcech. A co represálie, zajímal se Vladan. Přiznal jsem tedy, že i toho bylo. Kamaráda téma velice  interesovalo a padl dotaz na nejhorší akt hitlerovců.

To byla voda na můj mlýn, vytasil jsem se se středočeskou Hirošimou. Muži ke zdi Horákova statku, ženy do lágrů a děti na převýchovu. Vesnice vymazaná z povrchu zemského. Hrůza. Zlo. Vzpomněl jsem i na hit Petra Spáleného Dítě s cedulkou, o nebohém frockovi poslaném na Umerziehung a vzpomínajícím na svou českou maminku, která mu česky říkala v komoře je myš. Vladan soustrastně pokýval hlavou a zajímal se o počet obětí. Okolo tří set, snažil jsem se rozpomenout hodin dějepisu. Bodrý srbský přítel vypoulil oči a se smíchem vyprskl otázku – tak málo?

Že prý jenom  v Kragujevci mají   za první okupační víkend  několik tisíc obětí z řad civilistů, které hákenkrojcleři pro výstrahu popravili… Megalomani. Co z toho mají?

Po volbách je každý generálem

Rozhodl jsem se splnit svou občanskou povinnost a zvolit. Rozhodování mi přijde každý rok těžší a dostát krédu „nevolit voly“ složitější. Jistě, nabízí se zde paní Bobo, která je bezesporu pěkná kráva, ale to není řešení místo strašení. Odložil jsem tedy přípravu karfiolu na odpoledne a vyrazil na sobotní volbu. Po vyzvednutí lístků u muteře jsem zamířil k základní škole, v jejímž průčelí lze stále vidět pozůstatky původního názvu, tedy Základní devítiletá škola Julia Fučíka v Praze 6.

Podvědomě jsem u vchodu zpozorněl, jestli se někde neskrývá školník Bouška, jelikož jsem si nevzal přezuvky. Vzduch byl čistý a mohl jsem postoupit do učebny s urnou. Komisařů bylo na náš okrskek pět, z toho jedna žena hrála na erárním počítači v karty. Dostal jsem úřední obálku a za plentou začal odpočítávat volební lístky. Vyřadil jsem s odporem komunisty, ačkoli mi bylo líto, že pan Remek patří k nim, protože má určitě nadhled jako nikdo u nás a protože byl spolu s psem Lajkou hrdinou mého dětství. Také mne zaujal jakýsi pan Srb, ale reprezentací monarchistického čehosi ztratil body získané příjmením.

Prohlížel jsem zbytek papírů. Vždycky nakonec vložím do obálky modré, s pocitem, že jsou mým představám nejméně daleko. Tentokrát jsem se rozhodl tak neučinit. Nezahýbala se mnou ani podobenka obnaženého Mirka se zbytnělým penisem, jakkoli musím uznat, že má ale péro. Nouze mne zahnala až do takových myšlenkových veletočů, že bych dal hlas oranžovým, aby modří věděli, že je zle. Od tohoto počinu mne odradila představa triumfálního výrazu Puchejřova a ptačího obličeje paní Petry za ním, kterak slaví volební vítězství založené na mém hlase.

Stres. Rozhodl jsem se nekličkovat a zahodit svůj hlas důstojně. Projel jsem ještě jednou kandidátky, musím přiznat kladné body Dělnické straně, zatímco na soupisce ostatních partají je to samý doktor, samý titul, samá faleš, zde najdeme dělníka, rolníka,  zamečníka, ba i horník tu je. Bachtiary Bey se vyjádřil velice trefně k problému Evropanů tkvícím v možnosti volby. Kdosi jiný méně výstižně uvažoval o tom, že volbou neparlamentních stran se parlamentním ukazuje nespokojenost. Nemyslím ale, že by to působilo na někoho, koho netrkne ani plato vajec stékající po trikotu. To mi připomíná, že asi přestanu nosit proužky. A tak je mám rád.

Když jsem zjistil, že dvojkou na kandidátce Volte Pravý Blok – stranu za snadnou a rychlou ODVOLATELNOST politiků a státních úředníků přímo občany, za NÍZKÉ daně, VYROVNANÝ rozpočet, MINIMALIZACI byrokracie, SPRAVEDLIVOU a NEZKORUMPOVANOU policii a justici, REFERENDA a PŘÍMOU demokracii WWW.CIBULKA.NET, kandidující s nejlepším protikriminálním programem PŘÍMÉ demokracie VY NEVĚŘÍTE POLITIKŮM A JEJICH NOVINÁŘŮM? NO KONEČNĚ! VĚŘME SAMI SOBĚ!!! – ale i s mnoha dalšími DŮVODY, proč bychom měli jít tentokrát VŠICHNI k volbám, ale – pokud nechceme být ZNOVU obelháni, podvedeni a okradeni – NEVOLIT žádnou parlamentní stranu vládnoucí (post) komunistické kriminální fízlokracie!!! – jenž žádá o volební podporu všechny české občany a daňové poplatníky, kteří chtějí změnit dnešní kriminální poměry, jejichž jsme všichni obětí, v jejich pravý opak!  V BOJI MEZI DOBREM A ZLEM, PRAVDOU A LŽÍ, NELZE BÝT NEUTRÁLNÍ A PŘESTO ZŮSTAT SLUŠNÝ!!! je PhDr. Jebavá, bylo rozhodnuto. Když nic jiného, málokdo to myslí natolik upřímně.

Také mi bylo jasné, že jsem se měl věnovat tomu karfiolu a že na podzim mají modří svůj hlas zpět.

Terorismus je sexy?

Pobaven snímkem stékajícího žloutku po boltci předsedy oranžových jsem se vydal do kinoteatru, po vaječné explozi na Andělu se návštěva filmu  Baader Meinhof Komplex jevila jako logické vyústění. Žijeme ve šťastné době, mladí lidé tráví čas vyplňováním přihlouplých kvízů na fejsbůku a když dojde k vyhrocení, létají vzduchem toliko vejce. To v Německu sedmdesátých let bylo naladění omladiny výrazně explozivnější a vzduchem létalo všelicos.

Německý film zobrazuje skupinu bolševických teroristů, tedy revolucionářů, vrahů a žhářů jako spolek poněkud poblouzněných, ale sympatických mladých lidí, kteří kdyby si oblékli o třicet let mladší svršky, mohli by směle hrát v reklamě na mobilního operátora s purpurovým logem. Nicméně jejich poblouznění odneslo nemálo lidí životem a i při pochopení pohnutek jejich boje proti imperialismu, lze následné počínání jen těžko ospravedlnit.

Jistě, film se o to vlastně nesnaží, přesto mi ale přijde snaha o vylíčení teroristů s lidskou tváří jako krapet přepjaté gesto.  Nemohu popřít nespornou zručnost tvůrců a neocenit pohled na malé prsy germánských revolucionářek, ale nemyslím, že je zcela zdravé zobrazovat zločince tímto způsobem. Co přijde příště? Film o dozorcích z koncentračních táborů, kteří byli vlastně jen normální tátové od rodin, věnující se ve volném čase ochotnickému divadlu?

Pankrácké proměny

Pankrác byla vždycky periferie se vším všudy. Když se tam kdysi prastrýc přistěhoval, byla tam jen tramvajová smyčka, u ní dva bloky činžovních domů, v jednom z nich byl mimo jiné i byt manželů Baxových, ve kterém se za okupace skrýval nejmenovaný profesor, na protější straně pak zahrádky. Protože vše dobré je třeba pokazit, soudruh naplánoval postupně pod okny dálnici, za humny paneláky, nádavkem nefunkční autobusové nádraží, montovanou tržnici a coby třešinku na dortu nedostavěný mrakodráp.

Vzpomínám si, jak jsem jako malý chlapec jezdil metrem až do stanice Mládežnická, která pro mne znamenala lokaci vzdálenou velice velmi. Cestování však bylo vyváženo jednak možností svezení se těmi podivnými kulatými vagonky, o kterých jsem tehdy netušil, že se jedná o soupravy Ečs, a dále potom návštěvou prastrýce, se kterým byla sranda, a který nikdy nezapomněl ze spíže vytáhnout lahvičku sladkokysele naložené zeleniny dle vlastní receptury, ve které jsem měl nejraději malé růžičky květáku.

Mládežníkům bylo odzvoněno klíči, občas jsem ale do stanice Pankrác zajel, prastrýc sice již nenakládal zeleninu, ale sranda s ním byla pořád. Posléze jsem na Pankráci objevil kouzlo tržnice, kde se dalo sehnat vše, a kde byla radost pozorovat stařeny, jak se vrásčitými dlaněmi přehrabují podzimními jablíčky. Stařeny umějí vybírat. Jenže pak bylo odzvoněno i tržnici, protože tržnice je pro socky a lidé chtějí žít a žít znamená konzumovat.

Několik let se v blátě a  za ruských kleteb a pokřiku rodilo cosi, taková úžasná stavba … Taková ukrutná stavba … A z ní šla věž … a ještě jedna věž … a ještě jedna věž … a bylo to VOŠKLIVÝ ! … A najednou se tam rozsvítilo. Já tam vejdu a tam byla taková čtverhraná rotunda a v ní byly stolečky a židličky a židličky a stolečky a natřískáno … nabito jeden na druhým … samej kostlivec.

No popravdě, nebyli to kostlivci, ale poněkud přespříliš štíhlé dívky, které se v kavárničce usadily ihned po otevření nákupního centra, jak se chrámu konzumu říká, jako kdyby na něco podobného čekaly celé roky. Vrásčité ruce stařen vystřídaly kostlivé ruce kocourů dívek v botách (s nasoukanými panatalóny), které se přehrabovaly ramínky s oděvy. Prý je to svět, kde vládnou luxusní parfémy … nebo nějakou podobnou přiboudlinu tam psali. Osobně nechci žít ve světě, kterému vládne parfém. Neříkám, že by ho nejeden vousáč spící na zadní sedačce autobusu 177 nepotřeboval, ale parfém je, jak známo, dobrý sluha, ale zlý pán.

Krom toho, že už na Pankráci nejdou koupit chutná jablíčka, nějak se jen těžko mohu smířit s okatou vyprázdněností této … pankrácké formy kapitalismu. Ať už se štíhlé ženy a dívky prodírají alejemi vánočních stromků, okolo zahrádek s přihlouplými plyšovými zajíčky nebo courají jen tak, je to pitomé. Chudí lidé nejsou elegantní a jejich zástupy lačnící po laciné zelenině mi šly pěkně na nervy, ale zpětně musím přiznat, že tito obyčejní lidé, sůl země, měli alespoň náznak příběhu. Příběh vychrtlých věšáků značkové konfekce se dá bohužel shrnout do výrazu „nečtu“.

Já to tedy žeru, šéfe…!

Je jaro, stromy kvetou, sluníčko svítí a slečny se odhalují, počátek nového života si žádá positivní přístup. Nelze jen lacině kritizovat a prázdně ironizovat poctivou práci druhých. Jubiljení 600. příspěvek na této stránce, která není blog, tedy musí nutně být positivní.  Včerejší pokračování interesantní  sondy do českého pohostinství Ano, šéfe! mne přimělo k veřejnému přiznání, že na televizních obrazovkách se mi líbí i něco jiného než Veronika Švihelová.

Tedy samozřejmě, že obvykle si z programu vybírám jen artové filmy na dvojce a nějaký ten dokument o zvířatech, ale bez uzardění přiznám, že z Ano, šéfe! jsem si nenechal ujít jedinou epizodu. Pro neznalé – majitelé provozoven, kterým se nedaří, se obrací na pana Wolfa Pohlreicha, který podnik navštíví, prohlédne nedostatky, teplým lidským slovem počastuje přítomné a pokud jsou ochotni a schopni, tak nasměruje kam třeba. Lze vidět i na mezisíti.

Sledování pořadu bych zavedl jako povinné pro všechny české hospodské a kuchtíky. Je jasné, že ne každý může dělat svou práci na vrcholové úrovni, není posvícení každým dnem, ale přesto mne vytáčí předkládání všelijakých nastavovaných blafů, neochucených či přesolených šlicht, chemických sosů a další neduhy, které pan Pohlreich tak zábavným způsobem pranýřuje. Je zároveň přínosné vidět, jak je ve své podstatě jednoduché dělat věci prostě a dobře, což se netýká jen gastronomie, a jak jsme mnohdy k tomuto faktu slepí a hluší.

Nad sporákem ovšem visí otázka, jestli se z řad diváků komervize najde dostatek divactva, které pořad osloví. Průměrný Čech, táta od rodiny, který přijde večer z fabriky a dá si mastný knedliky, člověk, jehož jediné setkání s čerstvou zeleninou je reprezentováno cibulí na tlačence, asi težko ocení poselství pořadu. Jeho partnerka, obyčejná žena, sůl země,  dá asi přednost Babicovi, který jí ukáže, jak tátovi ke knedlum upatlat něco nevšedně ásijského a s kokosovou rašplí navrch. Ale třeba ne.