Nakonec ani opačné rozhodnutí by žádnou změnu nepřineslo, proces, který Arnauti spolu se západem před lety zahájili, je již příliš daleko. Pokud nějaký soud přinese spravedlnost pro srbský národ na Kosovu a Metohii, nebude to podle všeho soud pozemský. Přesto bude zajímavé sledovat  vývoj v následujících letech. Prištinským narostlo sebevědomí a rétorika vůči Bělehradu se stává více a více arogantní. Od původně napřažené ruky, kterou v Srbsku težko mohl někdo přijmout, přešli k udílení rad, co by Bělehrad dělat měl a bude muset. Určitě se ale bude muset něco stát se severem Kosova, který je osídleno pouze Srby a který se vlivu Prištiny logicky brání. Také bude zajímavé počkat si, jestli perverze západu dojde tak daleko, aby skutečně podmiňoval vstup Srbska do EU přiznáním Kosova.

Zatím to vypadá na velké vítězství šiptarů. Povedlo se i ze stokrát opakované lži vyrobit pravdu. Oficiální verze citovaná i našimi médii říká, že k problémům v Kosovu došlo na konci osmdesátých let minulého století, kdy zlí Srbové vzali Albáncům autonomii, na což lid albánský zareagoval vzpourou, na kterou zlí Srbové zareagovali násilím, pročež byli za trest humanitárně vybombardování. Turistický průvodce, který lze koupit i u nás, dokonce tvrdí, že Srbové předali Kosovo Albáncům pro prohrané bitvě v roce 1389 a ve dvacátém století si své rozhodnutí rozmysleli a rozhodli si provincii vzít zpět silou. Balkánské dějiny nikdy nebyly jednoduché na pochopení, nicméně autory podobných zkratech nelze podezřívat z naivní nevědomosti. Jisté je, že srbské menšině se v Kosovu nežije dobře minimálně desítky let a na tomto statusu se v dohlednu  k lepšímu jen těžko něco změní.

Krom každodenních drobných šikan pozůstalých Nealbánců a trvalé snahy o smazání srbských stop z povrchu kosovskometohijského (viz třeba unikátní expozice Muzea historie Kosova) je asi největší zvráceností to, že vedení státu je rekrutováno z řad polních velitelů tzv. UČK, tedy osob, které by spíše než ve vládě měly sedět v káznici. Také jimi proklamovaný záměr o vytvoření multietnické společnosti je pouhým výsměchem. Podobné snahy jsou nejvíce viditelné v podobě cedulí okolo renovovaných pravoslavných chrámů, které albánští teroristé zničili v letech 1999 – 2004, jež návštěvníky informují o tom, že se jedná o „společné evropské  kulturní dědictví“. Faktem je, že ukázek albánské kultury v Kosovu a Metohii mnoho není, snad s výjimkou bizarních pomníků již nežijícím hrdinům z údajné osvobozenecké armády, která osvobozování prováděla cestou vraždění či vyhánění nealbánského obyvatelstva, ničením jejich domovů a objektů Srbské pravoslavné církve.

Při vší úctě a vědomí, že všichni lidé jsou si rovni, pro mne dosud není pochopitelné, že Evropa se rozhodla podpořit pronárod, jehož příslušníci jsou schopni toliko čumění s otevřenou hubou, pálení odpadků a organizovaného zločinění. Možná se to zdá jako paušalizace poněkud příkřejšího typu, ale při návštěvě Kosmetu to nelze nevidět, po kilometrech po silnicích okolo kterých stále hoří odpadky, po průjezdu osadami, kde všichni obyvatelé stojí, sedí či leží podél cest a čumí, je vstup do rajské zahrady v některém z klášterů neuvěřitelným kontrastem.  Paradoxní je i to, že do většiny chrámů a klášterů lze vstoupit až po prokázání totožnosti, do některých to nelze vůbec a samotné zdržování se v jejich blízkosti je bráno jako výzva k perlustrování. Jedním z paradoxů je i to, že církevní památky, které dosud hlídali vojáci mezinárodních sil KFOR, se pomalu předávají pod patronát kosovské (=albánské) policie. Přitom třeba přítomnost italských vojáků u kláštera Visoki Dečani je více než symbolická, museli klášter hlídat i za druhé světové války, kdy si albánští fašisté počínali podobně jako jejich dnešní demokratičtí potomci. Ironií osudu je naopak přítomnost tureckých KFOR u kláštera Svatých archandělů, právě zde Turci v sedmnáctém století rozebrali jeden z největších chrámu na Balkáně a z jeho kamenů postavili známou Sinan-pašovu mešitu v nedalekém Prizrenu.

Jak jsem ale slyšel od jednoho z důstojníků české armády, který je nasazen v silách KFOR, situace je prý mírná a vše se pomalu zlepšuje a ani Srbové už prý nemají sílu  a prostředky protestovat. To je ale velký omyl, jakkoli nelze očekávat, že by kosovskometohijským Srbům někdo zásadně pomohl zmenšit jejich utrpení, včetně srbského státu i pravoslavné církve, která pod vlivem západu odvolala raško-prizrenského vladiku Artemia, nelze očekávat, že by se vzdali a s nadvládou prištinských úřadů smířili.  Chápu, že je pro člověka, který nezná dějiny regionu, jen těžko pochopitelné, proč Srbům na Kosovu tolik záleží, proč jej považují za kolébku své kultury a proč s tímto územím spojují bytí svého národa. Ovšem i při ignorování této skutečnosti se domnívám, že pokud si chtěly Spojené státy vytvořit vazalský stát a utápět v něm špinavé dolary, nemuselo to být právě v Evropě. Nakonec Kosovo není tak daleko, z Prahy do Prištiny je to jen o něco málo více než 1200 kilometrů.

Kdyby to někoho z laskavých čtenářů náhodou zajímalo, tak se pokusím doporučit pro horké dny strávené v špatně větraných kancelářích nějaké snímky na jůtůbů, které ukazují údajný nejmladší stát Evropy v poněkud jiném světle než je líčen v našich médiích.

Uloupené Kosovo – i přes určitou jednostrannost a místy emotivně zabarvený komentář jsou informace v dokumentu zajímavé a ta trocha emocí je v porovnání s obvyklou proalbánskou propagandou ničím.

Kosovo – Can you imagine? – zajímavý kanadský dokument pro ty, kteří ovládají jazyk angloamerických banditů a vzdušných teroristů.

Kosovo song – při pohledu na tito hoši moc důvěru v KFOR nelze mít:-)

A jedna pěkná ukázka albánské památkové péče závěrem, freska ze čtrnáctého století na levém snímku po renovaci v polovině dvacátého století a vpravo po odborném restaurátorském zásahu dýmem ze zapálených pneumatik na počátku století dvacátého prvního.

Před několika týdny si sedla jedna dívka v kině na něco píchajícího na sedadle. Když vstala, aby zjistila, co to bylo, našla zapíchnutou jehlu do sedadla, na které byl připevněn vzkaz: „Právě jsi  byl(a) nakažen HIV“.

Kontrolní středisko chorob zaznamenalo v poslední době mnoho podobných případu v mnoha  dalších městech, hlavně v Praze.Všechny testované jehly byly HIV pozitivní nebo obsahovaly zhoubný typ žloutenky.

Středisko taktéž udává, že takovéto jehly byly nalezeny i na veřejných bankomatech a hlavně v dopravních prostředcích MHD. Je více než pravděpodobné, že jehly nastrkávají HIV nakažení narkomani. Žádáme každého, aby byl v takových případech obezřetný. Měli byste si pozorně prohlédnout každé veřejné sedadlo židli s největší opatrností. Starostlivý vizuální pohled by měl stačit.

Zároveň vás žádáme, abyste tuto zprávu podali co nejvyššímu počtu vašich blízkých, přátel i známých, které tak upozorníte na toto nebezpečí.

Je to velmi důležité! Můžete zachránit život jen tím, že odešlete tuto zprávu dále.

Prosím, věnujte pár sekund vašeho času na odeslání tohoto odkazu přátelům a známým, ale i sousedům a kolegům v práci.

Až tlampač v podzemní dráze mne uvedl do reality. Ze zámoří přijela velká umělkyně a přespolní si přivstali, aby si vybojovali nějaké to pěkné místo u plůtku. Nejsem fanouškem této michiganské pěnice, jakkoli souhlasím s panem Modrým, že rané období mělo cos do sebe. Ranní loupák se mi však vzpříčil v hrdle, když hlas z tlampače informoval návštěvníky hudební události, že mají využít linek metra a naopak se vyvarovat magického busu 177, jelikož je jízda s ním nejistá.

Nejistá je každý den. Mrzí mne však na dopravních podnikatelích převážně to, že zatímco milcům zpěvačky nabízejí jízdu zdarma, svým pravidelným zákazníkům, za jakého se považuji i já, se jaksi neobtěžovali poradit, jak se mají dostat ke svým zadluženým domovům. Takže budu ze strachu z davu nucen navštívit některou z útulných pivnic ve středu města,  abych zde přečkal tento nečas.

A to  nemluvím o tom, že údajná popová královna je ďábel a že by na ni měla bez nejmenšího slitování dopadnout železná pěst pana Leonida Simonoviće Nikšiće a jeho bratrů inkvizitorů!

Na ukrajinské pokrmy jsem se těšil. Byl jsem si vědom jisté zemitosti této kuchyně, která pracuje převážně s cibulí, brambory, zelím a moukou, přesto jsem dychtivě vyhlížel první babku s pirožkem. Premiérový pirožek byl tuhý jako cement a stal se chmurným znamením dalšího poznávání místní gastronomie. Přes veškerou snahu se nám nepodařilo najít solidní restauraci pro střední třídu a byli jsme postaveni před volbu mezi levným a předraženým. Zvolili jsme levné a positivum bylo minimálně to, že to nebylo drahé.

Restaurace plně ovládla mikrovlnka, takže jídla jsou z jedné strany horká a z druhé studená, navíc získávají super krustičku. Když se k tomu přidají laciné suroviny a sovětské dílenské opracování, nezbyde mnoho. Spousta pokrmů byla velice zajímavá, třeba okurková polévka či kyjevský kotlet, takto kuřecí řízek plněný máslem, který má však tu vlastnost, že se nedá jíst za studena díky ztuhlému tuku a z rozvlněného stříká máslo až za roh, ovšem připravená tak humpolácky, že se výsledný dojem rozplynul.

Dalším spojovákem všech vývařoven je laciný kečup, který nikdy nechybí na talíři, v lepším případě je přidán až po vlnění. Nejvíce jsem si tak pochutnal na domácím čeburku od nějaké tety, která ho prodávala před chánovým palácem v Bachčisaraji, ještě teplý kapsoidní burek s masem byl vážně bezva. Poté jsem si zapamatoval šašlik z taktéž tatarské restaurace v Aluště, zbytek byl pod průměrem. U tatarských restaurací jsou zajímavé dvě věci. Jednak to, že jediný tatarka vyskytující se v podniku pracuje za barem a potom, že halasná hudba je velice tatarská, menu však obsahuje převážně ruské položky, snad krom zmiňovaného šašliku, který se stejně tak prodává i v netatarských podnicích.

Ve stanicích, kde vlak staví na delší čas, se okolo dveří vyrojí babky, které nabízejí vše od studeného pivka po teplé vareniky. Na ukrajinské poměry je strava velice nadstandardní a plastový tácek s plátkem božího daru, vařenými brambůrky, pečeným kuřecím stehýnkem, zeleninou a plastovou vidličkou je po pár hodinách cesty k nezaplacení. Navíc porce poprvé nepřipomínala dětskou ozdravovnu.

Velice zajímavé jsou potom pokusy o kuchyni světovou. Obzvláště v Kyjevě a u moře bylo množství suši restaurací, které jsem však neměl odvahu navštívit, jakkoli uznávám, že ukrajinské kapamaki jsou pojem. Cizokrajné špeciálo jsme naopak ochutnali v Oděse, jmenovalo se to Berlínský párek a jednalo se o celkem obyčejný párek v rohlíku, vylepšený plátky kvašených okurek, extraporcí kečupu a hoblinami sušené cibule.

Když jsme u sušení, abnormální popularitě se těší sušené rybky. Obzvláště k pivu. Zkusili jsme a zodpovědně mohu prohlásit, že nechápu, jak místní dokáží rybí fosílii zpracovat. Kamenná rybka, notně seschlá, skutečně jen kost a kůže,  prostě jíst nelze. Místním to ale nevadí, zřejmě se rádi lopotí a mají z toho malý užitek. Podobně jako při loupání nicotných slunečnicových semínek.

Na tržnici se ale prodávají mořské ryby v takovém výběru, že by záviděl i kapitán Iglo. Zelenina je prvotřídní a s chutí. Domorodci však nejspíš dávají minimálně z ekonomického pohledu přednost domácímu vaření. Ani se nedivím, také bych na takové babicovy dobroty do hospod nechodil. Ale možná je všechno jinak.

Inu, pokud si nedokáží užít vyměšování, těžko si užijí příjem.

Šaty dělají člověka, ale zabývat se vzhledem by bylo příliš laciné. Jakkoli rozdíly zde jsou a přejít je nelze. Také s batohem se západní agent prozradí okamžitě, jak vystoupí na vakzál. Místní totiž cestují buď s igelitovou taškou s nápisem BMW, pokud nemají mnoho věcí, nebo s krabicí od domácího spotřebiče, obvykle dovybavou motouzem pro snadnější držení.

Nemohl jsem si také nevšimnout, že domorodci milují natírání a lakování. Natírají téměř cokoliv. Krom tradičních zábradlí zejména obrubníky či stromy. Také údržba venkovních expozic všech muzejí spočívá hlavně v natírání, mnoho exponátu viditelně drží pohromadě právě díky hustému emajlu. Stejně jako mnohé prostředky hromadné dopravy, které za léta provozu ztěžkly nánosy štětkolízy.

Ukrajinští souruzi se také tuze rádi fotografují. Nejlépe u něčeho či s něčím. Dívky se u focení kroutí jako topmodelky a smyslně vysouvají bradičky. Fotit se lze u ledasčeho, ale aby to nebyla nuda, jsou zde profesionální fotografové či spíše aranžéři, kteří často oběti fotí jejich vlastní zbraní. Oblíbená jsou zvířátka. Had, králík, činčila, krokodýl, opička v námořnickém tričku. Na známých schodech v Oděse jsme narazili na ženu, která k fotografování zneužívala zbědovanou sůvičku, které zabránila v útěku zastřižením křidélek, čímž vznikl prazvláštně vyhlížející mrzáček.

Vrcholu došly fotografické orgie na plážích černomořských. Krom desek s vyřezanými otvory, do kterých rekreanti strkali svůj obličej, aby byl zaznamenán na malovaném těle vnadné dívky či svalnatého námořníka, zde byly zvláštní pouliční salonky, kde je možné převléknout se do rokokového kostýmu a paruky a zvěčnit se na mohutném sofa. Komu je i toto málo, může vyzkoušet třeba brnění nebo si půjčit koženou bundu a usednout na jeden z mnoha naleštěných motocyklů.

Další oblíbenou kratochvílí je buzerace, kterou místní rádi zažívají. Největší porci lze obdržet v jakémkoli muzeu. Každá místnost má svou děžurnou, která dohlíží, aby návštěvnící nehlučeli, sundali si čepice, nefotografovali, pokud nemají lístek na fotografování, nedotýkali se exponátů a chodili opatrně, aby taškou něco neshodili na zem. Na každý prohřešek pak dáma hlasitě upozorní. Obzvlášť zákeřné byly dozorkyně v sevastopolském panoramatu, kde hlavní dozorkyně prováděla hutný, hodinu tvající výklad, kdy popisovala každý exponát, ukazujíc kolem sebe dřevěnou hůlkou, zatímco její kolegyně umravňovaly výpravu, aby nikdo nehlučel, nezaostával za skupinou a poslouchal výklad.

Ženy často sedí na židličce a předstírají spánek. Ale ďábel nikdy nespí a jsem přesvědčen, že jen čekají na příležitost, aby mohly zasáhnout proti hříšníkovi. Po rodinné porci buzerace jsme se rozhodli, že budeme proti nim bojovat subtilními metodami, jak pravil soudruh Stalin, a snažili jsme se v nestřeženém okamžiku ohmatávat co nejvíce exponátů a tajně fotografovat i bez bumážky.

Nezbytně  důležité je také chodit po šipkách, tedy ve směru prohlídky. Jinak budete vráceni. Stejně tak nelze navštívit první patro instituce, pokud návštěvník neprošel nejprve podzemní a poté přízemní výstavku. Kam bychom jinak došli?

Ale buzerace není jen doménou muzeí. Každý vagon v každém vlaku má také svého děžurného, protože jeden by jistě nestačil dostatečně zbuzerovat všech dvacet vozů mocné soupravy. Úkolem děžurného je kontrola jízdních dokladů, vaření čaje a omezování pohybu cestujících. V neposlední řadě pak vybírání lůžkovin hodinu před příjezdem, což je zvlášť milé v časných ranních hodinách. Svého buzeranta má každý dopravní prostředek, v kyjevském metru jsou to blonďaté slečny v červených kloboučcích, které křičí pomocí vysílačky na cestující a urychlují jejich kroky.

Buzeruje se na lodích a snad jen řidiči taxametru jsou v klidu, přičemž ani „západní“ přirážka nebývá příliš vysoká. Lidé jsou na věčnou buzeraci už natolik zvyklí, že se buzerují i návzájem. Budete vystupovat? Ne? Tak jděte tam! Uvnitř vozu podzemní dráhy pak probíhají manévry okolo dveří. Buzerovat se často pokouší i soudružky prodavačky, které mají přirozenou autoritu už nabíranou zástěrou a posunováním dřevěných koulí na sčotu.

Hezkou zálibou jsou naopak procházky s lahváčem. Téměř každý při guljaní v parke drží nonšalantně v ruce lahvové pivko. Vůbec se nejedná o nějakou zálibu alkoholiků a ztroskotanců, lahváče s sebou nosí muži i ženy, obchodníci, matky od dětí, zkrátka všichni.

Asi před rokem jsem v srdci Balkánu popíjel ovocné destiláty a  rozprávěl s kamarádem Vladanem o životě a rozdílech mezi národy. Přišla řeč i na druhou světovou válku. Vladana zajímalo, jestli byla v Čechách také tak hrozná jako v Srbsku. Pohovořil jsem tedy o protentokrátě, o zabití pana Heydricha českými lékaři a o dalších věcech. A co represálie, zajímal se Vladan. Přiznal jsem tedy, že i toho bylo. Kamaráda téma velice  interesovalo a padl dotaz na nejhorší akt hitlerovců.

To byla voda na můj mlýn, vytasil jsem se se středočeskou Hirošimou. Muži ke zdi Horákova statku, ženy do lágrů a děti na převýchovu. Vesnice vymazaná z povrchu zemského. Hrůza. Zlo. Vzpomněl jsem i na hit Petra Spáleného Dítě s cedulkou, o nebohém frockovi poslaném na Umerziehung a vzpomínajícím na svou českou maminku, která mu česky říkala v komoře je myš. Vladan soustrastně pokýval hlavou a zajímal se o počet obětí. Okolo tří set, snažil jsem se rozpomenout hodin dějepisu. Bodrý srbský přítel vypoulil oči a se smíchem vyprskl otázku – tak málo?

Že prý jenom  v Kragujevci mají   za první okupační víkend  několik tisíc obětí z řad civilistů, které hákenkrojcleři pro výstrahu popravili… Megalomani. Co z toho mají?

Podvědomě jsem u vchodu zpozorněl, jestli se někde neskrývá školník Bouška, jelikož jsem si nevzal přezuvky. Vzduch byl čistý a mohl jsem postoupit do učebny s urnou. Komisařů bylo na náš okrskek pět, z toho jedna žena hrála na erárním počítači v karty. Dostal jsem úřední obálku a za plentou začal odpočítávat volební lístky. Vyřadil jsem s odporem komunisty, ačkoli mi bylo líto, že pan Remek patří k nim, protože má určitě nadhled jako nikdo u nás a protože byl spolu s psem Lajkou hrdinou mého dětství. Také mne zaujal jakýsi pan Srb, ale reprezentací monarchistického čehosi ztratil body získané příjmením.

Prohlížel jsem zbytek papírů. Vždycky nakonec vložím do obálky modré, s pocitem, že jsou mým představám nejméně daleko. Tentokrát jsem se rozhodl tak neučinit. Nezahýbala se mnou ani podobenka obnaženého Mirka se zbytnělým penisem, jakkoli musím uznat, že má ale péro. Nouze mne zahnala až do takových myšlenkových veletočů, že bych dal hlas oranžovým, aby modří věděli, že je zle. Od tohoto počinu mne odradila představa triumfálního výrazu Puchejřova a ptačího obličeje paní Petry za ním, kterak slaví volební vítězství založené na mém hlase.

Stres. Rozhodl jsem se nekličkovat a zahodit svůj hlas důstojně. Projel jsem ještě jednou kandidátky, musím přiznat kladné body Dělnické straně, zatímco na soupisce ostatních partají je to samý doktor, samý titul, samá faleš, zde najdeme dělníka, rolníka,  zamečníka, ba i horník tu je. Bachtiary Bey se vyjádřil velice trefně k problému Evropanů tkvícím v možnosti volby. Kdosi jiný méně výstižně uvažoval o tom, že volbou neparlamentních stran se parlamentním ukazuje nespokojenost. Nemyslím ale, že by to působilo na někoho, koho netrkne ani plato vajec stékající po trikotu. To mi připomíná, že asi přestanu nosit proužky. A tak je mám rád.

Když jsem zjistil, že dvojkou na kandidátce Volte Pravý Blok – stranu za snadnou a rychlou ODVOLATELNOST politiků a státních úředníků přímo občany, za NÍZKÉ daně, VYROVNANÝ rozpočet, MINIMALIZACI byrokracie, SPRAVEDLIVOU a NEZKORUMPOVANOU policii a justici, REFERENDA a PŘÍMOU demokracii WWW.CIBULKA.NET, kandidující s nejlepším protikriminálním programem PŘÍMÉ demokracie VY NEVĚŘÍTE POLITIKŮM A JEJICH NOVINÁŘŮM? NO KONEČNĚ! VĚŘME SAMI SOBĚ!!! – ale i s mnoha dalšími DŮVODY, proč bychom měli jít tentokrát VŠICHNI k volbám, ale – pokud nechceme být ZNOVU obelháni, podvedeni a okradeni – NEVOLIT žádnou parlamentní stranu vládnoucí (post) komunistické kriminální fízlokracie!!! – jenž žádá o volební podporu všechny české občany a daňové poplatníky, kteří chtějí změnit dnešní kriminální poměry, jejichž jsme všichni obětí, v jejich pravý opak!  V BOJI MEZI DOBREM A ZLEM, PRAVDOU A LŽÍ, NELZE BÝT NEUTRÁLNÍ A PŘESTO ZŮSTAT SLUŠNÝ!!! je PhDr. Jebavá, bylo rozhodnuto. Když nic jiného, málokdo to myslí natolik upřímně.

Také mi bylo jasné, že jsem se měl věnovat tomu karfiolu a že na podzim mají modří svůj hlas zpět.

Německý film zobrazuje skupinu bolševických teroristů, tedy revolucionářů, vrahů a žhářů jako spolek poněkud poblouzněných, ale sympatických mladých lidí, kteří kdyby si oblékli o třicet let mladší svršky, mohli by směle hrát v reklamě na mobilního operátora s purpurovým logem. Nicméně jejich poblouznění odneslo nemálo lidí životem a i při pochopení pohnutek jejich boje proti imperialismu, lze následné počínání jen těžko ospravedlnit.

Jistě, film se o to vlastně nesnaží, přesto mi ale přijde snaha o vylíčení teroristů s lidskou tváří jako krapet přepjaté gesto.  Nemohu popřít nespornou zručnost tvůrců a neocenit pohled na malé prsy germánských revolucionářek, ale nemyslím, že je zcela zdravé zobrazovat zločince tímto způsobem. Co přijde příště? Film o dozorcích z koncentračních táborů, kteří byli vlastně jen normální tátové od rodin, věnující se ve volném čase ochotnickému divadlu?

Vzpomínám si, jak jsem jako malý chlapec jezdil metrem až do stanice Mládežnická, která pro mne znamenala lokaci vzdálenou velice velmi. Cestování však bylo vyváženo jednak možností svezení se těmi podivnými kulatými vagonky, o kterých jsem tehdy netušil, že se jedná o soupravy Ečs, a dále potom návštěvou prastrýce, se kterým byla sranda, a který nikdy nezapomněl ze spíže vytáhnout lahvičku sladkokysele naložené zeleniny dle vlastní receptury, ve které jsem měl nejraději malé růžičky květáku.

Mládežníkům bylo odzvoněno klíči, občas jsem ale do stanice Pankrác zajel, prastrýc sice již nenakládal zeleninu, ale sranda s ním byla pořád. Posléze jsem na Pankráci objevil kouzlo tržnice, kde se dalo sehnat vše, a kde byla radost pozorovat stařeny, jak se vrásčitými dlaněmi přehrabují podzimními jablíčky. Stařeny umějí vybírat. Jenže pak bylo odzvoněno i tržnici, protože tržnice je pro socky a lidé chtějí žít a žít znamená konzumovat.

Několik let se v blátě a  za ruských kleteb a pokřiku rodilo cosi, taková úžasná stavba … Taková ukrutná stavba … A z ní šla věž … a ještě jedna věž … a ještě jedna věž … a bylo to VOŠKLIVÝ ! … A najednou se tam rozsvítilo. Já tam vejdu a tam byla taková čtverhraná rotunda a v ní byly stolečky a židličky a židličky a stolečky a natřískáno … nabito jeden na druhým … samej kostlivec.

No popravdě, nebyli to kostlivci, ale poněkud přespříliš štíhlé dívky, které se v kavárničce usadily ihned po otevření nákupního centra, jak se chrámu konzumu říká, jako kdyby na něco podobného čekaly celé roky. Vrásčité ruce stařen vystřídaly kostlivé ruce kocourů dívek v botách (s nasoukanými panatalóny), které se přehrabovaly ramínky s oděvy. Prý je to svět, kde vládnou luxusní parfémy … nebo nějakou podobnou přiboudlinu tam psali. Osobně nechci žít ve světě, kterému vládne parfém. Neříkám, že by ho nejeden vousáč spící na zadní sedačce autobusu 177 nepotřeboval, ale parfém je, jak známo, dobrý sluha, ale zlý pán.

Krom toho, že už na Pankráci nejdou koupit chutná jablíčka, nějak se jen těžko mohu smířit s okatou vyprázdněností této … pankrácké formy kapitalismu. Ať už se štíhlé ženy a dívky prodírají alejemi vánočních stromků, okolo zahrádek s přihlouplými plyšovými zajíčky nebo courají jen tak, je to pitomé. Chudí lidé nejsou elegantní a jejich zástupy lačnící po laciné zelenině mi šly pěkně na nervy, ale zpětně musím přiznat, že tito obyčejní lidé, sůl země, měli alespoň náznak příběhu. Příběh vychrtlých věšáků značkové konfekce se dá bohužel shrnout do výrazu „nečtu“.

Tedy samozřejmě, že obvykle si z programu vybírám jen artové filmy na dvojce a nějaký ten dokument o zvířatech, ale bez uzardění přiznám, že z Ano, šéfe! jsem si nenechal ujít jedinou epizodu. Pro neznalé – majitelé provozoven, kterým se nedaří, se obrací na pana Wolfa Pohlreicha, který podnik navštíví, prohlédne nedostatky, teplým lidským slovem počastuje přítomné a pokud jsou ochotni a schopni, tak nasměruje kam třeba. Lze vidět i na mezisíti.

Sledování pořadu bych zavedl jako povinné pro všechny české hospodské a kuchtíky. Je jasné, že ne každý může dělat svou práci na vrcholové úrovni, není posvícení každým dnem, ale přesto mne vytáčí předkládání všelijakých nastavovaných blafů, neochucených či přesolených šlicht, chemických sosů a další neduhy, které pan Pohlreich tak zábavným způsobem pranýřuje. Je zároveň přínosné vidět, jak je ve své podstatě jednoduché dělat věci prostě a dobře, což se netýká jen gastronomie, a jak jsme mnohdy k tomuto faktu slepí a hluší.

Nad sporákem ovšem visí otázka, jestli se z řad diváků komervize najde dostatek divactva, které pořad osloví. Průměrný Čech, táta od rodiny, který přijde večer z fabriky a dá si mastný knedliky, člověk, jehož jediné setkání s čerstvou zeleninou je reprezentováno cibulí na tlačence, asi težko ocení poselství pořadu. Jeho partnerka, obyčejná žena, sůl země,  dá asi přednost Babicovi, který jí ukáže, jak tátovi ke knedlum upatlat něco nevšedně ásijského a s kokosovou rašplí navrch. Ale třeba ne.