Archiv rubriky ‘Hlasy a ohlasy’

Tak čí tedy je? Naše!

Lhal bych, kdybych napsal, že mne verdikt Mezinárodního soudního dvora stran kosovské nezávislosti překvapil. Již z principu nelze očekávat, že by se v Haagu rozhodli stranit srbským soudruhům, navíc je rozsudek logickým pokračováním balkánského tažení, na které se mezinárodní společenství v devadesátých letech vydalo. Nabízí se samozřejmě otázka, zdali je toto rozhodnutí, tedy že jednostranné vyhlášení nezávislosti není v rozporu s mezinárodním právem, natolik obecné, aby platilo i pro Jižní Osetii, případně pro hypoteticky odtržený sever Kosova či Republiku Srbskou. Stejně tak se ovšem nabízí odpověď, že záleží na tom, jaké mají secesisté kamarády. A albánští nezávislí mají kamarády na správných místech.

Nakonec ani opačné rozhodnutí by žádnou změnu nepřineslo, proces, který Arnauti spolu se západem před lety zahájili, je již příliš daleko. Pokud nějaký soud přinese spravedlnost pro srbský národ na Kosovu a Metohii, nebude to podle všeho soud pozemský. Přesto bude zajímavé sledovat  vývoj v následujících letech. Prištinským narostlo sebevědomí a rétorika vůči Bělehradu se stává více a více arogantní. Od původně napřažené ruky, kterou v Srbsku težko mohl někdo přijmout, přešli k udílení rad, co by Bělehrad dělat měl a bude muset. Určitě se ale bude muset něco stát se severem Kosova, který je osídleno pouze Srby a který se vlivu Prištiny logicky brání. Také bude zajímavé počkat si, jestli perverze západu dojde tak daleko, aby skutečně podmiňoval vstup Srbska do EU přiznáním Kosova.

Zatím to vypadá na velké vítězství šiptarů. Povedlo se i ze stokrát opakované lži vyrobit pravdu. Oficiální verze citovaná i našimi médii říká, že k problémům v Kosovu došlo na konci osmdesátých let minulého století, kdy zlí Srbové vzali Albáncům autonomii, na což lid albánský zareagoval vzpourou, na kterou zlí Srbové zareagovali násilím, pročež byli za trest humanitárně vybombardování. Turistický průvodce, který lze koupit i u nás, dokonce tvrdí, že Srbové předali Kosovo Albáncům pro prohrané bitvě v roce 1389 a ve dvacátém století si své rozhodnutí rozmysleli a rozhodli si provincii vzít zpět silou. Balkánské dějiny nikdy nebyly jednoduché na pochopení, nicméně autory podobných zkratech nelze podezřívat z naivní nevědomosti. Jisté je, že srbské menšině se v Kosovu nežije dobře minimálně desítky let a na tomto statusu se v dohlednu  k lepšímu jen těžko něco změní.

Krom každodenních drobných šikan pozůstalých Nealbánců a trvalé snahy o smazání srbských stop z povrchu kosovskometohijského (viz třeba unikátní expozice Muzea historie Kosova) je asi největší zvráceností to, že vedení státu je rekrutováno z řad polních velitelů tzv. UČK, tedy osob, které by spíše než ve vládě měly sedět v káznici. Také jimi proklamovaný záměr o vytvoření multietnické společnosti je pouhým výsměchem. Podobné snahy jsou nejvíce viditelné v podobě cedulí okolo renovovaných pravoslavných chrámů, které albánští teroristé zničili v letech 1999 – 2004, jež návštěvníky informují o tom, že se jedná o „společné evropské  kulturní dědictví“. Faktem je, že ukázek albánské kultury v Kosovu a Metohii mnoho není, snad s výjimkou bizarních pomníků již nežijícím hrdinům z údajné osvobozenecké armády, která osvobozování prováděla cestou vraždění či vyhánění nealbánského obyvatelstva, ničením jejich domovů a objektů Srbské pravoslavné církve.

Při vší úctě a vědomí, že všichni lidé jsou si rovni, pro mne dosud není pochopitelné, že Evropa se rozhodla podpořit pronárod, jehož příslušníci jsou schopni toliko čumění s otevřenou hubou, pálení odpadků a organizovaného zločinění. Možná se to zdá jako paušalizace poněkud příkřejšího typu, ale při návštěvě Kosmetu to nelze nevidět, po kilometrech po silnicích okolo kterých stále hoří odpadky, po průjezdu osadami, kde všichni obyvatelé stojí, sedí či leží podél cest a čumí, je vstup do rajské zahrady v některém z klášterů neuvěřitelným kontrastem.  Paradoxní je i to, že do většiny chrámů a klášterů lze vstoupit až po prokázání totožnosti, do některých to nelze vůbec a samotné zdržování se v jejich blízkosti je bráno jako výzva k perlustrování. Jedním z paradoxů je i to, že církevní památky, které dosud hlídali vojáci mezinárodních sil KFOR, se pomalu předávají pod patronát kosovské (=albánské) policie. Přitom třeba přítomnost italských vojáků u kláštera Visoki Dečani je více než symbolická, museli klášter hlídat i za druhé světové války, kdy si albánští fašisté počínali podobně jako jejich dnešní demokratičtí potomci. Ironií osudu je naopak přítomnost tureckých KFOR u kláštera Svatých archandělů, právě zde Turci v sedmnáctém století rozebrali jeden z největších chrámu na Balkáně a z jeho kamenů postavili známou Sinan-pašovu mešitu v nedalekém Prizrenu.

Jak jsem ale slyšel od jednoho z důstojníků české armády, který je nasazen v silách KFOR, situace je prý mírná a vše se pomalu zlepšuje a ani Srbové už prý nemají sílu  a prostředky protestovat. To je ale velký omyl, jakkoli nelze očekávat, že by kosovskometohijským Srbům někdo zásadně pomohl zmenšit jejich utrpení, včetně srbského státu i pravoslavné církve, která pod vlivem západu odvolala raško-prizrenského vladiku Artemia, nelze očekávat, že by se vzdali a s nadvládou prištinských úřadů smířili.  Chápu, že je pro člověka, který nezná dějiny regionu, jen těžko pochopitelné, proč Srbům na Kosovu tolik záleží, proč jej považují za kolébku své kultury a proč s tímto územím spojují bytí svého národa. Ovšem i při ignorování této skutečnosti se domnívám, že pokud si chtěly Spojené státy vytvořit vazalský stát a utápět v něm špinavé dolary, nemuselo to být právě v Evropě. Nakonec Kosovo není tak daleko, z Prahy do Prištiny je to jen o něco málo více než 1200 kilometrů.

Kdyby to někoho z laskavých čtenářů náhodou zajímalo, tak se pokusím doporučit pro horké dny strávené v špatně větraných kancelářích nějaké snímky na jůtůbů, které ukazují údajný nejmladší stát Evropy v poněkud jiném světle než je líčen v našich médiích.

Uloupené Kosovo – i přes určitou jednostrannost a místy emotivně zabarvený komentář jsou informace v dokumentu zajímavé a ta trocha emocí je v porovnání s obvyklou proalbánskou propagandou ničím.

Kosovo – Can you imagine? – zajímavý kanadský dokument pro ty, kteří ovládají jazyk angloamerických banditů a vzdušných teroristů.

Kosovo song – při pohledu na tito hoši moc důvěru v KFOR nelze mít:-)

A jedna pěkná ukázka albánské památkové péče závěrem, freska ze čtrnáctého století na levém snímku po renovaci v polovině dvacátého století a vpravo po odborném restaurátorském zásahu dýmem ze zapálených pneumatik na počátku století dvacátého prvního.

Výzva

Obdržel jsem emailem jedno zásadní a pekelně důležité sdělení, o které bych se rád podělil, protože tohle vážně není legrace, že ano…

Před několika týdny si sedla jedna dívka v kině na něco píchajícího na sedadle. Když vstala, aby zjistila, co to bylo, našla zapíchnutou jehlu do sedadla, na které byl připevněn vzkaz: „Právě jsi  byl(a) nakažen HIV“.

Kontrolní středisko chorob zaznamenalo v poslední době mnoho podobných případu v mnoha  dalších městech, hlavně v Praze.Všechny testované jehly byly HIV pozitivní nebo obsahovaly zhoubný typ žloutenky.

Středisko taktéž udává, že takovéto jehly byly nalezeny i na veřejných bankomatech a hlavně v dopravních prostředcích MHD. Je více než pravděpodobné, že jehly nastrkávají HIV nakažení narkomani. Žádáme každého, aby byl v takových případech obezřetný. Měli byste si pozorně prohlédnout každé veřejné sedadlo židli s největší opatrností. Starostlivý vizuální pohled by měl stačit.

Zároveň vás žádáme, abyste tuto zprávu podali co nejvyššímu počtu vašich blízkých, přátel i známých, které tak upozorníte na toto nebezpečí.

Je to velmi důležité! Můžete zachránit život jen tím, že odešlete tuto zprávu dále.

Prosím, věnujte pár sekund vašeho času na odeslání tohoto odkazu přátelům a známým, ale i sousedům a kolegům v práci.

Přichází satan

Vystoupil jsem po ránu z kloubového omnibusu a oko zalepené zůstalo udiveně zírat na dav mladých lidí, kteří se poflakovali podél opatovské stanice. Obyčejně zde postává jen několik penerů, Vietnamců a nějaký ten penzista. Dnes to vypadalo jako kdyby se konal konkurs na na nový film o vesnické mládeži. Jen nikoho z produkce jsem nezahlédl a tak jsem krajánky ponechal jejich bagetám a laciným cigárům.

Až tlampač v podzemní dráze mne uvedl do reality. Ze zámoří přijela velká umělkyně a přespolní si přivstali, aby si vybojovali nějaké to pěkné místo u plůtku. Nejsem fanouškem této michiganské pěnice, jakkoli souhlasím s panem Modrým, že rané období mělo cos do sebe. Ranní loupák se mi však vzpříčil v hrdle, když hlas z tlampače informoval návštěvníky hudební události, že mají využít linek metra a naopak se vyvarovat magického busu 177, jelikož je jízda s ním nejistá.

Nejistá je každý den. Mrzí mne však na dopravních podnikatelích převážně to, že zatímco milcům zpěvačky nabízejí jízdu zdarma, svým pravidelným zákazníkům, za jakého se považuji i já, se jaksi neobtěžovali poradit, jak se mají dostat ke svým zadluženým domovům. Takže budu ze strachu z davu nucen navštívit některou z útulných pivnic ve středu města,  abych zde přečkal tento nečas.

A to  nemluvím o tom, že údajná popová královna je ďábel a že by na ni měla bez nejmenšího slitování dopadnout železná pěst pana Leonida Simonoviće Nikšiće a jeho bratrů inkvizitorů!

Ukrajina snů a skutečností III.

Typickým ukrajinským pokrmem je boršč, zažil jsem již několik chvastounů, kteří se plni kvašeného moku holedbali, že znají recept na ten zaručeně pravý a proklatě ukrajinský boršč. Pochybuji o tom. Boršč jsme zkusili několikrát a byl pokaždé upřímně jiný. Jednou připomínal francouzskou cibulačku, jindy naší brambůrku, pouze v jednom případě měl červenou barvu díky přidané řepě. Obvykle se jednalo o polévku bezmasou, jednou v ní však byla i slepice. Paradoxně jsme nejchutnější a naší představě o boršči nejbližší variantu obdrželi v Černobylu.

borsc

Na ukrajinské pokrmy jsem se těšil. Byl jsem si vědom jisté zemitosti této kuchyně, která pracuje převážně s cibulí, brambory, zelím a moukou, přesto jsem dychtivě vyhlížel první babku s pirožkem. Premiérový pirožek byl tuhý jako cement a stal se chmurným znamením dalšího poznávání místní gastronomie. Přes veškerou snahu se nám nepodařilo najít solidní restauraci pro střední třídu a byli jsme postaveni před volbu mezi levným a předraženým. Zvolili jsme levné a positivum bylo minimálně to, že to nebylo drahé.

Restaurace plně ovládla mikrovlnka, takže jídla jsou z jedné strany horká a z druhé studená, navíc získávají super krustičku. Když se k tomu přidají laciné suroviny a sovětské dílenské opracování, nezbyde mnoho. Spousta pokrmů byla velice zajímavá, třeba okurková polévka či kyjevský kotlet, takto kuřecí řízek plněný máslem, který má však tu vlastnost, že se nedá jíst za studena díky ztuhlému tuku a z rozvlněného stříká máslo až za roh, ovšem připravená tak humpolácky, že se výsledný dojem rozplynul.

03072009615

Dalším spojovákem všech vývařoven je laciný kečup, který nikdy nechybí na talíři, v lepším případě je přidán až po vlnění. Nejvíce jsem si tak pochutnal na domácím čeburku od nějaké tety, která ho prodávala před chánovým palácem v Bachčisaraji, ještě teplý kapsoidní burek s masem byl vážně bezva. Poté jsem si zapamatoval šašlik z taktéž tatarské restaurace v Aluště, zbytek byl pod průměrem. U tatarských restaurací jsou zajímavé dvě věci. Jednak to, že jediný tatarka vyskytující se v podniku pracuje za barem a potom, že halasná hudba je velice tatarská, menu však obsahuje převážně ruské položky, snad krom zmiňovaného šašliku, který se stejně tak prodává i v netatarských podnicích.

Ve stanicích, kde vlak staví na delší čas, se okolo dveří vyrojí babky, které nabízejí vše od studeného pivka po teplé vareniky. Na ukrajinské poměry je strava velice nadstandardní a plastový tácek s plátkem božího daru, vařenými brambůrky, pečeným kuřecím stehýnkem, zeleninou a plastovou vidličkou je po pár hodinách cesty k nezaplacení. Navíc porce poprvé nepřipomínala dětskou ozdravovnu.

03072009621

Velice zajímavé jsou potom pokusy o kuchyni světovou. Obzvláště v Kyjevě a u moře bylo množství suši restaurací, které jsem však neměl odvahu navštívit, jakkoli uznávám, že ukrajinské kapamaki jsou pojem. Cizokrajné špeciálo jsme naopak ochutnali v Oděse, jmenovalo se to Berlínský párek a jednalo se o celkem obyčejný párek v rohlíku, vylepšený plátky kvašených okurek, extraporcí kečupu a hoblinami sušené cibule.

sosivka berlinska

Když jsme u sušení, abnormální popularitě se těší sušené rybky. Obzvláště k pivu. Zkusili jsme a zodpovědně mohu prohlásit, že nechápu, jak místní dokáží rybí fosílii zpracovat. Kamenná rybka, notně seschlá, skutečně jen kost a kůže,  prostě jíst nelze. Místním to ale nevadí, zřejmě se rádi lopotí a mají z toho malý užitek. Podobně jako při loupání nicotných slunečnicových semínek.

Na tržnici se ale prodávají mořské ryby v takovém výběru, že by záviděl i kapitán Iglo. Zelenina je prvotřídní a s chutí. Domorodci však nejspíš dávají minimálně z ekonomického pohledu přednost domácímu vaření. Ani se nedivím, také bych na takové babicovy dobroty do hospod nechodil. Ale možná je všechno jinak.

Inu, pokud si nedokáží užít vyměšování, těžko si užijí příjem.

Ukrajina snů a skutečností II.

Je třeba udělat něco paušalizujících a povrchních závěrů, když už člověk jednou viděl cizí kraj. U ukrajinských soudruhů jsem vypozoroval následující, bez ohledu na to, jestli patřili ke skupině mluvící rusky či odpírající. Představitelé obou skupin mají rádi špičaté boty, čím významnější soudruh, tím špičatější. Hodně významní soudruzi mají boty dokonce čisté. Naopak na ústupu je nošení dírkovaných trikotů. Bohudík. Nehynoucí je však obliba zlatých zubů. Tradice je tradice.

Šaty dělají člověka, ale zabývat se vzhledem by bylo příliš laciné. Jakkoli rozdíly zde jsou a přejít je nelze. Také s batohem se západní agent prozradí okamžitě, jak vystoupí na vakzál. Místní totiž cestují buď s igelitovou taškou s nápisem BMW, pokud nemají mnoho věcí, nebo s krabicí od domácího spotřebiče, obvykle dovybavou motouzem pro snadnější držení.

Nemohl jsem si také nevšimnout, že domorodci milují natírání a lakování. Natírají téměř cokoliv. Krom tradičních zábradlí zejména obrubníky či stromy. Také údržba venkovních expozic všech muzejí spočívá hlavně v natírání, mnoho exponátu viditelně drží pohromadě právě díky hustému emajlu. Stejně jako mnohé prostředky hromadné dopravy, které za léta provozu ztěžkly nánosy štětkolízy.

05072009709

Ukrajinští souruzi se také tuze rádi fotografují. Nejlépe u něčeho či s něčím. Dívky se u focení kroutí jako topmodelky a smyslně vysouvají bradičky. Fotit se lze u ledasčeho, ale aby to nebyla nuda, jsou zde profesionální fotografové či spíše aranžéři, kteří často oběti fotí jejich vlastní zbraní. Oblíbená jsou zvířátka. Had, králík, činčila, krokodýl, opička v námořnickém tričku. Na známých schodech v Oděse jsme narazili na ženu, která k fotografování zneužívala zbědovanou sůvičku, které zabránila v útěku zastřižením křidélek, čímž vznikl prazvláštně vyhlížející mrzáček.

Vrcholu došly fotografické orgie na plážích černomořských. Krom desek s vyřezanými otvory, do kterých rekreanti strkali svůj obličej, aby byl zaznamenán na malovaném těle vnadné dívky či svalnatého námořníka, zde byly zvláštní pouliční salonky, kde je možné převléknout se do rokokového kostýmu a paruky a zvěčnit se na mohutném sofa. Komu je i toto málo, může vyzkoušet třeba brnění nebo si půjčit koženou bundu a usednout na jeden z mnoha naleštěných motocyklů.

01072009553

Další oblíbenou kratochvílí je buzerace, kterou místní rádi zažívají. Největší porci lze obdržet v jakémkoli muzeu. Každá místnost má svou děžurnou, která dohlíží, aby návštěvnící nehlučeli, sundali si čepice, nefotografovali, pokud nemají lístek na fotografování, nedotýkali se exponátů a chodili opatrně, aby taškou něco neshodili na zem. Na každý prohřešek pak dáma hlasitě upozorní. Obzvlášť zákeřné byly dozorkyně v sevastopolském panoramatu, kde hlavní dozorkyně prováděla hutný, hodinu tvající výklad, kdy popisovala každý exponát, ukazujíc kolem sebe dřevěnou hůlkou, zatímco její kolegyně umravňovaly výpravu, aby nikdo nehlučel, nezaostával za skupinou a poslouchal výklad.

Ženy často sedí na židličce a předstírají spánek. Ale ďábel nikdy nespí a jsem přesvědčen, že jen čekají na příležitost, aby mohly zasáhnout proti hříšníkovi. Po rodinné porci buzerace jsme se rozhodli, že budeme proti nim bojovat subtilními metodami, jak pravil soudruh Stalin, a snažili jsme se v nestřeženém okamžiku ohmatávat co nejvíce exponátů a tajně fotografovat i bez bumážky.

02072009572

Nezbytně  důležité je také chodit po šipkách, tedy ve směru prohlídky. Jinak budete vráceni. Stejně tak nelze navštívit první patro instituce, pokud návštěvník neprošel nejprve podzemní a poté přízemní výstavku. Kam bychom jinak došli?

Ale buzerace není jen doménou muzeí. Každý vagon v každém vlaku má také svého děžurného, protože jeden by jistě nestačil dostatečně zbuzerovat všech dvacet vozů mocné soupravy. Úkolem děžurného je kontrola jízdních dokladů, vaření čaje a omezování pohybu cestujících. V neposlední řadě pak vybírání lůžkovin hodinu před příjezdem, což je zvlášť milé v časných ranních hodinách. Svého buzeranta má každý dopravní prostředek, v kyjevském metru jsou to blonďaté slečny v červených kloboučcích, které křičí pomocí vysílačky na cestující a urychlují jejich kroky.

05072009673

Buzeruje se na lodích a snad jen řidiči taxametru jsou v klidu, přičemž ani „západní“ přirážka nebývá příliš vysoká. Lidé jsou na věčnou buzeraci už natolik zvyklí, že se buzerují i návzájem. Budete vystupovat? Ne? Tak jděte tam! Uvnitř vozu podzemní dráhy pak probíhají manévry okolo dveří. Buzerovat se často pokouší i soudružky prodavačky, které mají přirozenou autoritu už nabíranou zástěrou a posunováním dřevěných koulí na sčotu.

Hezkou zálibou jsou naopak procházky s lahváčem. Téměř každý při guljaní v parke drží nonšalantně v ruce lahvové pivko. Vůbec se nejedná o nějakou zálibu alkoholiků a ztroskotanců, lahváče s sebou nosí muži i ženy, obchodníci, matky od dětí, zkrátka všichni.