Archiv rubriky ‘Hlasy a ohlasy’
Vystoupil jsem po ránu z kloubového omnibusu a oko zalepené zůstalo udiveně zírat na dav mladých lidí, kteří se poflakovali podél opatovské stanice. Obyčejně zde postává jen několik penerů, Vietnamců a nějaký ten penzista. Dnes to vypadalo jako kdyby se konal konkurs na na nový film o vesnické mládeži. Jen nikoho z produkce jsem nezahlédl a tak jsem krajánky ponechal jejich bagetám a laciným cigárům.
Až tlampač v podzemní dráze mne uvedl do reality. Ze zámoří přijela velká umělkyně a přespolní si přivstali, aby si vybojovali nějaké to pěkné místo u plůtku. Nejsem fanouškem této michiganské pěnice, jakkoli souhlasím s panem Modrým, že rané období mělo cos do sebe. Ranní loupák se mi však vzpříčil v hrdle, když hlas z tlampače informoval návštěvníky hudební události, že mají využít linek metra a naopak se vyvarovat magického busu 177, jelikož je jízda s ním nejistá.
Nejistá je každý den. Mrzí mne však na dopravních podnikatelích převážně to, že zatímco milcům zpěvačky nabízejí jízdu zdarma, svým pravidelným zákazníkům, za jakého se považuji i já, se jaksi neobtěžovali poradit, jak se mají dostat ke svým zadluženým domovům. Takže budu ze strachu z davu nucen navštívit některou z útulných pivnic ve středu města, abych zde přečkal tento nečas.
A to nemluvím o tom, že údajná popová královna je ďábel a že by na ni měla bez nejmenšího slitování dopadnout železná pěst pana Leonida Simonoviće Nikšiće a jeho bratrů inkvizitorů!
Typickým ukrajinským pokrmem je boršč, zažil jsem již několik chvastounů, kteří se plni kvašeného moku holedbali, že znají recept na ten zaručeně pravý a proklatě ukrajinský boršč. Pochybuji o tom. Boršč jsme zkusili několikrát a byl pokaždé upřímně jiný. Jednou připomínal francouzskou cibulačku, jindy naší brambůrku, pouze v jednom případě měl červenou barvu díky přidané řepě. Obvykle se jednalo o polévku bezmasou, jednou v ní však byla i slepice. Paradoxně jsme nejchutnější a naší představě o boršči nejbližší variantu obdrželi v Černobylu.
Na ukrajinské pokrmy jsem se těšil. Byl jsem si vědom jisté zemitosti této kuchyně, která pracuje převážně s cibulí, brambory, zelím a moukou, přesto jsem dychtivě vyhlížel první babku s pirožkem. Premiérový pirožek byl tuhý jako cement a stal se chmurným znamením dalšího poznávání místní gastronomie. Přes veškerou snahu se nám nepodařilo najít solidní restauraci pro střední třídu a byli jsme postaveni před volbu mezi levným a předraženým. Zvolili jsme levné a positivum bylo minimálně to, že to nebylo drahé.
Restaurace plně ovládla mikrovlnka, takže jídla jsou z jedné strany horká a z druhé studená, navíc získávají super krustičku. Když se k tomu přidají laciné suroviny a sovětské dílenské opracování, nezbyde mnoho. Spousta pokrmů byla velice zajímavá, třeba okurková polévka či kyjevský kotlet, takto kuřecí řízek plněný máslem, který má však tu vlastnost, že se nedá jíst za studena díky ztuhlému tuku a z rozvlněného stříká máslo až za roh, ovšem připravená tak humpolácky, že se výsledný dojem rozplynul.
Dalším spojovákem všech vývařoven je laciný kečup, který nikdy nechybí na talíři, v lepším případě je přidán až po vlnění. Nejvíce jsem si tak pochutnal na domácím čeburku od nějaké tety, která ho prodávala před chánovým palácem v Bachčisaraji, ještě teplý kapsoidní burek s masem byl vážně bezva. Poté jsem si zapamatoval šašlik z taktéž tatarské restaurace v Aluště, zbytek byl pod průměrem. U tatarských restaurací jsou zajímavé dvě věci. Jednak to, že jediný tatarka vyskytující se v podniku pracuje za barem a potom, že halasná hudba je velice tatarská, menu však obsahuje převážně ruské položky, snad krom zmiňovaného šašliku, který se stejně tak prodává i v netatarských podnicích.
Ve stanicích, kde vlak staví na delší čas, se okolo dveří vyrojí babky, které nabízejí vše od studeného pivka po teplé vareniky. Na ukrajinské poměry je strava velice nadstandardní a plastový tácek s plátkem božího daru, vařenými brambůrky, pečeným kuřecím stehýnkem, zeleninou a plastovou vidličkou je po pár hodinách cesty k nezaplacení. Navíc porce poprvé nepřipomínala dětskou ozdravovnu.
Velice zajímavé jsou potom pokusy o kuchyni světovou. Obzvláště v Kyjevě a u moře bylo množství suši restaurací, které jsem však neměl odvahu navštívit, jakkoli uznávám, že ukrajinské kapamaki jsou pojem. Cizokrajné špeciálo jsme naopak ochutnali v Oděse, jmenovalo se to Berlínský párek a jednalo se o celkem obyčejný párek v rohlíku, vylepšený plátky kvašených okurek, extraporcí kečupu a hoblinami sušené cibule.
Když jsme u sušení, abnormální popularitě se těší sušené rybky. Obzvláště k pivu. Zkusili jsme a zodpovědně mohu prohlásit, že nechápu, jak místní dokáží rybí fosílii zpracovat. Kamenná rybka, notně seschlá, skutečně jen kost a kůže, prostě jíst nelze. Místním to ale nevadí, zřejmě se rádi lopotí a mají z toho malý užitek. Podobně jako při loupání nicotných slunečnicových semínek.
Na tržnici se ale prodávají mořské ryby v takovém výběru, že by záviděl i kapitán Iglo. Zelenina je prvotřídní a s chutí. Domorodci však nejspíš dávají minimálně z ekonomického pohledu přednost domácímu vaření. Ani se nedivím, také bych na takové babicovy dobroty do hospod nechodil. Ale možná je všechno jinak.
Inu, pokud si nedokáží užít vyměšování, těžko si užijí příjem.
Je třeba udělat něco paušalizujících a povrchních závěrů, když už člověk jednou viděl cizí kraj. U ukrajinských soudruhů jsem vypozoroval následující, bez ohledu na to, jestli patřili ke skupině mluvící rusky či odpírající. Představitelé obou skupin mají rádi špičaté boty, čím významnější soudruh, tím špičatější. Hodně významní soudruzi mají boty dokonce čisté. Naopak na ústupu je nošení dírkovaných trikotů. Bohudík. Nehynoucí je však obliba zlatých zubů. Tradice je tradice.
Šaty dělají člověka, ale zabývat se vzhledem by bylo příliš laciné. Jakkoli rozdíly zde jsou a přejít je nelze. Také s batohem se západní agent prozradí okamžitě, jak vystoupí na vakzál. Místní totiž cestují buď s igelitovou taškou s nápisem BMW, pokud nemají mnoho věcí, nebo s krabicí od domácího spotřebiče, obvykle dovybavou motouzem pro snadnější držení.
Nemohl jsem si také nevšimnout, že domorodci milují natírání a lakování. Natírají téměř cokoliv. Krom tradičních zábradlí zejména obrubníky či stromy. Také údržba venkovních expozic všech muzejí spočívá hlavně v natírání, mnoho exponátu viditelně drží pohromadě právě díky hustému emajlu. Stejně jako mnohé prostředky hromadné dopravy, které za léta provozu ztěžkly nánosy štětkolízy.
Ukrajinští souruzi se také tuze rádi fotografují. Nejlépe u něčeho či s něčím. Dívky se u focení kroutí jako topmodelky a smyslně vysouvají bradičky. Fotit se lze u ledasčeho, ale aby to nebyla nuda, jsou zde profesionální fotografové či spíše aranžéři, kteří často oběti fotí jejich vlastní zbraní. Oblíbená jsou zvířátka. Had, králík, činčila, krokodýl, opička v námořnickém tričku. Na známých schodech v Oděse jsme narazili na ženu, která k fotografování zneužívala zbědovanou sůvičku, které zabránila v útěku zastřižením křidélek, čímž vznikl prazvláštně vyhlížející mrzáček.
Vrcholu došly fotografické orgie na plážích černomořských. Krom desek s vyřezanými otvory, do kterých rekreanti strkali svůj obličej, aby byl zaznamenán na malovaném těle vnadné dívky či svalnatého námořníka, zde byly zvláštní pouliční salonky, kde je možné převléknout se do rokokového kostýmu a paruky a zvěčnit se na mohutném sofa. Komu je i toto málo, může vyzkoušet třeba brnění nebo si půjčit koženou bundu a usednout na jeden z mnoha naleštěných motocyklů.
Další oblíbenou kratochvílí je buzerace, kterou místní rádi zažívají. Největší porci lze obdržet v jakémkoli muzeu. Každá místnost má svou děžurnou, která dohlíží, aby návštěvnící nehlučeli, sundali si čepice, nefotografovali, pokud nemají lístek na fotografování, nedotýkali se exponátů a chodili opatrně, aby taškou něco neshodili na zem. Na každý prohřešek pak dáma hlasitě upozorní. Obzvlášť zákeřné byly dozorkyně v sevastopolském panoramatu, kde hlavní dozorkyně prováděla hutný, hodinu tvající výklad, kdy popisovala každý exponát, ukazujíc kolem sebe dřevěnou hůlkou, zatímco její kolegyně umravňovaly výpravu, aby nikdo nehlučel, nezaostával za skupinou a poslouchal výklad.
Ženy často sedí na židličce a předstírají spánek. Ale ďábel nikdy nespí a jsem přesvědčen, že jen čekají na příležitost, aby mohly zasáhnout proti hříšníkovi. Po rodinné porci buzerace jsme se rozhodli, že budeme proti nim bojovat subtilními metodami, jak pravil soudruh Stalin, a snažili jsme se v nestřeženém okamžiku ohmatávat co nejvíce exponátů a tajně fotografovat i bez bumážky.
Nezbytně důležité je také chodit po šipkách, tedy ve směru prohlídky. Jinak budete vráceni. Stejně tak nelze navštívit první patro instituce, pokud návštěvník neprošel nejprve podzemní a poté přízemní výstavku. Kam bychom jinak došli?
Ale buzerace není jen doménou muzeí. Každý vagon v každém vlaku má také svého děžurného, protože jeden by jistě nestačil dostatečně zbuzerovat všech dvacet vozů mocné soupravy. Úkolem děžurného je kontrola jízdních dokladů, vaření čaje a omezování pohybu cestujících. V neposlední řadě pak vybírání lůžkovin hodinu před příjezdem, což je zvlášť milé v časných ranních hodinách. Svého buzeranta má každý dopravní prostředek, v kyjevském metru jsou to blonďaté slečny v červených kloboučcích, které křičí pomocí vysílačky na cestující a urychlují jejich kroky.
Buzeruje se na lodích a snad jen řidiči taxametru jsou v klidu, přičemž ani „západní“ přirážka nebývá příliš vysoká. Lidé jsou na věčnou buzeraci už natolik zvyklí, že se buzerují i návzájem. Budete vystupovat? Ne? Tak jděte tam! Uvnitř vozu podzemní dráhy pak probíhají manévry okolo dveří. Buzerovat se často pokouší i soudružky prodavačky, které mají přirozenou autoritu už nabíranou zástěrou a posunováním dřevěných koulí na sčotu.
Hezkou zálibou jsou naopak procházky s lahváčem. Téměř každý při guljaní v parke drží nonšalantně v ruce lahvové pivko. Vůbec se nejedná o nějakou zálibu alkoholiků a ztroskotanců, lahváče s sebou nosí muži i ženy, obchodníci, matky od dětí, zkrátka všichni.
10. červen je výročím vyhlazení Lidic, největšího zvěrstva, kterého se dopustili němečtí okupátoři v srdci Evropy. Jistě, dalo by se polemizovat, jestli nebyla větší tragédií nedůslednost Gestapa při potírání komunistického odboje, ale nelze zpochybnit, že se jméno obce stalo symbolem nacistické hrůzovlády a českou národní tragédií, před kterou by zůstalo suché snad jen skleněné oko K. H. Franka.
Asi před rokem jsem v srdci Balkánu popíjel ovocné destiláty a rozprávěl s kamarádem Vladanem o životě a rozdílech mezi národy. Přišla řeč i na druhou světovou válku. Vladana zajímalo, jestli byla v Čechách také tak hrozná jako v Srbsku. Pohovořil jsem tedy o protentokrátě, o zabití pana Heydricha českými lékaři a o dalších věcech. A co represálie, zajímal se Vladan. Přiznal jsem tedy, že i toho bylo. Kamaráda téma velice interesovalo a padl dotaz na nejhorší akt hitlerovců.
To byla voda na můj mlýn, vytasil jsem se se středočeskou Hirošimou. Muži ke zdi Horákova statku, ženy do lágrů a děti na převýchovu. Vesnice vymazaná z povrchu zemského. Hrůza. Zlo. Vzpomněl jsem i na hit Petra Spáleného Dítě s cedulkou, o nebohém frockovi poslaném na Umerziehung a vzpomínajícím na svou českou maminku, která mu česky říkala v komoře je myš. Vladan soustrastně pokýval hlavou a zajímal se o počet obětí. Okolo tří set, snažil jsem se rozpomenout hodin dějepisu. Bodrý srbský přítel vypoulil oči a se smíchem vyprskl otázku – tak málo?
Že prý jenom v Kragujevci mají za první okupační víkend několik tisíc obětí z řad civilistů, které hákenkrojcleři pro výstrahu popravili… Megalomani. Co z toho mají?
Rozhodl jsem se splnit svou občanskou povinnost a zvolit. Rozhodování mi přijde každý rok těžší a dostát krédu „nevolit voly“ složitější. Jistě, nabízí se zde paní Bobo, která je bezesporu pěkná kráva, ale to není řešení místo strašení. Odložil jsem tedy přípravu karfiolu na odpoledne a vyrazil na sobotní volbu. Po vyzvednutí lístků u muteře jsem zamířil k základní škole, v jejímž průčelí lze stále vidět pozůstatky původního názvu, tedy Základní devítiletá škola Julia Fučíka v Praze 6.
Podvědomě jsem u vchodu zpozorněl, jestli se někde neskrývá školník Bouška, jelikož jsem si nevzal přezuvky. Vzduch byl čistý a mohl jsem postoupit do učebny s urnou. Komisařů bylo na náš okrskek pět, z toho jedna žena hrála na erárním počítači v karty. Dostal jsem úřední obálku a za plentou začal odpočítávat volební lístky. Vyřadil jsem s odporem komunisty, ačkoli mi bylo líto, že pan Remek patří k nim, protože má určitě nadhled jako nikdo u nás a protože byl spolu s psem Lajkou hrdinou mého dětství. Také mne zaujal jakýsi pan Srb, ale reprezentací monarchistického čehosi ztratil body získané příjmením.
Prohlížel jsem zbytek papírů. Vždycky nakonec vložím do obálky modré, s pocitem, že jsou mým představám nejméně daleko. Tentokrát jsem se rozhodl tak neučinit. Nezahýbala se mnou ani podobenka obnaženého Mirka se zbytnělým penisem, jakkoli musím uznat, že má ale péro. Nouze mne zahnala až do takových myšlenkových veletočů, že bych dal hlas oranžovým, aby modří věděli, že je zle. Od tohoto počinu mne odradila představa triumfálního výrazu Puchejřova a ptačího obličeje paní Petry za ním, kterak slaví volební vítězství založené na mém hlase.
Stres. Rozhodl jsem se nekličkovat a zahodit svůj hlas důstojně. Projel jsem ještě jednou kandidátky, musím přiznat kladné body Dělnické straně, zatímco na soupisce ostatních partají je to samý doktor, samý titul, samá faleš, zde najdeme dělníka, rolníka, zamečníka, ba i horník tu je. Bachtiary Bey se vyjádřil velice trefně k problému Evropanů tkvícím v možnosti volby. Kdosi jiný méně výstižně uvažoval o tom, že volbou neparlamentních stran se parlamentním ukazuje nespokojenost. Nemyslím ale, že by to působilo na někoho, koho netrkne ani plato vajec stékající po trikotu. To mi připomíná, že asi přestanu nosit proužky. A tak je mám rád.
Když jsem zjistil, že dvojkou na kandidátce Volte Pravý Blok – stranu za snadnou a rychlou ODVOLATELNOST politiků a státních úředníků přímo občany, za NÍZKÉ daně, VYROVNANÝ rozpočet, MINIMALIZACI byrokracie, SPRAVEDLIVOU a NEZKORUMPOVANOU policii a justici, REFERENDA a PŘÍMOU demokracii WWW.CIBULKA.NET, kandidující s nejlepším protikriminálním programem PŘÍMÉ demokracie VY NEVĚŘÍTE POLITIKŮM A JEJICH NOVINÁŘŮM? NO KONEČNĚ! VĚŘME SAMI SOBĚ!!! – ale i s mnoha dalšími DŮVODY, proč bychom měli jít tentokrát VŠICHNI k volbám, ale – pokud nechceme být ZNOVU obelháni, podvedeni a okradeni – NEVOLIT žádnou parlamentní stranu vládnoucí (post) komunistické kriminální fízlokracie!!! – jenž žádá o volební podporu všechny české občany a daňové poplatníky, kteří chtějí změnit dnešní kriminální poměry, jejichž jsme všichni obětí, v jejich pravý opak! V BOJI MEZI DOBREM A ZLEM, PRAVDOU A LŽÍ, NELZE BÝT NEUTRÁLNÍ A PŘESTO ZŮSTAT SLUŠNÝ!!! je PhDr. Jebavá, bylo rozhodnuto. Když nic jiného, málokdo to myslí natolik upřímně.
Také mi bylo jasné, že jsem se měl věnovat tomu karfiolu a že na podzim mají modří svůj hlas zpět.
