Archiv rubriky ‘Gurmetipy’

Dr. Pravdoláska vaří guláš

Nevím přesně proč ve mne zůstává vzpomínka na snímek, ve kterém pan Hlinomaz vaří guláš. Zhlédl jsem ho již před drahně lety a zapůsobil na mne velice, konkrétní vzpomínky se vlivem času pozměnily do neurčité pozitivní nálady, považuji však od té doby guláš za svátost, za nedotknutelný opus a přistupuji k němu s patřičnou úctou a respektem. Před lety jsem také v jedné z již neexistujících staroměstských putyk byl instruován režisérem Pošívalem, uznávaným starším členem také již neexistující stolní společnosti, jak se má takový správný guláš připravovat. Téma herci a umělci vaří je dnes díky kuchařům, kteří hrají, poněkud tabuizováno, ale ne všichni stojící v kulturní frontě  naštěstí cítili nutkavou touhu po mediální prezentaci svých eidamem sypaných šmakulád. Chodemmimo mne trochu mrzí, že se slovo šmakuláda, které v mém dětství představovalo vrchol delikatesy, dnes významově posunulo směrem zcela opačným. To jsme si postěžovali a vraťme se ke guláši.

Záznam známého seřizovače lyží a zpěváka, říkejme jim třeba Kočička s Pejskem, kteří připravují pradivnou šmakuládu (v dnešním smyslu slova), jež je notně vzdálena od představ nás gulášových puristů, mnou otřásl. Tento pokrm prý vymyslel bývalý pan prezident, což mi v první chvíli přišlo jako nehezká pomluva, podobně jako ta nepříjemnost s humanitárním bombardováním. Recept je ale autentický. Má obliba prezidenta dramatika notně klesla jeho angažováním v kosovské otázce. Stejně tak nechápu, že coby celoživotní pilot vozů s hvězdou se z hradu na Hrádeček nechával vozit výrobky bavorské konkurence. Zhanobení guláše vše toto zastiňuje. Pro silné povahy se silnými žaludky je recept k vidění tutoť.

Strýček Novák farmu měl

Sobotní dopolední návštěva tržnice je báječná věc, co nakonec vymyslet na volný den jiného, než nakoupit potraviny, které člověk nepotřebuje, je možno je nechat zkazit a následně vyhodit. Venkoncem chladnička neslouží jen jako prostor pro umístění sbírky kýčovitých magnetů z bývalé Jugoslávie, je přímo ideálním místem pro pomalou a nepozorovanou zkázu poživatin. Nejsem stále zcela smířen s pojmenováním znovuzrozených trhů a stále marně pátrám po oněch farmářích, tedy mužích v gumácích a slaměných kloboucích, ale i tak má toto hnutí mé sympatie. Jakkoliv se nemohu zbavit dojmu, že velká část prodejců jen přeloží šmakulády z plastu do proutí a obdaří je označením farmářský, selský, sedlácký či nějakou jinou rustikálně opojnou obdobou. Obzvlášť slovenští bačové s umělohmotnou ovcí a poněkud průmyslově obalenými produkty mnoho mé důvěry nemají, nějak mi do té bukolické symfonie zaznívají falešné tóny. Ale to jsem celý já, zatímco druhý pochopil volání městského lidu a nabídl mu uspokojení jeho potřeb, já nahlížím na takové konání mrzoutsky. Také se myslím opakuji, ale to je  matka moudrosti.

I tak jsem ale vyrazil na trh blízko kulaťáku, za mých mladých let nesoucího tuším označení Náměstí VŘSR, ale to bylo ještě v dobách mé příslušnosti k 44. pyjonýrské skupině nadporučíka Světela, tedy dávno. Litoval jsem, že jsem zapomněl doma košík, abych si užil farmářského trhování naplno, bez pocitu trapnosti z nošení tašek igelitového typu. S velkým zápalem jsem sledoval nabídku všeho čerstvého a sezónního a několik stokorun směnil s bodrými trhovci za zboží. Obzvlášť polovina slepice, která sama o sobě vážila dvě kila mne zaujala, doufám, že takto narostla po nějakých speciálních farmářských hormonech. Také slovenská rajčata s obsahem chuti rajčat byla milým překvapením, ikdyž proti makedonskýcm tomatům byla chuť obsažena jen v množství stopovém. Selské mléko, farmářské máslo, pastevecký sýr, sedlácký jogurt. Tašek přibývalo. Neurazil ani jelení klobásek, jahody z litoměřicka či chléb s vůní a chutí chleba. Jelikož jsem si nepřipravil lísteček se soupisem potřebností, brzy jsem zcela ztratil přehled nad koupeným a nekoupeným. Naštěstí jsem měl v portmonce jen několik málo bankovek a tak byl problém rychle vyřešen.

Také nabídku čerstvých chorvatských ryb jsem z pochopitelných důvodů nevyužil. Největším trhákem celých trhů pro mne pak bylo občerstvení paní Marušky, která prý nabízí svůj staročeský fástfůd na tomto místě pravidelně. Žena pod čepcem jihočeské selky v improvizovaném stánku připravovala zaručeně staročeské pochoutky jako čertík v lokší neboli devil in a pocket, což je separátní uzenka zarolovaná v placce bramborového typu. Nezměrně invenční se mi jeví i staročeský hambáč, tedy plátek uzeného se zelím mezi dvěma bramboráky. Ostrovtip podnikatelky se dle mého soudu nejvíce projevil při vynalezení staročeského gyrosu, takto kousků uzeného temperovaných na plynem poháněném tálu. Pozoroval jsem bifémamá a její zákazníky a dlouze uvažoval, jestli se jedná o povedený žert nebo diagnózu. Také jsem se značil vymyslet další staročeské pochoutky v neotřelém hávu. Třeba pikantní kachní křídla nebo smažený tvaroh v chlebovém těstě. Nakonec jsem usoudil, že se raději budu věnovat kuchyni mladočeské.

Chobotnice je spravedlivá

Přemýšlel jsem co uvařit k nedělnímu obědu. Nejprve mne napadaly samé kulišárny, tučné vepřové s knedlíky, po jehož konzumaci bychom si mohli plni dojmů a zažívacích potíží otevřít s mou budoucí ženou napůl lahvové pivo. Také správně vysušené kuře, jak jej připravují  babičky, s bramborem a okurkovým salátem, mi přišlo jako nedoceněný evrgrýn. Ze vzpomínek na dětsví se vynořila také hovězí roláda, rozklepané maso pomazané hořčicí, vejce míchaného typu, uzenina a neuměle uvázaný špagátek. Jak jsem miloval ty opečené špičky párků, které vykukovaly na okrajích. Nakonec jsem se rozhodl pro chobotnici, ani už nevím přesně proč. Ale proč ne, chobotnice je dietní, postní a dobře stravitelná. Zjistil jsem, že ve vedlejší vsi lze u řezníka objednat krom plodů chléva také všelijaké plody moře a jiné exotičnosti a nechal jsem si připravit pod pult jednoho hlavonožce.

V sobotním dopoledni plném jarního slunce jsem dorazil k masnému krámu, počkal si v řadě důchodkyň s pepito taškami a liboval si v pohledu na muže v kostkované vestě, jak nese odkudsi objednanou lahůdku. Chobotnice to byla poctivá, dobře živená. Jedna z dam v řadě za mnou, také dobře živená, se velmi interesovala, jak se taková věc jí. Protože jsem dobře vychovaný a rád nezkušené poučím, informoval jsem paní, že se chobotnice jí zcela normálně příborem, za což jsem si vykoledoval škaredý škleb na vrásčité tváři. Ale možná se jednalo jen o čecháčkovství a třídní nenávist, protože madam si poté zakoupila jen kuřecí srdíčka. Asi pro kočičky.

V povznesené náladě jsem dorazil s měkkýšem domů a přemýšlel, jak jej připravit. Nakonec jsem se rozhodl pro mediteránskou úpravu, tak jak jsme vždy chobotnice dělali doma. Brambory, rozmarýna, česnek, nějaká ta zelenina, olej olivového typu a vše pěkně do trouby. Nechci se zde lacině vychloubat, ale myslím, že se povedlo. Recept je jednoduchý a jednoduché věci fungují. Nebudu se hlouběji zaobírat otázkou, proč má chobotnice právě osm chapadel a jak by to těžko někdo z jejího názvu odvodil, jakkoli jsem byl malinko udiven, největší poznání pro mne přišlo při servírování hotové šmakulády.

Nůžkami na drůbež jsem oddělil všech osm okončetin a v tom jsem to ukapíroval. Každý u stole prostě dostane chapadlo, nemůže nastat to trapné prázdno, kdy na někoho nevyjde jím oblíbený pařát. Každý má chapadlo. Chobotnice je prostě spravedlivá. Myslím, že by se měli výrobci kuřecích mutantů zamyslet, beztak se jim již roky nedaří, aby jejich produkty připomínaly opravdového kura. Někteří staromilci by si možná chvíli zvykali, ale nakonec by jim došlo, jaké blaho všeobecného typu by novinka přinesla. Chce snad někdo jíst křidélka?

Babica zdravé výživy

Že postní období vede člověka blíže k Bohu, je velká pravda, kupříkladu si čím dál více vážím postní kuchařky klášterního typu, která obsahuje bezmasá, leč chutná jídla. Ve středoevropí se z přípravy masaprostých šmakulád stává věc ideologická, kterou si uzurpují různí guruové zdravé výživy či duševního rozvoje.  Vznikají pak všelijaké šlichty, které ale zřejmě nacházejí mezi poblouzněným lidem své konzumenty, což je podobně pochopitelné, jako že někdo nakupuje v předražených bio – vegetariánských prodejnách. Narazil jsem také na tohoto podivína, který transformuje klasické recepty a postupy RaJ do zdravovýživných kreací. Stojí to za zhlédnutí. Myslím, že srbské nudličky by se v bývalé Jugoslávii ocenění nedočkaly…

Bageta vietnamského typu

Kdybych měl v prasátku více peněz, asi bych trávil chladné lednové dny v nějaké exotické končině, kupříkladu v Thajsku jsem už dlouho nebyl a vůbec by mi nevadila představa sedět v šortkách v nějaké nablblé farangovské restauraci a cpát se přitom zeleným kari mocně posypaným koriandrem, který mám jinak rád zhruba jako aktivistky bojující za ženská práva. Samozřejmě s výjimkou těch obnažených ukrajinských. Poté bych se nechal pouličním filutou přemluvit k návštěvě nějakého toho goldenbudhy nebo happybudhy nebo cojávimjakýhobudhy, který je přístupný pouze jeden týden v roce a náhodou zrovna při setkání s filutou je to sedmý den, nakonec proč ne, když jeho bráchanec má opodál zaparkovaný tuktuk a zcela zdarma nás tam hodí. A věřím, že ten památný den by mi štěstí přálo a přes ulici od onoho unikátního tlouštíka z pozlátka by byla otevřena prodejní výstava drahých kamenů, která by v kupodivu také poslední den nabízela neuvěřitelné slevy. Vzhledem k tomu, že nepoznám rozdíl mezi drahým kamenem a zabroušeným střepem z lahve od piva Chang, výhodnou nabídku bych oslyšel a raději na ulici pojedl nudlovou polévku a  pozoroval protažený obličej filuty i jeho neméně falešného příbuzného, kteří by museli hledat jiného kořena.

Ale dost mlácení prázdné slámy, v zaměstnání je také pěkně. A ostatně když nemůže hora k Mohamedovi, musí on k hoře. A nejbližší Asie se nachází na okraji Prahy, kam je obzvlášť  v zimě příjemné doklouzat a pojíst nějakou tu šmakuládu. Krom obligátní polévky nudlového typu a lahodného grilovaného bůčku jsem si poslední dobou oblíbil vietnamské bagety. Ona totiž veliká mísa polévky a k tomu ještě vepřonudlozelo smrtelně zasytí i takového obžeru jako je autor těchto řádek. Polévka a bageta je kombinace ideální. Těsto je připravováno na místě, náplň je lahodná a balení originální, nikdy bych třeba neřekl, že reklamní leták nejmenovaného prodejce náhražkových potravin, toho co kácí stromy, může být skutečně užitečný. Naposledy měli bagetáři v provozovně i potomky povinné školou, když jsem odcházel, děcka si dělala úkoly a matka rodu na ně vykřikla několik ostrých příkazů, předpokládám vietnamských, načež frocci ze zebe o přechot chrlili „na shledanou“. Kdyby tak české matky podobně poctivě drezurovali své nezvedené parchanti…