Tempo doby člověka okrádá o spoustu aktivit, na které skrze pracovní vytížení není čas. Patří mezi ně i důstojné nakupování všelijakých šmakulád a jejich následné temperování. Nic proti našemu Albertovi, díky za něj, ale přeci jen je občas výrobků v plastových vaničkách příliš a našinec zatoučí po opravdovém jídle, po mase, jehož se dotýkaly buclaté prsty řezníkovy, po zelenině a vovoci s chutí, po alespoň trochu žlutých vejcích. Nyní si jako žena v domácnosti mohu užít všeho dosyta.
V líném všedním dopoledni jsem navštívil po letech Holešovickou tržnici, kde se v hale XXII nachází zeleninový trh. Pravda v sezóně námrazy a padajícího sněhu ze střech nebyla nabídka kdovíjaká, ale přesto se něco našlo. V doporučeném stánku hned vpravo měli opravdový paličatý česnek, který se oproti čínské imitaci odlišuje hlavně tím, že chutná a voní jako česnek. Nedotýkají se mne všechny ty Tibety, lidská práva, blokování stránek (ačkoliv na tom něco bude, protože jsem nezaznamenal jediný přístup na tuto stránku z Číny) či popravy britských prosťáčků, ale čínský česnek bez chuti a zápasu je svinstvo.
Opodál prodával jakýsi zemědělec skutečné brambory, které sice nebyly naleštěné, ale po uvaření byly hlízy žluté a chutnaly překvapivě jako brambory. Pořídil jsem všelijakou zeleninu a pohovořil s trhovci o životě a o dovozu nepoživatelných unijních výpěstků. K dokonalosti chybělo jen to, aby trhovci zeleninu nabírali do papírových pytlíků, jako kdysi ten pán s červeným nosem u nás v zelenině. Každý od něj dostal pytlík s „účtenkou“ předchozího zákazníka, kterou na nahnědlý papír mistr vyvedl mocnou tesařskou tužkou. S nadšením jsem odcházel obtěžkán plody poctivé práce našich rolníků. Jen jsem zalitoval, že u vchodu do tržnice zmizel onen makedonský stánek, kde se dal koupit nejlepší burek v Praze.
Ve Skořepce jsem však zanedlouho narazil na nově otevřenou pekárnu Dubrovník. Vida, že provozovna nese jméno starého srbského města, vešel jsem dovnitř a zakoupil na středoevropské poměry výtečný burek s masem, který měl jedinou chybu a sice, že byl oproti balkánskému originálu málo mastný, burek co nedokáže během minuty promastit papír, ve kterém je zabalen, prostě není pořádný burek. Také jogurt, který jsem dostal zdarma, byl o poznání hustší než balkánský, ale i tak jsem byl více než spokojen a darovanému mléčnému produktu na zuby nekoukal.
Nemálo mastné naopak bude zapečené kuřecí s tatarkou, které osobně považuji za snad nejodpornější recept, jaký jsem kdy nalezl. Na takovou šlichtu pro čuňata by byl krátký i Jirka Babica z prodejny lyží. Tento nýmand mne onehdá velmi pobavil, když nazýval bouquet garni nejprve kytičkou a poté pugetem, čímž dokázal, že zůstane svůj (myšleno idiot) na věčné časy.
Za muže mluví činky. V honbě za stravou minulého věku jsem objevil kouzlo lidové jídelny Melíšek, která se nachází na ulici Budějovická ve čtvrtém pražském obvodu. Nevelká rohová jídelnička zdálky upoutá frontou dělného lidu, který postává ve svých lacláčích před provozovnou. Bez vlajek. Tato fronta se dále klikatí okolo výdejního pultíku jako had, který se chystá naplnit své útroby prejtem a tučným vepřovým. Obzvlášť půvabný obraz se naskytne v chladném počasí, kdy z dveří jídelny unikají oblaka páry.
Zamlžené výlohy, po kterých stékají mastné kapky sražené páry umocňují atmosféru podniku. Vůbec je klima uvnitř provozovny poněkud tropické, hlavně díky vlhosti a teplu, vůni kardamonu a hřebíčku zde však nenajdeme. Místo cikád syčí pára z ohříváků, doprovázená cinkáním talířů a příborů. Místnůstce vévodí světelná tabule, nabízejí zdejší šmakulády. Tak jako se vše na světě mění v každém okamžiku i zde obsluha přepíná žárovky pod jednotlivými pokrmy. Mnohdy je pak složité sestavit menu, když zhasne knedlík či zelí.
Po desetiminutovce ve frontě jsem byl davem dotlačen před skleněný pultík. Jako zkušební vzorek jsem zvolil stylově jaternicový prejt. Prejt je laciný a výživný, žena za pultem sice reagovala na mou poznámku o bezmasém pokrmu podrážděně, ale těžko veřit, že za 36,- Kč (2 x 10,- + 6,- + 8,-) lze vytvořit masitý pokrm. Zdržím se laciných popisů valérů a jen naznačím, že lahodnou chuť prejtu jsem cítil na patře ještě v hlubokém odpoledni. Příště zkusím sestavit odvážnější pokrm. Třeba řízek s rajskou omáčkou za 41,- zní zajímavě.
Doplnění: A on si tam ještě vesele napíše „2 x 10,- + 6,- + 8,-“ a k tomu napíše, že to bylo 36, když to bylo 34. Je to možné? Je.
Byl jsem se podívat v obchodním domě TESCO, zjistit jak se žije lidem a jestli se ještě dnes někdo má špatně. Domnívám se, že soustavnou mediální masáží na téma „jsme nejlevnější“ si v TESCU přilákali mezi regály ty nejlevnější zákazníky. Obzvlášť v oddělení zeleniny II. jakosti bylo všelijakých mašíblů plno. Abych ale pouze nenadával, musím vyjádřit i svůj údiv nad tím, že jsem poprvé v Čechistánu nalezl čerstvou bamiju neboli okru. Anžto jsem milcem této orientální zeleniny, vložil jsem balíček do košíku a zamířil k pokladně.
Přečetl jsem na mezisíti několik receptů, ze kterých mne ani jeden nezaujal zcela a rozhodl jsem se kapku zaimprovizovat. Rozpálil jsem pánev a nalil do ní něco olivového oleje, který se v brzku rozpálil, jakkoli byl lisován za studena. Přihodil jsem hrubě nakrájenou cibuli, pár stroužků česneku nakrájených na plátky a dvě čili papričky. Přidal jsem maso z vykoštěných kuřecích stehýnek, nakrájené na větší kostky. Osolil, opepřil, přidal voňavou makedonskou papriku a trochu toho prevítu z istanbulského tržiště, který pokrmu dodá ještě víc ásijskou chuť než kokosová rašple. Dodal jsem bamiju, červenou kapii a rajčata, vše nakrájené na větší kusy, a nechal podusit až to bylo měkký, jak říká Bába.
Recepis je jednoduchý a chutný a tak to mám rád. Rychle, stručně, jasně.
Již několik měsíců přemýšlím, jakápak lahodné překvapení se skrývá v tomto páchnoucím kozím pytli, který jsem obdivoval na cařihradském bazaru? Cena nebyla velká, ale nakonec ve mne zvítězil strach, co by na kozí vak řekl pan recepční v hotýlku na kraji Evropy…
Nakonec se ukázalo, že minule to bylo celkem snadné. Tentokrát je to jiný kalibr.
