Ale dost mlácení prázdné slámy, v zaměstnání je také pěkně. A ostatně když nemůže hora k Mohamedovi, musí on k hoře. A nejbližší Asie se nachází na okraji Prahy, kam je obzvlášť  v zimě příjemné doklouzat a pojíst nějakou tu šmakuládu. Krom obligátní polévky nudlového typu a lahodného grilovaného bůčku jsem si poslední dobou oblíbil vietnamské bagety. Ona totiž veliká mísa polévky a k tomu ještě vepřonudlozelo smrtelně zasytí i takového obžeru jako je autor těchto řádek. Polévka a bageta je kombinace ideální. Těsto je připravováno na místě, náplň je lahodná a balení originální, nikdy bych třeba neřekl, že reklamní leták nejmenovaného prodejce náhražkových potravin, toho co kácí stromy, může být skutečně užitečný. Naposledy měli bagetáři v provozovně i potomky povinné školou, když jsem odcházel, děcka si dělala úkoly a matka rodu na ně vykřikla několik ostrých příkazů, předpokládám vietnamských, načež frocci ze zebe o přechot chrlili „na shledanou“. Kdyby tak české matky podobně poctivě drezurovali své nezvedené parchanti…

Restaurace v nákupním centru byla odvážně vybavena hned dvěma pásy, z nichž jeden byl mimo provoz. Naštěstí se pro všech šest přítomných  hostů jevila kapacita zbylého jako dostatečná. Čtyři stokoruny za neomezenou konzumaci byly znamením, že buď jsou majitelé ekonomičtí kamikaze nebo bude nabídka pestrá jako v obchodním domě GUM. A byla. V dopravníku kroužily talířky, dole  se studenými pokrmy a v patře s teplými. Kromě sushi prý v nabídce byly i další ásijské šmakulády. Sáhl jsem po první rolce, byla skromnější, ale viděl jsem i horší věci. Talířky kroužily okolo stolu a nešlo si nevšimnout, že škála pokrmů je notně uvozhřená. V teplém patře dokola objížděly mističky se zatuhlou omáčkou nevábného vzezření, cosi, co nejvíce připomínalo rizoto ze školní jídelny, nudle v úpravě „vše za 59″ a další pokroutky. Naštěstí jsem si nevšiml kokosové rašple.

V přízemí občas projela nějaká ta studená rýže, mezi tím spousta podivných amarounů a oschlého vovoce. Obzvlášť líto mi bylo jedné blumy, která byla jasným outsiderem podniku a nešťastně kroužila okolo stolů. Jedinou rybou, která se do nabídky dostala byl losos. Jediným opravdu chutným pokrmem byly malilinkaté chobotničky na špejličce a plátky hovězu v tuhnoucí hnědé omáčce, ostatní bylo poněkud vzdáleno od průměru směrem dolů. Tuhý špíz z kuřete s mističkou zaschlé omáčky, překvapení šéfkuchaře v alobalu, ze kterého se vyklubalo cosi rozvařeného a nedobrého, jakýsi pišingr, který připomínal chutné polské zákusky lidlového typu. Ani bonzaje krevet nevypadaly čerstvě, ale možná se na nich jen podepsala únava z dlouhého kroužení po podniku. Do toho všeho kolem obíhala nešťastná ryngle.

Skutečný hřeb večera však přijel ke konci, japonští (nebo spíše korejští) soudruzi zřejmě vycházeli z oblíbeného pořadu, ve kterém nahrazuje suroviny svýma velkýma rukama, tedy tou suchou i tou mokrou, seřizovač lyží a příležitostný kuchař Jirka Babica. „Když nemáš tuňáka, dej tam turisťák,“ jako bych ho slyšel. Je ale třeba se ásijských Babiců zastat, nebyl to turistický salám, ale jakási imitace nebo možná vysočina. Jakpak se asi této dobrotě říká? Vysočinigiri? Škoda je, že nebyla k dispozici hořčice. To byla od provozovatelů dvoupásové jídelny pořádná podpásovka.

Dlouho jsem se osměloval k vyzkoušení produktu. Ostatně je proč se bát, ukrajinští soudruzi jsou známí tím, že si chtějí vzít větší sousto než unesou. A to nemluvím jen o nepovedeném experimentu v černobylské elektrárně jaderného typu. Exploze chutí instantní šmakulády jistě neudělá takovou paseku jako exploze reaktoru RBMK, přesto jsem byl opatrný. Nakonec jsem ale v líném nedělním odpoledni neodolal a balíček otevřel. Chodemmimo musím uznat, že jedna z příjemných věcí na křesťanství  je svěcení neděle. Zrovinka včera jsem po návštěvě kostelíku zhlédl část snímku Ikona, což byla kapitální békovina, alespoň název však byl tématický, abych poté vyrazil na koncert duchovní hudby v podání velice půvabných dam z Kotoru, tedy ve sboru byli i pánové, ale na ty jsem pohlížel s poněkud menším zalíbením.

Jak dokazuje snímek, v plastové mističce je krom praktické vidličky průhledný sáček s imitací bramborové kaše a zcela neprůhledný pytlík s imitací masa. Nejvíc drůběží je na něm bohužel obal. Už jeho rozměr naznačil, že filet z kura nebude jako na obalu a také nebyl. Nuzný obsah lze nejvíce přirovnat ke kapsičkám pro koty. Pro ty, kteří nechovají a ani nejsou chováni koty, musím prozradit, že tzv. kapsička je plastový sáček naplněný mazlavou šlichtou, jež někdy obsahuje i kousky masa. Proč se tomu říká kapsička a ne třeba pytlík mi není známo.

Chuť erzac kura byla chuti drůbeže vzdálena notně, rozkládala se  zhruba někde  mezi gumou a petrolejem. Záhy po polknutí prvního kousku jsem začal být rád, že obsah sáčku není větší. Při třetím zaboření plastové vidličky do tuhnoucí kvazikaše jsem usoudil, že podobná špatnost není hodna dospělého očkovaného bělocha a za stáleho míchání toutéž vidličkou jsem poslal celý zbytek pokrmu do Troje. Pro jedince se silným žaludkem ještě nabízím detail výsledného pokrmu.

Zaznamenal jsem volání po nové defenestraci. Což o to, výjev ten by byl jistě zábavný, ale šlo by jen o vítězství lůzy. Jsou daleko rafinovanější způsoby trestu. V zábavním řetězci Lidl jsem tuhle narazil na výrobek, který způsobuje daleko větší muka než norimberský trychtýř či žhavení mozku zvané budík. Jedná se o radniční hrnec, příznačně pojmenovanou konservu s odpudivým obsahem. Originální název zní „Vepřové ragů se žampióny s vepřovým masem a bramborami“, přičemž složení této laskominy je následující: brambory 19% (siřičitan), vepřové maso kořeněné 18% (vepřové maso, sůl, koření s hořčicí), žampiony 15%, voda, mrkev, cibule, smetana, pšeničná mouka, bílé víno (obsahuje siřičitany), modifikovaný škrob, jedlá sůl, aroma (s mlékem, sójou, celerem, vejcem), rostlinný olej, koření (s hořčicí), cukr, exktrakt z droždí (s ječným sladem), karamel, zahušťovadlo: guarová moučka.

Moc nerozumím zdvojené informaci o obsahu vepřového, osmnáct procent je samozřejmě pěkná porce, bohužel v reále ji představují podivná rozptýlená vlákna. Omáčka guarového typu je chuti mdlé a zároveň velmi odporné, proti ní je bájná univerzální hněď ze školní vývařovny vybranou lahůdkou. Chuť eintopfu nezlepšují ani brambory vyrobené ze siřičitanu či gumové makety žampiónů. Nečekal jsem hůhvíjakou šmakuládu, ale něco tak hnusného také ne. Ačkoli jsem ondyno inicioval založení Klubu dobrého strávníka špatných jídel, po třetí lžíci vytemperované krmě jsem celý obsah plechovky vmíchal do záchodové mísy, se strachem, co se v Troji všechno může stát. Hrozba podávání třikrát denně komunálním politikům mi přijde jako dostatečná motivace k poctivosti…

V líném všedním dopoledni jsem navštívil po letech Holešovickou tržnici, kde se v hale XXII  nachází zeleninový trh. Pravda v sezóně námrazy a padajícího sněhu ze střech nebyla nabídka kdovíjaká, ale přesto se něco našlo. V doporučeném stánku hned vpravo měli opravdový paličatý česnek, který se oproti čínské imitaci odlišuje hlavně tím, že chutná a voní  jako česnek. Nedotýkají se mne všechny ty Tibety, lidská práva, blokování stránek (ačkoliv na tom něco bude, protože jsem nezaznamenal jediný přístup na tuto stránku z Číny) či popravy britských prosťáčků, ale  čínský česnek bez chuti a zápasu je svinstvo.

Opodál prodával jakýsi zemědělec skutečné brambory, které sice nebyly naleštěné, ale po uvaření byly hlízy žluté a chutnaly překvapivě jako brambory. Pořídil jsem všelijakou zeleninu a pohovořil s trhovci o životě a o dovozu nepoživatelných unijních výpěstků. K dokonalosti chybělo jen to, aby trhovci zeleninu nabírali do papírových pytlíků, jako kdysi ten pán s červeným nosem u nás v zelenině. Každý od něj dostal pytlík s „účtenkou“  předchozího zákazníka, kterou na nahnědlý papír mistr vyvedl mocnou tesařskou tužkou. S nadšením jsem odcházel obtěžkán plody poctivé práce našich rolníků. Jen jsem zalitoval, že u vchodu do tržnice zmizel onen makedonský stánek, kde se dal koupit nejlepší burek v Praze.

Ve Skořepce jsem však zanedlouho narazil na nově otevřenou pekárnu Dubrovník. Vida, že provozovna nese jméno starého srbského města, vešel jsem dovnitř a zakoupil na středoevropské poměry výtečný burek s masem, který měl jedinou chybu a sice, že byl oproti balkánskému originálu málo mastný, burek co nedokáže během minuty promastit papír, ve kterém je zabalen, prostě není pořádný burek. Také jogurt, který jsem dostal zdarma, byl o poznání hustší než balkánský, ale i tak jsem byl více než spokojen a darovanému mléčnému produktu na zuby nekoukal.

Nemálo mastné naopak bude zapečené kuřecí s tatarkou, které osobně považuji za snad nejodpornější recept, jaký jsem kdy nalezl. Na takovou šlichtu pro čuňata by byl krátký i Jirka Babica z prodejny lyží. Tento nýmand mne onehdá velmi pobavil, když nazýval bouquet garni nejprve kytičkou a poté pugetem, čímž dokázal, že zůstane svůj (myšleno idiot) na věčné časy.

Zamlžené výlohy, po kterých stékají mastné kapky sražené páry umocňují atmosféru podniku. Vůbec je klima uvnitř provozovny poněkud tropické, hlavně díky vlhosti a teplu, vůni kardamonu a hřebíčku zde však nenajdeme. Místo cikád syčí pára z ohříváků, doprovázená cinkáním talířů a příborů. Místnůstce vévodí světelná tabule, nabízejí zdejší šmakulády. Tak jako se vše na světě mění v každém okamžiku i zde obsluha přepíná žárovky pod jednotlivými pokrmy. Mnohdy je pak složité sestavit menu, když zhasne knedlík či zelí.

Po desetiminutovce ve frontě jsem byl davem dotlačen před skleněný pultík. Jako zkušební vzorek jsem zvolil stylově jaternicový  prejt. Prejt je laciný a výživný, žena za pultem sice reagovala na mou poznámku o bezmasém pokrmu podrážděně, ale těžko veřit, že za 36,- Kč (2 x 10,- + 6,- + 8,-) lze vytvořit masitý pokrm. Zdržím se laciných popisů valérů  a jen naznačím, že lahodnou chuť prejtu jsem cítil na patře ještě v hlubokém odpoledni. Příště zkusím sestavit odvážnější pokrm. Třeba řízek s rajskou omáčkou za 41,- zní zajímavě.

Doplnění: A on si tam ještě vesele napíše „2 x 10,- + 6,- + 8,-“ a k tomu napíše, že to bylo 36, když to bylo 34. Je to možné? Je.

Přečetl jsem na mezisíti několik receptů, ze kterých mne ani jeden nezaujal zcela a rozhodl jsem se kapku zaimprovizovat. Rozpálil jsem pánev a nalil do ní něco olivového oleje, který se v brzku rozpálil, jakkoli byl lisován za studena. Přihodil jsem hrubě nakrájenou cibuli, pár stroužků česneku nakrájených na plátky a dvě čili papričky. Přidal jsem maso z vykoštěných kuřecích stehýnek, nakrájené na větší kostky. Osolil, opepřil, přidal voňavou makedonskou papriku a trochu toho prevítu z istanbulského tržiště, který pokrmu dodá ještě víc ásijskou chuť než kokosová rašple. Dodal jsem bamiju, červenou kapii a rajčata, vše nakrájené na větší kusy, a nechal podusit až to bylo měkký, jak říká Bába.

Recepis je jednoduchý a chutný a tak to mám rád. Rychle, stručně, jasně.