Archiv rubriky ‘Gurmetipy’
Že postní období vede člověka blíže k Bohu, je velká pravda, kupříkladu si čím dál více vážím postní kuchařky klášterního typu, která obsahuje bezmasá, leč chutná jídla. Ve středoevropí se z přípravy masaprostých šmakulád stává věc ideologická, kterou si uzurpují různí guruové zdravé výživy či duševního rozvoje. Vznikají pak všelijaké šlichty, které ale zřejmě nacházejí mezi poblouzněným lidem své konzumenty, což je podobně pochopitelné, jako že někdo nakupuje v předražených bio – vegetariánských prodejnách. Narazil jsem také na tohoto podivína, který transformuje klasické recepty a postupy RaJ do zdravovýživných kreací. Stojí to za zhlédnutí. Myslím, že srbské nudličky by se v bývalé Jugoslávii ocenění nedočkaly…
Kdybych měl v prasátku více peněz, asi bych trávil chladné lednové dny v nějaké exotické končině, kupříkladu v Thajsku jsem už dlouho nebyl a vůbec by mi nevadila představa sedět v šortkách v nějaké nablblé farangovské restauraci a cpát se přitom zeleným kari mocně posypaným koriandrem, který mám jinak rád zhruba jako aktivistky bojující za ženská práva. Samozřejmě s výjimkou těch obnažených ukrajinských. Poté bych se nechal pouličním filutou přemluvit k návštěvě nějakého toho goldenbudhy nebo happybudhy nebo cojávimjakýhobudhy, který je přístupný pouze jeden týden v roce a náhodou zrovna při setkání s filutou je to sedmý den, nakonec proč ne, když jeho bráchanec má opodál zaparkovaný tuktuk a zcela zdarma nás tam hodí. A věřím, že ten památný den by mi štěstí přálo a přes ulici od onoho unikátního tlouštíka z pozlátka by byla otevřena prodejní výstava drahých kamenů, která by v kupodivu také poslední den nabízela neuvěřitelné slevy. Vzhledem k tomu, že nepoznám rozdíl mezi drahým kamenem a zabroušeným střepem z lahve od piva Chang, výhodnou nabídku bych oslyšel a raději na ulici pojedl nudlovou polévku a pozoroval protažený obličej filuty i jeho neméně falešného příbuzného, kteří by museli hledat jiného kořena.
Ale dost mlácení prázdné slámy, v zaměstnání je také pěkně. A ostatně když nemůže hora k Mohamedovi, musí on k hoře. A nejbližší Asie se nachází na okraji Prahy, kam je obzvlášť v zimě příjemné doklouzat a pojíst nějakou tu šmakuládu. Krom obligátní polévky nudlového typu a lahodného grilovaného bůčku jsem si poslední dobou oblíbil vietnamské bagety. Ona totiž veliká mísa polévky a k tomu ještě vepřonudlozelo smrtelně zasytí i takového obžeru jako je autor těchto řádek. Polévka a bageta je kombinace ideální. Těsto je připravováno na místě, náplň je lahodná a balení originální, nikdy bych třeba neřekl, že reklamní leták nejmenovaného prodejce náhražkových potravin, toho co kácí stromy, může být skutečně užitečný. Naposledy měli bagetáři v provozovně i potomky povinné školou, když jsem odcházel, děcka si dělala úkoly a matka rodu na ně vykřikla několik ostrých příkazů, předpokládám vietnamských, načež frocci ze zebe o přechot chrlili „na shledanou“. Kdyby tak české matky podobně poctivě drezurovali své nezvedené parchanti…
Všechno se prý má vyzkoušet a tak jsem přikývl na přítelovu výzvu k návštěvě sushi restaurantu s pásovým dopravníkem. Po filé a pyré bylo třeba si napravit chuť. Nečekal jsem však mnoho, známý Japonec mi vyprávěl, jaký že jsou restaurace pásového typu balast a podvod na voličích. V Japonsku se prý jedná o nejlevnější formu sushi a legrace spočívá ve vršení vyprázdněných talířků před stolovníka, který pak výšku komínků může poměřovat s přáteli a zároveň barevné talířky slouží obluze jako podklad ke spočítání útraty. Pamatuji si, že jsem dříve procházel kolem podobné restaurace v centru Prahy, kde se pás nikdy netočil, protože v ní nikdy nikdo neseděl. Ostatně poměřování by tam bylo nákladné velice velmi.
Restaurace v nákupním centru byla odvážně vybavena hned dvěma pásy, z nichž jeden byl mimo provoz. Naštěstí se pro všech šest přítomných hostů jevila kapacita zbylého jako dostatečná. Čtyři stokoruny za neomezenou konzumaci byly znamením, že buď jsou majitelé ekonomičtí kamikaze nebo bude nabídka pestrá jako v obchodním domě GUM. A byla. V dopravníku kroužily talířky, dole se studenými pokrmy a v patře s teplými. Kromě sushi prý v nabídce byly i další ásijské šmakulády. Sáhl jsem po první rolce, byla skromnější, ale viděl jsem i horší věci. Talířky kroužily okolo stolu a nešlo si nevšimnout, že škála pokrmů je notně uvozhřená. V teplém patře dokola objížděly mističky se zatuhlou omáčkou nevábného vzezření, cosi, co nejvíce připomínalo rizoto ze školní jídelny, nudle v úpravě „vše za 59″ a další pokroutky. Naštěstí jsem si nevšiml kokosové rašple.
V přízemí občas projela nějaká ta studená rýže, mezi tím spousta podivných amarounů a oschlého vovoce. Obzvlášť líto mi bylo jedné blumy, která byla jasným outsiderem podniku a nešťastně kroužila okolo stolů. Jedinou rybou, která se do nabídky dostala byl losos. Jediným opravdu chutným pokrmem byly malilinkaté chobotničky na špejličce a plátky hovězu v tuhnoucí hnědé omáčce, ostatní bylo poněkud vzdáleno od průměru směrem dolů. Tuhý špíz z kuřete s mističkou zaschlé omáčky, překvapení šéfkuchaře v alobalu, ze kterého se vyklubalo cosi rozvařeného a nedobrého, jakýsi pišingr, který připomínal chutné polské zákusky lidlového typu. Ani bonzaje krevet nevypadaly čerstvě, ale možná se na nich jen podepsala únava z dlouhého kroužení po podniku. Do toho všeho kolem obíhala nešťastná ryngle.
Skutečný hřeb večera však přijel ke konci, japonští (nebo spíše korejští) soudruzi zřejmě vycházeli z oblíbeného pořadu, ve kterém nahrazuje suroviny svýma velkýma rukama, tedy tou suchou i tou mokrou, seřizovač lyží a příležitostný kuchař Jirka Babica. „Když nemáš tuňáka, dej tam turisťák,“ jako bych ho slyšel. Je ale třeba se ásijských Babiců zastat, nebyl to turistický salám, ale jakási imitace nebo možná vysočina. Jakpak se asi této dobrotě říká? Vysočinigiri? Škoda je, že nebyla k dispozici hořčice. To byla od provozovatelů dvoupásové jídelny pořádná podpásovka.
Přítel Václav má to štěstí, že je vysílán na služební cesty do všelijakých zemí východního typu. Když odlétal na Ukrajinu, tázal se, jestli nechci něco dovézt. Nic zásadního mne nenapadlo a tak jsem odpověděl laciným vtipem, aby mi přivezl, co mu první o klobouk zavadí. Kupodivu to byl výrobek ukrajinského potravinářského, respektive spíše chemického experimentu, který odvážně předstíral, že se jedná o bramborovou kaši s kuřecím prsem. Odpornou chuť instantní br. kaše jsem si dokázal celkem živě představit, ale instantní kuře představám odolávalo.
Dlouho jsem se osměloval k vyzkoušení produktu. Ostatně je proč se bát, ukrajinští soudruzi jsou známí tím, že si chtějí vzít větší sousto než unesou. A to nemluvím jen o nepovedeném experimentu v černobylské elektrárně jaderného typu. Exploze chutí instantní šmakulády jistě neudělá takovou paseku jako exploze reaktoru RBMK, přesto jsem byl opatrný. Nakonec jsem ale v líném nedělním odpoledni neodolal a balíček otevřel. Chodemmimo musím uznat, že jedna z příjemných věcí na křesťanství je svěcení neděle. Zrovinka včera jsem po návštěvě kostelíku zhlédl část snímku Ikona, což byla kapitální békovina, alespoň název však byl tématický, abych poté vyrazil na koncert duchovní hudby v podání velice půvabných dam z Kotoru, tedy ve sboru byli i pánové, ale na ty jsem pohlížel s poněkud menším zalíbením.
Jak dokazuje snímek, v plastové mističce je krom praktické vidličky průhledný sáček s imitací bramborové kaše a zcela neprůhledný pytlík s imitací masa. Nejvíc drůběží je na něm bohužel obal. Už jeho rozměr naznačil, že filet z kura nebude jako na obalu a také nebyl. Nuzný obsah lze nejvíce přirovnat ke kapsičkám pro koty. Pro ty, kteří nechovají a ani nejsou chováni koty, musím prozradit, že tzv. kapsička je plastový sáček naplněný mazlavou šlichtou, jež někdy obsahuje i kousky masa. Proč se tomu říká kapsička a ne třeba pytlík mi není známo.
Chuť erzac kura byla chuti drůbeže vzdálena notně, rozkládala se zhruba někde mezi gumou a petrolejem. Záhy po polknutí prvního kousku jsem začal být rád, že obsah sáčku není větší. Při třetím zaboření plastové vidličky do tuhnoucí kvazikaše jsem usoudil, že podobná špatnost není hodna dospělého očkovaného bělocha a za stáleho míchání toutéž vidličkou jsem poslal celý zbytek pokrmu do Troje. Pro jedince se silným žaludkem ještě nabízím detail výsledného pokrmu.
Jako velká část obyvatel hlavního města jsem znechucen počínáním hochů z magistrátu. Ikdyž se dlouhodobě považuji za pravicového voliče, myslím, že je třeba říct rozhodné ne. Ryba samozřejmě smrdí od hlavy, v tomto případě od Bémáčka™, který je osobou zcela nedůvěryhodnou a pochybnou. Copak se slušný člověk o dovolené místo vyvalování na chorvatské pláži plahočí na Čumulungmu? Nebo ten Richter. Může být snad někomu sympatický tenhle nablblý manekýn ve vždycky padnoucím obleku, který si vozí své vysolárkované půlky v tlustém voze značky Bentley a souloží s Miss World? A nemluvě o panu Jančíkovi. Starosta by určitě neměl být hubený, ale při pohledu na tenhle sexy mozek nelze věřit, že by se řídil příslovím o tom, že by měl žrát, ale nemlaskat.
Zaznamenal jsem volání po nové defenestraci. Což o to, výjev ten by byl jistě zábavný, ale šlo by jen o vítězství lůzy. Jsou daleko rafinovanější způsoby trestu. V zábavním řetězci Lidl jsem tuhle narazil na výrobek, který způsobuje daleko větší muka než norimberský trychtýř či žhavení mozku zvané budík. Jedná se o radniční hrnec, příznačně pojmenovanou konservu s odpudivým obsahem. Originální název zní „Vepřové ragů se žampióny s vepřovým masem a bramborami“, přičemž složení této laskominy je následující: brambory 19% (siřičitan), vepřové maso kořeněné 18% (vepřové maso, sůl, koření s hořčicí), žampiony 15%, voda, mrkev, cibule, smetana, pšeničná mouka, bílé víno (obsahuje siřičitany), modifikovaný škrob, jedlá sůl, aroma (s mlékem, sójou, celerem, vejcem), rostlinný olej, koření (s hořčicí), cukr, exktrakt z droždí (s ječným sladem), karamel, zahušťovadlo: guarová moučka.
Moc nerozumím zdvojené informaci o obsahu vepřového, osmnáct procent je samozřejmě pěkná porce, bohužel v reále ji představují podivná rozptýlená vlákna. Omáčka guarového typu je chuti mdlé a zároveň velmi odporné, proti ní je bájná univerzální hněď ze školní vývařovny vybranou lahůdkou. Chuť eintopfu nezlepšují ani brambory vyrobené ze siřičitanu či gumové makety žampiónů. Nečekal jsem hůhvíjakou šmakuládu, ale něco tak hnusného také ne. Ačkoli jsem ondyno inicioval založení Klubu dobrého strávníka špatných jídel, po třetí lžíci vytemperované krmě jsem celý obsah plechovky vmíchal do záchodové mísy, se strachem, co se v Troji všechno může stát. Hrozba podávání třikrát denně komunálním politikům mi přijde jako dostatečná motivace k poctivosti…
