Archiv rubriky ‘Čtenářský deník’

Čtenářský deník 1 – Sto jada

Novoroční předsevzetí věnovat se četbě s jistými rezervami vychází a podařilo se mi během chladných lednových večerů pokořit letošní první knihu, nevelkou sice, ale první. Spíše to bylo během chladných lednových jiter, protože večer se mi po několika odstavcích spolehlivě začnou klížit oči a ztrácím ponětí o obsahu a vzápětí také vědomí. Napadlo mne, že bych si mohl vést čtenářský deník, aby se vidělo, jestli a jak bude čtenářská renesance úspěšná. Navíc hned dalším předsevzetím by mohlo být zlepšení paměti, která se věkem rozhodně nezlepšuje, po nějakém čase bude dobré si připomenout o čem v té literatůře vlastně šlo. Ikdyž je to poměrně dosti nepravděpodobné, mohl by se takový záznam někdy někomu také možná asi i hodit. Když o tom tak přemýšlím, ani při nejvyšší snaze ovšem nedokážu říct k čemu.

Jako první na mne vypadla z příruční knihovničky nad nočním stolkem poslední knížka známého srbského režiséra bosenského původu Emira N. Kusturici, písmenko N. ukazuje na mistrovo křestní jméno Nemanja a hlavně zaplňuje mezeru vzniklou formátováním textu do bloku, chodemmimo autorova přechozí vzpomínková kniha Smrt je neprovjerena glasina vyšla dokonce velmi relativně nedávno česky a to pod názvem Kde jsem v tom příběhu já. Nenechal jsem si ujít autogramiádu píšícího filmaře a hudebníka a bylo to pěkné setkání, nikdo dokonce neříkal nic o nechutných Srbech, jak tomu v onom kněhkupectví bývá zvykem. Neodolal jsem samozřejmě lákadlu společné podobenky, nemohu ji však nalézt.

Nový opus režisérův se jmenuje Sto Jada, což by se dalo poněkud otrocky přeložit jako Sto trápení, méně otrocky snad jako Bída a utrpení, což zase úplně nerezonuje s úvodní stejnojmennou povídkou. Knížka se těší převeliké čtenářské oblibě a bylo nutné několik dotisků, aby se dostalo na všechny čtenáře. Povídky lze rozdělit do dvou kategorií, vzpomínkové a částečně autobiograficky laděné odehrávající se v sarajevské Gorici a volnostylové, ve kterých na mne působil pan spisovatel poněkud nejistě. Oproti tomu na Gorici se cítí pan Emir oprávněně jako doma a prostředí tamních pásků mu očividně není cizí. Navíc připomíná částečně atmosféru prvních Kusturicových filmů Vzpomínáš na Dolly Bell a Otec na služební cestě. Naopak jedna z povídek, která se neodehrává v reálném světě sarajevské periferie je velmi pravděpodobně námětem k filmu, který Kusturica natáčel v loňském roce v kamenité Hercegovině, která je lautr rovina nanejvýš v představách fanoušků staropražských heligonkářů. Na onu část projektu Words with God jsem o to více zvědav, hlavně samozřejmě na Moniku Belucci, kterou jsem ale po pravdě neviděl od filmu Maléna.

Nejzajímavější odkrytí pro mne přinesla kniha díky setkání hlavního hrdiny jedné z povídek se známým spisovatelem Brankem Ćopićem. Gůglením jsem poté zjistil, že ačkoliv tento známý literát zakončil svůj život skokem z Brankova mostu, nebyl tento most nazván po své nejslavnější oběti, nýbrž po básníku Branku Radićevići. Navíc v době umělcovy sebevraždy se výše jmenovný most nazýval Most bratrství a jednoty, ale to už je samostatná kapitola z knihy Balkánské paradoxy, díl druhý. Ihned jsem se přesvědčil, že jsem rozhodně nežil sám v omylu, který se logicky nabízel.