Dlouho jsme si zde nezanotovali nějakou tu naší písničkou srbskou. A dnešní pondělní pošmourno, ranní tma, mlha a chlad přímo volají po teplých balkánských rytmech. Interpret prý teplý není, tak si může užívat úspěchu u žen, které jsou prý úplně paf z kombinace sametového hlasu slavíka zlatého typu, tváře Federera a těla Conana. Nedivím se. Ačkoliv proč by nějaká srbská dívka měla toužit po nějakém Federerovi, když má doma Novaka, který je nejlepší, že? Ale to už je jiná písnička.
K silvestru patří krom rachomejtlí a česnekových jednohubek také hezká písnička, která zahřeje u srdéčka. Zde tedy další tip na poctivý song z bývalé Jugoslávie. Vlastně tedy ze států spojeného typu. Tam totiž odjel za prací pan Ekrem Jevrić vulgo Gospoda, který se rozhodl posluchačům přednést svůj migrantský příběh. V cizí zemi se nežije lehce, připomeňme si ostatně slova normalizačního hitu „ještě včera jsem byl grant a dnes jsem jenom emigrant a chodím po Mnichově“. Z neznámého gastarbajtera se díky písni Kuča poso (Z práce domu) stala internetová celebrita, spot vidělo až neuvěřitelné množství lidí. Ekrem se dokonce probojoval do finále reality šou Farma, kde se zapsal do srdcí diváků svými opileckými avanturami s vnadnou paní Vendy, také zpěvačkou od pánaboha, mimo jiné interpretkou pecky Pračnuo se šarančić. Ještě bych rád upřesnil, že pan Ekrem pochází z Černé Hory.
A co co v písni jde? Pan Ekrem popisuje krutou realitu všedního dne, nastavuje zrcadlo odvrácené straně amerického snu. Volně přeloženo asi takto: „Žiju ve městě New York, žiju pracuju a jenom pracuju. Z práce domu a zas do práce. To je to co znám, nic já neznám. Z práce domu a zas do práce.“ A tak dále a tak podobně.
Je to takový veselý pop ze Sarajeva, ačkoli pan Elvir (pani Lakovićová chtěla původně holčičku, měla pro ni již připravené jméno a po porodu jí bylo třeba krapet improvizovat) Laković zvaný Laka rozhodně pop není, vlastně nebude ani pokřtěný a jeho sestra Mirela (i to je jméno) jakbysmet. Krom písničky o pánovi s knírkem se zapsali do povědomí eurovizních fanoušků svým výstupem v roce 2008, kterým způsobili světovou senzaci, tedy hlavně v Bosně a Hercegovině. Že se ve městě sedmi kulí veselého popu nebáli nikdy, lze doložit vzpomínkou na Mirzu Alijagiće a jeho melodygirls, kteří koncem sedmdesátých let představovali bosenskou odpověď na Boney M (bohužel k jejich největšímu a vlastně jedinému hitu se klip nezachoval).
Duet, který se natočí jen jednou za život. Letní hit, na který dlouho nezapomeneme. Co ještě říct k písni, kterou nazpívali Ramadan Bislim Ramko a Dzefrina, interpeti dobře známí z vysílání TV Šutel? Asi už nic, jeden klip řekne víc, než tisíc slov.
Pro občany bývalého Československa nemá sledování soutěže o píseň Eurovize tradici, zato občané bývalé Jugoslávie tuto uvozhřenou estrádu doslova žerou. V Srbistánu je megapopulární hlavně od té doby, kdy ji vyhrál onen otylý chlapec z Bělehradu. Včera jsem při zápasu se stařeckou nespavostí bohužel pohlédl na nějaký bložínek zabývající se balkánskou kulturou estrádního typu a nalezl tam písně letošního ročníku, nemá cenu hodnotit jejich úroveň, obzvlášť vítězný song nedosahuje svou kvalitou na roztomilost interpretky ani náhodou, ale dech mi vyrazil zástupce srbských soudruhů, skutečný original homosexualac.
Nicméně hned při prvních tónech jsem si vzpomněl na blamáž, jak lid srbský povolal velikého skladatele Bregoviće, aby složil triumfální píseň písní. Vylezl z toho typický kýčovitý dort, jaký můžou uvařit jen kočička s pejskem nebo pan Goran. Fascinuje mne, jak ten člověk dokáže celé roky žít ze svých předchozích skladeb, které složil, naaranžoval či si vypůjčil pro „sarajevské Rolling Stones“ Bijelo Dugme, případně skladeb někoho jiného, které předělává znovu a zas a vydává pod jinými názvy a s jinými interprety. Nemluvě o jeho geniální textech, které hloubkou své lyriky atakují zemské jádro. A byly doby, kdy mu to šlo od ruky, obzvlášť když si půjčil celou píseň a takto efektně ji přepracoval.
