Archiv rubriky ‘Balkankán’

Země dobrá, to jest země srbská III.

V Prizrenu mne fascinuje způsob fungování dopravy, tedy spíš nefungování. Okolo středu města se krouží stále dokola a protože to nestačí, přetékají vozidla do různých postranních uliček. Výsledkem je absolutní chaos. I zde se obnovují srbské památky, které místní vypálili při zatím posledním pogromu. Zřejmě jim ale došlo, že to nebylo úplně správné a proto jsou rekonstruované pravoslavné chrámy opatřené tabulemi, které informují, že se jedná o „společné kulturní dědictví“. Možná je to ale jen chytrý tah pro případ příštích nepokojů, protože zapalovat pneumatiky v památce na listině UNESCO je mnohem nepravděpodobnější, pokud není srbská, ale společná. Vypálená a opuštěná srbská čtvrť  nicméně společná zatím není a obnovená těžko bude a tak hyzdí jinak malebné orientální panorama města. Blízký manastýr sv. Archandělů, který dlouhá léta hlídal německý kontingent, mimo jiné s takovým nasazením, že v roce 2004 lehl zachovalý zbytek manastýrského komplexu popelem, je nyní hlídán jedním policistou kosovského typu. Ono i loňské nasazení tureckého kontingentu bylo nanejvýš citlivé, s přihlédnutím k tomu, že v šestnáctém století právě Turci tamní chrám rozebrali a z kamene postavili  známou prizrenskou mešitu. Jedním z posledních míst, kde je vidět čirilici, pomineme li zbytky nápisů na vypálených a vyrabovaných domcích v okolí chrámu sv. Jiří, jsou paradoxně litinové poklopy od kanálů. Zatím nikomu nevadí a také špatně hoří. I zde velkoryse přispěla  unie evropského typu a městskou promenádu obohatila o stojan na bicykly.

Nedaleko od Prizrenu se nachází město Orahovac, najít srbskou čtvrť není vůbec těžké, stačí projet špinavou hlavní ulicí okolo několika ušmudlaných provozoven s grilovaným masem, které hrdě nesou jméno nadnárodního řetězce rychlého občerstvení, k největší mešitě ve městě, vybavené dvěma minarety s kvalitním ozvučením. Hned vedle žije posledních několik stovek místních Srbů, kteří se tísní v několika málo křivolakých a strmých uličkách na kopci. Když jsme přijeli, spustil se přívalový déšť a málem nás smetla tsunami špinavé vody a odpadků. Nakonec jsme zdárně dorazili před kostelík ve středu ghetta s několika málo obchůdky a improvizovanou školou a školkou. Ačkoliv po hlavní uličce protékala řeka, v domech voda netekla a nešel ani proud. Jistě, bylo po prudké bouřce, ale navštívil jsem Orahovac několikrát, a obvykle proud alespoň na několik hodin vypadl i bez bouřky. Problémy s elektřinou však neměli soudruzi pod kopcem, kteří z minaretů spustili na uvítanou hlášení místního rozhlasu. I přes tíživé životní podmínky a dvanáct let prožitých v obavách a nejistotě, si místní zachovávají nezdolnou víru a odvahu. Jejich situace se i přes optimistické prognózy evropských úředníků neustále zhoršuje, nejprve se o ně nepostaral stát, poté došlo k problémům i v pravoslavné církvi, zůstaly vlastně jen dvě jistoty, že jsou na vše sami a že dobrovolně neodejdou. I přes nelehký život však místní zůstávají otevření a pohostinní velice velmi a není nad to si při svitu svíčky a pití silného vína z místních vinic zazpívat orahoveckou hymnu „Orahovci zahrado rajská“. Orahovac je tach trochu  rajská zahrada v pekle.

Poblíž Orahovce leží vesnička Velika Hoča, kde je několik středověkých kostelíků, klášter a hlavně otec Milenko, moudrý a srdečný vesnický kněz. Setkání s ním je vždy balzámem a jen mne mrzí, že neumím hrát šachy, protože myslím není lepší místo na šachy, než tamní tichá farní zahrada. Další perlou zdejšího vinařského kraje je manastýr Zočište. Bohužel zdejší kostel ze třináctého století nezapadal do konceptu nového státu plného odpadků a automyček a tak jej albánští soudruzi v roce 1999 vyhodili do vzduchu. Kostel i klášterní komplex se obnovují, obnovené avšak prázdné jsou nějakou dobu i srbské domy v blízkosti. Bohužel se do nich srbští obyvatelé nevrátili včas a tudíž jim albánští sousedé stačili ukrást veškeré cenné vybavení včetně elektrických kabelů. Zlobit se na ně je však stejně moudré jako plísnit štěně, které pomočí tepich poté co je uzavřeno v místnosti. Po návštěvě těchto míst a rozhovoru s duchovními působí nedaleký pomník borcům z tzv. UČK velice nepatřičně, navíc je vkusně tvořen dvojicí ohořelých vraků osobních automobilů  a kamennou deskou se jmény zahynulých. Zřejmě nepřizpůsobili rychlost povaze a stavu vozovky. Rozloučili jsme se s přáteli z Orahovce a pokračovali dále.

V Peči se kdysi vyrábělo pivo vyhlášené v celé bývalé Jugoslávii svou kvalitou, která za poslední roky klesla velice rapidně. Ráno jsem si to plně uvědomil při několikanásobné návštěvě toalety v hotelu Jusaj, na který jakýsi optimista přimaloval tři hvězdičky, přičemž by si tento ubytovací podnik zasloužil maximálně jednu. Personál však na sobě pracuje a za poslední roky se dokonce naučil anglické číslovky. O co je horší ubytování, o to je lepší jídlo v protějším bistru u pana Tonyho, které pracuje nonstop a nabízí různé speciality z  grilu. Pan Tony pobýval část svého života v Německu a tak šveholí jazykem Goethovým a úslužně snáší pochutiny na stůl. Jeden z jeho bratrů dokonce pobýval v Havířově, což je také pěkná vizitka. Všiml jsem si, že u Jusajů rozšířili své podnikatelské aktivity a v přízemí hotelu se nachází prodejna domácích potřeb. Ubytování a plastová umyvadla, tomu říkám diverzifikované portfolio. Naproti hotelu je nádraží, na kterém jsme si mohli hezky zblízka prohlédnout lokomotivu NOHAB, jednu z mála hezkých věcí pod albánskou zprávou. Tento konkrétní kus byl z roku 1958 a ani vagony nevyhlížely zánovně.

Hlavní pečskou atrakcí však není ani stará mašinka ani ramstek pana Tonyho, ale komplex Pečské patrijaršije, nacházející se na okraji města, kde se začíná zvedat rugovský průsmyk. Slovinští vojáci se ukázali oproti italským, kteří manastýr hlídali donedávna, jako méně přísní. Překrásná zahrada plná květin všech možných barev a tvarů působí po průjezdu špinavým a nevzhledným městem jako zjevení, nemluvě o čtyřech prastarých chrámech, které jsou spojeny v jeden celek. Ohlazené kamenné kvádry na podlaze a staletími potemnělé nástěnné malby dávají místu velkolepou atmosféru. Sedmnáct kilometrů jižně od Peči se nachází další klenot srbské středověké architektury, manastýr Visoki Dečani. Cesta vede okolo městského hřbitova, který se pomalu ztrácí pod vrstvou odpadků. Ani v Dečanech není atmosféra příliš prosrbská, hned u odbočky vedoucí ke klášteru jsou umístěny dva pomníky teroristům z UČK v nadživotní velikosti, jeden je vybaven poněkud přehnaně velkou puškou odstřelovacího typu a druhý vysílačkou značky Motorola. Velké umění. O dva kilometry dále se nachází klášter hlídaný italskými vojáky, kteří jej před albánskou chátrou paradoxně hlídali již za druhé světové války. Mimochodem část italských vojáků byla po kapitulaci Itálie v Peči zavražděna a jejich hroby se nachází pod nánosem odpadků na výše zmíněném hřbitově. Dečanský chrám je jedním slovem velkolepý. Nacházejí se zde i ostatky sv. krále Stefana Dečanského, kterému mniši ve čtvrtek věnují překrásnou zpívanou službu.

Zamířili jsme do Kosovské Mitrovice přes etnicky vyčištěné obce Klina a Srbica, které zdobí další realistické sochy udatných albánských bojovníků za svobodu a lidská práva, mezi kterými vyniká jistý Adem Jašari, který vypadá jako Krakonoš. Zajímavý byl i průjezd okolo zbytku srbské vesničky Petrić, je známé, že železo stárne, ale zde stárne velmi rychle i železobeton, soudě alespoň dle rychlosti s jakou mizí ostatky místního kostela z devadesátých let. Ještě loni zde byla  jasně viditelná torza dvou věží, dnes zůstává jen pozůstatek jedné. Za několik let nebude po stavbě ani památky. Během naší cesty se situace na severu provincie zklidnila, byly znovu otevřeny hraniční přechody a v Kosovské Mitrovici byl zrušen výjimečný stav. Hladce jsme proto projeli po známém mostu přes Ibar do severní části. Zde jsem se velmi těšil na své oblíbené občerstvení goránského typu, leč bylo zavřeno. Navštívil jsem alespoň krámek pana Milutina, kde jsem se před třemi lety občerstvoval lahvovým pivem a po seznámení s majitelem jsem byl nejen vpuštěn na toaletu do skládku, ale také mi byla věnována kniha hokynářova předka, který již v roce 1878 sepsal pojednání o tom, jak agresivně si počínají albánští soudruzi. Pan Milutin tehdy projevil přání, abych mu příště přivezl prut na ryby, což jsem učinil až nyní, neb jsem  nedávno nalezl udici v nějaké výhodné akci při návštěvě zábavního řetězce laciných náhražkových potravin. Bylo to milé setkání.

Okolo impozantního a pustnoucího průmyslového komplexu v Trepči jsme se vydali na sever, projeli improvizovanou blokádu srbských obyvatel obcí nedaleko údajné hranice a po kontrole americkými vojáky vjeli koridorem z žiletkového drátu do Srbska spravovaného vládou v Bělehradě. Trochu mne mrzelo, že jsme nemohli stejnou cestou vjet do Kosova, protože při pohledu na vyhořelé budovy bylo jasné, že by po nás těžko někdo chtěl zaplatit ono absurdní pojištění za automobil. Bohužel jsme jeli jinudy a tak jsme placení neušli. Pánové v budce s pojištěním říkali, že netuší, že jinde se podobné pojištění neplatí a tak jsem je seznámil s faktem, že zelená karta platí v celé Evropě včetně Albánie a jen u nich ne. Jsou prý mladý stát a teprve začínají, vysvětlovali mi a já jim na oplátku vysvětlil, že co se mne týče, mohli zůstat státem starým. Dojemný byl také dotaz jejich kolegy z celní správy, jestli pivo v našem prostorném zavazadelníku není srbské. Kosovští Albánci totiž nedávno uvalili embargo na dovoz srbského zboží, údajně reciproční, avšak určitý rozdíl je v tom, že v Kosovu se nic nevyrábí, případně nic co by se dalo exportovat.

Ibarskou magistrálou jsme jeli s určitou úlevou, že jsme opustili albánský mordor, ale zároveň s velmi rozpačitými pocity z viděného. I přes vědomí, že všechno je pouze dočasné a jednou bude Kosovo vráceno komu patří, je rozsah tohoto průšvihu jen těžko uchopitelný. Po desetiletích ignorace vážných problémů a ne zcela jemnovibrační snaze Slobodana Miloševiće o nápravu, se do problému pustil světový četník, který vytvořil stát vycházející z pokřivených kvazihodnot, vedený ničeho se neštítícími gaunery, kteří si ke svým živnostem spočívajícím v obchodu s narkotiky či lidskými orgány přibrali vedení státu a nic z toho nevadilo americkým ani evropským elitám, aby se s nimi poplácávali po ramenou a objímali. Hochům z Prištiny nikdy nechyběly ambice a za podpory západu začínají být čím dál více sebevědomí. Logicky se teď pokusí zmáknout nezbedné Srby ze severu Kosova a budou se těšit spolupráci s vládou Srbska, která sice tvrdí, že nezávislé Kosovo nikdy nepřizná, ale je již pomalu připravena přiznat jeho cestovní doklady, celní razítka či registrační značky automobilů. A tak to Eurounie přece Srbsku vzkazuje, naposledy ústy Frau Merkel, teď pěkně normalizujte vztahy s Prištinou a až jednou budete vstupovat do šťastné rodiny evropských států, tak přeci nebude tak těžké vyměnit šťastné zítřky a vidinu plné lednice za formální přiznání. Jak prosté.

Na opuštěném odpočívadle daleko od civilizace jsme potkali malého roztomilého psíka, který vypadal celkem hladově. Po krátké úvaze jsme se rozhodli pomoci alespoň v tomto malém příběhu a vzali jsme pejska do nejbližší vesnice, kde dostal šišku měkkého salámu, kterou spolkl tak rychle, že jsme měli strach o jeho zdraví. Raději jsme v pokusu kolik salámu se vejde do malého psíka nepokračovali a vytratili se pryč. Paní z obchůdku si o intervenci západu asi také pomyslí své. Vše zlé jsme spláchli báječnou čorbou v kraljevské restauraci Lepi Boro, kde připravují nejchutnější hotovky z celého Balkánu a jak říkal postarší pan číšník, porce jsou bohaté. Malebnou Šumadijí jsme dojeli do Bělehradu, cestou navštívili přítele Aljošu, velmistra spikleneckých teorií, pojedli poslední balkánské speciality a přes Maďarsko se vydali domů. Na hranici kupodivu nedošlo k žádným excesům a kontraband byl dovezen nepoškozený. Jezdit po Balkánu v kvalitní německé limuzíně je radost, ikdyž ne vše za okénky vozu je radostné, alespoň je ale o čem přemýšlet. Jen o tom, kam vyrazit příště, asi přemýšlet nemá smysl.

Země dobrá, to jest země srbská II.

V Prištině jsme navštívili nedávno obnovený chrám sv. Mikuláše, před jehož vchodem vartoval kosovský policista, který naštěstí ze světových jazyků ovládal srbštinu a ihned se dožadoval dokumentů, spokojil se s českým občanským průkazem, který jsem vytáhl z portmonky obsahující několik reprodukcí pravoslavných ikon, které jsem se cítil povinován Arnautovi strkat pod nos, což dělal, že nevidí. Po perlustraci jsme byli vpuštěni. Jednou ze zajímavostí je, že ve vedlejší budově sídlí „Kosovská protikorupční agentura“, což by samo o sobě byla dobrá anekdota, k dovršení všeho tato instituce zabrala majetek Srbské pravoslavné církve nelegálně a dodnes neplatí žádný nájem. Ještě jsme se prošli centrem města, kde krom několika mešit, podivuhodné budovy knihovny, rozestavěné gigantické katedrály a nedostavěného pravoslavného chrámu není nic moc zajímavého.

Snad ještě realistické pomnínky všelijakým hrdinům všelijakého odboje a socha matky Terezy, umístěná na třídě matky  Terezy, na které ctihodná muteř vypadá jako želva. Pomník má zřejmě připomínat to, že se matka všech humanitárních pracovníků v Prištině narodila, kteroužto legendu malinko kazí fakt, že se ve skutečnosti narodila v makedonském Skopje, kde má sochu o poznání méně nepovedenou.  O kus dále, na bulváru Billa Clintona, pod jeho velkoformátovým fotem, se nachází ex-prezidentova socha, kterou si před několika lety přijel sám odhalit. Tehdy to dobře dopadlo, nedošlo k žádnému sexuálnímu skandálu, ani mu nikdo neodcizil hodinky. K menšímu skandálu však došlo poblíž bronzového monumentu díky místním příslušníkům, kteří se mi snažili vysvětlit, že parkuji na místě, kde parkovat nelze, což se pokoušeli vysvětlit němčinou tak bídnou, že mi po kratší etudě raději vrátili doklady a popřáli „dobrý cest“.

Vyrazili jsme tedy pryč a jen by mne zajímalo, co po nás vykřikovala posádka trambusu, když jsme se odpadky brodili na srbský hřbitov na kraji města. Neznaje jazyku škipetárského, mohu jen usuzovat, že nás varovali před všudypřítomnými exkrementy. V nedaleké Gračanici stále stojí prastarý manastýr, jehož fotografie zřejmě také drží silou v Bělehradě, protože se nemohl dostat do expozice prištinského muzea historie. Alespoň že se tedy dostal na tu listinu památek UNESCO. Švédští vojáci, kteří ještě loni stáli u brány, zmizeli, ostatně pod ochranou KFOR zůstají jen poslední dva manastýry  – Visoki Dečani a Pečská patrijaršije. Gračanická enkláva se také vyznačuje až neskutečným množstvím krásných dívek, které večer vyrážejí na promenádu po prašné silnici procházejí okolo kláštera. Všechny nápadně hezké, s nápadně dlouhými vlasy, nápadně štíhlé a nohami delšími než soupis křivd napáchaných Albánci na sousedech typu nealbánského.

Žít v Gračanici trvale a muset se na to defilé krasavic dívat stále, asi brzy zalituji, že je klášter ženský. Jenže nežiji a musím tedy pokaždé ocenit tuto kulisu k pojídání chutných kousků mletého masa a pálivých papriček. Ačkoliv při delším sledování nových a nových gračanických modelek jsem chvíli uvažoval, jestli si neprotřít zrak prsty kontaminovanými kapsaicinem. Po přenocování v jediném místním hotelu a klasické balkánské snídani, tedy výběru ze tří variant úpravy dvou vajec v šálku oleje (omeleta se šunkou, omeleta se sýrem, hemeneks), jsme vyrazili do Kosova pole, kam vede jakási zpustlá autostráda bídy a utrpení a kde se nachází největší železniční uzel regionu, vypadající stejně omšele a bídně jako vše ostatní v albánské správě. Novou dominantou je olbřímí stavba hotelu Kos Vegas. Kos Vegas, to zní!

Cestou na jih jsme se zastavili v městečku Kačanik, kde poblíž silnice stojí malý chátrající kostelík, další pamětihodností je pomník albánského  teroristy hrdiny s pancéřovkou v parčíku v centru obce. Když jsme si prohlíželi kostelík, přitočil se k nám jakýsi domorodec, který se začal ptát, jestli hovoříme německy a jestli známe Řím. Přitakali jsme a nechali si objasnit, že právě staří Římané tento katolický kostelík postavili a že se jedná o velmi, velmi starý římský katolický kostelík. Poděkovali jsme za výklad a přesunuli se k soše bojovníka, poblíž které se mírně popásala kráva. Bohužel žádný další dobrovolný průvodce nepřišel a tak jsme odjeli bez legendy o starořímském původu pomníku katolického bojovníka.

Alespoň jsme tedy ilyrsko-starořímské obyvatelstvo pokropili odpadky, které se nám ve voze nashromáždily. V civilizovaných zemích obvykle veškerý odpad vozím s sebou k nejbližší popelnici, avšak zde jsem si všiml obyčeje  vyhazovat vše za jízdy z auta. A není to vůbec špatné. Jenže s jídlem roste chuť a pouhé vyhazování smetí člověka neuspokojí, když se jím může trefovat do domorodců a jejich movitého a hlavně nemovitého majetku. Kupříkladu takové nahnilé banány, které navštíví prodejnu smíšeného zboží v osmdesátikilometrové rychlostí, to je věc k popukání. A nezůstalo jen u bananitárního bombardování. Samozřejmě, pokud se člověk zamyslí nad tím, že se plasty v natůře rozkládají hezkých pár set let a že tou dobou již bude Kosovo a Metohije ve správných rukou, není na sebe zcela hrdý, ale občas je hezké žít přítomností. Ostatně západní politici stále mluví o přijetí kosovské reality.

Do Makedonie je to jen kousek a tak jsme navštívili hlavní město Skopje, abychom nabrali sil na další vrhání odpadu a pochutnali si na místních vyhlášených specialitách z grilu. Chodemmimo ten kokon z kuřecího masa nacpaný chutnou plňkou sýrového typu a pevně uvázaný ve slaninovém kabátci, to je nehorázně chutná dietní chyba. Skopje však není jen hlavním městem grilování, ale je také metropolí orientálního espritu (zahaleného kouřem z grilů na dřevěné uhlí) na straně jedné (Vardaru) a bizarních betonových paláců postavených na zemětřesením uvolněné ploše na straně druhé. Dechberoucí je nově nainstalovaná gigantická socha neznámého jezdce na koni, která se prý těžko říct proč nelíbí řeckým soudruhům. Vůbec je obdivuhodné, jak se Skopje díky tunám betonu mění v antickou metropoli. Avšak turecká čtvrť je stále stejně zatuchlá jako kdy byla a jedinou změnou je zde zákaz vjezdu, který je podpořen hydraulickými patníky, postavenými za peníze evropské unie, jak hlásí cedule na blízké fasádě. Viva la Unión Europea!

Po potupném dovláčení zavazadel je zde však stále ten starý hotel s odpornými gumovými pantoflíčky a společným příslušenstvím a hlavně skvostný gril velelahodné chuti, k tomu salát ze zeleniny sladké jako med a tučné, ale kromobyčejně dobré tavče gravče. K tomu ledové pivo Skopsko, batalion žebrajících kotů a atmosféra pravého Balkánu se vším všudy. Podívali jsme se i do Šutky, největší romské osady minimálně v Evropě. Romští soudruzi do svého okolí rozptýlí ještě více odpadků než Albánci, alespoň se ale usmívají a dožadují se ofocení. Příjemným překvapením byla nová výstavba, především supermarket, který je zároveň mešitou. A pak že islám a konzum nemohou fungovat společně. Přesto bych v našich podmínkách zůstal u osvědčené kombinace nákupu a kinoteatru.

Vrátili jsme se zpět do Srbska, tedy podle některých do samostatného Kosova a pokračovali do Štrpce, jedné z větších enkláv, jak se poeticky říká místům, odkud se albánské většině dosud nepodařilo zcela vyhnat srbskou menšinu. Půvabné bylo, že ve vsi, kde se na padesátieurovou bankovku dívali s obdobnou hrůzou jako na potvrzení o všeobecné mobilizaci, nabízejí v bance na návsi výhodné úvěry na dovolenou, se kterými se „žije lépe“, alespoň mi ale na přepážce rozměnili drobná eura a já si mohl koupit věnec poctivého místního česneku. Také jsme navštívili mládežnický klub, kde bylo poměrně plno díky přímému přenosu zápasu v kopané mezi bělehradským Partyzánem a nějakými jinými hochy v barevných dresech.

I přes tlačenici a přítmí bylo snadné si všimnout, že jsme odjinud, za což jsme byli poplácáni po ramenou, tedy spíš za to, že jsme přijeli a sdíleli s místními jejich nesnesitelnou těžkost bytí, která pro nás, s vědomím toho, že máme před domem auto s plnou nádrží a v portmonce padesátieurovky, byla výrazně méně tíživá. Přes horské středisko Brezovica jsme dále zamířili k Prizrenu, dávnému městu cara Dušana. Cestou jsme navštívili několik zapadlých, avšak třeskutě malebných vísek, tísnících se po masivem Šarplaniny. Je paradoxní, jak nabývají na půvabu místa, ze kterých mizí lidé. Prostou a oprýskanou krásu těchto vesniček nikdy nezapomenu. Nezapomenu také, jak moc velký rozdíl je mezi starou vesnicí tvořenou malými kamennými domky s opadanými fasádami, vesnickým hřbitůvkem a starým kostelíkem se dřevěnou zvonicí a nově postaveným penzionem kopírujícím tvar Bílého domu a stejně se jmenujícím. Pozadu nezůstaly ani další malebné hotýlky jako Marlboro, California či Finlandia. Jak asi protestují místní pravdoláskaři?

A nikdy také nezapomenu na návštěvu vísky Drajčiči, nacházející se vysoko v horách, kam vede klikatící se silnička, na kterou nás zavedla neukojená zvědavost. Po několika kilometrech jízdy na první rychlostí stupeň nás přešla, ale nebylo kde se otočit a tak jsme toto památné místo navštívili. Nikdy jsem zatím neviděl takovou díru. Ale nechci být nespravedlivý, to místo má své kouzlo. Extrémní podmínky, v jakých tam domorodci žijí zřejmě způsobily, že v této změti několika uliček a nuzných chalup vedle sebe funguje mešita i pravoslavný kostelík. Jen by mne zajímalo, co dělají domorodci v zimních měsících, kdy musí být zhola nemožné vísku opustit a ještě nemožnější se do ní vrátit. Houf dětí na návsi dával odpověď tušit…

Pokračování příště.

Země dobrá, to jest země srbská I.

Když jsem zde zhruba před měsícem vyjádřil jisté pochybnosti nad cílem další spanilé jízdy hvězdoletu, nebylo to zcela upřímné. Nakonec se neříká jen tak, že všechny cesty vedou do Srbska. Nepamatuji si, že by nějaká z balkánských výprav byla vyloženě nepovedená, ale tentokráte se zadařilo velice velmi a to i přesto, že na poslední chvíli jeden z kolegů uhnul. Nebylo to však poprvé a tak zřejmě nikdo nebyl v šoku, jen škoda, že se nepodařilo uvolněné místo narychlo  obsadit třeba chladničkou mobilního typu, abychom mohli přepravit nějaké ty výrobky mléčné. I tak jsme nakonec prostorný zavazadelník vozu naplnili proviantem, destiláty a dalším kontrabandem. Musím germánského třicátníka pochválit za to, s jakou jistotou a elegancí se postavil vůči těm několika tisícům kilometrů, které projel bez nejmenšího zaváhání. Dovolím si o výletu zanechat obsáhlejší svědectví, neb paměť lidská je chatrná a jednou by nebylo co vyprávět vnoučatům. Škoda, že některé věci nelze ani zveřejňovat ani vyprávět frockům. A možná je to vlastně dobře.

Po aklimatizačním večírku v Bělehradě, korunovaném terénním průzkumem mezi nejnižší kastou obyvatel metropole v nádražní nálevně s nepřetržitým provozem a jemnovibračním špílcem na účet polských batůžkářů, jsme se vydali do provincie, navštívili nějaký ten manastýr a v mé drahé Kuršumliji se přesvědčili, že se zde opravdu nezřízeně chlastá. Půvabné bylo ujišťování jednoho z místních řidičů taxametru, který na ne zcela vhodně položený dotaz stran vydání generála Mladiće, začal rozvíjet teorii, že by jej nevydal za žádné peníze, což nejprve dokládal na částce tisíc euro a průběžně  se během asi dvou hodin dostal k řádu stovek tisíců miliónů euro, přičemž mezi každým navýšením směrem ke mně pronesl „přelož to“ či „vysvětli jim to“ a několikráte se zamyslel nad situací, kdy by již neměl jediný náboj či padl v boji s okupačními silami a byl by tedy možná nucen v takovém případě generála vydat. Což jej natolil ranilo, že se cítil povinován sumu opět zásadně zvednout a vše nechat vysvětlit a přeložit. Možná by se dostal i k ležaté osmičce, ale vliv růžového vína Rubín byl nesmiřitelný a byl proto vlastním vozem odvezen spát.

Z Kuršumlije je na hranici s Kosovem, která vlastně hranicí není, jen kousíček. Několik stovek metrů před stanovištěm srbské dopravní policie, které předchází stanovišti falešné a prázdné policie kosovské, začíná okolo silnice býti výrazně více odpadků, za hranicí, která hranicí není, jsou to již celé hory smetí, střídajícími se s odpadky hořícími. Vůbec to vypadá, že jestli mají albánští soudruzi nějaké hobby, krom čumění s otevřenými ústy, pak je to produkce a zapalování směsného odpadu. Bordel je to nevýslovný a celkem k popukání je eufemismus uvedený na webu českého zamini, kde se hovoří „o chybějícím odpadovém managementu“, ke kterému by šlo také doplnit chybějící „multietnickou toleranci“ a „povědomí o památkové péči“, protože proč hned mluvit o vraždění srbských sousedů a vypalování či vyhazování do vzduchu nějakých těch středověkých kostelů. Druhá věc po odpadcích, která návštěvníka údajného nejmladšího státu v Evropě zaujme, je množství ručních myček aut, nazývaných „auto larje“, které jsou od sebe vzdáleny mimo obydlená území nejvíce kilometr, v obcích pak sto metrů od sebe. Kupodivu automobily nevypadají nijak čistě.

Když je řeč o automobilech, nedá mi to poukázat na otřesný a lautrčuňácký způsob jízdy albánských soudruhů, kteří předpisy zredukovali na přednost silnějšího a nutnost maximálního využití klaksonu, ideálně v situaci, kdy to nemá žádný význam. Není proto žádný problém vidět na několika metrech auto nedající přednost zprava, následované druhým, které nedá recipročně přednost protijedoucímu, aby zuřivě začalo troubit na jiné vozidlo, které zpomalí, protože před ním se kdosi rozhodl zastavit u krajnice, samozřejmě bez blinkru. Povinně pak nesvítí alespoň jedno brzdové světlo, u traktorů vůbec žádné, což je obzvlášť ve večerním šeru velice romantické. Alejemi odpadu jsme dorazili do Prištiny, hrdého hlavního města, kde zrovna v odpolední špičce vytahovali z kanálu kbelíky hnědé hmoty, které vysypávali doprostřed komunikace. Na neuvěřitelně ucpaném městě je vidět, že nebylo na takovou nadprodukci obyvatel stavěno. Přesto jsme v centru nalezli pěkné místo k zaparkování na chodníku a byl jsem nakonec rád, že jsem svolil k odstranění srbského odznaku. Při procházce centrem bylo znát, že pokud pan Sejdiu bude svým spoluobčanům v lednu říkat, že jejich země vzkvétá, nebude to tak docela pravda.

Navštívili jsme muzeum historie, abychom se přesvědčili, jak se expozice za poslední roky změnila. Pozitivní je, že se již neplatí vstupné. Bohužel v Bělehradě stále silou drží exponáty, které osvětlují prázdná místa kosovské historie mezi 7. stoletím a rokem 1999, alespoň to naznačují informační cedule. Výstavka v patře je pozměněna a nutno říct, že to je změna k dobrému, protože teprve při pohledu na panel s portrétem Adolfa Hitlera a Slobodana Miloševiće, na srbské mučící nástroje a velkoformátovou fotografii muže s prasklou hlavou, jsem pochopil míru utrpení albánského etnika. A je jen dobře, že volně položené střelné zbraně velkých ráží nebyly nabité, když už nebyly znehodnocené. Jinak tedy nevím, co by se stalo.

Odstrašující účinek měly také výstřižky z dobových novin západního typu a samozřejmě východoněmecký motocykl jednoho z albánských vůdců, jemuž kdosi prostřílel nádrž. U východu byla položena návštěvní kniha a soudě dle zápisů v anglickém jazyce zasáhla výstavka všechny do srdíčka, proč by jinak psali, že „Kosovo is beautiful country“ a „ALL SERBS IST BASTARDS“. V podobném duchu se opakovala sdělení i na dalších stránkách a návštěvníci ze států celého světa svorně vyjadřovali účast a dojetí. Pokusil jsem se také vyjádřit něco pěkného, ale nakonec jsem se nezmohl než na upřímný vzkaz, že „Kosovo is beautiful part of Serbia“. Zajímalo by mne, jestli stránka se zápisem v knize zůstala.

Pokračování příště.

O hodných příslušnících

Plni válečků z mletého masa a dojmů z návštěvy Sarajeva jsme vyrazili směr Mostar. Asi největším šokem v městě stominaretovém bylo zjištění, že zde otevřeli první provozovnu McDonald´s. Tak globalizace v roce 2011 dobyla i meku čevápů. Také jsem přemýšlel, jestli by se mohl ujmout můj nápad, využívat k rozhánění mohamedánských demonstrací vepřový sprej. Z chmurných úvah mne vytrhla líně se vlekoucí prorezlá dodávka před námi, za kterou se vzpurně chystal k útoku neméně prorezlý vůz osobního typu. Ve chvíli, kdy vyrazil v oblacích sazí vpřed, odlepil se za námi stín tlustého auta, které dramaticky objelo oba prorezlé soupeře. Nelenil jsem a v klidu dodávku předjel také. O několik desítek metrů před ní stálo policejní vozidlo a příslušník již mával plácačkou, tedy vlastně zastavovacím terčem. Zastavil jsem za orezlým kolegou renegátem a očekával věcí příštích.

Jestli něco opravdu nemám rád, potom blbé dotazy příslušníku jako třeba „víte, proč jsme vás zastavili“. Hlavně, aby to věděli oni sami. Dostalo se mi tedy dotazu, proč jsem předjížděl onen vůz, načež jsem musel objevně odhalit, že jsem tak činil proto, protože jel neskutečně pomalu. Na mou připomínku, že se na uvedeném místě nenachází čára plného typu mi bylo sděleno, že před obcí je značka, což mohla a stejně tak nemusela být pravda. Také jsem se tázal co bude s řidičem tlustého vozu a pan příslušník tvrdil, že jej zastaví kolegové. Což by dříve či později pravda být mohla. Poté ukázal terčem směrem ke služebnímu automobilu a pravil, že mi něco ukáže. Ukázal mi sbírku zákonů, která nabízela za předjíždění nepovoleného typu sumu mezi sto až třemi sty markami. A dodal, že pokuta je sto marek.

„Protože si ale cizinec,“ dodal příslušník mírným hlasem, „musíš tu nechat řidičák, vrátit se do Sarajeva, tam zaplatit v bance pokutu, pak se vrátit a my ti vrátíme průkaz.“ Tato geniální protikorupční strategie funguje ve všech zemích západního Balkánu a obzvlášť cizácký řidič, který narazí na poctivce ctícího předpisy v pátečním podvečeru musí být šťastný, že je kvůli zaplacení zadržen do pondělního rána. „Je tu ale ještě jedna možnost,“ mrknul na mne muž spiklenecky. „Že bychom to zaplatili po práci za tebe,“ nabídl velkoryse, „aby ses nemusel vracet.“ Vracet se mi nechtělo a tudíž jsem projevil zájem o nabízené řešení. „Takže to máme zaplatit mi po práci?“ ujišťoval se policista. Přitakal jsem. „Tak mi dej padesát marek,“ dobrácky se na mne usmál. Podali jsme si ruce, popřál nám šťastné cesty a rozloučili jsme se. Dobrý kraj, dobří lidé. Copak by český dopravák dal půlku pokuty ze svého?

Cestou a hlavně necestou

Usilovně a dlouze jsem přemýšlel, kam vyrazit na dovolenou. Nerad chodím s davem, ale každoročního letního stěhování národů se účastním bez uzardění. Jakkoli mi přijde krapet pošetilé opustit na několik dnů stres a hnízdo zatížené hypotékou a potvrdit si, že jen několik hodin jízdy směrem na jih lze žít bez nervů a zadlužené domácnosti. Proč ale měnit zavedené. Poslední týdny před cestou jsem se dopoval prohlížením alb s fotografiemi turistů, kteří měli potřebu podělit se se světem o své zážitky. Pohnutky většiny z nich jsem nepochopil. Na jednu stranu je však pozoruhodné, že se stále najdou jedinci pevných charakterů, kteří nezradili a dále jsou ochotni trávit letní odpočinek v jadranském horku pod stanem, cpát se nudlemi s kečupem a večerní nudu krátit hraním žolíků. Ještě podivnější mi přijde záliba v plazení se po kopcích, ideálně s alespoň třicetikilovým vakem. To pak musí chutnat trenčanské s párkem vytemperované na primusu. Já nakonec nečekaně zvolil poznávací cestu po bývalé Jugoslávii, tedy současných státech západního Balkánu, osvědčenou kombinaci snoubení kultur, tučných jídel a ovocných destilátů.

Rekreace to byla vydařená, jen bych se napříště zdržel některých projevů kokotismu. Kupříkladu zpětně nepovažuji za úplně dobrý nápad ponechání portmonky a telefonu jablečného typu na střeše hvězdoletu, naštěstí se tak stalo při cestě z jednoho kláštera, takže se podařilo obojí najít. Peněženka fungovala. Také jsem měl být více pamětliv slov starého Vody a nejen znát válce, písty a rychlostní skříň, ale také vzpomenout na strofu o nezastavování o jiný vůz. Vzpomněl jsem si na ni, až když se hvězdolet střetl s vozidlem chorvatského soudruha blízko nového starého mostu v Mostaru. Nehodu by šlo také chápat jako akt dějinné spravedlnosti a trest za zničení starého starého mostu chorvatskými dělostřelci. Na svou obhajobu bych chtěl dodat, že pršelo, díky čemuž jsem si vzpomněl na tklivou poemu Mostarské deště a Světlanu z onoho podzimu, a směs vody a vyteklého oleje z nekvalitních chorvatských vozů vytvořila na vozovce prostředí kluzké velice velmi, když pak syn velké šachovnice nenadále a bez důvodu zastavil v křížení, poznal pozemského dravce. Naštěstí neměl úder vliv na Helmutovu mobilitu, jakkoli mne prasklá mřížka chladiče a ohlá espézetka mrzí, protivníkovo auto vypadalo po střetu o poznání hůř.

Příště bych také raději zůstal více věrný živičnému povrchu, Helmut je přeci jenom pán v letech a nějaké třeštění na šotolině mu nesluší, jakkoli se i přejezdů přes podřadné cesty makadamového typu zhostil se ctí. Ačkoliv v některých případech již bylo adrenalinu přespříliš. Kupříkladu cesta přes nedokončenou magistrálu z titovských časů se ukázala jako nemožná, co bylo platné, že byly dokončeny tunely, když chyběla vozovka. Také navigační (čti navigátorovu) chybu, které hvězdu nasměrovala ze silnice nižší třídy na pěšinu vedoucí přes hřebeny hor, není v budoucnu nutné opakovat. I v této náročné zkoušce ovšem hellbig uspěl a všechny nástrahy překonal. Poslední nepříjemností byla zpáteční cesta, při které se v pohodlném interieuru držela teplota na padesát stupňů Celsiova typu. Hodinové čekání na potupnou osobní prohlídku bylo velmi příjemné, nemluvě o prohlídce samotné. Všechny tyto nesnáze k cestování ale patří jako … plnotučná hořčice k jemnému párku. Ach jak mám rád toto poetické přirovnání. Plán cesty byl i přes všechna protivenství splněn přinejmenším na sto procent. Navštívili jsme různá památná místa balkánských dějin, více či méně vyhlazené vesnice, města rozdělené válkou občanského typu, ofotili významné mosty a bezvýznamná nádraží. Dokonce se okoupali  v moři, u kterého jsme strávili celých třicet minut. Zodpovědně jsme také konzumovali krajové speciality a nezapomněli na zpáteční cestě naplnit prostorný zavazadelník všelijakými produkty místních pěstitelů, uzenářů a producentů nápojů alkoholického typu.

Zbývá tedy jediná nezodpovězená otázka. Kam vyrazit příště?