Archiv rubriky ‘Balkankán’
Usilovně a dlouze jsem přemýšlel, kam vyrazit na dovolenou. Nerad chodím s davem, ale každoročního letního stěhování národů se účastním bez uzardění. Jakkoli mi přijde krapet pošetilé opustit na několik dnů stres a hnízdo zatížené hypotékou a potvrdit si, že jen několik hodin jízdy směrem na jih lze žít bez nervů a zadlužené domácnosti. Proč ale měnit zavedené. Poslední týdny před cestou jsem se dopoval prohlížením alb s fotografiemi turistů, kteří měli potřebu podělit se se světem o své zážitky. Pohnutky většiny z nich jsem nepochopil. Na jednu stranu je však pozoruhodné, že se stále najdou jedinci pevných charakterů, kteří nezradili a dále jsou ochotni trávit letní odpočinek v jadranském horku pod stanem, cpát se nudlemi s kečupem a večerní nudu krátit hraním žolíků. Ještě podivnější mi přijde záliba v plazení se po kopcích, ideálně s alespoň třicetikilovým vakem. To pak musí chutnat trenčanské s párkem vytemperované na primusu. Já nakonec nečekaně zvolil poznávací cestu po bývalé Jugoslávii, tedy současných státech západního Balkánu, osvědčenou kombinaci snoubení kultur, tučných jídel a ovocných destilátů.
Rekreace to byla vydařená, jen bych se napříště zdržel některých projevů kokotismu. Kupříkladu zpětně nepovažuji za úplně dobrý nápad ponechání portmonky a telefonu jablečného typu na střeše hvězdoletu, naštěstí se tak stalo při cestě z jednoho kláštera, takže se podařilo obojí najít. Peněženka fungovala. Také jsem měl být více pamětliv slov starého Vody a nejen znát válce, písty a rychlostní skříň, ale také vzpomenout na strofu o nezastavování o jiný vůz. Vzpomněl jsem si na ni, až když se hvězdolet střetl s vozidlem chorvatského soudruha blízko nového starého mostu v Mostaru. Nehodu by šlo také chápat jako akt dějinné spravedlnosti a trest za zničení starého starého mostu chorvatskými dělostřelci. Na svou obhajobu bych chtěl dodat, že pršelo, díky čemuž jsem si vzpomněl na tklivou poemu Mostarské deště a Světlanu z onoho podzimu, a směs vody a vyteklého oleje z nekvalitních chorvatských vozů vytvořila na vozovce prostředí kluzké velice velmi, když pak syn velké šachovnice nenadále a bez důvodu zastavil v křížení, poznal pozemského dravce. Naštěstí neměl úder vliv na Helmutovu mobilitu, jakkoli mne prasklá mřížka chladiče a ohlá espézetka mrzí, protivníkovo auto vypadalo po střetu o poznání hůř.
Příště bych také raději zůstal více věrný živičnému povrchu, Helmut je přeci jenom pán v letech a nějaké třeštění na šotolině mu nesluší, jakkoli se i přejezdů přes podřadné cesty makadamového typu zhostil se ctí. Ačkoliv v některých případech již bylo adrenalinu přespříliš. Kupříkladu cesta přes nedokončenou magistrálu z titovských časů se ukázala jako nemožná, co bylo platné, že byly dokončeny tunely, když chyběla vozovka. Také navigační (čti navigátorovu) chybu, které hvězdu nasměrovala ze silnice nižší třídy na pěšinu vedoucí přes hřebeny hor, není v budoucnu nutné opakovat. I v této náročné zkoušce ovšem hellbig uspěl a všechny nástrahy překonal. Poslední nepříjemností byla zpáteční cesta, při které se v pohodlném interieuru držela teplota na padesát stupňů Celsiova typu. Hodinové čekání na potupnou osobní prohlídku bylo velmi příjemné, nemluvě o prohlídce samotné. Všechny tyto nesnáze k cestování ale patří jako … plnotučná hořčice k jemnému párku. Ach jak mám rád toto poetické přirovnání. Plán cesty byl i přes všechna protivenství splněn přinejmenším na sto procent. Navštívili jsme různá památná místa balkánských dějin, více či méně vyhlazené vesnice, města rozdělené válkou občanského typu, ofotili významné mosty a bezvýznamná nádraží. Dokonce se okoupali v moři, u kterého jsme strávili celých třicet minut. Zodpovědně jsme také konzumovali krajové speciality a nezapomněli na zpáteční cestě naplnit prostorný zavazadelník všelijakými produkty místních pěstitelů, uzenářů a producentů nápojů alkoholického typu.
Zbývá tedy jediná nezodpovězená otázka. Kam vyrazit příště?
Nevím přesně, co si představí průměrný občan pivně-knedlíkové středozemě, když se řekne Sarajevo, předpokládám ale, že nejspíše něco ne úplně příjemného, dramatické záběry z války občanského typu v letech devadesátých, atentát na arcivévodu či podlý útok na profesora prezidenta v době, kdy byl ještě profesorem premiérem. Já si neomylně vzpomenu na válečky mletého masa temperované nad žhavými uhlíky. Když jsem před necelými dvěma lety zaregistroval zprávu, že poprvé od války vyjel přímý vlak mezi Bělehradem a bosenskou metropolí, pocítil jsem krom radosti nad aktem míru a tolerance, také převelikou chuť na pěkně vypečenou sarajevskou „desítku“ v tukem nacucaném somunu a s extravelikou porcí cibule.
Jakmile se naskytla příležitost, sáhl jsem po ní jako penzista po slevovém letáku. Dříve jsem několikrát jel přes Záhřeb, avšak košile je bližší než kabát a také v Bělehradu připravují o dost lepší burek. Nemluvě o tom, že mi zkušenější kamarád poradil, jak ušetřit poměrně velkou částku při využití odvážné kombinace laciné internetové jízdenky a akční slevy maďarských železnic. Nejméně příjemné je vždy dostat se do Budapešti. Bezdomovcůprosté nádraží hlavního typu, kde již není možné zakoupit předcestovní klobás, vagón říšských drah vybavený tak ergonomickými sedačkami, že již v Pardubicích člověk neví, jak si sednout. Pro ještě lepší požitek z jízdy německý vynálezce objevil kombinaci oken, která nejdou otevřít, a proudu chladného vzduchu zpod útrpného křesla. Alespoň lze cestou pokukovat po slovenských krasavicích, které jedou do Nových Zámků.
Na nádraží Keléti ještě neviditelná ruka trhu romantiku železnice zcela nesetřela, stále je ušmudlané, stále na něm působí snědí překupníci s valutami a stále lze pořídit tradiční půlnoční maďarský gyros a šopronské projímadlo balené v lahvi pivního typu. Čarou přes rozpočet byla výprava českých turistů, která okupovala celý lůžkový vůz a nebýt palubní průvodčí našinec, nevím jak by to dopadlo. Dokonce jsem se nemusel tísnit s výletníky a měl k dispozici samostatný oddíl. Jen nevím, proč, když byli požádáni, aby postoupili dále do vozu, že ostatní lidé chtějí také uložit svá krásná těla, mumlali příslušníci národa holubičího cosi o nervózním tlustém a plešatém Maďarovi. Kombinace uherské speciality a šopronského malvazu způsobila, že jsem musel v praxi prokázat relativnost upozornění, že ve stanici nelze.
Vlak byl příjemně zpožděný a tak jsem se povaloval v kupé o o nějakou hodinku déle, dokud nepřišel starý známý debil pro lůžkoviny a drobné euro. Na Novém Bělehradě kupci korzovali po bleším trhu, věci se zdály na svém místě. Dokonce i přímý vlak do Sarajeva, který české jízdní řády neznají, existoval a oba vagóny již byly připraveny na nástupišti. Chvatně jsem tedy zakoupil burek s masem, jogurt a nějaké tiskoviny, abych zjistil, jak se žije lidem. Na peróně postávala dvojice průvodčích a pokuřovala. „Dej si ještě jednu, uvnitř se kouřit nesmí!“ upozorňoval starší z nich svého kolegu a dovedně odhodil nedopalek do kolejiště. Ta informace mne šokovala. „Copak ono se ve vlaku nekouří?“ zajímal jsem se. Byl jsem upozorněn, že zákaz byl zaveden již před dvěma lety a na dotaz, jestli jej cestující dodržují, konduktér doplnil, že ano, protože je pokuta pět set dinárů. Zcela jsem mu nevěřil, ale nevšiml jsem si, že by si někdo zapálil, dokonce ani v uličce ne.
Chorvatský štíplístek hovořil stejně, jen pokuta byla zřejmě v kunách. Potěšil mne až bosenský železničář, tedy republikosrbský, který prohlásil, že zde, vlastně tam, je dovoleno vše. Ještě předtím mne ale potěšil policista srbského typu, který na srbo-chorvatské hranici kamsi odnesl můj cestovní doklad a po několika minutách jej vrátil se slovy, že bylo třeba zneplatnit to razítko. Netušil jsem, o jaké razítko se jedná a až po chvíli listování objevil modrý otisk s nápisem Kosovo z roku 2009, který byl rázně přeškrtnut dvěma tahy kuličkovým perem. Nadšeně jsem souhlasil s aktem spravedlnosti a pouze se divil nedůslednosti orgánů, jelikož jsem od té doby hranici nejednou překročil a nikdo si podvratného razítka nevšiml. Nezklamal ani chorvatský celník, který se cítil povinován strčit ruku do mého tlumoku, což jsem doprovázel oblíbeným citátem od jakéhosi děda Vukašina z vesnice Klepci, který, když mu chorvatský hrdlořez v Jasenovci uřízl postupně nos, uši a vydloubl oči, vždy jen tiše prohlásil: „jen ty, chlapče, dělej svou práci.“
Cesta hezky ubíhala, spolucestující se střídali, jen romský prodavač chlazených piv nějak nedošel, nic není dokonalé, tedy snad kromě Nikoliny Pišek. Po ani ne dvaceti sedmi hodinách jsem vystoupil v Sarajevu, rozloučil se s milými lidmi z kupé a nechal si od nich přivolat taxi, protože jsou prý sarajevští taxikáři nehorší na světě, což se mi navyklému na pražskou svoloč ani nechtělo věřit. Zvažoval jsem, jestli hned zajít na čevápi, ale čekali mě v zemi mléka, strdí a znásilňování a tak jsem se rozhodl volání jehněčiny oslyšet. Když jsem se vracel zpět přes vrch Trebević, celkem hustě sněžilo, pan řidič říkal, že tudy jede poprvé od války a podle zmatenosti, s jakou se pohyboval po zasněžených serpentýnách, to vypadalo, že nelhal. V městě stominaretovém pršelo tak odpudivě, že jsem se urychleně přesunul do dopravního prostředku a tentokrát místní specijálo ani neokusil. Budu tedy nucen vyrazit znovu.
Jednou z nočních můr, které mne pronásledují, je představa, že sedím ve vláčku turistického typu, točím si okolní svět na příruční kameru a jsem přitom navlečen v nějakém vkusném tričku z kategorie kýčovitý suvenýr z dovolené. Občas je ale milé podlehnout nějakému lákadlu, které za hranicemi všedních dní číhá, ačkoli dopředu víme, že to nebude zážitek, na který budeme v životě nejvíce hrdí. Při druhé návštěvě Ochridu, městečka na břehu stejnojmenného půvabného jezera, rozkládajícího se v jihozápadní Makedonii, na samé hranici s Albánií, jsem pojal podezření, že tentokrát by byla veliká škoda nevyužít nabídku jednoho z pokřikujích majitelů vyhlídkových člunů, nabízejích za drobný peníz projížďku po celém jezeře.
Ohrid je nadmíru příjemné místo, na jedné straně zde nalezneme přehršel památek převážně církevního typu. Podle pana řidiče a dobrovolného průvodce právě odsud vyrážela dvojice Cyril a Metoděj na svou cestu za balkanizací středoevropského prostoru, což dokazuje i pomník, který jim byl postaven blízko přístavu. Fakt, že se věrozvěstům říká solunští bratři je zřejmě podlým ústrkem připraveným řeckou diplomacií. Krom duchovna a památek je jedním z lákadel také proslulý ochridský pstruh. Pstroužek je obvykle o něco větší, zhruba kolem půldruhého kilogramu. Zlí jazykové tvrdí, že v posledních letech již v jezeře žádní velcí pstruzi nežijí, protože je makedonští soudruzi vylovili a šmakuláda na grilu se připravuje z ryb chovaných v sádkách, ale to bude jistě také špinavá řecká propaganda.
I kdyby tomu tak nakonec bylo, koho by to zajímalo. Laciné ubytování, chutná strava, příjemní lidé, žádní čeští turisté konzumující májku na pláži, dovolená v Jugoslávii jak má být. Rozněžněn kouzlem místa, pln dojmů po návštěvě nejmenšího mekdonalda na světě (nechci makedonským soudruhům křivdit, přestože se jedná jen o jakési výdejní okénko v budově připomínající bývalé veřejné toalety, ale vše vypadá poměrně autenticky a jen řecký škarohlíd by pochyboval o pravosti frenčízy) jsem zatoužil po romantické vyjížďce ke kostelu sv. Jovana. U nuzné loďky postával mužík podivného vzhledu, oděný v modrých tesilkách, podivné košili a námořnické čepici. Celek dotvářely střevíce, které musely být v polovině sedmé dekády minulého století skutečným výstřelkem. A jsou dodnes.
Nechali jsme se přemluvit a vstoupili do loďky s nahou kráskou na boku. Mužík, který byl kromě kapitána plavidla také animátorem nás začal zásobovat humory v makedonské angličtině, stále vykřikoval, že je sexy madrfakr a kroutil pánví v tesilu. Než jsme dojeli ke kostelíku, vypnul motor a začal nám předestírat svůj ďábelský plán. Za domluvenou cenu nás doveze ke kostelíku, to platí a máme zaplacenou i cestu zpět, ovšem neuvidíme nic z dalších krás jako jsou písčité pláže či vila soudruha Tita. I to lze za trojnásobek ceny změnit. Poukázal jsem na to, že za ty peníze bychom si mohli koupit podobně starý člun a možná i polovina podobně starého mužíka. Do kapitána jako když střelí a začal se rozčilovat, že cena je zcela adekvátní a ptal se, jestli vůbec tušíme, kolik bychom platili za svezení v Benátkách.
Na to jsem neměl odpověď, navíc madrfakr ukazoval na okolní natůru a pamětihodnosti a tvrdil, že v Benátkách nic takového není. Když viděl, že situace je marná, nahodil znovu agregát a zamířil k ostrohu s malebným kostelíkem, kde dělal humory s druhým lodníkem, který vyvezl americké turistky. Při ceste zpět se zamyslel a prohlásil, že nás tedy zaveze na druhý břeh za výrazně menší poplatek, ale to jen proto, že opravdu miluje Čechy. Dobrý kraj, dobří lidé, pomyslel jsem si.
Zjistil jsem, že zásoba hrubě mleté papriky a briket pro pálení kadidla se neprozřetelně tenčí a pojal podezření, že je třeba navštívit balkánský poloostrov a tyto životní nezbytnosti doplnit. Aby neměla výprava pouze banálně konzumní charakter, rozhodli jsme se s kolegy navštívit nejmenovanou enklávu srbského typu v úrodné Metohiji a vzít s sebou nějaký ten hodnotný dar. Zodpovědně jsem přezul na zimní pryže, naložili jsme do hvězdoletu vázací drát, lepící pásku, nářadí, se kterým beztak neumíme zacházet, něco osobních svršků a pár kartonů plzeňského a vyrazili na prodloužený víkend za hranice všedních dní a šengenského prostoru.
Do srbské metropole jsme tentokrát dorazili beze ztrát na životech, zdraví i majetku a jedinou nepříjemností tak bylo, že kultovní nonstop stánek s pivem a širokým výběrem šmakulád z mletého masa, temperovaných na dřevěném uhlí, měl již před půlnocí zavřeno. Odebrali jsme se tedy do omšelého pokoje hotelu Beograd, abychom nabrali sil na další cestu. Po podivné snídani ve formě švédského stolu srbského typu jsme nasměrovali hvězdu na jih. První zastávkou byla Kuršumlija, poslední městečko před hranicí údajné republiky Kosovo, které se vyznačuje hlavně tíživou ekonomickou situací a tím, že domorodci požívají alkoholické nápoje v míře nemalé. Nejlepší rakija se prý prodává právě zde, údajně proto, že kdyby při jejich spotřebě měli místní pít lihoviny nekvalitní, nikdo by v městečku již nežil.
Ukázalo se, že kamarád Avra, který nás měl očekávat, má jiný program nemalé důležitosti, přesto se snažil pít na obou místech najednou, což se mu se střídavými úspěchy dařilo. Po vydařené družbě nám sice nebylo nejlépe, to ale přisuzuji místnímu podnebí, podobně zle je mi totiž po ránu v Kuršumliji pokaždé. Po prohlídce místních pamětihodností jsme vyrazili na hranice, kde se před stanovištěm srbské dopravní policie, které není v žádném případě hraničním přechodem, tvořila nemalá fronta automobilů. Tedy fronta nebyla nijak olbřímí, ale nijak se také neposouvala. Po hodince jsme přišli na řadu, nechali si zkontrolovat doklady od vozu a vyrazili vstříc albánským soudruhům. Policista v kukani ukazoval na stánek na protější straně, ve kterém neprodávali uzenky, ale jakési pojištění, o jehož zaplacení jsme neměli přílišný zájem. Abych ukázal vstřícnou tvář, rozhodl jsem se na mladíka za přepážkou hovořit úředním jazykem jeho údajného státu.
Kupodivu mluvil srbsky celkem slušně. Ukázalo se však, že celá konverzace nespěje k závěru, který by se líbil oběma stranám. Aby nás policisté pustili dál, je nutné zaplatit čtyřicet euro za jakési pojištění auta. Oponoval jsem, že máme zelenou kartu, tu ale dle slov mladíka Kosovo neuznává, dle mých slov zase já neuznávám Kosovo, což také k řešení nepomohlo. Nakonec jsem kapituloval a rozhodl se peníze oželet, avšak bankomat, ke kterému mne muž z improvizované pojišťovny poslal, se ukázal jako nefunkční a příslušné bankovky jsme neměli. Šel jsem tedy pohovořit s policistou, který se usmíval až mu všechny tři zuby trčely z úst a anglicky se dotazoval, jak může pomoci, aby se po osvětlení situace usmívat přestal a srbsky trval na tom, že bez papíru nikam nepojedeme. Nabídl nám ještě, že bychom u něj mohli nechat pasy, zajet do nejbližšího města pro peníze a vrátit se, na což jsem se usmíval pro změnu já. Tím ovšem byly možnosti kompromisu vyčerpány.
Nakonec jsem ještě přidal několik teplých lidských slov a otočil hvězdu zpět do Srbistánu. Znovu jsme si nechali zapsat doklady od vozidla a jeli od údajného nejmladšího státu Evropy pryč. V duchu i nahlas jsem poděkoval panu Havlovi, paní Olbrajtové a dalším. Abych se trochu uklidnil, rozhodl jsem se, že si koupím v nedalekém klášteře ikonu, což by i vyšlo, kdybychom na místo nedojeli až po setmění. Tři sta kilometrů po balkánských cestách nějaký čas prostě zabere, odměnou nám byla alespoň návštěva památného kostelíku Lazarica, kde jsem pořídil aktuální číslo časopisu Pravoslavný misionář, a také konzumace čerstvě upečeného prasete v podniku kdesi u cesty, který se honosil reklamní cedulí volně přeloženou „vždy horké vepřové a za ceny lidové“. Svým způsobem jsem rád, že okolo českých silnic jsou jen hororové motoresty a ne podobné chrámy pečeně.
Po nezdaru v klášteře jsme vystoupali na Pešterskou náhorní plošinu, což v kombinaci s Helmutovými poněkud unavenými světly byl celkem adrenalin. Odměnou nám byla útulná restaurace Berlin s kapacitou tisíc míst a honosné apartmá s placatými televizemi, masážní sprchou, a příslušenstvím velikosti mojí garsoniéry. Dokonalé však není nic a tak zde chyběl toaletní papír. Ráno jsme se snažili od muslimských soudruhů nakoupit vyhlášený pršut a sýr, což se nám málem taktéž nepovedlo, v několika provozovnách svorně tvrdili, že nic nemají. Nakonec jsme alespoň nějaký vzorek pořídili a na přání pana kolegy vyrazili do jakési vísky, kde mají pršutu na rozdávání. Jezdit po balkánských horách v elegantním a spolehlivém vozidle Mercedes Benz a poslouchat Toy Dolls považuji za velice příjemné, za posledních několik víkendů strávených doma za žaluziemi jsem nic podobného nezažil. Slunečné počasí, barevný podzim, místy první sníh. Když na pianino začal nalétávat sokol, měl jsem z té rurální idylky slzičky na krajíčku.
Zpět do reality nás ovšem vrátil největší producent pršutu z celého západního Balkánu, který nás přivítal na svém dvorku a prohlásil, že žádný pršut nemá hotový, ale ať se stavíme příští týden. Poděkovali jsme a vyrazili dále. Vzhledem k tomu, jak se nám doposud dařilo jsme šli do sebe a pro jistotu vyndali i mapu z prostorného zavazadelníku, kde ji obvykle vozím, aby nás nenutila jet správným směrem. Dorazili jsme tedy do Mladenovce, kde žije kamarád Aljoša, který se vyzná. Po krátké družbě jsme provedli frontální útok na místní tržnici a naložili do útrob hvězdoletu co se dalo. Dojaté babky nás obdarovaly několika drobnostmi za nebývalou tržbu a velice se zajímaly, kdy že přijedeme příště. Cestou jsme ještě doplnili zásoby alkoholu, aby měli maďarští bašibozuci co zabavovat. Kupodivu jen letmo nahlédli pod víko klavíru a kontrabandu se nedotkli.
Nakonec i cesta může být cíl. A úlovek nebyl vlastně tak špatný, hovězí pršut, bosenské sudžuky, domácí slanina, gigantí škvarky, ovčí sýr, mladý sýr, kajmak, papriky ve smetaně, papriky čerstvé, sušené, mleté, nakládané, domácí ajvar, dvacetiletá rakije, hlava kysaného zelí, černohorské sardinky, mocný domácí česnek, těsto na pitu, domácí rajčatový protlak, lahev brutálního nastrouhané křenu, koření C, poslední letošní tomaty, cibule, velké balení briket, několik druhů kadidel, karton stowattových žárovek a hasicí přístroj. To by mohlo na pár týdnů stačit…
První zářijový den zůstane v paměti polských soudruhů i nás, kteří jsme byli poznamenáni zlem, jehož název je povinná školní docházka, navždy připomínkou začátku něčeho škaredého. Škaredé je i současné podzimní podnebí, o věčně ucpané jižní spojce a uvozhřeném ranním vysílání ČT1 nemluvě. Začínám si vyčítat, že jsem se do nevlídné schengenské reality vůbec vracel. Přitom předchozí dva týdny strávené v zemích srbských byly jednoznačným důkazem, že všude je dobře, ale na Balkáně nejlépe. Ani teplé počasí, které k létu obvykle patřilo, mne neurazilo. Snad jen pátečních 39° C bylo již krapet příliš. Nejvíc za dobu, co v Srbsku znají teploměr.
Jediné, co bych srbským soudruhům vyčetl, je příliš dobré jídlo a příliš pěkných děvčat. Ovšem i zde existují výjimky pravidlo nepochybně potvrzující. Například telecí hlava s dršťkami je pokrm, který bych zařadil do kategorie cestovatelská zajímavost. Uznávám, že vyjídat mozeček z čerstvě zabitého makaka je nepochybně větší zvěrstvo, ale i tato lahůdka s aroma pavilonu malých šelem a chutí všelijakou není pro každého. Ale nechci být za slečinku, vše jsem dojedl, aby se domorodci neurazili, jakkoli se tvářili poněkud překvapeně, když jsem během oběda byl nucen navštívit místnost onu a na několik delších okamžiků se tam zdržet.
Krom důkladné inspekce jehněčího a dalších šmakulád, kterou jsem samozřejmě nepodcenil, jsem navštívil i všelijaké zajímavá místa, abych se přesvědčil, jak se žije lidem. Kupříkladu klášter Šišatovac, který se nachází ve Sremu, jistě nejodpudivější části Srbska, vlastně společně s celou Vojvodinou, jakkoli unávám, že kupříkladu milovníci rovných plání a kukuřice mohou mít jiný názor. V obnovovaném klášteře, který na počátku druhé světové války poničili chorvatští ustašovci, kteří byli na konci války vyhnáni partyzány titovského typu, kteří dílo zkázy dokonali, se nachází i „odejitý kosovský biskup“ Artemije, s několika mnichy, kteří odešli spolu s ním.
Vladyka byl v dobré náladě a slíbil mi dokonce, že mi v nově budovaném konaku připraví mnišskou celu. Jakkoli byly postní pokrmy servírované mnichy výrazně chutnější než výše zmíněná dršťková hlava, přeci jen si ještě delší pobyt rozmyslím. Zážitkem zcela jiného rozměru byl lov na křepelky na pešterské náhorní plošině. Odmítl jsem zabíjet drobounké ptáčky a tak jsem se alespoň zúčastnil následné družby v místním loveckém domě, kde se ukázalo, že lovci různých národů i vyznání za přispění alkoholických nápoju nakonec bratři v zelené kamizole jsou. Ukázalo se také, jak svobodnou zemí Srbsko je, to když jeden z českých lovců naplnil broky tělíčko jakéhosi ptáčka, jehož jméno jsem samozřejmě zapomněl, jenž je v unijním prostoru přísně chráněn. Srbští kolegové se smáli a tvrdili, že jej střílí běžně.
Vzhledem k tomu, že více než vstupu do unie se srbští soudruzi bojí snad jen průvanu, navíc nejsou k přistupování nikým přemlouvání, může se za pár let stát, že do Srbistánu budeme cestovat podobně jako onen pošetilec v nejmenovamém filmu do země krále Miroslava. Ne však zpívat, ale zabít ptáčka, vykouřit si důstojně cigaretu, nacpat se tučným jídlem připraveným na dřevěném uhlí nebo koupit žárovku. Naopak pomalu začíná ztrácet smysl cesta na dechovkový festival v Guče, ne že by se jubilejní 50. ročník nějak zásadně nepovedl, ale stále větší množství cizinců a plíživá komercionalizace ubírají události někdejší kouzlo.
Po dlouhé době jsem také viděl Sarajevo a samozřejmě společně s přízní odešel na vyhlášené „ćevapi“. Sarajevský „ćevap“ je legenda, o které se českému otylému příbuznému ani nezdá, legenda podávaná důsledně pouze s cibulí, jakkoli na vyžádání lze dostat hořčici či kečup, ovšem o to žádají jen pošetilí turisté. V centru je několik vyhlášených provozoven, kde se připravují ty nejlepší čevabčiči. Jakkoli se může zdát, že válečky z mletého masa jsou všude stejné, o tom, kde jsou opravdu nejlepší, se vedou nikdy nekončící spory. Údajně jsou nejlepší u Želja, což odmítají ti, kteří si myslí, že lepší jsou v ćevabdžinici Mrkva, čemuž se usmívají ti, kteří vědí, že nejlepší dělá Hodžić. Nakonec jsme na přání tety pojedli v podniku Željo 2, kde všem chutnalo, jen cestou zpět strýc prohlásil, že v Mrkvi jsou „ćevapi“ stejně lepší.
Před odjezdem jsem ještě trochu pozevloval v Bělehradu, je veskrze příjemné v horkém dni koukat na Sávu a kouřit u toho Drinu. Jen mi při pohledu na mladé obyvatelky hlavního města, které rády nosí miniaturní trenýrky, z nichž vykukují opálené hýždě, popírající milosrdnou lež ženských časopisů, že celulitida je běžná, nebylo jasné, jak v tomto oděvu chodí do kostela. Ale pak mi došlo, že byla sobota a do kostela se chodí v neděli.
