Archiv rubriky ‘Balkankán’

Balkánský prodloužený víkend

Ačkoliv od posledního letmého nakouknutí na Balkánský poloostrov uplynul necelý týden, mám pocit, že jsme zpět v unijním bezčasí již celé roky.Vybaven voličským průkazem, kvalitním fotoaparátem Holga 120 a několika tričky s krátkým rukávem jsem po práci vyrazil do Paříže východu, což by nebylo tak daleko, kdyby cestou nebyly zbytečně postaveny úseky od Čestlic do Brna, poté přes Břeclav a Bratislavu do Budapešti a dále do jižního Maďarska. Nebýt těchto zdržení, jednalo by se o příjemnou a krátkou cestu. Nutno ovšem přiznat, že v noční tmě doplněné hustou mlhou vypadá i panonská nížina snesitelně a přimlouval bych se, aby tam byla tma nastálo. V bývalém hlavním městě bývalé Jugoslávie zrovna probíhal pohřeb bývalé paní prezidentové Titové, vlastně tedy Brozové, kterážto se po letech strávených v izolaci odporoučela za velikánem. Velké emoce to nevzbudilo a tak jsem ihned po příjezdu vyrazili k volebním urnám, vlastně až po krátké aklimatizaci v hotelu Slavija, kde se čas zastavil v dobách, kdy paní Jovanka ještě byla první dámou. Hotel se nachází na stejnojmenném náměstí, které je tvořeno velikým kruhovým objezdem, kde se mísí auta s tramvajemi a kde jsem ani při delším pozorování nevysledoval dodržování jiného pravidla než je přednost silnějšího.

031

Prostory českého velvyslanectví jsou věru důstojným místem ke splnění občanské povinnosti, jistě více než základní škola J. Fučíka, kam jsem docházel doposud. Dle členů volební komise je prý lístků dost a dokázali by uspokojit dvě stě příchozích, nakonec se ukázalo, že svůj hlas odevzdalo pouze osmdesát jedna voličů, příjemné však bylo, že všech osmdesát jedna hlasů bylo platných, takže jsme očividně chybu neudělali. Po návštěvě úřadu jsme navštívili známou restauraci Mornar, kde se v elegantním, avšak neokázalém prostředí nabízejí speciality srbské kuchyně. Snad emoce povzbuzené předvolební kampaní, snad nadměrná konzumace ovocných destilátů způsobily, že jsme při odchodu byli vesele naladěni a nevím jak se mohlo stát, že se v našem pokoji ocitla požární kniha z recepce, do které navíc neznámý vandal namaloval vulgární obrázky. Naštěstí se podařilo nepozorovaně knihu vrátit na její místo. Hotel Slavija nabízí neopakovatelně ohavnou snídani, detaily museli pilovat celé roky. Třeba tu velkou mísu s polévkovou lžící a odhadem tak kilem cukru coby cukřenku. Nebo automat, ze kterého teče žlutá sladká tekutina a je na něm fotografie pomeranče. Párky se obvykle také nekrájí podélně a poté příčně na zhruba tři centimetry dlouhé kousky. Nemálo je zajímavá i podzemní garáž, které vládne pan garážmistr, který dokáže díky letitým zkušenostem hravě zaparkovat nejméně třikrát větší počet vozů než je původní počet parkovacích míst.

025

V teplém podzimním dni, který následoval jsme se prošli po Kalemegdanu, nemohl jsem si nevšimnout, že Bělehradu vládnou legíny. Je to hezká móda, možná až moc v některých případech. Město je město, ale nejvíc zábavy se beztak zažije v provincii a proto jsme zamířili do mé milované Kuršumlije, jednoho z nejchudších okresů srbských. V místní nádražce je vše v pořádku a jako vždy jsme dostali jednu z nejlepších hostin na celém Balkáně. Jen mne zarmoutilo, že před pár měsíci se dostal do finančních problémů nišský pivovar a výroba tak byla bohužel zastaveno. Otázka je, jestli se ještě někdy rozeběhne. Připadal jsem si jako při ztrátě rodinného přítele. Stačili jsme ještě navštívit Djavolju varoš, jeden ze sedmi divů světa, který se díky spolčení NATO, CIA, EU a Vatikánu do seznamu divů nezaslouženě nedostal, blízkou etno restauraci nabízející jehněčí vzrušující kvality a jeden z prvních Nemanjičovských manastýrů a jelo se domů. Ještě předtím jsme vlastně byli pozváni na oslavu, kde mne zaujal místní zvyk v podobě velké sklenice kořalky, která koluje mezi hosty, kteří si navzájem připíjejí a obsah sklenky konzumují. Atmosféra po těchto přípitcích je fenomenální.

165

Cestou zpět jsme koupili co jsme mohli, mimojiné jsem objevil nový nový zdroj na papriky ve smetaně v městečku Blace. Malá místní mlékárna vyrábí skutečně veledobré papriky v nemálo tučné smetaně zakysaného typu, ale také sýr feta, převelice jemný a chutný. Samozřejmě nešlo nevzít pár desítek kilo pomidorů, pár pytlů paprik, papriky sušené, pálivé nakládané a ještě pálivější sušené. Pan Eskić nám připravil dostatečnou zásobu ajvaru a zavařenin, přibrali jsme ještě nějaká nakládaná rajčata a ovocný desilát, který jsem tentokrát koupil v horské vísce nedaleko od kosovské hranice od dojemně vypadajících staříků, kteří nám na cestu dali ještě pár jablíček. Plni dojmů a proviantu jsme vyrazili na sever a po několika hodinách dorazily zpět do hl.m., plni dojmů a paprik. Něco mi říká, že ani tohle nemalé množství šmakulád nevydrží věčně a bude brzy třeba doplnit zásoby.

150

Balkanska moda

Přítel Ben mne upozornil na nově otevřený butik v pražské městské části pátého typu, který je prý zaměřen na oděvy z Balkánského poloostrova. Představoval jsem si obchůdek plný falešných tílek Armani, teplákových souprav s pruhy a kožených bund. To tady přesně chybělo. Jen nevím, jestli lze oděvní standardy jihovýchodní Evropy přenést do kotliny. Zanedlouho jsem šel okolo a nápadná výloha mne vtáhla. Zvědavě jsem tedy nakoukl dovnitř, za pultíkem seděl muž v pestrém saku, který vypadal jako Sandokan bez vousů. Okolo něj bylo rozestavěno několik figurín oblečených v hadříkách, za které by se pouliční prodejci v Šutce nemuseli stydět.

By jsem nadšen a ihned jsem se balkánského Kabira ptal, odkud ty parády dováží. Koukal se nechápavě, asi měl podezření, že se jedná o kontrolu. Po vzoru činných orgánů jsem tedy pomalu a hlasitě z o p a k o v a l  o t á z k u. „Z mimočeska,“ zněla pánova hbitá odpověď. Překvapen takovou mírou konkrétnosti jsem pokýval hlavou a poděkoval. Přeji obchůdku hodně štěstí, myslím, že ho bude vážně potřebovat.

012_2

Ať žije život

Přítel Aljoša mne upozornil na tuze zajímavou výstavu, která je otevřena v prostorách bývalého obchodního domu Bělehrad v současném Bělehradě. Expozice, jejíž název je Ať žije život, mapuje život občana bývalé Jugoslávie za dob, kdy byla na mapě Evropy současná bývalá Jugoslávie Jugoslávií nebývale současnou. Zaradoval jsem se, poslední dobou jsem kulturu zanedbával a na Balkánském poloostrově nejvíce, vždycky dostane nezaslouženě přednost jehněčí. U vstupu na kulturní událost mne mile překvapila instalace kultovního červeného kiosku laminátového typu, ve kterém pohledné děvče prodávalo párky v housce, vlastně v housce. Podobné stánky krášlily celou zemi a ještě dnes je možné se s nimi potkat. V rámci kulturního života jsem o jednu proci požádal, nakonec uzenina byla součástí výstavy a tudíž se nejednalo o pouhé obžerství. Kulturní uzenka byla stylová, zářivě růžový párek přelitý zářivě žlutou hořčicí v tuhé žemličce, jako za starých časů.

V přízemí se nacházely ukázky socialistické garderóby místních značek, automobil Zastava a kinoteatr, kde jsme zhlédli krátký film o rodině, která je základem státu, o závodním stravování a anketu mezi pracujícími, kteří sršeli optimismem. V dalším podlaží se nacházely exponáty připomínající cestování, sport, pracovní akce a další fenomény bývalého impéria. Velice interesantní byla čichová ukázka, zejména voda po holení Brion a vůně bulharských růží ve mně zůstane dlouho zapsána. Ocenil jsem i přehlídku dobových potravin, respektive ambaláží. Některé mi chyběly. Dobře si kupříkladu pamatuji na plastové míčky, které obsahovaly zmrzlinu, stačilo odklopit jednu ze „záplat“ míčku a plastovou lopatičkou se pustit do pochutiny. Nechyběl naopak obal taveného sýru Zdenka, který se vyrábí v téměř nezměněné podobě dodnes. Nechyběly ani buclaté pivní lahve. Chodemmimo jsem si všiml, že se znovu v prodeji objevilo bělehradské pivo BiP. Mezi všemi limetkami, citrusy a granátovými jablky vypadá jeho reklama s heslem „pivo s příchutí piva“  zábavně.

Zlatým hřebem výstavy byla závodní jídelna, všiml jsem si ve vitríně právě staronového piva BiP a požádal dívku za pultem o jednu lahev. Mé přání však oslyšela, prý musí počítat tržbu. Nebyl jsem si jistý, jestli se jednalo o součást výstavy nebo nějaké nedorozumění při předávání směn. Místo menzy jsme tedy zavítali do improvizované učebny, kde bylo možné vyzkoušet si pyjonýrský šátek a čapku, najít svou polohu na globusu či zanechat v písance odpověď na některou z rafinovaně položených otázek stran povolání, zájmů či oblíbených jídel a nápojů návštěvníků. Bez ohledu na profesi všichni dávali přednost domácí kuchyni, čemuž se příliš nedivím. Při čtení názvů všech těch šmakulád mi poněkud vytrávilo a tudíž jsme další kulturní program přesunuli do jedné z malebných restaurací Skadarlije, Montmartru bělehradského typu. Výstava ve mne zanechala hluboký dojem, některé exponáty, jako třeba znak SFRJ, kteří vytvořili horníci ze všech rud, které se na území státu těžily, si budu pamatovat dlouhou. Uvítal bych podobný projekt zaměřený na československé reálie, tuzemský sentiment sice není přiživován výraznou změnou životní úrovně k horšímu, přesto je na co vzpomínat. Jen nevím, kde by se do stánku na levnou krásu sháněly neseparátní uzenky.

Drina čili život štěněte

Ve východní části Republiky Srbské, nedaleko hranice s Republikou Srbsko, leží městečko Višegrad, které chodemmimo nemá s onou Višegradskou čtyřkou zhola nic společného. Protéká jím řeka Drina a z jejích modrozelených vod se hrdě tyčí kamenný most, který zde nechal před věky postavit Mehmed Paša Sokolović, velice interesantní postava balkánských dějin. Jiný velikán, spisovatel Ivo Andrić, napsal o mostu a lidech okolo něj na konci druhé světové války román Most na Drině, své životní dílo, za které si vysloužil  cenu Nobelova typu. Velký spisovatel má v srbské metropoli své malé muzeum, jenž se nachází v bytě, ve kterém literát strávil poslední roky svého života. Krom výše zmíněné medaile je k vidění i zachovalé vybavení předsíně, obývacího pokoje či mistrovy pracovny. Obzvláště pozoruhodná je možnost návštěvy toalety, kterou používal slavný nositel nobelovky.

Vraťme se ale od prkénka, které znamená svět, zpět do Višegradu. Po letech stagnace zde začal další slavný Balkánec, režisér, spisovatel,  hudebník a antiglobalista E. N. Kusturica stavět na břehu řeky městečko symbolicky pojmenované Andrićgrad.  U mostu již prodávají magnety na chladničku s hlavou prozaika a nápisem GRAD a jistě bych se před pár dny osobně přesvědčil, jak daleko je výstavba, kdyby někdo doprostřed mostu neumístil to nejroztomilejší štěňátko z celého západního Balkánu a přilehlého okolí. Hned naproti mramorové desce s klikyháky a ryskou ukazující stav vodní hladiny v roce 1896 sedělo nešťastně se tvářící psí koťátko a dojemně koukalo. Myslím si o dovážení zvířátek z dovolené své a nikdy bych do vozu podobný chlupatý suvenýr nevzal. Kdyby se ale netvářilo tak dojemně. Nakonec těch pár granulí se vždycky najde. Miska sýra, který jsme měli shodou okolností ve voze, v psíkovi zmizela rychlostí světla. Zhltnul by jistě více, ale vzpomněl jsem si na rady navrátilců z koncentračních táborů a zachoval se zodpovědně.

Pejsek brzy usnul, sice nepředl, ale jinak vypadal spokojeně. Vymyslet jméno nebyl žádný problém, bude to Mehmed Paša. Jméno je to stylové i proto, že je třeba spící bonzaj psa propašovat do EU. První hranici překonal celkem snadno v krabici pod sedačkou, jen sebou občas ve spánku neklidně trhal, hádám, že se mu zdálo o roce 1896.. Nechali jsme tedy Mehmeda Pašu spát v krabici a vydali se na oběd. Během něj žena navrhla, že by bylo příhodné psíka „vybrat“, což jsem moc nechápal, když si on vybral nás. Po několika náznacích jsem konečně pochopil, jaké „vybrání“ měla na mysli a solidárně jsem byl proti. K nejhoršímu nedošlo, Mehmed Paša nás pěkně převezl, díky čemuž si vysloužil nové jméno, neb jsem naznal, že Mehmed není pro fenku to pravé ořechové. Drina Mehmed Paša Sokolović von Višegrad, krásný exemplář Bosenského mostaře. Výstavní. Zcela bez souvislosti s ideou o „vybrání“ se vzápětí udělalo psíčkovi kyselo a jistě omylem znečistil mé choti texasky.

073

Velká říjnová rekreace

Pokud ještě někdy vyrazím k Jaderskému moři, bude to výlučně  v říjnu. Pryč jsou totiž nepříjemné hice, pryč jsou davy tůristů chytajích bronz, pryč jsou kolony na hranicích, sezónní příplatky a obnažená ňadra rekreantek, odvádějící pozornost našince od rozečtené knihy. Postrádal jsem jen stánky se souvenýry, neboť jsem měl spadeno na nějaký vkusný plastický magnet s delfínem či mušlí, kterým bych obohatil svou sbírku kýčovitých upomínkových předmětů na dveřích chladničky. Jak příjemné však byly prázdné pláže, vylidněný kemp a odměřené paprsky podzimního typu. Jen veškerá pozornost žebravých kotů se soustředila na jediné návštěvníky areálu. U azurového Jadranu bylo zkrátka tak příjemno, že jsem s chutí vydržel válet se na pobřeží celý den, vlastně jen půl dne, tedy konkrétně určitě přes hodinu, i tak je to ale osobní rekord za posledních několik let. Tuze příjemné to bylo. Tento způsob podzimu zdá se mi vůbec velice šťastný a to chorvatští soudruzi nazývají měsíc říjen listopadem. My jsme samozřejmě nebyli v zemi předražených olihní a genocidy, nýbrž jsme naše paštiky dovezli do pravoslavného Montenegra.

Sdílím plně nadšení pana Rybáře pro slanou vodu, avšak cestování v plavném voze po hornatém Balkánu je ještě lepší. A tak dostalo přednost. Pouštím se na tenký led, ale myslím, že plavba hvězdoletem po jihovýchodní Evropě je dost možná ještě příjemnější než popíjení kvašených nápojů spojené s debatou o literatuře, vědě a umění. Tedy ne že by na blekotání nad pivem Jelen nedošlo. Všechny cesty vedou nejprve do Bělehradu, však je to taky pravá „metropola“, jak říkají místní, tento fakt dokladují tím, že dosud je metro postaveno  jen do „pola“. Srbské hlavní město se připravovalo na průvod pohlavních menšin, o čemž svědčily nápisy na fasádách. Nakonec byl pochod zakázán, aby nebyl narušen veřejný pořádek. Majitelé butiků se západním zbožím v centru města si jistě oddychli. Bývá zvykem, že potyčky s orgány se následně mění v poctivé rabování. Vůbec se mi líbí ta balkánská tradice psaní po zdech. Asi nejzábavnější považuji nápis na ochozu stadionu Červené hvězdy, tedy na legendární Marakaně, kterou v kotlině proslavil hlavně neméně legendární Panenkův dloubák z roku 1976, na zeď stadionu kdosi modrým sprejem nastříkal vyznání, že „lepší je dcera kurva než syn policajt“. Ale je spousta neméně úderných nápisů. Kupříkladu slogan „politici na parádě a národ na barikádě“, poukazující na to, že zatímco někteří zástupci lidu podporovali průvod mužů v kožených slipech v ulicích hlavního města, na severu Kosova již dlouhé týdny lidé brání barikády u administrativních přechodů, v kterých někteří spatřují přechody hraniční. Chodemmimo je zítra 70. výročí od největšího masakru, jakého se dopustili němečtí okupanti za druhé světové války na srbském území, kdy v Kragujevci postříleli několik tisíc civilistů, včetně kompletního žactva místního gymnázia a profesorského sboru. Velmi vkusné je, že v „předvečer“ výročí byli vyslání ozbrojení němečtí vojáci KFOR proti Srbům na barikádách.

Rád se vracím na stejná místa, opakování je přeci matkou moudrosti, ale proč nepoznat něco nového. City of Jagodina jsem navštívil poprvé a rázem byl pln dojmů. Nečekal jsem bůhvíjakou riviéru, ale klihovitá zapadákovitost byla přesto nad mé síly. Už paní recepční v hotelu, který svůj původ v dobách vlády jedné strany nijak nezastíral, mne zaskočila, když vyžadovala policejní přihlášku, bez které se prý nemůžeme ubytovat. Nakonec se vše během půlhodinky a několika telefonátů na milic policii vyjasnilo a směli jsme zůstat. Odměnou nám byl ryzí interiér pozdních sedmdesátých let, který nebyl nijak měněn, s výjimkou opotřebení. Obzvlášť vkusný byl salonek s poetickým názvem „Ćuran“. Ovšem nic nelze vytknout okolní krajině, plné vinohradů, půvabně zvlněné, tu a tam osazené nějakým tím středověkým monastýrem. Zajímavé je, jak harmonicky se mohou doplňovat stará a nová místa, obzvláště v případě, že po krujzování malebnými panorámaty a vizitaci několika klášterů s unikátní architekturou, se dojede do nejlepší restaurace celého Balkánu s unikátní domácí kuchyní. Návštěva v podniku Lepi Boro je svátkem, kdyby jej chtěl někdo z čtenářů navštívit, což rozhodně doporučuji, nalezne ho v Kraljevu v ulici „Oktobarskih žrtava“, která je pojmenována právě na počest německými soudruhy zmasakrovaných civilistů z předchozího odstavce. Největší atrakcí je vždy čorba, polévka plné chuti se spoustou zeleniny a hlavně jemně rozvařeného masa, které se na jazyku jen rozpadá. Polévka je vždy obřadně nalita starším číšníkem z polévkové mísy a nesmí chybět ještě horké pečivo. Pomník poctivé balkánské kuchyně. Nabídka hlavních jídel je také bohatá, nemluvě o porcích,  a jediným nešvarem tak je, že po olbřímí porci výtečné polévky již zbyde místo nanejvýš na jeden chod. Lepi Boro je chrám šumadijských pokrmů.

Přesunuli jsme se do západního Srbska, kde jsme navštívili město Užice, se kterým si historie v minulém století hned dvakrát nepěkně zahrála. Nejprve jej zničili němečtí okupanti, ano předci oněch mírotvorvů, kteří ruší barikády, poté vzhled města dodělali komunističtí plánovači a hlavně betonáři. Panoramatu proto vévodí čtrnáctipatrový hotel Zlatibor, ne nepodobný vesmírné lodi. Specialitou užických Srbů je komplet lepinja, což je obzvlášť zajímavá šmakuláda. Z lepinje (pečivo vypadající jako velká žemle) se uřízne vršek, vydlabe se střídka, smíchá s kajmakem (originálně zpracovaný mléčný tuk) a vejcem a dá se spolu s odkrojkem zapéct do trouby. Znalci si poručí, jak moc vypečený chtějí vnitřek mít. Poté se to vyjme z trouby a celé se to poleje takzvaným pretopem, tedy šťávou vypečenou z temperovaného jehněte. Bohatě poleje. Přiklopí pokličkou a konzumuje. Je to krapet tučnější, ale rafinovaně dobré. Ale nezůstali jsme jen u jídla samozřejmě. Uklonili jsme se památce hrdinů z Kadinjače a podivili se kretivitě architektů pietního místa. Vystoupali do pohoří Tary, prohlédli si monumentální vyhlídku a konečně jsem také navštívil Kusturicovo dřevěné městečko blízko hranice s Bosnou, okolo kterého jsem vícekráte projížděl, avšak dosud neviděl. A bylo co vidět. Socha Džoniho Depa v životní velikosti, bizarní vozidla a spousta historických roubenek v uličkách pojmenovaných po světových velikánech jako byli třeba Fellini, Andrić, Che Guevara a další. Vkusný, dřevěný, antiglobalizační dyznylend.

Kousek za hranicí mezi Republikou Srbsko a Republikou Srbskou se nachází městečko Višegrad, které není známé onou Višegradskou čtyřkou, protože ta je z úplně jiného Višegradu, alébrž úchvatným mostem, který zde nechal postavit slovutný Mehmed Paša Sokolović, významný turecký činovník poturčeného typu. Přesně před padesáti lety obdržel srbský spisovatel Ivo Andrić, po kterém je pojmenována jedna z ulic i v Kusturicově, Nobelovu cenu za literaturu právě za román Most na Drině, který vypráví o této skvostné stavbě a lidech okolo ní. Mimojiné je hezky popsána pasáž, kdy je chycen vandal sabotující výstavbu a mezi půlky je mu vražen kůl, na kterém za několik stránek bolestivě skoná. Pocta pana Kusturici panu Andrićovi však nekončí pojmenováním ulice (nakonec nejen ulice), ale dokonce ve Višegradu staví další projekt, přezdívaný Andrićgrad či Kamengrad. A stejně jako za dob Mehmeda Paši je významná stavba významným zdrojem příjmu pro zdejší chudé obyvatelstvo, které na tom nebylo nijak dobře v době, kdy ještě přes most nejezdily karavany z Cařihradu a není na tom samozřejmě růžově ani dnes, kdy most spolu s městem pozbyl svůj strategický význam. Významný ale je a to dokládal i autobus japonských turistů, kteří si zaznamenávali jedinečnou stavbu všemi možnými způsoby. Jestlipak byl Andrićův román přeložený i do japonštiny?

Do Sarajeva je to již jenom kousek. A samozřejmě navštívit Sarajevo a nedat si pár čevápů je jako navštívit Thajsko a neobcovat s lejdybojem. Nebo minimálně něco podobného. Navštívil jsem také nedaleko žijící přízeň a krom jiného vyfasoval přebytky ze zahrádky. Marně jsem se bránil, že cestovat přes půl Evropy s banánovkou zemáků není nejlepší nápad, prostorný zavazadelník je musel spolknout. Stále si myslím, že nejlepší čeváp produkuje podnik s úderným názvem Željo, jakkoli jistě nejsou špatné ani ostatní, nicméně král může být pouze jeden. A král prostě umí. Hned bych si dal znovu těch deset šťavnatých, kouřem ovoněných válečků v tukem nacucaném somunu, o kterém si „zasloužilý alkoholik a sklep-mistr Hanák“ mylně domnívá, že se jedná o pitu. Jenže ono je logické, že je v tom zmatek, když se pita prodává v buregdžinici.  Cesta ze Sarajeva do černohorského Nikšiće vypadá jako všelicos jiného než jako mezinárodní komunikace. Bylo mi předem řečeno, že cesta je dost úzká, přesto mne několikrát překvapilo, jak moc úzká uměla být. Také bych čekal na mezinárodní magistrále méně volně pobíhajících hospodářských zvířat, tedy stád hospodářských zvířat. Ovšem rázovitý balkánský kolorit to splňovalo zcela a to nemluvím o dechberoucím kaňonu řeky Piva (ne, není to ta řeka piva z oné odrhovačky).

O městě Nikšić jsem si myslel, že je to menší zapadákov, zřejmě jsem přihlížel k tomu, že ve městě je známý pivovar. Po hodinovém křižování ulic a hledání restaurace s širší nabídkou než jsou teplé a studené nápoje jsme se vrátili na hotel. Hotel byl také lety prověřený. Nijak mne nepřekvapilo, když jsme ráno zjistili, že neteče voda, zato mne překvapila dáma v recepci, která na mou stížnost dotčeně odpověděla, že voda neteče nikde. Když jsem se divil, divila se také, protože mezi osmou a desátou přece neteče voda nikdy. Ohradil jsem se, že by bylo dobré to říct při příchodu do hotelu a paní se také ohradila, že předchozí večer neměla službu. Nejsem příli popudlivý člověk, ale toto mne dopálilo a oznámil jsem jí, že za takové služby platit nebudu, na což mi hbitě odvětila, že mi potom nevrátí pas a je to. To už jsem měl před očima mžitky a nechal si zavolat ředitele, náměstka, prostě nějakého dežurného představeného. Po nepříliš chutné snídani, která byla klasicky po černohorsku servírována z vozíku, protože kdo by se s těmi talíři pořád tahal, mimo jiné začínám věřit těm srbským pověrám o černohorské lenosti, se dostavil muž v košili, který mi s úsměvem oznámil, že mne chápe a že vina je přece na městském vodovodu. Po dlouhé debatě, při které padlo mno naprosto nepochopitelných argumentů nakonec pokývl hlavou, řekl že tomu již rozumí a směrem k milé ženě za pultem pronesl, ať nám započítá slevu. Inu pro co jiného než těch deset procent jsem se dohadoval. V nepoměru k líné pakáži z města je prastarý manastýr Ostrog, který mniši vystavěli vysoko ve skále, ke které vede cesta přímo křížová.

Cestou od moře jsme se zastavili v nejhezčím hercegovském měste Trebinje, které vyniká mediteránským espritem a podnebím. V jedné z konob pustého Popova pole jsme pojedli chutné jehněčí lešo a vydali se vzhůru do hor. Je jen málo tak pěkných míst na cestě jako národní park Sutjeska. Jízda po podemleté silnici bez svodidel dělá z přejezdu hor zážitek přímo adrenalinový. Hodně neuvěřitelný je také betonový památník abstraktního typu v Tjentišti, místě bojů hrdinných partyzánů s německými okupátory, jejichž potomci jsou dnes na barikádách, což je potřeba připomínat. Dokonce právě probíhá sanace přilehlého muzea, takže jsme mohli nahlédnout dovnitř a pokochat se pohledem na fresky s antifašistickou tématikou tvořené klasickou italskou metodou. Výtvarníci vzali svůj úkol jako stranický závazek a malování fašounů si užili. Paťatí kostlivci pištící na píšťaly připomínající hlavně kulometu, bubnující na bubny lidskými hnáty a ničící vše, po čem projdou byli impozantní. I soudruh Tito v barvě a nadživotní velikosti, jen mu nějaký kazisvět vyškrábal oči. Mimochodem byla o této slavné bitvě, které se také říká Pátá nepřátelská ofenzíva, v sedmdesátých letech natočena historický epopej, ve které pana maršála ztvárnil Richard Burton. Natáčení se prý protáhlo, protože mistr byl již v poledne v takovém stavu, že se neudržel na nohou. A takovou měl doma ženu.

Vše pěkné zákonitě jednou končí a tak nezbylo než se vrátit do Srbistánu, cestou nakoupit chutné uzeniny u pana Grboviće a na tržnici nějakou tu zeleninu a další šmakulády. Nakonec byl prostorný zavazadelník zaplněn do posledního místečka a když jsem viděl, že zadní kola jsou zapadlá jako oči fašounských smrťáků, měl jsem ze zpáteční cesty trochu strach. Avšak na kvalitní vůz s hvězdou je spoleh a bez zaváhání nás dopravil zpátky do hl. m. Jen panu celníkovi na eurounijní hranici bylo divné, proč je automobil tak zatížen, ale když pod pytlem paprik objevil bednu brambor, již se na nic neptal. Jen s chutí zalistoval obsahem časopisu pro pány, který jsem z víceméně vědeckých pohnutek zakoupil na poslední pohoně před schengenským životním prostorem. Napříště tak vím, jak na ně, pod obnaženými těly dívek zkusím propašovat více  cigaret značky Drina a ovocných destilátů, abych lépe snášel čas do další cesty. Jen se bojím, že pro letošek už jsem se narajzoval dost.