Sdílím plně nadšení pana Rybáře pro slanou vodu, avšak cestování v plavném voze po hornatém Balkánu je ještě lepší. A tak dostalo přednost. Pouštím se na tenký led, ale myslím, že plavba hvězdoletem po jihovýchodní Evropě je dost možná ještě příjemnější než popíjení kvašených nápojů spojené s debatou o literatuře, vědě a umění. Tedy ne že by na blekotání nad pivem Jelen nedošlo. Všechny cesty vedou nejprve do Bělehradu, však je to taky pravá „metropola“, jak říkají místní, tento fakt dokladují tím, že dosud je metro postaveno  jen do „pola“. Srbské hlavní město se připravovalo na průvod pohlavních menšin, o čemž svědčily nápisy na fasádách. Nakonec byl pochod zakázán, aby nebyl narušen veřejný pořádek. Majitelé butiků se západním zbožím v centru města si jistě oddychli. Bývá zvykem, že potyčky s orgány se následně mění v poctivé rabování. Vůbec se mi líbí ta balkánská tradice psaní po zdech. Asi nejzábavnější považuji nápis na ochozu stadionu Červené hvězdy, tedy na legendární Marakaně, kterou v kotlině proslavil hlavně neméně legendární Panenkův dloubák z roku 1976, na zeď stadionu kdosi modrým sprejem nastříkal vyznání, že „lepší je dcera kurva než syn policajt“. Ale je spousta neméně úderných nápisů. Kupříkladu slogan „politici na parádě a národ na barikádě“, poukazující na to, že zatímco někteří zástupci lidu podporovali průvod mužů v kožených slipech v ulicích hlavního města, na severu Kosova již dlouhé týdny lidé brání barikády u administrativních přechodů, v kterých někteří spatřují přechody hraniční. Chodemmimo je zítra 70. výročí od největšího masakru, jakého se dopustili němečtí okupanti za druhé světové války na srbském území, kdy v Kragujevci postříleli několik tisíc civilistů, včetně kompletního žactva místního gymnázia a profesorského sboru. Velmi vkusné je, že v „předvečer“ výročí byli vyslání ozbrojení němečtí vojáci KFOR proti Srbům na barikádách.

Rád se vracím na stejná místa, opakování je přeci matkou moudrosti, ale proč nepoznat něco nového. City of Jagodina jsem navštívil poprvé a rázem byl pln dojmů. Nečekal jsem bůhvíjakou riviéru, ale klihovitá zapadákovitost byla přesto nad mé síly. Už paní recepční v hotelu, který svůj původ v dobách vlády jedné strany nijak nezastíral, mne zaskočila, když vyžadovala policejní přihlášku, bez které se prý nemůžeme ubytovat. Nakonec se vše během půlhodinky a několika telefonátů na milic policii vyjasnilo a směli jsme zůstat. Odměnou nám byl ryzí interiér pozdních sedmdesátých let, který nebyl nijak měněn, s výjimkou opotřebení. Obzvlášť vkusný byl salonek s poetickým názvem „Ćuran“. Ovšem nic nelze vytknout okolní krajině, plné vinohradů, půvabně zvlněné, tu a tam osazené nějakým tím středověkým monastýrem. Zajímavé je, jak harmonicky se mohou doplňovat stará a nová místa, obzvláště v případě, že po krujzování malebnými panorámaty a vizitaci několika klášterů s unikátní architekturou, se dojede do nejlepší restaurace celého Balkánu s unikátní domácí kuchyní. Návštěva v podniku Lepi Boro je svátkem, kdyby jej chtěl někdo z čtenářů navštívit, což rozhodně doporučuji, nalezne ho v Kraljevu v ulici „Oktobarskih žrtava“, která je pojmenována právě na počest německými soudruhy zmasakrovaných civilistů z předchozího odstavce. Největší atrakcí je vždy čorba, polévka plné chuti se spoustou zeleniny a hlavně jemně rozvařeného masa, které se na jazyku jen rozpadá. Polévka je vždy obřadně nalita starším číšníkem z polévkové mísy a nesmí chybět ještě horké pečivo. Pomník poctivé balkánské kuchyně. Nabídka hlavních jídel je také bohatá, nemluvě o porcích,  a jediným nešvarem tak je, že po olbřímí porci výtečné polévky již zbyde místo nanejvýš na jeden chod. Lepi Boro je chrám šumadijských pokrmů.

Přesunuli jsme se do západního Srbska, kde jsme navštívili město Užice, se kterým si historie v minulém století hned dvakrát nepěkně zahrála. Nejprve jej zničili němečtí okupanti, ano předci oněch mírotvorvů, kteří ruší barikády, poté vzhled města dodělali komunističtí plánovači a hlavně betonáři. Panoramatu proto vévodí čtrnáctipatrový hotel Zlatibor, ne nepodobný vesmírné lodi. Specialitou užických Srbů je komplet lepinja, což je obzvlášť zajímavá šmakuláda. Z lepinje (pečivo vypadající jako velká žemle) se uřízne vršek, vydlabe se střídka, smíchá s kajmakem (originálně zpracovaný mléčný tuk) a vejcem a dá se spolu s odkrojkem zapéct do trouby. Znalci si poručí, jak moc vypečený chtějí vnitřek mít. Poté se to vyjme z trouby a celé se to poleje takzvaným pretopem, tedy šťávou vypečenou z temperovaného jehněte. Bohatě poleje. Přiklopí pokličkou a konzumuje. Je to krapet tučnější, ale rafinovaně dobré. Ale nezůstali jsme jen u jídla samozřejmě. Uklonili jsme se památce hrdinů z Kadinjače a podivili se kretivitě architektů pietního místa. Vystoupali do pohoří Tary, prohlédli si monumentální vyhlídku a konečně jsem také navštívil Kusturicovo dřevěné městečko blízko hranice s Bosnou, okolo kterého jsem vícekráte projížděl, avšak dosud neviděl. A bylo co vidět. Socha Džoniho Depa v životní velikosti, bizarní vozidla a spousta historických roubenek v uličkách pojmenovaných po světových velikánech jako byli třeba Fellini, Andrić, Che Guevara a další. Vkusný, dřevěný, antiglobalizační dyznylend.

Kousek za hranicí mezi Republikou Srbsko a Republikou Srbskou se nachází městečko Višegrad, které není známé onou Višegradskou čtyřkou, protože ta je z úplně jiného Višegradu, alébrž úchvatným mostem, který zde nechal postavit slovutný Mehmed Paša Sokolović, významný turecký činovník poturčeného typu. Přesně před padesáti lety obdržel srbský spisovatel Ivo Andrić, po kterém je pojmenována jedna z ulic i v Kusturicově, Nobelovu cenu za literaturu právě za román Most na Drině, který vypráví o této skvostné stavbě a lidech okolo ní. Mimojiné je hezky popsána pasáž, kdy je chycen vandal sabotující výstavbu a mezi půlky je mu vražen kůl, na kterém za několik stránek bolestivě skoná. Pocta pana Kusturici panu Andrićovi však nekončí pojmenováním ulice (nakonec nejen ulice), ale dokonce ve Višegradu staví další projekt, přezdívaný Andrićgrad či Kamengrad. A stejně jako za dob Mehmeda Paši je významná stavba významným zdrojem příjmu pro zdejší chudé obyvatelstvo, které na tom nebylo nijak dobře v době, kdy ještě přes most nejezdily karavany z Cařihradu a není na tom samozřejmě růžově ani dnes, kdy most spolu s městem pozbyl svůj strategický význam. Významný ale je a to dokládal i autobus japonských turistů, kteří si zaznamenávali jedinečnou stavbu všemi možnými způsoby. Jestlipak byl Andrićův román přeložený i do japonštiny?

Do Sarajeva je to již jenom kousek. A samozřejmě navštívit Sarajevo a nedat si pár čevápů je jako navštívit Thajsko a neobcovat s lejdybojem. Nebo minimálně něco podobného. Navštívil jsem také nedaleko žijící přízeň a krom jiného vyfasoval přebytky ze zahrádky. Marně jsem se bránil, že cestovat přes půl Evropy s banánovkou zemáků není nejlepší nápad, prostorný zavazadelník je musel spolknout. Stále si myslím, že nejlepší čeváp produkuje podnik s úderným názvem Željo, jakkoli jistě nejsou špatné ani ostatní, nicméně král může být pouze jeden. A král prostě umí. Hned bych si dal znovu těch deset šťavnatých, kouřem ovoněných válečků v tukem nacucaném somunu, o kterém si „zasloužilý alkoholik a sklep-mistr Hanák“ mylně domnívá, že se jedná o pitu. Jenže ono je logické, že je v tom zmatek, když se pita prodává v buregdžinici.  Cesta ze Sarajeva do černohorského Nikšiće vypadá jako všelicos jiného než jako mezinárodní komunikace. Bylo mi předem řečeno, že cesta je dost úzká, přesto mne několikrát překvapilo, jak moc úzká uměla být. Také bych čekal na mezinárodní magistrále méně volně pobíhajících hospodářských zvířat, tedy stád hospodářských zvířat. Ovšem rázovitý balkánský kolorit to splňovalo zcela a to nemluvím o dechberoucím kaňonu řeky Piva (ne, není to ta řeka piva z oné odrhovačky).

O městě Nikšić jsem si myslel, že je to menší zapadákov, zřejmě jsem přihlížel k tomu, že ve městě je známý pivovar. Po hodinovém křižování ulic a hledání restaurace s širší nabídkou než jsou teplé a studené nápoje jsme se vrátili na hotel. Hotel byl také lety prověřený. Nijak mne nepřekvapilo, když jsme ráno zjistili, že neteče voda, zato mne překvapila dáma v recepci, která na mou stížnost dotčeně odpověděla, že voda neteče nikde. Když jsem se divil, divila se také, protože mezi osmou a desátou přece neteče voda nikdy. Ohradil jsem se, že by bylo dobré to říct při příchodu do hotelu a paní se také ohradila, že předchozí večer neměla službu. Nejsem příli popudlivý člověk, ale toto mne dopálilo a oznámil jsem jí, že za takové služby platit nebudu, na což mi hbitě odvětila, že mi potom nevrátí pas a je to. To už jsem měl před očima mžitky a nechal si zavolat ředitele, náměstka, prostě nějakého dežurného představeného. Po nepříliš chutné snídani, která byla klasicky po černohorsku servírována z vozíku, protože kdo by se s těmi talíři pořád tahal, mimo jiné začínám věřit těm srbským pověrám o černohorské lenosti, se dostavil muž v košili, který mi s úsměvem oznámil, že mne chápe a že vina je přece na městském vodovodu. Po dlouhé debatě, při které padlo mno naprosto nepochopitelných argumentů nakonec pokývl hlavou, řekl že tomu již rozumí a směrem k milé ženě za pultem pronesl, ať nám započítá slevu. Inu pro co jiného než těch deset procent jsem se dohadoval. V nepoměru k líné pakáži z města je prastarý manastýr Ostrog, který mniši vystavěli vysoko ve skále, ke které vede cesta přímo křížová.

Cestou od moře jsme se zastavili v nejhezčím hercegovském měste Trebinje, které vyniká mediteránským espritem a podnebím. V jedné z konob pustého Popova pole jsme pojedli chutné jehněčí lešo a vydali se vzhůru do hor. Je jen málo tak pěkných míst na cestě jako národní park Sutjeska. Jízda po podemleté silnici bez svodidel dělá z přejezdu hor zážitek přímo adrenalinový. Hodně neuvěřitelný je také betonový památník abstraktního typu v Tjentišti, místě bojů hrdinných partyzánů s německými okupátory, jejichž potomci jsou dnes na barikádách, což je potřeba připomínat. Dokonce právě probíhá sanace přilehlého muzea, takže jsme mohli nahlédnout dovnitř a pokochat se pohledem na fresky s antifašistickou tématikou tvořené klasickou italskou metodou. Výtvarníci vzali svůj úkol jako stranický závazek a malování fašounů si užili. Paťatí kostlivci pištící na píšťaly připomínající hlavně kulometu, bubnující na bubny lidskými hnáty a ničící vše, po čem projdou byli impozantní. I soudruh Tito v barvě a nadživotní velikosti, jen mu nějaký kazisvět vyškrábal oči. Mimochodem byla o této slavné bitvě, které se také říká Pátá nepřátelská ofenzíva, v sedmdesátých letech natočena historický epopej, ve které pana maršála ztvárnil Richard Burton. Natáčení se prý protáhlo, protože mistr byl již v poledne v takovém stavu, že se neudržel na nohou. A takovou měl doma ženu.

Vše pěkné zákonitě jednou končí a tak nezbylo než se vrátit do Srbistánu, cestou nakoupit chutné uzeniny u pana Grboviće a na tržnici nějakou tu zeleninu a další šmakulády. Nakonec byl prostorný zavazadelník zaplněn do posledního místečka a když jsem viděl, že zadní kola jsou zapadlá jako oči fašounských smrťáků, měl jsem ze zpáteční cesty trochu strach. Avšak na kvalitní vůz s hvězdou je spoleh a bez zaváhání nás dopravil zpátky do hl. m. Jen panu celníkovi na eurounijní hranici bylo divné, proč je automobil tak zatížen, ale když pod pytlem paprik objevil bednu brambor, již se na nic neptal. Jen s chutí zalistoval obsahem časopisu pro pány, který jsem z víceméně vědeckých pohnutek zakoupil na poslední pohoně před schengenským životním prostorem. Napříště tak vím, jak na ně, pod obnaženými těly dívek zkusím propašovat více  cigaret značky Drina a ovocných destilátů, abych lépe snášel čas do další cesty. Jen se bojím, že pro letošek už jsem se narajzoval dost.

Nedaleko od Prizrenu se nachází město Orahovac, najít srbskou čtvrť není vůbec těžké, stačí projet špinavou hlavní ulicí okolo několika ušmudlaných provozoven s grilovaným masem, které hrdě nesou jméno nadnárodního řetězce rychlého občerstvení, k největší mešitě ve městě, vybavené dvěma minarety s kvalitním ozvučením. Hned vedle žije posledních několik stovek místních Srbů, kteří se tísní v několika málo křivolakých a strmých uličkách na kopci. Když jsme přijeli, spustil se přívalový déšť a málem nás smetla tsunami špinavé vody a odpadků. Nakonec jsme zdárně dorazili před kostelík ve středu ghetta s několika málo obchůdky a improvizovanou školou a školkou. Ačkoliv po hlavní uličce protékala řeka, v domech voda netekla a nešel ani proud. Jistě, bylo po prudké bouřce, ale navštívil jsem Orahovac několikrát, a obvykle proud alespoň na několik hodin vypadl i bez bouřky. Problémy s elektřinou však neměli soudruzi pod kopcem, kteří z minaretů spustili na uvítanou hlášení místního rozhlasu. I přes tíživé životní podmínky a dvanáct let prožitých v obavách a nejistotě, si místní zachovávají nezdolnou víru a odvahu. Jejich situace se i přes optimistické prognózy evropských úředníků neustále zhoršuje, nejprve se o ně nepostaral stát, poté došlo k problémům i v pravoslavné církvi, zůstaly vlastně jen dvě jistoty, že jsou na vše sami a že dobrovolně neodejdou. I přes nelehký život však místní zůstávají otevření a pohostinní velice velmi a není nad to si při svitu svíčky a pití silného vína z místních vinic zazpívat orahoveckou hymnu „Orahovci zahrado rajská“. Orahovac je tach trochu  rajská zahrada v pekle.

Poblíž Orahovce leží vesnička Velika Hoča, kde je několik středověkých kostelíků, klášter a hlavně otec Milenko, moudrý a srdečný vesnický kněz. Setkání s ním je vždy balzámem a jen mne mrzí, že neumím hrát šachy, protože myslím není lepší místo na šachy, než tamní tichá farní zahrada. Další perlou zdejšího vinařského kraje je manastýr Zočište. Bohužel zdejší kostel ze třináctého století nezapadal do konceptu nového státu plného odpadků a automyček a tak jej albánští soudruzi v roce 1999 vyhodili do vzduchu. Kostel i klášterní komplex se obnovují, obnovené avšak prázdné jsou nějakou dobu i srbské domy v blízkosti. Bohužel se do nich srbští obyvatelé nevrátili včas a tudíž jim albánští sousedé stačili ukrást veškeré cenné vybavení včetně elektrických kabelů. Zlobit se na ně je však stejně moudré jako plísnit štěně, které pomočí tepich poté co je uzavřeno v místnosti. Po návštěvě těchto míst a rozhovoru s duchovními působí nedaleký pomník borcům z tzv. UČK velice nepatřičně, navíc je vkusně tvořen dvojicí ohořelých vraků osobních automobilů  a kamennou deskou se jmény zahynulých. Zřejmě nepřizpůsobili rychlost povaze a stavu vozovky. Rozloučili jsme se s přáteli z Orahovce a pokračovali dále.

V Peči se kdysi vyrábělo pivo vyhlášené v celé bývalé Jugoslávii svou kvalitou, která za poslední roky klesla velice rapidně. Ráno jsem si to plně uvědomil při několikanásobné návštěvě toalety v hotelu Jusaj, na který jakýsi optimista přimaloval tři hvězdičky, přičemž by si tento ubytovací podnik zasloužil maximálně jednu. Personál však na sobě pracuje a za poslední roky se dokonce naučil anglické číslovky. O co je horší ubytování, o to je lepší jídlo v protějším bistru u pana Tonyho, které pracuje nonstop a nabízí různé speciality z  grilu. Pan Tony pobýval část svého života v Německu a tak šveholí jazykem Goethovým a úslužně snáší pochutiny na stůl. Jeden z jeho bratrů dokonce pobýval v Havířově, což je také pěkná vizitka. Všiml jsem si, že u Jusajů rozšířili své podnikatelské aktivity a v přízemí hotelu se nachází prodejna domácích potřeb. Ubytování a plastová umyvadla, tomu říkám diverzifikované portfolio. Naproti hotelu je nádraží, na kterém jsme si mohli hezky zblízka prohlédnout lokomotivu NOHAB, jednu z mála hezkých věcí pod albánskou zprávou. Tento konkrétní kus byl z roku 1958 a ani vagony nevyhlížely zánovně.

Hlavní pečskou atrakcí však není ani stará mašinka ani ramstek pana Tonyho, ale komplex Pečské patrijaršije, nacházející se na okraji města, kde se začíná zvedat rugovský průsmyk. Slovinští vojáci se ukázali oproti italským, kteří manastýr hlídali donedávna, jako méně přísní. Překrásná zahrada plná květin všech možných barev a tvarů působí po průjezdu špinavým a nevzhledným městem jako zjevení, nemluvě o čtyřech prastarých chrámech, které jsou spojeny v jeden celek. Ohlazené kamenné kvádry na podlaze a staletími potemnělé nástěnné malby dávají místu velkolepou atmosféru. Sedmnáct kilometrů jižně od Peči se nachází další klenot srbské středověké architektury, manastýr Visoki Dečani. Cesta vede okolo městského hřbitova, který se pomalu ztrácí pod vrstvou odpadků. Ani v Dečanech není atmosféra příliš prosrbská, hned u odbočky vedoucí ke klášteru jsou umístěny dva pomníky teroristům z UČK v nadživotní velikosti, jeden je vybaven poněkud přehnaně velkou puškou odstřelovacího typu a druhý vysílačkou značky Motorola. Velké umění. O dva kilometry dále se nachází klášter hlídaný italskými vojáky, kteří jej před albánskou chátrou paradoxně hlídali již za druhé světové války. Mimochodem část italských vojáků byla po kapitulaci Itálie v Peči zavražděna a jejich hroby se nachází pod nánosem odpadků na výše zmíněném hřbitově. Dečanský chrám je jedním slovem velkolepý. Nacházejí se zde i ostatky sv. krále Stefana Dečanského, kterému mniši ve čtvrtek věnují překrásnou zpívanou službu.

Zamířili jsme do Kosovské Mitrovice přes etnicky vyčištěné obce Klina a Srbica, které zdobí další realistické sochy udatných albánských bojovníků za svobodu a lidská práva, mezi kterými vyniká jistý Adem Jašari, který vypadá jako Krakonoš. Zajímavý byl i průjezd okolo zbytku srbské vesničky Petrić, je známé, že železo stárne, ale zde stárne velmi rychle i železobeton, soudě alespoň dle rychlosti s jakou mizí ostatky místního kostela z devadesátých let. Ještě loni zde byla  jasně viditelná torza dvou věží, dnes zůstává jen pozůstatek jedné. Za několik let nebude po stavbě ani památky. Během naší cesty se situace na severu provincie zklidnila, byly znovu otevřeny hraniční přechody a v Kosovské Mitrovici byl zrušen výjimečný stav. Hladce jsme proto projeli po známém mostu přes Ibar do severní části. Zde jsem se velmi těšil na své oblíbené občerstvení goránského typu, leč bylo zavřeno. Navštívil jsem alespoň krámek pana Milutina, kde jsem se před třemi lety občerstvoval lahvovým pivem a po seznámení s majitelem jsem byl nejen vpuštěn na toaletu do skládku, ale také mi byla věnována kniha hokynářova předka, který již v roce 1878 sepsal pojednání o tom, jak agresivně si počínají albánští soudruzi. Pan Milutin tehdy projevil přání, abych mu příště přivezl prut na ryby, což jsem učinil až nyní, neb jsem  nedávno nalezl udici v nějaké výhodné akci při návštěvě zábavního řetězce laciných náhražkových potravin. Bylo to milé setkání.

Okolo impozantního a pustnoucího průmyslového komplexu v Trepči jsme se vydali na sever, projeli improvizovanou blokádu srbských obyvatel obcí nedaleko údajné hranice a po kontrole americkými vojáky vjeli koridorem z žiletkového drátu do Srbska spravovaného vládou v Bělehradě. Trochu mne mrzelo, že jsme nemohli stejnou cestou vjet do Kosova, protože při pohledu na vyhořelé budovy bylo jasné, že by po nás těžko někdo chtěl zaplatit ono absurdní pojištění za automobil. Bohužel jsme jeli jinudy a tak jsme placení neušli. Pánové v budce s pojištěním říkali, že netuší, že jinde se podobné pojištění neplatí a tak jsem je seznámil s faktem, že zelená karta platí v celé Evropě včetně Albánie a jen u nich ne. Jsou prý mladý stát a teprve začínají, vysvětlovali mi a já jim na oplátku vysvětlil, že co se mne týče, mohli zůstat státem starým. Dojemný byl také dotaz jejich kolegy z celní správy, jestli pivo v našem prostorném zavazadelníku není srbské. Kosovští Albánci totiž nedávno uvalili embargo na dovoz srbského zboží, údajně reciproční, avšak určitý rozdíl je v tom, že v Kosovu se nic nevyrábí, případně nic co by se dalo exportovat.

Ibarskou magistrálou jsme jeli s určitou úlevou, že jsme opustili albánský mordor, ale zároveň s velmi rozpačitými pocity z viděného. I přes vědomí, že všechno je pouze dočasné a jednou bude Kosovo vráceno komu patří, je rozsah tohoto průšvihu jen těžko uchopitelný. Po desetiletích ignorace vážných problémů a ne zcela jemnovibrační snaze Slobodana Miloševiće o nápravu, se do problému pustil světový četník, který vytvořil stát vycházející z pokřivených kvazihodnot, vedený ničeho se neštítícími gaunery, kteří si ke svým živnostem spočívajícím v obchodu s narkotiky či lidskými orgány přibrali vedení státu a nic z toho nevadilo americkým ani evropským elitám, aby se s nimi poplácávali po ramenou a objímali. Hochům z Prištiny nikdy nechyběly ambice a za podpory západu začínají být čím dál více sebevědomí. Logicky se teď pokusí zmáknout nezbedné Srby ze severu Kosova a budou se těšit spolupráci s vládou Srbska, která sice tvrdí, že nezávislé Kosovo nikdy nepřizná, ale je již pomalu připravena přiznat jeho cestovní doklady, celní razítka či registrační značky automobilů. A tak to Eurounie přece Srbsku vzkazuje, naposledy ústy Frau Merkel, teď pěkně normalizujte vztahy s Prištinou a až jednou budete vstupovat do šťastné rodiny evropských států, tak přeci nebude tak těžké vyměnit šťastné zítřky a vidinu plné lednice za formální přiznání. Jak prosté.

Na opuštěném odpočívadle daleko od civilizace jsme potkali malého roztomilého psíka, který vypadal celkem hladově. Po krátké úvaze jsme se rozhodli pomoci alespoň v tomto malém příběhu a vzali jsme pejska do nejbližší vesnice, kde dostal šišku měkkého salámu, kterou spolkl tak rychle, že jsme měli strach o jeho zdraví. Raději jsme v pokusu kolik salámu se vejde do malého psíka nepokračovali a vytratili se pryč. Paní z obchůdku si o intervenci západu asi také pomyslí své. Vše zlé jsme spláchli báječnou čorbou v kraljevské restauraci Lepi Boro, kde připravují nejchutnější hotovky z celého Balkánu a jak říkal postarší pan číšník, porce jsou bohaté. Malebnou Šumadijí jsme dojeli do Bělehradu, cestou navštívili přítele Aljošu, velmistra spikleneckých teorií, pojedli poslední balkánské speciality a přes Maďarsko se vydali domů. Na hranici kupodivu nedošlo k žádným excesům a kontraband byl dovezen nepoškozený. Jezdit po Balkánu v kvalitní německé limuzíně je radost, ikdyž ne vše za okénky vozu je radostné, alespoň je ale o čem přemýšlet. Jen o tom, kam vyrazit příště, asi přemýšlet nemá smysl.

Snad ještě realistické pomnínky všelijakým hrdinům všelijakého odboje a socha matky Terezy, umístěná na třídě matky  Terezy, na které ctihodná muteř vypadá jako želva. Pomník má zřejmě připomínat to, že se matka všech humanitárních pracovníků v Prištině narodila, kteroužto legendu malinko kazí fakt, že se ve skutečnosti narodila v makedonském Skopje, kde má sochu o poznání méně nepovedenou.  O kus dále, na bulváru Billa Clintona, pod jeho velkoformátovým fotem, se nachází ex-prezidentova socha, kterou si před několika lety přijel sám odhalit. Tehdy to dobře dopadlo, nedošlo k žádnému sexuálnímu skandálu, ani mu nikdo neodcizil hodinky. K menšímu skandálu však došlo poblíž bronzového monumentu díky místním příslušníkům, kteří se mi snažili vysvětlit, že parkuji na místě, kde parkovat nelze, což se pokoušeli vysvětlit němčinou tak bídnou, že mi po kratší etudě raději vrátili doklady a popřáli „dobrý cest“.

Vyrazili jsme tedy pryč a jen by mne zajímalo, co po nás vykřikovala posádka trambusu, když jsme se odpadky brodili na srbský hřbitov na kraji města. Neznaje jazyku škipetárského, mohu jen usuzovat, že nás varovali před všudypřítomnými exkrementy. V nedaleké Gračanici stále stojí prastarý manastýr, jehož fotografie zřejmě také drží silou v Bělehradě, protože se nemohl dostat do expozice prištinského muzea historie. Alespoň že se tedy dostal na tu listinu památek UNESCO. Švédští vojáci, kteří ještě loni stáli u brány, zmizeli, ostatně pod ochranou KFOR zůstají jen poslední dva manastýry  – Visoki Dečani a Pečská patrijaršije. Gračanická enkláva se také vyznačuje až neskutečným množstvím krásných dívek, které večer vyrážejí na promenádu po prašné silnici procházejí okolo kláštera. Všechny nápadně hezké, s nápadně dlouhými vlasy, nápadně štíhlé a nohami delšími než soupis křivd napáchaných Albánci na sousedech typu nealbánského.

Žít v Gračanici trvale a muset se na to defilé krasavic dívat stále, asi brzy zalituji, že je klášter ženský. Jenže nežiji a musím tedy pokaždé ocenit tuto kulisu k pojídání chutných kousků mletého masa a pálivých papriček. Ačkoliv při delším sledování nových a nových gračanických modelek jsem chvíli uvažoval, jestli si neprotřít zrak prsty kontaminovanými kapsaicinem. Po přenocování v jediném místním hotelu a klasické balkánské snídani, tedy výběru ze tří variant úpravy dvou vajec v šálku oleje (omeleta se šunkou, omeleta se sýrem, hemeneks), jsme vyrazili do Kosova pole, kam vede jakási zpustlá autostráda bídy a utrpení a kde se nachází největší železniční uzel regionu, vypadající stejně omšele a bídně jako vše ostatní v albánské správě. Novou dominantou je olbřímí stavba hotelu Kos Vegas. Kos Vegas, to zní!

Cestou na jih jsme se zastavili v městečku Kačanik, kde poblíž silnice stojí malý chátrající kostelík, další pamětihodností je pomník albánského  teroristy hrdiny s pancéřovkou v parčíku v centru obce. Když jsme si prohlíželi kostelík, přitočil se k nám jakýsi domorodec, který se začal ptát, jestli hovoříme německy a jestli známe Řím. Přitakali jsme a nechali si objasnit, že právě staří Římané tento katolický kostelík postavili a že se jedná o velmi, velmi starý římský katolický kostelík. Poděkovali jsme za výklad a přesunuli se k soše bojovníka, poblíž které se mírně popásala kráva. Bohužel žádný další dobrovolný průvodce nepřišel a tak jsme odjeli bez legendy o starořímském původu pomníku katolického bojovníka.

Alespoň jsme tedy ilyrsko-starořímské obyvatelstvo pokropili odpadky, které se nám ve voze nashromáždily. V civilizovaných zemích obvykle veškerý odpad vozím s sebou k nejbližší popelnici, avšak zde jsem si všiml obyčeje  vyhazovat vše za jízdy z auta. A není to vůbec špatné. Jenže s jídlem roste chuť a pouhé vyhazování smetí člověka neuspokojí, když se jím může trefovat do domorodců a jejich movitého a hlavně nemovitého majetku. Kupříkladu takové nahnilé banány, které navštíví prodejnu smíšeného zboží v osmdesátikilometrové rychlostí, to je věc k popukání. A nezůstalo jen u bananitárního bombardování. Samozřejmě, pokud se člověk zamyslí nad tím, že se plasty v natůře rozkládají hezkých pár set let a že tou dobou již bude Kosovo a Metohije ve správných rukou, není na sebe zcela hrdý, ale občas je hezké žít přítomností. Ostatně západní politici stále mluví o přijetí kosovské reality.

Do Makedonie je to jen kousek a tak jsme navštívili hlavní město Skopje, abychom nabrali sil na další vrhání odpadu a pochutnali si na místních vyhlášených specialitách z grilu. Chodemmimo ten kokon z kuřecího masa nacpaný chutnou plňkou sýrového typu a pevně uvázaný ve slaninovém kabátci, to je nehorázně chutná dietní chyba. Skopje však není jen hlavním městem grilování, ale je také metropolí orientálního espritu (zahaleného kouřem z grilů na dřevěné uhlí) na straně jedné (Vardaru) a bizarních betonových paláců postavených na zemětřesením uvolněné ploše na straně druhé. Dechberoucí je nově nainstalovaná gigantická socha neznámého jezdce na koni, která se prý těžko říct proč nelíbí řeckým soudruhům. Vůbec je obdivuhodné, jak se Skopje díky tunám betonu mění v antickou metropoli. Avšak turecká čtvrť je stále stejně zatuchlá jako kdy byla a jedinou změnou je zde zákaz vjezdu, který je podpořen hydraulickými patníky, postavenými za peníze evropské unie, jak hlásí cedule na blízké fasádě. Viva la Unión Europea!

Po potupném dovláčení zavazadel je zde však stále ten starý hotel s odpornými gumovými pantoflíčky a společným příslušenstvím a hlavně skvostný gril velelahodné chuti, k tomu salát ze zeleniny sladké jako med a tučné, ale kromobyčejně dobré tavče gravče. K tomu ledové pivo Skopsko, batalion žebrajících kotů a atmosféra pravého Balkánu se vším všudy. Podívali jsme se i do Šutky, největší romské osady minimálně v Evropě. Romští soudruzi do svého okolí rozptýlí ještě více odpadků než Albánci, alespoň se ale usmívají a dožadují se ofocení. Příjemným překvapením byla nová výstavba, především supermarket, který je zároveň mešitou. A pak že islám a konzum nemohou fungovat společně. Přesto bych v našich podmínkách zůstal u osvědčené kombinace nákupu a kinoteatru.

Vrátili jsme se zpět do Srbska, tedy podle některých do samostatného Kosova a pokračovali do Štrpce, jedné z větších enkláv, jak se poeticky říká místům, odkud se albánské většině dosud nepodařilo zcela vyhnat srbskou menšinu. Půvabné bylo, že ve vsi, kde se na padesátieurovou bankovku dívali s obdobnou hrůzou jako na potvrzení o všeobecné mobilizaci, nabízejí v bance na návsi výhodné úvěry na dovolenou, se kterými se „žije lépe“, alespoň mi ale na přepážce rozměnili drobná eura a já si mohl koupit věnec poctivého místního česneku. Také jsme navštívili mládežnický klub, kde bylo poměrně plno díky přímému přenosu zápasu v kopané mezi bělehradským Partyzánem a nějakými jinými hochy v barevných dresech.

I přes tlačenici a přítmí bylo snadné si všimnout, že jsme odjinud, za což jsme byli poplácáni po ramenou, tedy spíš za to, že jsme přijeli a sdíleli s místními jejich nesnesitelnou těžkost bytí, která pro nás, s vědomím toho, že máme před domem auto s plnou nádrží a v portmonce padesátieurovky, byla výrazně méně tíživá. Přes horské středisko Brezovica jsme dále zamířili k Prizrenu, dávnému městu cara Dušana. Cestou jsme navštívili několik zapadlých, avšak třeskutě malebných vísek, tísnících se po masivem Šarplaniny. Je paradoxní, jak nabývají na půvabu místa, ze kterých mizí lidé. Prostou a oprýskanou krásu těchto vesniček nikdy nezapomenu. Nezapomenu také, jak moc velký rozdíl je mezi starou vesnicí tvořenou malými kamennými domky s opadanými fasádami, vesnickým hřbitůvkem a starým kostelíkem se dřevěnou zvonicí a nově postaveným penzionem kopírujícím tvar Bílého domu a stejně se jmenujícím. Pozadu nezůstaly ani další malebné hotýlky jako Marlboro, California či Finlandia. Jak asi protestují místní pravdoláskaři?

A nikdy také nezapomenu na návštěvu vísky Drajčiči, nacházející se vysoko v horách, kam vede klikatící se silnička, na kterou nás zavedla neukojená zvědavost. Po několika kilometrech jízdy na první rychlostí stupeň nás přešla, ale nebylo kde se otočit a tak jsme toto památné místo navštívili. Nikdy jsem zatím neviděl takovou díru. Ale nechci být nespravedlivý, to místo má své kouzlo. Extrémní podmínky, v jakých tam domorodci žijí zřejmě způsobily, že v této změti několika uliček a nuzných chalup vedle sebe funguje mešita i pravoslavný kostelík. Jen by mne zajímalo, co dělají domorodci v zimních měsících, kdy musí být zhola nemožné vísku opustit a ještě nemožnější se do ní vrátit. Houf dětí na návsi dával odpověď tušit…

Pokračování příště.

Po aklimatizačním večírku v Bělehradě, korunovaném terénním průzkumem mezi nejnižší kastou obyvatel metropole v nádražní nálevně s nepřetržitým provozem a jemnovibračním špílcem na účet polských batůžkářů, jsme se vydali do provincie, navštívili nějaký ten manastýr a v mé drahé Kuršumliji se přesvědčili, že se zde opravdu nezřízeně chlastá. Půvabné bylo ujišťování jednoho z místních řidičů taxametru, který na ne zcela vhodně položený dotaz stran vydání generála Mladiće, začal rozvíjet teorii, že by jej nevydal za žádné peníze, což nejprve dokládal na částce tisíc euro a průběžně  se během asi dvou hodin dostal k řádu stovek tisíců miliónů euro, přičemž mezi každým navýšením směrem ke mně pronesl „přelož to“ či „vysvětli jim to“ a několikráte se zamyslel nad situací, kdy by již neměl jediný náboj či padl v boji s okupačními silami a byl by tedy možná nucen v takovém případě generála vydat. Což jej natolil ranilo, že se cítil povinován sumu opět zásadně zvednout a vše nechat vysvětlit a přeložit. Možná by se dostal i k ležaté osmičce, ale vliv růžového vína Rubín byl nesmiřitelný a byl proto vlastním vozem odvezen spát.

Z Kuršumlije je na hranici s Kosovem, která vlastně hranicí není, jen kousíček. Několik stovek metrů před stanovištěm srbské dopravní policie, které předchází stanovišti falešné a prázdné policie kosovské, začíná okolo silnice býti výrazně více odpadků, za hranicí, která hranicí není, jsou to již celé hory smetí, střídajícími se s odpadky hořícími. Vůbec to vypadá, že jestli mají albánští soudruzi nějaké hobby, krom čumění s otevřenými ústy, pak je to produkce a zapalování směsného odpadu. Bordel je to nevýslovný a celkem k popukání je eufemismus uvedený na webu českého zamini, kde se hovoří „o chybějícím odpadovém managementu“, ke kterému by šlo také doplnit chybějící „multietnickou toleranci“ a „povědomí o památkové péči“, protože proč hned mluvit o vraždění srbských sousedů a vypalování či vyhazování do vzduchu nějakých těch středověkých kostelů. Druhá věc po odpadcích, která návštěvníka údajného nejmladšího státu v Evropě zaujme, je množství ručních myček aut, nazývaných „auto larje“, které jsou od sebe vzdáleny mimo obydlená území nejvíce kilometr, v obcích pak sto metrů od sebe. Kupodivu automobily nevypadají nijak čistě.

Když je řeč o automobilech, nedá mi to poukázat na otřesný a lautrčuňácký způsob jízdy albánských soudruhů, kteří předpisy zredukovali na přednost silnějšího a nutnost maximálního využití klaksonu, ideálně v situaci, kdy to nemá žádný význam. Není proto žádný problém vidět na několika metrech auto nedající přednost zprava, následované druhým, které nedá recipročně přednost protijedoucímu, aby zuřivě začalo troubit na jiné vozidlo, které zpomalí, protože před ním se kdosi rozhodl zastavit u krajnice, samozřejmě bez blinkru. Povinně pak nesvítí alespoň jedno brzdové světlo, u traktorů vůbec žádné, což je obzvlášť ve večerním šeru velice romantické. Alejemi odpadu jsme dorazili do Prištiny, hrdého hlavního města, kde zrovna v odpolední špičce vytahovali z kanálu kbelíky hnědé hmoty, které vysypávali doprostřed komunikace. Na neuvěřitelně ucpaném městě je vidět, že nebylo na takovou nadprodukci obyvatel stavěno. Přesto jsme v centru nalezli pěkné místo k zaparkování na chodníku a byl jsem nakonec rád, že jsem svolil k odstranění srbského odznaku. Při procházce centrem bylo znát, že pokud pan Sejdiu bude svým spoluobčanům v lednu říkat, že jejich země vzkvétá, nebude to tak docela pravda.

Navštívili jsme muzeum historie, abychom se přesvědčili, jak se expozice za poslední roky změnila. Pozitivní je, že se již neplatí vstupné. Bohužel v Bělehradě stále silou drží exponáty, které osvětlují prázdná místa kosovské historie mezi 7. stoletím a rokem 1999, alespoň to naznačují informační cedule. Výstavka v patře je pozměněna a nutno říct, že to je změna k dobrému, protože teprve při pohledu na panel s portrétem Adolfa Hitlera a Slobodana Miloševiće, na srbské mučící nástroje a velkoformátovou fotografii muže s prasklou hlavou, jsem pochopil míru utrpení albánského etnika. A je jen dobře, že volně položené střelné zbraně velkých ráží nebyly nabité, když už nebyly znehodnocené. Jinak tedy nevím, co by se stalo.

Odstrašující účinek měly také výstřižky z dobových novin západního typu a samozřejmě východoněmecký motocykl jednoho z albánských vůdců, jemuž kdosi prostřílel nádrž. U východu byla položena návštěvní kniha a soudě dle zápisů v anglickém jazyce zasáhla výstavka všechny do srdíčka, proč by jinak psali, že „Kosovo is beautiful country“ a „ALL SERBS IST BASTARDS“. V podobném duchu se opakovala sdělení i na dalších stránkách a návštěvníci ze států celého světa svorně vyjadřovali účast a dojetí. Pokusil jsem se také vyjádřit něco pěkného, ale nakonec jsem se nezmohl než na upřímný vzkaz, že „Kosovo is beautiful part of Serbia“. Zajímalo by mne, jestli stránka se zápisem v knize zůstala.

Pokračování příště.

Jestli něco opravdu nemám rád, potom blbé dotazy příslušníku jako třeba „víte, proč jsme vás zastavili“. Hlavně, aby to věděli oni sami. Dostalo se mi tedy dotazu, proč jsem předjížděl onen vůz, načež jsem musel objevně odhalit, že jsem tak činil proto, protože jel neskutečně pomalu. Na mou připomínku, že se na uvedeném místě nenachází čára plného typu mi bylo sděleno, že před obcí je značka, což mohla a stejně tak nemusela být pravda. Také jsem se tázal co bude s řidičem tlustého vozu a pan příslušník tvrdil, že jej zastaví kolegové. Což by dříve či později pravda být mohla. Poté ukázal terčem směrem ke služebnímu automobilu a pravil, že mi něco ukáže. Ukázal mi sbírku zákonů, která nabízela za předjíždění nepovoleného typu sumu mezi sto až třemi sty markami. A dodal, že pokuta je sto marek.

„Protože si ale cizinec,“ dodal příslušník mírným hlasem, „musíš tu nechat řidičák, vrátit se do Sarajeva, tam zaplatit v bance pokutu, pak se vrátit a my ti vrátíme průkaz.“ Tato geniální protikorupční strategie funguje ve všech zemích západního Balkánu a obzvlášť cizácký řidič, který narazí na poctivce ctícího předpisy v pátečním podvečeru musí být šťastný, že je kvůli zaplacení zadržen do pondělního rána. „Je tu ale ještě jedna možnost,“ mrknul na mne muž spiklenecky. „Že bychom to zaplatili po práci za tebe,“ nabídl velkoryse, „aby ses nemusel vracet.“ Vracet se mi nechtělo a tudíž jsem projevil zájem o nabízené řešení. „Takže to máme zaplatit mi po práci?“ ujišťoval se policista. Přitakal jsem. „Tak mi dej padesát marek,“ dobrácky se na mne usmál. Podali jsme si ruce, popřál nám šťastné cesty a rozloučili jsme se. Dobrý kraj, dobří lidé. Copak by český dopravák dal půlku pokuty ze svého?

Rekreace to byla vydařená, jen bych se napříště zdržel některých projevů kokotismu. Kupříkladu zpětně nepovažuji za úplně dobrý nápad ponechání portmonky a telefonu jablečného typu na střeše hvězdoletu, naštěstí se tak stalo při cestě z jednoho kláštera, takže se podařilo obojí najít. Peněženka fungovala. Také jsem měl být více pamětliv slov starého Vody a nejen znát válce, písty a rychlostní skříň, ale také vzpomenout na strofu o nezastavování o jiný vůz. Vzpomněl jsem si na ni, až když se hvězdolet střetl s vozidlem chorvatského soudruha blízko nového starého mostu v Mostaru. Nehodu by šlo také chápat jako akt dějinné spravedlnosti a trest za zničení starého starého mostu chorvatskými dělostřelci. Na svou obhajobu bych chtěl dodat, že pršelo, díky čemuž jsem si vzpomněl na tklivou poemu Mostarské deště a Světlanu z onoho podzimu, a směs vody a vyteklého oleje z nekvalitních chorvatských vozů vytvořila na vozovce prostředí kluzké velice velmi, když pak syn velké šachovnice nenadále a bez důvodu zastavil v křížení, poznal pozemského dravce. Naštěstí neměl úder vliv na Helmutovu mobilitu, jakkoli mne prasklá mřížka chladiče a ohlá espézetka mrzí, protivníkovo auto vypadalo po střetu o poznání hůř.

Příště bych také raději zůstal více věrný živičnému povrchu, Helmut je přeci jenom pán v letech a nějaké třeštění na šotolině mu nesluší, jakkoli se i přejezdů přes podřadné cesty makadamového typu zhostil se ctí. Ačkoliv v některých případech již bylo adrenalinu přespříliš. Kupříkladu cesta přes nedokončenou magistrálu z titovských časů se ukázala jako nemožná, co bylo platné, že byly dokončeny tunely, když chyběla vozovka. Také navigační (čti navigátorovu) chybu, které hvězdu nasměrovala ze silnice nižší třídy na pěšinu vedoucí přes hřebeny hor, není v budoucnu nutné opakovat. I v této náročné zkoušce ovšem hellbig uspěl a všechny nástrahy překonal. Poslední nepříjemností byla zpáteční cesta, při které se v pohodlném interieuru držela teplota na padesát stupňů Celsiova typu. Hodinové čekání na potupnou osobní prohlídku bylo velmi příjemné, nemluvě o prohlídce samotné. Všechny tyto nesnáze k cestování ale patří jako … plnotučná hořčice k jemnému párku. Ach jak mám rád toto poetické přirovnání. Plán cesty byl i přes všechna protivenství splněn přinejmenším na sto procent. Navštívili jsme různá památná místa balkánských dějin, více či méně vyhlazené vesnice, města rozdělené válkou občanského typu, ofotili významné mosty a bezvýznamná nádraží. Dokonce se okoupali  v moři, u kterého jsme strávili celých třicet minut. Zodpovědně jsme také konzumovali krajové speciality a nezapomněli na zpáteční cestě naplnit prostorný zavazadelník všelijakými produkty místních pěstitelů, uzenářů a producentů nápojů alkoholického typu.

Zbývá tedy jediná nezodpovězená otázka. Kam vyrazit příště?

Jakmile se naskytla příležitost, sáhl jsem po ní jako penzista po slevovém letáku. Dříve jsem několikrát jel přes Záhřeb, avšak košile je bližší než kabát a také v Bělehradu připravují o dost lepší burek. Nemluvě o tom, že mi zkušenější kamarád poradil, jak ušetřit poměrně velkou částku při využití odvážné kombinace laciné internetové jízdenky a akční slevy maďarských železnic. Nejméně příjemné je vždy dostat se do Budapešti. Bezdomovcůprosté nádraží hlavního typu, kde již není možné zakoupit předcestovní klobás, vagón říšských drah vybavený tak ergonomickými sedačkami, že již v Pardubicích člověk neví, jak si sednout. Pro ještě lepší požitek z jízdy německý vynálezce objevil kombinaci oken, která nejdou otevřít, a proudu chladného vzduchu zpod útrpného křesla. Alespoň lze cestou pokukovat po slovenských krasavicích, které jedou do Nových Zámků.

Na nádraží Keléti ještě neviditelná ruka trhu romantiku železnice zcela nesetřela, stále je ušmudlané, stále na něm působí snědí překupníci s valutami a stále lze pořídit tradiční půlnoční maďarský gyros a šopronské projímadlo balené v lahvi pivního typu. Čarou přes rozpočet byla výprava českých turistů, která okupovala celý lůžkový vůz a nebýt palubní průvodčí našinec, nevím jak by to dopadlo. Dokonce jsem se nemusel tísnit s výletníky a měl k dispozici samostatný oddíl. Jen nevím, proč, když byli požádáni, aby postoupili dále do vozu, že ostatní lidé chtějí také uložit svá krásná těla, mumlali příslušníci národa holubičího cosi o nervózním tlustém a plešatém Maďarovi. Kombinace uherské speciality a šopronského malvazu způsobila, že jsem musel v praxi prokázat relativnost upozornění, že ve stanici nelze.

Vlak byl příjemně zpožděný a tak jsem se povaloval v kupé o o nějakou hodinku déle, dokud nepřišel starý známý debil pro lůžkoviny a drobné euro. Na Novém Bělehradě kupci korzovali po bleším trhu, věci se zdály na svém místě. Dokonce i přímý vlak do Sarajeva, který české jízdní řády neznají, existoval a oba vagóny již byly připraveny na nástupišti. Chvatně jsem tedy zakoupil burek s masem, jogurt a nějaké tiskoviny, abych zjistil, jak se žije lidem. Na peróně postávala dvojice průvodčích a pokuřovala. „Dej si ještě jednu, uvnitř se kouřit nesmí!“ upozorňoval starší z nich svého kolegu a dovedně odhodil nedopalek do kolejiště. Ta informace mne šokovala. „Copak ono se ve vlaku nekouří?“ zajímal jsem se. Byl jsem upozorněn, že zákaz byl zaveden již před dvěma lety a na dotaz, jestli jej cestující dodržují, konduktér doplnil, že ano, protože je pokuta pět set dinárů. Zcela jsem mu nevěřil, ale nevšiml jsem si, že by si někdo zapálil, dokonce ani v uličce ne.

Chorvatský štíplístek hovořil stejně, jen pokuta byla zřejmě v kunách. Potěšil mne až bosenský železničář, tedy republikosrbský, který prohlásil, že zde, vlastně tam, je dovoleno vše. Ještě předtím mne ale potěšil policista srbského typu, který na srbo-chorvatské hranici kamsi odnesl můj cestovní doklad a po několika minutách jej vrátil se slovy, že bylo třeba zneplatnit to razítko. Netušil jsem, o jaké razítko se jedná a až po chvíli listování objevil modrý otisk s nápisem Kosovo z roku 2009, který byl rázně přeškrtnut dvěma tahy kuličkovým perem. Nadšeně jsem souhlasil s aktem spravedlnosti a pouze se divil nedůslednosti orgánů, jelikož jsem od té doby hranici nejednou překročil a nikdo si podvratného razítka nevšiml. Nezklamal ani chorvatský celník, který se cítil povinován strčit ruku do mého tlumoku, což jsem doprovázel oblíbeným citátem od jakéhosi děda Vukašina z vesnice Klepci, který, když mu chorvatský hrdlořez v Jasenovci uřízl postupně nos, uši a vydloubl oči, vždy jen tiše prohlásil: „jen ty, chlapče, dělej svou práci.“

Cesta hezky ubíhala, spolucestující se střídali, jen romský prodavač chlazených piv nějak nedošel, nic není dokonalé, tedy snad kromě Nikoliny Pišek. Po ani ne dvaceti sedmi hodinách jsem vystoupil v Sarajevu, rozloučil se s milými lidmi z kupé a nechal si od nich přivolat taxi, protože jsou prý sarajevští taxikáři nehorší na světě, což se mi navyklému na pražskou svoloč ani nechtělo věřit. Zvažoval jsem, jestli hned zajít na čevápi, ale čekali mě v zemi mléka, strdí a znásilňování a tak jsem se rozhodl volání jehněčiny oslyšet. Když jsem se vracel zpět přes vrch Trebević, celkem hustě sněžilo, pan řidič říkal, že tudy jede poprvé od války a podle zmatenosti, s jakou se pohyboval po zasněžených serpentýnách, to vypadalo, že nelhal. V městě stominaretovém pršelo tak odpudivě, že jsem se urychleně přesunul do dopravního prostředku a tentokrát místní specijálo ani neokusil. Budu tedy nucen vyrazit znovu.

Ohrid je nadmíru příjemné místo, na jedné straně  zde nalezneme přehršel památek převážně církevního typu. Podle pana řidiče a dobrovolného průvodce právě odsud vyrážela dvojice Cyril a Metoděj na svou cestu za balkanizací středoevropského prostoru, což dokazuje i pomník, který jim byl postaven blízko přístavu. Fakt, že se věrozvěstům říká solunští bratři je zřejmě podlým ústrkem připraveným řeckou diplomacií. Krom duchovna a památek je jedním z lákadel také proslulý ochridský pstruh. Pstroužek je obvykle o něco větší, zhruba kolem půldruhého kilogramu. Zlí jazykové tvrdí, že v posledních letech již v jezeře žádní velcí pstruzi nežijí, protože je makedonští soudruzi vylovili a šmakuláda na grilu se připravuje z ryb chovaných v sádkách, ale to bude jistě také špinavá řecká propaganda.

I kdyby tomu tak nakonec bylo, koho by to zajímalo. Laciné ubytování, chutná strava, příjemní lidé, žádní čeští turisté konzumující májku na pláži, dovolená v Jugoslávii jak má být. Rozněžněn kouzlem místa, pln dojmů po návštěvě nejmenšího mekdonalda na světě (nechci makedonským soudruhům křivdit, přestože se jedná jen o jakési výdejní okénko v budově připomínající bývalé veřejné toalety, ale vše vypadá poměrně autenticky a jen řecký škarohlíd by pochyboval o pravosti frenčízy) jsem zatoužil po romantické vyjížďce ke kostelu sv. Jovana. U nuzné loďky postával mužík podivného vzhledu, oděný v modrých tesilkách, podivné košili a námořnické čepici. Celek dotvářely střevíce, které musely být v polovině sedmé dekády minulého století skutečným výstřelkem. A jsou dodnes.

Nechali jsme se přemluvit a vstoupili do loďky s nahou kráskou na boku. Mužík, který byl kromě kapitána plavidla také animátorem nás začal zásobovat humory v makedonské angličtině, stále vykřikoval, že je sexy madrfakr a kroutil pánví v tesilu. Než jsme dojeli ke kostelíku, vypnul motor a začal nám předestírat svůj ďábelský plán. Za domluvenou cenu nás doveze ke kostelíku, to platí a máme zaplacenou i cestu zpět, ovšem neuvidíme nic z dalších krás jako jsou písčité pláže či vila soudruha Tita. I to lze za trojnásobek ceny změnit. Poukázal jsem na to, že za ty peníze bychom si mohli koupit podobně starý člun a možná i polovina podobně starého mužíka. Do kapitána jako když střelí a začal se rozčilovat, že cena je zcela adekvátní a ptal se, jestli vůbec tušíme, kolik bychom platili za svezení v Benátkách.

Na to jsem neměl odpověď, navíc madrfakr ukazoval na okolní natůru a pamětihodnosti a tvrdil, že v Benátkách nic takového není. Když viděl, že situace je marná, nahodil znovu agregát a zamířil k ostrohu s malebným kostelíkem, kde dělal humory s druhým lodníkem, který vyvezl americké turistky. Při ceste zpět se zamyslel a prohlásil, že nás tedy zaveze na druhý břeh za výrazně menší poplatek, ale to jen proto, že opravdu miluje Čechy. Dobrý kraj, dobří lidé, pomyslel jsem si.

Do srbské metropole jsme tentokrát dorazili beze ztrát na životech, zdraví i majetku a jedinou nepříjemností tak bylo, že kultovní nonstop stánek s pivem a širokým výběrem šmakulád z mletého masa, temperovaných na dřevěném uhlí, měl již před půlnocí zavřeno. Odebrali jsme se tedy do omšelého pokoje hotelu Beograd, abychom nabrali sil na další cestu. Po podivné snídani ve formě švédského stolu srbského typu jsme nasměrovali hvězdu na jih. První zastávkou byla Kuršumlija, poslední městečko před hranicí údajné republiky Kosovo, které se vyznačuje hlavně tíživou ekonomickou situací a tím, že domorodci požívají alkoholické nápoje v míře nemalé. Nejlepší rakija se prý prodává právě zde, údajně proto, že kdyby při jejich spotřebě měli místní pít lihoviny nekvalitní, nikdo by v městečku již nežil.

Ukázalo se, že kamarád Avra, který nás měl očekávat, má jiný program nemalé důležitosti, přesto se snažil pít na obou místech najednou, což se mu se střídavými úspěchy dařilo. Po vydařené družbě nám sice nebylo nejlépe, to ale přisuzuji místnímu podnebí, podobně zle je mi totiž po ránu v Kuršumliji pokaždé. Po prohlídce místních pamětihodností jsme vyrazili na hranice, kde se před stanovištěm srbské dopravní policie, které není v žádném případě hraničním přechodem, tvořila nemalá fronta automobilů. Tedy fronta nebyla nijak olbřímí, ale nijak se také neposouvala. Po hodince jsme přišli na řadu, nechali si zkontrolovat doklady od vozu a vyrazili vstříc albánským soudruhům. Policista v kukani ukazoval na stánek na protější straně, ve kterém neprodávali uzenky, ale jakési pojištění, o jehož zaplacení jsme neměli přílišný zájem. Abych ukázal vstřícnou tvář, rozhodl jsem se na mladíka za přepážkou hovořit úředním jazykem jeho údajného státu.

Kupodivu mluvil srbsky celkem slušně. Ukázalo se však, že celá konverzace nespěje k závěru, který by se líbil oběma stranám. Aby nás policisté pustili dál, je nutné zaplatit čtyřicet euro za jakési pojištění auta. Oponoval jsem, že máme zelenou kartu, tu ale dle slov mladíka Kosovo neuznává, dle mých slov zase já neuznávám Kosovo, což také k řešení nepomohlo. Nakonec jsem kapituloval a rozhodl se peníze oželet, avšak bankomat, ke kterému mne muž z improvizované pojišťovny poslal, se ukázal jako nefunkční a příslušné bankovky jsme neměli. Šel jsem tedy pohovořit s policistou, který se usmíval až mu všechny tři zuby trčely z úst a anglicky se dotazoval, jak může pomoci, aby se po osvětlení situace usmívat přestal a srbsky trval na tom, že bez papíru nikam nepojedeme. Nabídl nám ještě, že bychom u něj mohli nechat pasy, zajet do nejbližšího města pro peníze a vrátit se, na což jsem se usmíval pro změnu já. Tím ovšem byly možnosti kompromisu vyčerpány.

Nakonec jsem ještě přidal několik teplých lidských slov a otočil hvězdu zpět do Srbistánu. Znovu jsme si nechali zapsat doklady od vozidla a jeli od údajného nejmladšího státu Evropy pryč. V duchu i nahlas jsem poděkoval panu Havlovi, paní Olbrajtové a dalším. Abych se trochu uklidnil, rozhodl jsem se, že si koupím v nedalekém klášteře ikonu, což by i vyšlo, kdybychom na místo nedojeli až po setmění. Tři sta kilometrů po balkánských cestách nějaký čas prostě zabere, odměnou nám byla alespoň návštěva památného kostelíku Lazarica, kde jsem pořídil aktuální číslo časopisu Pravoslavný misionář, a také konzumace čerstvě upečeného prasete v podniku kdesi u cesty, který se honosil reklamní cedulí volně přeloženou „vždy horké vepřové a za ceny lidové“. Svým způsobem jsem rád, že okolo českých silnic jsou jen hororové motoresty a ne podobné chrámy pečeně.

Po nezdaru v klášteře jsme vystoupali na Pešterskou náhorní plošinu, což v kombinaci s Helmutovými poněkud unavenými světly byl celkem adrenalin. Odměnou nám byla útulná restaurace Berlin s kapacitou tisíc míst a honosné apartmá s placatými televizemi, masážní sprchou, a příslušenstvím velikosti mojí garsoniéry. Dokonalé však není nic a tak zde chyběl toaletní papír. Ráno jsme se snažili od muslimských soudruhů nakoupit vyhlášený pršut a sýr, což se nám málem taktéž nepovedlo, v několika provozovnách svorně tvrdili, že nic nemají. Nakonec jsme alespoň nějaký vzorek pořídili a na přání pana kolegy vyrazili do jakési vísky, kde mají pršutu na rozdávání. Jezdit po balkánských horách v elegantním a spolehlivém vozidle Mercedes Benz a poslouchat Toy Dolls považuji za velice příjemné, za posledních několik víkendů strávených doma za žaluziemi jsem nic podobného nezažil. Slunečné počasí, barevný podzim, místy první sníh. Když na pianino začal nalétávat sokol, měl jsem z té rurální idylky slzičky na krajíčku.

Zpět do reality nás ovšem vrátil největší producent pršutu z celého západního Balkánu, který nás přivítal na svém dvorku a prohlásil, že žádný pršut nemá hotový, ale ať se stavíme příští týden. Poděkovali jsme a vyrazili dále. Vzhledem k tomu, jak se nám doposud dařilo jsme šli do sebe a pro jistotu vyndali i mapu z prostorného zavazadelníku, kde ji obvykle vozím, aby nás nenutila jet správným směrem. Dorazili jsme tedy do Mladenovce, kde žije kamarád Aljoša, který se vyzná. Po krátké družbě jsme provedli frontální útok na místní tržnici a naložili do útrob hvězdoletu co se dalo. Dojaté babky nás obdarovaly několika drobnostmi za nebývalou tržbu a velice se zajímaly, kdy že přijedeme příště. Cestou jsme ještě doplnili zásoby alkoholu, aby měli maďarští bašibozuci co zabavovat. Kupodivu jen letmo nahlédli pod víko klavíru a kontrabandu se nedotkli.

Nakonec i cesta může být cíl. A úlovek nebyl vlastně tak špatný, hovězí pršut, bosenské sudžuky, domácí slanina, gigantí škvarky, ovčí sýr, mladý sýr, kajmak, papriky ve smetaně, papriky čerstvé, sušené, mleté, nakládané, domácí ajvar, dvacetiletá rakije, hlava kysaného zelí, černohorské sardinky, mocný domácí česnek, těsto na pitu, domácí rajčatový protlak, lahev brutálního nastrouhané křenu, koření C, poslední letošní tomaty, cibule, velké balení briket, několik druhů kadidel, karton stowattových žárovek a hasicí přístroj. To by mohlo na pár týdnů stačit…

Jediné, co bych srbským soudruhům vyčetl, je příliš dobré jídlo a příliš pěkných děvčat. Ovšem i zde existují výjimky pravidlo nepochybně potvrzující. Například telecí hlava s dršťkami je pokrm, který bych zařadil do kategorie cestovatelská zajímavost. Uznávám, že vyjídat mozeček z  čerstvě zabitého makaka je nepochybně větší zvěrstvo, ale i tato lahůdka s aroma pavilonu malých šelem a chutí všelijakou není pro každého. Ale nechci být za slečinku, vše jsem dojedl, aby se domorodci neurazili, jakkoli se tvářili poněkud překvapeně, když jsem během oběda byl nucen navštívit místnost onu a na několik delších okamžiků se tam zdržet.

Krom důkladné inspekce jehněčího a dalších šmakulád, kterou jsem samozřejmě nepodcenil, jsem navštívil i všelijaké zajímavá místa, abych se přesvědčil, jak se žije lidem. Kupříkladu klášter Šišatovac, který se nachází ve Sremu, jistě nejodpudivější části Srbska, vlastně společně s celou Vojvodinou, jakkoli unávám, že kupříkladu milovníci rovných plání a kukuřice mohou mít jiný názor. V obnovovaném klášteře, který na počátku druhé světové války poničili chorvatští ustašovci, kteří byli na konci války vyhnáni partyzány titovského typu, kteří dílo zkázy dokonali, se nachází i „odejitý kosovský biskup“ Artemije,  s několika mnichy, kteří odešli spolu s ním.

Vladyka byl v dobré náladě a slíbil mi dokonce, že mi v nově budovaném konaku připraví mnišskou celu. Jakkoli byly postní pokrmy servírované mnichy výrazně chutnější než výše zmíněná dršťková hlava, přeci jen si ještě delší pobyt rozmyslím. Zážitkem zcela jiného rozměru byl lov na křepelky na pešterské náhorní plošině. Odmítl jsem zabíjet drobounké ptáčky a tak jsem se alespoň zúčastnil následné družby v místním loveckém domě, kde se ukázalo, že lovci různých národů i vyznání za přispění alkoholických nápoju nakonec bratři v zelené kamizole jsou. Ukázalo se také, jak svobodnou zemí Srbsko je, to když jeden z českých lovců naplnil broky tělíčko jakéhosi ptáčka, jehož jméno jsem samozřejmě zapomněl, jenž je v unijním prostoru přísně chráněn. Srbští kolegové se smáli a tvrdili, že jej střílí běžně.

Vzhledem k tomu, že více než vstupu do unie se srbští soudruzi bojí snad jen průvanu, navíc nejsou k přistupování nikým přemlouvání, může se za pár let stát, že do Srbistánu budeme cestovat podobně jako onen pošetilec v nejmenovamém filmu do země krále Miroslava. Ne však zpívat, ale zabít ptáčka, vykouřit si důstojně cigaretu, nacpat se tučným jídlem připraveným na dřevěném uhlí nebo koupit žárovku. Naopak pomalu začíná ztrácet smysl cesta na dechovkový festival v Guče, ne že by se jubilejní 50. ročník nějak zásadně nepovedl, ale stále větší množství cizinců a plíživá komercionalizace ubírají události někdejší kouzlo.

Po dlouhé době jsem také viděl Sarajevo a samozřejmě společně s přízní odešel na vyhlášené „ćevapi“.  Sarajevský „ćevap“ je legenda, o které se českému otylému příbuznému ani nezdá, legenda podávaná důsledně pouze s cibulí, jakkoli na vyžádání lze dostat hořčici či kečup, ovšem o to žádají jen pošetilí turisté. V centru je několik vyhlášených provozoven, kde se připravují ty nejlepší čevabčiči. Jakkoli se může zdát, že válečky z mletého masa jsou všude stejné, o tom, kde jsou opravdu nejlepší, se vedou nikdy nekončící spory. Údajně jsou nejlepší u Želja, což odmítají ti, kteří si myslí, že lepší jsou v ćevabdžinici Mrkva, čemuž se usmívají ti, kteří vědí, že nejlepší dělá Hodžić. Nakonec jsme na přání tety pojedli v podniku Željo 2, kde všem chutnalo, jen cestou zpět strýc prohlásil, že v Mrkvi jsou „ćevapi“ stejně lepší.

Před odjezdem jsem ještě trochu pozevloval v Bělehradu, je veskrze příjemné v horkém dni koukat na Sávu a kouřit u toho Drinu. Jen mi při pohledu na mladé obyvatelky hlavního města, které rády nosí miniaturní trenýrky, z nichž vykukují opálené hýždě, popírající milosrdnou lež ženských časopisů, že celulitida je běžná, nebylo jasné, jak v tomto oděvu chodí do kostela. Ale pak mi došlo, že byla sobota a do kostela se chodí v neděli.