Vždycky, když odcházím od mezinárodní pokladny (dnes se vlastně jmenuje komplexní odbavení) s pracně vybojovanou zlevněnou jízdenkou, přestávám vnímat okolí, hlášení, holuby, nevzhledné muže bez domova i zápach rychlého občerstvení, zmocní se mne očekávání dní příštích, touha po dunění pražců, zpěvu cikád a muezzinovu Allah il Allah. Cikád asi touto dobou na Balkóně mnoho nebude, muezzina vystřídal cédé přehrávač, ale dunění, dunění by vyjít mělo.
Na obálce, ve které mi milá a ochotná dáma z komplexní přepážky jízdní doklad vydala, mne zaujalo zvláštní lobotomické heslo „JEDEME VLAKEM“, doprovázené pádným vykřičníkem. Další shluk slov zase vykřikoval „LÉPE VLAKEM“. Ale zajisté, lépe vlakem, jak taky jinak… Kdo a za kolik to asi vymýšlí? Rozumí tomu někdo? Rozumí tomu nejvyšší pan železničář Žalud-a? Rozumí někdo jemu? Já nikoliv.
A aby otázek nebylo málo, tak se ptám – jaké národnosti je a z jakého státu pochází pán čučící z okna na archivním snímku? Kdo jako první správně odpoví a svoji odpověď logicky odůvodní, tomu věnuji to, co mi na zpáteční cestě zavadí o klobouk. Doufám jen, že to nebude ruka maďarského celníka.
Ze srpnové cesty do Srbistánu jsem neměl dobrý pocit. Hned na bělehradském nádraží ke mně přistoupil anglicky hovořící muž a do ruky mi vtiskl letáček s nápisem hostel. Nebýt tlačen davem, zůstal bych na místě stát a nevěřícně kroutit hlavou. Na cestě k východu postávali ještě další dva hoši s letáčky. Globalizace se nám dostala i do Srbska? Děsivé. Další šok následoval, když jsem zahlédl po Terazijích projíždět turistický autobus s otevřenou střechou. A s turisti na palubě.
I dragačevský festival dechových hudeb byl ušmudlaných karikatur člověka z prohnilého západu zase o kousek plnější. Snad jen v drahé Kuršumliji byl od cizáckých cestovatelů klid. Sem kristuska travelerova ještě dlouho nevstoupí. Uklidnil jsem se až poslední den v restauraci Mornar, kde vaří tuze dobře, obzvláště hotovky jsou vyhlášené až ve středním Srbsku. Škembići u saftu byly jednoduše k sežrání! Je to taková balkánská přízeň naší dršťkové, podávaná coby hlavní chod. Dršťky byly dlouhé jako meč Miloše Obiliće a široké jako hrdinova ramena. Poesie.
Přesto ve mne zůstala úzkost z možnosti, že i na Balkáně by měla zvítězit pravda a láska. Rozhodl jsem se tedy na místo činu vrátit na přelomu září a října a nasát podzimní atmosféry. Vyplatilo se, už na nádraží, kde čekal pouze postarší nosič v sepraném plášti, bylo jasné, že letní nepříjemnost byla jen vlaštovkou jaro nedělající. Jedinými cizinci, které jsem zaregistroval, tak byli muži vikingského zjevu (zřejmě švédští spoluobčané) procházející se v uličkách turecké čtvrti ve Skopje a vojáci okupačních jednotek KFOR na Kosmetu. Jako vždy mě potěšilo, že člověk jede do Srbistánu a při té příležitosti navštíví tři státy a jeden údajný stát jako bonus.
Balkánský podzim voní pečenými paprikami, hospodyně se připravují na zimu. Domácí ajvar chutná nebesky. Bylo mi třeba navštíviti makedonskou metropoli, jak jsem již naznačil, protože se mi stýskalo po jejím orientálním espritu a po chuti tavče gravče. Radost mi udělalo opětovné setkání s tureckým panem hostinským, který pěkně pričal srbsky a pustil mi Bijelo Dugme a prohlásil, že nadále nejsem jen zákazník, ale přítel. Ušetřil jsem ho tak dotazu, jestli má rád Turky, ty psy pohanský.
Na televizi Šutel (první romská tv) jsem zahlédl bezva hit „Afrika Paprika“, což byl název a zároveň jediný text písně, kterou v klasickém studiu preludoval band tmavomakedonců. Ostatně i Šutka samotná nezklamala, podzim zde také voní temperovanou paprikou a osada je oblepená plakáty místního politika Elvise Bajrama. Negativní kampaň se sem zatím nedostala. Jen autosalon Škoda zmizel.
Podařilo se splnit i další sen, svezení se vláčkem do jihosrbské provincie Kosovo, v legendárním švédském vagonku, který je tažen krásnou lokomotivou Nohab z padesátých let. V úrodné Metohiji bylo překrásně, letní teploty, báječní lidé, papriky. Bývalí občané si vesměs vzpoměli na své bývalé občanství a také pričali, někteří dokonce dobrovolně, takže jsem ani nepoužil taktickou jazykovou příručku KFOR.
Zajímavá byla i návštěva Prizrenu, který jsem dosud znal jen z partyzánského filmu Kapetan Leši. Prizren má taktéž interesantní tureckou příchuť, ale jizvy po pogromu v roce 2004 jsou dosti viditelné, a ačkoliv se pracuje alespoň na obnově vypálených kostelů, do zničené srbské čtvrti se v brzké době jistě nikdo nevrátí. Místní hotel Tirana dělal svému jménu čest, tolik švábů jsem pohromadě ještě neviděl.
Zjistil jsem také, že jsem se mýlil, když jsem si myslel, že kečup a majonézu podávají k pizze jen Srbové. Též mne překvapilo, kolik bývalých občanů s láskou vzpomínalo, jak byli na „stáži“ třeba v Bohumíně, Teplicách (Buzerantovicách) či Brně.
Podnětná byla i vizitace nejstaršího kostela na Balkáně, který se nachází kousek od Nového Pazaru. Kostel hlídá babka Jovanka, která také vypadá jako nejstarší babka na Balkáně. Pak už jen Singidunum a nákup knížek a balkánských šmakulád.
Na závěr jsem v zakouřeném kupé podebatoval s gastarbeiterem Bobanem, dvěma srbskými policisty a jedním astrofyzikem o životě a zásadních tématech jako je vliv slunečního záření na lidský organismus či prvenství slepice vs. vejce. Pěkné to bylo.
Rozmohl se nám tady takový nešvar, novináři velice často vymýšlejí a dále používají podivná slovíčka. Třeba slovíčko Kosovan. Jak jsem pochopil, používá se pro označení pachatele trestného činu výroba a držení omamných a psychotropních látek a jedů, pokud se zároveň jedná o Albánce z jihosrbské provincie Kosovo.
Je to veliký posun. Ještě před pár lety byli podobní výtečníci označováni jako Srbové. Obzvlášť půvabná byla kauza Fehima Hanuši (typicky srbské jméno), ale nebyl sám. Jak jsme se vzdalovali od roku 1999 a protisrbská propaganda bledla, počali se srbští dealeři pomalu měnit v Jugoslávce a hlavně v „občany bývalé Jugoslávie“. Klesl výskyt mozkové příhody u Srbů čtoucích české noviny, ale zcela správně to také nebylo. Jak někdo může být občan něčeho bývalého? A je občanem něčeho současného? Je občanem? Je?
Články v černé kronice dávaly tušit, že minimálně na poslední otázku je odpověď kladná. Nicméně málokdo by si ve jménu pravdy a lásky troufl označit Albánce jako Albánce. To se přeci nedělá. A tak v novinách strašili bývalí občané i během doby, kdy tu bývala Svazová republika Jugoslávie coby nástupnický stát bývalé Jugoslávie. Nebylo aktualizováno ani na občana bývalého soustátí Srbska a Černé hory ani na občana Republiky Srbsko.
Až poté, co si albánští soudruzi za bratrské pomoci USA a nadšeného Evropského souhlasu vyhlásili vlastní stát (v kterém se učí číst a psát), se na bývalou Jugoslávii zapomnělo a máme tu Kosovana. Hosana. Myslím si ale, že je to výraz nevhodný a zavádějící, falešný a prázdný. Někdo se navíc může domnívat, že se jedná o národ, který má nezpochybnitelné právo na svůj kosovanský stát.
A jak k tomu přijdou Srbové, Goranci a další menšinové? Navíc z původního názvu Kosova a Metohija (zkráceně Kosmet, což správně vědí příslušníci PČR) nám půlka vypadla. Jistě to není tím, že Metohija pochází z řeckého slova metoh, používaného pro označení majeteku patřícího církvi (Srbské pravoslavné).
Celkově je to s těmi bývalými Jugosláviemi problematické. Zatímco Makedonie si svůj stát nevyhlásila nijak podloudně, řečtí soudruzi jej bojkotují a tak se používá poetické FYROM. Znamená to, že tam nežijí Makedonci, ale FYROMové? No nic.
Navrhuji pro kosovské Albánce používat tuto veskrze politicky korektní a přesnou definici – bývalý občan bývalé Jugoslávie a stávající občan takzvaného státu Kosovo albánské národnosti. Osobně však setrvám u zažitého šiptara.
Na cestě po zapamatováníhodných hotelích balkánských se tentokrát podívejme do Užice, kde přímo v centru strmí čtrnáct podlaží z poctivého železobetonu – hotel Zlatibor. Měl jsem smůlu a bydlel jsem pouze v jedenáctém patře, ovšem výhled byl i odsud znamenitý.
Na hotelu Zlatibor však není půvabný jen výhled, za zmínku stojí i jeho šedá betonová kontrukce, chodby zdobené hrubým šaluňkem a futuristický nábytek ze sedmdesátých let z kovu a hnědého plexiskla. Hnědou si návrh interiéru zřejmě zvlášť zalíbil, protože jsou v ní vyvedeny i obkládačky na toaletě. U umyvadla nechybí retro páková baterie Partizan, která však vypadá jako klasická kohoutková a tudíž na zdi nemůže chybět návod k jejímu používání. Další partyzán umírá zavátý sněhem na reprodukci v pokoji 118, celkem příjemně se na něj vprostřed srpna díky absenci klimatizace dívá.
Za výhled, tři hvězdičky a televizor je třeba na místní poměry kapku připlatit, ale nevšiml jsem si, že by pokoj vykazoval nějakou závažnější závadu, pokud za ni nepovažujeme utrženou zásuvku od přívodu antény. V hotelové restauraci však kuchtík předloží jako vždy a všude hotelovou klasiku – slazený heřmánkový čaj a variaci dvou vajec v oleji.
Zmokli jsme, ale jsme tu. Výlet vlakem za hranice všedních dní se vydařil, ačkoli nebylo vše podle jízdního řádu. Ale bez putny není uhlíř a bez zpoždění železnice. Cesta tam celkem vyšla – delší byla jen o pět hodin, při zpáteční jízdě se ale železničáři všech zemí spojili a výsledných 67 hodin je hezká práce. Zde krátké povídání o tom našem putování.
Vlak I.
V EC do Budapešti by nikdo velké dobrodružství nečekal. Zpoždění na odjezdu banálních deset minut a ani dále nedošlo k výraznému nárůstu. Toalety fádně čisté. Ani to nedrncá. Nepřestane mne ale překvapovat, jak se slovenští soudruzi tlačí ku dveřím už půlhodinu před příjezdem do stanice. Alespoň ale nepřejedou, že.
Vlak II.
Rychlík R 341 už byl zajímavější. ÖBB mají bod za nasazení zánovního vagonu. Kupé jsme sdíleli s párem Japonců. Přišli, uzamkli své kufry, vylezli na svá lůžka a jako na povel usnuli. Za rozbřesku zmizeli a zbytek jízdy trávili v chodbičce u oken. Ráno přišel známý debil pro ložní prádlo, měl jsem pro něj již připravené drobné euro, čímž jsem mu způsobil radost velkou velice velmi. Díky přítomnosti soudruhů ze země zapadajícího slunce jsme dojeli včas. Dvacet minut nestojí za zmínku.
Vlak III.
Po tradičním burku s jogurtem jsme vyrazili kultovním spojem Balkan Express. Bajky o pašerácích se nepotvrdily, cesta probíhala zcela normálně, ve vedlejším kupé sice cpali jakýsi kontraband odklopeným krytem zářivky do prostoru nad stropem, ale nešlo rozhodně o jev masový. Nijak drastická nebyla ani kontrola na hranicích. Pobavil mne bulharský příslušník, který si vynutil pohled do útrob mé příruční tašky, kde nalezl fotoaparát SMENA 8M, v ruce šikovného pyjonýra zdroj zajímavých obrázků, chvíli dumal, poté na mne pohlédl a otázal se: „Fotograf?“
Vlak IV.
Bulharská pokladní v přepážce do Varny, kam jsme došli od přepážek v přízemí, nás poslala k pokladně s lůžky, odkud nás její kolegyně poslala na mezinárodní pokladnu, kde nám oznámili, že vlak, kterým jsme právě přijeli, před hodinou odjel. Nakonec se vše vysvětlilo a alespoň tvrdili, že jsou všechna lůžka vyprodaná. Vůbec je sofijská hlavní stanice tajemným místem, velkým jako letiště ve Frankfurtu a útulným jako pripjaťské sídliště. Pan konduktér nám za 11 euro prodal volná místa a předal balíček s pytlíky nadepsanými bulharsky A FRAGRANT REFRESHING TISSUE a A TISSUE FOR CLEANING OF SHOES.
Flotila lůžkových vozů Bulharských státních železnice nepatří k nejmodernějším a nejčistším a nutno uznat, že náš exemplář byl jedním z nejlepších. Půvabné bylo, když nás na turecké hranici v Kapikule konduktér vyhnal se slovy, že si máme jít pro razítko do pasu. A skutečně. Turečtí celníci seděli za zamřížovaným okénkem, vybrali od všech přítomných cestovní doklady a na následující hodinku se s nimi zavřeli ve strážnici. Poté vyšli a velmi pobaveně předčítali jména pasažérů, kterým poté vraceli pasy. Oproti předávání pošty na pyjonýrském táboře jsme alespoň nemuseli dělat kliky. Kam zmizel za svítání Japonec z našeho kupé je asi jasné.
Intermezzo I. – Cařihrad
Pokud by se mě někdo zeptal, jestli bych návštěvu Cařihradu doporučil, řekl bych, že rozhodně ano. Na druhou stranu ale dodávám, že turečtí soudruzi jsou bandou lumpů, zlodějů, podvodníků a šibalů, čehož je třeba si být vědom na každém kroku. Podobně ovce nestříhali ani čeští pinglové v roce 1990 v německém příhraničí. Stačí ovšem opustit části města zamořené západními turisti a vše je jinak.
Takto jsme nejprve mylně vykročili z nádraží na druhou stranu a místo turisticky exponované čtvrti Sultanahmet se dostali do čtvrti Fatih, obývané pouze muži, kteří se ale umí výborně bavit, když sedí v hostinci, pijí čaj z těch prťavých skleniček a sledují domácí seriály. Mimochodem turecký čaj je záležitostí pro vyvolené, pít tento magorák z větších nádob by asi ani nešlo.
Největší nepříjemností jsou ale pověstné turecké toalety. Ano, dospělí běloši umí čelit nástrahám a životním nepříjemnostem, vzpomeňme jen Julianu Köpcke, A. P. Maresjeva, Sira Hillaryho či Adolfa Eichmanna. Společná páchnoucí díra pro celé patro hotelu, vybavená splachováním v podobě plastové odměrky, to je však pro dospělého bělocha věc nepřekonatelná. Vyhledali jsme tedy hotel pro malorkáče. Za pětadvacet euro bych očekával alespoň ručník na pokoji, ale gotzajdank za hajzlmísu, jak se říká v pohraničí. Umístění záchodu tureckého typu do vlaku mi přijde jako totální zmatenost. Vlatně kdekoliv. Vůbec to nechápu. Jak u toho drží notebook?
Oželeli jsme výběr prošlých zavařenin k snídani a vyrazili na trh. Zajímalo by mne, kdo šíří nesmyslné zprávy o tureckých bazarech, na kterých lze koupit úplně všechno. Ano, pro milovníky koženkové obuvy a laciných imitací značkových riflí je zde ráj, ostatní mají smůlu. Alespoň jsem si koupil nějaké to koření na slavném egyptském trhu. Hromady barevných a voňavých směsí jsou lákavé, méně pak to, že prodavač sype vybrané koření z jakéhosi zásobníku vzadu a do hromady ani nehrábne. Jejich boratovské „jak še maš?“ mne však odzbrojilo.
Jídlo bezvadné, kulisa města zajímavá, památky ohromující. Přístup restauratérů ve stylu „pstroužek byl o něco těžší“ znechucující. Citové vydírání „mám x (ideálně nemocných) dětí“ obehrané. Zábavných momentů spousta. Namátkou třeba výkřik odmítnutého čistič bot „don’t break my heart“ či obsluha automatické úschovny zavazadel s návodem v turečtině.
Vlak V.
Spalen vagon bulharských drah byl po půlstoletí služby akorát zajetý a jen těžko bylo rozeznat jestli je silnější pach moči z toalety či závan vytahaných tepláků pana konduktéra. Tento kujón znal pouze jedinou světovou řeč – bulharštinu. Já s tím neměl problém, ale japonský soudruh se příliš nechytal. Na poněkud naivní otázku stran použití platební karty bulhář odvětil „osam euro“, kterýžto výraz dále opakoval, nejprve po-ma-lu, poté rychle a nakonec zbrunátněl ve tváři a křičel dokola „osam euro, osam euro“.
Na turecké hranici nás polyglot vzbudil se slovy „pasport štemple“. I s Japoncem jsme šli na potupný akt. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že hoši změnili taktiku, jeden přebíral a otvíral pas, druhý diktoval údaje do telefonu a třetí poté rozdával razítka. Během slabé hodinky vše orazítkovali a jelo se.
Intermezzo II. – Sofija
Idos lže. Z hodinové pauzy se vyklubala pauzička devítihodinová. Na útulném nádraží jsme nechali zavazadla a vyrazili vstříc bulharské metropoli. Kromě vytrvalého deště toho k vidění moc nebylo. Vlastně nic. Jestli takhle nějak vypadá peklo, tak se budu modlit i mimo palubu letadla. Hnusné ulice, hnusné tramvaje, lidé v laciných imitacích značkových oděvů z tureckých tržnic. Dalo by se říct, že tam chcípnul pes, ale nebyla by to pravda. Psiska všeljaké běhala volně po ulicích a jejich méně šťastní kamarádi polehávali ve výloze zverimexu.
Zábavný byl podnik Be Happy, jakási bulharská variace na americké bary. Plakáty, umělecké kresby hvězd holyvůdu a obsluhující dívky v minisukních, s hlubokými výstřihy a fixou malovaným obočím, to vše dělalo atmosféru. Pivo Kamenitza chutnalo jako ležák urinálního typu, kebapčata byla nepoživatelná. Interesantní ale byla provozovna McDonald’s na sofijském hlaváku nabízející toliko toast a hot dog.
Přes veškerou snahu se nám v Sofii nepodařilo najít nic, co by bídný obraz tohoto města vylepšilo. Liják a nic. Možná bychom i něco našli, kdyby se někdo odhodlal k umístění jízdních řádů do místních retro dopravních prostředků. Dlouho jsem nejel čabajkou. Viva la Unione Europea!
Vlak VI.
Mezinárodní pokladnu jsme už znali, dáma s nápisem FOREST GIRL na hrudi nám v půl jedné řekla, ať přijdeme po třetí hodině, kdy nám oznámila, že lůžka jsou vyprodána. Koupili jsme alespoň lehátka do turističnégo spalen vagonu. Vypadal, že s ním jezdil ještě Dimitrov na vakace, ale jeli jsme. Žádné pytlíky už nám nikdo nedal.
Konduktér uměl krom bulharštiny i češtinu a při každé příležitosti se ptal „jak se máte“ či hýkal „Dobrý voják Švejk“. Trapas přišel na hranici, kdy bdělý bulharský financ objevil v mém zavazadle zapomenutou plechovku sardinek Jadran (původem z Thajska), které jsme opomněli pustit zpět do Jadranu.
Intermezzo III. – Bělehrad
Obzvlášť po hrůzách Sofie jsem si lépe uvědomil, že je Bělehrad standardní evropskou metropolí, jehož centrum hyzdí jen pár humanitně-rozbombardovaných ruin. Překvapilo mne setkání s revizorem, který nás poslal k řidiči koupit jízdenku. Tomu říkám zamávání s korupcí.
Vlak VII.
ÖBB se překonávají, vůz byl zcela zánovní s protipožárními hlásiči, které kdosi poprvé sepnul pár minut po startu. Inu vlak z Balkánu bez kouření je představa děsivá. V kupé nebyl ani jeden Japonec, pouze srbský námořník. Jakási Rakušanka využila krajanů a vydyndala si samostatný oddíl. Zřejmě nechtěla jet se slovanským untermenschem. Rakušané jsou divní. Samozřejmě, že půlhodina na přestup v Budapešti nemohla stačit, když jsme přijeli o hodinu později.
Intermezzo IV. – Budapešť
Kdybych byl Bůh, zrušil bych Brno, Bulharsko a Maďarsko. Odpověď na otázku co dělat v šest ráno v Budapešti je složitá. Popíjení čaje v globalizačním řetězci bylo moc zábavné. Zábavnější byl už jenom kurz forintu.
Vlak VIII.
Cesta probíhala klidně až do Nových Zámků, kde přistoupila skupina žen v předsmrtném dechu, zřejmě návštěvnic lázní. Jejich hlasité štěbetání o potomcích, drahém másle a novinkách z receptáře bylo děsivé. Již si detailně nevzpomínám na tyto forbíny smrti, ale justojustě nezapomenu na recept na papriky plněné gothajem a eidamskou cihlou. S decentní půlhodinovou sekyrkou jsme dojeli do Holešovic.
Pro tento rok jsem se už narajzoval dost.
