Archiv rubriky ‘Balkankán’

Jak jsem okukoval dceru Slávy

Důkazem fungování vzájemnosti slovanského typu v praxi je třeba ignorování přelomových událostí českými médii. Copak se někdo dozvěděl, že Surinam odvolal přiznání Kosova, ha? Už se to drolí, dneska Surinam a zítra třeba Státy spojeného typu! Ani o tom, že je znovu otevřen legendární bělehradský „kulaťák“ Slavija jste určitě nevěděli, že? Já to věděl! Jako dejvičák z Bubenče s balkánskými kořeny musím přiznat, že ten pražský kulaťák je proti Slaviji úplná chudinka. Nejenže je Slavija větší, ale vždycky fungovala bez namalovaných pruhů na principu troubení, přednosti dle výkonu a zatmavených skel. Ale kdeže předloňské sněhy balkánského typu jsou. Nové Srbsko pod vedením premiérky Brnabić (zlí jazykové tvrdí, že se to vyslovuje stejně jako burn a bitch) a metropole velkých plánů primátora Malého (gradonačelnik Mali) se mění kroky mílovými. Před dvěma dny znovu otevřený kruháč je vybavený obří fontánou, který prská cákance vody za doprovodu reprodukované hudby a barevného osvětlení, pruhy se bělí na novém černém asfaltu a troubí se stejně jako vždycky, protože část účastníků provozu se kochá a ačást spěchá. Vím to, protože jsem jel náhodou kolem a musel jsem tu slávu na Slavii vidět. Na kopcovitém Balkánu jsou věci ještě v pořádku a proto jsou posunuty přechody pro chodce o pár desítek metrů dál, aby se pěšáci nemotali troubícím řidičům pod kola. Voda šplouchá v barvách všech odstínů, z amplionů se do prostoru valí král popu. Sotva dozní Billie Jean a všichni mají úsměvy na tváři zaoblené jako turecké šavle. Přímo na okruhu stojí veliký hotel Slavija, který připomíná slavné časy soustátí Slovanů jižního typu. Nevím, jestli se tehdy očekávalo, že se bude Jižní Slávie nějakým zásadním způsobem rozšiřovat, ale smutná pravda je, že se naopak zásadním způsobem zmenšila. Hotelový kolos však zmenšit nejde a tak zde stojí v celé své mohutnosti, část pokojů je údajně zrekonstruována, ale většina funguje v tom báječném balkánském retro konceptu, pokud si myslíte, že Jugoslávie se neměla rozpadnout, přijďte si vyzkoušet, jak by to bez investic po třiceti letech vypadalo. Zatímco vedení předstírá, že financuje provoz hotelu, hosté předstírají, že za ubytování platí. Levnější už jsou jen motely na předměstí. Za těch pár stovek ale dostanete fůru zábavy a stylovosti. Recepční ností uniformy, číšníci kravaty, ale letmý pohled pod povrch odhalí nesmiřitelný zub času. Ne všechny žárovky fungují, ne všechny zásuvky a vypínače jsou na svém místě, letité a ztvrdlé ručníky se párají, ubrusy i koberce a vlastně i ručníky mají sem tam nějakou tu dírku, voda teče jen studená a jen někdy, naopak topení maká naplno a nejde ztlumit. Tohle si prostě musíte užít, pouze neznalí turisté z dekadentního západu to nechápou a zanechávají po sobě recenze durdící se, že cukr byl podáván v polévkové míse. Uznávám, že snídaňový stůl nenaplňuje hvězdičkové představy, ale všeho je dost, dva tácy tmavého měkkého salámu, dva tácy světlého, dvě mísy vařených vajíček, dvě mísy sardinek z konzervy, dokonce i dojemně růžové párečky nechybí. Celému tomuhle balkánskošvédskému stolu vévodí mocná váza s umělými květy a socha porcelánového jelena v říji. Kolem téhle diskontní parády krouží jako supi černobíle odění číšníci s vyžehlenými puky a sem tam posouvají tácy a rovnají příbory. Titanik se potápí, ale hudební těleso stále hraje. Personál ovšem není neochotný, třeba když jsem zjistil, že se dveře ubikace dají otevřít zvenčí i po zamčení, ochotně mi vyměnili pokoj za jiný, jen se paní recepční smála, koho se já tak velký bojím. Tenhle místní šlendrián s úsměvem si musí zamilovat každý návštěvník Bělehradu, kterému se také říká Paříž východu, mimochodem vcelku málo se říká Paříži Bělehrad západu. Na kruhovém objezdu posunuli stranou i zastávky autobusů a budiž městu ke cti, že podle vyskládaných palet dlaždic je jasně vidět, že časem hodlá k nově otevřenému okruhu-náměstí dodělat i chodníky. Požádal jsem dámu v kiosku u zastávky o jízdenku, ta kupodivu neukázala na cedulku jízdenky nevedeme, ale s úsměvem mi poradila, ať si ji koupím u řidiče, že je to levnější. Pan řidič otevřel svou kukaň, potvrdil, že jízdenky prodává, ale hned také se smíchem dodal, že je zbytečné je kupovat, protože kontrola nechodí. Smál se a dál točil volantem a tak jsem následoval instrukcí. Ještě bych chtěl opravit škaredá hodnocení turistů, že v hotelu Slavija nefunguje wifi. Funguje, jen to chce trošilinku slovanské vynalézavosti, kupříkladu v restauraci, kde se nyní podává snídaně, se nikdy nepřipojujte na síť „Aperitiv sala“, ale na „WIFI-Repeater“ se stejným nastavením. Žije, žije duch slovanský, bude žít na věky.

Jak jsem přejel plnou čáru

Jel jsem ondyno po magistrální silnici vedoucí na hranici s Kosovem, které sice podle srbských úřadů není stát, ale v rámci rozhovorů technického typu se dohodlo, že i nestát může mít hranici a na ní celníky s razítkem u pasu a psy služebního typu. Úsek do prvního srbského města, které se jmenuje Kuršumlija, připomíná spíš sporadicky umístěný asfalt mezi dírami, dále se však cesta zlepšuje a vypadá téměř jako skutečná mezinárodní komunikace. Protože jsem spěchal, neohlížel jsem se příliš upjatě na předpisy a snažil se dohnat čas zmeškaný snídaní v motelu Stara vrba, kde podávají tradičná srbskou ranní nabídku, dvě vajíčka s šunkovým salámem nebo sýrem usmažená v šálku oleje a kávu nebo variaci čajů bylinného a ovocného typu.

Na malebném avšak chudém jihu není těžké být nejrychlejší a nejrychlejší jsem byl, před jednou z vesnic jsem zpomalil, protože o dva vozy přede mnou jsem zahlédl vůz policejní, ten však odbočil kamsi vpravo a mohlo se jet dál. Tedy mohlo by se, kdyby se auta přede mnou necourala uvozhřenou dvacítkou. Silnice byla široká jako stehna vesnických žen a dlouhá jako tkanice jejich šněrovaček, proto jsem se rozhodnul hbitě, leč nesprávně, pohlédl do zpětného zrcátka a jal se předjíždět samozřejmě se zapnutým směrovým ukazatelem. Automobil domácí provenience nebyl etalonem rychlosti ani v době vzniku a po pár desítkách let zní název Zastava velice přiléhavě. Když jsem předstihnul druhé vozidlo, odlepil se od nedaleké zastávky autobusového typu stín s plácačkou v ruce, jel jsem jen maličko nad padesát a byl proto v klidu.

Pan příslušník však byl v klidu mnohem méně, koulel očima a místo pozdravu řekl jen „za tohle se jde do vězení“ a poté si vzal řidičské oprávnění a vyzval mne, abych čekal. Dumal jsem, k čemu všemu ta komedie, když si může říct o úplatek hned a bez okolků. Oba hlemýždi za mnou byli také zastaveni a na kapotách svých vozů sepisovali cosi pod dozorem orgána, ohlížeje se co chvíli mým směrem. Po pár více minutách přišel policista znovu a prohlásil, že pojedeme k přestupkovému soudu. Zrovna jsem v ruce držel peněženku plnou oběživa a podíval se proto dlouze na muže v uniformě, krátce na portmonku a zeptal, se jestli bychom nemohli vše vyřešit na místě. Ne. Dostalo se mi strohé odpovědi. Otázal jsem se, jestli opravdu ne a zamával peněženkou, aby nedošlo k omylu. Odpovědí mi bylo ještě více strohé a holé ne.

Policista s kolegou usedli do služeního Fiatu Punto a zapnuli modrý majáček, který se po letech otáčel jen stěží. Před odjezdem zdůraznil, že mám jet za nimi a podle toho, že se vlekli nejvýš padesátkou i mimo obec bylo jasné, proč to zdůraznil, opanoval jsem se však a nepředjel je. Na dvoře policejní stanice jsem zaparkoval mezi podobně opršelá erární Punta a čekal věcí příštích. Po půl hodině vyšel z budovy známý orgán a zeptal se mne na jméno otce. Tedy konkrétně řekl „jméno otce“ a podíval se na mne, takže bylo jasné čí táta se tu hledá. Namítnul jsem, že pan otec již není živ a nemohl proto řídit, odpovědí mi byl pouze přísný pohled a poté příslušník řekl „papírologie“ a pokrčil rameny. Zapsal si na kus papíru, který si přinesl, jméno otce a opět zmizel v útrobách služebny, jméno matky ho kupodivu nezajímalo.

Za další půlhodinu vyšel znovu na dvorek a nechal si podepsat ručně psaný protokol na úředním formuláři, doplněný o svědecké výpovědi, které nemilosrdně dokazovaly, že jsem přejel čáru plného typu. Čáru zřejmě na asfalt namalovali ještě za vlády pana Miloševiće, protože jsem si ji ani při čekání na sepsání svědeckých prohlášení nevšiml, ale proč by tolik lidí lhalo, když nechtěli úplatek. To mne vlastně zaráželo úplně nejvíc, proč zrovna já musím potkat jediného policajta na Balkáně, který nechce peníze. Spravedlivý policista mi dal kopii protokolu, přeměřil mne přísným pohledem a o něco mírněji až skoro otcovsky mne upozornil, že sazba je patnáct až třicet dnů vězení, ale že mi napsal mírnější paragraf, k soudu ale musíme.

Za chvíli mne převzal jiný policista a eskortoval mne k soudu, který byl naštěstí hned za rohem. Tam seděl více než dobře živený muž, který se velmi interesoval o české pivo a vůbec vypadal, že ho soudní agenda velmi vytěžuje, abych mu ale nekřivdil, po odsouzení mi vypsal složenku na pokutu. Příjemná půlhodinka na lavičce před soudní síní se točila okolo rozdílů mezi národy, kvašených nápojů a dalších zásadních témat. Jakási dáma s drdolem a v roláku se mne ptala, jestli rozumím a nebo potřebuji tlumočníka. Představil jsem si, jak čekám dalších několik hodin na překladatele a raději se přiznal, že rozumím, nakonec soudní výlohy jsem platil beztak já a proč trochu neušetřit. Zanedlouho dáma s drdolem prošla ještě jednou po chodbě a poté jsme se už jenom pár desítek minut bavili o českém pivu a rozdílech mezi národy a hned potom jsem byl spolu s eskortujícím policistou pozván do soudní síně přestupkového soudu. Vlastně to byla obyčejná kancelář se soudkyní a zapisovatelkou, která seděla před obrovským monitorem s nálepkou US Aid.

Bylo to mé první setkání s ramenem spravedlnosti, vlastně jen ramínkem, a tak jsem trpělivě odpovídal na všechny ty všetečné dotazy jako jak se jmenuji, kdy jsem se narodil, kde bydlím, čím jsem se vyučil, kde pracuji, kolik za to dostávám, kolik platím nájem, koho vydržuji a podobně i tak. Poté přišla klíčová otázka, před kterou paní soudkyně típla cigaretu. Přiznáváte vinu? Připadal jsem si trochu jako v tom barvotiskovém filmu o dobrém vojákovi Švíkovi, pročež jsem přiznal, že jsem si sice žádného dopravního značené vodorovného typu nevšimnul, ale chápu, že to říká každý a proto se přiznávám, protože by mne přeci pánové nepřivedli, kdyby to tak nebylo. Soudkyně se začala smát, uchechtla se i paní zapisovatelka, pan policista se pod knírem malilinko pousmál, jen na dobře živeného pána jsem neviděl. Ale celá ta atmosféra přešla i na mne a tak jsem se také usmíval a říkal si, jaká je to legrace.

Paní soudkyně si vzpomněla, že musí soudit a proto i znovu zapálila a začala diktovat, zvážila prý všechny polehčující okolnosti, že jsem nikoho neohrozil a k činu se přiznal a proto volí nejnižší možný trest peněžitého typu, konkrétně patnáct tisíc dinárů. Ptala se mne, jeslti vím, kolik to je a já přiznal, že vím, že je to asi sto padesát euro, tedy dvojnásobek platu, který jsem si během přelíční vymyslel. Reálně je to ale tak jednonásobek minimální mzdy v regionu, tedy mzdy, kterou bere ta šťastnější část národa, ta méně početná, která má práci, samozřejmě je řeč o práci manuální, ne o pozicích v soudnictví a ve složkách bezpečnostního typu. Pan soudkyně říkala, že to není úplně přesné, ale že budu platit i soudní výdaje a tudíž to tak bude. Navíc prý musí uložit i zákaz řízení. Na dotaz, jestli mám nějaké dotazy, jsem se dotázal, jak se se zákazem řízení dostanu pryč z té jejich díry a prý dostanu odklad na tři dny.

Poté jsem musel počkat na chodbě, mezitím vytiskly na starodávné tiskárně dodané z rozvojové pomoci států spojeného typu rozsudek, který zabral celkem čtyři stránky a začínal stylově „jménem lidu“. Po podepsání několika papírů mi již zmíněný dobře živený pán vypsal již zmíněnou složenku a pan policista mne eskortoval nejprve do směnárny přes ulici a poté na poštu. Tam se klikatil dlouhý had penzistů, kteří drželi v třesoucích se rukou složenky, případně nedrželi nic a čekali na vydání penze. Pan orgán se ke mně přitočil a říkal, že mi zařídí, abych nečekal, načež vykročil rázným krokem k přepážce. Dvě pozice před okýnkem stála menší babka, která si policisty všimla, napřáhla k němu ruku se složenkami a prohlásila, že jestli chce před ní, tak ať zaplatí i její výdaje. Policista chvíli stál jako opařený, tatam byla všechna přísnost, pak prohlásil, že fronta zase tak dlouhá není a že počká venku. Po zaplacení mi vrátili doklady, vypsali odklad a poučili mne, abych jel opatrně.

Opatrně jsem jel hlavně po vypršení třídenního odkladu, nevěřil jsem úplně, že by dokázali propojit zapadlý přestupkový soud s databází a poznat tak, že jsem odsouzený, ale jeden nikdy neví. Pár kilometrů před hranicí byla namátková kontrola a namátkově se ukázalo, že propojení opravdu funkční není, vzhledem k tomu, že při přejetí neviditelné plné čáry se chovali, jako kdybych srazil alespoň psa nebo postižené dítě, nedokážu si představit tu přísnost, který by následovala.

Jak jsem stanul na Bráně svobody

Na hranicích mezi Bývalou jugoslávskou republikou Makedonií a Řeckem se rozpíná pohoří Nidže s nejvyšším vrcholem Kajmakčalanem, kde se přesně před sto lety odehrála slavná bitva Velké války, kterou tak trochu zastínily ještě větší řeže odehrávající se v Evropě západní. Po válce srbský král Aleksandar nechal na vrcholu postavit kapli s dnes až dojemně patetickou pamětní deskou, nedaleko od kaple se nachází podzemní kostnice s ostatky vojáků, tedy spíše zlomkem ostatků, protože bitva si jen na srbské straně vyžadala přes čtyři a půl tisíce životů. Dnes zůstává toto místo, podobně jako desítky vojenských hřbitovů v okolí, v zapomnění. Ještě nedávno byl Kajmakčalan poměrně těžce dostupný, z nejbližší makedonské vesnice je to kolem třiceti kilometrů a cesta je sjízdná jen s obtížemi a odpovídajícím vozem.

Na straně řecké ovšem nedávno vybudovali lyžařské středisko, které se nachází jen pár kilometrů pod vrcholem. Ideální příležitost na vyzkoušení těch nových trekových bot, které jsem si pořídil, když jsem zjistil, že plátěnky městského typu v natůře neobstojí. Posílen chutným jehněčím jsem překročil hranici a vydal se do řeckého vnitrozemí, po hodince a půl se cesta zhoršila, ale stále se jednalo o asfaltovou komunikaci. Řecká letní sezóna se evidentně odehrává toliko na plážích, protože jedinými živými tvory, které jsem v horách potkal, byly krávy. Zaparkoval jsem u posledního vleku, převlékl se a vydal se podle návodu podél sloupů do kopce. Návod jsem našel na stránkách nějakých srbských horalů, kteří tvrdili, že výstup je lehoučký a zvládli ho za hodinu a půl kvůli tomu, že s sebou měli malé dítě. Já jsem žádné malé dítě s sebou nevzal a proto mi cesta zabrala o hodinu déle. Chvíli jsem dokonce uvažoval, jestli nebudu další obětí hory. A to na mne neútočila bulharská artilerie, ale jen nedostatek dechu a přebytek potu. Krávy na mne čuměly s výrazem opovržení.

Zatímco západní vojáci byli dovezeni na frontu a tam si mohli na smrt počkat v pohodlí zákopů, vojáci balkánští se museli vyškrábat na kopec, přičemž asi ani na jeho úpatí nepřijeli autokarem. O zákopech se jim v kamenitém terénu mohlo jen zdát a tak se kryli alespoň za vyskládaným kamením, pozůstatky těchto pevnůstek v krajině stále stojí. Nad nimi se hrdě vypíná kaple a kolem ní dva rozpadlé baráky, kaple samotná také nebyla v ideálním stavu, ale na poslední chvíli proběhla rekonstrukce, na místě jsem zastihl čtyři makedonské dělníky, kteří dodělávali svoji práci, aby bylo na stoleté výročí vše v pořádku. Příběh Srbska za První světové války je mnohem dramatičtější než notoricky známé kule ze Sarajeva. Po vyhlášení války vtrhlo mocnářství do země a jeho vojáci dostali v bitvě na Ceru klepec od srbské armády zocelené v předchozích dvou válkách balkánských, když už se zdálo, že je vše ztraceno, slavilo srbské vojsko ještě jedno velké vítězství v Kolubarské bitvě. Poté se celá armáda, státní aparát a panovník stáhli přes Albánii k Jadranu, odkud je spojenecké lodě odvezli na řecké ostrovy, kde se po dlouhém pochodu v nehostinných podmínkách plných mrazu a Albánců, vojáci zotavili a znovu byli po boku západních jednotek zapojeni do bojů na Soluňské frontě. Kajmakčalan byla první vítězná bitva tohoto tažení, na další roky se ovšem fronta příliš nepohnula.

Ještě za války byl do Srbska vyslán Archibald Reiss, švýcarský kriminalista a vědec forenzního typu, který mapoval zvěrstva napáchaná c. a k. vojskem. Práce měl dost. Reiss si svéráznou balkánskou zem natolik oblíbil, že v ní zůstal až do své smrti. Kromě publikování zprávy o masakrech vydal útlou, avšak významnou knihu, jejíž název by se dal zhruba přeložit jako Slyšte Srbové, dejte si pozor sami na sebe. V díle pranýřuje nešvary národa, který si zamiloval. Své srdce nechal Reiss pohřbít právě na Kajmakčalanu, kde leželo až do druhé světové války, kdy přišlo bulharským soudruhům jako dobrý nápad mramorovou urnu rozbít a srdce zahodit. Uvnitř kaple stojí urna dodnes, jen tedy prázdná. V pláni pod kaplí se nachází hrobka, vyzděný kvádr, který také prochází opravou, pod ním je kostnice s ostatky vojáků, dovnitř se leze úzkým poklopem po lety trochu rozviklaných kramlích. Po pár metrech sestupu se člověk ponoří do klidu hory, v místnosti vymalované na zeleno stojí podél tří stěn regály, které obsahují roztříděné kosti a lebky padlých. Působivé místo.

Kajmakcalan

Popřál jsem zedníkům, ať jim dílo ubíhá a ať dostanou za práci řádně zaplaceno, vyměnili jsme pár životních zkušeností a šel jsem zpět dolů. Je zajímavé, že ačkoliv je výšlap na kopec dřina, ani sestup není nic příjemného. Cestou jsem přemýšlel o tom, jak asi přistupovali muži zabití na téhle hoře k tradičním hodnotám, jak bych jejich ochotu válčit změnil účet na sociálních sítích, jak padli za stát, který dávno zmizel a dnes leží v cizí zemi. Kajmakčalan zvaný hrdě Kapija slobode, tedy Brána svobody, protože byl prvním osvobozeným územím království, dnes leží mimo Srbsko zapomenutý a pomalu se zapomíná i na slavné hrdiny bitvy, mezi kterými vynikal i vojvoda Vuk, který zde padnul a jeho vojáci jej snesli z nezměrné úcty do údolí ve stoje. O kvalitě tehdejšího důstojnictva nakonec svědčí i to, že v Haagu se v té době nikomu nesoudilo. Údajně je hora dodnes plná munice, zbraní a dalších relikvií ležících v suché horské trávě. Nic podobného jsem nenašel, jen lejna výše zmíněných krav. Dole jsem usedl do vozu, zalitoval, že jsem si nevzal přikrývku hlavy, protože horské slunce mi dosti zabarvilo pleš, a vyjel jsem zpět do Jugoslávie bývalého typu. Po cestě trvající skoro dvě hodiny jsem potkal jen několik aut, všechny hospůdky i obchody byly zavřené a to jsem se po výšlapu tolik těšil na pravý řecký kebab.

Že někdo jede přes půl Balkánu jenom aby vylezl na nějaký kopec, to velmi překvapilo místního orgána správy celního typu, zapomněl tak na celou jižanskou laxnost a ospalost a nechal si ukázat zavazadelník dokonce dvakrát, mezitím prozkoumal všechny možné útroby mého vozu a svoji horlivost rozvinul na maximum, když utrhnul zadní sedačku, pod kterou hledal vysněný kontraband. Naštěstí se mi podařilo vše vrátit do původního stavu a považoval bych to za velikou buzeraci, kdyby o několik set kilometrů severněji jeho maďarský kolega nebyl ještě horlivější a nenechal vyložit celé auto. Nález těch pár kilo uzenin, sýrů, dvou desetikilových melounů a velké bedny rajčat však na povýšení nestačil a tak mávnul rukou a nechal mne vše zase naskládat. Že není možné naložit vše tak, jak se to po cestě skládalo, to je snad jasné. Mimochodem jsem si všiml, že po dálnici směřující do prostoru schengenského typu jede hodně automobilů německých a rakouských registrací, což znamenalo jediné, že na hranici bude fronta jako kráva. Přesně taková fronta byla i na prvním alternativním přechodu a tak jsem nelenil a vrátil se o pár kilometrů do vnitrozemí a zajel na přechod vzdálenější, kde nebyla fronta žádná. Cestou jsem potkal tolik migrantů, jako dosud ne, ve vojvodinské kukuřici je evidentně polovina Afghánistánu, na druhé straně kukuřice byla zase takový koncentrace maďarských orgánů, že mají obě strany o zábavu postaráno.

Jak jsem si zajel na jehněčí

Nízká obliba masa jehněčího typu ve Středokotlině mne velmi rmoutí, masa lidského typu tvořená (alespoň v mých představách) elektoriátem pána ministra financí slupne tu a tam nějaké to jehně o svátcích vajec a to ještě důkladně vysušené a s delikátní chutí jehněčího ještě důkladněji přeraženou česnekem. Jako ty ovce. To v bývalých Jugosláviích na poloostrově balkánského typu jsou jiní kujóni. Jehněčí je oblíbené napříč republikami snad s výjimkou Slovinska, které ale pravým rázovitým Balkánem nikdy nebylo. Zaslouženému ohlasu se v regionu dostalo skopovému z Bosny a Hercegoviny. Chybu neudělá, kdo ochutná bosenské jehně tradičně rožněné na některém z kultovních míst jako je zejména zatáčka u Jablanice nebo pohoří Romanija, ale výtečné je i vařené lešo v konobě s výhledem na malebné Popovo pole v Hercegovině. Způsob přípravy je ostatně všude dost podobný, obvykle kuchaři potřebují jen jehně, sůl a pákové nůžky, kterými naformátují vytemperované zvíře do úhledných kousíčků, které pak budou zdobit nerezový tác. Samozřejmě je potřeba mít i rožeň, tradicionalisté si vystačí s klasikou na ruční pohon, profesionálové mají důmyslná zařízení poháněné vodou z potoka či elektřinou, domácí kutilové často jako pohon využívají motorky od stěračů nesmrtelných vozidel Zastava a Yugo.

Informace, že prý nejlepší jehněčí připravují v maličké vesnici na jihu Makedonie, mi přišla jako něco nesmyslného. Pche, to je řečí, myslel jsem si. Ale v době internetové není těžké vidět různá videa a fotografie z místa činu a nadšené výkřiky komentujících strávníků. Přesto jsem měl strach, že by tohle jehněčí mělo být lepší než to bosenské. Babička mi kdysi říkala, že když budu mít z něčeho strach, mám si na to sáhnout. Rozhodl jsem se naslouchat moudrosti stáří a do vesnice Mrzenci jsem se podíval. Pokud chcete stihnout večeři, je dobré z hlavního města vyrazit opravdu časně. Sám jsem vyjížděl před šestou a bylo to jen tak tak. Brzy ráno se dala ona dvě stě kilometrů dlouhá komplikace dopravního typu mezi Prahou a Brna překonat bez větších obtíží, dále cesta vesele ubíhala a v raném odpoledni jsem byl již dostatečně daleko od unijní hranice, ale ne dostatečně blízko vysněné pečínky. S postupujícími kilometry postupovala i únava a přežil jsem jen díky audioknize, která popisovala činy jakéhosi šílenci, který unášel a vraždil dítka členů obskurních společenství náboženského typu. Také strýček Google se neukázal jako ideální průvodce, když mne z nové dálnice hnal na silnici s lákavým názvem „starý obchvat“. Po sjezdu z dálnice, které nese hrdé jméno Alexandra Makedonského a skládá se z úseků ve výstavbě a úseků v naprostém chátrání, si navigace vymyslela zkratku polní cestou okolo svodidel, ačkoliv až k restauraci vedla asfaltová cesta evropských parametrů.

Restaurace se jmenuje Javor Djoko a nachází se ve vesnici Mrzenci, která se nachází jen pár kilometrů od města Gevgelija, které se nachází jen pár kilometrů od hranic s Řeckem. Bylo krátce před desátou, když jsem zaparkoval před napolo zhasnutým podnikem, před kterým stála pouze dvě auta, byl pondělní večer a měl jsem obavy, že se vrátím s nepořízenou. Mé obavy ale rozptýlil pan vrchní, který mne ubezpečil, že je otevřeno a že jejich jehněčí je opravdu vyhlášené. Také mi poradil, abych si objednal minimálně půl kila, protože je maso s kostí. Poslechl jsem a u skopského piva čekal na svou porci skopového. Nejprve přinesli salátek a chuť zeleniny z této jižní krajiny je skutečně famózní, ale napjatě jsem čekal hlavní chod. Po chvíli pan vrchní přinesl oválný talíř, na kterém se nacházelo půl kila lahodně vypadající jehněčí plece a jedna opečená brambora. Když jsem se na tu nádheru vynadíval, vzal pan vrchní příbor a jemnými pomalými pohyby natrhal porci na kousky. Maso se rozpadalo velice doslovně. Byl to vlastně takový jehněčí konfit, měkkoučký a šťavnatý. Po dlouhé dni za volantem na oválu zůstaly za nedlouho jen zmíněné kosti. Krásné to bylo, zaplatil jsem za celou konzumaci šestnáct euro a odfuněl k vozu, abych v obližním městečku našel místo k odpočinku po této lahůdce. Jak se na Balkáně říká, lva jsem neochutnal a proto je pro mne králem zvířat jehně. A to z Mrzenců je znamenité velice velmi.

Javor Djoko, Mrzenci

Co se stalo na Kosovu rovném

Brzy po ránu jsem vyrazil na výlet do Kosova, konkrétně tedy do Metohije, jeho nedílné součásti. Do Kosova je to zhruba stejně daleko jako do Provence, jen silnice jsou o poznání horší a také je k vidění méně polí levandulového typu. Nejhorší je s přehledem ta naše první dálnice česká, obzvláště nyní, když je téměř v celé délce zúžená a na několika kilometrech pro jistotu uzavřená. Soudě podle aktivity dělníků, kteří se buď opírali o lopaty nebo diskutovali nad mně neznámými tématy bude rekonstrukce probíhat dlouho. Po překonání této nástrahy a umělohmotné gulášovky nad Velkým Meziříčí je to již jen kousek do Horních Uher a odtud jen kousek do Uher dolních, které mají naopak vozovku i gulášovou polévku na vysoké úrovni. Při opouštění unijního soustátí jsem se ještě na několik hodin zdržel v koloně tureckých gastarbajtrů, ale záhy jsme se ocitl na na kilometru 1127 z Prahy, kde podle pánů Hanzelky a Zikmunda začíná Balkán. Prý je to 85 kilometrů na západ od Bělehradu. Zakoupil jsem si v oněch místech na pohoně energetický nápoj Bomba, který je balený do vkusných lahviček ve tvaru ručního granátu, pravděpodobně útočného. Bomba neklame tělem, je vážně mnohem silnější než běžné nápoje v běžných lahvích, zřejmě jsou balkánské normy na dávkování taurinu volnější.

217

Energie jsem měl na rozdávání, ale pohonné hmoty docházely a tak jsem zastavil před motelem Stara Vrba, který je od hranic nového státu co by granátem dohodil. Ubytovací zařízení nabízí vše co znavený cestovatel k životu potřebuje, postel, teplou vodu, připojení k internetu a snídani v podobě různých úprav dvou vajec s šálkem oleje. K tomu legendární chléb Sava, nadýchaná bílá veka, kterou lze během pěti minut zmačkat do malé kuličky. Odjel jsem před šestou ráno bez vajec, počkal až otevře nejbližší čerpací stanice a s plnou nádrží vyrazil na hranice, které hranicemi nejsou. Tam jsem zjistil, že albánští soudruzi stále neuznávají zelenou kartu a je potřeba zakoupit pojištění lokální, jehož nejlacinější patnáctidenní varianta stojí jako povinné ručení na čtyři měsíce. Samozřejmě v hraničním pojišťovacím stánku neakceptují karty platebního typu a tak jsem musel zanechat na místě cestovní doklad a vyrazit do nejbližšího města pro hotovost. Tam jsem mimo jiné zjistil, že ekonomické krize je všudypřítomná a dohonila také místní McDonald’s.

089

Po zaplacení a vrácení pasu jsem vyrazil dále, zanedlouho jsem dojel k nové dálnici, která vede až do Albánie, dílo je to čerstvé, pokrokové a jistě potřebné, soudě alespoň podle provozu, který si s ničím nezadal s prázdnem autostrád severokorejských. Potkal jsem celkem asi osm automobilů a jednoho dědu, který ve vozíku domácí výroby za motocyklem vezl kozu. Nabízí se jistá jízlivá paralela, ale nebudu se jí dopouštět. Jak jsem se tak kochal ničím okolo, unikl mé pozornosti rychle se blížící vůz, který v levém pruhu teatrálně blikal oběma blinkry. Po chvíli mi došlo, že se jedná o místní dálniční hlídku a nechal jsem se doprovodit na nejbližší odpočívadlo. Ze zánovního pasátu vystoupili postarší policisté a spustili na mne cosi jazykem mně neznámým. Odpověděl jsem tedy rázným „helou“. Ukázalo se, že jazykem angloamerických spojenců nevládnou a nalezli alespoň zbytky školní němčiny. Prý jsem jel sto třicet a dovoleno je sto dvacet. S limitem jsem nepolemizoval, ale myslím, že si pánové pletli číslovky, tempomat ukazoval něco jiného. Bohužel také chyběli, když se probíralo slůvko pokuta a tak nedokázali dotáhnout proces do konce. Zeptali se tedy, jestli jedu arbeit, na což jsem zamítavě zavrtěl hlavou, na to oni hlavou zakývali, vrátili mi doklady a ukazovali rukou, že mám jet langsam.

096

Nakonec to už bylo jen kousek do jednoho z početných kosovskometohijských klášterů, kde se odehrávala slavnost u příležitosti výročí mučedníků, kterým je klášter posvěcen. Původní středověký chrám se osvoboditelům od srbského jha nezamlouval, zřejmě byl málo albánský a chyběla mu reklama na nápoj kolového typu, proto jim nebylo zatěžko jej celý v roce 1999 vyhodit do vzduchu. Když se kácí les, létají sem tam středověké třísky. Nebyla to jediná sakrální stavba v regionu, které se po několika stoletích stala kolaterální obětí albánské touhy po svobodě, demokracii a lidských právech. I po zničení kláštera byl jedním z nejhezčích míst v kraji a ještě lepším se stal před několika lety, kdy byl postaven kostel nový. Nyní jsou dokončené i vnitřní malby a letošní slavnost proto byla slavnostní velice velmi. Při liturgii, která předcházela svěcení fresek a odehrávala se před malým kostelem, jelikož návštěvníků bylo jistě několik stovek, jsem si všiml jabloně, která stála na přístřeškem, pod kterým stáli duchovní. Její větvě byly obsypány jablky, mimochodem jich prý malá jabloň plodí asi dvacet beden. Nemohl jsem si vzpomenout, kdy jsem naposledy viděl jablko na jabloni. V supermarketu, v chladničce či v mikrotenovém sáčku jej vídám běžně, ale takto ne. Jak je snadné v nepřirozeném prostředí zapomínat na přirozené. Mimochodem mi přišlo přirozené i to setkání lidí, sousedů, návštěvníků zblízka i zdaleka, které se zde odehrává již několik století a není potřeba vymýšlet nové motivy, poslání a důvody. Také cyklistů pojídajících vegetariánské karbenátky jsem v klášteře neviděl mnoho.

118

Aniž bych si to čím zasloužil, byl jsem pozván i k bohatě prostřenému stolu, kde nechybělo  pečené prasátko, pálivé papriky v kyselém nálevu, fazole a další krajové speciality. V klášteře jsem setrval do pozdních večerních hodin a diskutoval s mnichy nad základními životními tématy jakými jsou třeba vzestup malých pivovarů.  Poté jsem vyrazil k přátelům, kde na mne již čekala další prostřená tabule v rámci projektu Úkladná vražda pohostinností na balkánský způsob. Druhý den jsme vyrazili na výlet po okolí a navštívili další dva kláštery, z nichž jeden se stal terčem útoku albánských sousedů mnohokrát za sebou, při tom posledním se vandalové neopomněli vykálet do nádoby s ostatky místního světce, která se zde postil a modlil. Snad se bude modlit i za tyto výtečníky. Kláštery jsou těžko k nalezení, neboť k nim nevede žádný ukazatel či turistická stezka. Ale to je možná dobře. Konfrontace umění středověkých stavitelů a činnosti stavitelů dnešních je fatální. Kosovo je jedno velké staveniště a nestaví se jen ve městech, ale také podél cest vznikají nová překladiště, obchodní zóny a zóny, které ještě nemají svůj účel, ale přesto se budují. Je fascinující odkud se na toto berou peníze když v zemi není nefunguje žádný průmysl. Ale bylo by nehezké hned někoho obviňovat, třeba měli albánští soudruzi uloženo dost na knížce. Vypadá to však, že vše vybrali.

213

Podobně jako obchodní zóny bez obchodů rostou nové pomníky osvoboditelům a bojovníkům se srbskými utlačovateli. Mezi nimi vyniká jakýsi pan Jašari, jehož podobenky jsou nemálo podobné panu Marxovi z Karl-Marx-Stadtu. Pan Karl ovšem většinou nedržel v ruce kulomet. Je udivující a nestvůrné, jakým tempem se mění ráz krajiny a měst, věřím že již nyní by řada původních obyvatel své obce nepoznala. S přibýváním nových staveb průběžné mizí obyvatelé nealbánského původu, ze strachu o život, budoucnost, o jistotách a prosperitě se nezdá nikomu již dlouho. Ti kteří odešli již dříve se pomalu vrací, aby prodali své nemovitosti, je nabíledni kdo je kupcem a jaké jsou asi ceny, navíc se tím mění už tak dost křehká rovnováha v částech obývaných pouze jedním menšinovým etnikem. Do budoucna nelze nějaké zlepšení očekávat, pomalé pokračování v dosavadním přinese další postupné vystěhovávání menšin a nakonec zřejmě i onu proklamovanou stabilitu a klidné multietnické soužití hlásané západními mírotvorci. Pozemské spravedlnost asi fungovat nebude a i pro současnou populisticko-diletantskou srbskou vládu je Kosovo spíše problémem na cestě za údajnou prosperitou v rámci Evropské unie. Pro Evropu je problém malého vymírajícího a živořícího křesťanského národa již zcela vzdálený a nezajímavý. Obzvlášť ve světle narovnávání okurek a práv stejnopohlavních rodin. A Prahu to nezajímá také, alespoň oficiální představitele ne, s výjimkou verbálního tělocviku ovarové hlavy z hradu.  Chodemmimo je zajímavé, že z Prahy je do Kosova  jen kousek, ale z Kosova do Prahy je to vážně dálka.

jasari