Archiv rubriky ‘Balkankán’
První zářijový den zůstane v paměti polských soudruhů i nás, kteří jsme byli poznamenáni zlem, jehož název je povinná školní docházka, navždy připomínkou začátku něčeho škaredého. Škaredé je i současné podzimní podnebí, o věčně ucpané jižní spojce a uvozhřeném ranním vysílání ČT1 nemluvě. Začínám si vyčítat, že jsem se do nevlídné schengenské reality vůbec vracel. Přitom předchozí dva týdny strávené v zemích srbských byly jednoznačným důkazem, že všude je dobře, ale na Balkáně nejlépe. Ani teplé počasí, které k létu obvykle patřilo, mne neurazilo. Snad jen pátečních 39° C bylo již krapet příliš. Nejvíc za dobu, co v Srbsku znají teploměr.
Jediné, co bych srbským soudruhům vyčetl, je příliš dobré jídlo a příliš pěkných děvčat. Ovšem i zde existují výjimky pravidlo nepochybně potvrzující. Například telecí hlava s dršťkami je pokrm, který bych zařadil do kategorie cestovatelská zajímavost. Uznávám, že vyjídat mozeček z čerstvě zabitého makaka je nepochybně větší zvěrstvo, ale i tato lahůdka s aroma pavilonu malých šelem a chutí všelijakou není pro každého. Ale nechci být za slečinku, vše jsem dojedl, aby se domorodci neurazili, jakkoli se tvářili poněkud překvapeně, když jsem během oběda byl nucen navštívit místnost onu a na několik delších okamžiků se tam zdržet.
Krom důkladné inspekce jehněčího a dalších šmakulád, kterou jsem samozřejmě nepodcenil, jsem navštívil i všelijaké zajímavá místa, abych se přesvědčil, jak se žije lidem. Kupříkladu klášter Šišatovac, který se nachází ve Sremu, jistě nejodpudivější části Srbska, vlastně společně s celou Vojvodinou, jakkoli unávám, že kupříkladu milovníci rovných plání a kukuřice mohou mít jiný názor. V obnovovaném klášteře, který na počátku druhé světové války poničili chorvatští ustašovci, kteří byli na konci války vyhnáni partyzány titovského typu, kteří dílo zkázy dokonali, se nachází i „odejitý kosovský biskup“ Artemije, s několika mnichy, kteří odešli spolu s ním.
Vladyka byl v dobré náladě a slíbil mi dokonce, že mi v nově budovaném konaku připraví mnišskou celu. Jakkoli byly postní pokrmy servírované mnichy výrazně chutnější než výše zmíněná dršťková hlava, přeci jen si ještě delší pobyt rozmyslím. Zážitkem zcela jiného rozměru byl lov na křepelky na pešterské náhorní plošině. Odmítl jsem zabíjet drobounké ptáčky a tak jsem se alespoň zúčastnil následné družby v místním loveckém domě, kde se ukázalo, že lovci různých národů i vyznání za přispění alkoholických nápoju nakonec bratři v zelené kamizole jsou. Ukázalo se také, jak svobodnou zemí Srbsko je, to když jeden z českých lovců naplnil broky tělíčko jakéhosi ptáčka, jehož jméno jsem samozřejmě zapomněl, jenž je v unijním prostoru přísně chráněn. Srbští kolegové se smáli a tvrdili, že jej střílí běžně.
Vzhledem k tomu, že více než vstupu do unie se srbští soudruzi bojí snad jen průvanu, navíc nejsou k přistupování nikým přemlouvání, může se za pár let stát, že do Srbistánu budeme cestovat podobně jako onen pošetilec v nejmenovamém filmu do země krále Miroslava. Ne však zpívat, ale zabít ptáčka, vykouřit si důstojně cigaretu, nacpat se tučným jídlem připraveným na dřevěném uhlí nebo koupit žárovku. Naopak pomalu začíná ztrácet smysl cesta na dechovkový festival v Guče, ne že by se jubilejní 50. ročník nějak zásadně nepovedl, ale stále větší množství cizinců a plíživá komercionalizace ubírají události někdejší kouzlo.
Po dlouhé době jsem také viděl Sarajevo a samozřejmě společně s přízní odešel na vyhlášené „ćevapi“. Sarajevský „ćevap“ je legenda, o které se českému otylému příbuznému ani nezdá, legenda podávaná důsledně pouze s cibulí, jakkoli na vyžádání lze dostat hořčici či kečup, ovšem o to žádají jen pošetilí turisté. V centru je několik vyhlášených provozoven, kde se připravují ty nejlepší čevabčiči. Jakkoli se může zdát, že válečky z mletého masa jsou všude stejné, o tom, kde jsou opravdu nejlepší, se vedou nikdy nekončící spory. Údajně jsou nejlepší u Želja, což odmítají ti, kteří si myslí, že lepší jsou v ćevabdžinici Mrkva, čemuž se usmívají ti, kteří vědí, že nejlepší dělá Hodžić. Nakonec jsme na přání tety pojedli v podniku Željo 2, kde všem chutnalo, jen cestou zpět strýc prohlásil, že v Mrkvi jsou „ćevapi“ stejně lepší.
Před odjezdem jsem ještě trochu pozevloval v Bělehradu, je veskrze příjemné v horkém dni koukat na Sávu a kouřit u toho Drinu. Jen mi při pohledu na mladé obyvatelky hlavního města, které rády nosí miniaturní trenýrky, z nichž vykukují opálené hýždě, popírající milosrdnou lež ženských časopisů, že celulitida je běžná, nebylo jasné, jak v tomto oděvu chodí do kostela. Ale pak mi došlo, že byla sobota a do kostela se chodí v neděli.
Vždycky, když odcházím od mezinárodní pokladny (dnes se vlastně jmenuje komplexní odbavení) s pracně vybojovanou zlevněnou jízdenkou, přestávám vnímat okolí, hlášení, holuby, nevzhledné muže bez domova i zápach rychlého občerstvení, zmocní se mne očekávání dní příštích, touha po dunění pražců, zpěvu cikád a muezzinovu Allah il Allah. Cikád asi touto dobou na Balkóně mnoho nebude, muezzina vystřídal cédé přehrávač, ale dunění, dunění by vyjít mělo.
Na obálce, ve které mi milá a ochotná dáma z komplexní přepážky jízdní doklad vydala, mne zaujalo zvláštní lobotomické heslo „JEDEME VLAKEM“, doprovázené pádným vykřičníkem. Další shluk slov zase vykřikoval „LÉPE VLAKEM“. Ale zajisté, lépe vlakem, jak taky jinak… Kdo a za kolik to asi vymýšlí? Rozumí tomu někdo? Rozumí tomu nejvyšší pan železničář Žalud-a? Rozumí někdo jemu? Já nikoliv.
A aby otázek nebylo málo, tak se ptám – jaké národnosti je a z jakého státu pochází pán čučící z okna na archivním snímku? Kdo jako první správně odpoví a svoji odpověď logicky odůvodní, tomu věnuji to, co mi na zpáteční cestě zavadí o klobouk. Doufám jen, že to nebude ruka maďarského celníka.
Ze srpnové cesty do Srbistánu jsem neměl dobrý pocit. Hned na bělehradském nádraží ke mně přistoupil anglicky hovořící muž a do ruky mi vtiskl letáček s nápisem hostel. Nebýt tlačen davem, zůstal bych na místě stát a nevěřícně kroutit hlavou. Na cestě k východu postávali ještě další dva hoši s letáčky. Globalizace se nám dostala i do Srbska? Děsivé. Další šok následoval, když jsem zahlédl po Terazijích projíždět turistický autobus s otevřenou střechou. A s turisti na palubě.
I dragačevský festival dechových hudeb byl ušmudlaných karikatur člověka z prohnilého západu zase o kousek plnější. Snad jen v drahé Kuršumliji byl od cizáckých cestovatelů klid. Sem kristuska travelerova ještě dlouho nevstoupí. Uklidnil jsem se až poslední den v restauraci Mornar, kde vaří tuze dobře, obzvláště hotovky jsou vyhlášené až ve středním Srbsku. Škembići u saftu byly jednoduše k sežrání! Je to taková balkánská přízeň naší dršťkové, podávaná coby hlavní chod. Dršťky byly dlouhé jako meč Miloše Obiliće a široké jako hrdinova ramena. Poesie.
Přesto ve mne zůstala úzkost z možnosti, že i na Balkáně by měla zvítězit pravda a láska. Rozhodl jsem se tedy na místo činu vrátit na přelomu září a října a nasát podzimní atmosféry. Vyplatilo se, už na nádraží, kde čekal pouze postarší nosič v sepraném plášti, bylo jasné, že letní nepříjemnost byla jen vlaštovkou jaro nedělající. Jedinými cizinci, které jsem zaregistroval, tak byli muži vikingského zjevu (zřejmě švédští spoluobčané) procházející se v uličkách turecké čtvrti ve Skopje a vojáci okupačních jednotek KFOR na Kosmetu. Jako vždy mě potěšilo, že člověk jede do Srbistánu a při té příležitosti navštíví tři státy a jeden údajný stát jako bonus.
Balkánský podzim voní pečenými paprikami, hospodyně se připravují na zimu. Domácí ajvar chutná nebesky. Bylo mi třeba navštíviti makedonskou metropoli, jak jsem již naznačil, protože se mi stýskalo po jejím orientálním espritu a po chuti tavče gravče. Radost mi udělalo opětovné setkání s tureckým panem hostinským, který pěkně pričal srbsky a pustil mi Bijelo Dugme a prohlásil, že nadále nejsem jen zákazník, ale přítel. Ušetřil jsem ho tak dotazu, jestli má rád Turky, ty psy pohanský.
Na televizi Šutel (první romská tv) jsem zahlédl bezva hit „Afrika Paprika“, což byl název a zároveň jediný text písně, kterou v klasickém studiu preludoval band tmavomakedonců. Ostatně i Šutka samotná nezklamala, podzim zde také voní temperovanou paprikou a osada je oblepená plakáty místního politika Elvise Bajrama. Negativní kampaň se sem zatím nedostala. Jen autosalon Škoda zmizel.
Podařilo se splnit i další sen, svezení se vláčkem do jihosrbské provincie Kosovo, v legendárním švédském vagonku, který je tažen krásnou lokomotivou Nohab z padesátých let. V úrodné Metohiji bylo překrásně, letní teploty, báječní lidé, papriky. Bývalí občané si vesměs vzpoměli na své bývalé občanství a také pričali, někteří dokonce dobrovolně, takže jsem ani nepoužil taktickou jazykovou příručku KFOR.
Zajímavá byla i návštěva Prizrenu, který jsem dosud znal jen z partyzánského filmu Kapetan Leši. Prizren má taktéž interesantní tureckou příchuť, ale jizvy po pogromu v roce 2004 jsou dosti viditelné, a ačkoliv se pracuje alespoň na obnově vypálených kostelů, do zničené srbské čtvrti se v brzké době jistě nikdo nevrátí. Místní hotel Tirana dělal svému jménu čest, tolik švábů jsem pohromadě ještě neviděl.
Zjistil jsem také, že jsem se mýlil, když jsem si myslel, že kečup a majonézu podávají k pizze jen Srbové. Též mne překvapilo, kolik bývalých občanů s láskou vzpomínalo, jak byli na „stáži“ třeba v Bohumíně, Teplicách (Buzerantovicách) či Brně.
Podnětná byla i vizitace nejstaršího kostela na Balkáně, který se nachází kousek od Nového Pazaru. Kostel hlídá babka Jovanka, která také vypadá jako nejstarší babka na Balkáně. Pak už jen Singidunum a nákup knížek a balkánských šmakulád.
Na závěr jsem v zakouřeném kupé podebatoval s gastarbeiterem Bobanem, dvěma srbskými policisty a jedním astrofyzikem o životě a zásadních tématech jako je vliv slunečního záření na lidský organismus či prvenství slepice vs. vejce. Pěkné to bylo.
Rozmohl se nám tady takový nešvar, novináři velice často vymýšlejí a dále používají podivná slovíčka. Třeba slovíčko Kosovan. Jak jsem pochopil, používá se pro označení pachatele trestného činu výroba a držení omamných a psychotropních látek a jedů, pokud se zároveň jedná o Albánce z jihosrbské provincie Kosovo.
Je to veliký posun. Ještě před pár lety byli podobní výtečníci označováni jako Srbové. Obzvlášť půvabná byla kauza Fehima Hanuši (typicky srbské jméno), ale nebyl sám. Jak jsme se vzdalovali od roku 1999 a protisrbská propaganda bledla, počali se srbští dealeři pomalu měnit v Jugoslávce a hlavně v „občany bývalé Jugoslávie“. Klesl výskyt mozkové příhody u Srbů čtoucích české noviny, ale zcela správně to také nebylo. Jak někdo může být občan něčeho bývalého? A je občanem něčeho současného? Je občanem? Je?
Články v černé kronice dávaly tušit, že minimálně na poslední otázku je odpověď kladná. Nicméně málokdo by si ve jménu pravdy a lásky troufl označit Albánce jako Albánce. To se přeci nedělá. A tak v novinách strašili bývalí občané i během doby, kdy tu bývala Svazová republika Jugoslávie coby nástupnický stát bývalé Jugoslávie. Nebylo aktualizováno ani na občana bývalého soustátí Srbska a Černé hory ani na občana Republiky Srbsko.
Až poté, co si albánští soudruzi za bratrské pomoci USA a nadšeného Evropského souhlasu vyhlásili vlastní stát (v kterém se učí číst a psát), se na bývalou Jugoslávii zapomnělo a máme tu Kosovana. Hosana. Myslím si ale, že je to výraz nevhodný a zavádějící, falešný a prázdný. Někdo se navíc může domnívat, že se jedná o národ, který má nezpochybnitelné právo na svůj kosovanský stát.
A jak k tomu přijdou Srbové, Goranci a další menšinové? Navíc z původního názvu Kosova a Metohija (zkráceně Kosmet, což správně vědí příslušníci PČR) nám půlka vypadla. Jistě to není tím, že Metohija pochází z řeckého slova metoh, používaného pro označení majeteku patřícího církvi (Srbské pravoslavné).
Celkově je to s těmi bývalými Jugosláviemi problematické. Zatímco Makedonie si svůj stát nevyhlásila nijak podloudně, řečtí soudruzi jej bojkotují a tak se používá poetické FYROM. Znamená to, že tam nežijí Makedonci, ale FYROMové? No nic.
Navrhuji pro kosovské Albánce používat tuto veskrze politicky korektní a přesnou definici – bývalý občan bývalé Jugoslávie a stávající občan takzvaného státu Kosovo albánské národnosti. Osobně však setrvám u zažitého šiptara.
Na cestě po zapamatováníhodných hotelích balkánských se tentokrát podívejme do Užice, kde přímo v centru strmí čtrnáct podlaží z poctivého železobetonu – hotel Zlatibor. Měl jsem smůlu a bydlel jsem pouze v jedenáctém patře, ovšem výhled byl i odsud znamenitý.
Na hotelu Zlatibor však není půvabný jen výhled, za zmínku stojí i jeho šedá betonová kontrukce, chodby zdobené hrubým šaluňkem a futuristický nábytek ze sedmdesátých let z kovu a hnědého plexiskla. Hnědou si návrh interiéru zřejmě zvlášť zalíbil, protože jsou v ní vyvedeny i obkládačky na toaletě. U umyvadla nechybí retro páková baterie Partizan, která však vypadá jako klasická kohoutková a tudíž na zdi nemůže chybět návod k jejímu používání. Další partyzán umírá zavátý sněhem na reprodukci v pokoji 118, celkem příjemně se na něj vprostřed srpna díky absenci klimatizace dívá.
Za výhled, tři hvězdičky a televizor je třeba na místní poměry kapku připlatit, ale nevšiml jsem si, že by pokoj vykazoval nějakou závažnější závadu, pokud za ni nepovažujeme utrženou zásuvku od přívodu antény. V hotelové restauraci však kuchtík předloží jako vždy a všude hotelovou klasiku – slazený heřmánkový čaj a variaci dvou vajec v oleji.
