Archiv rubriky ‘Aktuálnosti’
Ani měsíc po návratu z Balkanistánu jsem nepřišel na to, co že je zde lepšího, samozřejmě s výjimkou průměrného výdělku a piva plzeňského typu. I to jsou ale věci relativní. Je otázkou, jestli je lepší vykonávat nějaké balkánské povolání za peníz výrazně menší, avšak v podmínkách nesmiřitelně důstojnějších. Ačkoliv nižším pracovním výkonem si nové audi nezasloužíme, jak hezky řekl pan profesor prezident, uklidňuje mne jen to, že po tomto epochálním zhmotnění českého motoristického onanismu ani pramálo netoužím. A Jelen pivo je také dost dobře pitelné pivo, nemluvě o jihosrbském pokladu, pivu Niško, které není příliš známé ani za hranicí regionu. Uznávám, že člověk jednoduše vzhlíží s romantizujícími představami k zemi, kde nikdy nemusel v časném lednovém pondělním ránu spěchat do zaměstnání, vystát frontu na katastrálním úřadu či zabývat se přiboudlými výroky ministerských úředníků a následnými výkřiky vole a nevole, přesto se nemohu zbavit pocitu, že jižní slunce více hřeje a vůbec je tam „dole“ tak nějak lépe.
Pominu nepovedené klima, za které těžko někoho obviňovat, jakkoli je typické, že bájný praotec vylezl na první kopec a blekotal cosi o jakémsi strdí, což dodnes nikdo netuší, co znamená. Pračeši to jistě netušili ani tehdy, ale nechtělo se jim plahočit se dál a zůstali v nížině pod kopcem. Ale možná si opravdové léto Češi ani nezaslouží, protože by stejně grilovali uzeniny z kůží a octem omyté maso v barevném koření. Česká ochota cpát se odpadky mi vadí asi nejvíc, víc než agresivní řidiči vozů s bojovou slepicí na značce, prorůstání nejhnědějších nacistů do ministerstva školství či průvody gejů ve středu matky měst. Z poslední cesty jsem si dovezl zásobu delikátních masných výrobků pana Grboviće a dalších šmakulád, takže byl přechod pozvolný, nakonec však kontraband zmizel a byl jsem nucen se i přes obrovskou nechuť dostavit no našeho Alberta. Byl jsem hlasem z tlampače upozorněn, že šmoulové mají rádi čerstvost a neměl jsem pocit, že by příčetný občan měl brát názor uvozhřených modrých panáčků animovaného typu jako něco směroplatného.
Hned u vchodu se na mne smály akční broskve, bohužel měly tvrdost dlažební kostky a stejně svůdně voněly. Podobně plastová byla i nizozemská rajčátka, kdo by také čekal u srpnových tomat vůni a nedejbože chuť. Proč vlastně dovážíme zeleninu z takového jižního státu, jakým je Holandsko? Uznávám, že srbští soudruzi tam zase dovážejí své elity, ale nikdo není dokonalý. Celá nabídka ovoce a zeleniny byla stejně pazgřivá a se slzou v oku jsem vzpomínal na mladenoveckou tržnici, kde sice šmoulové žádná moudra do éteru nevypouštěli, ale zralé plody nabízené babkami by ze Země živitelky udělaly lacinou parodii. Podobně tomu bylo v sekci uzenin, všechny ty uzeniny vyrobené bez uzení a lisované z kůží a dalšího sajrajtu by asi zákazníky pana Grboviće příliš neoslovily. Ani exkluzivní vakuované výrobky nevypadají příliš lákavě. Kam se hrabou na takový zlatiborský pršut nebo njegušský pršut nebo užický pršut nebo sjenický pršut. A nakonec i na dalmatský pršut…
Mezi všemi těmi kentusy hrají prim výrobky v unifikovaných alberťáckých obalech. Nevím co by na to řekli šmoulové, ale osobně považuji 22% ryb v rybích prstech jako žalostně málo, naštěstí má omezená představivost nedokáže ani tušit, o jaké ryby se jedná. Ani exkluzivní program ale není bez vady, alespoň mi přijde, že paštika s kachními játry tvořená hned 3% jater a 72% rostlinného tuku by se příště měla jmenovat spíše ochucený margarin. Tristní je nabídka lahůdek obecně, ale přiznejme si, co si zaslouží národ, který za lahůdku považuje míchanici majonézy, sterilované zeleniny a nejpodřadnějšího salámu. Nejděsivější na tom všem je, že spoluobčané ukládají tyhle sračky do svých spotřebních košů a tváří se u toho spokojeně. Nevadí jim náhražky, polské maso a sýry nevalné chuti. Musím se zde ovšem zastat polského sýru „krolewski“, který je z alberťácké nabídky asi nejméně nepoživatelný. Také rybí konzervy ze zemí bývalého sovětského svazu jsou připomenutím pravdivosti pořekadla, že nedělají totéž ti dva, kteří totéž dělají. České hospodyňky si však vystačí s málem a při prohlížení receptů na serveru mimibazar.cz lze jen žasnout nad kreativitou tamních uživatelek, jen bych nerad, aby mi někdo někdy naservíroval podobnou laskominu jako jsou všechny ty zapečená masa s tatarkou či pomazánkovým máslem. Kdyby však zůstalo pouze u domácího experimentování.
Druhdy jsem se osmělil a rozhodl se pojíst v restauraci, po chvíli bezradného prohlížení jídelního lístku jsem své rozhodnutí přehodnotil. Mých rozpaků si však všiml pan vrchní, světácky se ke mně otočil a ptal se: „už jste zkusil toho vinohradského šviháka?“ Znělo to jakoby na šviháka táhla celá procesí gourmetů. Tušil jsem, že bude zle, ale nenapadlo mne jak moc. Již složení v závorkách dávalo tušit ultimátní šmakuládu (vepřová kýta, šunka, česnek, niva, eidam). Výsledek byl ještě strašidelnější a nechutnější než se dalo čekat. Je zajímavé, že v zemích bývalé Jugoslávie jsem jedl ne zcela dobře jen jednou, k tomu ještě u albánských soudruhů, přesto to ve srovnání se švihákem nebylo špatné. Jenže zatímco návštěva neznámé restaurace v Čechách téměř vždy znamená průšvih, na Balkáně naopak téměř vždy znamená chuťový zážitek. O totální vyhlazení pouličního stravování v hlavním městě nemluvě, ondyno jsem našel nějaký pozůstalý stánek a z nostalgie si dal klobás. Nenapadlo mne, že ikdyž se nazývá opečený, bude temperován v troubě mikrovlnného typu. Plesk! Cink! A dílo zkázy bylo dokončeno. Ani uzenka z václavova plácku již není co bývala. Nemluvě o rozjezdovém hamburgeru se zelím z Národní třídy, který také zmizel v nenávratnu. Ačkoliv po gumovité matérii českého hamburgeru kuřecího původu plakat nebudu. Srovnávat to s pljeskavicí a nadýchanou lepinjí nemá valného smyslu. Zkrátka čím dále pojímám podezření, že emigruji do země jižních Slovanů. Jen ještě počkám, než tam bude IKEA.
To jsem si trochu postěžoval a teď si dáme toho vinohradského šviháka…
V porovnání s půlnoční svačinkou v zaplivaném albánském bistru…
Obě momentky jsou rozmazané, švihák kvůli třesu způsobenému strachem z konzumace a u balkánské přesnídávky jsem se naopak třásl nedočkavostí.
Na tradiční veselici u příležitosti svátku pracujících, solidarity a míru je nejmilejší to, jak odolává času a je pokaždé znovu stejná a neměnná. Buřty, pivo a nenávist proti pravdě a lásce. Dříve narození soudruzi odolávají o něco hůře než jejich obnošená saka a neforemné vázanky a zdá se mi, že řada známých tváří již není mezi námi. Nedostavili se bez omluvenky i někteří kolegové pravicoví provokatéři – amatérští fotografové, abych použil moudrá slova soudruha Kokotrby, který se tentokrát naléval pivem ve společnosti Dona Kočky v nedaleké zahradní restauraci. Také Jiřinku Švorcovou zlobí zdravíčko a nemohla se tentokrát dostavit a deklamovat. Soudruh Falmer národní umělkyni alespoň poslal krátkou textovou zprávu.
Zdravíčko naopak stále slouží Miloušovi, který dorazil a družně hovořil s ostatními soudruhy. Pořídil jsem jeho knihu vzpomínek na roky u kormidla strany, kterou Kůl v plotě ochotně a s úsměvem podepsal, jen mne krapet překvapilo, že k autogramu připojil datum 5. 5. 2011, duševní čerstvost zřejmě nebude devizou soudruha generálního tajemníka. I přes nepodařený začátek v podobě přeháňky, která zahnala všechny, s výjimkou tří soudružek ozbrojených paraplaty, pod tribuny, se nakonec vyjasnilo a na obličejích starců se s pomocí ovocných destilátů objevil úsměv, který na chvíli zahnaly zmínky o rozkradené republice a dalších tématech, která dříve narozené zajímají. Nejvíce je ale vytočil neúnavný buřič Šinágl, který při projevu soudruha Falmera, který mimochodem představil svou knihu, ve které se vyznal, že byl vždy na straně obyčejných lidí, vnikl na tribunu, kde vytáhl prapor s křížem hákového typu, aby mu byl následně vytrhnut a byl za nenávistného pokřiku gerontů odveden orgány ve vestách s nápisem antikonfliktní tým.
Marta Semelová byla letos nezvykle trapná i na její poměry, její žerty byly zábavné jako smuteční oznámení, kupříkladu ten, jak přijde muž domů, desetkrát se zeptá, co bude k večeři, aby mu podesáté choť odpovětila, že bude kuře s bramborem a že mu to desetkrát říkala. Strašidelný pohled byl i na její holá a nepěkná lýtka, když se rozhodla přítomným ukázat, jak se tančí čárlston. Nebo šlapák. Nebo co to vlastně předváděla. Mnohem zábavnější byla najatá zpěvačka, která si jako jednu z prvních písní vybrala stylově kus od Marty Kubišové. Objevná byla i slova europoslance Vladimíra Lajky Remka, který přiznal, že na orbitu si uvědomil, že při pohledu na planetu nejsou vidět hranice států. Hranice popírali i soudruzi ve stánku Česko-kubánského přátelství, kteří za čtyřicet korun prodávali kubánské cigarety bez kolku, respektive s kolkem kubánským. Kubánské pomeranče nepřivezli. Ptal jsem se.
Vůbec bylo hezké pohovořit s lidem. Tentokrát byli všichni přátelsky naladěni a nedocházelo k žádným výpadům a konfrontacím. Jen muž bez panenky se tvářil zasmušile a tvrdošíjně mlčel. Pěkně jsem se pobavil také s jakýmsi soudruhem, který sbíral podpisy pod petici za navrácení sochy Julka Fučíka, podpis jsem nepřipojil, alespoň jsem ale zarecitoval úryvek básně Pavla Kohouta, o tom, jak Julek jel v padesátých letech na festival mládeže do rumunské metropole. Nijak autorovi nevadilo, že byl pokrokový novinář již téměř deset let po smrti. Celkově byla atmosféra přátelská a zaznamenal jsem pouze jeden dotaz na výši žoldu. I k družbě s novináři došlo, s dojetím jsem pozoroval zavalitého muže ve flanelové košili, který se přitočil k exoticky vypadající reportérce televize veřejnoprávního typu, s otázkou, jestli není z české televize, což byla a tak ji muž obejmoul svou mocnou paží a nechal se opodál stojícím fotografem na památku vyfotografovat. Chodemmimo byla ona novinářka o dost snědší než nový kubánský chargé d’affaires, který byl zřejmě po vzoru soudruha Fidela oblečen ve sportovním. Také byla mnohem hezčí.
Jelikož jsem dorazil západoněmeckým vozem, oslyšel jsem lákavou nabídku kelímků s pivem a destiláty, což v rámci duševní hygieny příště odmítám opakovat. Alespoň jsem okusil klobás, který mohl být lepší, takový jako byl dříve, v dobách, kdy byla tráva zelenější, rohlíky křupavější a klobásy chutnější. Tak zase za rok.
Dnes je tomu právě 30 let ode dne, kdy můj exemplář posledního z rodu Mercedesů chromovaného typu vyjel z výrobního závodu v Sindelfingen. Za ty tři desetiletí se na planetě hodně událo a nemálo se událo i s hvězdoletem samotným. Většina jeho vrstevníků je již dávno více či méně ekologicky zlikvidována a je proto třeba kvalitu vozu s hvězdou vyzdvihnout do patřičných výšin. I přes drobné závady vzniklé opotřebením je to zcela spolehlivý vůz, jakkoli musím připustit, že karoserie je prohnilá jako magistrátní úředník, z motoru semtam ukápne něco oleje a občas někde zapraská či škubne. Ani slunce není bez kazu. Navíc je to také rok od naší první jízdy, takže je co slavit. Původně jsem zamýšlel, že nechám opravit plechové bolístky, ale nakonec jsem zákrok ještě odložil a provedeny byly pouze standardní jarní práce. Ne že by nový lak nepůsobil pěkně, ale stávající o něco více balkánský stav má také své výhody. Kupříkladu větší respekt ostatních účastníků provozu.
Nejčastěji slyším v souvislosti s hvězdným vozem otázku „kolik to žere“. Popravdě odpovídám, že nevím. Pobavil mne také dotaz, proč jsem si nepořídil modernější a spolehlivější vůz. Moderní je myslím dost a co by mělo být větším důkazem spolehlivosti než třicet let provozu? Za cenu lepšího manažerského telefonu je to myslím dobrá investice, abych byl upřímný, během ročního provozu bylo potřeba pár drobností poladit a cena se vyšplhala na úroveň telefonů dvou. Tolik k ekonomice provozu. O estetické hodnotě automobilu lze psát do nekonečna a domnívám se, že agresivita a otupělé jednání mnohých oktavijánů pochází právě z onoho pocitu, že musí sedět ve škaredém autě a tudíž spěchají do cíle, aby jej mohli opustit. Zatímco v úhledném a funkčně navrženém interiéru německé limuzíny se řidič cítí dobře a uvolněně, k čemuž napomáhá i brumlavý zvuk vznětového agregátu, který dle jakési studie pracuje na podobné frekvenci jako předoucí kot.
Jediné, co lze vozu upřít, je nepochopitelná skutečnost, že není zrovna magnetem na děvčata, vlastně se dívky za Helmutem otáčejí pouze tehdy, když je vytočený druhý rychlostní stupeň. Odkoukal jsem také v kinoteatru, že když se někdo líbá se slečnou v automobilu, téměř vždy chybí na předních sedadlech opěrky hlavy. Možná je i zde zakopán nezdárný pes, nicméně odmontovávat je kvůli tomu nebudu. Neúspěch u slabšího pohlaví však vyváží veliká obliba u menšiny tmavého typu. Statní Romové často mávají ze svých otlučených mladoboleslavských vraků a se zalíbením hledí na hvězdolet, nejednou jsem dostal nabídku, která se odmítá. Jedna dvojice velmi statných snědých mládenců mi dokonce nabízela holicí strojek zdarma, což jsem však odmítl s odůvodněním, že když se holím, tak krvácím. Mnohem příjemnější jsou setkání s ostatními pianisty, taková blízká setkání 123. druhu.
Do nové dekády jsem vstoupil s novým pojištěním povinného typu od libozvučné pojišťovny Slavie, jakkoli mne trochu mrzelo, že jsem jej musel sjednat přes internet a ne přes pana Purkrábka. Také jsem se pokusil o nějakou tu stylovou výzdobu. Nechápu příliš módu samolepek s postavičkami hrajícími golf či infantilními nápisy jako „Anička na palubě“, jsem dalek různých blikajících vylepšení, přesto jsem se snažil rošířit gypsy packet, který vůz při koupi již obsahoval. Bohužel jsem psychicky nevydržel a již při jedné z prvních jízd pomohl upadnout do prachu cest plastické samolepce ve tvaru hlavy německého ovčáka. Nikdy bych se však nezbavil podkůvky, tak k vozu tohoto typu patří jako eidam třicítka k české kuchyni. Lze jen diskutovat, jestli ji neotočit, aby nevyteklo štěstíčko. Zatím nechávám v původní poloze.
Také jsem zapracoval na Wunderwaldu, který již dosáhl slušných rozměrů.
Ani dřevěné kuličky masážního typu nejsou nestylovým doplňkem, jedinou jejich vadou je, že sezení na nich je pohodlné asi jako chůze naboso po žhavém popelu.
Nemohl jsem si také odpustit označení jihoslovanského typu.
A pro všechny případy jsem přibalil i vlaječku. Třeba kdyby se vyhrálo v kopané.
Štrykovaný paňák sice nekýve hlavou, ale paňák to je a auto bez paňáka být nemůže.
V neposlední řadě jsem zakoupil dobové okuláry slunečního typu. Velmi vkusné.
Ke kulatému výročí dostane hvězdolet plnou nádrž a voňavou jolku kokosového typu, není nad praktické dárky. A také přání minimálně dalších tří desetiletí ladné plavby. Pokud jej z vozovky nesmete rozjetý sentinel nebo nějaké eurounijní ekoteroristické nařízení, věřím, že zde bude narozdíl od Sovětského svazu věčně!
Nadešel čas velikonočního půstu, nejdelšího a nejpřísnějšího mezi půsty pravoslavného typu. Při půstu nejde ani tak o omezení příjmu bílkovin, jako o odříkáním si tělesného napomoci duchovnímu. Krom produktů živočišné výroby je také záhodno vyvarovat se zlých myšlének, manželé se prý mají odřeknout pohlavního styku. Možná to není spravedlivé, ale mají zase společné zdanění. Nedílnou součástí je i konání dobra. Jenže jak konat dobro v tomhle vlčím světě? Pomáhání stařenkám na přechodu jaksi není dostatečné, navíc chvíli trvá než člověk vyleze z hvězdoletu a zajistí vůz. V našem bytovém komplexu také nežijí žádní stařečci, kteří by potřebovali nanosit uhlí. Napadlo mne, že jsem kdysi slíbil věnovat útulnému stacionáři pro koty nějaké krmivo. Jenže to není jen tak, navštívil jsem onu instituci dvakrát a výsledkem jsou dva flekatí koti ničící zařízení mého bytu.
Návštěvu záchytného zařízení jsme tedy vyloučil. Na síti jsem nalezl stránku s inzeráty hledajícími dobrovolníky. Zaujal mne jeden, ve kterém byl poptáván doprovod pro nevidomou dívku. Bohužel nebyla přiložena její fotografie. Také dopisování s osobami ve výkonu trestu mi přišlo neotřelé a věřím, že by psaní obsahovala notnou dávku člověčiny. Nakonec jsem narazil na jakési sdružení, které shánělo někoho na pomoc s webovými stránkami. To vypadalo slibně, usrkávat zelený čaj, drobit na notový bůk amarantové sušenky a pomáhat lidem, tak to má vypadat. Zklamání leželo o dvě kliknutí dál, za inzercí se totiž skrývala tato obskurní osoba, známá postavička z prvomájového výstaviště, která se stará o propojení luteránství a bolševismu. Přehodnotil jsem návštěvu opuštěných kočiček.
Oprášil jsem postní kuchařku, kterou jsem zakoupil v srbském klášteře a byl nemálo zklamán kapitolou „na vodě“, přes vysoká očekávání šlo pouze o vařenou zeleninu. I bez masa však lze vařit chutně, základem je ovšem vyhnout se prodejnám vegetariánského typu, kde za naprosto nepochopitelné ceny nabízející rádobymasové náhražky, většinou neochucené nebo obsahující strašidelnou všehosměs koření, na barvu navíc kari a kapii. Smysl příliš nedává, že na jedné straně se cpe do obyčejných párků soja, aby se ušetřilo na mase a na straně druhé stojí čistě sojové uzeniny nesmyslné peníze, jakkoli by z logiky věci měly být téměř zadarmo, stejně je zvláštní to, že miniaturní paštika z prasečích kůží a tuku stojí pětikorunu a stejně velká pomazánka z luštěnin desetinásobek. Cenu lze ještě nafouknout nápisem bio. Zeleninové pokrmy nejen z klášterních receptů jsou však bez potíží poživatelné. Obzvlášť vysoko cením nadívané opalizující olihně či těstoviny s krevetami tygřího typu. Suroviny lze poměrně lacino pořídit u všech dobrých vietnamských prodejců.
Nevím, jestli následkem hladu či snahy o povznesení duše, ale začal jsem projevovat lítost jako už dlouho ne. U nejednoho filmu mi málem ukápla slza. Zakoupil jsem štrykovaného paňáka, čímž jsem přispěl na pohromou postižené Japonsko. 100 korun z 5,3 bilionu asi není zcela zásadní částka, ale ve světla zcela mlhavé představy nějakého bilionu je to pořád reálná stovka. Také mne dojal příběh ztracené a posléze bohužel nalezené Aničky. Víc než dojetí jsem však cítil pohoršení nad způsobem, jak si lidskou tragédii od pozůstalých vypůjčili novináři a přeměnili ji v neštěstí celonárodní. Přímé přenosy od mělkého hrobu, fotografie nebohého děvčátka, debata o tom, jestli je nález ostatků pro rodiče lepší než tápání v nejistotě. Obohaceno vyjádřeními tiskových mluvčí činných orgánů, kteří se snažili informovat večejnost a zároveň nic neprozradit. Větu o existenci psů „speciálně vycvičených na hledání živých i mrtvých těl“ si budu pamatovat dlouho.
Nejvíc mne ale zaskočil záběr na jakési lidi za plotem a komentář o tom, že zdrcení rodiče se odmítají k věci vyjádřit. Jít se s kamerou zeptat rodičů zavražděné holčičky na jejich názor vyžaduje opravdu celého člověka. Vzhledem k tomu, že jsem se poslední dobou při sledování zpravodajství stejně jen planě rozčiloval, odhodlal jsem se dále mediální výpotky nekonzumovat. Tedy samozřejmě s výjimkou časopisů Pravoslavný misionář a Velké Srbsko. Po prvních týdnech to není vůbec špatné.
Staré perské přísloví se nemýlí, až budu příště měnit hosting, budu se jím řídit.
