Archiv rubriky ‘Aktuálnosti’

Jak jsem navštívil klub

V pátek večer jsem vystoupil z komfortní zóny a dojel vozem elektrických drah od nás z Malé Strany až na Nové Město. Tam jsem ke svému údivu narazil na něco, o čem jsem si myslel, že existuje pouze v textech internetových diskutérů a fantaziích voličů strany občanů svobodného typu. Letitá nálevna se změnila v klub provozovaný jakýmsi spolkem pro zachování tradičních hospodských hodnot nebo něčeho podobného, okna i dveře byly zalepené, aby nebylo vidět dovnitř, a cedulka vyzývala k zmáčknutí zvonku. Zvědavost zvítězila nad strachem, dveře se s bzučením otevřely a vyvalila se mračna dýmu. Klub nebyl plný lordů v kostkovaných pulovrech usrkávajících destilát s příchutí rašeliny, alébrž opilců obracejících do sebe půlitry bahna a hulících jako osvětimské komíny. Pivo bylo laciné, popelníky přetékaly, dýmem proplouval pan hostinský jako opilý koráb a účtenkou nás nikdo neobtěžoval. Nad pípou visela veliká cedule, která hlásala, že střízlivý host je ostudou personálu, ten se opravdu snažil a tak k dokonalosti chyběla už jen malá rvačka. Prostě krása převeliká. A ráno mi smrděly kouřem cigaretového typu i tkaničky od bot. Těší mne, že i v době utahování šroubů si umí smějící se bestie poradit.

Jak jsem koupil olej olivového typu

V jedné malebné černohorské vísce vysoko v horách jsem v létě koupil strýci olej volivového typu. Nákupy do auta praktikuji jen se zvýšenou opatrností, protože dobře vím, že sedláci nabízející své produkty jsou ještě větší šejdíři než politici tradičních stran. Cože? Takový sedlák dá ochutnat z lahve domácí pálenky, aby napálil kupce a ten si odvezl podobnou lahev s patokem, po kterém bolí hlava velice velmi. Sedlák není líný vyskládat v pytli velké a zdravé brambory okolo malých a shnilých, vše co nabízí je zaručeně čerstvé, nezkazí se dlouho nebo nikdy, vydrží jakoukoliv cestu a nikdy toho není málo. Babka černohorského typu vypadala jako starý poctivec a nebo se uměla vážně dobře zamaskovat. Olej jsem ochutnal a pro jistotu si butelku nechal dát do igelitového pytlíku, ačkoliv stařena trvdila, že určitě nevyteče. Komplet celý litr samozřejmě vytekl ještě než jsem přejel hranice nejbližší bývalé republiky bývalé Jugoslávie. Musím ale uznat, že v jednom baba nelhala, olej byl opravdu kvalitní, jinak by smrděl už v létě, takhle mi z tapecírungu prostupuje celým vozem omamná vůně oliv, která je vlastně mnohem lepší než stromek s vůní kokosu. Jen tedy o něco mastnější, ale nic není bez kazu. A trocha toho mediteránu po ránu na cestu mlhou je k nezaplacení.

Jak jsem dostával nabídky

Objednal jsem němé tvářičce granule s úděsně vysokým procentem bílkovin živočišného typu na nejmenovaném eshopu, kde nabízejí cenu tak nízkou, až mne to udivilo. Eshopy nemám rád, ale o kamenné prodejně s kvalitním granulivem v okolí nevím a těžko budu ohře krmit figurkami dobrého vojáka Švíka, čokoládou s konopnými semínky nebo absintem, tedy běžným sortimentem místních vietnamských hokynářů. Vše dorazilo v pořádku a včas a nemám nejmenší připomínku k činnosti pošty českého typu, pan řidič sice nebyl oholen, avšak vousiska měl relativně čerstvě zastřižena. Co mne ale štve, je to, že nejmenovaný obchod, který se jmenuje nějak jako vášmazlíčekcézet nebo jehopáníčekcézet, mi už několik týdnů od nákupu zahlcuje schránku majlového typu vzkazy jako „Páníčku, už mám zase hlad. Tvůj pejsek“. To jako každý, kdo si objedná krmivo hned musí být nějaká patetická pejskařka? Já přece dobře vim, že až ten čokl dožere všechny svoje pozemský granule, tak neumře, ale normálně chcípne, pojde, zhasne. S takovymhle nemístnym a šišlavym marketingem běžte do pochev psího typu, pěkně prosím!

Jak jsem se krátce zamyslel v neděli

V neděli v poledne jsem se procházel s němou tvářičkou po úbočí vrchu Petřína, v pravé poledne se vždy ozve grandiózní šou všech malostranských zvonů, nejprve zazní hlomozně zvony z Víta, poté se přidají mollové tóny z Mikuláše, vzápětí zahlomozí klášter Strahovského typu a také všelijaké další zvony a zvonkohry. Stovky zvonů. Romantika, duch místa, všechno to baroko, tradiční hodnoty, my jsme tady doma. Co je ale zajímavé, z oken malostranských bytů nesmrdí obědy. Žádné zelí, kachny, výpečky, prostě nic, snad jen dole v Mostecké ulici omamně voní skořice z trdelníku. Čím to asi je? Krizí tradiční rodiny, že si turisté v apartmánech nevaří nebo tím, že těch málo místních se ještě neprobralo z návštěvy Bluelightu?

Jak jsem navštívil dvě výstavy

Nedávno jsem se v místním pohostinství dozvěděl o tradiční výstavě nožů konané v městě hornického typu nedaleko města stověžatého. Kdesi hluboko ve mně zjevně zůstala uložena vzpomínka na pana Horsta a jím nabízenou sadu jakostních nožů Henkellbach, a tak jsem pojal podezření, že bych měl rozšířit svou nevelkou sbírku o nějaký ten rukodělný kousek. V sobotu ráno jsem proto spěšně zhltnul snídani, vytáhl ze zásuvky bankovky a vydal se za hranice hlavního města. Nezapomněl jsem přibrat všechny své tupé nože kuchyňského typu, jelikož pořadatelé slibovali brousící dílnu a byl jsem ochotný své nože nezištně zapůjčit k nabroušení, tedy k praktické ukázce.

Stařena sedící na lavičce na dobříšském náměstí málem plakala dojetím, když jsem se jí zeptal na cestu k domu kulturního typu, cestu mi ukázala správně a já brzy budovu našel, avšak ukázalo se, že výstava se sice koná v kulturním domě, ale ve dvacet kilometrů vzdálené Příbrami. Kdopak se má v těch provinčních městečkách Středočeského kraje vyznat. Naštěstí jsem si příliš nezajel a jako vítaný bonus jsem si prohlédl výstavu drobného zvířectva, kde jsem obdivoval holuby hřivnáče a také malé hlodavce, u kterých však byl hlouček hlučících dětí, takže jsem si jejich kožíšky neprohlédl příliš dokonale. Napadlo mne škodolibě zjistit náladu v tamní společnosti a vyzvědět, jak se domorodci dívají na otázku, jestli drobné zvířectvo chcípá nebo umírá. Nakonec ale zvítězil pud sebezáchovy a vyrazil jsem vozem do Příbrami.

Příbramský kulturák byl o poznání větší a hemžilo se to před ním muži v khaki a maskovaných úborech, těmi se to bohužel hemžilo i uvnitř, což mi nevadilo z hlediska estetického, nýbrž z důvodu, že velké řadě těchto přírodních tvorů úděsně smrděly nohy, přisuzoval jsem to hlavně obuvi značky Prestiž, která se vyskytovala více než hojně. Řada z nich smrděla tak nějak zcela a nešlo to přisuzovat než nedostatku hygieny. Pověst nelhala a nožířů bylo v kulturáku požehnaně, většina se bohužel pouštěla do všelijakých exhibicí technik a materiálů, jejichž výsledek se na krájení pórku hodil pramálo. Všechny ty čepele damascénského typu byly náramně krásné, ale stěží si dokážu představit, že nakrájím cibuli a několik hodin poté sanituji ostří. Možná to však omlouvá nedostatečnou hygienu skalních fanoušků. Nemají na ni čas.

Kuchyňských kudel bylo na výstavě pomálo, ale našlo se několik pěkných kousků, nakonec jsem si vybral jednoduchý nůž, který vypadal bytelně a nestál mnoho, za cenu několinásobně vyšší bylo možné najít o něco málo hezčí kousky, ale noži nic nechybělo. Stánku pana výrobce jsem si nevšiml jen já, ale také německý soudruh, který si také přijel pro nový Messer. Bodrý zástupce národa bestií smějícího se typu vysvětloval cizozemci, že každý návštěvník musí projít třemi koly výběru. Bylo to nějak takhle. „První kolo čumenzí všude, druhé kolo čumenzí tady a tam. Třetí kolo záhlenzí“. Ve třetím kole jsem také odevzdal oběživo a odtáhl do předsálí, tam jsem ještě pořídil klasický jednoduchý zavírací nůž francouzského typu a keramickou vocílku, která zřejmě vznikla jako vedlejší produkt kosmického programu. Zavíráky ze země kohouta galského typu mám rád, na první pohled je na nich vidět, že sýr je v životě člověka výrazně důležitější než sebeobrana. Pojedl jsem ještě uzenku a odjel.

S noži je to vážně trochu jako s ženami, ne že by byl takový problém je půjčit, ale je těžké se rozhodnout pro jeden, se kterým zůstanete celý dlouhý nejbližší čas. Nůž od pána, jehož jméno jsem bohužel zapomněl nebo ještě lépe řečeno ani nezaregistroval, mi každopádně udělal velkou radost a za osm stokorun to není špatná investice, provedení je krajně jednoduché, avšak účelné, jen věrná fena Arina na mne divně koukala, proč jí překrajuji maso výsekového typu na tolik malých kousků. Inu jak říkávávával pan Werich, když už jednou máš nůž, tak máš koukat, aby krájel.