Archiv rubriky ‘Aktuálnosti’
Ve světě financí se pohybuji s lehkostí paralytika, jsem si toho vědom a snažím se s tím žít. Velkým obloukem se vyhýbám všem těm děvčátkům, které v obchodních domech nabízejí výhodné karty pro placení penězi, které jsme ještě nevydělali. Však víme, jak takové výhodné nabídky končí. Onehdy mne mile překvapil pán, který se představil jako můj osobní bankéř, ani jsem netušil, že někoho takového také zaměstnávám, a chtěl mi pomoci s organizací mého portfolia. Schůzku jsem odmítl, i přes svou ekonomickou nedostatečnost se domnívám, že pravidelné zaplacení všech složenek dokážu organizovat svépomocí. Přesto jsem se rozhodl vzít správu portfolia pevně do rukou a otevřel onu krabici od bot, ve které s pečlivostí sobě vlastní skladuji všechny dokumenty, záruční listy a další potištěné papíry vysoké důležitosti.
V papírové změti jsem nalezl složku dokumentů z onoho temného období, kdy jsem moudře usoudil, že je neobyčejně výhodné bydlet ve vlastní nemovitosti. Kdo by to jen řekl, že je tomu již pět let? Já určitě ne. Pamatuji si, jako kdyby to bylo včera, na první defekaci v novém bytě, která neskončila odjezdem exkrementu do Troje, nýbrž několikaměsíční anabází a komunikací s bodrými stavebníky. Na prahu nové pětiletky je možné uskutečnit jednu z mála změn, kterou dovoluje tenká smlouva s bankou, jež se odkazuje na tlusté podmínky všeobecného typu, které nikdo soudný nikdy nečetl. Dříve se tomu říkalo vytloukání klínu klínem, dnes pro to máme pěkné české slovo refinancování. Velmi výhodný úvěr lze splatit půjčkou z jiné banky, která je ještě výhodnější než předchozí. Vzhledem k tomu, že jsem neměl nejmenší důvod být se stávajícím ústavem a jeho grandiózní nabídkou spokojený, rozhodl jsem se, že bitvu vybojuji a prokážu svou finanční příčetnost před sebou a celým světem.
Zavolal jsem tedy do banky a zajímal se o schůzku s nějakým osobním úředníkem. Slečna na lince, která prý zaznamenává projevy mé vůle, mi medovým hlasem vysvětlila, že mezi takzvanými bankéři, tedy lidmi, kteří za úplatu lákají nové ovečky, a vymáhacím oddělením, které komunikuje s ovečkami majícími problém s úplatou svých závazků, není nikdo, kdo by se se mnou sešel. Když jsem zahrál na city a oznámil, že mne velmi mrzí, že někdo, komu jsem dal na úrocích více peněz, než jsem kdy věnoval ženě, která mi dala život, se se mnou nechce sejít, dostal jsem přeci jen číslo na jakéhosi bankéře. Namísto protřelého rybáře lidí se ozval na druhém konci bezdrátu dětský hlásek. Úplně jsem pana bankéře viděl, jak vystoupil z orezlé karosy s registrací ústeckého kraje, s optimistickým výrazem si přehodil přes rameno sportovní tašku a v nepadnoucím levném obleku, s vázankou vyzbrojenou nevzhledným uzlíkem manhatanského typu, který mu beztak uvázal nevlastní táta, vyrazil na výběrové řízení do finančního ústavu. Hoch mi alespoň poradil, že mám zkusit „komunikovat“ s hypotečním centrem „prostřednictvím“ emajlu. To jsem také udělal a opravdu jsem dostal záhy odpověď na své dotazy, která byla formulována tak rafinovaně, že jsem pojal podezření, že odpovídající není člověk.
Obzvlášť mne potěšilo, že slovo banka píše s velkým B. Na dotaz, jestli a kde je možné se sejít, jsem se dozvěděl, že Banka mi vše pošle poštou a na další dotaz ohledně změn smlouvy mi bylo oním odpovídačem odpovězeno, že takové změny Banka neumožňuje. Roztrpčen jsem se nad sklenicí kvašeného nápoje svěřil příteli, který zajásal, protože nejlepší kamarádka jeho manželky je bankovní poradkyní, která se vyzná a poradí. S nehranou nechutí jsem se s nejlepší kamarádkou sešel a vydržel se několik minut přemáhat a sledovat proti sobě klesající a stoupající barevné grafy úroků, výnosů, sazeb a dalších nesmyslů. Poté jsem nejlepší kamarádku požádal, aby si nechala své grafy a sdělila mi nějakou jednoduchou formou výši splátky a krvavého úroku. Protože jsem byl pevně rozhodnut nenechat se oholit více než je nezbytně nutné, absolvoval jsem seancí nad grafy, které znamenají svět, více. Čím více jsem jich viděl, tím více jsem si začal vážit autistického emailového robota, který se nesnaží nic nabízet. Nakonec mi zavolal starý známý osobní bankéř, sešli jsme se a dostal jsem zcela grafuprostou nabídku, která se neodmítá. Teď si uvědomuji, že jsem napáchal v příběhu pěkný zmatek. Existuje totiž banka, do které mi již mnoho let chodí žold a má pěkné modré stránky, ovšem je to jiný ústav než Banka, jejíž hypotéka čouhá z mého komína.
Počkal jsem ještě na nabídku Banky, která v předem avizovaném termínu oznámila novou výši úroku, která byla opravdu vysoká. Napsal jsem tedy autistovi, že je to jasný pokyn k odchodu od Banky k jiné bance, na což mi nedokázal odpovědět. Týden po podpisu smlouvy mi však zavolala pozorná dáma z oné Banky, která se mi svěřila, že se k ní dostal můj nesouhlasný dopis komentující výši úrokové sazby a zároveň se zajímala, co se mi na té sazbě nelíbí. Přišlo mi to stejně příčetné, jako kdyby se mne zeptala co se mi nelíbí na rakovině varlat. Když madam pochopila, že jsem se rozhodl opravdu odejít, nabídla mi ještě lepší podmínky než banka (neplést s Bankou). Jen s tím nepatrnou komplikací, že bych si prý musel zřídit jakýsi účet zlatého typu, za který se měsíčně platí pět stokorun. Jsem sice špatný matematikus, ale přesto nebylo těžké si spočítat, že rozdíl mezi nabídnutou slevou a zlatým poplatkem činí za rok několik tisíc korun, samozřejmě ve prospěch Banky. Bylo to těžké rozhodování, ale nakonec jsem tuto výhodnou nabídku oslyšel. Následoval úřední den, kolky, výpisy, zápisy, úpisy a další nepříjemnosti, ale zvládl jsem je bez zavrávorání a se slastným pocitem, jak jsem prokázal svou finanční příčetnost.
Posledním symbolickým úkolem bylo zrušení účtu v Bance. Dorazil jsem na pobočku, kde mne velice překvapila slečna úřednice, která pravou rukou ovládala myš a levou podepisovala dokumenty čínským perem. Dokážu ocenit originalitu. Přesto jsem trval na svém a požadoval zrušení konta a vyplacení naspořených peněz. Po několika marných pokusech, po kterých bylo jasné, že si na podpisový vzor nevzpomenu, se slečna smilovala a mých šedesát sedm korun mi vydala. Na oslavu jsem si za uspořenou sumu ve vedlejších lahůdkách zakoupil tři chlebíčky a vydal se s nimi vstříc jistotám a prosperitě. Jen doufám, že se koti nedozvědí o tom novém výhodném životním pojištění, které jsem si nechal při této akci tisíciletí vnutit.
Do pondělního rána jsem dnes vyjížděl s dobrým pocitem příjemně prožitého víkendu. Podařilo se mi splnit všechny domácí úkoly, které jsem si pro sebe připravil. Vlastně těch úkolů tolik nebylo, konkrétně byl pouze jeden: dočíst autobiografické pojednání pana režiséra Emira Nemanji. Očekával jsem větší nastavování zrcadla prohnilému globalistickému imperialismu a více veselých příběhů z natáčení, ale přesto knihu nezavrhuji. Jen jsem si s hrůzou uvědomil, že jsem dílo poprvé otevřel před devíti měsíci, za tu dobu jsou mnozí lidé ochotni donosit dítě, obvykle hlavně ženy. Nemusí však hned pršet a tak jsem byl spokojený i s kapáním a na noční stolek připravil povídání o Bohu a rokenrolu z pera jistého mnicha s pestrou minulostí. Mimo plán jsem také očistil kuchyňskou línii, což jí velice prospělo, nepřestane mne udivovat, jak za několik málo měsíců může být deska sklokeramického typu tak znečištěná. Pověsil jsem také na čestné místo zarámovanou stránku bulvárního listu ze Spojeného království, kde se u článku o kotech vypadajících jako pan Hitler vyskytla podobenka mého kocourka, což považuji za největší rodinný úspěch v průniku do médií, minimálně od dob, kdy vyšlo v Lidové demokracii babiččino smuteční oznámení.
Mnozí lidé nadávají na pondělí, ale myslím, že je v tom pondělí neprávem. Jako spolužák Adam, jehož příjmení, které navíc nebylo těžké považovat za křestní jméno, jej předurčovalo k tomu, že byl stále vyvoláván a usvědčován z neznalosti učiva, protože správný pedagog prostě jede podle abecedy a ze zavedené praxe se nenechá vykolejit. Přičemž tedy nechci zapomenout na těch několik osvícených kantorů, kteří v rámci spravedlnosti občas nezvykle kretivně začínali vybírat „odzadu“. Ve středu Evropy se vždy vyplatilo držet se ve středu. I v pondělí, které je sice první v řadě prašivých všedních dnů, ale nic zlého obvykle v tento den nezačalo. Téměř všichni ovčani mají naopak rádi pátek, poloviční sobotu, den odjezdů na chaty, chalupy, den konzumace lehkých i těžších drog, den uvolnění vázanky a mravů. Ovšem zrovna pátek nemá v historii přiliš kladnou úlohu. Velký pátek, černý pátek, druhá světová válka kupříkladu také nezačala v pondělí. Psát o pátku třináctého je ztráta času. Bylo by však nemálo naivní se dovolávat spravedlnosti pro den v týdnu, když se nedostala těm, kteří si ji zasloužili více. Mohu tedy alespoň svým osobním postojem prokázat neprávem ustrkovanému, že není sám ve svém velkém pátku, ikdyž se jedná o pondělí. A kde je velký pátek, tam je vzkříšení.
Vzkříšení by však bylo příliš optimistickým výrazem pro toporné opouštění lůžka, začíná nám zase svítat o něco později. Přemýšlel jsem nad knihou onoho mnicha, která by se jistě měla číst na důstojnějším místě a při důstojnější činnosti než je ranní defekace, že vcelku rozumím pohnutkám vedoucím k výměně tohoto vlčího světa za klášterní klid a pohodu. Jen bych myslím měl problém se vší tou askezí. Brzkým vstáváním, které mi na rozdíl od pozdních příchodů domů nikdy moc nešlo, a postní stravou, na kterou jsem prostě příliš rosolovitý otrok chutí. Jednou jsem navštívil takový manastýr ve středu Balkánu a souhrou osudu, které se říká nevyzpytatelné cesty, jsem zůstal na nocleh a také večeři, vzhledem k tomu, že jsem od rána neměl v ústech a odpoledne se stávalo dosti pozdním, rád jsem pozvání přijal. Během dvouhodinové večerní služby jsem se začal modlit, abych se udržel na nohou a tudíž jsem natěšeně uvítal její konec a možnost usednutí za stůl spolu s muži v černém. Nejprve přinesli polévku a všichni si popořadě nalévali po půlce naběračky, učinil jsem také tak, s vychytralým plánem, že přeci není problém talíř doplnit. Nebyl by to problém, kdyby vzápětí neodnesli polévkovou mísu. Podobně to bylo i s vařenou zeleninou a ještě jedním nemasitým chodem. V posledním vypětí sil v tomto zápasu za přežití jsem z odnášené nádoby chvatně uzmul jablko. Jeden z mnichů místo večeře četl z veliké knihy a než jsem stačil jablíčko sníst, všichni povstali, políbili ruku nejstaršímu a zmizeli do tmy. I já tehdy šel. Ačkoliv jsem se ještě dnes styděl za své obžerství, vrátil jsem knihu na stolek a šel si připravit sendvič s chutným pršutem od pana Grboviće a španělským ovčím sýrem neméně lahodné chuti.
Ve voze jsem si pustil legendární vokálně-instrumentální skupinu Pekinška patka, jejíž hudba nemůže nikdy zestárnout, jakkoli je poslední z obou desek stejně stará jako můj hvězdolet, jehož plechy místy stáří naplno zasáhlo. To ovšem není z prostorné a pohodlné kabiny vidět a tak je možno bez problému se kochat houpavou jízdou, odleskem hvězdy a smát se pošetilým řidičům mladoboleslavských dravců, kteří chaoticky přejíždějí mezi pruhy, povinně bez zapnutého blikače, nedodržují vzdálenosti, a vůbec se jaksi dotěrně snaží vytočit své okolí. Zrovna když hrála ona památná píseň, při které se hlavní hrdina nedoceněného filmu Miše Radivojeviće ukájí ve svém automobilu, celý provoz se zastavil a ani pán se zelenou oktávijí, který rozdurdil mocný tedey agregát a dokázal se ještě dostat z levého pruhu do pravého, se nikam nepohnul. Chodemmimo se masturbující hlavní hrdina nazývá Slobodan Milošević a film vznikl také ve stejném roce jako ctihodný Helmut. Vedle mne se zastavil autobus emhádé, naplněný cestujícími až po strop, nikdo z nich se neusmíval, ale byl jsem alespoň rád, že jsem i já neonanoval při oné písni, protože bych si při pohledech cestujích připadal dost hloupě. Ostatně brzy se okna autobusu zamlžila a pohledům byl konec. Znovu jsem si vzpomněl na jednoho kamaráda, uživatele městské hromadné, který se mne ptal, jestli mi na individuální dopravě nevadí, že stále někde stojím v zácpě. Když jsem porovnal pohodlí mé maličkosti, sedící v pohodlné sedačce z pravé umělé kůže a stojící cestující v zamlžené karose, přiznal jsem si smutnou pravdu, že mi stání v zácpě až tolik nevadí. A to jsem již odvykl od tradiční vůně bezdomova, která se v oněch prostředcích šíří. Tuhle jsem jel z jakési restaurace a s překvapením zjistil, že metro funguje déle než kdysi, mé nadšení polevilo, když jsem ucítil puch vycházející z vousatého muže. Vydržel jsem to dvě stanice a velmi hrubě jej požádal, aby ode mne šel co nejdále, protože smrdí jako skunk, což muž ten udělal a ještě se omlouval, že prý nevěděl. Jen aby.
Po pár desítkách minut popojíždění za zvuku kvalitního srbského punku se objevila modrá záře nad obzorem. Než album dohrálo, dokodrcal jsem se kolonou k dějišti nehody dvou tramvají, když jsem viděl jak je jeden ze štrásnbánů pokroucený, měl jsem chuť cestovat s pražským podnikem ještě více. I přes pozdní příchod (samozřejmě si to napracuju), jsem však nepodlehl pondělní trudnomyslnosti, vždyť jsme si už řekli, že to není tak zlé, a rozhodl jsem se, že mi dobré naladění nic nevezme. Ani banální pracovní problémy kumulující se v opruzoidní kynutý monstrproblém. Ani šunkafleky s kyselým okurkem nevalné chuti ze závodní jídelny. Ani výmluvy podřízených či výmluvy nadřízeným. Pošmourno a temno také ne. Stejně jako ucpané cesty domů. A že jsem zapomněl prádlo pověšené na terase. Když pozitivně, tak pozitivně. Jen se takto k večeru nemohu zbavit dojmu, že zůstat v tom všivém dni doma s tou rozečtenou knihou, byla by radost opravdovější. Ještě mne zaujalo, kolik lidí mělo potřebu si neštěstí tramvajového typu ofotit, já tak samozřejmě neučinil, jednak jsem si říkal, že na webu bude snímků dosti a poté mne celkem znechutil pohled na kabinu tramvajfýrerovu, kterážto byla jaksi rozpuštěna v druhé tramvaji, z čehož šlo celkem jednoduše dedukovat, že nedobře dopadl i samotný pan fýrer, což lžidnes potvrdil. Ofotil jsem však jinou věc, kterou jsem ze stojící limuzíny viděl. Jezdím okolo téměř každý den a názvu obchodu jsem si všiml již dříve, jen nebylo času a prostoru k zaznamenání. Chci tím přispět k diskuzi, kterou v české většině vyvolaly mačetnické humoresky v okresu na severu. Není třeba přeci hned oživovat diktátora, který vypadá jako můj populární kocour, jak si ona oplácaná dívka napsala na tílko. Vyloučeným soudruhům na ubytovny lze prostě vzkázat: „Nechcete přiložit ruku k dílu? Budete přiloženi!“
Vždy počátkem září bývám zádumčivý, jsem opět o rok starší, hlásí se ke slovu období zmaru, chladu a padajícího listí, děti jdou do školy. I tentokráte jsem se v předvečer životního jubilea zodpovědně věnoval sebelítosti a chmurným úvahám, ze kterých mne vytrhla zpráva o pádu letadla se zlatými hochy. Během televizního zpravodajství jsem si uvědomil, že ačkoliv jsem ty mladé muže neznal (pravda, žádné kolektivní sporty nesleduji), jde o tragédii národní, když se jí věnuje tolik času. V komervizní relaci byl dlouhý blok vzpomínající na zemřelé jako na jakostní sportovce, ryzí osoby pevných charakterů, táty od rodin a vyšší lidské bytosti vůbec, po této masáži jsem začal litovat, že jsem neseděl v letadle místo nich. Protože jsem však citově otupělý a emociálně chladný, rychle jsem se vzpamatoval a k celospolečenskému třeštění okolo mrtvých hokejistů se nepřidal. Jan Palach by se asi divil, kdyby viděl, že zápalná oběť může český národ vyburcovat, jen je třeba přiznat, že podcenil přípravu s kotoučem. Zajímavě potrhlý mi přišel nápad s vystavováním těl v rakvích blízko pomníku Mr. Husa, který měl s plameny také své zkušenosti. Nakonec se ale vše uklidnilo a ve vzduchu tak zůstala jen otázka, jak k neštěstí došlo, otázka, kterou pozorný člověk nalezne již v názvu zříceného stroje.
Uvědomil jsem si také, že neštěstí vede lidi k víře. Do uspenského chrámu totiž dorazil v neděli i Jarda Jágr, hlavně mezi přítomnými dámami způsobil značný rozruch, všichni jsme si rovni, ale známý sportsman byl výrazně rovnější než všichni gastarbajtři z východních zemí, kteří útroby kostela pravidelně plní a tolik pohledů nepřitahují. A přitom by člověk řekl, jaký je v tom rozdíl, všichni se rozhodli pro fyzickou práci v zahraničí. Led nebo beton. Aby si člověk plně uvědomil, jak zajímavý je jeho život, je prý doporučené ofotit každý den jednu podobenku a vystavit ji na internetu, alespoň tak píší zakladatelé projektu 365, tedy hnutí směřujícího k sebeuvědomování a každodennímu vystavování fotek. Projekt mne zaujal a s velkou vervou jsem se do něj zapojil, když jsem však ani devátý den za sebou nenašel nic, co by stálo za ofotografování, na další pokračování jsem rezignoval. A do toho zemřel poslední hokejista, ten, o kterém říkali, že měl štěstí, že přežil s nějakými mnohaprocentními popáleninami. A to tolik bojoval o život. Přiznám se, že zcela nechápu, proč se toto slovní spojení používá. Pacient leží, ani se nehne, monitory životních funkcí dělají do napjatého ticha zlověstné píp, je to boj.
Člověk také s přibývajícím věkem více myslí na zdraví. V poslední době jsem začal hodně myslet na varlata. Jeden pan primář mne varoval, ať prý nenosím telefon mobilního typu v přední kapse texasek, protože ozařuje varlata. Dokonce prý na to existuje jakási klinická studie. Sám nosí telefon v kapse u košile, plíce jsou prý také citlivé, ale má li si vybrat, jestli přijít o plíci či varle, vybere první. Musel jsem přiznat, že to dává smysl a jistě je lepší za sebou tahat bandasku s kyslíkem než nemít koule. Problém vidím jen v tom, že zřídkakdy nosím košile. Poohlédl jsem se po mezisíti, jestli se neprodává nějaké mazané pouzdro. Nic vhodného jsem však nenalezl a tak mne napadlo, jestli něco takového nezačít vyrábět. Vždyť je to díra na trhu. Takové podkolenní či ještě lépe kotníkové pouzdro na mobil, které drží zákeřné záření daleko od varlat, to by mohl být šlágr. Tak se vydělávají peníze a ne honěním se za toušem. Pro začátek jsem se rozhodl pro opatření méně pracné, nenosit mobil s sebou, varlata to ochrání, jen pan nadřízený nemá úplné pochopení.
Nakonec mne bilancování nějak přestalo bavit, alespoň k jedné dobré věci jsem se dobral, začal jsem znovu číst. Poslední dobou jsem se nějak nemohl soustředit, podesáté přečtený odstavec znovu nezanechal stopu, do půlhodiny jsem spolehlivě usínal. Od pořízení Helmuta odpadlo i čtení cestou do zaměstnání, jakkoliv by mnohdy bylo lepší koukat do knihy než na vozy z mladoboleslavské produkce. Ovlivnil mne nejprve Ratko Mladić, který po svém zatčení požádal o jahody a několik děl ruských klasiků, příslušník kulturního národa se nezapře. Mezi prominentními srbskými vězni je vůbec četba ruských autorů populární, nedávno jsem viděl intervjů s panem Golubovićem, takto profesionálním zločincem, který vypadá spíše jako zápasník než jako intelektuál, jenž se též vyznal z lásky k Dostojevskému, Puškinovi a dalším velikánům ze země, nad kterou nikdy nezapadá slunce. A ovlivnil mne také pan Jágr, s pukem ho asi nedostihnu, do kostela chodí pravidelně, ale jistě nepřečetl tolik beletrie od jihoslovanských autorů. A pokud náhodou ano, jistě přitom na něm neležel kocour připomínající Adolfa Hitlera. Snad to bude věřícím dívkám stačit a příště budou zpod plachétek po očku koukat po mne.
Ani měsíc po návratu z Balkanistánu jsem nepřišel na to, co že je zde lepšího, samozřejmě s výjimkou průměrného výdělku a piva plzeňského typu. I to jsou ale věci relativní. Je otázkou, jestli je lepší vykonávat nějaké balkánské povolání za peníz výrazně menší, avšak v podmínkách nesmiřitelně důstojnějších. Ačkoliv nižším pracovním výkonem si nové audi nezasloužíme, jak hezky řekl pan profesor prezident, uklidňuje mne jen to, že po tomto epochálním zhmotnění českého motoristického onanismu ani pramálo netoužím. A Jelen pivo je také dost dobře pitelné pivo, nemluvě o jihosrbském pokladu, pivu Niško, které není příliš známé ani za hranicí regionu. Uznávám, že člověk jednoduše vzhlíží s romantizujícími představami k zemi, kde nikdy nemusel v časném lednovém pondělním ránu spěchat do zaměstnání, vystát frontu na katastrálním úřadu či zabývat se přiboudlými výroky ministerských úředníků a následnými výkřiky vole a nevole, přesto se nemohu zbavit pocitu, že jižní slunce více hřeje a vůbec je tam „dole“ tak nějak lépe.
Pominu nepovedené klima, za které těžko někoho obviňovat, jakkoli je typické, že bájný praotec vylezl na první kopec a blekotal cosi o jakémsi strdí, což dodnes nikdo netuší, co znamená. Pračeši to jistě netušili ani tehdy, ale nechtělo se jim plahočit se dál a zůstali v nížině pod kopcem. Ale možná si opravdové léto Češi ani nezaslouží, protože by stejně grilovali uzeniny z kůží a octem omyté maso v barevném koření. Česká ochota cpát se odpadky mi vadí asi nejvíc, víc než agresivní řidiči vozů s bojovou slepicí na značce, prorůstání nejhnědějších nacistů do ministerstva školství či průvody gejů ve středu matky měst. Z poslední cesty jsem si dovezl zásobu delikátních masných výrobků pana Grboviće a dalších šmakulád, takže byl přechod pozvolný, nakonec však kontraband zmizel a byl jsem nucen se i přes obrovskou nechuť dostavit no našeho Alberta. Byl jsem hlasem z tlampače upozorněn, že šmoulové mají rádi čerstvost a neměl jsem pocit, že by příčetný občan měl brát názor uvozhřených modrých panáčků animovaného typu jako něco směroplatného.
Hned u vchodu se na mne smály akční broskve, bohužel měly tvrdost dlažební kostky a stejně svůdně voněly. Podobně plastová byla i nizozemská rajčátka, kdo by také čekal u srpnových tomat vůni a nedejbože chuť. Proč vlastně dovážíme zeleninu z takového jižního státu, jakým je Holandsko? Uznávám, že srbští soudruzi tam zase dovážejí své elity, ale nikdo není dokonalý. Celá nabídka ovoce a zeleniny byla stejně pazgřivá a se slzou v oku jsem vzpomínal na mladenoveckou tržnici, kde sice šmoulové žádná moudra do éteru nevypouštěli, ale zralé plody nabízené babkami by ze Země živitelky udělaly lacinou parodii. Podobně tomu bylo v sekci uzenin, všechny ty uzeniny vyrobené bez uzení a lisované z kůží a dalšího sajrajtu by asi zákazníky pana Grboviće příliš neoslovily. Ani exkluzivní vakuované výrobky nevypadají příliš lákavě. Kam se hrabou na takový zlatiborský pršut nebo njegušský pršut nebo užický pršut nebo sjenický pršut. A nakonec i na dalmatský pršut…
Mezi všemi těmi kentusy hrají prim výrobky v unifikovaných alberťáckých obalech. Nevím co by na to řekli šmoulové, ale osobně považuji 22% ryb v rybích prstech jako žalostně málo, naštěstí má omezená představivost nedokáže ani tušit, o jaké ryby se jedná. Ani exkluzivní program ale není bez vady, alespoň mi přijde, že paštika s kachními játry tvořená hned 3% jater a 72% rostlinného tuku by se příště měla jmenovat spíše ochucený margarin. Tristní je nabídka lahůdek obecně, ale přiznejme si, co si zaslouží národ, který za lahůdku považuje míchanici majonézy, sterilované zeleniny a nejpodřadnějšího salámu. Nejděsivější na tom všem je, že spoluobčané ukládají tyhle sračky do svých spotřebních košů a tváří se u toho spokojeně. Nevadí jim náhražky, polské maso a sýry nevalné chuti. Musím se zde ovšem zastat polského sýru „krolewski“, který je z alberťácké nabídky asi nejméně nepoživatelný. Také rybí konzervy ze zemí bývalého sovětského svazu jsou připomenutím pravdivosti pořekadla, že nedělají totéž ti dva, kteří totéž dělají. České hospodyňky si však vystačí s málem a při prohlížení receptů na serveru mimibazar.cz lze jen žasnout nad kreativitou tamních uživatelek, jen bych nerad, aby mi někdo někdy naservíroval podobnou laskominu jako jsou všechny ty zapečená masa s tatarkou či pomazánkovým máslem. Kdyby však zůstalo pouze u domácího experimentování.
Druhdy jsem se osmělil a rozhodl se pojíst v restauraci, po chvíli bezradného prohlížení jídelního lístku jsem své rozhodnutí přehodnotil. Mých rozpaků si však všiml pan vrchní, světácky se ke mně otočil a ptal se: „už jste zkusil toho vinohradského šviháka?“ Znělo to jakoby na šviháka táhla celá procesí gourmetů. Tušil jsem, že bude zle, ale nenapadlo mne jak moc. Již složení v závorkách dávalo tušit ultimátní šmakuládu (vepřová kýta, šunka, česnek, niva, eidam). Výsledek byl ještě strašidelnější a nechutnější než se dalo čekat. Je zajímavé, že v zemích bývalé Jugoslávie jsem jedl ne zcela dobře jen jednou, k tomu ještě u albánských soudruhů, přesto to ve srovnání se švihákem nebylo špatné. Jenže zatímco návštěva neznámé restaurace v Čechách téměř vždy znamená průšvih, na Balkáně naopak téměř vždy znamená chuťový zážitek. O totální vyhlazení pouličního stravování v hlavním městě nemluvě, ondyno jsem našel nějaký pozůstalý stánek a z nostalgie si dal klobás. Nenapadlo mne, že ikdyž se nazývá opečený, bude temperován v troubě mikrovlnného typu. Plesk! Cink! A dílo zkázy bylo dokončeno. Ani uzenka z václavova plácku již není co bývala. Nemluvě o rozjezdovém hamburgeru se zelím z Národní třídy, který také zmizel v nenávratnu. Ačkoliv po gumovité matérii českého hamburgeru kuřecího původu plakat nebudu. Srovnávat to s pljeskavicí a nadýchanou lepinjí nemá valného smyslu. Zkrátka čím dále pojímám podezření, že emigruji do země jižních Slovanů. Jen ještě počkám, než tam bude IKEA.
To jsem si trochu postěžoval a teď si dáme toho vinohradského šviháka…
V porovnání s půlnoční svačinkou v zaplivaném albánském bistru…
Obě momentky jsou rozmazané, švihák kvůli třesu způsobenému strachem z konzumace a u balkánské přesnídávky jsem se naopak třásl nedočkavostí.
Na tradiční veselici u příležitosti svátku pracujících, solidarity a míru je nejmilejší to, jak odolává času a je pokaždé znovu stejná a neměnná. Buřty, pivo a nenávist proti pravdě a lásce. Dříve narození soudruzi odolávají o něco hůře než jejich obnošená saka a neforemné vázanky a zdá se mi, že řada známých tváří již není mezi námi. Nedostavili se bez omluvenky i někteří kolegové pravicoví provokatéři – amatérští fotografové, abych použil moudrá slova soudruha Kokotrby, který se tentokrát naléval pivem ve společnosti Dona Kočky v nedaleké zahradní restauraci. Také Jiřinku Švorcovou zlobí zdravíčko a nemohla se tentokrát dostavit a deklamovat. Soudruh Falmer národní umělkyni alespoň poslal krátkou textovou zprávu.
Zdravíčko naopak stále slouží Miloušovi, který dorazil a družně hovořil s ostatními soudruhy. Pořídil jsem jeho knihu vzpomínek na roky u kormidla strany, kterou Kůl v plotě ochotně a s úsměvem podepsal, jen mne krapet překvapilo, že k autogramu připojil datum 5. 5. 2011, duševní čerstvost zřejmě nebude devizou soudruha generálního tajemníka. I přes nepodařený začátek v podobě přeháňky, která zahnala všechny, s výjimkou tří soudružek ozbrojených paraplaty, pod tribuny, se nakonec vyjasnilo a na obličejích starců se s pomocí ovocných destilátů objevil úsměv, který na chvíli zahnaly zmínky o rozkradené republice a dalších tématech, která dříve narozené zajímají. Nejvíce je ale vytočil neúnavný buřič Šinágl, který při projevu soudruha Falmera, který mimochodem představil svou knihu, ve které se vyznal, že byl vždy na straně obyčejných lidí, vnikl na tribunu, kde vytáhl prapor s křížem hákového typu, aby mu byl následně vytrhnut a byl za nenávistného pokřiku gerontů odveden orgány ve vestách s nápisem antikonfliktní tým.
Marta Semelová byla letos nezvykle trapná i na její poměry, její žerty byly zábavné jako smuteční oznámení, kupříkladu ten, jak přijde muž domů, desetkrát se zeptá, co bude k večeři, aby mu podesáté choť odpovětila, že bude kuře s bramborem a že mu to desetkrát říkala. Strašidelný pohled byl i na její holá a nepěkná lýtka, když se rozhodla přítomným ukázat, jak se tančí čárlston. Nebo šlapák. Nebo co to vlastně předváděla. Mnohem zábavnější byla najatá zpěvačka, která si jako jednu z prvních písní vybrala stylově kus od Marty Kubišové. Objevná byla i slova europoslance Vladimíra Lajky Remka, který přiznal, že na orbitu si uvědomil, že při pohledu na planetu nejsou vidět hranice států. Hranice popírali i soudruzi ve stánku Česko-kubánského přátelství, kteří za čtyřicet korun prodávali kubánské cigarety bez kolku, respektive s kolkem kubánským. Kubánské pomeranče nepřivezli. Ptal jsem se.
Vůbec bylo hezké pohovořit s lidem. Tentokrát byli všichni přátelsky naladěni a nedocházelo k žádným výpadům a konfrontacím. Jen muž bez panenky se tvářil zasmušile a tvrdošíjně mlčel. Pěkně jsem se pobavil také s jakýmsi soudruhem, který sbíral podpisy pod petici za navrácení sochy Julka Fučíka, podpis jsem nepřipojil, alespoň jsem ale zarecitoval úryvek básně Pavla Kohouta, o tom, jak Julek jel v padesátých letech na festival mládeže do rumunské metropole. Nijak autorovi nevadilo, že byl pokrokový novinář již téměř deset let po smrti. Celkově byla atmosféra přátelská a zaznamenal jsem pouze jeden dotaz na výši žoldu. I k družbě s novináři došlo, s dojetím jsem pozoroval zavalitého muže ve flanelové košili, který se přitočil k exoticky vypadající reportérce televize veřejnoprávního typu, s otázkou, jestli není z české televize, což byla a tak ji muž obejmoul svou mocnou paží a nechal se opodál stojícím fotografem na památku vyfotografovat. Chodemmimo byla ona novinářka o dost snědší než nový kubánský chargé d’affaires, který byl zřejmě po vzoru soudruha Fidela oblečen ve sportovním. Také byla mnohem hezčí.
Jelikož jsem dorazil západoněmeckým vozem, oslyšel jsem lákavou nabídku kelímků s pivem a destiláty, což v rámci duševní hygieny příště odmítám opakovat. Alespoň jsem okusil klobás, který mohl být lepší, takový jako byl dříve, v dobách, kdy byla tráva zelenější, rohlíky křupavější a klobásy chutnější. Tak zase za rok.
