Archiv rubriky ‘Aktuálnosti’
Zjistil jsem s údivem, že mé zalíbení v cestování vlakem, které jsem měl vždy tuze rád, poněkud ochablo od té doby, co jsem začal přemísťovat své krásné tělo osobním vozem hvězdného typu. Tedy zábava to je stále, ale nějak mne izolace od soli země pomalu zbavuje schopnosti odolávat jejím atakům. Příbuzné, kamarády a spolucestující si člověk nevybírá, to vím dávno, jenže s přibývajícím věkem se začínám z jejich přítomnosti těšit stále méně. Nejhorší jsou asi organizované skupiny výletníků, kteří se okatě snaží sdílet svůj rádobyhumor, který nikoho nezajímá, s ostatními poutníky. Nejzáludnější baviči jsou oděni v horolezecké pantalóny s pestrými čtverci na sedacím svalu a kolenech, to je pak věru veselo.
Pokud je zábava v plném proudu a všichni ostatní se snaží ze zoufalství spáchat sebevraždu samovznícením, protože další historku o tom, který člen partičky co vypečeného řekl nebo udělal, už věru nelze zvládnout, ukáže se, že může být ještě hůř. I ve vlaku typu écé lze totiž vytáhnout sladké dřevo a pro pobavení celého vozu hrábnout do strun. Doufal, jsem, že již nikdy neuslyším nápěvek o Frenky Dlouhánovi. Marně. Tito skupinoví teroristé však nejsou jedinými nositeli zla, máme tu ještě matky s frocky, neméně otravní jsou starší manželé, ale svou práci odvedou i jedinci. Snad jen mladé dívky jsou příjemné alespoň na pohled.
Ikdyž třeba ta slovenská soudružka s rovnátky, co seděla naposledy vedle mne z Brna až do Blavy, byla sice půvabná, ale více povahových vlastností asi neměla. Jakkoli roztomile špulila drátky v nechápavém úsměvu, když jsem se pokusil o konverzaci a asi si dokáže představit všelijaké čuňárny, které by se s podobnou slečnou daly provádět, venkoncem by asi bylo lepší, kdyby nikam nejela a na uvolněné místo jsem si mohl položit tlumok. Hodně radosti také člověk zažije s mladými cestovateli z prohnilého západu. Obzvlášť francouzští a italští soudruzi jsou mistry v obtěžování ostatních. Nikdo jiný nedokáže s pomocí dvou batohů a žebříku zatarasit oddíl s šesti lůžky tak, aby se do něj více nikdo nevešel. A ani nepoznají, co po nich chce srbský mentalać, který se chudák snaží na umakartovou stěnu vagónu vykroužit prstem znak eura.
Po mne jako starém příteli nich nechce a s kolozubým úsměvem si se mnou podává ruku. Rozhodl jsem se, že po příjezdu na bělehradskou hlavní stanici věnuji uspořené euro nešťastnému voziči čemodanů, jenž vždy se svým vozíkem postává na perónu a čeká na zákazníky, kteří si však již dávno koupili kufr s kolečky. Tentokrát na refýži nikdo nečekal a tak jsem pojal podezření, že nešťastného zřízence globalizace zahubila, ale naštěstí jsem jej zahlédl u úschovny, kde se snažil rukama obalenýma kolomazí opravit poškozený podvozek svého výrobního prostředku.
Ani při cestě zpět nebyl ve správný čas na správném místě a tak jsem vak plný kontrabandu musel do kušetu odvláčet sám. Pobavilo mne, že pár minut před odjezdem přišel starý známý mladík, kterému vždy chybí několik euro na jízdenku, přičemž pokaždé mění legendu a jede někam jinam. Ikdyž je dost dobře možné, že za ty roky strávené na nádraží, kdy mu nikdo nepomohl, již původní cíl cesty zapomněl. Rozhodl jsem se mu pomoci dobrou radou, ale tentokrát si mne snad opravdu zapamatoval, protože po kratším pohledu strnulého typu se otočil a spěšně opustil kompozici.
To bohužel neudělal obtloustlý pán z Černé Hory, který již v oddělení jako správný patriot popíjel Nikšičko. Po chvíli se ve dveřích objevila hlava ne zcela přírodní blondýny, kterou začal Montenegr přesvědčovat o tom, že se jistě jedná o omyl a že není možné, aby byli muži a ženy pohromadě. Vzrušeně protestoval, že on se ženou pohromadě být nechce a já neměl nic proti tomu, aby se mu přání splnilo. Jak tomu bývá, osud vše zařídí jinak než třeba a přivolaný konduktér odvedl do vedlejšího kušetu namísto otylého Balkánce štíhlou plavovlásku. Muž se začal radovat a vyjadřovat veliké potěšení, že spolu budeme sami a že se může svobodně svléknout. Z četby vím, že podobní pánové bývají obvykle buseranti a tak jsem byl ostažitý, naštěstí piva z Nikšiče udělala své a za chvíli se začalo ozývat pravidelné chrápání.
Po předchozím neúspěchu jsem se rozhodl, že tentokrát převezu přes hranici střeženou maďarskými bašibozuky vše. Nebojácně jsem nakoupil trojnásobek povoleného počtu cigaret a s rafinovaností starého Kiliána schoval všech šest krabiček mezi použité prádlo. Na hranici přišla uherská policistka, vzezření i hlasu hrubého, která se i přes rozměry kytovce nasoukala do kupé a začala razítkovat cestovní dokumenty. Zatajil jsem dech, protože kdyby keporkak vybral mou skrýš, těžko bych proti jeho objemu něco zmohl. Naštěstí však neplnila svěřené úkoly řádně a tudíž se podařilo tabák propašovat. Kupodivu přijel poloorientální poloexpres na ohavné nádraží Keléti včas a nebyl tak problém se usadit do přistaveného écé, kterému se podařilo nabrat zpoždění hned při odjezdu.
Zajímavé je, že nejhezčí holky z Prahy vždy jezdí do stanice Nové Zámky, ale ještě nikdy tam žádná krasavice nepřistoupila. Ba právě naopak, vždy přistoupí nějaká krystalická sůl země. Tentokrát to byla mladá rodinka se synkem se zaječím pyskem. Kvalita genetického materiálu byla vidět již na rodičích a potomek nepadl daleko od stromu. Jakmile se vlak rozjel, začal otec rodu s prasečíma očkama peskovat matku, aby „to“ vytáhla. A dobrá žena začala z příruční kabely vykládat na stůl pecen chleba, mocný kus slaniny, klobásy, salám a papriky polního typu, o kterých se poté její druh vyjádřil, že pálí jako sviňa. „Kurňa, zapomněli sme hořčicu,“ rozčiloval se gurmán. Vzhledem k tomu, že jsem od předchozího dne, kdy jsem si pokazil zažívání podivnou místní pochoutkou, nic nejedl, začal jsem mužikovi závidět jeho variaci uzenin.
Jako Deus ex machina se objevil vrchní z jídelního vozu a začal rozdávat letáčky s lákavou nabídkou. Domníval jsem se, že jídelní vůz českého typu je s přehledem nejdražším na evropských kolejích, ale maďarští soudruzi se nenechali zahanbit. Gulášová polévka za dvě stokoruny, guláš, segedínský guláš a kuřecí paprikáš za tři stovky. „Guláš za tři sta? Za to bych navařil pro celů dědinů,“ komentoval ceny muž s prasečími očky. „No ne?“ všiml si mého pohledu. Přikývl jsem souhlasně hlavou a přemýšlel, kolik lidí si dá pomidory s „mozzerellou“ za dvě sta. Mužík dále konzumoval donesenou přesnídávku a zásoboval své okolí moudry velikými, občas obohacenými myšlenkou jeho ženy, která byla taktéž mozkový trust. Nakonec jsem další slovní projev párku s pyskáčkem nevydržel a požádal je o pohlídání zavazadla, abych si mohl nerušeně vychutnat předražený perkelt. Na cestě do restaurantu kolejového typu mne doprovázel jen němý údiv a pohled prasečích oček plných třídní nenávisti.
Ale stejně by mě zajímalo, co všechny ty krasavice v těch Nových Zámcích dělají.
Pokud opouštím hlavní město, pak výlučně do země jižních Slovanů, ostatně nám soudružka učitelka správně vtloukala do hlavy, že člověk nemá jezdit do ciziny, když nezná svou vlast. Což byla možná pouze ctnost z nouze, vzhledem k uzavřeným hranicím té doby. Popravdě je však důvodem k tomu, že se obvykle k výletu nepozdvihnu, spíše chronická lenost než uvědomělé čekání na spanilou jízdu jihovýchodním směrem. Prvního dne osmého měsíce se mi podařilo učinit výjimku, která potvrdila pravidlo beze zbytku. Původně jsem chtěl navštívit chrám olšanského typu, avšak nenatáhl jsem budík a hanebně zaspal. Hryzalo mne svědomí a tak jsem sáhl po laptopu, abych nalezl nějakou alternativu za prospanou ranní bohoslužbu.
Náhodou jsem narazil na informaci, že před polednem bude v rokycanském kostele sloužit liturgii metropolita Kryštof, což mne zaujalo už jen proto, že jsem nevěděl, kde a co jsou Rokycany. Po vložení do gůglu jsem zjistil, že toto město leží necelých osmdesát kilometrů od matičky a tak jsem sedl do hvězdoletu a vyrazil. S využitím místního jazyka jsem chvíli před začátkem služby nalezl kostel, ve kterém již bylo plno lidu. Mezi nimi byl také první romský pravoslavný kněz, který nejenže neodnesl nic z vybavení kostela do sběrných sutovin, ale naopak se zasloužil o jeho obnovu. Premiéra české služby byla více než interesantní, stejně jako následná družba a hostina v přilehlé zahradě. Obvláště ukrajinské holubce byly chutné velice velmi.
Po příjemném zážitku a za doprovodu zpěvu dečanských mnichů jsem vyrazil zpět ku Praze, vzhledem k dostatku času a příjemnému povětří jsem u Berouna odbočil na Karlův Týn, abych si prohlédl mocný hrad, jak se to při nedělním výletu dělává. V serpentýnách jsem ocenil přítomnost velocipédistů, kterým zřejmě přišlo, že na vozovce překážejí nedostatečně a proto často jezdili dva až tři vedle sebe, riskujíce tak hvězdu mezi hýžděmi. Jedna ze zatáček končila nad obcí Srbsko, takže jsem se svému krédu o uvozhřenosti cestování mimo balkánský prostor nezpronevěřil. Na hrad už jsem ani nezamířil, vzhledem k rojícím se turistům a všem těm homosexuálním rejdům, které se, jak známo, za hradbami odehrávají. 
I tak byl ale výlet pozitivní více než testy Farrokha Bulsara a musím uznat, že i v Čechistánu lze za jediný den vidět a zažít více než za několik měsícu válení se za zataženými žaluziemi. Jen nevím, jak si vysvětlit chování hitleroidního kota, který večer během předčítání z mouder svatých otců předváděl zástavu životních funkcí.
Zatímco makedonští soudruzi vědí, že není starý Mercedes, k opožděným Čechům se tato informace ještě nedostala. Když jsem viděl, jak pěkně nová hospodyně uklidila, rozhodl jsem se, že i Helmut potřebuje profesionální očistu. Škoda, že v Kosovu a Metohiji nebylo z politických důvodů možno vůz nechat opláchnout v jedné z „autolarje“, které albánští soudruzi budují každých zhruba sto metrů podél frekventovaných cest. Zařekl jsem se, že albánské ruka se Helmuta nedotkne. Po příjezdu do Srbistánu mi zase bylo žinantní, abych si nechal omývat limuzínu od pravoslavných bratří a tak nezbylo než se poohlédnout po šetrném ručním počištění v Práglu. Chvíli jsem zalitoval ostrakizování kosovskometohijských larjí, neboť pochybuji, že nějaký provinční kalimero si řekne za svou práci tak nehoráznou sumu jako český čistič. Vždyť voskování Mečky je čest a ne práce…
Nakonec jsem nalezl provozovnu s alespoň trochu rozumnou cenou a objednal hvězdolet na procedury. Pán se ptal, jaké že mám auto a tak jsem řekl, že starší Mercedes. Soudě podle jeho vytřeštěného výrazu a toho, že mu z úst vypadla guma žvýkacího typu, když vykřil „jéžišmarja“, soudím, že čekal model o něco méně starší. Nakonec ale realitu přijal a dokonce prohlásil, že je to pěkné a zachovalé auto a proč ne, když ho má člověk pro zábavu a ne na každodenní provoz. Vyvedl jsem muže v lacláčích z omylu, že vůz slouží pro zábavu a tím pádem také pro každodenní jezdění, což jej asi dorazilo a dál už nic nekomentoval. Po někola hodinách jsem byl zpraven, že vycíděno jest. Musím říct, že výsledek mne mile překvapil a vynaložených bankovek nelituji. Všechna opršelost a únava třech decénií se proměnila v lesk veliký. I interieur prokoukl nebývale.
Nerozumím zcela tomu, že se téměř každý u Helmuta ptá na spotřebu, jako by to bylo něco důležitého. Jak říkal pan Palivec, nikdy jsem se o takovou hovadinu nezajímal. Jistě si hvězdolet vezme o kapku více ropy než Fábije hátétépé, ale kdo by na to při té kráse myslel. Také mi neuniklo, že při postávání v zácpě dopravní je za Helmutem vždy nejvíce místa, nejprve jsem si myslel, že se jedná o opatrné řidiče, ale došlo mi, že by byla náhoda, aby za mnou stále stál někdo opatrný. Pootočil jsem tedy zrcátko zpětného typu a všiml si sazí, které za sebou vznětový agregát zanechává. Venkoncem sám za sebou nikdy nejezdím a tak mne to zas tolik nevadí, ale divím se, že jsou lidé takoví cimprlíni, dýchat trochu té špatně spálené nafty z útrob strýčka Helmuta je přeci pocta. Když se to ozvláštní pár wunderbaumy, nemůže to být špatné!
Po týdnu v zaměstnání se pomalu vytrácí veškerá energie a dobré naladění z balkánské cesty. Také zelenina ze skopské tržnice již není tak svěží, jak byla, a blíží se okamžik, kdy kontraband zamíří do nádoby s odpadem komunálního typu. A tak je to v životě se vším. Zřejmě jako zpestření okurkové sezóny informovala česká média před několika dny o patnáctém výročí takzvaného srebrenického masakru, prý největšího masakru na území Evropy od druhé světové války. Osobně považuji zpívanou reklamu na XXXLutz za daleko větší masakr, ale to je asi věc názoru, českým novinářům, neustále papouškujícím osvětimizovanou oficiální verzi srebrenického příběhu, bych nápěvek „tatatata“ pouštěl dokola až do úplného vymytí mozků, což by ostatně nemuselo být tak dlouho.
Potěšující je, že v předvečer výročí nebylo holandským soudruhům, kteří trpí srebrenickým komplexem hned po muslimech nejvíce, dopřáno vyhrát mundijál. Ostatně je vcelku pochopitelné, že minimálně na nahrávku, kde přísný pan generál Mladić plísní pana plukovníka Karemannse, jenž se brání poněkud nehrdinskou větičkou o nestřílení na pianistu, nebudou oranžoví nikdy příliš hrdí. Nelze jim ovšem nepřiznat, že jakkoli se do šlamastiky v Bosně dostali vlastní nerozvážností, zbytek spravedlivého západu jim nepomohl ani za mák. Pokud ovšem neumím číst mezi řádky a pan plukovník jezdil vozem Mercedes Benz W123, musím se mu omluvit a považuji jeho vystoupení za zábavné varieté. O veškeré mé pochopení pak přišli holandští soudruzi působením v Kosovu, kde nedokázali potlačit své emoce a zahořklost vůči srbskému etniku. O to lepší je, že dostali ve finále branku právě od Španělska, které nepřiznalo. Ve všem je třeba vidět politukum, jak říkal pan Jakeš.
Také moudře mluvil o dodavatelsko odběratelských vztazích, na což jsem si vzpomněl, když jsem se snažil zakoupit pojistky pro svůj západoněmecký vůz. Tedy ono to bylo kapinko složitější, všiml jsem si, že mi nesvítí lampa koncového typu a rozhodl jsem se vyměnit žárovku, abych nebyl plísněn já nějakým orgánem a také abych se zbavil stigmatu chlapce, který vyrůstal bez otce a jeho kutilské schopnosti jsou tímto životním ústrkem limitovány. Nalezl jsem tedy na pohoně správnou sadu náhradních žárovek a kochal se, jak jednoduše inženýři ze Sindelfingen vymysleli uchycení zadního světla a jak pěkně lze žárovku vyměnit. Radost bohužel pohasla ve chvíli, kdy pohaslo nejen světlo koncového typu, ale i všechny ostatní. Nejsem žádný hobbybastler, ale přeci jen ve mne něco teslovských genů zůstalo a rozhodl jsem se najít pojistky. Nechci se chlubit, ale hned třetí plastová krabička, kterou jsem se pokoušel otevřít, je obsahovala. Zlaté srbské ručičky.
Bohužel mou radost zkalilo zjištění, že pojistky jsou poněkud jiného typu, než ty univerzální, co mi prodal pan pumpař od zlaté podkovy. Nechápu, proč musí být čtyři druhy pojistek, komu to prospěje? Bohužel pojistky válcovitého typu na čerpadlech nevedou, neb podlézají automobilové lobby a chtějí znepříjemňovat život majitelům hezkých starých vozů. Na internetu jsem nalezl zapomenutou mototechnu v šestém pražském obvodě, kam jsem zamířil a pojistky zakoupil. Jedna stála pouhou korunu a tak jsem si za stovku odnášel pořádný pytlík! To je moje, kupovat hezký věci lacino. Navíc mám na dalších sto let provozu piána zásobu. Hodně zajímaví byli i muži, kteří obchod navštěvují. Všichni trochu zanedbaní, vousatí, v sepraných levných šatech, sandálech a ponožkách. Kupovali náhradní díly na své favority a felície a rozhodně se netvářili tak důležitě, jako pánové v tlustých vozech bavorského typu, kteří si myslí, že mají permanentku do levého pruhu.
Já zase nejsem permanentně schopen udržet ve své ubikaci pořádek a tak jsem se znovu pokusil sehnat posluhovačku. Kupodivu se mi oproti dřívějším letům výrazně zadařilo. Jedna paní mi zvedla telefon, sice se neuměla představit a na vše odpovídala pouze „jo“, ale i to je úspěch. Dokonce prý by cena neměla za měsíc přesáhnout čtyři tisíce korun, což mne poněkud překvapilo, protože veškeré služby, které jsem požadoval, byly úklidového typu. Poděkoval jsem paní a hledal dál. Štěstíčko se mne drželo a v jedné půjčovně hospodyněk mi odpověděli na vyplněný formulář, během pěti minut jsme se domluvili a konečně bude voňavo a naklizeno. Jen jsme si s paní nerozuměli, když se mne ptala, jaké mám nároky na hospodyni, prý co se věku a národnosti týče. Požádal jsem o šestnáctiletou Thajku, ale takové prý nevedou. Proč se tedy člověka ptají? Před první návštěvou jsem měl pocit, že bych měl trochu poklidit, ale uznal jsem, že by to bylo přepjaté. Přemýšlel jsem také, kam uklidit v garsoniéře nafukovací pannu, aby si hospodyně nemyslela, že je pan majitel nějaký úchyl. Naštěstí žádnou nemám.
Už se celkem těším na výsledek, protože z kotů v horkých dnech opadává srst jako po třetí chemoterapii. Naštěstí se už dali trochu do pořádku, když jsem je po dovolence přivezl, málem jsem je nepoznal. Adolf na vakacích snědl všem kočičkám všechno a namísto vůdce tak připomínal spíše strýčka Hermanna. Líné a vypasené zvířátko netečně leželo a já si přál, abych měl zpět svého nablblého a hyperkativního kocourka. Přání se splnilo a když mi ráno půl hodiny vášnivě lebkou vráží do nosu, začínám si zase přát otylého flegmatika. Kočička se rozhodla s námi nebydlet a odešla žít na terasy sousedů, naštěstí se po dvou dnech vrátila, vypila půl litru vody a rozvalila se na sedačce. Dokonce si vzpomněla, že od kočiček se tak nějak očekává, že budou vrnět a nechávat se drbat za oušky, tak hlavně aby jí to vydrželo.
Film o dobrodružné výpravě kamarádů do zahraničí. Po natáčení bude materiál smazán a rozhodně se neobjeví v kinech.
