Archiv rubriky ‘Aktuálnosti’

Jak jsem přemýšlel o huse a tradicích

Matně si vzpomínám, že mé dětství bylo obdobím bohatým na tradice podobně jako na sezónní a čerstvou zeleninu. V naší pokrokové rodině jsme na jaře vyrazili do průvodu s mávátky, na podzim s lampyjóny, jednou za rok jsme snědli smaženou rybu, podruhé zas vejce vařeného typu, ve zcizujících kulisách velkoměsta bývalo zvykem si k sousedům chodit toliko půjčovat sůl a tak na nějaké švihání proutím nebylo ani pomyšlení. To dnes je to jiné, vydlabané dýně ještě neshnily a už se přihnal světec na bílém koni s husou. Nabídka tradičních pochutin se každým rokem rozšiřuje a neměla by skončit jen u mladého vína a piva, třeba výrobce tradičního limonády točeného typu by se mohl chytit příležitosti.

Druhý listopadový víkend jsem strávil v maloměstě nedaleko města hlavního a k obědu nedělního typu jsem si samozřejmě dopřál husí pečínku, abych podpořil tradiční hodnoty a také, abych mohl vnoučatům jednou vyprávět, jaké to bylo předtím, než přišli imigranti a svatého s husou nám zakázali. Žádné obžerství, věda, výzkum, patriotismus. Zatímco stehýnko bylo upečené náramně dobře a maso od kosti odpadlo téměř samo, se zelím a knedlíci se pan kuchař příliš nepáral a pomohl si polotovarem. Někdo by se mohl škaredit a namítat, že se jedná o typickou českou polovičatost, ale třeba jde jen o prosté bohémství, holubičí povaha se umí povznést nad drobné detaily, třeba to, že nejdůvěryhodnější politik je tak trochu podvodník, játrům na pánvi se říká játra na roštu a houskový knedlík neobsahuje housku. Tak to prostě je. Cestou z hostince přes náměstíčko, kde hasiči dobrovolného typu zdobili jolku, mne nevím proč napadlo, jestli musí mít holubičí nácie svůj národní strom, jestli to není zbytečný patos, když by dost dobře stačil národní keř. Třeba šípek. Nakonec i ta husa by mohla být s omáčkou šípkového typu. Takové úvahy by mohly být dost dobře jen důsledkem zažívání kalorického pokrmu.

Jak jsem navštívil klub

V pátek večer jsem vystoupil z komfortní zóny a dojel vozem elektrických drah od nás z Malé Strany až na Nové Město. Tam jsem ke svému údivu narazil na něco, o čem jsem si myslel, že existuje pouze v textech internetových diskutérů a fantaziích voličů strany občanů svobodného typu. Letitá nálevna se změnila v klub provozovaný jakýmsi spolkem pro zachování tradičních hospodských hodnot nebo něčeho podobného, okna i dveře byly zalepené, aby nebylo vidět dovnitř, a cedulka vyzývala k zmáčknutí zvonku. Zvědavost zvítězila nad strachem, dveře se s bzučením otevřely a vyvalila se mračna dýmu. Klub nebyl plný lordů v kostkovaných pulovrech usrkávajících destilát s příchutí rašeliny, alébrž opilců obracejících do sebe půlitry bahna a hulících jako osvětimské komíny. Pivo bylo laciné, popelníky přetékaly, dýmem proplouval pan hostinský jako opilý koráb a účtenkou nás nikdo neobtěžoval. Nad pípou visela veliká cedule, která hlásala, že střízlivý host je ostudou personálu, ten se opravdu snažil a tak k dokonalosti chyběla už jen malá rvačka. Prostě krása převeliká. A ráno mi smrděly kouřem cigaretového typu i tkaničky od bot. Těší mne, že i v době utahování šroubů si umí smějící se bestie poradit.

Jak jsem koupil olej olivového typu

V jedné malebné černohorské vísce vysoko v horách jsem v létě koupil strýci olej volivového typu. Nákupy do auta praktikuji jen se zvýšenou opatrností, protože dobře vím, že sedláci nabízející své produkty jsou ještě větší šejdíři než politici tradičních stran. Cože? Takový sedlák dá ochutnat z lahve domácí pálenky, aby napálil kupce a ten si odvezl podobnou lahev s patokem, po kterém bolí hlava velice velmi. Sedlák není líný vyskládat v pytli velké a zdravé brambory okolo malých a shnilých, vše co nabízí je zaručeně čerstvé, nezkazí se dlouho nebo nikdy, vydrží jakoukoliv cestu a nikdy toho není málo. Babka černohorského typu vypadala jako starý poctivec a nebo se uměla vážně dobře zamaskovat. Olej jsem ochutnal a pro jistotu si butelku nechal dát do igelitového pytlíku, ačkoliv stařena trvdila, že určitě nevyteče. Komplet celý litr samozřejmě vytekl ještě než jsem přejel hranice nejbližší bývalé republiky bývalé Jugoslávie. Musím ale uznat, že v jednom baba nelhala, olej byl opravdu kvalitní, jinak by smrděl už v létě, takhle mi z tapecírungu prostupuje celým vozem omamná vůně oliv, která je vlastně mnohem lepší než stromek s vůní kokosu. Jen tedy o něco mastnější, ale nic není bez kazu. A trocha toho mediteránu po ránu na cestu mlhou je k nezaplacení.

Jak jsem dostával nabídky

Objednal jsem němé tvářičce granule s úděsně vysokým procentem bílkovin živočišného typu na nejmenovaném eshopu, kde nabízejí cenu tak nízkou, až mne to udivilo. Eshopy nemám rád, ale o kamenné prodejně s kvalitním granulivem v okolí nevím a těžko budu ohře krmit figurkami dobrého vojáka Švíka, čokoládou s konopnými semínky nebo absintem, tedy běžným sortimentem místních vietnamských hokynářů. Vše dorazilo v pořádku a včas a nemám nejmenší připomínku k činnosti pošty českého typu, pan řidič sice nebyl oholen, avšak vousiska měl relativně čerstvě zastřižena. Co mne ale štve, je to, že nejmenovaný obchod, který se jmenuje nějak jako vášmazlíčekcézet nebo jehopáníčekcézet, mi už několik týdnů od nákupu zahlcuje schránku majlového typu vzkazy jako „Páníčku, už mám zase hlad. Tvůj pejsek“. To jako každý, kdo si objedná krmivo hned musí být nějaká patetická pejskařka? Já přece dobře vim, že až ten čokl dožere všechny svoje pozemský granule, tak neumře, ale normálně chcípne, pojde, zhasne. S takovymhle nemístnym a šišlavym marketingem běžte do pochev psího typu, pěkně prosím!

Jak jsem se krátce zamyslel v neděli

V neděli v poledne jsem se procházel s němou tvářičkou po úbočí vrchu Petřína, v pravé poledne se vždy ozve grandiózní šou všech malostranských zvonů, nejprve zazní hlomozně zvony z Víta, poté se přidají mollové tóny z Mikuláše, vzápětí zahlomozí klášter Strahovského typu a také všelijaké další zvony a zvonkohry. Stovky zvonů. Romantika, duch místa, všechno to baroko, tradiční hodnoty, my jsme tady doma. Co je ale zajímavé, z oken malostranských bytů nesmrdí obědy. Žádné zelí, kachny, výpečky, prostě nic, snad jen dole v Mostecké ulici omamně voní skořice z trdelníku. Čím to asi je? Krizí tradiční rodiny, že si turisté v apartmánech nevaří nebo tím, že těch málo místních se ještě neprobralo z návštěvy Bluelightu?