Archiv rubriky ‘Aktuálnosti’

Jak jsem navštívil Svatou zemi III.

V šest ráno súk ještě spí, ulice jsou prázdné, kramáři mají svorně zavřeno, jen úklidové čety se vypořádávají s odpadky. V chrámu Božího hrobu nebyl skoro nikdo, jen samotná kaple hrobu byla zrovna obsazena františkány, kteří zde prováděli nějaký tichý obřad. Z úcty k výročí osmi set let od založení jejich Kustodie ve Svaté zemi, jak hlásal plakát venku, jsem je nerušil, navíc je zde pevně daný rozvrh a z jeho porušování může být jen mrzení. Poklonil jsem se opět jen Kamenu pomazání a vyrazil do ruského manastýru na službu. Snad bude příležitost i v některém z dalších dnů navštívit svatyni největší.

To muslimové nikdy nespí, celý zástup jich vytekl ze Svatého kopečku a pokračovali Lví branou ven z města, většinou pěšky, ale také auty, na mopedu, na kolech a jeden Arab s šátkem na hlavě mazal z brány v elektrickém vozíku golfového typu, jen hůlka, kterou držel mezi nohama, prozrazovala, jaký má hendikep. Za chvíli jsem byl u brány do areálu ruského chrámu Marie Magdaleny, který svými zlatými kopulemi vyvažuje záři Skalního domu na druhé straně údolí. Uvnitř je chrám o poznání skromnější a byla radost poslouchat zpěvy ženského chóru. Před zahradou getsemanskou čekal pan taxikář, který za pouhých sto dolarů nabízel výlet do Betléma a zpět. Měl jsem tam také namířeno, ale později a hodlal jsem za cestu utratit dolary tak nanejvýš dva, takže jsem výhodnou nabídku odmítnul a vydal se podél hradeb směrem k hoře Sión, abych se po ránu trochu prošel a nechodil stále stejnou křížem krážem křížovou cestou.

Na cestě pod hradbami se zazděnou Zlatou branou se nabízí impozantní pohled na pohřebiště v údolí, za nedlouho jsem dorazil k bráně Hnojné, před kterou arabský dědek prodával preclíky sypané sezamem, s preclíkem jsem pokračoval vzhůru a nechal se zlákal cedulkou upozorňující na hrob Oskara Schindlera. Spielbergův doják mne před lety samozřejmě zasáhl a tak jsem na hřbitov nakouknul. Jediný mezi křesťanskými náhrobky byl obsypaný kameny a tak nebylo těžké najít jej i bez průvodce, který se nabízel u vchodu za pár špinavých šekelů.

Okolo hřbitovní zdi spěchala domů zahalená žena obtěžkaná nákupy, za ní pelášil vyhublý psík a vrtěl ocasem, žena ho vehementně odháněla, slušní muslimové přeci psiska v Palestině nechtějí, ale po pár desítkách metrů se smilovala, a hodila němé tvářičce nějakou tu dobrotu, pes potom vděčně paní v šátku doprovázel až za roh, kde se ztratili z mého dohledu. Na hoře Sion se nacházela reklama na biblickou restauraci, která však byla ještě uzavřena. Přemýšlel jsem, jak asi takový biblický koncept vypadá, jestli podávají jen nekvašené chleby a nebo třeba dělají šou podobně jako známá středověká krčma v Detenicích, jen by zde personál nenadával hostům, naopak by si nechával nadávat od nich a nastavoval by poté druhou tvář.

V prostorách tajné večeře si dělala skupinka asijských turistů selfíčko a tak jsem rychle vyrazil pryč, ostatně mnoho toho zde k vidění není. Rozstřílenou Sionskou branou, kterou nezničili sionisté, ale Arabové, kteří na ně stříleli z protější strany, jsem vplul do hradeb a vydal se do uliček Arménské čtvrti, které se tak zvláště motají, míjejí a propojují, že člověk nikdy nedojde na konec, nezabloudí, ale zároveň nikam nedojde. Arménští soudruzi rádi pojmenovávají cokoliv jménem památné hory Ararat a rádi také zdobí své příbytky, ty nejlépe vyzdobené se skvěly v ulici hrdě nosící název Ararat a blikaly na nich barevné arménské nápisy Merry Christmas.  Jedna z uliček mne nakonec dovedla do uličky čtvrti křesťanské, která velice rychle přešla do čtvrti muslimské, která naštěstí celá není jen FOR MUSLIMS.

Nedáš si kávu, dotázal se mne majitel bistra Sultan. Inu vlastně proč ne. Odkud jsi, ptal se hned. Germany, zalhal jsem. Berlin, ukazoval znalost reálií. Dresden, upravil jsem lokalitu já. Aha, pokrčil rameny. Tahle „hra na odkud si“ mne moc nebaví, tak jsem si ji zpestřil uváděním nesprávných údajů. Holand, Poland, co na tom nakonec záleží. Kramáři se vždycky blýsknou nějakou tou větičkou či slůvkem. Nejblíže mají k širokému slovanskému srdci a měkkému slovanskému jazyku. Jak se maš, kak se maš, jako se maš, ohýbají fráze. Nejhůře se adaptují na skandinávské země a smyšlené státy, což je ovšem logické. Za chvíli přede mnou stála kouřící sklenice kávy s kardamomem a maličký talířek s bonzají baklavy a pár oříšky, milá pozornost.

Dobrý kraj zkrátka obývají dobří lidé. Doplnil jsem si poznámky, vypil pomalu kávu a popovídal s panem hostinským o aktuálním dění ve Spolkové republice a na Blízkém východě. Vstal jsem, abych zaplatil a pan Sultan si řekl o třicet šekelů. To mi přišlo hodně a ohradil jsem se, že tolik stojí oběd. V Egyptě, ptal se se smíchem. Ne, za rohem, dodal jsem se smíchem já. To ho překvapilo, asi za rohem dlouho nebyl. Tak dvacet pět, slevil. Ve všech arabských zemích stojí kafe míň než kola, pokračoval jsem dál, pokud stojí kola deset, nemůže stát kafe tolik. Patnáct stojí baklava, říkal pan kavárník. Tu jsem si ale neobjednal, kontroval jsem já a poděkoval za ni ze slušnosti. Tak mi dej, kolik chceš, usmál se on. Dal jsem mu deset a pár maličkých drobných, které nechtějí ani žebráci. Pan Sultan poděkoval, uklonil se a popřál mi hezký den. Na arabských soudruzích je milé, že uznávají institut poslání do míst, kam patří. A nemyslím tím Mekku ani Medinu. To v hl. m. jsou jiní kujóni, ti nesleví.

Za rohem stálo menu s nápojem jenom dvacet pět a to nikde jinde, než ve slavném bifé Abu Shukri, které nabízí neskromně svůj nejlepší humus ve městě hned naproti V. zastavení křížové cesty. V brzkém dopoledni zde bylo prázdno a tak jsem si objednal a vyrazil na toaletu umýt si ruce, když jsem přicházel ke stolu, kýval na mne tlustý číšník, že už mám jídlo připravené. Překvapilo mne, že dávají jen dvě kuličky falafelu a ne tři jako všude jinde, no  a jak jsem tak koukal na tlustého číšníka, všiml jsem si, že má plnou pusu. Moc bych za to nedal, že moje třetí kulička skončila právě tam. Humus nebyl špatný, ale včerejší byl dost možná lepší. Stěžovat si ale nemohu, mistička humusu, falafel, pálivá paprička, šalotka a nějaké to pouštní rajčátko hydroponického typu. Po jídle jsem se zeptal, jak to, že mají tak superiorní hodnocení na internetu? No internet! Zamítavě vrtěl hlavou zástupce rodu Shukri, asi se v něm ozvalo svědomí a nebo obava, že napíšu na ty internety, jak sežral můj falafel.

Po přesnídávce jsem vyrazil hlavní tepnou Al Wad k hlavnímu arabskému autobusáku, odkud jezdí autobus 231 do nedalekého Betléma. Cestou jsem se chtěl zastavit v řeckém manastýru svatého Eliáše, který se nachází zhruba v polovině cesty. Před ním byla zablokovaná doprava a po tříproudé silnici jelo několik statných hřebců s jezdci držícími obrovské vlajky Izraele. Arabští řidiči je zdravili troubením a já vystoupil a vydal se ke klášteru Mar Elias, jak jej nazývají palestinští soudruzi, stojí na kopci, ze kterého je prý skvostný výhled do daleka, pokud ale nefučí jako dnes, takže je vzduch plný písku z pouště a není vidět vůbec, ale vůbec nic. Brána byla otevřená, kostel však nikoliv, zašel jsem proto do klášterní restaurace, kde mne milá servírka požádala, jestli neumím arabsky, aby poté přivedla kuchaře, který mi prozradil anglicky, že všichni jsou momentálně v Betlémě. Pokochal jsem se tedy znovu pohledem zvenčí na zamčený chrám a jolku a šel do Betléma. Zajímavé, jak se v tom povětří plném písku tyčil k nebesům veliký vánoční stromek. Zajímavý je také fakt, že jenom jižní Slované používají místo jehličnanu mladý dub. Ano, dubové ratolesti nepatří jen k rytířskému kříži, ale i k tradičním srbským vánocům.

V Betlémě na zastávce už postávala partička taxikářů, které jsem si pamatoval od loňska, hlavně jejich šéfa, který mi nabízel jízdu do pouštního manastýru Mar Saba, odkud jsem se tehdy zrovna vrátil, a když zjistil, za kolik jsem jel, zavolal svoje kumpány jednoho po druhém, musel jsem jim opakovat cenu, také se mne ptali na jméno řidiče, jenže já si pamatoval jenom, že je to Ahmed nebo Muhamed, což jim moc nepomohlo, tak jsem alespoň doplnil, že měl určitě žlutou Oktávyji, což ale mají všichni, no a co, cení se přeci hlavně snaha. Pan kápo se mnou i ostatními tehdy počkal do odjezdu autobusu a kladl mi na srdce, ať se modlím Alláhovi, abych znovu nepřijel a neptal se na cenu právě jeho. Namítl jsem, ať se modlí hlavně on, že já to s Alláhem neumím, ale asi se modlil málo nebo měl Alláh hodně práce s rozdělováním dětí, kterým kouká jedno oko do strany, protože jsem zde byl znovu a otázka na cenu se nabízela.

Hoši si na mě naštěstí už nepamatovali a nabídli mi cestu do manastýru Mar Saba za dvě stě padesát šekelů, což je myslím si pětinásobek běžné neturistické ceny, turisté jezdí obvykle za sto po smlouvání, alespoň se to píše na těch internetech. Já chtěl jet později za pět šekelů kolektivním taxíkem, jak mi loni poradil my friend Muhamed, ale musel jsem zjistit, kde ho najdu. Do toho mi taxikáři nabízeli různé slevy a výhody, cestu za sto padesát a možnost pohlavního styku, což jim přišlo moc vtipné. Nemohl jsem si vzpomenout na termín blow job, ale naštěstí to jde snadno naznačit rukou a tak jsem to panu kápovi ukázal, jako že to by byla onačejší nabídka, jenže ten se tuze zamračil a urazil, tak jsem říkal, že si začal a myslel jsem, že to má rád, což ostatní rozesmálo, ale jeho ne a naznačoval, že ten slibovaný styk by byl v mém případě pasivního rázu. S arabskými taxikáři je to jako s martini, musíte je protřepat, ale nemíchat. Obecně není legrace, když muslimové vybuchnou. Já neměl na tento typ hovorů ve svátek náladu a tak jsem mávnul rukou a šel pryč.

Jeden z taxikářů, který vypadal trochu jako Kabir Bedi mne doběhl a říkal, ať se nahoře u kostela zeptám policistů, kde je autobusák, že to stojí jen pět šekelů. Serbia a Palestine jsou stejně chudé země, dodával omluvně a podal mi ruku. V monastýrech i u palestinských soudruhů je výhodné být ze Srbska, pro jedny je blízké pravoslaví, pro druhé hnutí nezúčastněných. Vyrazil jsem pěšky vzhůru k chrámu Narození.

Cestou mne zastavil my friend Aladin, který mi loni prodal šátek tak výhodně, že mne při té příležitosti rovnou vypakoval z obchodu, byla to ale jeho chyba, protože říkal jasně po desetiminutovém smlouvání, že mám dát to, co mám, a já mnoho neměl, protože jsem chvíli předtím měl naproti v bufetu gyros v lokši. Ty už jsi tu byl, prokoukal mne hned my friend Aladin, jenže já se zapřel a tak následovala otázka, odkud jsem. Finland. Na to nic neřekl a tak se alespoň zeptal na mé jméno. Mika. Aladin. Těší mě. Neměl jsem čas, ale slíbil jsem, že se později stavím omrknout tašky z velbloudí kůže a další krásné věci, kterými byl obchod my friend Aladina doslova přeplněný.

V chrámu Narození zrovna probíhala služba za účasti Jeruzalémského patriarchy a byli tam asi opravdu všichni. Pokochal jsem se a šel řešit praktické záležitosti. Pokud jsou kluci na štaflu už v poledne v tak bodré náladě, nechci si ani představovat, v jakém rozmaru budou ve tři ráno, až skončí ortodoxní „půlnoční“. Nedaleko od vchodu do chrámu se nacházel vchod do ubytovny pro poutníky, která byla označená skromným nápisem Pilgrim’s House. Za skromné pokoje pro skromné křesťanské poutníky požadovali neskromných šedesát pět dolarů, ale rozumím tomu, že po pěší pouti se jacuzzi může hodit. Možná to bude stále méně než cena taxislužby, pomyslel jsem si, vzal si vizitku a nechal řešení na vyšší síle. Byl čas vyrazit na návštěvu manastýru v poušti za městem.

Před chrámem postávali tři příslušníci palestinské policie a tak jsem se zkusil zeptat, kde najdu autobus do pouštní vsi Al Ubedya, kde se nachází prastará lávra svatého Sávy Posvěceného. Právě sem směřoval na svém první pouti svatý Sáva Nemanjić, který byl zakladatelem srbské církve, jejím prvním biskupem a vůbec mimořádnou osobností středověku. Ale to je úplně jiný příběh. Nechal jsem se od policistů vyfotit u vchodu do chrámu a projevil takticky zájem o to, jestli večer dorazí stejně jako vloni pan prezident Abbás. Nejstarší důstojník zavrtěl hlavou a když viděl, jaké starosti mi absence politika v kostele dělá, vysvětlil mi, že přijde alespoň premiér, protože pan Abbás pobývá tou dobou v Egyptě. Inu co se dá dělat.

Ukázalo se, že na autobusák, odkud jezdí žluté mikrobusy pro místní, nejde jen ukázat prstem, a tak mne tam pan policejní důstojník odvedl, cestou mi vysvětlil spoustu věcí a k mému překvapení neřekl ani jednou slovo okupace. Našel mi dodávku, usadil mne a slíbil, že řidič je fér. Postěžoval jsem si totiž na jeho soukmenovce s taxametrem a bylo vidět, že tenhle problém nevznikl dnes ráno. Na začátku vesnice pouštní střediskové stojí neméně starý manastýr svatého Teodosia, kde lze navštívit jeskyni tří králu, pokud je manastýr otevřený, dnes ovšem byli všichni v Betlémě. Jedině dva arabští řidiči čuměli do mobilů v zaparkovaném mikrobusu, řidič žluté dodávky mi na ně ukázal a tak jsem se zeptal, za kolik by mne hodili do manastýru svatého Sávy, který mohl být daleko tak sedm kilometrů. Ze sta šekelů jsme se dostali na padesát, ale já byl ochotný dát jen deset, což nebyli hoši ochotní vzít, takže jsem vyrazil pěšky.

Více obývaná zákoutí střídala ta méně obývaná, ale ani v jednom nebyl na ulici téměř nikdo. Po půl hodině vedle mne zastavil jiný mikrobus a řidič mi nabídl svezení. Dělá prý pro manastýr a dokladoval to desítkami fotek s vousatými muži v černém, které zdobily interiér vozu, třikrát zastavil, aby vytáhnul z přihrádky další. Pan Jamal, jak se představil, mne prý viděl, jak jdu po krajnici, a říkal, že musí člověku v nesnázích pomoci, nabízel mi, že mne vezme domů, uloží, napojí a nakrmí a štěstí bylo, že mne nechtěl také ošatit, v té noční košili bych se necítil. Za chvíli jsme byli před hradbami manastýru Mar Saba, jak říkají místu místní, Jamal čekal venku a já šel dovnitř.

Mladý řecký mnich mne mile uvítal, provedl po obou kostelech a nabídl občerstvení. Říkal jsem, jak náročné je se k nim dostat, ale nebylo to žádné překvapení, do toho se objevil my friend Jamal a mnich říkal, že on je ještě to nejlepší, co místní kraj nabízí. Mně mnich nabídl, ať zůstanu na svátek v manastýru a já nadšeně souhlasil, proč a hlavně jak bych se odtud zpátky do Betléma dostával. Méně nadšený byl Jamal, když ho mnich poslal pryč. Jamalus, metelesku blesku nebo tak nějak to znělo.

Svatý Sáva Posvěcený založil mnišské hnutí v poušti judejského typu a byl tvůrcem typikonu, podle kterého se mniši řídí dodnes. Když mne uvedli do malé, prosté, ale útulné cely, mimochodem nesrovnatelně útulnější a čistší než můj jeruzalémský pokojíček za čtyřicet dolarů, nedalo mi to a zeptal jsem se, jestli bude služba dlouhá. Kde jinde by měla být dlouhá, usmíval se mnich. Dobrá, ale jak zhruba dlouho tedy trvá, vyzvídal jsem. Víme jenom, kdy začíná, dodal mnich, kdy končí, to ví jenom Bůh. Protože ale viděl rozpaky na mé tváři, dodal odhad že to nebude méně než šest hodin. Budíček byl už za tři hodiny, byl proto nejvyšší čas si zdřímnout před duchovní směnou.

Začátek oznámilo klepadlo, venku se mezitím setmělo a ze dvora potemnělého manastýru bylo krásně vidět hvězdné nebe. Od pátého století až dodnes žijí mniši v poušti bez elektřiny a jen s omezenými zásobami vody. Přesto jsem si rychle odskočil na toaletu v rohu manastýru a vešel do chrámu, který byl osvětlen desítkami různobarevných skleněných olejových lamp s knoty a ovoněn kadidlem s valéry skořice a myrhy. Atmosféra zde byla prostě boží, neskutečná, snová. Mniši se modlili, obcházeli ikony i ostatky velkého světce a já se snažil hlavně nepřekážet. Také jsem se snažil stát, ale v jednu chvíli už to nešlo. Bratrstvo čítá asi patnáct osob a včetně mě tu bylo ještě nějakých šest hostů. Ti většinou také posedávali a jeden z nich, ten nejblíže mně, začal chrápat, ukázalo se, že interakce duchovního typu je zde okamžitá, sotva jsem si o chrápání cosi pomyslel, byl jsem za toto farizejství napomenut mikrospánkem.

Mniši se nejen modlili, ale také zpívali vícehlasé řecké zpěvy doprovázené neustálým Kyrieleison. Pomocí dlouhých holí zapalovali, rozhýbávali a zase zhasínali lustry se svíčkami, byla to pravoslavná světelná šou. Nakonec jsme dostali pomazání na čelo a mniši odešli z chrámu pryč. To ale ještě nebyl úplný konec, protože se pak zase vrátili a začala poslední část, vánoční služba. Po přijímání a chutném občerstvení v podobě řeckého sýru, vařeného vajíčka, sladkostí, výborného vína a šálku chutného čaje, které mniši podávali téměř potmě s nacvičenou bravurou, jsme se rozešli do cel, já si ještě odskočil a na dvoře u kuchyně ucítil omamnou vůni. Před usnutím jsem zkontroloval čas na mobilu, bylo skoro pět hodin. Odhad mladého mnicha bylo třeba o nějakou tu hodinu nastavit, ale možná mne nechtěl jenom plašit. Tomu říkám oslava svátku jak se patří.

Jak jsem navštívil Svatou zemi II.

Ráno jsem se připravil na cestu do Jeruzaléma, patnáct minut před odjezdem jsem již postával před hotelem a patnáct minut po plánovaném odjezdu jsem už byl nervózní natolik, že jsem volal na telefonní číslo uvedené v potvrzení od dopravce. V časném šábesovém ránu však nikdo hovor nepřijímal. Mrknul jsem proto na internet a našel desítky rozhořčených hodnotících, které firma nevyzvedla, takže zmeškali odlety, přílety a ledacos dalšího. To nám to pěkně začíná, pomyslel jsem si a žhavil bezdrát stále dál. Nikdy nemohou telefon tolikrát nezvednout, kolikrát já mohu znovu volat. Vzpomněl jsem si také na izraelské turisty, kteří se při návštěvě hl. m. dožadují svých práv s razancí a elegancí buldoka. Čtrnácté vytočení čísla a zvolení možnosti #5 pro Emergency přineslo plody, ozval se ospalý hlas a slíbil, že zavolá řidiči a zjistí, kde je problém. Po sdílených zkušenostech ufňukánků z internetu jsem se vrátil do pokoje a čekal věcí příštích. Za několik minut volalo neznámé číslo s neznámou předvolbou a hlas se ptal, kde jsem, že řidič čeká před hotelem. Dole skutečně byl plný autokar turistů, kterým pan židispečer poděkoval za trpělivost a vyrazili jsme. Neušel mi nápis na boku dopravního prostředku Fun & Time Travel, tohle cestování opravdu chtělo trochu času a nabízelo zábavu.

Díky skoro hodinovému zpoždění se již rozednilo a mohl jsem tak sledovat poušť Negev, na jejíž půvaby upozorňovala zvláštní brožurka, kterou jsem také vyfasoval při příletu. Popravdě publikace krapet přeháněla, za okny ubíhala jen nekonečná hromada zaprášeného kačírku, narušovaná tu a tam sloupy napětí vysokého typu a hlavně nekonečnými řadami fóliovníků, stanů a plantáží různých druhů. Pomalu jsme překonali poušť, jeli okolo Mrtvého moře, které vedle pouště vypadalo náramně živě, a nakonec jsme začali stoupat k Jeruzalému. Autobus měl nějaký problém technického rázu, protože do kopce se vlekl vážně pomalu, ale stále jsem byl dojatý tím, že vůbec přijel. Nakonec zastavil před hradbami Starého města a já jako první vystoupil ven, trochu mne překvapilo, že všichni ostatní cestující sedí na svých místech a nejistě pokukují okolo sebe. Nijak zvlášť mne to ale nešokovalo, protože již cestou projevili velikou ostražitost, kdy se dožadovali zastávek u míst, které jsme projeli třeba před čtvrt či půl hodinou a tvrdili pak, že jim agentura zastávku slíbila. Obzvlášť v tomto umění vynikal pán z Austrálie, který se tak vehementně dožadoval návštěvy pevnosti Masada, volal dvakrát i panu židispečerovi, až autobus otočil, odbočil u cedule Masada, vystoupal až ke stanici lanové dráhy s nápisem Masada, kde se protinožec ohromně podivoval, kde že to jsme a proč má právě zde vystoupit. Nechtělo, se mi čekat půl hodiny, až všem dojde, že jsou v cíli své cesty.

Na zídce opodál autobusu seděla skupinka černochů, kteří měli stejné bílé čepice se zeleným kšiltem a nápisem NIGERIA. Psali pohledy, což mne překvapilo, myslel jsem si, že v Nigérii píšou jen ty dopisy. Také v Jeruzalémě jsem zvolil to nejlevnější dostupné ubytování, jen jsem si dovolil přilepšit o pokoj s vlastním zařízením sociálního typu. Ubytovna se nacházela v těsné blízkosti brány Jaffo a vysloužila si až dojemně negativní hodnocení upozorňující hlavně na zcela nedostatečnou hygienu. Přišlo mi to nefér, protože první, na koho jsem narazil, byl pan majitel s gumovými rukavicemi na rukou. Pokoj prý ještě není připravený, říkal žlutoploutvý hosteliér, a tak jsem zanechal batůžek na recepci a vyrazil do hlubin Starého města.

Hned za branou začíná súk, tržiště vším možným a hlavně nemožným, jarmark cetek blízkovýchodního a náboženského typu. V žádné z hlavních ulic nechybí desítky a stovky krámků s křížky, svíčkami, kadidly, ikonami, šátky, čepicemi, taškami z pravé velbloudí kůže, figurkami z olivového dřeva, arménskou keramikou a dalším harampádím. Mezi tím se krčí rozmanité provozovny nabízející vymačkanou šťávu z granátových jablek, kuřecí gyros v lokši a vystydlou hrachovkou. Ano jistě, je řeč o švarmě a humusu, dvou typických židovských i arabských pokrmech. Prodíral jsem se davy proudícími všemi směry, odrážel dotěrné kramáře, a první kroky nemohly směřovat jinam než k Božímu hrobu. Tam byla fronta jak na mandarinky před Mikulášem a tak jsem se poklonil jen Kamenu pomazání, který se nachází u vchodu do chrámu. Ten je obvykle obsypaný ženami z východu, západní návštěvníci spíše postávají opodál a natáčejí si toto vyznání víry a citů na chytré mobily. Ženy myronosice, které daly Ježíšovi poslední pomazání mají v celém příběhu velmi zásadní roli. Jim prvním se druhý den zjevil anděl u nedalekého hrobu a dal jim vědět, že hrob je prázdný. Nedávno jsem četl rozhovor s jedním z duchovních otců, který tvrdil, že hlavním důvodem, proč se novinu jako první dozvěděly právě tyto ženy, byl fakt, že zprávu bylo třeba rozšířit rychle a noviny ani televize v té době ještě nebyly k dispozici.

V ulicích bylo opravdu hodně lidí, převládali návštěvníci ze země, kde předevčírem znamenalo včera dokonce zítra, ale nechyběl tu žádný z národů, přehlédnout nešlo všudypřítomné čepice NIGERIA. Říkal jsem si, že menší odstup by neuškodil a protlačil jsem se davem až k Damašské bráně, kterou jsem vyšel z hradeb ven. Proti mně po schodech kráčel Ježíš, byl bosý, na sobě bílý háv, dlouhé vlasy a vousy, pod paží držel tlustou knihu. Jeho přítomnost nechávala všechny chladnými, izraelské vojáky, kteří hlídali u brány, muslimské ženy, které prodávaly petržel, prostě všechny. Logicky ho ausgerechnet  u téhle brány nikdo nečekal. Protože bylo slunce už hodně vysoko, začaly se ozývat potřeby těla. Zašel jsem proto do nedalekého bufetu, kde nabízeli jak jinak než vystydlou hrachovku. Chvíli trvalo než se uvolnilo místo, ale čekání stálo za to.  Humus byl velejemný, vyšlehaný masivním kamenným tloukem a navrchu vylepšený hromadou doměkka uvařené cizrny v jednoduché omáčce, celý pak zalitý velice velmi odvážně olejovou zálivkou. K tomu dokřupava osmažený falafel a nějaká ta zelenina, tohle není skromný postní pokrm, to je šmakuláda blízkovýchodního typu.

Z blízkého ušmudlaného autobusového nádražíčka vyjíždí arabský autobus 275, který má konečnou na samém vrcholku Olivetské hory, odkud se Ježíš vznesl na nebe. Na tomto místě se nachází řecký pravoslavný manastýr, jehož zeď láká místní k močení více než palmy a věřím, že tím nechtějí svým křesťanským sousedům nic vzkázat. Pod monastýrem se otevírá pohled na jeruzalémské Staré Město, kterému vévodí mohutné hradby a zlatá kopule Skalního dómu. Olivetská hora by se dost dobře mohla přejmenovat na Horu náhrobní, protože místo olivovníků, které zřejmě spotřebovali místní řezbáři na figurky pro turisty, se na svazích nachází obrovský židovský hřbitov. Židé prý věří, že právě tudy přijde mesiáš a oživí jako první ty, kteří si připlatili za VIP adresu. Ořechovka mezi krchovy.

V půli kopce stojí katolický kostel Dominus Flevit, který nabízí dvě kruciální funkce, veřejnou toaletu a terasu s nejhezčím pohledem na Jeruzalém. Také na terase bylo plno, skupinka Američanů hltala přednes průvodce s kšiltovkou TEXAS. Jeho podání evangelia bylo svérázné, po výkladu slíbil, že nechá během pár minut všem prostor na fotografování panoramat, ale nejprve poprosil auditorium, aby se pomodlilo za křesťany, židy a muslimy Jeruzaléma. Američtí soudruzi se chtěli svému vůdci zjevně odvděčit za vyprávění, protože začali houfně vstávat z laviček, zvedat ruce směrem k městu pod nimi a přivolávat Džízuse, výkřiky ou, ou. Název kostela prý v překladu znamená Pán zaplakal a napadlo mne, že by dost možná zaplakal podruhé, kdyby viděl hajlující Američany a jejich originální modlení. Raději jsem sešel o kus níže k ruskému manastýru Marie Magdaleny a opsal si raspisanie služeb na následující dny.

Ještě o kus níže se nachází Getsemanská zahrada, kde si můžete vyfotit selfíčko s olivovníky, které pravděpodobně zažily Ježíše nebo se chovat jako běloch a normálně se pomodlit, či jen důstojně projít, což se na rozdíl od amerických podařilo dokonce i soudruhům nigerijským, kteří tedy bílí nejsou ani trochu. Opodál je nenápadná stavba skrývající ve svých útrobách hrob Bohorodice, místo také navštěvují hlavně východní křesťané, přičemž dlužno podotknout, že ceny svíček zde jsou výrazně západní až nekřesťanské. Naproti přes frekventovanou silnici stojí řecký manastýr svatého Štěpána, který neuklouznul na ledu, ale byl na tomto místě ukamenován. Narazil jsem u zamčené brány na kostelníka, který mi prozradil, že za tři dny bude svátek světce a bude otevřeno, plán nabyl konkrétní podoby, mohl jsem se proto vydat do kopce ke Lví bráně a vstoupit do Jeruzaléma stejně jako Ježíš na své poslední cestě.

Tehdy muselo být jednodušší vejít branou, dnes se totiž používá nejen pro pěší, ale též pro vozidla motorového typu všech typů, dokonce v obou směrech. Stoupal jsem k bráně za skupinou Nigerijců, kteří se ploužili do svahu v žabkách a někteří už bohužel bez žabek, všichni však měli kšiltovky NIGERIA. Někteří pod nimi měli kulicha nebo beranici, část byla oblečena ve sportovních soupravách a část v barevných afrických šatech pestrých barev s obřími ananasy a jinými frutálními a florálními motivy. Před skupinou Afroafričanů se motala tam a vpřed auta, troubilo se, manévrovalo divoce do všech světových stran, kolem se snažili protáhnout chodci, pekař s vozíkem i několik mopedistů. V bráně byl zaseklý černý mikrobus plný mentálně postižených dětí, které se smály, smál se i řidič, troubil o sto šest a z otevřeného okénka se na mne zubil kluk s mongoloidními rysy, který se řehtal spíše o sto sedm. Taky jsem se smál, protože k dobré náladě není potřeba ani jeden chromozom navíc. Jeruzalém je úžasné místo, které si prostě musíte zamilovat.

Za Lví branou číhá první kramář s harampádím a první prodejce kávy a vymačkané šťávy z marhaníku. Také je zde vchod do areálu, ve kterém se nachází bazilika svaté Anny, která je jednou z mála dochovaných kostelů z křižáckého období. U vchodu se platí vstup a protože jsem zastáncem zásady, že vstupné do kostela se platit nemá, přidal jsem se ke skupině černochů, v jejichž stádě jsem byl vlastně taková inverzní černá ovce já, také jsem jako jediný neměl kšiltovku s nápisem NIGERIA, ale kontrola nebyla příliš důsledná. Jedna černoška si všimla mého analogového fotoaparátu, začala se smát, tahala svou sousedku za rukáv pestrého šatu, ukazovala na zrcadlovku, říkala něco jako „historik“ a smály se mi obě. Uvnitř kostela byla skvělá akustika a paní a dívky z daleké Nigérie rozbalily své písně a bylo to rytmické a okouzlující. Jeruzalém je úžasné místo.

U I. zastavení křížové cesty na mne čekal první dobrovolný průvodce. Vyprávěl mi, jak si Pilát myl ruce a nabízel, že za dvě stě šekelů mi ukáže všechny ostatní zastavení. Nabídku jsem oslyšel a zapomněl se úplně zeptat, jestli je v ceně i návštěva podniku Abu Shukri, před který jsem došel zanedlouho sám a přesvědčil se, že je až po strop nabitý turisty, reklama podle všeho funguje dobře. U V. zastavení, které se nachází hned naproti známé humusárně, stál mladý pár ze Spojených států. Průvodkyně jim ukazovala na zvláštní kámen ve zdi, o který se prý opřel Ježíš, když poklesl pod tíhou kříže. Dívka propadla v hurónský smích. A já si myslela, že do něj jako takhle praštil, ukazovala na kámen pohybem pěsti. Mladík ji přitom držel za zadek ve vypasovaných texaskách. Vypadal pevně, zadek i stisk. Nad tím svítil terč s označením V. Jeruzalém je zvláštní místo.

Vystoupal jsem okolo šestého a sedmého zastavení až k uličce, která vede ke koptským svatyním. Na jejím začátku stál muž prodávající šťávu z granátů. Dokola křičel ten šekel, ten šekel, ten šekel. Zeptal jsem se ho, kolik stojí kelímek šťávy. Chvíli na mne zíral a pak se začal smát, ukázal svůj jediný zub a vrátil mi na padesátku třicet šekelů. Koukám do dlaně a vidím, že chybí ten šekel. Já myslel, že chceš dva, tvrdil omluvně a vracel mi chybějící minci. Nejsem příznivcem přepočítávání za hranicemi všedních dní, ale v Jeruzalémě to jinak nejde. I tak je to ale úžasné místo, které musíte milovat. Usrkával jsem šťávu a prohlédl si koptská zákoutí, jen do cisterny svaté Heleny jsem se nehrnul, před lety jsem do ní sestoupil, na mokrém schodišti uklouznul, šlápl do prázdna a ukoptil se od jakéhosi bahna. Nepřestane mne fascinovat, kolik různých fragmentů, portálů, torz schodišť a dalších pozůstatků něčeho dřívějšího je zde použito pro stavby současné nebo alespoň o něco méně minulé.

Zbýval poslední úkol dne, nechal si upravit vlasy a vousy před nadcházejícím svátkem. Nechtělo se mi utrácet bezdůvodně horentní sumy v nějaké uvozhřené karlínské oficíně v hl. m., když to může zvládnout lépe barber blízkovýchodního typu, navíc ještě za pár šupů. Matně jsem si pamatoval, kde se nachází ulice, kde je jeden holič vedle druhého, a vyrazil ji hledat, na návštěvu lazebníka jsem se opravdu těšil. Bohužel jsem trochu zabloudil a ocitl se před jedním z vchodů na muslimský Svatý kopeček, kam proudily zástupy Arabů. Jeden z nich se na mne naštvaně podíval a začal křičet, že je to CLOSED a jenom FOR MUSLIMS. To neustále opakoval a z koutku mu při tom vytékala slina, takže jsem měl skoro strach, aby se nezradikalizoval a nenapadl mne, naštěstí měl ale plné ruce malých ručiček svých potomků, které mu Alláh štědře nadělil, bylo zajímavé, jak jedno oko pohlíželo stranou otci i potomkům. Pokýval jsem, že chápu, že dál jít nemám, nakonec izraelský voják, který mi ukázal prstem, ať se otočím, mi to objasnil už před chvílí jedním gestem, nebylo třeba tolik povyku. Holičskou ulici jsem našel o pár kroků dál, jenže byl zrovna čas klekání na tépich, protože ku odpolední modlitbě zval muezzina hlas. Třeba v salónu Muhammed brali svého proroka dost vážně a roztáhli modlitební koberečky mezi křesla. Jen učeň koukal do mobilu.

O pár metrů dále bylo klasické holičství, žádná náboženská společnost nebo klub omladiny. Pan holič, který četl noviny, měl dokonce vázanku a v rohu podřimoval starý zakladatel živnosti. Jestli je volno jsem se neptal a rovnou požádal o pomoc s tím, abych nevypadal jako autor Kapitálu. No problem! Mistrovi pak zazvonil telefon a začal klábosit, stíhal ale také stříhat, holit, upravovat obočí, kontury, uši, krk, vydechovat omamný dech naplněný kávou s kardamomem a jen chvílemi si dával mobil pod bradu, když potřeboval obě ruce. Nakonec mne postříkal nějakým Al Pitralonem, příjemně chladivou tekutinou s tradiční vůní laciné kolínské. Hotovo. Koukal jsem na člověka v zrcadle. Pokud český holič z malého města uměl stříhat jen na havla či na emana, předpokládám chodemmimo, že střih na Havla s velkým H se používá jen na kalhoty, palestinský kolega holí na ahmeda. Alespoň ale zapadnu mezi lid blízkovýchodního typu, za ty peníze je to navíc zadarmo, jen tedy asi pan lazebník neměl říkat, ať dám kolik chci, také bylo zbytečné tvrdit potom, že to normálně stojí osmdesát šekelů a tvářit se nespokojeně. A to má nová dvacetišekelovka tak hezkou purpurovou barvu. Hladce oholen a zahalen vůní Al Pitralonu jsem vyrazil k hotelu.

Nejsem si jistý, co přesně pan hosteliér dělal s těm rukavicemi, ale v pokojíků se neuklízelo spíše posledních pár měsíců než týdnů, nebál bych se odhad protáhnout i na pár posledních let. Kolem špinavého okna v prvním patře a spleti různých kabelů naproti němu se šlo ke dveřím do mého apartmá, které mělo tak asi patnáct metrů čtverečních včetně koupelny tvořené toaletou, odtokovým kanálkem a sprchovou baterií na zdi. Díky absenci obkladů už stěny ze sádrokartonu nevypadaly nejčerstvěji. Šel jsem si udělat poznámky a přečíst si něco mouder z bedekru, díky kterému se mi udělalo slabo a probudil jsem se až za tmy.

Vyšel jsem ze dveří na ulici a koukal na to, jak okolo spěchají ultraortodoxní Židé v kaftanech a s óbrtlustými kožešinovými štrajmly na hlavách. Přidal jsem se k nim a všiml si, že kramáři už zavřeli všechny své obchody. Jestli to bylo kvůli tomu, aby se nemuseli dívat na své židovské sousedy nebo kvůli tomu, že bylo více než pravděpodobné, že by si tito nepořídili na své klobouky tašku z velbloudí kůže, to šlo jen hádat. Na příchodu ke Zdi byla důkladná bezpečnostní kontrola a většina praktikujících mužů s pejzy vypadala dost neprakticky, když rozšafně vytahovali předměty z kapes a procházeli opakovaně rámem bezpečnostního typu. Díval jsem se poté chvíli na to jejich ohýbání se v pase a netroufl si jít příliš blízko, protože jsem jako jediný na sobě neměl nic černého a místo kožešiny jsem nevhodně zvolil čepici vlněnou a ještě k tomu červenou.

Možná, kdyby tu byla nějaká ta skupina černochů s kšiltovkami NIGERIA, tak bych dost možná zapadl, ale nebyli tu a tak jsem takticky ustoupil. Bylo ale milé, že mne nikdo nevyhazoval a neslintal u toho. Našel jsem ještě stánek, kde mi udělali pravý arabský čaj Lipton s třemi lístky máty a trochou cukru do papírového kelímku za ten šekel, a šel si odpočinout před nadcházejícím dnem, jenž začne brzy, do neútulného pokojíku.

Jak jsem navštívil Svatou zemi I.

Smysl náboženské pouti se neztrácí ani v dnešním turbulentním světě, každý slušný křesťan by se měl alespoň jednou za života zřeknout tepla a pohodlí domova, a vyrazit na dalekou cestu do Svaté země. A není lepší doba pro pouť než nejradostnější křesťanský svátek. Tedy nejradostnější svátek pro křesťany východní, pravoslavné či ortodoxní, kteří nepřijali dekadentní kalendář gregoriánského typu. Leden v Palestině navíc nabízí nižší ceny oproti prosinci a stále o nemálo vyšší denní teploty než středoevropská kotlina rozkládající se na východě Evropy.

Nebudu předstírat, že nemám v kapse iPhone a proto jsem ani chvíli neuvažoval o cestě po souši, kdo má dnes čas týdny a měsíce někde trajdat. Naopak jsem stylově zvolil irskou leteckou společnost nízkonákladového typu, která na jedné straně zásadně zkrátila dobu cesty, na straně druhé ale přinesla více než jen symbolické nepohodlí a útrapy. Čekání na autobus, který pasažéry odveze někam na letištní plochu, kde dvě stovky lidí dlouze čekají v chladu a jen pomaličku se sunou do letadla pomocí jednoho vchodu s nouzovými schůdky, štěstí že jsme se nemuseli sápat po těch žlutých nouzových skluzavkách, během letu samozřejmě chybí jakékoliv občerstvení a díky sedačkám, které jsou namačkány v kabině jako zápalky v krabičce ze sušické sirkárny, jsem měl tak otlačená kolena, že více by to šlo jedině kdybych šel pěšky a cestou pokleknul u každého křížku.

Cesta do Země izraelské zabere jen o něco málo více času, než cesta na letiště Václava Havla a čekání na odbavovací procedury. Chvilku jsem listoval v bedekru a už jsme začali klesat, bum, tleskání, popojíždění, pár všetečných a dobře mířených dotazů od bdělých strážců hranic a jsme tu. Pouť není žádná výběrová rekreace a tak jsem dopředu zaplatil za nejlevnější ubytování v městečku nedaleko letiště, beztak mne ráno vyzvedne autokar. Protože se na palubě nepodávala ani plněná banketka, vyrazil jsem omrknout, jestli se v okolí hotelu nenachází nějaký otevřený obchod, což je v Izraeli v pátek večer poněkud složité, protože většina krámů otevře až v neděli ráno.

Venku jsem potkal Péťu z jižních Čech, s krajanem se to lépe táhne i na nákup, po pár málo kilometrech se nám povedlo najít ruskou samoobsluhu, která buď šábes ignorovala nebo ho mají Rusové jiný den, podobně jako je to komplikované s říjnovými událostmi v listopadu. Dobře zásobený obchod samoobslužného typu nabízel všechno, co poutník potřebuje k životu, pečivo, humus, pálivou kapii a pivo. Pitný režim nelze podceňovat ani na pouti. S krajanem jsme před hokynářstvím vypili několik lahodných nefiltrovaných piv, abychom ukázali, že i daleko od vlasti zůstane Slovan sám sebou. Kdo pije pivo před obchodem, ten močí nedaleko od stromu, v okolí ale nebyla dostupná žádná z tradičních dřevin, buk, dub, jehličnan či křoví, jen palmy. A ulevit si za rostlinou z čeledi arekovitých, to je ta pravá exotika.

Na pokoji jsem si prohlédnul turistické prospekty, které nám rozdali na letišti. Nechyběla ani mapka jeruzalémského Starého města. Zvýrazněny byly nejvýznamnější památky, Zeď nářků, Chrám Božího hrobu, kterému v církvi východního typu říkáme s větší porcí důvěry Chrám Vzkříšení, muslimský Svatý kopeček a ulice Via Dolorosa, na které bylo vyznačeno devět zastavení křížové cesty, a jako desáté místo také Abu Shukri, které se nachází mezi IV. a V. zastavením. Podle vysvětlivek se prý jedná o Best Hummus Place in Town! Symbióza všech tří abrahámovských náboženství a reklamy na bifé pana Shukriho mne nesmírně zaujala a zahrnul jsem do plánu ochutnávku té jeho vyhlášené vystydlé hrachovky s luštěninovými karbenátky.

Jak jsem poškodil průkaz

Nešikovně jsem zavadil občanským průkazem o loketní opěrku v osobním vozem, jehož nevelké rozměry jsou jaksi zakotveny již ve značce továrního typu. Průkaz se nehezky ohnul a nechtěl se narovnat, což by nebyl takový problém, kdyby se to nestalo na hraničním přechodu Horgoš, který je hlavní branou do a z Balkánu. Chodemmimo se na Balkáně říká, že hlavní branou nemá být zadní vchod, ale tématika LGBT do toho příběhu nepatří, jen jsem si na to vzpomněl. Maďarský orgán si hned ohnuté kartičky všimnul a nelíbila se mu. Mně se nelíbila představa, že zase jedu přes všechny ty Moravy zpátky do hl. m. bez sýru a pomidorů. S pokorným úsměvem jsem špitnul, že ani nevím, jak se to stalo. Podobné malé drama kdysi ve své básni zaznamenal Pavka Kohout. Hlídač jen tichounce zdřímnul, rychlík jen lehounce škrt a na přejezdu dva mrtví, taková zbytečná smrt. Nebo tak nějak to bylo. Nechci samozřejmě srovnávat oběti železničního neštěstí a jejich zranění neslučitelná se života s prdlou občankou, ale jistá podobnost zde je. Až se vrátíte, určitě si to vyměňte, radil Hun. Kýval jsem hlavou a popojel ke kontrole na srbské straně hranice. Radovane, máte jiný doklad, ptala se a tvářila komisně dáma v prosklené budce. Nemám, přiznal jsem. A protože na hranici dvou států neplatí ono okřídlené pořekadlo z Pankráce, že pustit musej, jednal jsem hbitě. Prej evropská unyje, kroutil jsem nevěřícně hlavou, to bych čekal, že to vydrží víc. Pche. Paní policistka se začala smát a přitakala, vrátila mi kartu a prý až se vrátím…

Tak jsem se vrátil a šel na úřad. Dáma za přepážkou číslo jedna se tvářila také krapet důležitě, ale nenechal jsem se odradit, protože po překonání hranice šengenského typu v opačném směru jsem doklad ze samé euforie znehodnotil zcela. Tady mi napište jak se to stalo, říkala a podala mi formulář. Místa pro výpověď  bylo podobně jako v interiéru vozu, kde k události došlo, takže jsem ani nevytáhnul průkaz totožnosti z peněženky a byl jsem na konci. Mám pokračovat dole, z boku nebo na druhé straně, ptal jsem se. Paní referentka nevěděla, prý se to ještě nestalo, všem místo stačilo. Koukala jako Lecián. Tak kam s ní, s tou výpovědí? Tak prý na zadní stranu a jak koulela očima, tak mne trochu přeci jen znejistěla, nakonec je to dokument úředního typu, takže jsem zazmatkoval a neuvedl všechny podrobnosti, registrační značku ani přesný čas, tak jen doufám, že mi novou průkazku přesto vystaví. Paní si vzala papír s požádala mne o jiný doklad pro lepší ztotožnění, měl jsem jen průkaz řidičského typu, který byl ve velmi podobném stavu.

Paní držela oba ohnuté doklady a koukala na mne, tak jsem pokrčil rameny a odtušil, že to asi od sebe chytly a jedná se zřejmě o nějaké nakažlivé onemocnění. Průkazitida? Občankulóza? Závod ve zvedání obočí bych vyhrál, protože umím zvedat každé zvlášť, ale o to tu asi nešlo. Zatímco madam vypisovala náhradní dokument, její kolegyně mi říkala, že ona by mi to neuznala. Nevěřícně jsem na ni koukal, taktika hodné a zlé úřednice je asi nějaká novinka klotového typu. A pro řidičák musíte na Kongresovou, radila hodná úřednice. To mám fakt kliku, uvažoval jsem nahlas. kdybych chytnul úřednici zlou a neuznala by mi ohnuté oprávnění a na Kongresové by mi zase neuznali ohnutou občanku, tak bych nakonec skončil někde s pár taškami igelitového typu v parku a dostal od kluků z městské policie nakládačku kvůli zničeným dokladům a skončil špatně.

Pro sebe jsem si nechal, že Pavka by to mohl popsat třeba nějak takto. Řidič jen tichounce zívnul, průkaz jen lehounce škrt a před úřadem jeden mrtvý, taková zbytečná smrt. O tragédii  rozhodují maličkostě.

Jak jsem potkal infludcerky

Dostal jsem pozvánku na party vánočního typu a to hezky na papíře jako za starých časů, takže jsem se nechal zlákat k opuštění zóny komfortního typu a vyrazil jsem zcela mimo Malou Stranu. Samozřejmě osobním vozem, abych se potom nemotal v nočním chladu kdesi na periferii. Večírky se za poslední dobu změnily jako ostatně vše. Marně jsem čekal pidiřízečky v osychajícím panýru a hostesku rozdávající u vchodu igelitové tašky s přáníčkem a diářem plánovacího typu. Tovární hala, protože kavárny jsou zřejmě vyhrazeny pro odpůrce režimu a jiné staré struktury, byla plná vánočních kulis, příjemna a útulna. Tu byla jolka, zde svíčky a koule, devčátka vila věnce, pekla cukroví a temperovala punč. Mezi tím vším pobíhala omladina mileniálního typu a radovala se a fotila si selfíčka a pila pitíčka ze smaltovaných hrnečků a pytlíků igelitového typu a plechovek od konzerv plastovými brčky, kterými se sice později zadusí spousta želv na Bali, ale dnes je večírek, tak co. Při pohledu na všechno to mládí jsem si vzpoměl na klasika a chtěl vykřikovat něco o kolísajících cenách nafty na světových trzích, ale opanoval jsem se. Zástupce pořádající společnosti mi vysvětlil, že ty chlapci a děvčátka jsou influencři, kteří mají hodně folouerů. Prohlížel jsem si všechny ty infludcerky a upřímně musím přiznat, že mi byly od dost sympatičtější než hoši v košilích flanelového typu, jakkoli by mi byly ještě milejší, kdyby sestřely absurdní líčidla a převlékly se z těch pošetilých krojů. Obešel jsem frontu u avokádového suflé a zcela bez fronty si nechal naložit na talířek krocana, který byl v duchu tradičních hodnot pečený s nádivkou a bez avokáda. Značně potetovaný hošík u improvizovaného bárku plného nádob s ledem a pro mne neznámými nápoji v úpravných lahvích se zeptal co si dám a já špitl, že bych si dal pivo, a on ukázal na rudou kulatou lednici u vchodu, kde si prý mám pivo vzít a tvářil se při tom podobně shovívavě, jako když potkáte na ulici strýce odněkud z Humpolce a ukazujete mu cestu k divadlu Kalich. V lednici s cedulkou vem si mě bylo skutečně pivo plzeňského typu a tak jsem si ho vzal. Krocan i pivo měly onu delikátní chuť jídla, které neplatíte, a tak jsem si ji pomalu užíval, zatímco svět okolo mne tančil v dobových tancích. Aparatura byla silná a bylo mi trochu líto, že nepustili třeba Deep Purple, ale bylo mi jasné, že s touhle písničkou na přání se asi nechytnu a hlavně mi přišlo zbytečné vysvětlovat někomu, že nejlepší desku někdo nahrál dvacet let před jeho narozením a stačilo ji pustit a nemuselo se s ní kroutit sem a tam. Jedna z infludcerek mi přišla povědomá a pak jsem si vzpomněl, že jsem viděl ze záznamu její asi dvacetiminutové vyprávění, jak si koupila rtěnku a byla z toho odvařená, z čehož bylo odvařených pár tisíc jiných děvčat, z čehož jsem nebyl příliš moudrý. Ale co já tomu rozumím, nakonec na Youtube sleduji pravidelně jenom důchodkyni paní Pačesovou, která svérázným způsobem prezentuje lidovou kuchyni. Pokoukal jsem ještě chvíli po tom rozverném mládí a vyrazil k domovu. Cestou jsem se stavil v hospůdce na rohu, dal si pivo a rum a byl jsem spokojený.