Archiv rubriky ‘Aktuálnosti’
Nějak jsem se s českým pojetím vánoc nikdy moc nesblížil. Ani s Ladovským ani s tradičním konzumním. Jistě, jako chlapce mne bavilo dostávat dárky a dodnes jsem dojat při vzpomínce na všechny ty sáňky rohačky, elektrické vláčky či legendární jízdní kolo Sobi 20. Nicméně jak přibývalo večerů s kaprem a ubývalo hraček, nějak jsme se s tímto radostným svátkem rozešli. Poslední roky jsem zdárně zaměnil konzum za konzumaci a přes vyprázdněné svátky mrtvých ryb se přenesl bez větších obtíží. A nakonec jako opožděný schizmatik vím, že ty správné svátky budou o dva týdny později. Nemluvě o tom, o kolik je chutnější vánoční prasátko proti kapříkovi.
Hezké je, jak přípravy na údajné svátky klidu a míru probíhají v naprostém chaosu a stresu. Osobně si myslím, že ten klid a mír do označení svátků něčeho úplně jiného zanesli bolševici, kterým se příliš nehodil malý Ježíš-ek do krámu. Klidný bych byl, kdyby se okolo mne neděl takový horor, a mír přeji celému světu. I těm nešťastným klientům splátkových společností, kteří rozhrkanou škodovkou vezou domů tu novou velkou televizi, na které pak budou moci sledovat staré pohádky v kvalitě hádé. Také jsem ovšem vyrazil kupovat dárky bližním, jakkoli jsem myslím neutratil mnoho peněz, samozřejmě proto, že je mi ten konzum odporný a ne proto, že bych byl nějaký domácí škudlil, což vlastně jsem, ale jednoznačně to motivací nebylo.
Navštívil jsem jakýsi chrám konzumu, kde hráli důdlajdá a vše se třpytilo pozlátkem. Jen muži bez domova, zahřívající se mezi plastovými zářivými stromečky, vypadali poněkud nepatřičně. Zakoupil jsem dvě knihy a prošel okolo obchůdku s nějakými předraženými kuchyňskými potřebami, paní prodavačka se mi hned ochotně začala věnovat a na mne dopadl stud a pocit hanby, že se na tom celém také podílím. Proto jsem bravurně sehrál etudu „někdo mi volá“ a takticky se vzdálil. Vlastně jsem odešel úplně. Více odvahy jsem nedostal a říkal jsem si, že vše v klidu a míru zařídím dvacátého třetího, protože tak se to má dělat, jenže dvacátého třetího je a klid a mír jaksi nikde. Tak ale kdo by podlehl falešné a prázdné bolševické propagandě.
Oslovil mne též plakát, který vyzýval (zřejmě muže) k zakoupení krásy, kterýžto nápis doplňovala podobenka krásné osoby (zřejmě ženy). Být ženou a dostat poukázku na krásu, zřejmě by se mne to dotklo. Také mne těší pohled na stánky s všelijakým kýčem, na který se vrhají ti nejzoufalejší, kteří neví čím udělat radost, ale ví, že musí. Však u nich za chvíli budu se zděšeným pohledem postávat také. Ještě jedna věc mne napadla spolu s vánocemi, po letech dokáži tolerovat světelnou výzdobu, pokud tedy nebliká. Co takhle místo minutového mlčení a zapalování svíček za pana VH♥ pietně letos vypnout ty blikajicí zrůdnosti? Ideálně nejen letos.
Zatímco si politici velkými slovy připomínali velký studentský výprask a přerozdělení moci ze strany jedné na stran několik, občané se radovali, že mohou zůstat ve svých domovech, konzumovat husy se zelím a vůbec slavit svátek zahálkou. Také jsem zahálel, ale připomněl jsem si (spíše si jen vzpomněl) dvouleté (alespoň myslím) výročí od dne, kdy jsem namísto zahálky a pečené drůbeže navštívil městský outulek pro nemajetné koty a přinesl si v růžovém plastovém modulu kočičku se jménem 1406. Jméno jí zůstalo, jakkoli jí již dlouho říkám zdrobněle Šestko. Neslyší na to, ale celé jméno se hůře vyslovuje. Za tu dvouletku prošla kočička dlouhou cestu a já s ní. Ne u všeho bych musel, zpětně viděno, být. Obzvlášť ne u všech těch škod na majetku, nočních rejdech a placení účtů za vyšetření a ošetření. Nebylo jich tolik, ale byly to vysoké účty. Minimálně vůči pořizovací ceně němé tvářičky.
Z kotěte s veselými fleky, které se často chovalo jako skvrnitý tyfus, se stala velká kočičí slečna. Podle jakési tabulky poměřující věk lidský a kočičí je kočičce přes třicet, čímž by se dalo vysvětlit její poměrně dost nevyrovnané chování. Inu není to asi lehké, když mají stejně staré kamarádky již dávno koťata a ona je nucena trávit veškerý čas s pošahaným nevlastním bratrem. Ale možná se tabulka mýlí, podle toho, kolik se dle encyklopedie dožívají kočky evropského typu, nebude dlouho trvat a její věk lidský bude spíše nelidský. A možná si v nějakém ženském časopise přečetla, že život začíná po třicítce, jinak si nedokážu vysvětlit onu aktivitu předešlých dnů. Hlavní povahové rysy se ale nemění, případně jen lehounce zhoršují. Ale abych na ni jen nenadával, už se v nepozorované chvilce nechá i chytit a pouze jemně, ale teskně mňouká, dlouho mne nekousla ani nepoškrábala.
Chybějící rodinný život si vynahrazuje svými koníčky. Mezi největší patří naštvané čumění, které nejraději provozuje ze svého oblíbeného set-top-boxu, který celý zalehne a tudíž nelze používat, kdo by se ale chtěl dívat na televizi. Dokáže čumět také z horních skříněk kuchyňské linie, z chladničky, na topení, na parapetu a s oblibou si sedne doprostřed místnosti a věnuje se témuž. Ani chuť k jídlu ji neopustila, stačí se přiblížit k sporáku a už se u nohou motá nejhladovější kočička na pravém břehu Vltavy. Jen zálibu v kálení do vany a veselém vyhazování z květináčů by ještě mohla přehodnotit. Nikdo není dokonalý. Také mi přijde nevhodné, že zatímco Hitlerčík mne vítá a hraje dojemného, Šestka znuděně přijde do předsíně, nahodí ještě znuděnější výraz a odejde pryč. Nezájem. To by ale odpovídalo úplně jinému přepočtu kočičího a lidského věku.
Vůbec je to společenské zvířátko. Miluje návštěvy, dokáže po celou dobu být schovaná v koupelně za osuškou a tvářit se, že tam rozhodně není. Ondyno jsem dostal záludnou otázku, proč že žiju s koty. Nedokázal jsem zareagovat, tedy upřímně jsem se zamyslel a začal počítat všechny ty výhody, chlupy kam se podíváš, hrudky kočkolitu v ložním prádle, okousané květy v mičurinském koutku, zdevastované žaluzie (což je spíše práce pana Adolfa, vytrvalce v boji s lamelami), nevyspání následkem nočních her, umyvadlo věčně ucpané uchošťoury (také skvělé hobby), stopy drápků na interiéru ubikace a další kratochvíle. Kdo by to nechtěl. Alespoň jsem rád, že jsem se nedostal do fáze, do které směřují všechny důchodkyně žijící s kočkami. Myslím na dlouhé monology s čtvernožci, stranění se světu a zanášení domova komunálním odpadem. Odpadky domů opravdu nenosím. Tedy ty knížky od popelnice jsem zachránil. Knížky se přeci nevyhazují. No ne?
Když jsem v pondělí odjížděl z libušského subtropického areálu, překvapilo mne chladné nevlídno a hlavně strašidelná mlha, která se vůkol rozprostřela během té krátké doby, kdy jsem konzumoval lahodný bůnček. Napjatě jsem koukal do odpudivého mlžna před hvězdoletem a snažil se najít vozovku, nepomáhaly mlhovky, dálková světla a víc už se rozsvítit nedalo, tedy krom té oranžové kontrolky hladového typu, která září permanentně. Krásná cesta okolím velkoměsta, k absolutnímu dokreslení atmosféry už chyběl jen strašidelný světélkující pes. Pomalu jsem se tedy došoural domů a odebral se přitopit, zapálit svíce a věnovat se klidnému staromládeneckému večeru s čajem, klášterním medem, sušenkami a dobrou knihou. Ráno jsem ocenil, že je alespoň méně tma. Hlavně jsem však ocenil, že ta parta stavitelů od pánaboha konečně dodělala další trvalou opravu vozovky v našem šťastném sídlišti plném mladých rodin a zeleně, takže bylo možné znovu parkovat vůz ve vyhřáté garáži. Během těch pěti let je to již třetí pokus o záchranu silnice, která vždy po několika měsících znovu vypadá jako kopřivnický polygon. Doufám jen, že ty byty plné mladých rodin, lásky a harmonie se nepropadnou podobně.
Při výjezdu z garážových vrat jsem si všiml souseda, který směřoval s aktovkou a párou u úst na ranní směnu. Nemohl jsem si nevšimnout, že jeho nablýskaný zbytečně nový vůz je trvale deponován v podzemním stání a vyjíždí jen svátečně, na dušičky, do lidlu a tak. Ale zřejmě by se mi takovým klenotem vozit také dvakrát nechtělo, jenže ještě více by se mi nechtělo stát s tou aktovkou a párou u úst na zastávce v polích a čekat, až se z mlhy vynoří legendární bus 177. A také bych se, přiznávám, bál toho, že se dříve vynoří ten legendární pes. Nebo vrah, však to známe, jak je mlha a pak tam musí přijet Tatra, která je kulatá, ale stará, takže v pořádku, ze které musí vystoupit major Kalaš a půldruhé hodiny pak mord rozkrývat. Zkrátka v tomto nečase je individuální doprava obzvlášť svůdná. A ještě více, když odpadá potupné oškrabávání námrazy, studený start, kašlání motoru a stařecký třes. Stačí odložit zimník, usednout do vytemperovaného vozu, zvolit vhodnou balkánskou notu a vyrazit. Pokud dá někdo přednost nekonečnému podupávání na promrzlé zastávce, držení se mastné tyče, davovému pokašlávání, setkání s přepravními kontrolory a vůní bezdomova, nemůže být normální. Drahá garáži, vážím si tě a celý ten hrůzný týden si mi moc chyběla! Nikdy tě neopustím.
Bílo vlevo, bílo vpravo, uvnitř vůně kokosu, novovlný ryk a chuť bonbonu proti kašli, krom oběda mám na všedních dnech nejraději cesty do a hlavně ze zaměstnání. Mezitím to už taková hitparáda není, ale každému se hned přeci nemusí stát práce koníčkem, naopak lze obě věci velmi elegantně oddělit. Neříkám však, že může jedno fungovat bez druhého. S maximálním nepochopením jsem se, někdy mezi cestou tam a obědem, díval na kolegu, který se dopustil úvahy, že jenom blbec by v tomhle počasí jel autem, ještě k tomu přidal pár poznámek, ze kterých bylo patrné, že se jedná o militantního humanistu, přívržence pravdy, lásky, udržitelnosti, jízdních kol a Joan Baezové. Nechápavě jsem se dotázal, jak jinak by se chtěl v tomto počasí pohybovat a bylo mi odpovězeno jakousi neopakovatelnou formulí, že jsem nezodpovědný a že všechny ty sračkomlhy jsou kvůli mně a mně podobným, kteří pohrdáme sebou samými, ostatními a životním prostředím a vozíme se sami v západních vozech. Přemýšlel jsem, jestli to může myslet vážně a jestli je vhodné na podobné aktivistické nesmysly vůbec reagovat. Neříkám, že z mé německé limuzíny občas nějaká ta sazička nevyskočí, ale hledat v něm hned původce všeho zla? Ostatně vykašlává už tři desetiletí a nevím o tom, že bych tou dobou slyšel podobné laciné teorie o teplém a studeném vzduchu a zplodinách a podobně. Snad se nás rozumných zastane pan profesor prezident a objasní, jak to je s tou falešnou inverzní lží. Na Balkáně jsem nikdy podobné klima nezažil, takže je dost dobře možné, že je to boží trest za konzumaci eidamu, tomatoprostého kečupu a kožených uzenin.
Svým způsobem považuji za důmyslný trik mazaných obchodníků, že se jim podařilo lid přesvědčit, že zatímco obdarování obálkou napěchovanou bankovkami je něco zavrženíhodného a poukazujícího na nezpůsobilost dárce, tedy snad s výjimkou obálek určených lékařům, což je pouze zavrženíhodné, naproti tomu je předání obálky s poukázkou něčím neskonale originálním a ryzím. Darovat zážitek. To je podobně jalové slovní spojení jako současné odklonit od problému. Uznávám, že je asi lepší dostat kupon na projížďku malotraktorem či kurz přípravy vizovického pečiva než brož z moduritu, ikdyž se říká, že vlastnoručně vyrobený dárek je ten nejlepší, nepřijde mi to ale o nic víc nápadité než ona proklínaná hotovost, za kterou lze zakoupit cokoliv dle vlastního výběru, což vidím jako mnohem větší zážitek než všechny ty prefabrikované nevšednosti. Neříkám venkoncem, že zážitek si není možné koupit, to by musela být nejstarším řemeslem třeba kovařina, ale tento způsob shledávám poněkud uvozhřeným. Zlaté praktické měkké dary a knížky.
Obzvláštní nablblost na mne prýští z takzvané zážitkové gastronomie. Zatímco pro nás rosolovité otroky chutí je zážitkem každé jídlo, pro manažerskou (j)elitu se připravuje něco zvláštního, speciálního, zážitkového. Ptal jsem se kamaráda, jehož firma se na své prezentaci produkcí zážitkové gastronomie holedbá, ale nedostalo se mi uspokojivé odpovědi. Co však chtít od kuchařů, na jejichž hlavy stále působí zpředu horko od sporáku a zezadu chlad obkladaček? To by pukl i křemen. Zážitková gastronomie může být, domnívám se, opravdu pestrá, od vypečeného bůčku z lidové jídelny Melíšek po osmichodové francouzské menu tvořené malými porcemi na velkých talířích, obzvlášť pokud naproti sedí Nikolina Pišek a mezi sousty vypráví židovské anekdoty a směje se vybělenými zoubky. Fascinuje mne však, jak lze s tímto falešným marketingovým plkem, prázdnou lanýžovou bublinou plnit nabídky pro zážitkuchtivé. Skoro to vypadá, že zážitky jsou opium lidstva.
Zkrátka bych nikdy nepořídil podobně přiboudlý zážitek sobě ani nikomu blízkému. Ovšem co dělat, když je zážitek věnován? No přece zažívat! Již jsem se zde několikrát zmínil, jak miluji ony nevázané a nezávazné akce pro obchodní partnery, stmelování kolektivu a další nepracovně pracovní veselí plné spontaneity a adrenalinu. Opakování (se) je samozřejmě muteří moudrosti, ale nač v tom dále šlapat. Jsem možná mourous a škarohlíd, avšak nemohu ze sebe setřást pochyby, že je příjemnější představa nechat si amputovat levou nohu pod kolenem bez umrtvení, než s barevným šálem okolo krku plnit veselé úkoly, překonávat lanovou dráhu a sám sebe. Když však přišla nabídka na prožití dne v zeleném, nestihl jsem včas zareagovat a byl horlivým nadřízeným přihlášen. Tedy nešlo o sázení stromků či pozorování hnízdišť volavky purpurové, byli jsme pozváni na den militantního typu. Ještě jsem ve zkratu uvažoval o tom, jestli nepředstírat nějakou nemoc, ale nakonec jsem svolil, už jenom kvůli čím dál vypjatější situaci v Kosovu je dobré se zocelit v práci s výzbrojí. A není zlé občas vyměnit kancelářskou rutinu za plnou polní.
Prvním zážitkem dne byla rozborka a sborka automatické zbraně. Uspěl jsem částečně a to jen v první části, konkrétně se mi podařilo vyjmout zásobník, ale neuspěl jsem v jeho navrácení a tak jsem opatrně položil samopal zpět na stůl a tvářil se, že jsem s ním nemanipuloval. Ostatně již se blížila další skupinka zažívantů a za sebou jsem jen slyšel dutý plechový úder zásobníku o asfalt. Asi nějací nešikové. Těšil jsem se na jízdu bévépé, nemá sice hvězdu, ale stroj to je. Na polofunkčním trenažéru jsme vyzkoušeli zařazení druhého a třetího rychlostního stupně a vyrazili na polygon. Nejsem velikým příznivcem obrněné techniky, ale ocenil jsem svezení hlučícím monstrem, prý jediným vozidlem na světě, které je chlazeno výfukovými plyny. Jen sovětští soudruzi mohli vymyslet pohodlnější přístup k řídítkům, kruhový otvor nebyl z nejširších a při vměstnání jsem musel mohutně vydechnout, vzpomněl jsem si přitom na japonskou lovkyni perel na tři. Ta samozřejmě využívala hlavně nádech. Bohužel jsem si hned nevzpomněl, jak se vřazuje prudkost, nakonec se ale pásy rozjely ornicí a jen bych možná ocenil jemnější spojku, snad byl ale problém ten, že pedál byl konstruován spíše pro vojenské baganče než pro vietnamskou plátěnku. A také mi zážitek malounko kazilo, že erární kukla tankistického typu vz. 60 seděla na mé hlavě vel. 60 s elegancí zmutované jarmulky.
Hlavně, že se nikomu nic nestalo. Nesporně lákavou nabídku zážitku na lanové dráze jsem oslyšel, leč nic jsem nenamítal proti svezení se v terénu s americkým humrem. Pan řidič byl čtverák a projel s námi všelijaká kaliště a strmá stoupání. Musím přiznat, že na to, jak je vozidlo zvenčí mocné, není uvnitř prostoru mnoho. Alespoň se nenastupuje otvorem ve střeše. Poté jsme přestoupili do mladšího z rodu humrů a vyrazili na nedalekou louku, kde nám bylo řízení svěřeno. Opálený pan instruktor mne upozornil na vůli v řízení a já se mu musel smát, zřejmě ještě nepilotoval tři desetiletí mladý hvězdolet. Ovšem jízda hvězdoletem je vždy zážitek, jízda obludným a krajně zhovadilým imperialistickým mastodontem byla sterilním, plastovým ničím. Navíc byl pan instruktor poněkud nervózní, aby se oteklý gazík neodřel od křoví a tak byla jízda podobně vzrušujícím zažitkem jako kroužení po parkovišti. Alespoň se mi podařilo pana Humra nahlodat a nakonec sám prohlásil, že je to auto úplně na hovno. Což jsem mu rád potvrdil. Jen mne škodolibě napadlo, jaké by to bylo, parkovat jej u nás v podzemní garáži a jak by se na to díval ten maličký pan golfista, který mi tuhle chtěl podsunout, že jsem mu odřel svými dveřmi jeho dveře.
Ani střelba z luku na gumové atrapy zvířátek nebyla bůhvíčím. Ačkoliv kdyby se mi bývalo do zvířátek podařilo trefit, jistě by mne tato kratochvíle bavila více. Pan kolega uspěl lépe, trefil srnku do achilovky, medvěda do hýždí a neštastnou sůvu do hlavy. Já jen jezevce do packy a vlka do podbřišku. Zato jsem zapracoval na ukázané mediteránské metodě držení a šípy střílel tak obratně, že se vracely zpět a nemusel jsem pro ně nikam chodit. Dobře, třeba nejsem nejzručnější, ale zase mám spoustu nesporných intelektuálních kvalit. A nenosím běžecké boty. A to přece není málo. Byl jsem rád, že k poslední disciplině již nedošlo, se střelnými zbraněmi není legrace. Došlo ale k večernímu neformálnímu posezení a zábavě v mobilním kasínu. Muž s motýlkem, který obsluhoval ruletu se sice divil, že chci všechny vyfasované žetony vsadit na jedno číslo a zvláštně reagoval na mé osočení, že se jedná o ďáblovu hru, ale žetonů mne zbavil a já se mohl nezávazně a spontánně věnovat kanapkám, malým řízkům a hlavně konzumaci kvašených nápojů a debatě o vědě, literatuře a umění. A to je vždy nezapomenutelný zážitek. Jen si člověk ne vždy ne vše pamatuje.
Do onoho velkého dne, kdy se narodil jubilejní světoobčan, jsem vstoupil s netečným výrazem idiota. Nezbední koti si zřejmě špatně přeřídili hodinky a začali vstávat o celé dvě hodiny dříve. Kdyby ale tiše vstali, uvařili si meltu a četli si v magazínu zahraničních zajímavostí, nebylo by to tak strašné, jenže je nenapadne nic lepšího než honit po ubikaci míček, klusat po podlaze plovoucího typu, čímž zcela popírají nesmyslné teorie, že se kočky pohybují tiše, také neopomenou ničit drahé žaluzie či se věnovat zápasu ve volném stylu a samozřejmě jej doprovázet vřeštěním a syčením. A když nevymyslí nic lepšího, alespoň hlasitě zvrací. Mimochodem to dělají už celý týden a začínám znovu přemýšlet o tom, že je uvážu někde u svodidel na silnici nižší třídy a budu mít konečně klid. Nebo Hitlerčíka vydražím přes internet nějakému uvědomělému ploskolebci ochotnému za ikonického kota zaplatit valutou.
Nepříliš odpočatý jsem tedy vyrazil do zaměstnání, kde mne zastihla ona zpráva o množení lidstva. Jsem rád, že se sedmimiliardtý člověk narodil právě v zemi, nad kterou nikdy nezapadne slunce, jakkoli mi není úplně jasné, jak se došlo k tomu, že právě malý Slovan je tím sedmimiliardtým našincem. Ondyno jsem na tom internetu sledoval záznam besedy s jedním přísným otcem černohorským, kterého se znepokojený věřící ptal, jak se všichni na planetokouli vejdeme, až se mrtví dočkají a povstanou. Přísný leč spravedlivý otec s úsměvem odpověděl, že to nebude žádný problém, protože obyvatelé většiny nejlidnatejších států jdou rovnou do pekla, stejně jako prohnilý západ, zůstávají právě jen Rusové a Balkán a přilehlé okolí. Věřící to uklidnilo a mne také. Z množství lidu jsem tedy hrůzu neměl, jen mne poněkud zneklidňoval můj přínos coby jednoho kolečka ze sedmimiliardového soukolí.
Copak o to, již dávno jsem se smířil, že nebudu patřit k těm vyvoleným, kteří přišívají lidem cizí obličeje, ovládají bojový letoun či v podzimu života provádějí bunga bunga s marockými děvčaty. I nás maličké má náš Pán rád. Přesto jsem se následkem nevyspání, inverze a celkového útlumu necítil zcela. Jistě má spusta lidí opravdové problémy, metastázy, dluhy, ušní katar, ale košile bližší kabátu a kdo už by měl člověka politovat, když ne on sám. Ono také vyjít do temného rána a pozorovat svůj stín vykreslený ve světle pouliční lampy málokoho může motivovat k jeho překročení. A když jsem viděl ten svůj, tak jsem měl jednoznačný pocit, že něco tak velkého bych překračovat nechtěl. Pro toto optimistické období roku není také vůbec od věci se namotivovat k optimismu správným výběrem hudby do vozu. Já jsem sáhl po osvědčených hitech nesmrtelného a kultovního bandu, jehož většina členů zemřela na pohlavní choroby a následkem letité konzumace heroinu. Mimojiné před pár dny uplynulo sedmnáct let od smrti zpěváka a rozpadu skupiny.
Po dalších osmi hodinách ospalého dne jsem se odhodlal ke zpáteční cestě, jako správná fanynka zvolil k poslechu záznam jednoho z posledních koncertů onoho vokálně-instrumentálního souboru a vyrazil do šera. Nebožtík pan Milan smutně pěl a nebožka paní Magi neméně tklivě ovládala klávesy, atmosféra byla plná beznaděje, marnosti a nicoty. Weltschmerz. Dorazil jsem domů, vyndal z tašky síťového typu mléko a čtvrtku chleba, zatáhl žaluzie a oddal se chmurným myšlénkám, jak to má v podzimu být. Když už bylo toho zmaru moc, zkusil jsem zapnout televizor, ve kterém ale mluvil pan Pánek o tom, jak organizace, kterou založil, již desítky let pomáhá potřebným a v tu chvíli jsem pochopil, že je toho moc a kam podobné úvahy vedou. Jistě by bylo stylové milovaný německý vůz svrhnout do propasti a poté se na tramvajovém ostrůvku pomstít společnosti, ale to zde již bylo. Proto jsem se rozhodnul nadále nebýt patetický jako čtrnáctiletá školačka z Wuppertalu a hledět vpřed zvesela a vzpřímeně. Nakonec před těmi lety jsem také poslal stokorunu na pomoc trpícím Sarajevanům. A dobře víme, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se.
