Archiv rubriky ‘Aktuálnosti’

Jak jsem dostával nabídky

Objednal jsem němé tvářičce granule s úděsně vysokým procentem bílkovin živočišného typu na nejmenovaném eshopu, kde nabízejí cenu tak nízkou, až mne to udivilo. Eshopy nemám rád, ale o kamenné prodejně s kvalitním granulivem v okolí nevím a těžko budu ohře krmit figurkami dobrého vojáka Švíka, čokoládou s konopnými semínky nebo absintem, tedy běžným sortimentem místních vietnamských hokynářů. Vše dorazilo v pořádku a včas a nemám nejmenší připomínku k činnosti pošty českého typu, pan řidič sice nebyl oholen, avšak vousiska měl relativně čerstvě zastřižena. Co mne ale štve, je to, že nejmenovaný obchod, který se jmenuje nějak jako vášmazlíčekcézet nebo jehopáníčekcézet, mi už několik týdnů od nákupu zahlcuje schránku majlového typu vzkazy jako „Páníčku, už mám zase hlad. Tvůj pejsek“. To jako každý, kdo si objedná krmivo hned musí být nějaká patetická pejskařka? Já přece dobře vim, že až ten čokl dožere všechny svoje pozemský granule, tak neumře, ale normálně chcípne, pojde, zhasne. S takovymhle nemístnym a šišlavym marketingem běžte do pochev psího typu, pěkně prosím!

Jak jsem se krátce zamyslel v neděli

V neděli v poledne jsem se procházel s němou tvářičkou po úbočí vrchu Petřína, v pravé poledne se vždy ozve grandiózní šou všech malostranských zvonů, nejprve zazní hlomozně zvony z Víta, poté se přidají mollové tóny z Mikuláše, vzápětí zahlomozí klášter Strahovského typu a také všelijaké další zvony a zvonkohry. Stovky zvonů. Romantika, duch místa, všechno to baroko, tradiční hodnoty, my jsme tady doma. Co je ale zajímavé, z oken malostranských bytů nesmrdí obědy. Žádné zelí, kachny, výpečky, prostě nic, snad jen dole v Mostecké ulici omamně voní skořice z trdelníku. Čím to asi je? Krizí tradiční rodiny, že si turisté v apartmánech nevaří nebo tím, že těch málo místních se ještě neprobralo z návštěvy Bluelightu?

Jak jsem navštívil dvě výstavy

Nedávno jsem se v místním pohostinství dozvěděl o tradiční výstavě nožů konané v městě hornického typu nedaleko města stověžatého. Kdesi hluboko ve mně zjevně zůstala uložena vzpomínka na pana Horsta a jím nabízenou sadu jakostních nožů Henkellbach, a tak jsem pojal podezření, že bych měl rozšířit svou nevelkou sbírku o nějaký ten rukodělný kousek. V sobotu ráno jsem proto spěšně zhltnul snídani, vytáhl ze zásuvky bankovky a vydal se za hranice hlavního města. Nezapomněl jsem přibrat všechny své tupé nože kuchyňského typu, jelikož pořadatelé slibovali brousící dílnu a byl jsem ochotný své nože nezištně zapůjčit k nabroušení, tedy k praktické ukázce.

Stařena sedící na lavičce na dobříšském náměstí málem plakala dojetím, když jsem se jí zeptal na cestu k domu kulturního typu, cestu mi ukázala správně a já brzy budovu našel, avšak ukázalo se, že výstava se sice koná v kulturním domě, ale ve dvacet kilometrů vzdálené Příbrami. Kdopak se má v těch provinčních městečkách Středočeského kraje vyznat. Naštěstí jsem si příliš nezajel a jako vítaný bonus jsem si prohlédl výstavu drobného zvířectva, kde jsem obdivoval holuby hřivnáče a také malé hlodavce, u kterých však byl hlouček hlučících dětí, takže jsem si jejich kožíšky neprohlédl příliš dokonale. Napadlo mne škodolibě zjistit náladu v tamní společnosti a vyzvědět, jak se domorodci dívají na otázku, jestli drobné zvířectvo chcípá nebo umírá. Nakonec ale zvítězil pud sebezáchovy a vyrazil jsem vozem do Příbrami.

Příbramský kulturák byl o poznání větší a hemžilo se to před ním muži v khaki a maskovaných úborech, těmi se to bohužel hemžilo i uvnitř, což mi nevadilo z hlediska estetického, nýbrž z důvodu, že velké řadě těchto přírodních tvorů úděsně smrděly nohy, přisuzoval jsem to hlavně obuvi značky Prestiž, která se vyskytovala více než hojně. Řada z nich smrděla tak nějak zcela a nešlo to přisuzovat než nedostatku hygieny. Pověst nelhala a nožířů bylo v kulturáku požehnaně, většina se bohužel pouštěla do všelijakých exhibicí technik a materiálů, jejichž výsledek se na krájení pórku hodil pramálo. Všechny ty čepele damascénského typu byly náramně krásné, ale stěží si dokážu představit, že nakrájím cibuli a několik hodin poté sanituji ostří. Možná to však omlouvá nedostatečnou hygienu skalních fanoušků. Nemají na ni čas.

Kuchyňských kudel bylo na výstavě pomálo, ale našlo se několik pěkných kousků, nakonec jsem si vybral jednoduchý nůž, který vypadal bytelně a nestál mnoho, za cenu několinásobně vyšší bylo možné najít o něco málo hezčí kousky, ale noži nic nechybělo. Stánku pana výrobce jsem si nevšiml jen já, ale také německý soudruh, který si také přijel pro nový Messer. Bodrý zástupce národa bestií smějícího se typu vysvětloval cizozemci, že každý návštěvník musí projít třemi koly výběru. Bylo to nějak takhle. „První kolo čumenzí všude, druhé kolo čumenzí tady a tam. Třetí kolo záhlenzí“. Ve třetím kole jsem také odevzdal oběživo a odtáhl do předsálí, tam jsem ještě pořídil klasický jednoduchý zavírací nůž francouzského typu a keramickou vocílku, která zřejmě vznikla jako vedlejší produkt kosmického programu. Zavíráky ze země kohouta galského typu mám rád, na první pohled je na nich vidět, že sýr je v životě člověka výrazně důležitější než sebeobrana. Pojedl jsem ještě uzenku a odjel.

S noži je to vážně trochu jako s ženami, ne že by byl takový problém je půjčit, ale je těžké se rozhodnout pro jeden, se kterým zůstanete celý dlouhý nejbližší čas. Nůž od pána, jehož jméno jsem bohužel zapomněl nebo ještě lépe řečeno ani nezaregistroval, mi každopádně udělal velkou radost a za osm stokorun to není špatná investice, provedení je krajně jednoduché, avšak účelné, jen věrná fena Arina na mne divně koukala, proč jí překrajuji maso výsekového typu na tolik malých kousků. Inu jak říkávávával pan Werich, když už jednou máš nůž, tak máš koukat, aby krájel.

Jak jsem slavil sórok

Snažil jsem se to vytěsnit, jak to jen šlo, ale přeci jen jsem se neubránil troše toho bilancování při příležitosti dalšího dožitého jubilea kulatého typu. Viděno dopředně to vždy vypadá hrůzně, viděno zpětně to tak strašné není, dokonce musím říct, že díky oslabení většiny smyslů, zejména zrachu, sluchu a čichu a ještě markantnějšímu oslabení paměti si dohromady nic zlého neuvědomuji. Člověk si jen tak pomaličku postává v turbulentním a vpřed se valícím světě a najednou mu je sórok, jak říkají sovětští soudruzi, ti citlivější z nich by pak možná dodali chujnja. Jak už jsem naznačil, značnou část vzpomínek odnesl čas, přesto si vybavuji, že jsem za těch několik desítek let zažil svět jiný než dnes, neříkám že lepší a neříkám také, že byla tráva nutně zelenější a pečivo křupavější. Inu dobře, naplnění termínu gumový komunistický rohlík přeci jenom přinesl až kapitalismus, nenechme se opít rohlíkem.

Opít se je samozřejmě nutno a proto jsem zakoupil soudek ležáku plzeňského typu a k tomu hromadu retro lahůdek, kterým vévodily vajíčkové chlebíčky, ano ty, které je nutné strčit do úst naráz i s půlkou vejcete pomazanou majonézou, jinak to není to pravé slastno. Nejlepší byly v oné prodejně na náměstí kulatého typu, kde to vypadalo od mého děství stále stejně a dezén připomínal spíše vzornou prodejnu vedenou usměvavou Aničkou Holubovou než bistro 21. století. Nikoho nenapadlo požádat unesko o ochranu a tak relativně nedávno odešla prodejna vepsí. Najít náhradu nebylo snadné, nestál jsem o nějakou mondénu sypanou semínky čija. Nakonec jsem našel výrobnu lahůdek kousek za Prahou, kde všechny hovory končí na záznamníku a kde mi na mé dotazy odpověděli krásným emajlem bez pozdravu na začátku i na konci a o dvou holých větách, čímž jsem naznal, že zde je ještě svět v pořádku, ve starém pořádku. Zkrátka a dobře tradiční hodnoty s majonézou navrch.

Nemohl jsem si nevzpomenout na mého oblíbeného autora balkánského typu, který ve svém stěžejním díle popisuje, jak se člověk na prahu středního věku čím dál více podobá chlebíčku vajíčkového typu, již na první pohled je salát trochu oschlý, kudrnka krapet uvadlá, řez kyselé kápyje je naopak měkký a vlhký, ale pod tím vším se schovává vláčný žloutek. Mistr dokázal tuhle myšlenku rozvést na několik set stran, metaforicky ji umístit o několik století hlouběji a omotat dramatickým příběhem nešťastného Ahmeda Nurudina. Také název maličko zakrývá původní záměr, ale uznávám, že Derviš a smrt zní mnohem lépe než nějaký oschlý chlebíček. Osamělý šejch neměl přátele a nebo jich alespoň neměl mnoho, zase tím ale neriskoval, že mu někdo přinese dárek tak nešťastný jako je nevkusná paruka nebo lahev vína Pražský sklepmistr, jehož chuť si také bohužel pamatuji z minulosti.

Sousedská slavnost v ulici zvané umrlčí proběhla bez účasti policie, pouze s dvěma příchody portýra z nedalekého hotelu luxusního typu, který si stěžoval, že si stěžují hosté, kteří nemohou spát. Zřejmě si naivně mysleli, že přijeli do nějakého ghetta, kde budou všichni paf z toho, že se válejí v posteli ve stylu Ludvíka XVI. a touží usnout poté, co se nacpali gulášovkou v pecnu a trdelníkem. Portýr se nakonec ukázal jako milý člověk, když se nechal opít ležákem a starým rumem. Vyšší věk s sebou kromě úskalí a ústrků přináší také konzumaci jakostnějších destilátů a druhý den je to znát. Večírek se povedl. Zažít město se dá i jinak než s podporou lokálního úřednictva a politických aktivistů, dokonce se lze obejít i bez policejního záboru, když jednoduše a postaru zabarikádujete ulici stolem a lavicemi a ty, kterým to samotným nedojde a neodcouvají pryč, pošlete ještě jednodušeji a postaru do prdele. Bylo to hezké a říkal jsem si, že si pořídím nějaký blog, abych tam mohl své zážitky zapisovat a za další dekádu si je připomenout a pak jsem si vzpomněl, že už jeden blog mám.

Jak jsem držel prst na tepu sezóny

Není to tak dávno, kdy mi při návštěvě holešovické Haly XXII stačila bankovka s lícem učitele národů. Za ty peníze jsem nakoupil zeleniny jako pro převoz dvou goril do Dvora Králové. Všiml jsem si časem, že za stejné peníze naplním namísto prostorného zavazadelníku starého dobrého hvězdoletu jen malý zavazadelník nového dobrého mini vozu. Vzhledem k tomu, že většina té zeleniny sezónního typu vždy skončila v odpadu směsného typu, rozhodl jsem se nosit jen proutěný košík a nebrat více než se do něj vejde. Loni už se do něj vešel ovozel za bankovku s tváří paní Panklové. Podpora selského stavu a držení prstu na tepu sezóny něco stojí. Dneska jsem naplnil košíček za jednu Panklovou a dva Jany Amose a to mi už vážně přijde dost, ačkoliv uznávám, že oběživo má být v oběhu. Úplně ale nechápu proč stojí třešně víc než losos. Navíc jsem zvyklý na ceny srbské pijacy, kde za devět stováků lze naplnit nákladní automobil. Abychom se ještě jednou nedožili toho, že za košík na tržnici dáme platidlo s portrétem tatíčka Masaryka. Tedy za předpokladu, že imigranty a euro nikdy nepřijmeme. Což mě přivádí k poslednímu podoteku k cenám výpěstků farmářského typu, všechny ty bankovky totiž nakonec skončily ve špinavých prackách buranů, kteří si o mně nadále budou myslet, že jsem pošahanej pražák, což chápu, když jim dám stovku za karfiol, a jako bonus nám na hračana znovu zvolej toho hotentota z prognosťáku. No nic, jdu spařit kadeřávek.