Archiv rubriky ‘Aktuálnosti’

Jak jsem poškodil průkaz

Nešikovně jsem zavadil občanským průkazem o loketní opěrku v osobním vozem, jehož nevelké rozměry jsou jaksi zakotveny již ve značce továrního typu. Průkaz se nehezky ohnul a nechtěl se narovnat, což by nebyl takový problém, kdyby se to nestalo na hraničním přechodu Horgoš, který je hlavní branou do a z Balkánu. Chodemmimo se na Balkáně říká, že hlavní branou nemá být zadní vchod, ale tématika LGBT do toho příběhu nepatří, jen jsem si na to vzpomněl. Maďarský orgán si hned ohnuté kartičky všimnul a nelíbila se mu. Mně se nelíbila představa, že zase jedu přes všechny ty Moravy zpátky do hl. m. bez sýru a pomidorů. S pokorným úsměvem jsem špitnul, že ani nevím, jak se to stalo. Podobné malé drama kdysi ve své básni zaznamenal Pavka Kohout. Hlídač jen tichounce zdřímnul, rychlík jen lehounce škrt a na přejezdu dva mrtví, taková zbytečná smrt. Nebo tak nějak to bylo. Nechci samozřejmě srovnávat oběti železničního neštěstí a jejich zranění neslučitelná se života s prdlou občankou, ale jistá podobnost zde je. Až se vrátíte, určitě si to vyměňte, radil Hun. Kýval jsem hlavou a popojel ke kontrole na srbské straně hranice. Radovane, máte jiný doklad, ptala se a tvářila komisně dáma v prosklené budce. Nemám, přiznal jsem. A protože na hranici dvou států neplatí ono okřídlené pořekadlo z Pankráce, že pustit musej, jednal jsem hbitě. Prej evropská unyje, kroutil jsem nevěřícně hlavou, to bych čekal, že to vydrží víc. Pche. Paní policistka se začala smát a přitakala, vrátila mi kartu a prý až se vrátím… Tak jsem se vrátil a šel na úřad. Dáma za přepážkou číslo jedna se tvářila také krapet důležitě, ale nenechal jsem se odradit, protože po překonání hranice šengenského typu v opačném směru jsem doklad ze samé euforie znehodnotil zcela. Tady mi napište jak se to stalo, říkala a podala mi formulář. Místa pro výpověď  bylo podobně jako v interiéru vozu, kde k události došlo, takže jsem ani nevytáhnul průkaz totožnosti z peněženky a byl jsem na konci. Mám pokračovat dole, z boku nebo na druhé straně, ptal jsem se. Paní referentka nevěděla, prý se to ještě nestalo, všem místo stačilo. Koukala jako Lecián. Tak kam s ní, s tou výpovědí? Tak prý na zadní stranu a jak koulela očima, tak mne trochu přeci jen znejistěla, nakonec je to dokument úředního typu, takže jsem zazmatkoval a neuvedl všechny podrobnosti, registrační značku ani přesný čas, tak jen doufám, že mi novou průkazku přesto vystaví. Paní si vzala papír s požádala mne o jiný doklad pro lepší ztotožnění, měl jsem jen průkaz řidičského typu, který byl ve velmi podobném stavu. Paní držela oba ohnuté doklady a koukala na mne, tak jsem pokrčil rameny a odtušil, že to asi od sebe chytly a jedná se zřejmě o nějaké nakažlivé onemocnění. Průkazitida? Občankulóza? Závod ve zvedání obočí bych vyhrál, protože umím zvedat každé zvlášť, ale o to tu asi nešlo. Zatímco madam vypisovala náhradní dokument, její kolegyně mi říkala, že ona by mi to neuznala. Nevěřícně jsem na ni koukal, taktika hodné a zlé úřednice je asi nějaká novinka klotového typu. A pro řidičák musíte na Kongresovou, radila hodná úřednice. To mám fakt kliku, uvažoval jsem nahlas. kdybych chytnul úřednici zlou a neuznala by mi ohnuté oprávnění a na Kongresové by mi zase neuznali ohnutou občanku, tak bych nakonec skončil někde s pár taškami igelitového typu v parku a dostal od kluků z městské policie nakládačku kvůli zničeným dokladům a skončil špatně. Pro sebe jsem si nechal, že Pavka by to mohl popsat třeba nějak takto. Řidič jen tichounce zívnul, průkaz jen lehounce škrt a před úřadem jeden mrtvý, taková zbytečná smrt. O tragédii  rozhodují maličkostě.

Jak jsem potkal infludcerky

Dostal jsem pozvánku na party vánočního typu a to hezky na papíře jako za starých časů, takže jsem se nechal zlákat k opuštění zóny komfortního typu a vyrazil jsem zcela mimo Malou Stranu. Samozřejmě osobním vozem, abych se potom nemotal v nočním chladu kdesi na periferii. Večírky se za poslední dobu změnily jako ostatně vše. Marně jsem čekal pidiřízečky v osychajícím panýru a hostesku rozdávající u vchodu igelitové tašky s přáníčkem a diářem plánovacího typu. Tovární hala, protože kavárny jsou zřejmě vyhrazeny pro odpůrce režimu a jiné staré struktury, byla plná vánočních kulis, příjemna a útulna. Tu byla jolka, zde svíčky a koule, devčátka vila věnce, pekla cukroví a temperovala punč. Mezi tím vším pobíhala omladina mileniálního typu a radovala se a fotila si selfíčka a pila pitíčka ze smaltovaných hrnečků a pytlíků igelitového typu a plechovek od konzerv plastovými brčky, kterými se sice později zadusí spousta želv na Bali, ale dnes je večírek, tak co. Při pohledu na všechno to mládí jsem si vzpoměl na klasika a chtěl vykřikovat něco o kolísajících cenách nafty na světových trzích, ale opanoval jsem se. Zástupce pořádající společnosti mi vysvětlil, že ty chlapci a děvčátka jsou influencři, kteří mají hodně folouerů. Prohlížel jsem si všechny ty infludcerky a upřímně musím přiznat, že mi byly od dost sympatičtější než hoši v košilích flanelového typu, jakkoli by mi byly ještě milejší, kdyby sestřely absurdní líčidla a převlékly se z těch pošetilých krojů. Obešel jsem frontu u avokádového suflé a zcela bez fronty si nechal naložit na talířek krocana, který byl v duchu tradičních hodnot pečený s nádivkou a bez avokáda. Značně potetovaný hošík u improvizovaného bárku plného nádob s ledem a pro mne neznámými nápoji v úpravných lahvích se zeptal co si dám a já špitl, že bych si dal pivo, a on ukázal na rudou kulatou lednici u vchodu, kde si prý mám pivo vzít a tvářil se při tom podobně shovívavě, jako když potkáte na ulici strýce odněkud z Humpolce a ukazujete mu cestu k divadlu Kalich. V lednici s cedulkou vem si mě bylo skutečně pivo plzeňského typu a tak jsem si ho vzal. Krocan i pivo měly onu delikátní chuť jídla, které neplatíte, a tak jsem si ji pomalu užíval, zatímco svět okolo mne tančil v dobových tancích. Aparatura byla silná a bylo mi trochu líto, že nepustili třeba Deep Purple, ale bylo mi jasné, že s touhle písničkou na přání se asi nechytnu a hlavně mi přišlo zbytečné vysvětlovat někomu, že nejlepší desku někdo nahrál dvacet let před jeho narozením a stačilo ji pustit a nemuselo se s ní kroutit sem a tam. Jedna z infludcerek mi přišla povědomá a pak jsem si vzpomněl, že jsem viděl ze záznamu její asi dvacetiminutové vyprávění, jak si koupila rtěnku a byla z toho odvařená, z čehož bylo odvařených pár tisíc jiných děvčat, z čehož jsem nebyl příliš moudrý. Ale co já tomu rozumím, nakonec na Youtube sleduji pravidelně jenom důchodkyni paní Pačesovou, která svérázným způsobem prezentuje lidovou kuchyni. Pokoukal jsem ještě chvíli po tom rozverném mládí a vyrazil k domovu. Cestou jsem se stavil v hospůdce na rohu, dal si pivo a rum a byl jsem spokojený.

Jak jsem přemýšlel o huse a tradicích

Matně si vzpomínám, že mé dětství bylo obdobím bohatým na tradice podobně jako na sezónní a čerstvou zeleninu. V naší pokrokové rodině jsme na jaře vyrazili do průvodu s mávátky, na podzim s lampyjóny, jednou za rok jsme snědli smaženou rybu, podruhé zas vejce vařeného typu, ve zcizujících kulisách velkoměsta bývalo zvykem si k sousedům chodit toliko půjčovat sůl a tak na nějaké švihání proutím nebylo ani pomyšlení. To dnes je to jiné, vydlabané dýně ještě neshnily a už se přihnal světec na bílém koni s husou. Nabídka tradičních pochutin se každým rokem rozšiřuje a neměla by skončit jen u mladého vína a piva, třeba výrobce tradičního limonády točeného typu by se mohl chytit příležitosti.

Druhý listopadový víkend jsem strávil v maloměstě nedaleko města hlavního a k obědu nedělního typu jsem si samozřejmě dopřál husí pečínku, abych podpořil tradiční hodnoty a také, abych mohl vnoučatům jednou vyprávět, jaké to bylo předtím, než přišli imigranti a svatého s husou nám zakázali. Žádné obžerství, věda, výzkum, patriotismus. Zatímco stehýnko bylo upečené náramně dobře a maso od kosti odpadlo téměř samo, se zelím a knedlíci se pan kuchař příliš nepáral a pomohl si polotovarem. Někdo by se mohl škaredit a namítat, že se jedná o typickou českou polovičatost, ale třeba jde jen o prosté bohémství, holubičí povaha se umí povznést nad drobné detaily, třeba to, že nejdůvěryhodnější politik je tak trochu podvodník, játrům na pánvi se říká játra na roštu a houskový knedlík neobsahuje housku. Tak to prostě je. Cestou z hostince přes náměstíčko, kde hasiči dobrovolného typu zdobili jolku, mne nevím proč napadlo, jestli musí mít holubičí nácie svůj národní strom, jestli to není zbytečný patos, když by dost dobře stačil národní keř. Třeba šípek. Nakonec i ta husa by mohla být s omáčkou šípkového typu. Takové úvahy by mohly být dost dobře jen důsledkem zažívání kalorického pokrmu.

Jak jsem navštívil klub

V pátek večer jsem vystoupil z komfortní zóny a dojel vozem elektrických drah od nás z Malé Strany až na Nové Město. Tam jsem ke svému údivu narazil na něco, o čem jsem si myslel, že existuje pouze v textech internetových diskutérů a fantaziích voličů strany občanů svobodného typu. Letitá nálevna se změnila v klub provozovaný jakýmsi spolkem pro zachování tradičních hospodských hodnot nebo něčeho podobného, okna i dveře byly zalepené, aby nebylo vidět dovnitř, a cedulka vyzývala k zmáčknutí zvonku. Zvědavost zvítězila nad strachem, dveře se s bzučením otevřely a vyvalila se mračna dýmu. Klub nebyl plný lordů v kostkovaných pulovrech usrkávajících destilát s příchutí rašeliny, alébrž opilců obracejících do sebe půlitry bahna a hulících jako osvětimské komíny. Pivo bylo laciné, popelníky přetékaly, dýmem proplouval pan hostinský jako opilý koráb a účtenkou nás nikdo neobtěžoval. Nad pípou visela veliká cedule, která hlásala, že střízlivý host je ostudou personálu, ten se opravdu snažil a tak k dokonalosti chyběla už jen malá rvačka. Prostě krása převeliká. A ráno mi smrděly kouřem cigaretového typu i tkaničky od bot. Těší mne, že i v době utahování šroubů si umí smějící se bestie poradit.

Jak jsem koupil olej olivového typu

V jedné malebné černohorské vísce vysoko v horách jsem v létě koupil strýci olej volivového typu. Nákupy do auta praktikuji jen se zvýšenou opatrností, protože dobře vím, že sedláci nabízející své produkty jsou ještě větší šejdíři než politici tradičních stran. Cože? Takový sedlák dá ochutnat z lahve domácí pálenky, aby napálil kupce a ten si odvezl podobnou lahev s patokem, po kterém bolí hlava velice velmi. Sedlák není líný vyskládat v pytli velké a zdravé brambory okolo malých a shnilých, vše co nabízí je zaručeně čerstvé, nezkazí se dlouho nebo nikdy, vydrží jakoukoliv cestu a nikdy toho není málo. Babka černohorského typu vypadala jako starý poctivec a nebo se uměla vážně dobře zamaskovat. Olej jsem ochutnal a pro jistotu si butelku nechal dát do igelitového pytlíku, ačkoliv stařena trvdila, že určitě nevyteče. Komplet celý litr samozřejmě vytekl ještě než jsem přejel hranice nejbližší bývalé republiky bývalé Jugoslávie. Musím ale uznat, že v jednom baba nelhala, olej byl opravdu kvalitní, jinak by smrděl už v létě, takhle mi z tapecírungu prostupuje celým vozem omamná vůně oliv, která je vlastně mnohem lepší než stromek s vůní kokosu. Jen tedy o něco mastnější, ale nic není bez kazu. A trocha toho mediteránu po ránu na cestu mlhou je k nezaplacení.