Archiv rubriky ‘Aktuálnosti’

Jak jsem držel prst na tepu sezóny

Není to tak dávno, kdy mi při návštěvě holešovické Haly XXII stačila bankovka s lícem učitele národů. Za ty peníze jsem nakoupil zeleniny jako pro převoz dvou goril do Dvora Králové. Všiml jsem si časem, že za stejné peníze naplním namísto prostorného zavazadelníku starého dobrého hvězdoletu jen malý zavazadelník nového dobrého mini vozu. Vzhledem k tomu, že většina té zeleniny sezónního typu vždy skončila v odpadu směsného typu, rozhodl jsem se nosit jen proutěný košík a nebrat více než se do něj vejde. Loni už se do něj vešel ovozel za bankovku s tváří paní Panklové. Podpora selského stavu a držení prstu na tepu sezóny něco stojí. Dneska jsem naplnil košíček za jednu Panklovou a dva Jany Amose a to mi už vážně přijde dost, ačkoliv uznávám, že oběživo má být v oběhu. Úplně ale nechápu proč stojí třešně víc než losos. Navíc jsem zvyklý na ceny srbské pijacy, kde za devět stováků lze naplnit nákladní automobil. Abychom se ještě jednou nedožili toho, že za košík na tržnici dáme platidlo s portrétem tatíčka Masaryka. Tedy za předpokladu, že imigranty a euro nikdy nepřijmeme. Což mě přivádí k poslednímu podoteku k cenám výpěstků farmářského typu, všechny ty bankovky totiž nakonec skončily ve špinavých prackách buranů, kteří si o mně nadále budou myslet, že jsem pošahanej pražák, což chápu, když jim dám stovku za karfiol, a jako bonus nám na hračana znovu zvolej toho hotentota z prognosťáku. No nic, jdu spařit kadeřávek.

Jak jsem vyplňoval daňové přiznání

Čas trávený vyplňováním přiznání daňového typu jsem se rozhodl si zpříjemnit poslechem kvalitní reprodukované hudby. A protože vstříc růžovému cáru papíru nejsou mé myšlénky úplně vlastenecké, snažil jsem se najít potřebnou rovnováhu v poslechu české klasiky. Venkoncem mistr Dvořák také pocházel z živnostenských poměrů. Chodemmimo kdoví jak by se panu otci vychovávalo těch osm dětí, kdyby byl jeho krámek připojený na EET. No nic. Všimli jste si někdy, jak divná je opera tuzemského typu? Zatímco svět nabízí všechny ty sbory židů, skoky z andělských hradů, antická dramata a charakterní postavy, ve středokotlině máme vesnického balíka převlečeného za medvěda, mluvící lišku a čarodejnici zpívající to její „čury mury fuk“. Jenže může být hůř, ono totiž k Rusalce existuje německé libreto. Zatímco si neznalí stále myslí, že největší německý zločin na holubičím národě jsou Lidice, Ležáky nebo migrační politiky paní kancléřky, celkem bez povšimnutí existuje nahrávka, kde křehká rusalka zpívá měsíčku „Lieblicher Mond Du im Silberschein“. To je jako když hrneček z růžového karlovarského porcelánu umyjete kladivem pneumatického typu. Dokonce bych si troufl tvrdit, že je to ještě horší než německá verze muzikálu Vlasy, která končí monumentálním songem „Last den Sonneschein“. Šance, že to letos podám včas začíná být bledá. Běěěda. Ještě že je tu ten beztrestný první dubnový týden, to mi to půjde mnohem líp.

Jak jsem si nekoupil brýle

Poslední dobou se mi zdálo, že hůř vidím při četbě hodnotných knih a na titulky u filmů uváděných v pozdních nočních hodinách na druhém programu televize českého typu. Navštívil jsem proto očního lékaře. Přečetl jsem největší písmenka, velká písmenka a nemalá písmenka, dále to nešlo. Prý je všechno v pořádku, ve svém věku nemohu očekávat zázraky a bude se to jen zhoršovat. Namítal jsem, že nepřečtu informace na příbalových letácích a bodrý doktor říkal, že on také ne. Nečekal jsem, až mi poradí, abych se otáčel celým tělem a opustil ordinaci. Abych doktora úplně nepomluvil, brýle na dálku jsem uhrál. Dumat na tím, že v mládí jsem viděl nablízko lépe nemá smysl, navíc si nevzpomínám, že bych kdy v raném věku zkoumal obaly léků. Cestou do optiky jsem si tedy připadal zdráv a brýle na řízení vozu bral jen jako formalitu. Že to nebude s očními čivy úplně dobré se ukázalo vzápětí. Na moji olbřímí hlavu nebylo snadné najít patřičně velké okuláry a když se konečně našly, mile mne potěšilo, že stojí jen 1800. Bohužel mne paní optička opravila, že jsem přehlédl jednu nulu. Asi se fakt budu otáčet celým tělem.

Jak jsem se připravoval na fiskalizaci

V rámci příprav obchůdku na EET jsem narazil na obsah účtenky evidovaného typu. Na jejím konci je dlouhý a ohavný řetězec znaků poeticky pojmenovaný fiskální identifikační kód. Podle zákona nesmí chybět ani informace v jakém režimu je tržba evidována. V případě obchůdku je to režim běžný. K tomu někteří žertéři připisují sorry jako nebo mínění, že bureš je estébák. Nepřijde mi to nějak moc zábavné. Přemýšlel jsem spíše o nějaké subtilnější formě protestu a nastavování zrcadel. Třeba upravit větu o režimu bežného typu do haiku. Žádné rozkvetlé sakury a porculán s florálními motivy z toho ale nečouhají. Ale je to ve formě 5-7-5 takové hezky prkenné.

Evidovaná
je tahleta účtenka –
běžným režimem.

Ještě by to asi chtělo doladit. Hlavní potíž je v tom, že programátoři fiskalizačního přístroje možnost úpravy eet hlášky neumožňují. Nabízí se tedy řešení v úpravě patičky účtenky, pochopí to ale všichni? Když tam bude napsáno třeba: „Mohli ste mít haiku, ale máte hovno. Sorry jako. PS: Bureš je estébák.“

Nakonec jsem se rozhodl pro gesto pasivní rezistence.

Jak jsem zavolal kluky

Poprvé jsem zavolal kluky z městské policie jako uvědomělý občan. Již jsem jim na jejich linku tísňového typu volal dříve, aby mi sundali botičku nebo prozradili, na jaké parkoviště na periferii odtáhli můj vůz. Tentokrát jsem ale žádný přestupek nespáchal, jen mi bylo líto labutě, která seděla nešťastně na vozovce Mostu Legií. Jak už říkal Vašek Havel, lhostejnost by neměla zvítězit nad láskou a  pravdou. Místo výskytu opeřence jsem oznámil panu operatérovi na lince a dodal, že je to ten most u Národního divadla, aby nedošlo k nějakému omylu. Když jsem o patnáct minut jel zpět, již na mostě stálo blikající auto a kolem labutě byli rozestaveni statní bojeschopní muži odění do oděvů taktického typu, ze kterých čouhaly všelijaké zbraně a pomůcky, které se jistě hodí, když chcete nahnat strach bezdomovci nebo strčit pokutu za stěrač. Strážníci bránili labuti odejít a bylo mi líto, že nemám více času, abych se dozvěděl, jak zákrok dopadnul. Přivolali specialistu v ochranném obleku proti ptačí chřipce? Nebo labuť po chvíli pózování naložili do auta, odvezli na okraj hlavního města a tam jí dali co proto?