Podobně jako při sledování buldozerů hrnoucích vyzáblé mrtvoly koncetrovaných heftlingů, i při sledování Doktora od jezera hrochů se neodbytně tlačí do popředí otázka, jestli na světě musí být tolik hrůzy? Zdeněk Troška by měl dle mého skromného soudu napříště zůstat u četby Zeyera a konverzace s mladými muži a neměl by již českou kinematografii obohacovat o další lidovou veselohru.

Největší potíž Doktora je asi absence děje, na více než 100 minut filmu je anekdota o neprůbojném doktorovi, který odjel do Afriky, aby si tam uřízl prdel, docela málo. Také rozvláčnost některých scén dodává snímku zenové tempo. Malé vytržení z nudy představuje africký výlet, ale ten trvá jen několik málo minut. Ani množství humoru není větší než malé a tak sál vyprskl svorně jen při krájení sedacího svalu a to spíše z účasti. Stejně tak výkony většiny herců nestojí za mnoho, na  vrcholu děsu a hrůzy stojí představitelka lobotomizované letušky, kterou doktor sbalí na zoufalství a odříznutou půlku. Její tupý výraz a prázdné deklamování textu by působilo nepatřičně i na školní besídce. Velké štěstí je, že se režisér obsadil jen do malé role.

Film obsahuje nejvíce nechtěné legrace, třeba představa autora o pohlavním styku partnerů nestejného pohlaví, kteří se motají po ztemnělém příbytku, strhávají výzdobu ze stěn, aby na sebe nakonec ve spodním prádle doslova skočili. Nelze přiznat ani body za plnočelnou nahotu, jak tomu v mistrových snímcích bývá zvykem, jediným obnaženým je zde muž. Chyb je tolik, že nemá smysl je všechny vyjmenovávat. Jednou z půvabných je zachycení štábu ve zpětném zrcátku terénního vozu v jedné ze scén z černého kontinentu.

Doktor od jezera je přímým pokračovatelem hodnotných  privatizačních komedií devadesátých let, film nevtipný, blbý a vůbec mizerný. Bohužel však k mému překvapení vede žebříčky návštěvnosti, zcela dle rčení „je to blbý, to se bude líbit“. A pak se divme, že jiné žebříčky v této zemi vedou oranžové jistoty a prosperita.

Co když ale ono homosexuální spiknutí existuje? Myslím, že by to byl krok více než rafinovaný, vždyť kdo by si dnes dovolil mluvit o tom veřejně. Jedině nebohý odborář Dušek, ale kdo by bral vážně odboráře. Potenciální účastníci homosexuálního spiknutí jsou tedy chráněni atmosférou politické korektnosti a mohou klidně provádět své reje. Když se člověk podívá na kroky vedení drah, třeba jak při rekonstrukci hlavního nádraží byl nejprve otevřen butik s oblečením, vše se spojuje dohromady…

Zato ve Středozemi. Od dob, kdy jsou železnice v rukou homosexuálů, vytrácí se pozvolna to ryzí a zábavné, proč lidé vlakem jezdí – vínová koženka, zpoždění a zvolání „přistoupili“. Vítaným zpestřením proto byla přítomnost zapáchající staré ženy v lehátkovém oddíle, kde jsem měl rezervováno ležení. Naštěstí byl konduktér našinec a dovolil mi kupé vyměnit. Příjezdy do Bělehradu jsou ochuzené o vyklizené cikánské  slumy podél trati, alespoň debil sbírající lůžkoviny zůstal. Bohužel jsem pro něj neměl drobné euro a tak jsme si alespoň jako staří kamarádi podali ruce.

Na stanici byl jako vždy nešťastný nosič, kterému globalizace a plastová kolečka na kufrech vzaly práci. Smutně se vlekl podél soupravy a čekal, jesli náhodou někdo ze starých časů nepřijede. Trochu mne zklamalo, že se mi ani jednou nepodařilo projet se starou dobrou třistatrojkou, chápu, že ty zánovní minibusy mají oproti německým veteránům výrazně nižší spotřebu, navíc vozí zhruba o  třicet prázdných sedaček méně, bohužel jim ale chybí duše a místo na nohy. Naopak nezměrnou kliku jsem měl při nákupu lokální sim karty, kdy jsem zdarma dostal cédé Željko Joksimoviće. Pan řidič minibusu měl také zřejmě předčíslí 065, protože Željkovu desku točil celou cestu z Čačku do Bělehradu, což je vzdálenost rovnající se čtyřem a půl reprodukcím. Alespoň znám písně zpaměti a nemusím ošoupávat svůj disk.

Fascinuje mne, jak se v Srbistánu stále mluví o tranzici, tedy o období přechodu z plánovaného na tržní hospodářství, toto období trvá již úctyhodných dvacet let  a nezdá se, že by mělo hned tak skončit. Ačkoliv občas dojde k překvapující novotě. Třeba ten starý hotel vedle kina Partizan zdražil ze čtrnácti na skoro čtyřicet euro, prý hodně rekonstruovali, zvenku sice není nic vidět, o to větší luxus to jistě bude uvnitř.  V Excelsioru prý také rekonstruovali, na první pohled je jedinou změnou zvýšení ceny  z třiceti šesti na šedesát pět euro. Ještě že jsem měl šanci zažít jeho původní omšelý půvab. Ale pro milovníky omšelého je stále dost příležitostí.

Jak rychle čas utíká, když je člověk mezi svými. Navštívil jsem přátele, zjistil podrobnosti o protisrbském spiknutí vedeném zednáři, Vatikánem a Spojenými státy, pojedl nemálo tučných jídel,  nakoupil nějaké knihy, filmy, kadidlo a domácí potraviny a už jsem znovu stál na nástupiště, jehož dlažba znamená svět, tentokrát s nemožně hmotnou kabelou od čínských soudruhů, plnou uzeného masa, vyhlášeného sýra ze Sjenice a dalších pochoutek. Zajímavé je, že v Srbsku nejsou věrozvěsty laciné módy a podřadného zboží Vietnamci, ale Číňané. Neméně zajímavé je, že srbsky se botkám vietnamkám říká japanke.

Těsně před odjezdem nastoupil můj oblíbený nešťastník s dotazem, jestli mluvím anglicky. Přikývl jsem a čekal na představení. Tentokrát mu zase chyběla nějaká ta bankovka na jízdenku do Budapešti. V říjnu mu nevyšly peníze na lístek do Soluně, pokud mne paměť neklame, před rokem jel do Istanbulu a mezitím téměř vždy zkouší štěstí a trpělivost u rychlíku 340. Vyslechl jsem si legendu a s otcovskou ustaraností se jel hocha přemlouvat, aby již více necestoval, když neumí udržet korunu, tedy vlastně dinár. Chlapec mne však navztekal, když mi začal tvrdit, že je v srbské metropoli poprvé, musel jsem tedy opustit otcovskou vlídnost a poslat ho do p.m., kam ostatně patří. Přestože to byla jeho první návštěva Balkánu, frázi o pozření vlastních exkrementů také rozuměl zcela a krokem zrychleným vlak opustil.

V kušetu mne čekala statná šedesátnice, budiž jí ke cti, že alespoň nepáchla. Vlak se rozjel a žena zkušeně zavřela dveře a vytáhla dlouho černou stuhu, kterou si obtáčela kolem zápěstí a vyzývavě hýbala obočím. Zpanikařil jsem a chystal se použít záchranu. Tělnatá paní však zabránila nedorozumění a stuhou obtočila madlo dveří, protože jezdí často a dobře tedy ví, jak Maďaři kradou. Na hranicích přišlo maďarské komando se psy a maskovaní muži se jali důkladně prohledávat všechny a všechno. Začal jsem litovat svého keťasení s balkánskými šmakuládami.  Asi však neměli pejsky cvičené na hledání uzených ovcí a tak mi na tu šmelinu nepřišli a chutný obsah modré  tašky s bílým  nápisem Sport a jakousi karikaturou míče jsem zdárně propašoval do evropského soustátí.

Takové štěstí neměl pár Japonců, které maďarští lupiči během noci okradli o batůžek s doklady, hotovostí a záznamovou technikou. Sklíčení Asiaté měli notně protažené obličeje, inu starý sapér Vodička se v hodnocení Maďarů nemýlil. Bohužel cestou propukla naplno jakási balkánská chřipka, kterou jsem se nakazil a kterou v Srbsku rozšiřují zednáři pod taktovkou CIA. Už ale dýchám minimálně z poloviny nosem a těším se, až se mi vrátí i chuť, abych si mohl dostatečně užít kontrabandu.

A na závěr trocha té toaletní poetiky.

Na obálce, ve které mi milá a ochotná dáma z komplexní přepážky jízdní doklad vydala, mne zaujalo zvláštní lobotomické heslo „JEDEME VLAKEM“, doprovázené pádným vykřičníkem. Další shluk slov zase vykřikoval „LÉPE VLAKEM“. Ale zajisté, lépe vlakem, jak taky jinak… Kdo a za kolik to asi vymýšlí? Rozumí tomu někdo? Rozumí tomu nejvyšší pan železničář Žalud-a? Rozumí někdo jemu? Já nikoliv.

A aby otázek nebylo málo, tak se ptám – jaké národnosti je a z jakého státu pochází pán čučící z okna na archivním snímku? Kdo jako první  správně odpoví a svoji odpověď logicky odůvodní, tomu věnuji to, co mi na zpáteční cestě zavadí o klobouk. Doufám jen, že to nebude ruka maďarského celníka.

Obešel jsem však pět nemálo lidových jídelen a jiných podivných provozoven v hlavním městě, abych zjistil, že největší kouzlo měly ve své nedostupnosti pro zaměstnaného a jakkoli neztrácí svůj půvab ani pro čekatele na zaměstnání, už to není ono. Také zhoubný vliv televizního přijímače mne děsí, raději budu trávit odpoledne v kanceláři bez internetu než abych ještě někdy slyšel Slepičku kropenatou od tria ovarových hlav, které lacinou produkcí hororových tónů kazí dítka školou ještě nepovinná. Nápěvek ten je vlezlý jako Cyklon B a z hlavy ho vyhnala až osvědčená Bebi Dol. Španija, Kolumbijááá…

Ale ledacos se i povedlo. Kupříkladu jsem se zdokonalil v přípravě pokrmů čínského typu, náročnost tréninku dokresluje i to, že stejnou lahev sojové omáčky, kterou jsem spotřebovával více než dva roky, jsem zdecimoval za měsíc. Upřímně ji ale, stejně jako rýži, nemusím další měsíce vidět. Také jsem rafinovaně uspořádal využitelný půlmetr čtvereční své neplynové komory. Uznávám, že s tím plynem je to laciný a uvozhřený humor, ale nějak mne ten výše zmíněný insekticid navedl. Za další velký krok považuji to, že  jsem do stylové dřevěné bedýnky uložil své laciné aparátuly, povětšinou sovětské výroby. A to nemluvím o katalogizaci sbírky partyzánských filmů. Ach, jak krásně se dá marnit čas.

Když jsme u filmů, krom představení pro seniory jsem „zpracoval“ i naškudlené zásoby dosud neviděných opusů z bývalé Jugoslávie. V týdnu minulém jsem se soustředil převážně na chorvatské snímky, pročež musím opravit své mínění, že se v této zemi nikdy nic slušného nenatočilo. Není tomu tak, jakkoli oproti produkci Bělehradské či dejme tomu Sarajevské jde jen o pár kousků, byl jsem mile překvapen. Nejvíce asi snímkem „Hezké mrtvé dívky“ (Fine mrtve devojke), který celkem syrově vypráví příběh lesbického páru, který se přestěhuje do předměstského domu, obývaného tak milými lidmi, že toho přeživší hrdinka bude litovat jetě dlouho po závěrečných titulcích.

Také „Je to jasné, příteli?“ (Je li jasno, prijatelju?) mne příjemně překvapil, jedná se o jugošskou variaci na „Vykoupení z věznice Šošon“, plnou porušování socialistické zákonnosti, brachiálního násili, krve a beznaděje. Taktéž „Povratak“ (Návrat) stojí za zhlédnutí díky člověčině, nadhledu, hereckému koncertu a vůbec. Největší člověčina ale byla Rudá záře nad Kladnem, o které se tak pěkně vyjádřil pan kolega.

Příběh o tom, jak manuálně pracující ze středních Čech chtěli jistoty a prosperitu, přičemž spoléhali na bodrého válečného vysloužilce v podání Pepíčka Beka a poněkud neřízeného střelce Václavíčka, kterého má na svědomí Míla Besser, stávkovali a snili o lepších časech, kdy se nebude „keťasit“ s moukou, byl natolik hrůzný, že krátce za půlkou odmítl dévédé přehrávač pracovat. Poslal jsem ho na uran a agitku dokoukal na péce = mohu  film doporučit jako maximálně hovadný.

Pod dojmem z replik dělného lidu a protože to celé nicnedělání nevede k ničemu kloudnému, rozhodl jsem se pro provizorní návrat k lidskému, jak hezky napsal ten pan Klíma, co nebyl investigativní novinář ani nepodepsal Chartu. Takže zvesela a s písní na rtech zpátky do továrny, být opět plnoprávným členem společnosti, mít nárok na stravenky a poskytovat k přerozdělení svůj třicátek. Aniž bych se chtěl znovu vracet k plynu a komorám, musím zvolat, že práce osvobozuje! Napřed je ale třeba nabrat nových sil na zahraniční rekreaci.. Nuže vzhůru do transportu!

Zato Dolf. Během krátké doby se z něj vyklubal hyperaktivní trubec, který oka nezamhouří a neustále prohání nebohou 1406 po bytě, případně, pokud už kočka na hru nemá chuť, prohání se jen tak. U toho vydává zvuky nejméně podobné mňoukání, spíše tak jako vrká, což by mohlo nasvědčovat, že byl vychován holuby. A moc výchově nedali. I přes veškerý vztah k němé tváři mne jeho noční sprinty přes mou osobu dohání k nepříčetnosti a často končí na noc v předsíni. Pokud tomu tak není, odvděčí se noční hrou s ratanovým míčkem či alespoň podupáváním po podlaze.

Vím, že řešení se nabízí, ale dalšího kota vážně nechci, jakkoli uznávám, že jeden zachráněný život zachrání svět,  jak to pan Schindler četl v Talmudu. Potíž je také v tom, že i přes nejvyšší důslednost není výchova (ko)kotů příliš snadná a úpěšná. Kupříkladu neresperkují zákaz vstupu na pracovní desku mé kuchyňské línie. Kdosi mi poradil, ať zkusím použít rosítko na květiny a darebnou kočku za její prohřešky rosit. Výsledkem bylo, že kočka vypadala, že nikdy neuschne, touhu promenádovat se po kuchyni jí to však nevzalo. Přešel jsem tedy na fyzické tresty, účinek žádný nemají, ale alespoň se člověk uklidní.

Pokusil jsem se také pana Adolfa přesvědčit, že není pěkné, že položí kabel doprostřed bedýnky s pískem a odejde středem jako pravý macho kocour. Ukázal jsem mu, jak na to a měl radost, že již po třetí lekci začal své exkrementy zahrabávat. Potěšení z úspěchu ochablo, když jsem přistihl 1406, jak po Adolfovi znechuceně zahrabává obří lejno, u čehož si naštvaně brblala pod vousky. Vůbec je otázka genderu u koček pole neorané.

Oba spolupracují, pokud to tak lze vůbec nazvat, pouze při žebrání, kdy dokáží sedět vedle sebe a žadonit o nějakou tu šmakuládu, Adolf se při té příležitosti snaží napodobit mňoukání své sestry v kožichu  a vychází z něj podivné a krapet směšné vysoké tóny. Spolupráce končí, když jsou misky plné. 1406 je hodule žravá a střídavě se cpe ze své i Adolfovy misky, začala být řádně vypasená a tak jsem byl nucen polovinu její porce dávat do Adolfovy mističky, čímž je zaručeno, že kočičí otesánek nestihne zbodnout více než svoji porci. Výsledek se dostavil, jen se bojím jojo efektu.

Naštěstí ani jeden není zbytečně zmlsaný a spořádají, co dostanou. Vlastně s jednou výjimkou, kdy jsem malým nevděčníkům koupil konservu v zábavním řetězci Lidl, abych jim ukázal, kolik je na světě zla. 1406, která je vždy při chuti, se se zapřením prokousala do poloviny dávky, kde svůj boj vzdala, Adolf jen ochutnal a odplazil se stranou, kde se mu udělalo kyselo a já pak musel uklízet zvratky z tépichu.

Co dodat, přátele a kočky si člověk nevybírá a tak to má být.

Chtěl jsem se vyvarovat nešvaru hospodyněk v domácnosti, které dokola točí několik lety ověřených recepisů a šel hledat inspiraci. Nechtělo se mi stírat prach z kuchařek a dal jsem tak přednost televizní vařbě. Nemaje kabelových vymožeností, byl jsem nucen se spokojit s nabídkou veřejnou  a právní a oběma komervizemi. Naštěstí Čechům ukázal Ital, jak se to má dělat, o to víc je vidět bída ostatních tuzemských vařičů. Géniem podprůměrnosti je samozřejmě Bába, jehož varietní vystoupení jsem si prohlédl v archivu a došel až k prvnímu dílu, kde Jirka poprvé použil své velké ruce, aby se pomazlil s jídlem, přinesl do kuchyně notnou dávku svého lascivního žertování a rafinovaně využil opláchnuté maso z  guláše pro vytvoření špecijála.

Kluci v akci mne nejprve odrazovali poněkud přitepleným názvem pořadu a učňovským humorem, který jim koukal z bot, jistě na sobě za ty roky zapracovali, ale stejně je pocit trapnosti, který mám z jejich verbálního projevu,  velký jako čínská volební urna. Kluci a děvče z Kuchařské pohotovosti jsou jistě hodní, šikovní a pracovití, ale k uzoufání nudní. Krátké recepty s Tescomou jsou spíše agitkou než opravdickým televizním vařením, navíc na Markétě Hrubešové byla vždycky zajímavá hlavně ňadra, v první roli, ve které se nesvékla, mne nějak neoslovuje. Ostatně od doby odhalování na šífu uběhlo dosti let a tak je asi vše jak má být.

Jelikož se krajané neosvědčili, zapátral jsem za hranicemi všedních dní a našel ideálního telekuchaře – a tím je  Vah Chef! Vahžně uvažuji o pořízení těch 6 DVD.

V líném všedním dopoledni jsem navštívil po letech Holešovickou tržnici, kde se v hale XXII  nachází zeleninový trh. Pravda v sezóně námrazy a padajícího sněhu ze střech nebyla nabídka kdovíjaká, ale přesto se něco našlo. V doporučeném stánku hned vpravo měli opravdový paličatý česnek, který se oproti čínské imitaci odlišuje hlavně tím, že chutná a voní  jako česnek. Nedotýkají se mne všechny ty Tibety, lidská práva, blokování stránek (ačkoliv na tom něco bude, protože jsem nezaznamenal jediný přístup na tuto stránku z Číny) či popravy britských prosťáčků, ale  čínský česnek bez chuti a zápasu je svinstvo.

Opodál prodával jakýsi zemědělec skutečné brambory, které sice nebyly naleštěné, ale po uvaření byly hlízy žluté a chutnaly překvapivě jako brambory. Pořídil jsem všelijakou zeleninu a pohovořil s trhovci o životě a o dovozu nepoživatelných unijních výpěstků. K dokonalosti chybělo jen to, aby trhovci zeleninu nabírali do papírových pytlíků, jako kdysi ten pán s červeným nosem u nás v zelenině. Každý od něj dostal pytlík s „účtenkou“  předchozího zákazníka, kterou na nahnědlý papír mistr vyvedl mocnou tesařskou tužkou. S nadšením jsem odcházel obtěžkán plody poctivé práce našich rolníků. Jen jsem zalitoval, že u vchodu do tržnice zmizel onen makedonský stánek, kde se dal koupit nejlepší burek v Praze.

Ve Skořepce jsem však zanedlouho narazil na nově otevřenou pekárnu Dubrovník. Vida, že provozovna nese jméno starého srbského města, vešel jsem dovnitř a zakoupil na středoevropské poměry výtečný burek s masem, který měl jedinou chybu a sice, že byl oproti balkánskému originálu málo mastný, burek co nedokáže během minuty promastit papír, ve kterém je zabalen, prostě není pořádný burek. Také jogurt, který jsem dostal zdarma, byl o poznání hustší než balkánský, ale i tak jsem byl více než spokojen a darovanému mléčnému produktu na zuby nekoukal.

Nemálo mastné naopak bude zapečené kuřecí s tatarkou, které osobně považuji za snad nejodpornější recept, jaký jsem kdy nalezl. Na takovou šlichtu pro čuňata by byl krátký i Jirka Babica z prodejny lyží. Tento nýmand mne onehdá velmi pobavil, když nazýval bouquet garni nejprve kytičkou a poté pugetem, čímž dokázal, že zůstane svůj (myšleno idiot) na věčné časy.