Hezké je, jak přípravy na údajné svátky klidu a míru probíhají v naprostém chaosu a stresu. Osobně si myslím, že ten klid a mír do označení svátků něčeho úplně jiného zanesli bolševici, kterým se příliš nehodil malý Ježíš-ek do krámu. Klidný bych byl, kdyby se okolo mne neděl takový horor, a mír přeji celému světu. I těm nešťastným klientům splátkových společností, kteří rozhrkanou škodovkou vezou domů tu novou velkou televizi, na které pak budou moci sledovat staré pohádky v kvalitě hádé. Také jsem ovšem vyrazil kupovat dárky bližním, jakkoli jsem myslím neutratil mnoho peněz, samozřejmě proto, že je mi ten konzum odporný a ne proto, že bych byl nějaký domácí škudlil, což vlastně jsem, ale jednoznačně to motivací nebylo.

Navštívil jsem jakýsi chrám konzumu, kde hráli důdlajdá a vše se třpytilo pozlátkem. Jen muži bez domova, zahřívající se mezi plastovými zářivými stromečky, vypadali poněkud nepatřičně. Zakoupil jsem dvě knihy a prošel okolo obchůdku s nějakými předraženými kuchyňskými potřebami, paní prodavačka se mi hned ochotně začala věnovat a na mne dopadl stud a pocit hanby, že se na tom celém také podílím. Proto jsem bravurně sehrál etudu „někdo mi volá“ a takticky se vzdálil. Vlastně jsem odešel úplně. Více odvahy jsem nedostal a říkal jsem si, že vše v klidu a míru zařídím dvacátého třetího, protože tak se to má dělat, jenže dvacátého třetího je a klid a mír jaksi nikde. Tak ale kdo by podlehl falešné a prázdné bolševické propagandě.

Oslovil mne též plakát, který vyzýval (zřejmě muže) k zakoupení krásy, kterýžto nápis doplňovala podobenka krásné osoby (zřejmě ženy). Být ženou a dostat poukázku na krásu, zřejmě by se mne to dotklo. Také mne těší pohled na stánky s všelijakým kýčem, na který se vrhají ti nejzoufalejší, kteří neví čím udělat radost, ale ví, že musí. Však u nich za chvíli budu se zděšeným pohledem postávat také. Ještě jedna věc mne napadla spolu s vánocemi, po letech dokáži tolerovat světelnou výzdobu, pokud tedy nebliká. Co takhle místo minutového mlčení a zapalování svíček za pana VH♥  pietně letos vypnout ty blikajicí zrůdnosti? Ideálně nejen letos.

Rozhodli jsme se s nejmenovaným panem kolegou navštívit pohostinství nižší cenové skupiny, abychom popili kvašených nápojů, pohovořili o životě, nastavili si zrcadlo a vůbec nasáli atmosféru lokálu, která je zázračným lékem proti podzimní melancholii. Proti které jsou léky ještě zázračnější, ale o tom bych také nechtěl. Nakonec jsme příliš nepohovořili, zrcadlo nenastavili, zato atmosféra byla silná jako chuť leskovackého ajvaru, kterému se ne neprávem říká srbský kaviár či červené zlato. Chodemmimo pan Mitić, nejznámější indián v Spolkové republice pochází právě z Leskovce. To je náhoda! Do výčepu jsem dorazil první, protože jsem dochvilný, usedl k volnému stolu a objednal si pivo. V místnůstce byla ještě dvojice tiše hovořících mužů, pán intelektuálního vzezření s partnerkou a dva velmi halasní opilci. Jak už to tak bývá, když někam přijdu, seběhnou se okolo mne ti nejlepší kluci ze vsi. Ale tohle nebyli úplně standardní opilci otravného typu, jakkoli první kontakt a otázky jestli cvičím s činkami a mám rád zbraně jsem nepovažoval zrovna za začátek velikého přátelství. Ostatně brzy jsme tuto počáteční fázi překonali.

Oba pánové byli veselé kopy, ale přeci jen o něco vedl pan Pavel, kombinující v sobě ty nejlepší vlastnosti pana Horníčka a houby. Obvykle mi hluční opilci nevadí, snad s výjimkou kolektivů, které se vydávají v adventním čase utužit vztahy mimo pracoviště a berou s sebou všechny ty podrážděné ženy, které sedí celý rok doma a následně se realizují v polevání sebe a svého okolí nápoji, vykřikování, padání ze židle a pruzení personálu. Mám opilce vlastně celkem rád. A tihle byli skutečně prvotřídní. Během dvou piv a přehršle veselých příběhů, doprovázených verši, anekdotami a citáty z Dobrého vojáka Švíka, dorazil pan kolega. Společně jsme tedy přihlíželi tomuto pivnímu ajnkeslbuntes. Kontaktováni byli i ostatní. Pán intelektuálního vzezření se tvářil, že by raději hovořil s dámou, ale dáno mu nebylo. Po jednom z vtipů na tento pár začal jeden opilec korigovat druhého. „Seš hrubej,“ říkal mu. „Nene,“ oponoval druhý, „jsem polohrubej.“ Oba se pak snažili z pána vytáhnout obor jeho činnosti. Shodli se, že rukama dělat nebude a navrhli, že jistě pracuje na magnetické rezonanci. Pán se tiše přiznal, že není lékař a prohlásil, že vlastně není vůbec důležité co dělá. Ale že to klidně řekne, pokud by na tom trvali. „Tak povídej,“ trvali. Pán s brýlemi prohlásil, že je druhořadým pisálkem, tedy novinářem. Dostalo se mu ujištění, že opilci mají novináře rádi.

Tři konverzační témata se mi nesmazatelně zapsala do paměti. Debata o výtvarném umění, kdy pán odsoudil modernu a definoval ji jako obraz, na kterém je „hnůj, nějaká jetelina a v pozadí sluníčko“. To by dokázal každý. A nemaloval by jen štětcem, třeba také „sandálí“ nebo něčím jiným. To by pak prý bylo kokotální umění. Neméně zábavná byla idea zakoupit sovětskou dieselovou ponorku a udělat z ní hotel pro podvodníky. Pod Karlovým mostem. Bohužel prý při nákupu dotyčný pábitel zjistil, že ponorku nelze do Prahy dopravit, protož zde není moře. Neméně smělé bylo vyprávění o lákání paní a dívek na chatičku, kde se od nich očekává, že nasekají dřevo. „Šukat by chtěly, ale sekat ne,“ dodal podroušený vypravěč. „Tak se jí ptám,“ pokračoval hlasitě, „máš nasekáno?“ A nic prý pak nebylo. Nejhorší jsou prý ty kancelářské slečinky s dlouhými nehty. Zajímal jsem se, jak tato nabídka na něžnější pohlaví platí a dozvěděl jsem se, že muž deset let netopil. A v tomto duchu to šlo stále dál a dál, nové přívaly skvělých nápadů doprovázených hlasitým přednesem a hutným cigaretovým dýmem na pozadí. Vzpomněl jsem si na dávnou návštěvu hostince Na barikádách, kde se dva poměrně notně podnapilí popeláři hádali, jestli pan Hugo napsal Bídníky nebo Ubožáky. Už si přesně nepamatuji, jak dlouhá debata skončila, ale myslím si, že se neshodli. My jsme se s kolegou shodli jednoznačně, tyto lázně, tyto Piešťany pivního typu začneme navštěvovat pravidelně! A kdyby si někdo myslel, že si přidávám, zde je záznam audiovizuální.

Z kotěte s veselými fleky, které se často chovalo jako skvrnitý tyfus, se stala velká kočičí slečna. Podle jakési tabulky poměřující věk lidský a kočičí je kočičce přes třicet, čímž by se dalo vysvětlit její poměrně dost nevyrovnané chování. Inu není to asi lehké, když mají stejně staré kamarádky již dávno koťata a ona je nucena trávit veškerý čas s pošahaným nevlastním bratrem. Ale možná se tabulka mýlí, podle toho, kolik se dle encyklopedie dožívají kočky evropského typu, nebude dlouho trvat a její věk lidský bude spíše nelidský. A možná si v nějakém ženském časopise přečetla, že život začíná po třicítce, jinak si nedokážu vysvětlit onu aktivitu předešlých dnů. Hlavní povahové rysy se ale nemění, případně jen lehounce zhoršují. Ale abych na ni jen nenadával, už se v nepozorované chvilce nechá i chytit a pouze jemně, ale teskně mňouká, dlouho mne nekousla ani nepoškrábala.

Chybějící rodinný život si vynahrazuje svými koníčky. Mezi největší patří naštvané čumění, které nejraději provozuje ze svého  oblíbeného set-top-boxu, který celý zalehne a tudíž nelze používat, kdo by se ale chtěl dívat na televizi. Dokáže čumět také z horních skříněk kuchyňské linie, z chladničky, na topení, na parapetu a s oblibou si sedne doprostřed místnosti a věnuje se témuž. Ani chuť k jídlu ji neopustila, stačí se přiblížit k sporáku a už se u nohou motá nejhladovější kočička na pravém břehu Vltavy. Jen zálibu v kálení do vany a veselém vyhazování z květináčů by ještě mohla přehodnotit. Nikdo není dokonalý. Také mi přijde nevhodné, že zatímco Hitlerčík mne vítá a hraje dojemného, Šestka znuděně přijde do předsíně, nahodí ještě znuděnější výraz a odejde pryč. Nezájem. To by ale odpovídalo úplně jinému přepočtu kočičího a lidského věku.

Vůbec je to společenské zvířátko. Miluje návštěvy, dokáže po celou dobu být schovaná v koupelně za osuškou a tvářit se, že tam rozhodně není. Ondyno jsem dostal záludnou otázku, proč že žiju s koty. Nedokázal jsem zareagovat, tedy upřímně jsem se zamyslel a začal počítat všechny ty výhody, chlupy kam se podíváš, hrudky kočkolitu v ložním prádle, okousané květy v mičurinském koutku, zdevastované žaluzie (což je spíše práce pana Adolfa, vytrvalce v boji s lamelami), nevyspání následkem nočních her, umyvadlo věčně ucpané uchošťoury (také  skvělé hobby), stopy drápků na interiéru ubikace  a další kratochvíle. Kdo by to nechtěl. Alespoň jsem rád, že jsem se nedostal do fáze, do které směřují všechny důchodkyně žijící s kočkami. Myslím na dlouhé monology s čtvernožci, stranění se světu a zanášení domova komunálním odpadem. Odpadky domů opravdu nenosím. Tedy ty knížky od popelnice jsem zachránil. Knížky se přeci nevyhazují. No ne?

Při výjezdu z garážových vrat jsem si všiml souseda, který směřoval s aktovkou a párou u úst na ranní směnu. Nemohl jsem si nevšimnout, že jeho nablýskaný zbytečně nový vůz je trvale deponován v podzemním stání a vyjíždí jen svátečně, na dušičky, do lidlu a tak. Ale zřejmě by se mi takovým klenotem vozit také dvakrát nechtělo, jenže ještě více by se mi nechtělo stát s tou aktovkou a párou u úst na zastávce v polích a čekat, až se z mlhy vynoří legendární bus 177. A také bych se, přiznávám, bál toho, že se dříve vynoří ten legendární pes. Nebo vrah, však to známe, jak je mlha a pak tam musí přijet Tatra, která je kulatá, ale stará, takže v pořádku, ze které musí vystoupit major Kalaš a půldruhé hodiny pak mord rozkrývat. Zkrátka v tomto nečase je individuální doprava obzvlášť svůdná. A ještě více, když odpadá potupné oškrabávání námrazy, studený start, kašlání motoru a stařecký třes. Stačí odložit zimník, usednout do vytemperovaného vozu, zvolit vhodnou balkánskou notu a vyrazit. Pokud dá někdo přednost nekonečnému podupávání na promrzlé zastávce, držení se mastné tyče, davovému  pokašlávání, setkání s přepravními kontrolory a vůní bezdomova, nemůže být normální. Drahá garáži, vážím si tě a celý ten hrůzný týden si mi moc chyběla! Nikdy tě neopustím.

Bílo vlevo, bílo vpravo, uvnitř vůně kokosu, novovlný ryk a chuť bonbonu proti kašli, krom oběda mám na všedních dnech nejraději cesty do a hlavně ze zaměstnání. Mezitím to už taková hitparáda není, ale každému se hned přeci nemusí stát práce koníčkem, naopak lze obě věci velmi elegantně oddělit. Neříkám však, že může jedno fungovat bez druhého. S maximálním nepochopením jsem se, někdy mezi cestou tam a obědem, díval na kolegu, který se dopustil úvahy, že jenom blbec by v tomhle počasí jel autem, ještě k tomu přidal pár poznámek, ze kterých bylo patrné, že se jedná o militantního humanistu, přívržence pravdy, lásky, udržitelnosti, jízdních kol a Joan Baezové. Nechápavě jsem se dotázal, jak jinak by se chtěl v tomto počasí pohybovat a bylo mi odpovězeno jakousi neopakovatelnou formulí, že jsem nezodpovědný a že všechny ty sračkomlhy jsou kvůli mně a mně podobným, kteří pohrdáme sebou samými, ostatními a životním prostředím a vozíme se sami v západních vozech. Přemýšlel jsem, jestli to může myslet vážně a jestli je vhodné na podobné aktivistické nesmysly vůbec reagovat. Neříkám, že z mé německé limuzíny občas nějaká ta sazička nevyskočí, ale hledat v něm hned původce všeho zla? Ostatně vykašlává už tři desetiletí a nevím o tom, že bych tou dobou slyšel podobné laciné teorie o teplém a studeném vzduchu a zplodinách a podobně. Snad se nás rozumných zastane pan profesor prezident a objasní, jak to je s tou falešnou inverzní lží. Na Balkáně jsem nikdy podobné klima nezažil, takže je dost dobře možné, že je to boží trest za konzumaci eidamu, tomatoprostého kečupu a kožených uzenin.

Jak jsem tak koukal na její menší, ale pevné prsy, říkal jsem si, jestli by nebylo správné a důstojné, aby tyto vysokoškolačky dostávaly pořádná stipendia a nemusely místo nocí nad skripty trávit čas v zakouřené nálevně. Také mne začalo zajímat, co asi vězí za tím nepřítomným výrazem tuctového obličejíku? Copak se tak může takové nátyční tanečnici honit hlavou? Opakuje si látku? Přemýšlí o tom, jak jsou práva žen krácena a jak je nechutné, že jsou brány jen jako sexuální objekt? A jací jsou čumící opilci ubožáci? Pro jistotu jsem tak nějak neobratně dělal, že se nekoukám, abych nebyl zařazen mezi ty ubožáky. Nakonec to slečnu zřejmě přestalo bavit nebo jí skončila pracovní doba, odešla do zákulisí a vrátila se ve sportovním oděvu. Kdo by to řekl do takové cvičenky, safra. Vzhledem k počtu požitých piv se myšlenka na poznání myšlenek dotyčné drala do popředí a nemohl jsem oslyšet volání zbytnělé zvědavosti. Otázka na co myslí tanečnice mi přišla ještě stěžejnější než poznání co dělají jeřábníci, kteroužtou otázkou jsem se dlouho zaobíral.

Rozhodl jsem se tedy pozvat dámu na sklenku u baru, kam jsem se nějak náhodně přesunul, abych z ní vypáčil ono tajemství. Jenže dotyčná odmítavě kroutila hlavou a tak jsem musel překotně vysvětlit, že se nejedná o další opilecký atak na její počestnost, ale že potřebuji něco osvětlit. Viditelně ji to uklidnilo a se zaujetím si vyslechla můj dotaz, alespoň myslím, že ten výraz měl být zaujetí. „Hele, nemyslim na nic,“ řekla bez dlouhých okolků. „Jako vůbec na nic?“ divil jsem se já. „Ne,“ dodala, „jako když jdeš běhat.“ Opáčil jsem, že běhat nechodím a že dle mého soudu ani nevypadám jako někdo, kdo podobné věci dělá a začal se smiřovat s chudým výsledkem terénního průzkumu. Také bych chtěl někdy nemyslet na nic, možná začnu běhat. Každopádně jsem byl přesvědčen, že té socializace bylo dost a že bych měl běžet domů. Uchopil jsem tedy svrchník, knihu a rozloučil se s umělkyní. „Co to máš?“ tázala se a ukazovala na knížku. Informoval jsem ji  o jaký titul se jedná, prý o něm nikdy neslyšela, vrtěla hlavou. Nastínil jsem jí tedy v rychlosti osobnost mého oblíbeného bosenského autora a nemohl si nevšimnout, že se na mne dívá se stejným zaujetím, jako když jsem se ptal, na co myslí. Protiklady se zkrátka přitahují, pomyslel jsem si a odešel do počínajícího svítání. S tím běháním to ještě zvážím.

Obzvláštní nablblost na mne prýští z takzvané zážitkové gastronomie. Zatímco pro nás rosolovité otroky chutí je zážitkem každé jídlo, pro manažerskou (j)elitu se připravuje něco zvláštního, speciálního, zážitkového. Ptal jsem se kamaráda, jehož firma se na své prezentaci produkcí zážitkové gastronomie holedbá, ale nedostalo se mi uspokojivé odpovědi. Co však chtít od kuchařů, na jejichž hlavy stále působí zpředu horko od sporáku a zezadu chlad obkladaček? To by pukl i křemen. Zážitková gastronomie může být, domnívám se, opravdu pestrá, od vypečeného bůčku z lidové jídelny Melíšek po osmichodové francouzské menu tvořené malými porcemi na velkých talířích, obzvlášť pokud naproti sedí Nikolina Pišek a mezi sousty vypráví židovské anekdoty a směje se vybělenými zoubky. Fascinuje mne však, jak lze s tímto falešným marketingovým plkem, prázdnou lanýžovou bublinou plnit nabídky pro zážitkuchtivé. Skoro to vypadá, že zážitky jsou opium lidstva.

Zkrátka bych nikdy nepořídil podobně přiboudlý zážitek sobě ani nikomu blízkému. Ovšem co dělat, když je zážitek věnován? No přece zažívat! Již jsem se zde několikrát zmínil, jak miluji ony nevázané a nezávazné akce pro obchodní partnery, stmelování kolektivu a další nepracovně pracovní veselí plné spontaneity a adrenalinu. Opakování (se) je samozřejmě muteří moudrosti, ale nač v tom dále šlapat. Jsem možná mourous a škarohlíd, avšak nemohu ze sebe setřást pochyby,  že je příjemnější představa nechat si amputovat levou nohu pod kolenem bez umrtvení, než s barevným šálem okolo krku plnit veselé úkoly,  překonávat lanovou dráhu a sám sebe. Když však přišla nabídka na prožití dne v zeleném, nestihl jsem včas zareagovat a byl horlivým nadřízeným přihlášen. Tedy nešlo o sázení stromků či pozorování hnízdišť volavky purpurové, byli jsme pozváni na den militantního typu. Ještě jsem ve zkratu uvažoval o tom, jestli nepředstírat nějakou nemoc, ale nakonec jsem svolil, už jenom kvůli čím dál vypjatější situaci v Kosovu je dobré se zocelit v práci s výzbrojí. A není zlé občas vyměnit kancelářskou rutinu za plnou polní.

Prvním zážitkem dne byla rozborka a sborka automatické zbraně. Uspěl jsem částečně a to jen v první části, konkrétně se mi podařilo vyjmout zásobník, ale neuspěl jsem v jeho navrácení a tak jsem opatrně položil samopal zpět na stůl a tvářil se, že jsem s ním nemanipuloval. Ostatně již se blížila další skupinka zažívantů a za sebou jsem jen slyšel dutý plechový úder zásobníku o asfalt. Asi nějací nešikové. Těšil jsem se na jízdu bévépé, nemá sice hvězdu, ale stroj to je. Na polofunkčním trenažéru jsme vyzkoušeli zařazení druhého a třetího rychlostního stupně a vyrazili na polygon. Nejsem velikým příznivcem obrněné techniky, ale ocenil jsem svezení hlučícím monstrem, prý jediným vozidlem na světě, které je chlazeno výfukovými plyny. Jen sovětští soudruzi mohli vymyslet pohodlnější přístup k řídítkům, kruhový otvor nebyl z nejširších a při vměstnání jsem musel mohutně vydechnout, vzpomněl jsem si přitom na japonskou lovkyni perel na tři. Ta samozřejmě využívala hlavně nádech. Bohužel jsem si hned nevzpomněl, jak se vřazuje prudkost, nakonec se ale pásy rozjely ornicí a jen bych možná ocenil jemnější spojku, snad byl ale problém ten, že pedál byl konstruován spíše pro vojenské baganče než pro vietnamskou plátěnku. A také mi zážitek malounko kazilo, že erární kukla tankistického typu vz. 60 seděla na mé hlavě vel. 60 s elegancí zmutované jarmulky.

Hlavně, že se nikomu nic nestalo. Nesporně lákavou nabídku zážitku na lanové dráze jsem oslyšel, leč nic jsem nenamítal proti svezení se v terénu s americkým humrem. Pan řidič byl čtverák a projel s námi všelijaká kaliště a strmá stoupání. Musím přiznat, že na to, jak je vozidlo zvenčí mocné, není uvnitř prostoru mnoho. Alespoň se nenastupuje otvorem ve střeše. Poté jsme přestoupili do mladšího z rodu humrů a vyrazili na nedalekou louku, kde nám bylo řízení svěřeno. Opálený pan instruktor mne upozornil na vůli v řízení a já se mu musel smát, zřejmě ještě nepilotoval tři desetiletí mladý hvězdolet. Ovšem jízda hvězdoletem je vždy zážitek, jízda obludným a krajně zhovadilým imperialistickým mastodontem byla sterilním, plastovým ničím. Navíc byl pan instruktor poněkud nervózní, aby se oteklý gazík neodřel od křoví a tak byla jízda podobně vzrušujícím zažitkem jako kroužení po parkovišti. Alespoň se mi podařilo pana Humra nahlodat a nakonec sám prohlásil, že je to auto úplně na hovno. Což jsem mu rád potvrdil. Jen mne škodolibě napadlo, jaké by to bylo, parkovat jej u nás v podzemní garáži a jak by se na to díval ten maličký pan golfista, který mi tuhle chtěl podsunout, že jsem mu odřel svými dveřmi jeho dveře.

Ani střelba z luku na gumové atrapy zvířátek nebyla bůhvíčím. Ačkoliv kdyby se mi bývalo do zvířátek podařilo trefit, jistě by mne tato kratochvíle bavila více. Pan kolega uspěl lépe, trefil srnku do achilovky, medvěda do hýždí a neštastnou sůvu do hlavy. Já jen jezevce do packy a vlka do podbřišku. Zato jsem zapracoval na ukázané mediteránské metodě držení a šípy střílel tak obratně, že se vracely zpět a nemusel jsem pro ně nikam chodit. Dobře, třeba nejsem nejzručnější, ale zase mám spoustu nesporných intelektuálních kvalit. A nenosím běžecké boty. A to přece není málo. Byl jsem rád, že k poslední disciplině již nedošlo, se střelnými zbraněmi není legrace. Došlo ale k večernímu neformálnímu posezení a zábavě v mobilním kasínu. Muž s motýlkem, který obsluhoval ruletu se sice divil, že chci všechny vyfasované žetony vsadit na jedno číslo a zvláštně reagoval na mé osočení, že se jedná o ďáblovu hru, ale žetonů mne zbavil a já se mohl nezávazně a spontánně věnovat kanapkám, malým řízkům a hlavně konzumaci kvašených nápojů a debatě o vědě, literatuře a umění. A to je vždy nezapomenutelný zážitek. Jen si člověk ne vždy ne vše pamatuje.

Nepříliš odpočatý jsem tedy vyrazil do zaměstnání, kde mne zastihla ona zpráva o množení lidstva. Jsem rád, že se sedmimiliardtý člověk narodil právě v zemi, nad kterou nikdy nezapadne slunce, jakkoli mi není úplně jasné, jak se došlo k tomu, že právě malý Slovan je tím sedmimiliardtým našincem. Ondyno jsem na tom internetu sledoval záznam besedy s jedním přísným otcem černohorským, kterého se znepokojený věřící ptal, jak se všichni na planetokouli vejdeme, až se mrtví dočkají a povstanou. Přísný leč spravedlivý otec s úsměvem odpověděl, že to nebude žádný problém, protože obyvatelé většiny nejlidnatejších států jdou rovnou do pekla, stejně jako prohnilý západ, zůstávají právě jen Rusové a Balkán a přilehlé okolí. Věřící to uklidnilo a mne také. Z množství lidu jsem tedy hrůzu neměl, jen mne poněkud zneklidňoval můj přínos coby jednoho kolečka ze sedmimiliardového soukolí.

Copak o to, již dávno jsem se smířil, že nebudu patřit k těm vyvoleným, kteří přišívají lidem cizí obličeje, ovládají bojový letoun či v podzimu života provádějí bunga bunga s marockými děvčaty. I nás maličké má náš Pán rád. Přesto jsem se následkem nevyspání, inverze a celkového útlumu necítil zcela. Jistě má spusta lidí opravdové problémy, metastázy, dluhy, ušní katar, ale košile bližší kabátu a kdo už by měl člověka politovat, když ne on sám. Ono také vyjít do temného rána a pozorovat svůj stín vykreslený ve světle pouliční lampy málokoho může motivovat k jeho překročení. A když jsem viděl ten svůj, tak jsem měl jednoznačný pocit, že něco tak velkého bych překračovat nechtěl. Pro toto optimistické období roku není také vůbec od věci se namotivovat k optimismu správným výběrem hudby do vozu. Já jsem sáhl po osvědčených hitech nesmrtelného a kultovního bandu, jehož většina členů zemřela na pohlavní choroby a následkem letité konzumace heroinu. Mimojiné před pár dny uplynulo  sedmnáct let  od smrti zpěváka a rozpadu skupiny.

Po dalších osmi hodinách ospalého dne jsem se odhodlal ke zpáteční cestě, jako správná fanynka zvolil k poslechu záznam jednoho z posledních koncertů onoho vokálně-instrumentálního souboru a vyrazil do šera. Nebožtík pan Milan smutně pěl a nebožka paní Magi neméně tklivě ovládala klávesy, atmosféra byla plná beznaděje, marnosti a nicoty. Weltschmerz. Dorazil jsem domů, vyndal z tašky síťového typu mléko a čtvrtku chleba, zatáhl žaluzie a oddal se chmurným myšlénkám, jak to má v podzimu být. Když už bylo toho zmaru moc, zkusil jsem zapnout televizor, ve kterém ale mluvil pan Pánek o tom, jak organizace, kterou založil, již desítky let pomáhá potřebným a v tu chvíli jsem pochopil, že je toho moc a kam podobné úvahy vedou. Jistě by bylo stylové milovaný německý vůz svrhnout do propasti a poté se na tramvajovém ostrůvku pomstít společnosti, ale to zde již bylo. Proto jsem se rozhodnul nadále nebýt patetický jako čtrnáctiletá školačka z Wuppertalu a hledět vpřed zvesela a vzpřímeně. Nakonec před těmi lety jsem také poslal stokorunu na pomoc trpícím Sarajevanům. A dobře víme, že není  důležité vyhrát, ale zúčastnit se.

Při poslední balkánské cestě jsem od jakési babizny stojící u cesty zakoupil kořen hořce, který se dle lidové léčitelky dává do lahve s alkoholem a následně má neskonale blahodárné oučinky. Doma jsem pár kořínků vhodil do lahve s destilátem a čekal co se bude dít. Během několika dnů dostala původně čirá tekutina svůdnou zlatohnědou barvu, bohužel také získala tak strašidelně hořkou chuť, že smaženice z podhřibu žlučového by ve srovnání působila jako sladký dezert. Předpokládám ale, že pokud je člověku opravdu ouvej, doušek tohoto elixíru nechá zapomenout na lecjakou bolístku. Podobně jsem pochodil s lidovým receptem na záchranu paprik. Patnáctikilový pytel se totiž nedal nekoupit a kdy začaly kapie pomalu uvadat, snažil jsem se je nevyhodit jako obvykle. Člověk proti zkáze. Nalezl jsem debatu jakýchsi balkánských uživatelek, které papriky nakládají do kyselého láku, zakoupil jsem tedy patentní sklenice, papriky povařil a v štiplavé octové atmosféře je vložil do lahví. Ani zde nebyla babska rada ideální, zhruba po třech týdnech obsah sklenic změnil barvu a konzistenci a z lahví začala vyvěrat páchnoucí tekutina. Nešťastné papriky nakonec skončily, kde jim bylo souzeno. Ve směsném. A přírodní lék jakbysmet.

Jenže ne vše lze vyhodit, s příchodem sezóny chladu došlo na ten dlouho očekávaný okamžik, kdy jsem mohl vytáhnout onen skvělý balkánský svetr z nebarvené pravé vlny. Během cesty k vozu jsem zjistil, že svetr kouše jak hejno piraní a velice rychle jsem jel odložil do prostorného zavazadelníku. Přeci jen mi bylo tak pěkného svetru líto a uposlechl jsem babskou radu, že prý se kousavost vlny vyřeší uložením na několik hodin na mrazák. Připadal jsem si jako blb, když jsem svetr vkládal mezi filé a mochovskou. A jako větší blb jsem si připadal, když jsem ho po několika dnech vytahoval. Nesnažil jsem se zvýšit účinnost prodloužením expozice, jednoduše jsem na oděv v mrazničce zapomněl. Lhal bych, kdybych řekl, že mrazící kůra neměla na svetr žádný vliv. Silné krevetové aroma totiž předtím neměl. Co se kousavosti týče, nevšiml jsem si žádného rozdílu. Tedy všiml, když jsem si pod něj vzal silnější triko s dlouhým rukávem, dalo se to vydržet. Bez větších problémů. Až do garáže.

Povzbuzen těmito nezdary jsem dospěl k rozhodnutí, že problém s vylitým lákem z kysaného zelí do koberce v prostorném zavazadelníku německé limuzíny budu řešit klasickou cestou. Avšak ani tuba prostředku pro ruční praní na děsném smradu nic nezměnila. Vůbec jsem měl za poslední měsíc skvělou sérii nehod s pokrmy, nápoji a hvězdoletem. Koberec jsem pral asi tři týdny, z čehož čekal většinu času na svůj osud na terase. Na hladké desce, která je normálně pod kobercem, pokud tento neleží na terase, vše velkolepě klouže, několikrát jsem vysypal nákup a zvláštní ocenění musím přiznat vysypanému čínskému pokrmu, který vypadl z polystyrenového obalu, který se vlivem klouzání otevřel a přetočil. Většina obsahu pak našla své místo v kapse s nářadím. Rýže, sada klíčů, kuře, náhradní žárovka, vepřová nožička, lano, tofu, pojistky, výhonky bambusového typu. V první chvíli, když jsem viděl tu spoušť, napadlo mne, že auto prodám. Nakonec jsem vše za desetikorunu věnoval vysavači na blízké pohoně. Série skončila vylitím velkého kolového nápoje z globalizačního bifé na světlý kobereček. Na takovou spoušť jsou ovšem babské rady krátké. A kdo by takovým přiboudlinám věřil! Mimochodem, netuší někdo, jak na ten zelný puch?

V papírové změti jsem nalezl složku dokumentů z onoho temného období, kdy jsem moudře usoudil, že je neobyčejně výhodné bydlet ve vlastní nemovitosti. Kdo by to jen řekl, že je tomu již pět let? Já určitě ne. Pamatuji si, jako kdyby to bylo včera, na první defekaci v novém bytě, která neskončila odjezdem exkrementu do Troje, nýbrž několikaměsíční anabází a komunikací s bodrými stavebníky. Na prahu nové pětiletky je možné uskutečnit jednu z mála změn, kterou dovoluje tenká smlouva s bankou, jež se odkazuje na tlusté podmínky všeobecného typu, které nikdo soudný nikdy nečetl. Dříve se tomu říkalo vytloukání klínu klínem, dnes pro to máme pěkné české slovo refinancování. Velmi výhodný úvěr lze splatit půjčkou z jiné banky, která je ještě výhodnější než předchozí. Vzhledem k tomu, že jsem neměl nejmenší důvod být se stávajícím ústavem a jeho grandiózní nabídkou spokojený, rozhodl jsem se, že bitvu vybojuji a prokážu svou finanční příčetnost před sebou a celým světem.

Zavolal jsem tedy do banky a zajímal se o schůzku s nějakým osobním úředníkem. Slečna na lince, která prý zaznamenává projevy mé vůle, mi medovým hlasem vysvětlila, že mezi takzvanými bankéři, tedy lidmi, kteří za úplatu lákají nové ovečky, a vymáhacím oddělením, které komunikuje s ovečkami majícími problém s úplatou svých závazků, není nikdo, kdo by se se mnou sešel. Když jsem zahrál na city a oznámil, že mne velmi mrzí, že někdo, komu jsem dal na úrocích více peněz, než jsem kdy věnoval ženě, která mi dala život, se se mnou nechce sejít, dostal jsem přeci jen číslo na jakéhosi bankéře. Namísto protřelého rybáře lidí se ozval na druhém konci bezdrátu dětský hlásek. Úplně jsem pana bankéře viděl, jak vystoupil z orezlé karosy s registrací ústeckého kraje, s optimistickým výrazem si přehodil přes rameno sportovní tašku a v nepadnoucím levném obleku, s vázankou vyzbrojenou nevzhledným uzlíkem manhatanského typu, který mu beztak uvázal nevlastní táta, vyrazil na výběrové řízení do finančního ústavu. Hoch mi alespoň poradil, že mám zkusit „komunikovat“ s hypotečním centrem „prostřednictvím“ emajlu. To jsem také udělal a opravdu jsem dostal záhy odpověď na své dotazy, která byla formulována tak rafinovaně, že jsem pojal podezření, že odpovídající není člověk.

Obzvlášť mne potěšilo, že slovo banka píše s velkým B. Na dotaz, jestli a kde je možné se sejít, jsem se dozvěděl, že Banka mi vše pošle poštou a na další dotaz ohledně změn smlouvy mi bylo oním odpovídačem odpovězeno, že takové změny Banka neumožňuje. Roztrpčen jsem se nad sklenicí kvašeného nápoje svěřil příteli, který zajásal, protože nejlepší kamarádka jeho manželky je bankovní poradkyní, která se vyzná a poradí. S nehranou nechutí jsem se s nejlepší kamarádkou sešel a vydržel se několik minut přemáhat a sledovat proti sobě klesající a stoupající barevné grafy úroků, výnosů, sazeb a dalších nesmyslů. Poté jsem nejlepší kamarádku požádal, aby si nechala své grafy a sdělila mi nějakou jednoduchou formou výši splátky a krvavého úroku. Protože jsem byl pevně rozhodnut nenechat se oholit více než je nezbytně nutné, absolvoval jsem seancí nad grafy, které znamenají svět, více. Čím více jsem jich viděl, tím více jsem si začal vážit autistického emailového robota, který se nesnaží nic nabízet. Nakonec mi zavolal starý známý osobní bankéř, sešli jsme se a dostal jsem zcela grafuprostou nabídku, která se neodmítá. Teď si uvědomuji, že jsem napáchal v příběhu pěkný zmatek. Existuje totiž banka, do které mi již mnoho let chodí žold a má pěkné modré stránky, ovšem je to jiný ústav než Banka, jejíž hypotéka čouhá z mého komína.

Počkal jsem ještě na nabídku Banky, která v předem avizovaném termínu oznámila novou výši úroku, která byla opravdu vysoká. Napsal jsem tedy autistovi, že je to jasný pokyn k odchodu od Banky k jiné bance, na což mi nedokázal odpovědět. Týden po podpisu smlouvy mi však zavolala pozorná dáma z oné Banky, která se mi svěřila, že se k ní dostal můj nesouhlasný dopis komentující výši úrokové sazby a zároveň se zajímala, co se mi na té sazbě nelíbí. Přišlo mi to stejně příčetné, jako kdyby se mne zeptala co se mi nelíbí na rakovině varlat. Když madam pochopila, že jsem se rozhodl opravdu odejít, nabídla mi ještě lepší podmínky než banka (neplést s Bankou). Jen s tím nepatrnou komplikací, že bych si prý musel zřídit jakýsi účet zlatého typu, za který se měsíčně platí pět stokorun. Jsem sice špatný matematikus, ale přesto nebylo těžké si spočítat, že rozdíl mezi nabídnutou slevou a zlatým poplatkem činí za rok několik tisíc korun, samozřejmě ve prospěch Banky. Bylo to těžké rozhodování, ale nakonec jsem tuto výhodnou nabídku oslyšel. Následoval úřední den, kolky, výpisy, zápisy, úpisy a další nepříjemnosti, ale zvládl jsem je bez zavrávorání a se slastným pocitem, jak jsem prokázal svou finanční příčetnost.

Posledním symbolickým úkolem bylo zrušení účtu v Bance. Dorazil jsem na pobočku, kde mne velice překvapila slečna úřednice, která pravou rukou ovládala myš a levou podepisovala dokumenty čínským perem. Dokážu ocenit originalitu. Přesto jsem trval na svém a požadoval zrušení konta a vyplacení naspořených peněz. Po několika marných pokusech, po kterých bylo jasné, že si na podpisový vzor nevzpomenu, se slečna smilovala a mých šedesát sedm korun mi vydala. Na oslavu jsem si za uspořenou sumu ve vedlejších lahůdkách zakoupil tři chlebíčky a vydal se s nimi vstříc jistotám a prosperitě. Jen doufám, že se koti nedozvědí o tom novém výhodném životním pojištění, které jsem si nechal při této akci tisíciletí vnutit.