Pokud je zábava v plném proudu a všichni ostatní se snaží ze zoufalství spáchat sebevraždu samovznícením, protože další historku o tom, který člen partičky co vypečeného řekl nebo udělal, už věru nelze zvládnout, ukáže se, že může být ještě hůř. I ve vlaku typu écé lze totiž vytáhnout sladké dřevo a pro pobavení celého vozu hrábnout do strun. Doufal, jsem, že již nikdy neuslyším nápěvek o Frenky Dlouhánovi. Marně. Tito skupinoví teroristé však nejsou jedinými nositeli zla, máme tu ještě matky s frocky, neméně otravní jsou starší manželé, ale svou práci odvedou i jedinci. Snad jen mladé dívky jsou příjemné alespoň na pohled.

Ikdyž třeba ta slovenská soudružka s rovnátky, co seděla naposledy vedle mne z Brna až do Blavy, byla sice půvabná, ale více povahových vlastností asi neměla. Jakkoli roztomile  špulila drátky v nechápavém úsměvu, když jsem se pokusil o konverzaci a asi si dokáže představit všelijaké čuňárny, které by se s podobnou slečnou daly provádět, venkoncem by asi bylo lepší, kdyby nikam nejela a na uvolněné místo jsem si mohl položit tlumok.  Hodně radosti také člověk zažije s mladými cestovateli z prohnilého západu. Obzvlášť francouzští a italští soudruzi jsou mistry v obtěžování ostatních. Nikdo jiný nedokáže s pomocí dvou batohů a žebříku zatarasit oddíl s šesti lůžky tak, aby se do něj více nikdo nevešel. A ani nepoznají, co po nich chce srbský mentalać, který se chudák snaží na umakartovou stěnu vagónu vykroužit prstem znak eura.

Po mne jako starém příteli nich nechce a s kolozubým úsměvem si se mnou podává ruku. Rozhodl jsem se, že po příjezdu na bělehradskou hlavní stanici věnuji uspořené euro nešťastnému voziči čemodanů, jenž vždy se svým vozíkem postává na perónu a čeká na zákazníky, kteří si však již dávno koupili kufr s kolečky. Tentokrát na  refýži nikdo nečekal a tak jsem pojal podezření, že nešťastného zřízence globalizace zahubila, ale naštěstí jsem jej zahlédl u úschovny, kde se snažil rukama obalenýma kolomazí opravit poškozený podvozek svého výrobního prostředku.

Ani při cestě zpět nebyl ve správný čas na správném místě a tak jsem vak plný kontrabandu musel do kušetu odvláčet sám. Pobavilo mne, že pár minut před odjezdem přišel starý známý mladík, kterému vždy chybí několik euro na jízdenku, přičemž pokaždé mění legendu a jede někam jinam. Ikdyž je dost dobře možné, že za ty roky strávené na nádraží, kdy mu nikdo nepomohl, již  původní cíl cesty zapomněl. Rozhodl jsem se mu pomoci dobrou radou, ale tentokrát si mne snad opravdu zapamatoval, protože po kratším pohledu strnulého typu se otočil a spěšně opustil kompozici.

To bohužel neudělal obtloustlý pán z Černé Hory, který již v oddělení jako správný patriot popíjel Nikšičko. Po chvíli se ve dveřích objevila hlava ne zcela přírodní blondýny, kterou začal Montenegr přesvědčovat o tom, že se jistě jedná o omyl a že není možné, aby byli muži a ženy pohromadě. Vzrušeně protestoval, že on se ženou pohromadě být nechce a já neměl nic proti tomu, aby se mu přání splnilo. Jak tomu bývá, osud vše zařídí jinak než třeba a přivolaný konduktér odvedl do vedlejšího kušetu namísto otylého Balkánce štíhlou plavovlásku. Muž se začal radovat a vyjadřovat veliké potěšení, že spolu budeme sami a že se může svobodně svléknout. Z četby vím, že podobní pánové bývají obvykle buseranti a tak jsem byl ostažitý, naštěstí piva z Nikšiče udělala své a za chvíli se začalo ozývat pravidelné chrápání.

Po předchozím neúspěchu jsem se rozhodl, že tentokrát převezu přes hranici střeženou maďarskými bašibozuky vše. Nebojácně jsem nakoupil trojnásobek povoleného počtu cigaret a s rafinovaností starého Kiliána schoval všech šest krabiček mezi použité prádlo. Na hranici přišla uherská policistka, vzezření i hlasu hrubého, která se i přes rozměry kytovce nasoukala do kupé a začala razítkovat cestovní dokumenty. Zatajil jsem dech, protože kdyby keporkak vybral mou skrýš, těžko bych proti jeho objemu něco zmohl. Naštěstí však neplnila svěřené úkoly řádně a tudíž se podařilo tabák propašovat. Kupodivu přijel poloorientální poloexpres na ohavné nádraží Keléti včas a nebyl tak problém se usadit do přistaveného écé, kterému se podařilo nabrat zpoždění hned při odjezdu.

Zajímavé je, že nejhezčí holky z Prahy vždy jezdí do stanice Nové Zámky, ale ještě nikdy tam žádná krasavice nepřistoupila. Ba právě naopak, vždy přistoupí nějaká krystalická sůl země. Tentokrát to byla mladá rodinka se synkem se zaječím pyskem. Kvalita genetického materiálu byla vidět již na rodičích a potomek nepadl daleko od stromu. Jakmile se vlak rozjel, začal otec rodu s prasečíma očkama peskovat matku, aby „to“ vytáhla. A dobrá žena začala z příruční kabely vykládat na stůl pecen chleba, mocný kus slaniny, klobásy, salám a papriky polního typu, o kterých se poté její druh vyjádřil, že pálí jako sviňa. „Kurňa, zapomněli sme hořčicu,“ rozčiloval se gurmán. Vzhledem k tomu, že jsem od předchozího dne, kdy jsem si pokazil zažívání podivnou místní pochoutkou, nic nejedl, začal jsem mužikovi závidět jeho variaci uzenin.

Jako Deus ex machina se objevil vrchní z jídelního vozu a začal rozdávat letáčky s lákavou nabídkou. Domníval jsem se, že jídelní vůz českého typu je s přehledem nejdražším na evropských kolejích, ale maďarští soudruzi se nenechali zahanbit. Gulášová polévka za dvě stokoruny, guláš, segedínský guláš a  kuřecí paprikáš za tři stovky. „Guláš za tři sta? Za to bych navařil pro celů dědinů,“ komentoval ceny muž s prasečími očky. „No ne?“ všiml si mého pohledu. Přikývl jsem souhlasně hlavou a přemýšlel, kolik lidí si dá pomidory s „mozzerellou“ za dvě sta. Mužík dále konzumoval donesenou přesnídávku a zásoboval své okolí moudry velikými, občas obohacenými myšlenkou jeho ženy, která byla taktéž mozkový trust. Nakonec jsem další slovní projev párku s pyskáčkem nevydržel a požádal je o pohlídání zavazadla, abych si mohl nerušeně vychutnat předražený perkelt. Na cestě do restaurantu kolejového typu mne doprovázel jen němý údiv a pohled prasečích oček plných třídní nenávisti.

Ale stejně by mě zajímalo, co všechny ty krasavice v těch Nových Zámcích dělají.

Jediné, co bych srbským soudruhům vyčetl, je příliš dobré jídlo a příliš pěkných děvčat. Ovšem i zde existují výjimky pravidlo nepochybně potvrzující. Například telecí hlava s dršťkami je pokrm, který bych zařadil do kategorie cestovatelská zajímavost. Uznávám, že vyjídat mozeček z  čerstvě zabitého makaka je nepochybně větší zvěrstvo, ale i tato lahůdka s aroma pavilonu malých šelem a chutí všelijakou není pro každého. Ale nechci být za slečinku, vše jsem dojedl, aby se domorodci neurazili, jakkoli se tvářili poněkud překvapeně, když jsem během oběda byl nucen navštívit místnost onu a na několik delších okamžiků se tam zdržet.

Krom důkladné inspekce jehněčího a dalších šmakulád, kterou jsem samozřejmě nepodcenil, jsem navštívil i všelijaké zajímavá místa, abych se přesvědčil, jak se žije lidem. Kupříkladu klášter Šišatovac, který se nachází ve Sremu, jistě nejodpudivější části Srbska, vlastně společně s celou Vojvodinou, jakkoli unávám, že kupříkladu milovníci rovných plání a kukuřice mohou mít jiný názor. V obnovovaném klášteře, který na počátku druhé světové války poničili chorvatští ustašovci, kteří byli na konci války vyhnáni partyzány titovského typu, kteří dílo zkázy dokonali, se nachází i „odejitý kosovský biskup“ Artemije,  s několika mnichy, kteří odešli spolu s ním.

Vladyka byl v dobré náladě a slíbil mi dokonce, že mi v nově budovaném konaku připraví mnišskou celu. Jakkoli byly postní pokrmy servírované mnichy výrazně chutnější než výše zmíněná dršťková hlava, přeci jen si ještě delší pobyt rozmyslím. Zážitkem zcela jiného rozměru byl lov na křepelky na pešterské náhorní plošině. Odmítl jsem zabíjet drobounké ptáčky a tak jsem se alespoň zúčastnil následné družby v místním loveckém domě, kde se ukázalo, že lovci různých národů i vyznání za přispění alkoholických nápoju nakonec bratři v zelené kamizole jsou. Ukázalo se také, jak svobodnou zemí Srbsko je, to když jeden z českých lovců naplnil broky tělíčko jakéhosi ptáčka, jehož jméno jsem samozřejmě zapomněl, jenž je v unijním prostoru přísně chráněn. Srbští kolegové se smáli a tvrdili, že jej střílí běžně.

Vzhledem k tomu, že více než vstupu do unie se srbští soudruzi bojí snad jen průvanu, navíc nejsou k přistupování nikým přemlouvání, může se za pár let stát, že do Srbistánu budeme cestovat podobně jako onen pošetilec v nejmenovamém filmu do země krále Miroslava. Ne však zpívat, ale zabít ptáčka, vykouřit si důstojně cigaretu, nacpat se tučným jídlem připraveným na dřevěném uhlí nebo koupit žárovku. Naopak pomalu začíná ztrácet smysl cesta na dechovkový festival v Guče, ne že by se jubilejní 50. ročník nějak zásadně nepovedl, ale stále větší množství cizinců a plíživá komercionalizace ubírají události někdejší kouzlo.

Po dlouhé době jsem také viděl Sarajevo a samozřejmě společně s přízní odešel na vyhlášené „ćevapi“.  Sarajevský „ćevap“ je legenda, o které se českému otylému příbuznému ani nezdá, legenda podávaná důsledně pouze s cibulí, jakkoli na vyžádání lze dostat hořčici či kečup, ovšem o to žádají jen pošetilí turisté. V centru je několik vyhlášených provozoven, kde se připravují ty nejlepší čevabčiči. Jakkoli se může zdát, že válečky z mletého masa jsou všude stejné, o tom, kde jsou opravdu nejlepší, se vedou nikdy nekončící spory. Údajně jsou nejlepší u Želja, což odmítají ti, kteří si myslí, že lepší jsou v ćevabdžinici Mrkva, čemuž se usmívají ti, kteří vědí, že nejlepší dělá Hodžić. Nakonec jsme na přání tety pojedli v podniku Željo 2, kde všem chutnalo, jen cestou zpět strýc prohlásil, že v Mrkvi jsou „ćevapi“ stejně lepší.

Před odjezdem jsem ještě trochu pozevloval v Bělehradu, je veskrze příjemné v horkém dni koukat na Sávu a kouřit u toho Drinu. Jen mi při pohledu na mladé obyvatelky hlavního města, které rády nosí miniaturní trenýrky, z nichž vykukují opálené hýždě, popírající milosrdnou lež ženských časopisů, že celulitida je běžná, nebylo jasné, jak v tomto oděvu chodí do kostela. Ale pak mi došlo, že byla sobota a do kostela se chodí v neděli.

V úvodním sestřihu se dozvíme, jak divoká byla léta devadesátá, pak nám zavraždí podnikatele a jeho tmavého ochránce, odsoudí Kajínka a další dvě hodiny se pronudíme k tomu, že tokající odsouzený a jeho advokátka společně říkají, že to není konec. Naštěstí ale je. Krom poměrně strnulého děje, kdy je sice rozkryto jakési spiknutí a nastaveno zrcadlo „systému“, přispívají k utrpení i herecké výkony, kde bych obzvlášť vyzvedl paní Bendovou, která je věru herečka od pánaboha. Ani ostatním se nedaří lépe, navíc jim nemálo ublížily tradične ne zcela povedené postsynchrony. Alespoň ale odvádí pozornost od nemilosrdně pitomých dialogů.

Proč pan kaskadér režisér obsadil zahraniční herce netuším, ale neměl to dělat, protože ukrutně špatný dabing z nich udělal postavy z jiného světa. Obzvlášť na hlas pana Kajínka je třeba si zvykat, naštěstí ale moc nemluví. Občas přece, takže se nakonec ukáže, že je vlastně sympaťák a pod hrubou slupkou se skrývá jemné jádro. Taková kombinace Hannibala Lectera a hlavního hrdiny z knihy Rosamundy Pilcherové. Nelogických, nepovedených a úsměvných momentů je ve filmu dost. Marně si však vzpomínám na ty pěkné. Snad jen, že v několika scénách se ukáže Mercedes Benz W126. Jakkoli s tygřími potahy a romskými spolujezdci.

Zkrátka filmu by nepomohla ani nahá Sandra Nováková, snad jedině prodloužení o další hodinu a zakomponování scén se sborovými zpěvy. Největším utrpením však je ponurá představa, že film vydělá dost bankovek, aby se pan Jákl pustil do dalšího opusu, nedejbože Kajínka II. Kdyby ovšem někdo dokázal napsat scénář, který má alespoň nějaký děj, přidalo se více nadsázky a ubraly se scény, které v českém prostředí vypadají totálně směšně, jako když zásahové jednotky „Bravo a Charlie“ Policie České republiky při obsazování okolí zločincova úkrytu na Jižáku používá výpočetní techniku s trojrozměrným modelem paneláku, proč se za každou cenu akční podívané bránit. Jakkoli osobně dám samozřejmě přednost pěkné knize, přírodovědnému dokumentu nebo filmovému klubu na ČT2.

Restaurace v nákupním centru byla odvážně vybavena hned dvěma pásy, z nichž jeden byl mimo provoz. Naštěstí se pro všech šest přítomných  hostů jevila kapacita zbylého jako dostatečná. Čtyři stokoruny za neomezenou konzumaci byly znamením, že buď jsou majitelé ekonomičtí kamikaze nebo bude nabídka pestrá jako v obchodním domě GUM. A byla. V dopravníku kroužily talířky, dole  se studenými pokrmy a v patře s teplými. Kromě sushi prý v nabídce byly i další ásijské šmakulády. Sáhl jsem po první rolce, byla skromnější, ale viděl jsem i horší věci. Talířky kroužily okolo stolu a nešlo si nevšimnout, že škála pokrmů je notně uvozhřená. V teplém patře dokola objížděly mističky se zatuhlou omáčkou nevábného vzezření, cosi, co nejvíce připomínalo rizoto ze školní jídelny, nudle v úpravě „vše za 59″ a další pokroutky. Naštěstí jsem si nevšiml kokosové rašple.

V přízemí občas projela nějaká ta studená rýže, mezi tím spousta podivných amarounů a oschlého vovoce. Obzvlášť líto mi bylo jedné blumy, která byla jasným outsiderem podniku a nešťastně kroužila okolo stolů. Jedinou rybou, která se do nabídky dostala byl losos. Jediným opravdu chutným pokrmem byly malilinkaté chobotničky na špejličce a plátky hovězu v tuhnoucí hnědé omáčce, ostatní bylo poněkud vzdáleno od průměru směrem dolů. Tuhý špíz z kuřete s mističkou zaschlé omáčky, překvapení šéfkuchaře v alobalu, ze kterého se vyklubalo cosi rozvařeného a nedobrého, jakýsi pišingr, který připomínal chutné polské zákusky lidlového typu. Ani bonzaje krevet nevypadaly čerstvě, ale možná se na nich jen podepsala únava z dlouhého kroužení po podniku. Do toho všeho kolem obíhala nešťastná ryngle.

Skutečný hřeb večera však přijel ke konci, japonští (nebo spíše korejští) soudruzi zřejmě vycházeli z oblíbeného pořadu, ve kterém nahrazuje suroviny svýma velkýma rukama, tedy tou suchou i tou mokrou, seřizovač lyží a příležitostný kuchař Jirka Babica. „Když nemáš tuňáka, dej tam turisťák,“ jako bych ho slyšel. Je ale třeba se ásijských Babiců zastat, nebyl to turistický salám, ale jakási imitace nebo možná vysočina. Jakpak se asi této dobrotě říká? Vysočinigiri? Škoda je, že nebyla k dispozici hořčice. To byla od provozovatelů dvoupásové jídelny pořádná podpásovka.

Dlouho jsem se osměloval k vyzkoušení produktu. Ostatně je proč se bát, ukrajinští soudruzi jsou známí tím, že si chtějí vzít větší sousto než unesou. A to nemluvím jen o nepovedeném experimentu v černobylské elektrárně jaderného typu. Exploze chutí instantní šmakulády jistě neudělá takovou paseku jako exploze reaktoru RBMK, přesto jsem byl opatrný. Nakonec jsem ale v líném nedělním odpoledni neodolal a balíček otevřel. Chodemmimo musím uznat, že jedna z příjemných věcí na křesťanství  je svěcení neděle. Zrovinka včera jsem po návštěvě kostelíku zhlédl část snímku Ikona, což byla kapitální békovina, alespoň název však byl tématický, abych poté vyrazil na koncert duchovní hudby v podání velice půvabných dam z Kotoru, tedy ve sboru byli i pánové, ale na ty jsem pohlížel s poněkud menším zalíbením.

Jak dokazuje snímek, v plastové mističce je krom praktické vidličky průhledný sáček s imitací bramborové kaše a zcela neprůhledný pytlík s imitací masa. Nejvíc drůběží je na něm bohužel obal. Už jeho rozměr naznačil, že filet z kura nebude jako na obalu a také nebyl. Nuzný obsah lze nejvíce přirovnat ke kapsičkám pro koty. Pro ty, kteří nechovají a ani nejsou chováni koty, musím prozradit, že tzv. kapsička je plastový sáček naplněný mazlavou šlichtou, jež někdy obsahuje i kousky masa. Proč se tomu říká kapsička a ne třeba pytlík mi není známo.

Chuť erzac kura byla chuti drůbeže vzdálena notně, rozkládala se  zhruba někde  mezi gumou a petrolejem. Záhy po polknutí prvního kousku jsem začal být rád, že obsah sáčku není větší. Při třetím zaboření plastové vidličky do tuhnoucí kvazikaše jsem usoudil, že podobná špatnost není hodna dospělého očkovaného bělocha a za stáleho míchání toutéž vidličkou jsem poslal celý zbytek pokrmu do Troje. Pro jedince se silným žaludkem ještě nabízím detail výsledného pokrmu.

Náhodou jsem narazil na informaci, že před polednem bude v rokycanském kostele sloužit liturgii metropolita Kryštof, což mne zaujalo už jen proto, že jsem nevěděl, kde a co  jsou Rokycany. Po vložení do gůglu jsem zjistil, že toto město leží necelých osmdesát kilometrů od matičky a tak jsem sedl do hvězdoletu a vyrazil. S využitím místního jazyka jsem chvíli před začátkem služby nalezl kostel, ve kterém již bylo plno lidu. Mezi nimi byl také první romský pravoslavný kněz, který nejenže neodnesl nic z vybavení kostela do sběrných sutovin, ale naopak se zasloužil o jeho obnovu. Premiéra české služby byla více než interesantní, stejně jako následná družba a hostina v přilehlé zahradě. Obvláště ukrajinské holubce  byly chutné velice velmi.

Po příjemném zážitku a za doprovodu zpěvu dečanských mnichů jsem vyrazil zpět ku Praze, vzhledem k dostatku času a příjemnému povětří jsem u Berouna odbočil na Karlův Týn, abych si prohlédl mocný hrad, jak se to při nedělním výletu dělává. V serpentýnách jsem ocenil přítomnost velocipédistů, kterým zřejmě přišlo, že na vozovce překážejí nedostatečně a proto často jezdili dva až tři vedle sebe, riskujíce tak hvězdu mezi hýžděmi. Jedna ze zatáček končila nad obcí Srbsko, takže jsem se svému krédu o uvozhřenosti cestování mimo balkánský prostor nezpronevěřil. Na hrad už jsem ani nezamířil, vzhledem k rojícím se turistům a všem těm homosexuálním rejdům, které se, jak známo,  za hradbami odehrávají.

I tak byl ale výlet pozitivní více než testy Farrokha Bulsara a musím uznat, že i v Čechistánu lze za jediný den vidět a zažít více než za několik měsícu válení se za zataženými žaluziemi. Jen nevím, jak si vysvětlit chování hitleroidního kota, který večer během předčítání z mouder svatých otců předváděl zástavu životních funkcí.

Tvůrci ukázali na svou dobu nebývalou míru odvahy a ústřední postavu nechali dokonce dvakrát souložit. Mezi spolužáky základní školy Julia Fučíka se o tom vyprávěly legendy, ostatně v těchto ponurých dobách nebylo pro nás chlapce z periferie mnoho příležitostí k sledování obnažených žen. Pravda, občas vypadlo nějaké to ňadro v pondělní inscenaci z bratislavského studia a kdo měl silný žaludek, mohl nalézt odhalené prsy i v takových obskurnostech, jako byla hudební komedie Poslední leč Alfonse Karáska, jejíž sledování bych doporučil jako kázeňský trest pro obzvlášť zavrženíhodné zločince. Ale film Malá Věra nabízel víc a proto bylo otázkou cti se na projekci dostat, kterážto myšlenka ovšem byla neslučitelná s posláním přísných uvadeček v silonových šatech, které svým tělem a přísným pohledem bránily vstup do kinoteatru.

Otec jednoho ze spolužáku byl naštěstí promítačem a tudíž se nám poštěstilo dílo nabité erotikou zhlédnout pod záminkou, že neseme znavené hlavě rodiny přesnídávku. Děj jsem si po letech příliš nepamatoval a také tělesné proporce mladé herečky zůstaly v zapomnění, proto jsem uvítal, že Malá Věra obohatila nabídku laciných DVD. Z dnešního pohledu se již nejedná opus nabitý erotikou, více nahoty je asi i v nekonečných seriálech, ani o burcující sociální drama, ale spíše o mírnou kritiku poměrů v mezích zákona, ovšem i tak má snímek jakousi vypovídací hodnotu. Dorostenka Věra žije v ne zcela uspořádaných poměrech, její maloměštší rodiče jí nerozumějí a konflikty s upracovanou jednodušší matkou i opileckým otcem jsou na denním pořádku. Stačí tedy málo, aby se Věra chytla špatné party a skončila v náruči hocha Sergeje, který rozhodně není tím správným chlapcem, se kterým by mohla mít vztah v duchu morálky sovětského typu.

A máme tu i trochu toho nastavování zrcadla perestrojkové společnosti, nějakou tu problémovou mládež, rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví a naštěstí i něco plnočelné nahoty, abych si vzpomněli na časy, kdy si dívky cudně při opalování zakrývaly ňadra. Také samozřejmě vidíme, jak byl jejich život prázdný, když neměly internet, nemohly být na facebooku, vystavovat fotografie svých idolů na blogu a nebylo možné trávit spoustu času vybíráním odličovací kosmetiky. Malá Věra byl zkrátka nadčasový snímek pouze do roku 1989.

Nakonec ani opačné rozhodnutí by žádnou změnu nepřineslo, proces, který Arnauti spolu se západem před lety zahájili, je již příliš daleko. Pokud nějaký soud přinese spravedlnost pro srbský národ na Kosovu a Metohii, nebude to podle všeho soud pozemský. Přesto bude zajímavé sledovat  vývoj v následujících letech. Prištinským narostlo sebevědomí a rétorika vůči Bělehradu se stává více a více arogantní. Od původně napřažené ruky, kterou v Srbsku težko mohl někdo přijmout, přešli k udílení rad, co by Bělehrad dělat měl a bude muset. Určitě se ale bude muset něco stát se severem Kosova, který je osídleno pouze Srby a který se vlivu Prištiny logicky brání. Také bude zajímavé počkat si, jestli perverze západu dojde tak daleko, aby skutečně podmiňoval vstup Srbska do EU přiznáním Kosova.

Zatím to vypadá na velké vítězství šiptarů. Povedlo se i ze stokrát opakované lži vyrobit pravdu. Oficiální verze citovaná i našimi médii říká, že k problémům v Kosovu došlo na konci osmdesátých let minulého století, kdy zlí Srbové vzali Albáncům autonomii, na což lid albánský zareagoval vzpourou, na kterou zlí Srbové zareagovali násilím, pročež byli za trest humanitárně vybombardování. Turistický průvodce, který lze koupit i u nás, dokonce tvrdí, že Srbové předali Kosovo Albáncům pro prohrané bitvě v roce 1389 a ve dvacátém století si své rozhodnutí rozmysleli a rozhodli si provincii vzít zpět silou. Balkánské dějiny nikdy nebyly jednoduché na pochopení, nicméně autory podobných zkratech nelze podezřívat z naivní nevědomosti. Jisté je, že srbské menšině se v Kosovu nežije dobře minimálně desítky let a na tomto statusu se v dohlednu  k lepšímu jen těžko něco změní.

Krom každodenních drobných šikan pozůstalých Nealbánců a trvalé snahy o smazání srbských stop z povrchu kosovskometohijského (viz třeba unikátní expozice Muzea historie Kosova) je asi největší zvráceností to, že vedení státu je rekrutováno z řad polních velitelů tzv. UČK, tedy osob, které by spíše než ve vládě měly sedět v káznici. Také jimi proklamovaný záměr o vytvoření multietnické společnosti je pouhým výsměchem. Podobné snahy jsou nejvíce viditelné v podobě cedulí okolo renovovaných pravoslavných chrámů, které albánští teroristé zničili v letech 1999 – 2004, jež návštěvníky informují o tom, že se jedná o „společné evropské  kulturní dědictví“. Faktem je, že ukázek albánské kultury v Kosovu a Metohii mnoho není, snad s výjimkou bizarních pomníků již nežijícím hrdinům z údajné osvobozenecké armády, která osvobozování prováděla cestou vraždění či vyhánění nealbánského obyvatelstva, ničením jejich domovů a objektů Srbské pravoslavné církve.

Při vší úctě a vědomí, že všichni lidé jsou si rovni, pro mne dosud není pochopitelné, že Evropa se rozhodla podpořit pronárod, jehož příslušníci jsou schopni toliko čumění s otevřenou hubou, pálení odpadků a organizovaného zločinění. Možná se to zdá jako paušalizace poněkud příkřejšího typu, ale při návštěvě Kosmetu to nelze nevidět, po kilometrech po silnicích okolo kterých stále hoří odpadky, po průjezdu osadami, kde všichni obyvatelé stojí, sedí či leží podél cest a čumí, je vstup do rajské zahrady v některém z klášterů neuvěřitelným kontrastem.  Paradoxní je i to, že do většiny chrámů a klášterů lze vstoupit až po prokázání totožnosti, do některých to nelze vůbec a samotné zdržování se v jejich blízkosti je bráno jako výzva k perlustrování. Jedním z paradoxů je i to, že církevní památky, které dosud hlídali vojáci mezinárodních sil KFOR, se pomalu předávají pod patronát kosovské (=albánské) policie. Přitom třeba přítomnost italských vojáků u kláštera Visoki Dečani je více než symbolická, museli klášter hlídat i za druhé světové války, kdy si albánští fašisté počínali podobně jako jejich dnešní demokratičtí potomci. Ironií osudu je naopak přítomnost tureckých KFOR u kláštera Svatých archandělů, právě zde Turci v sedmnáctém století rozebrali jeden z největších chrámu na Balkáně a z jeho kamenů postavili známou Sinan-pašovu mešitu v nedalekém Prizrenu.

Jak jsem ale slyšel od jednoho z důstojníků české armády, který je nasazen v silách KFOR, situace je prý mírná a vše se pomalu zlepšuje a ani Srbové už prý nemají sílu  a prostředky protestovat. To je ale velký omyl, jakkoli nelze očekávat, že by kosovskometohijským Srbům někdo zásadně pomohl zmenšit jejich utrpení, včetně srbského státu i pravoslavné církve, která pod vlivem západu odvolala raško-prizrenského vladiku Artemia, nelze očekávat, že by se vzdali a s nadvládou prištinských úřadů smířili.  Chápu, že je pro člověka, který nezná dějiny regionu, jen těžko pochopitelné, proč Srbům na Kosovu tolik záleží, proč jej považují za kolébku své kultury a proč s tímto územím spojují bytí svého národa. Ovšem i při ignorování této skutečnosti se domnívám, že pokud si chtěly Spojené státy vytvořit vazalský stát a utápět v něm špinavé dolary, nemuselo to být právě v Evropě. Nakonec Kosovo není tak daleko, z Prahy do Prištiny je to jen o něco málo více než 1200 kilometrů.

Kdyby to někoho z laskavých čtenářů náhodou zajímalo, tak se pokusím doporučit pro horké dny strávené v špatně větraných kancelářích nějaké snímky na jůtůbů, které ukazují údajný nejmladší stát Evropy v poněkud jiném světle než je líčen v našich médiích.

Uloupené Kosovo – i přes určitou jednostrannost a místy emotivně zabarvený komentář jsou informace v dokumentu zajímavé a ta trocha emocí je v porovnání s obvyklou proalbánskou propagandou ničím.

Kosovo – Can you imagine? – zajímavý kanadský dokument pro ty, kteří ovládají jazyk angloamerických banditů a vzdušných teroristů.

Kosovo song – při pohledu na tito hoši moc důvěru v KFOR nelze mít:-)

A jedna pěkná ukázka albánské památkové péče závěrem, freska ze čtrnáctého století na levém snímku po renovaci v polovině dvacátého století a vpravo po odborném restaurátorském zásahu dýmem ze zapálených pneumatik na počátku století dvacátého prvního.