V líném všedním dopoledni jsem navštívil po letech Holešovickou tržnici, kde se v hale XXII  nachází zeleninový trh. Pravda v sezóně námrazy a padajícího sněhu ze střech nebyla nabídka kdovíjaká, ale přesto se něco našlo. V doporučeném stánku hned vpravo měli opravdový paličatý česnek, který se oproti čínské imitaci odlišuje hlavně tím, že chutná a voní  jako česnek. Nedotýkají se mne všechny ty Tibety, lidská práva, blokování stránek (ačkoliv na tom něco bude, protože jsem nezaznamenal jediný přístup na tuto stránku z Číny) či popravy britských prosťáčků, ale  čínský česnek bez chuti a zápasu je svinstvo.

Opodál prodával jakýsi zemědělec skutečné brambory, které sice nebyly naleštěné, ale po uvaření byly hlízy žluté a chutnaly překvapivě jako brambory. Pořídil jsem všelijakou zeleninu a pohovořil s trhovci o životě a o dovozu nepoživatelných unijních výpěstků. K dokonalosti chybělo jen to, aby trhovci zeleninu nabírali do papírových pytlíků, jako kdysi ten pán s červeným nosem u nás v zelenině. Každý od něj dostal pytlík s „účtenkou“  předchozího zákazníka, kterou na nahnědlý papír mistr vyvedl mocnou tesařskou tužkou. S nadšením jsem odcházel obtěžkán plody poctivé práce našich rolníků. Jen jsem zalitoval, že u vchodu do tržnice zmizel onen makedonský stánek, kde se dal koupit nejlepší burek v Praze.

Ve Skořepce jsem však zanedlouho narazil na nově otevřenou pekárnu Dubrovník. Vida, že provozovna nese jméno starého srbského města, vešel jsem dovnitř a zakoupil na středoevropské poměry výtečný burek s masem, který měl jedinou chybu a sice, že byl oproti balkánskému originálu málo mastný, burek co nedokáže během minuty promastit papír, ve kterém je zabalen, prostě není pořádný burek. Také jogurt, který jsem dostal zdarma, byl o poznání hustší než balkánský, ale i tak jsem byl více než spokojen a darovanému mléčnému produktu na zuby nekoukal.

Nemálo mastné naopak bude zapečené kuřecí s tatarkou, které osobně považuji za snad nejodpornější recept, jaký jsem kdy nalezl. Na takovou šlichtu pro čuňata by byl krátký i Jirka Babica z prodejny lyží. Tento nýmand mne onehdá velmi pobavil, když nazýval bouquet garni nejprve kytičkou a poté pugetem, čímž dokázal, že zůstane svůj (myšleno idiot) na věčné časy.

Nejsem nějaký zavilý zpátečník a konservativec, přesto se domnívám, že některé věci by měly zůstat hezky postaru takové, jaké mají být. Nůž se nemá olizovat, po vínu není vhodné pít pivo a zadní vchod se nesmí stát hlavní branou. Tvůrce nového filmu o slavném detektivovi nelze podezírat z přehnané úcty ke klasice, čeho je však moc, toho je příliš. Ani by mi nevadily ty všelijaké kejkle a efekty, které ve filmu jsou, ale nedokážu se smířit, že hlavní hrdina se z anglického gentlemana změnil na vyšinutého podivína s násilnickými sklony.

Dedukce připomíná Terminátora, třeba když Holmes vymýšlí, jak v ilegálním zápase zneškodní protivníka. K tomu se bodrý doktor proměnil v poněkud homosexuálně vyhlížejícího kumpána, který se rozhodl opustit kolegu, usadit se a založit rodinu. O co méně zbylo na zápletku,  to více bylo rvaček a akčních scén. Všechny ty tisíce škrobených anglických adaptací, které jsem dosud viděl, považuji za výrazně lepší, včetně němé a loutkové. Dosud se také nemohu dobrat toho, čemu se mladí lidé v biografu tolik smáli.

Kawasakiho růže je film pěkný, barevný, jako většina opusů pana Hřebíka, jakkoli jistě nepatří ke dnu české kinematografie, jako veškeré nevtipné komédije současnosti, ničím zároveň zbytečně nevybočuje, herci pěkně hrají, děj se děje, vše je profesionální a na úrovni. Mám však z mistrovy tvorby, krom počátečních tří děl pocit, že se jedná o takové eurofilmy bez chuti a zápachu. Oceňuji ale, že se s dobou minulou vyrovnává bez toho českého laskavého humoru, půvabná byla i role pana Chudíka, protože však celkový dojem nebyl zvláštní a žádná z mladých hereček neukázala ňadra, snímek bych asi k zhlédnutí nedoporučil.

Ale možná jsem jenom emocionálně oploštělý a neumím se pro nic  nadchnout…

Jelikož jsem byl několik dní mediálně masírován utrpením haitských soudruhů, chtěl jsem také pomoci. Jenže dovolená v Karibýku se mi zrovna nehodila, začal jsem tedy přemýšlet o jiné formě pomoci trpícím. S počty mrtvých to možná trochu přehnali, protože řády stovek tisíc jsou již daleko za lidskou představivostí, ale bylo to celé narychlo a pomáhat se má. Když selhala iniciativa s odesláním pražských policejních vozidel z rodu Hamrů, cítil jsem, že jako člověk – pražan musím něco učinit. Nejhorší je přeci lhostejnost a blbá nálada, jak říkával pan Havel.

Naladil jsem tedy v televizním přijímači přenos z koncertu pro Haiti. Pozoroval jsem kraul s naskakujícími korunami a do oka mi naskočila slza dojetí. Nejvíce soucitu u mne vyvolala Aneta Langerová, která vypadá otřesně i na to, že je lesba, a jejíž písně se dle mého skromného názoru nedají poslouchat ani v rámci charity. Ostatně již dávno jsem říkal, že měla vyhrát Šárka Vaňků, která měla alespoň pružné tělíčko a líbivý nablblý obličejík. Ještě strašidelnější bylo vystoupení oživlé mrtvoly Evy Pilarové, která se cítila povinována vyslat k zemětřeseným nešťastníkům své věčné šibidibi.

Když na podium nastoupil sladký Vojta Dyk, fonetický šulín, setřásl jsem kočku a sáhl po ovladači. Měl jsem dokonce pocit, že za tento zážitek by někdo měl posílat déemesku mně a ne naopak. Pod dojmem dobročinné estrády jsem dospěl k rozhodnutí, že nejlépe pomohu Haiťanům tím, že jim nic nedám. Měli by se naučit spoléhat sami na sebe, nečekat, že jim budou pečení holubi sami létat do sutin. Zkrátka začít podnikat, osít, sklidit a mít dobrý pocit z vykonané práce.

Jedno jim ale nezávidím, když si vzpomenu, kolik let jsme otravováni dvacítkou zahynulích cestujících od Nažidel, myslím, že v nejbližším čtvrtstoletí bych si na Haiti televizor nezapnul.

Při čtení internetových diskusí o chování koček jsem zjistil, že diskutující dámy lze rozdělit do celkem tří skupin. První, novicky, mají svou první kočičku, vše je vyděsí, s ničím si neví rady a na vše se potřebují zeptat. Někdy mám pocit, že tyto dámy opustí své občanské zaměstnání, rodinu, manžela a ve vyšetřeném čase se věnují pozorování svého mazlíčka, jestli mu nevyskočilo bebíčko a jestli se nechová nějak divně, nepatřičně nebo jestli pravidelně vyměšuje. Vše samozřejmě „konzultují“.

Druhá skupina chovatelek již jisté zkušenosti má a zvířátek může mít povícero, každopádně nikdy nedokáže poradit nic konkrétního, maximálně se podělit o to, že jejich zvířátko mělo podobný problém, chovalo se podobně pošahaně, případně se jednalo o živočicha sousedů, babičky, jiné uživatelky. Touha po sdělování sounáležitosti s ostatními uživatelkami je veliká, stejně jako nutkavá potřeba otravovat ostatní s fotografiemi nějaké všivé kočky.

Královnou debat je potom zkušená chovatelka, která má koček milion, případně alespoň volá, že je koček málo. Ta dokáže zodpovědět všechny otázky a problémy a její přesvědčení o vlastní neomylnosti je tak pevné, že by je nepřeřízl ani mistrovský nůž Henckelbach. Vzásadě u všeho podivného, nečestného či nesportovního chování kota přichází hluboká analýza ústící v radu, aby si dotyčná (zvláštní, že muži se v těchto diskusích nezapojují či jen ve velmi omezeném množství) pořídila dalšího kota.

Obvyklá rozprava pak vypadá třeba takto:

- Jé, náš Ňuňísek leze do vany. Nevíte co to znamená?
- Fááákt? Týýjo! Naše Beruška taky leze do vany… Moc jsem o tom nepřemýšlela, tak ani nevim proč. Tak pa.
- Nenapsala si věk ani jestli je kocourek kastrovaný, ale vzásadě to znamená, že je frustrovaný a měli byste si k němu pořídit kočičího společníka:-)

Pod dojmem těchto odbornic jsem počal nahlížet na chování 1406 s pochopením a přestal jsem jí mít za zlé, že je taková vztekna a že mne šikanuje a metá květináči. Je jenom v deprézi, protože je sama a potřebuje k sobě další kočičku. Překonal jsem tedy strach, že dopadnu jako šílená stařena, která si mumlá na ulici, domů nosí odpadky a nakonec ji naleznou přivolaní hasiči nemálo ohryzanou svou hojnou kočičí smečkou, a vyrazil pro pomoc do útulného domu.

Prozřetelnost tomu chtěla, že byl z karantény propuštěn onen hitleroidní kocourek, kterého jsem měl původně v úmyslu adoptovat. Je až k neuvěření, jakou dokáží kočičí falešníci sehrát komédii při návštěvních hodinách, všichni do jednoho se tváří jako ta nejmazlivější, nejpřitulnější a nejhodnější zvířátka na světě. Po opuštění ústavu už není třeba přetvářky a ukáže se pravá nátura. Pan Adolf  by nebyl až tak špatný kocour, kdyby po sobě zahrabával své exkrementy a nepil tak, že zanoří celou packu do misky a líže z podlahy nastříkanou vodu.

Nejhorší ale je, že se s kolegyní honí po příbytku a rvou jako koně. Vím, lék na tuto situaci se nabízí, ale co když se nepolepší ani po příchodu třetí či čtvrté kočky? Musím jich mít jako Hrabal, abych měl trochu klidu? Příště si zase nechám poradit…

Pokusím se něco udělat se svou jateční váhou, jsem sice jen rosolovitý otrok chutí, ale pomalu mi dochází, že všechny ty texasky do kterých se nevejdu, se asi nesrazily při praní. Jsem prostě zralý pro Olivovnu! Protože je však má touha po sportu podobně mocná jako touha nakazit se úplavicí, nebudu si aktivitou zbytečně komplikovat život. Také asi nemá smysl zmenšovat porce, protože bych měl hlad a byl bych nervézní. Pokusím se přinejmenším při žvýkání sousta myslet právě na ono sousto a ne na to, které přitom napichuji na vidličku.

Kouření je také nepěkný zlozvyk. Což o to, při čekání na omnibus mne ani nenapadne si zapálit, stejně tak doma či v práci, kdybych nějakou měl, pak si ale člověk sedne k sklenici svého oblíbeného nápoje a je hotovo. S narůstajícím počtem vypitých sklenic jdou všechny původní dobré záměry stranou a člověk kouří jak osvětimský komín. Jenže když ono to tak nějak k sobě patří. Pokusím se tedy alespoň kupovat kvalitní tabák.

A potom ti řidiči taxametrů. Namísto spořádané cesty domů veřejným spojem se  cpou bankovky pochybným nájemným řidičům. Kolik nebohých černých sirotků by naplnilo svá nafouklá bříška za takto vyhozené prostředky! Jenže když už člověk jednou nakoupí, tak má koukat, aby byl co nejdřív doma, že ano.

Také bych chtěl přinášet domů více fotografií a ne nenapravitelných výcvaků lidí bez hlav a okončetin. Poslechnout si v iNadu někdy celé album a ne neuroticky přeskakovat ze skladby na skladbu. A boty, boty bych měl ošetřovat vhodným krémem. Nádobí mýt dříve než je plný dřez.  Zkusím si to asi všechno nejprve urovnat a rozvrhnout, abych na něco ještě nezapomněl a řekněme, že od příštího nového roku by se mohlo bez problému začít.

Očistil jsem zeminu z lůžkovin, ještě chvíli poležel, bohatě posnídal a vyrazil na úřad pracovního typu. Je to hezké, nikam nespěchat, přesto mne ale hodinové čekání poněkud zneklidnilo. Prohlížel jsem si tedy ostatní pacienty a nebyl to hezký pohled. Šaty z tržnice, neupravené zevnějšky, dokonce i několik igelitových tašek s nápisem Lidl se našlo. Nejvíc mi bylo líto slabomyslného pana Haška, kterého může zaměstnat jen někdo s opravdu dobrým srdíčkem. I tak by asi bylo lepší, kdyby pan Hašek na pracoviště docházel jen ve výplatní den pro bankovky. A raději ani to ne.

Úřednice byla kupodivu mladá a půvabná, zapsala mne, pokyny udělila a vystavila kartičku modré barvy, kterou se jakožto nepracující mohu prokazovat. Příště se musím zeptat, jestli lze uplatnit i nějaké slevy. Původně jsem chtěl zajít na oběd do Imperialu, abych se lépe vyrovnal se smutným osudem, ale nakonec mi Zdendova líčka přišla příliš okázalá a snobská, obzvlášť při pohledu na nešťastného pana Haška. Dal jsem  přednost písnickému specijálu  v interesantní vietnamské knajpě, kde se podává jen kachna a litr vodky. Ve všední den to v Sappě vypadá úplně jinak.

Zakoupil jsem pěkný ásijský sekáček a stavil se v centru, abych spláchl hořký úděl žejdlíkem plzeňského. Cestou domů jsem uvažoval, jak smutný osud to je, nikam nespěchat, do výloh nakukovat, mít čas věnovat se sám sobě. Jistě, ti šťastnější z nás, kteří sedí osm a více hodin pod bzučící zářivkou, dostanou na konto svůj tučný žold, ale myslím, že tuto životní etapu plnou útrap a nesnází si nebývale užiju.

Také jsem změnil mobilní numero, kdo nové nemá a chce, nechť se o něj přihlásí!

I šmakulády vyložené na pásu byly luxusní. Italský salám, francouzský sýr, řecký volivový volej, japonská směs, šunka s vysokým podílem masa, chlazený filet z mořské ryby, tropické vovoce. A proč také ne. Když už člověk jednou je v balíku, tak má koukat, aby byl. A když už kouká, aby byl, a je, tak má bejt to, co je, a nemá bejt to, co není, jak to v mnoha případech je. Před pokladní se zablyštěla kreditka. PIN OK. Dáma pohodila hřívou, schovala kartu, sebrala igelitky těhotné lahůdkami a chystala se odklapat pryč.

Plavovlasá Nataša si však na poslední chvíli všimla svého omylu a do mističky na drobné vsypala několik Bertíků. „K čemu to jako je?“ divila se sponzoruša. „To je taková hra, pomoc pro nemocná a opuštěná dítka,“ informoval jsem ji ochotně, Nataša zatím česky moc neumí. „A co se s tím jako dělá?“ zajímala se, přičemž bylo i pod vrstvou dermacolu možno najít náznak nesouhlasu s nastalou situací a velká nechuť vybavovat se s nějakým ošuntělcem, co u pokladny stál.

Nebyla také ještě rozhodnuta, jestli chce dětem pomoci a přišlo mi nefér, aby spratci odešli s prázdnou, proto jsem zaútočil na slabé místo. „Támhle do té pokladničky je třeba papírové mince vhodit, když to neuděláte, budou dítka dále nemocná a opuštěná,“ zpřehlednil jsem situaci. Pochopila, že dítka nelze ochudit, shrábla žlutá kolečka, odklapala k pokladničce a vhodila. „Tak je hodná,“  pomyslel jsem si. A protože jsem pomohl chudým a potřebným, dostal jsem za odměnu od Nataši o čtyři Bertíky více, než na kolik jsem měl nárok.