Můžu to nechat?
Pořídil jsem ementálský sýr, žemle, horácké máslo a čerstvé mléko, jelikož jsem rosolovitý otrok chutí, zatoužil jsem ještě po dobré šunce. V blízkém uzenářství jsem se proto zařadil do fronty dělného lidu, abych si z ní odnesl něco šunky od kosti, kterou já tuze rád a ani kočkodani jí nezhrdnou. Nemá na ně však ten osudově zhoubný účinek jako uzená makrela,to ztrácejí zcela kontrolu nad svým počínáním i pud sebezáchovy. 1406ka mne tuhle samou dychtivostí při krmení dokonce kousla..
Had zákazníků se neposouval kupředu, naopak stále rostl. Za pultem nabírala třesoucí se rukou plátky uzenin pohledná mladá dívka, zřejmě učnice. Učnice mám rád, hezky se na ně dívá a nepochybuji, že jsou příjemné i na omak. A to pak člověk odpustí ledacos. Naštěstí mladé adeptce nejstaršího řemesla, předpokládám, že lidé si dříve koupili nějaký proviant než ženu, na pomoc přispěchala zkušenější kolegyně, která vybírala bankovky a vracela mince, a tak jsem brzy přišel na řadu.
Slečna měla na drobných ňadrech připínacím špendlíkem uchycenou cedulku s nápisem „učeň I. st.“, v ústech rovnátka a vůbec byla taková roztomilá. Požádal jsem o patnáct deka šunky a také je dostal. Zajímavé, jak embryo prodavačky zvládne odvážit dané množství pochutiny a zasloužilé harcovnice, které celé roky nedělají nic jiného, se netrefí téměř nikdy. Jak a kdy se tato schopnost asi ztrácí?
