Jak jsem navštívil Svatou zemi III.

V šest ráno súk ještě spí, ulice jsou prázdné, kramáři mají svorně zavřeno, jen úklidové čety se vypořádávají s odpadky. V chrámu Božího hrobu nebyl skoro nikdo, jen samotná kaple hrobu byla zrovna obsazena františkány, kteří zde prováděli nějaký tichý obřad. Z úcty k výročí osmi set let od založení jejich Kustodie ve Svaté zemi, jak hlásal plakát venku, jsem je nerušil, navíc je zde pevně daný rozvrh a z jeho porušování může být jen mrzení. Poklonil jsem se opět jen Kamenu pomazání a vyrazil do ruského manastýru na službu. Snad bude příležitost i v některém z dalších dnů navštívit svatyni největší.

To muslimové nikdy nespí, celý zástup jich vytekl ze Svatého kopečku a pokračovali Lví branou ven z města, většinou pěšky, ale také auty, na mopedu, na kolech a jeden Arab s šátkem na hlavě mazal z brány v elektrickém vozíku golfového typu, jen hůlka, kterou držel mezi nohama, prozrazovala, jaký má hendikep. Za chvíli jsem byl u brány do areálu ruského chrámu Marie Magdaleny, který svými zlatými kopulemi vyvažuje záři Skalního domu na druhé straně údolí. Uvnitř je chrám o poznání skromnější a byla radost poslouchat zpěvy ženského chóru. Před zahradou getsemanskou čekal pan taxikář, který za pouhých sto dolarů nabízel výlet do Betléma a zpět. Měl jsem tam také namířeno, ale později a hodlal jsem za cestu utratit dolary tak nanejvýš dva, takže jsem výhodnou nabídku odmítnul a vydal se podél hradeb směrem k hoře Sión, abych se po ránu trochu prošel a nechodil stále stejnou křížem krážem křížovou cestou.

Na cestě pod hradbami se zazděnou Zlatou branou se nabízí impozantní pohled na pohřebiště v údolí, za nedlouho jsem dorazil k bráně Hnojné, před kterou arabský dědek prodával preclíky sypané sezamem, s preclíkem jsem pokračoval vzhůru a nechal se zlákal cedulkou upozorňující na hrob Oskara Schindlera. Spielbergův doják mne před lety samozřejmě zasáhl a tak jsem na hřbitov nakouknul. Jediný mezi křesťanskými náhrobky byl obsypaný kameny a tak nebylo těžké najít jej i bez průvodce, který se nabízel u vchodu za pár špinavých šekelů.

Okolo hřbitovní zdi spěchala domů zahalená žena obtěžkaná nákupy, za ní pelášil vyhublý psík a vrtěl ocasem, žena ho vehementně odháněla, slušní muslimové přeci psiska v Palestině nechtějí, ale po pár desítkách metrů se smilovala, a hodila němé tvářičce nějakou tu dobrotu, pes potom vděčně paní v šátku doprovázel až za roh, kde se ztratili z mého dohledu. Na hoře Sion se nacházela reklama na biblickou restauraci, která však byla ještě uzavřena. Přemýšlel jsem, jak asi takový biblický koncept vypadá, jestli podávají jen nekvašené chleby a nebo třeba dělají šou podobně jako známá středověká krčma v Detenicích, jen by zde personál nenadával hostům, naopak by si nechával nadávat od nich a nastavoval by poté druhou tvář.

V prostorách tajné večeře si dělala skupinka asijských turistů selfíčko a tak jsem rychle vyrazil pryč, ostatně mnoho toho zde k vidění není. Rozstřílenou Sionskou branou, kterou nezničili sionisté, ale Arabové, kteří na ně stříleli z protější strany, jsem vplul do hradeb a vydal se do uliček Arménské čtvrti, které se tak zvláště motají, míjejí a propojují, že člověk nikdy nedojde na konec, nezabloudí, ale zároveň nikam nedojde. Arménští soudruzi rádi pojmenovávají cokoliv jménem památné hory Ararat a rádi také zdobí své příbytky, ty nejlépe vyzdobené se skvěly v ulici hrdě nosící název Ararat a blikaly na nich barevné arménské nápisy Merry Christmas.  Jedna z uliček mne nakonec dovedla do uličky čtvrti křesťanské, která velice rychle přešla do čtvrti muslimské, která naštěstí celá není jen FOR MUSLIMS.

Nedáš si kávu, dotázal se mne majitel bistra Sultan. Inu vlastně proč ne. Odkud jsi, ptal se hned. Germany, zalhal jsem. Berlin, ukazoval znalost reálií. Dresden, upravil jsem lokalitu já. Aha, pokrčil rameny. Tahle „hra na odkud si“ mne moc nebaví, tak jsem si ji zpestřil uváděním nesprávných údajů. Holand, Poland, co na tom nakonec záleží. Kramáři se vždycky blýsknou nějakou tou větičkou či slůvkem. Nejblíže mají k širokému slovanskému srdci a měkkému slovanskému jazyku. Jak se maš, kak se maš, jako se maš, ohýbají fráze. Nejhůře se adaptují na skandinávské země a smyšlené státy, což je ovšem logické. Za chvíli přede mnou stála kouřící sklenice kávy s kardamomem a maličký talířek s bonzají baklavy a pár oříšky, milá pozornost.

Dobrý kraj zkrátka obývají dobří lidé. Doplnil jsem si poznámky, vypil pomalu kávu a popovídal s panem hostinským o aktuálním dění ve Spolkové republice a na Blízkém východě. Vstal jsem, abych zaplatil a pan Sultan si řekl o třicet šekelů. To mi přišlo hodně a ohradil jsem se, že tolik stojí oběd. V Egyptě, ptal se se smíchem. Ne, za rohem, dodal jsem se smíchem já. To ho překvapilo, asi za rohem dlouho nebyl. Tak dvacet pět, slevil. Ve všech arabských zemích stojí kafe míň než kola, pokračoval jsem dál, pokud stojí kola deset, nemůže stát kafe tolik. Patnáct stojí baklava, říkal pan kavárník. Tu jsem si ale neobjednal, kontroval jsem já a poděkoval za ni ze slušnosti. Tak mi dej, kolik chceš, usmál se on. Dal jsem mu deset a pár maličkých drobných, které nechtějí ani žebráci. Pan Sultan poděkoval, uklonil se a popřál mi hezký den. Na arabských soudruzích je milé, že uznávají institut poslání do míst, kam patří. A nemyslím tím Mekku ani Medinu. To v hl. m. jsou jiní kujóni, ti nesleví.

Za rohem stálo menu s nápojem jenom dvacet pět a to nikde jinde, než ve slavném bifé Abu Shukri, které nabízí neskromně svůj nejlepší humus ve městě hned naproti V. zastavení křížové cesty. V brzkém dopoledni zde bylo prázdno a tak jsem si objednal a vyrazil na toaletu umýt si ruce, když jsem přicházel ke stolu, kýval na mne tlustý číšník, že už mám jídlo připravené. Překvapilo mne, že dávají jen dvě kuličky falafelu a ne tři jako všude jinde, no  a jak jsem tak koukal na tlustého číšníka, všiml jsem si, že má plnou pusu. Moc bych za to nedal, že moje třetí kulička skončila právě tam. Humus nebyl špatný, ale včerejší byl dost možná lepší. Stěžovat si ale nemohu, mistička humusu, falafel, pálivá paprička, šalotka a nějaké to pouštní rajčátko hydroponického typu. Po jídle jsem se zeptal, jak to, že mají tak superiorní hodnocení na internetu? No internet! Zamítavě vrtěl hlavou zástupce rodu Shukri, asi se v něm ozvalo svědomí a nebo obava, že napíšu na ty internety, jak sežral můj falafel.

Po přesnídávce jsem vyrazil hlavní tepnou Al Wad k hlavnímu arabskému autobusáku, odkud jezdí autobus 231 do nedalekého Betléma. Cestou jsem se chtěl zastavit v řeckém manastýru svatého Eliáše, který se nachází zhruba v polovině cesty. Před ním byla zablokovaná doprava a po tříproudé silnici jelo několik statných hřebců s jezdci držícími obrovské vlajky Izraele. Arabští řidiči je zdravili troubením a já vystoupil a vydal se ke klášteru Mar Elias, jak jej nazývají palestinští soudruzi, stojí na kopci, ze kterého je prý skvostný výhled do daleka, pokud ale nefučí jako dnes, takže je vzduch plný písku z pouště a není vidět vůbec, ale vůbec nic. Brána byla otevřená, kostel však nikoliv, zašel jsem proto do klášterní restaurace, kde mne milá servírka požádala, jestli neumím arabsky, aby poté přivedla kuchaře, který mi prozradil anglicky, že všichni jsou momentálně v Betlémě. Pokochal jsem se tedy znovu pohledem zvenčí na zamčený chrám a jolku a šel do Betléma. Zajímavé, jak se v tom povětří plném písku tyčil k nebesům veliký vánoční stromek. Zajímavý je také fakt, že jenom jižní Slované používají místo jehličnanu mladý dub. Ano, dubové ratolesti nepatří jen k rytířskému kříži, ale i k tradičním srbským vánocům.

V Betlémě na zastávce už postávala partička taxikářů, které jsem si pamatoval od loňska, hlavně jejich šéfa, který mi nabízel jízdu do pouštního manastýru Mar Saba, odkud jsem se tehdy zrovna vrátil, a když zjistil, za kolik jsem jel, zavolal svoje kumpány jednoho po druhém, musel jsem jim opakovat cenu, také se mne ptali na jméno řidiče, jenže já si pamatoval jenom, že je to Ahmed nebo Muhamed, což jim moc nepomohlo, tak jsem alespoň doplnil, že měl určitě žlutou Oktávyji, což ale mají všichni, no a co, cení se přeci hlavně snaha. Pan kápo se mnou i ostatními tehdy počkal do odjezdu autobusu a kladl mi na srdce, ať se modlím Alláhovi, abych znovu nepřijel a neptal se na cenu právě jeho. Namítl jsem, ať se modlí hlavně on, že já to s Alláhem neumím, ale asi se modlil málo nebo měl Alláh hodně práce s rozdělováním dětí, kterým kouká jedno oko do strany, protože jsem zde byl znovu a otázka na cenu se nabízela.

Hoši si na mě naštěstí už nepamatovali a nabídli mi cestu do manastýru Mar Saba za dvě stě padesát šekelů, což je myslím si pětinásobek běžné neturistické ceny, turisté jezdí obvykle za sto po smlouvání, alespoň se to píše na těch internetech. Já chtěl jet později za pět šekelů kolektivním taxíkem, jak mi loni poradil my friend Muhamed, ale musel jsem zjistit, kde ho najdu. Do toho mi taxikáři nabízeli různé slevy a výhody, cestu za sto padesát a možnost pohlavního styku, což jim přišlo moc vtipné. Nemohl jsem si vzpomenout na termín blow job, ale naštěstí to jde snadno naznačit rukou a tak jsem to panu kápovi ukázal, jako že to by byla onačejší nabídka, jenže ten se tuze zamračil a urazil, tak jsem říkal, že si začal a myslel jsem, že to má rád, což ostatní rozesmálo, ale jeho ne a naznačoval, že ten slibovaný styk by byl v mém případě pasivního rázu. S arabskými taxikáři je to jako s martini, musíte je protřepat, ale nemíchat. Obecně není legrace, když muslimové vybuchnou. Já neměl na tento typ hovorů ve svátek náladu a tak jsem mávnul rukou a šel pryč.

Jeden z taxikářů, který vypadal trochu jako Kabir Bedi mne doběhl a říkal, ať se nahoře u kostela zeptám policistů, kde je autobusák, že to stojí jen pět šekelů. Serbia a Palestine jsou stejně chudé země, dodával omluvně a podal mi ruku. V monastýrech i u palestinských soudruhů je výhodné být ze Srbska, pro jedny je blízké pravoslaví, pro druhé hnutí nezúčastněných. Vyrazil jsem pěšky vzhůru k chrámu Narození.

Cestou mne zastavil my friend Aladin, který mi loni prodal šátek tak výhodně, že mne při té příležitosti rovnou vypakoval z obchodu, byla to ale jeho chyba, protože říkal jasně po desetiminutovém smlouvání, že mám dát to, co mám, a já mnoho neměl, protože jsem chvíli předtím měl naproti v bufetu gyros v lokši. Ty už jsi tu byl, prokoukal mne hned my friend Aladin, jenže já se zapřel a tak následovala otázka, odkud jsem. Finland. Na to nic neřekl a tak se alespoň zeptal na mé jméno. Mika. Aladin. Těší mě. Neměl jsem čas, ale slíbil jsem, že se později stavím omrknout tašky z velbloudí kůže a další krásné věci, kterými byl obchod my friend Aladina doslova přeplněný.

V chrámu Narození zrovna probíhala služba za účasti Jeruzalémského patriarchy a byli tam asi opravdu všichni. Pokochal jsem se a šel řešit praktické záležitosti. Pokud jsou kluci na štaflu už v poledne v tak bodré náladě, nechci si ani představovat, v jakém rozmaru budou ve tři ráno, až skončí ortodoxní „půlnoční“. Nedaleko od vchodu do chrámu se nacházel vchod do ubytovny pro poutníky, která byla označená skromným nápisem Pilgrim’s House. Za skromné pokoje pro skromné křesťanské poutníky požadovali neskromných šedesát pět dolarů, ale rozumím tomu, že po pěší pouti se jacuzzi může hodit. Možná to bude stále méně než cena taxislužby, pomyslel jsem si, vzal si vizitku a nechal řešení na vyšší síle. Byl čas vyrazit na návštěvu manastýru v poušti za městem.

Před chrámem postávali tři příslušníci palestinské policie a tak jsem se zkusil zeptat, kde najdu autobus do pouštní vsi Al Ubedya, kde se nachází prastará lávra svatého Sávy Posvěceného. Právě sem směřoval na svém první pouti svatý Sáva Nemanjić, který byl zakladatelem srbské církve, jejím prvním biskupem a vůbec mimořádnou osobností středověku. Ale to je úplně jiný příběh. Nechal jsem se od policistů vyfotit u vchodu do chrámu a projevil takticky zájem o to, jestli večer dorazí stejně jako vloni pan prezident Abbás. Nejstarší důstojník zavrtěl hlavou a když viděl, jaké starosti mi absence politika v kostele dělá, vysvětlil mi, že přijde alespoň premiér, protože pan Abbás pobývá tou dobou v Egyptě. Inu co se dá dělat.

Ukázalo se, že na autobusák, odkud jezdí žluté mikrobusy pro místní, nejde jen ukázat prstem, a tak mne tam pan policejní důstojník odvedl, cestou mi vysvětlil spoustu věcí a k mému překvapení neřekl ani jednou slovo okupace. Našel mi dodávku, usadil mne a slíbil, že řidič je fér. Postěžoval jsem si totiž na jeho soukmenovce s taxametrem a bylo vidět, že tenhle problém nevznikl dnes ráno. Na začátku vesnice pouštní střediskové stojí neméně starý manastýr svatého Teodosia, kde lze navštívit jeskyni tří králu, pokud je manastýr otevřený, dnes ovšem byli všichni v Betlémě. Jedině dva arabští řidiči čuměli do mobilů v zaparkovaném mikrobusu, řidič žluté dodávky mi na ně ukázal a tak jsem se zeptal, za kolik by mne hodili do manastýru svatého Sávy, který mohl být daleko tak sedm kilometrů. Ze sta šekelů jsme se dostali na padesát, ale já byl ochotný dát jen deset, což nebyli hoši ochotní vzít, takže jsem vyrazil pěšky.

Více obývaná zákoutí střídala ta méně obývaná, ale ani v jednom nebyl na ulici téměř nikdo. Po půl hodině vedle mne zastavil jiný mikrobus a řidič mi nabídl svezení. Dělá prý pro manastýr a dokladoval to desítkami fotek s vousatými muži v černém, které zdobily interiér vozu, třikrát zastavil, aby vytáhnul z přihrádky další. Pan Jamal, jak se představil, mne prý viděl, jak jdu po krajnici, a říkal, že musí člověku v nesnázích pomoci, nabízel mi, že mne vezme domů, uloží, napojí a nakrmí a štěstí bylo, že mne nechtěl také ošatit, v té noční košili bych se necítil. Za chvíli jsme byli před hradbami manastýru Mar Saba, jak říkají místu místní, Jamal čekal venku a já šel dovnitř.

Mladý řecký mnich mne mile uvítal, provedl po obou kostelech a nabídl občerstvení. Říkal jsem, jak náročné je se k nim dostat, ale nebylo to žádné překvapení, do toho se objevil my friend Jamal a mnich říkal, že on je ještě to nejlepší, co místní kraj nabízí. Mně mnich nabídl, ať zůstanu na svátek v manastýru a já nadšeně souhlasil, proč a hlavně jak bych se odtud zpátky do Betléma dostával. Méně nadšený byl Jamal, když ho mnich poslal pryč. Jamalus, metelesku blesku nebo tak nějak to znělo.

Svatý Sáva Posvěcený založil mnišské hnutí v poušti judejského typu a byl tvůrcem typikonu, podle kterého se mniši řídí dodnes. Když mne uvedli do malé, prosté, ale útulné cely, mimochodem nesrovnatelně útulnější a čistší než můj jeruzalémský pokojíček za čtyřicet dolarů, nedalo mi to a zeptal jsem se, jestli bude služba dlouhá. Kde jinde by měla být dlouhá, usmíval se mnich. Dobrá, ale jak zhruba dlouho tedy trvá, vyzvídal jsem. Víme jenom, kdy začíná, dodal mnich, kdy končí, to ví jenom Bůh. Protože ale viděl rozpaky na mé tváři, dodal odhad že to nebude méně než šest hodin. Budíček byl už za tři hodiny, byl proto nejvyšší čas si zdřímnout před duchovní směnou.

Začátek oznámilo klepadlo, venku se mezitím setmělo a ze dvora potemnělého manastýru bylo krásně vidět hvězdné nebe. Od pátého století až dodnes žijí mniši v poušti bez elektřiny a jen s omezenými zásobami vody. Přesto jsem si rychle odskočil na toaletu v rohu manastýru a vešel do chrámu, který byl osvětlen desítkami různobarevných skleněných olejových lamp s knoty a ovoněn kadidlem s valéry skořice a myrhy. Atmosféra zde byla prostě boží, neskutečná, snová. Mniši se modlili, obcházeli ikony i ostatky velkého světce a já se snažil hlavně nepřekážet. Také jsem se snažil stát, ale v jednu chvíli už to nešlo. Bratrstvo čítá asi patnáct osob a včetně mě tu bylo ještě nějakých šest hostů. Ti většinou také posedávali a jeden z nich, ten nejblíže mně, začal chrápat, ukázalo se, že interakce duchovního typu je zde okamžitá, sotva jsem si o chrápání cosi pomyslel, byl jsem za toto farizejství napomenut mikrospánkem.

Mniši se nejen modlili, ale také zpívali vícehlasé řecké zpěvy doprovázené neustálým Kyrieleison. Pomocí dlouhých holí zapalovali, rozhýbávali a zase zhasínali lustry se svíčkami, byla to pravoslavná světelná šou. Nakonec jsme dostali pomazání na čelo a mniši odešli z chrámu pryč. To ale ještě nebyl úplný konec, protože se pak zase vrátili a začala poslední část, vánoční služba. Po přijímání a chutném občerstvení v podobě řeckého sýru, vařeného vajíčka, sladkostí, výborného vína a šálku chutného čaje, které mniši podávali téměř potmě s nacvičenou bravurou, jsme se rozešli do cel, já si ještě odskočil a na dvoře u kuchyně ucítil omamnou vůni. Před usnutím jsem zkontroloval čas na mobilu, bylo skoro pět hodin. Odhad mladého mnicha bylo třeba o nějakou tu hodinu nastavit, ale možná mne nechtěl jenom plašit. Tomu říkám oslava svátku jak se patří.

Vložit komentář