Jak jsem navštívil Svatou zemi II.

Ráno jsem se připravil na cestu do Jeruzaléma, patnáct minut před odjezdem jsem již postával před hotelem a patnáct minut po plánovaném odjezdu jsem už byl nervózní natolik, že jsem volal na telefonní číslo uvedené v potvrzení od dopravce. V časném šábesovém ránu však nikdo hovor nepřijímal. Mrknul jsem proto na internet a našel desítky rozhořčených hodnotících, které firma nevyzvedla, takže zmeškali odlety, přílety a ledacos dalšího. To nám to pěkně začíná, pomyslel jsem si a žhavil bezdrát stále dál. Nikdy nemohou telefon tolikrát nezvednout, kolikrát já mohu znovu volat. Vzpomněl jsem si také na izraelské turisty, kteří se při návštěvě hl. m. dožadují svých práv s razancí a elegancí buldoka. Čtrnácté vytočení čísla a zvolení možnosti #5 pro Emergency přineslo plody, ozval se ospalý hlas a slíbil, že zavolá řidiči a zjistí, kde je problém. Po sdílených zkušenostech ufňukánků z internetu jsem se vrátil do pokoje a čekal věcí příštích. Za několik minut volalo neznámé číslo s neznámou předvolbou a hlas se ptal, kde jsem, že řidič čeká před hotelem. Dole skutečně byl plný autokar turistů, kterým pan židispečer poděkoval za trpělivost a vyrazili jsme. Neušel mi nápis na boku dopravního prostředku Fun & Time Travel, tohle cestování opravdu chtělo trochu času a nabízelo zábavu.

Díky skoro hodinovému zpoždění se již rozednilo a mohl jsem tak sledovat poušť Negev, na jejíž půvaby upozorňovala zvláštní brožurka, kterou jsem také vyfasoval při příletu. Popravdě publikace krapet přeháněla, za okny ubíhala jen nekonečná hromada zaprášeného kačírku, narušovaná tu a tam sloupy napětí vysokého typu a hlavně nekonečnými řadami fóliovníků, stanů a plantáží různých druhů. Pomalu jsme překonali poušť, jeli okolo Mrtvého moře, které vedle pouště vypadalo náramně živě, a nakonec jsme začali stoupat k Jeruzalému. Autobus měl nějaký problém technického rázu, protože do kopce se vlekl vážně pomalu, ale stále jsem byl dojatý tím, že vůbec přijel. Nakonec zastavil před hradbami Starého města a já jako první vystoupil ven, trochu mne překvapilo, že všichni ostatní cestující sedí na svých místech a nejistě pokukují okolo sebe. Nijak zvlášť mne to ale nešokovalo, protože již cestou projevili velikou ostražitost, kdy se dožadovali zastávek u míst, které jsme projeli třeba před čtvrt či půl hodinou a tvrdili pak, že jim agentura zastávku slíbila. Obzvlášť v tomto umění vynikal pán z Austrálie, který se tak vehementně dožadoval návštěvy pevnosti Masada, volal dvakrát i panu židispečerovi, až autobus otočil, odbočil u cedule Masada, vystoupal až ke stanici lanové dráhy s nápisem Masada, kde se protinožec ohromně podivoval, kde že to jsme a proč má právě zde vystoupit. Nechtělo, se mi čekat půl hodiny, až všem dojde, že jsou v cíli své cesty.

Na zídce opodál autobusu seděla skupinka černochů, kteří měli stejné bílé čepice se zeleným kšiltem a nápisem NIGERIA. Psali pohledy, což mne překvapilo, myslel jsem si, že v Nigérii píšou jen ty dopisy. Také v Jeruzalémě jsem zvolil to nejlevnější dostupné ubytování, jen jsem si dovolil přilepšit o pokoj s vlastním zařízením sociálního typu. Ubytovna se nacházela v těsné blízkosti brány Jaffo a vysloužila si až dojemně negativní hodnocení upozorňující hlavně na zcela nedostatečnou hygienu. Přišlo mi to nefér, protože první, na koho jsem narazil, byl pan majitel s gumovými rukavicemi na rukou. Pokoj prý ještě není připravený, říkal žlutoploutvý hosteliér, a tak jsem zanechal batůžek na recepci a vyrazil do hlubin Starého města.

Hned za branou začíná súk, tržiště vším možným a hlavně nemožným, jarmark cetek blízkovýchodního a náboženského typu. V žádné z hlavních ulic nechybí desítky a stovky krámků s křížky, svíčkami, kadidly, ikonami, šátky, čepicemi, taškami z pravé velbloudí kůže, figurkami z olivového dřeva, arménskou keramikou a dalším harampádím. Mezi tím se krčí rozmanité provozovny nabízející vymačkanou šťávu z granátových jablek, kuřecí gyros v lokši a vystydlou hrachovkou. Ano jistě, je řeč o švarmě a humusu, dvou typických židovských i arabských pokrmech. Prodíral jsem se davy proudícími všemi směry, odrážel dotěrné kramáře, a první kroky nemohly směřovat jinam než k Božímu hrobu. Tam byla fronta jak na mandarinky před Mikulášem a tak jsem se poklonil jen Kamenu pomazání, který se nachází u vchodu do chrámu. Ten je obvykle obsypaný ženami z východu, západní návštěvníci spíše postávají opodál a natáčejí si toto vyznání víry a citů na chytré mobily. Ženy myronosice, které daly Ježíšovi poslední pomazání mají v celém příběhu velmi zásadní roli. Jim prvním se druhý den zjevil anděl u nedalekého hrobu a dal jim vědět, že hrob je prázdný. Nedávno jsem četl rozhovor s jedním z duchovních otců, který tvrdil, že hlavním důvodem, proč se novinu jako první dozvěděly právě tyto ženy, byl fakt, že zprávu bylo třeba rozšířit rychle a noviny ani televize v té době ještě nebyly k dispozici.

V ulicích bylo opravdu hodně lidí, převládali návštěvníci ze země, kde předevčírem znamenalo včera dokonce zítra, ale nechyběl tu žádný z národů, přehlédnout nešlo všudypřítomné čepice NIGERIA. Říkal jsem si, že menší odstup by neuškodil a protlačil jsem se davem až k Damašské bráně, kterou jsem vyšel z hradeb ven. Proti mně po schodech kráčel Ježíš, byl bosý, na sobě bílý háv, dlouhé vlasy a vousy, pod paží držel tlustou knihu. Jeho přítomnost nechávala všechny chladnými, izraelské vojáky, kteří hlídali u brány, muslimské ženy, které prodávaly petržel, prostě všechny. Logicky ho ausgerechnet  u téhle brány nikdo nečekal. Protože bylo slunce už hodně vysoko, začaly se ozývat potřeby těla. Zašel jsem proto do nedalekého bufetu, kde nabízeli jak jinak než vystydlou hrachovku. Chvíli trvalo než se uvolnilo místo, ale čekání stálo za to.  Humus byl velejemný, vyšlehaný masivním kamenným tloukem a navrchu vylepšený hromadou doměkka uvařené cizrny v jednoduché omáčce, celý pak zalitý velice velmi odvážně olejovou zálivkou. K tomu dokřupava osmažený falafel a nějaká ta zelenina, tohle není skromný postní pokrm, to je šmakuláda blízkovýchodního typu.

Z blízkého ušmudlaného autobusového nádražíčka vyjíždí arabský autobus 275, který má konečnou na samém vrcholku Olivetské hory, odkud se Ježíš vznesl na nebe. Na tomto místě se nachází řecký pravoslavný manastýr, jehož zeď láká místní k močení více než palmy a věřím, že tím nechtějí svým křesťanským sousedům nic vzkázat. Pod monastýrem se otevírá pohled na jeruzalémské Staré Město, kterému vévodí mohutné hradby a zlatá kopule Skalního dómu. Olivetská hora by se dost dobře mohla přejmenovat na Horu náhrobní, protože místo olivovníků, které zřejmě spotřebovali místní řezbáři na figurky pro turisty, se na svazích nachází obrovský židovský hřbitov. Židé prý věří, že právě tudy přijde mesiáš a oživí jako první ty, kteří si připlatili za VIP adresu. Ořechovka mezi krchovy.

V půli kopce stojí katolický kostel Dominus Flevit, který nabízí dvě kruciální funkce, veřejnou toaletu a terasu s nejhezčím pohledem na Jeruzalém. Také na terase bylo plno, skupinka Američanů hltala přednes průvodce s kšiltovkou TEXAS. Jeho podání evangelia bylo svérázné, po výkladu slíbil, že nechá během pár minut všem prostor na fotografování panoramat, ale nejprve poprosil auditorium, aby se pomodlilo za křesťany, židy a muslimy Jeruzaléma. Američtí soudruzi se chtěli svému vůdci zjevně odvděčit za vyprávění, protože začali houfně vstávat z laviček, zvedat ruce směrem k městu pod nimi a přivolávat Džízuse, výkřiky ou, ou. Název kostela prý v překladu znamená Pán zaplakal a napadlo mne, že by dost možná zaplakal podruhé, kdyby viděl hajlující Američany a jejich originální modlení. Raději jsem sešel o kus níže k ruskému manastýru Marie Magdaleny a opsal si raspisanie služeb na následující dny.

Ještě o kus níže se nachází Getsemanská zahrada, kde si můžete vyfotit selfíčko s olivovníky, které pravděpodobně zažily Ježíše nebo se chovat jako běloch a normálně se pomodlit, či jen důstojně projít, což se na rozdíl od amerických podařilo dokonce i soudruhům nigerijským, kteří tedy bílí nejsou ani trochu. Opodál je nenápadná stavba skrývající ve svých útrobách hrob Bohorodice, místo také navštěvují hlavně východní křesťané, přičemž dlužno podotknout, že ceny svíček zde jsou výrazně západní až nekřesťanské. Naproti přes frekventovanou silnici stojí řecký manastýr svatého Štěpána, který neuklouznul na ledu, ale byl na tomto místě ukamenován. Narazil jsem u zamčené brány na kostelníka, který mi prozradil, že za tři dny bude svátek světce a bude otevřeno, plán nabyl konkrétní podoby, mohl jsem se proto vydat do kopce ke Lví bráně a vstoupit do Jeruzaléma stejně jako Ježíš na své poslední cestě.

Tehdy muselo být jednodušší vejít branou, dnes se totiž používá nejen pro pěší, ale též pro vozidla motorového typu všech typů, dokonce v obou směrech. Stoupal jsem k bráně za skupinou Nigerijců, kteří se ploužili do svahu v žabkách a někteří už bohužel bez žabek, všichni však měli kšiltovky NIGERIA. Někteří pod nimi měli kulicha nebo beranici, část byla oblečena ve sportovních soupravách a část v barevných afrických šatech pestrých barev s obřími ananasy a jinými frutálními a florálními motivy. Před skupinou Afroafričanů se motala tam a vpřed auta, troubilo se, manévrovalo divoce do všech světových stran, kolem se snažili protáhnout chodci, pekař s vozíkem i několik mopedistů. V bráně byl zaseklý černý mikrobus plný mentálně postižených dětí, které se smály, smál se i řidič, troubil o sto šest a z otevřeného okénka se na mne zubil kluk s mongoloidními rysy, který se řehtal spíše o sto sedm. Taky jsem se smál, protože k dobré náladě není potřeba ani jeden chromozom navíc. Jeruzalém je úžasné místo, které si prostě musíte zamilovat.

Za Lví branou číhá první kramář s harampádím a první prodejce kávy a vymačkané šťávy z marhaníku. Také je zde vchod do areálu, ve kterém se nachází bazilika svaté Anny, která je jednou z mála dochovaných kostelů z křižáckého období. U vchodu se platí vstup a protože jsem zastáncem zásady, že vstupné do kostela se platit nemá, přidal jsem se ke skupině černochů, v jejichž stádě jsem byl vlastně taková inverzní černá ovce já, také jsem jako jediný neměl kšiltovku s nápisem NIGERIA, ale kontrola nebyla příliš důsledná. Jedna černoška si všimla mého analogového fotoaparátu, začala se smát, tahala svou sousedku za rukáv pestrého šatu, ukazovala na zrcadlovku, říkala něco jako „historik“ a smály se mi obě. Uvnitř kostela byla skvělá akustika a paní a dívky z daleké Nigérie rozbalily své písně a bylo to rytmické a okouzlující. Jeruzalém je úžasné místo.

U I. zastavení křížové cesty na mne čekal první dobrovolný průvodce. Vyprávěl mi, jak si Pilát myl ruce a nabízel, že za dvě stě šekelů mi ukáže všechny ostatní zastavení. Nabídku jsem oslyšel a zapomněl se úplně zeptat, jestli je v ceně i návštěva podniku Abu Shukri, před který jsem došel zanedlouho sám a přesvědčil se, že je až po strop nabitý turisty, reklama podle všeho funguje dobře. U V. zastavení, které se nachází hned naproti známé humusárně, stál mladý pár ze Spojených států. Průvodkyně jim ukazovala na zvláštní kámen ve zdi, o který se prý opřel Ježíš, když poklesl pod tíhou kříže. Dívka propadla v hurónský smích. A já si myslela, že do něj jako takhle praštil, ukazovala na kámen pohybem pěsti. Mladík ji přitom držel za zadek ve vypasovaných texaskách. Vypadal pevně, zadek i stisk. Nad tím svítil terč s označením V. Jeruzalém je zvláštní místo.

Vystoupal jsem okolo šestého a sedmého zastavení až k uličce, která vede ke koptským svatyním. Na jejím začátku stál muž prodávající šťávu z granátů. Dokola křičel ten šekel, ten šekel, ten šekel. Zeptal jsem se ho, kolik stojí kelímek šťávy. Chvíli na mne zíral a pak se začal smát, ukázal svůj jediný zub a vrátil mi na padesátku třicet šekelů. Koukám do dlaně a vidím, že chybí ten šekel. Já myslel, že chceš dva, tvrdil omluvně a vracel mi chybějící minci. Nejsem příznivcem přepočítávání za hranicemi všedních dní, ale v Jeruzalémě to jinak nejde. I tak je to ale úžasné místo, které musíte milovat. Usrkával jsem šťávu a prohlédl si koptská zákoutí, jen do cisterny svaté Heleny jsem se nehrnul, před lety jsem do ní sestoupil, na mokrém schodišti uklouznul, šlápl do prázdna a ukoptil se od jakéhosi bahna. Nepřestane mne fascinovat, kolik různých fragmentů, portálů, torz schodišť a dalších pozůstatků něčeho dřívějšího je zde použito pro stavby současné nebo alespoň o něco méně minulé.

Zbýval poslední úkol dne, nechal si upravit vlasy a vousy před nadcházejícím svátkem. Nechtělo se mi utrácet bezdůvodně horentní sumy v nějaké uvozhřené karlínské oficíně v hl. m., když to může zvládnout lépe barber blízkovýchodního typu, navíc ještě za pár šupů. Matně jsem si pamatoval, kde se nachází ulice, kde je jeden holič vedle druhého, a vyrazil ji hledat, na návštěvu lazebníka jsem se opravdu těšil. Bohužel jsem trochu zabloudil a ocitl se před jedním z vchodů na muslimský Svatý kopeček, kam proudily zástupy Arabů. Jeden z nich se na mne naštvaně podíval a začal křičet, že je to CLOSED a jenom FOR MUSLIMS. To neustále opakoval a z koutku mu při tom vytékala slina, takže jsem měl skoro strach, aby se nezradikalizoval a nenapadl mne, naštěstí měl ale plné ruce malých ručiček svých potomků, které mu Alláh štědře nadělil, bylo zajímavé, jak jedno oko pohlíželo stranou otci i potomkům. Pokýval jsem, že chápu, že dál jít nemám, nakonec izraelský voják, který mi ukázal prstem, ať se otočím, mi to objasnil už před chvílí jedním gestem, nebylo třeba tolik povyku. Holičskou ulici jsem našel o pár kroků dál, jenže byl zrovna čas klekání na tépich, protože ku odpolední modlitbě zval muezzina hlas. Třeba v salónu Muhammed brali svého proroka dost vážně a roztáhli modlitební koberečky mezi křesla. Jen učeň koukal do mobilu.

O pár metrů dále bylo klasické holičství, žádná náboženská společnost nebo klub omladiny. Pan holič, který četl noviny, měl dokonce vázanku a v rohu podřimoval starý zakladatel živnosti. Jestli je volno jsem se neptal a rovnou požádal o pomoc s tím, abych nevypadal jako autor Kapitálu. No problem! Mistrovi pak zazvonil telefon a začal klábosit, stíhal ale také stříhat, holit, upravovat obočí, kontury, uši, krk, vydechovat omamný dech naplněný kávou s kardamomem a jen chvílemi si dával mobil pod bradu, když potřeboval obě ruce. Nakonec mne postříkal nějakým Al Pitralonem, příjemně chladivou tekutinou s tradiční vůní laciné kolínské. Hotovo. Koukal jsem na člověka v zrcadle. Pokud český holič z malého města uměl stříhat jen na havla či na emana, předpokládám chodemmimo, že střih na Havla s velkým H se používá jen na kalhoty, palestinský kolega holí na ahmeda. Alespoň ale zapadnu mezi lid blízkovýchodního typu, za ty peníze je to navíc zadarmo, jen tedy asi pan lazebník neměl říkat, ať dám kolik chci, také bylo zbytečné tvrdit potom, že to normálně stojí osmdesát šekelů a tvářit se nespokojeně. A to má nová dvacetišekelovka tak hezkou purpurovou barvu. Hladce oholen a zahalen vůní Al Pitralonu jsem vyrazil k hotelu.

Nejsem si jistý, co přesně pan hosteliér dělal s těm rukavicemi, ale v pokojíků se neuklízelo spíše posledních pár měsíců než týdnů, nebál bych se odhad protáhnout i na pár posledních let. Kolem špinavého okna v prvním patře a spleti různých kabelů naproti němu se šlo ke dveřím do mého apartmá, které mělo tak asi patnáct metrů čtverečních včetně koupelny tvořené toaletou, odtokovým kanálkem a sprchovou baterií na zdi. Díky absenci obkladů už stěny ze sádrokartonu nevypadaly nejčerstvěji. Šel jsem si udělat poznámky a přečíst si něco mouder z bedekru, díky kterému se mi udělalo slabo a probudil jsem se až za tmy.

Vyšel jsem ze dveří na ulici a koukal na to, jak okolo spěchají ultraortodoxní Židé v kaftanech a s óbrtlustými kožešinovými štrajmly na hlavách. Přidal jsem se k nim a všiml si, že kramáři už zavřeli všechny své obchody. Jestli to bylo kvůli tomu, aby se nemuseli dívat na své židovské sousedy nebo kvůli tomu, že bylo více než pravděpodobné, že by si tito nepořídili na své klobouky tašku z velbloudí kůže, to šlo jen hádat. Na příchodu ke Zdi byla důkladná bezpečnostní kontrola a většina praktikujících mužů s pejzy vypadala dost neprakticky, když rozšafně vytahovali předměty z kapes a procházeli opakovaně rámem bezpečnostního typu. Díval jsem se poté chvíli na to jejich ohýbání se v pase a netroufl si jít příliš blízko, protože jsem jako jediný na sobě neměl nic černého a místo kožešiny jsem nevhodně zvolil čepici vlněnou a ještě k tomu červenou.

Možná, kdyby tu byla nějaká ta skupina černochů s kšiltovkami NIGERIA, tak bych dost možná zapadl, ale nebyli tu a tak jsem takticky ustoupil. Bylo ale milé, že mne nikdo nevyhazoval a neslintal u toho. Našel jsem ještě stánek, kde mi udělali pravý arabský čaj Lipton s třemi lístky máty a trochou cukru do papírového kelímku za ten šekel, a šel si odpočinout před nadcházejícím dnem, jenž začne brzy, do neútulného pokojíku.

Vložit komentář