Jak jsem poškodil průkaz

Nešikovně jsem zavadil občanským průkazem o loketní opěrku v osobním vozem, jehož nevelké rozměry jsou jaksi zakotveny již ve značce továrního typu. Průkaz se nehezky ohnul a nechtěl se narovnat, což by nebyl takový problém, kdyby se to nestalo na hraničním přechodu Horgoš, který je hlavní branou do a z Balkánu. Chodemmimo se na Balkáně říká, že hlavní branou nemá být zadní vchod, ale tématika LGBT do toho příběhu nepatří, jen jsem si na to vzpomněl. Maďarský orgán si hned ohnuté kartičky všimnul a nelíbila se mu. Mně se nelíbila představa, že zase jedu přes všechny ty Moravy zpátky do hl. m. bez sýru a pomidorů. S pokorným úsměvem jsem špitnul, že ani nevím, jak se to stalo. Podobné malé drama kdysi ve své básni zaznamenal Pavka Kohout. Hlídač jen tichounce zdřímnul, rychlík jen lehounce škrt a na přejezdu dva mrtví, taková zbytečná smrt. Nebo tak nějak to bylo. Nechci samozřejmě srovnávat oběti železničního neštěstí a jejich zranění neslučitelná se života s prdlou občankou, ale jistá podobnost zde je. Až se vrátíte, určitě si to vyměňte, radil Hun. Kýval jsem hlavou a popojel ke kontrole na srbské straně hranice. Radovane, máte jiný doklad, ptala se a tvářila komisně dáma v prosklené budce. Nemám, přiznal jsem. A protože na hranici dvou států neplatí ono okřídlené pořekadlo z Pankráce, že pustit musej, jednal jsem hbitě. Prej evropská unyje, kroutil jsem nevěřícně hlavou, to bych čekal, že to vydrží víc. Pche. Paní policistka se začala smát a přitakala, vrátila mi kartu a prý až se vrátím… Tak jsem se vrátil a šel na úřad. Dáma za přepážkou číslo jedna se tvářila také krapet důležitě, ale nenechal jsem se odradit, protože po překonání hranice šengenského typu v opačném směru jsem doklad ze samé euforie znehodnotil zcela. Tady mi napište jak se to stalo, říkala a podala mi formulář. Místa pro výpověď  bylo podobně jako v interiéru vozu, kde k události došlo, takže jsem ani nevytáhnul průkaz totožnosti z peněženky a byl jsem na konci. Mám pokračovat dole, z boku nebo na druhé straně, ptal jsem se. Paní referentka nevěděla, prý se to ještě nestalo, všem místo stačilo. Koukala jako Lecián. Tak kam s ní, s tou výpovědí? Tak prý na zadní stranu a jak koulela očima, tak mne trochu přeci jen znejistěla, nakonec je to dokument úředního typu, takže jsem zazmatkoval a neuvedl všechny podrobnosti, registrační značku ani přesný čas, tak jen doufám, že mi novou průkazku přesto vystaví. Paní si vzala papír s požádala mne o jiný doklad pro lepší ztotožnění, měl jsem jen průkaz řidičského typu, který byl ve velmi podobném stavu. Paní držela oba ohnuté doklady a koukala na mne, tak jsem pokrčil rameny a odtušil, že to asi od sebe chytly a jedná se zřejmě o nějaké nakažlivé onemocnění. Průkazitida? Občankulóza? Závod ve zvedání obočí bych vyhrál, protože umím zvedat každé zvlášť, ale o to tu asi nešlo. Zatímco madam vypisovala náhradní dokument, její kolegyně mi říkala, že ona by mi to neuznala. Nevěřícně jsem na ni koukal, taktika hodné a zlé úřednice je asi nějaká novinka klotového typu. A pro řidičák musíte na Kongresovou, radila hodná úřednice. To mám fakt kliku, uvažoval jsem nahlas. kdybych chytnul úřednici zlou a neuznala by mi ohnuté oprávnění a na Kongresové by mi zase neuznali ohnutou občanku, tak bych nakonec skončil někde s pár taškami igelitového typu v parku a dostal od kluků z městské policie nakládačku kvůli zničeným dokladům a skončil špatně. Pro sebe jsem si nechal, že Pavka by to mohl popsat třeba nějak takto. Řidič jen tichounce zívnul, průkaz jen lehounce škrt a před úřadem jeden mrtvý, taková zbytečná smrt. O tragédii  rozhodují maličkostě.

Vložit komentář