Jak jsem slavil sórok

Snažil jsem se to vytěsnit, jak to jen šlo, ale přeci jen jsem se neubránil troše toho bilancování při příležitosti dalšího dožitého jubilea kulatého typu. Viděno dopředně to vždy vypadá hrůzně, viděno zpětně to tak strašné není, dokonce musím říct, že díky oslabení většiny smyslů, zejména zrachu, sluchu a čichu a ještě markantnějšímu oslabení paměti si dohromady nic zlého neuvědomuji. Člověk si jen tak pomaličku postává v turbulentním a vpřed se valícím světě a najednou mu je sórok, jak říkají sovětští soudruzi, ti citlivější z nich by pak možná dodali chujnja. Jak už jsem naznačil, značnou část vzpomínek odnesl čas, přesto si vybavuji, že jsem za těch několik desítek let zažil svět jiný než dnes, neříkám že lepší a neříkám také, že byla tráva nutně zelenější a pečivo křupavější. Inu dobře, naplnění termínu gumový komunistický rohlík přeci jenom přinesl až kapitalismus, nenechme se opít rohlíkem.

Opít se je samozřejmě nutno a proto jsem zakoupil soudek ležáku plzeňského typu a k tomu hromadu retro lahůdek, kterým vévodily vajíčkové chlebíčky, ano ty, které je nutné strčit do úst naráz i s půlkou vejcete pomazanou majonézou, jinak to není to pravé slastno. Nejlepší byly v oné prodejně na náměstí kulatého typu, kde to vypadalo od mého děství stále stejně a dezén připomínal spíše vzornou prodejnu vedenou usměvavou Aničkou Holubovou než bistro 21. století. Nikoho nenapadlo požádat unesko o ochranu a tak relativně nedávno odešla prodejna vepsí. Najít náhradu nebylo snadné, nestál jsem o nějakou mondénu sypanou semínky čija. Nakonec jsem našel výrobnu lahůdek kousek za Prahou, kde všechny hovory končí na záznamníku a kde mi na mé dotazy odpověděli krásným emajlem bez pozdravu na začátku i na konci a o dvou holých větách, čímž jsem naznal, že zde je ještě svět v pořádku, ve starém pořádku. Zkrátka a dobře tradiční hodnoty s majonézou navrch.

Nemohl jsem si nevzpomenout na mého oblíbeného autora balkánského typu, který ve svém stěžejním díle popisuje, jak se člověk na prahu středního věku čím dál více podobá chlebíčku vajíčkového typu, již na první pohled je salát trochu oschlý, kudrnka krapet uvadlá, řez kyselé kápyje je naopak měkký a vlhký, ale pod tím vším se schovává vláčný žloutek. Mistr dokázal tuhle myšlenku rozvést na několik set stran, metaforicky ji umístit o několik století hlouběji a omotat dramatickým příběhem nešťastného Ahmeda Nurudina. Také název maličko zakrývá původní záměr, ale uznávám, že Derviš a smrt zní mnohem lépe než nějaký oschlý chlebíček. Osamělý šejch neměl přátele a nebo jich alespoň neměl mnoho, zase tím ale neriskoval, že mu někdo přinese dárek tak nešťastný jako je nevkusná paruka nebo lahev vína Pražský sklepmistr, jehož chuť si také bohužel pamatuji z minulosti.

Sousedská slavnost v ulici zvané umrlčí proběhla bez účasti policie, pouze s dvěma příchody portýra z nedalekého hotelu luxusního typu, který si stěžoval, že si stěžují hosté, kteří nemohou spát. Zřejmě si naivně mysleli, že přijeli do nějakého ghetta, kde budou všichni paf z toho, že se válejí v posteli ve stylu Ludvíka XVI. a touží usnout poté, co se nacpali gulášovkou v pecnu a trdelníkem. Portýr se nakonec ukázal jako milý člověk, když se nechal opít ležákem a starým rumem. Vyšší věk s sebou kromě úskalí a ústrků přináší také konzumaci jakostnějších destilátů a druhý den je to znát. Večírek se povedl. Zažít město se dá i jinak než s podporou lokálního úřednictva a politických aktivistů, dokonce se lze obejít i bez policejního záboru, když jednoduše a postaru zabarikádujete ulici stolem a lavicemi a ty, kterým to samotným nedojde a neodcouvají pryč, pošlete ještě jednodušeji a postaru do prdele. Bylo to hezké a říkal jsem si, že si pořídím nějaký blog, abych tam mohl své zážitky zapisovat a za další dekádu si je připomenout a pak jsem si vzpomněl, že už jeden blog mám.

Komentáře

  1. Tak pravil ctenar, verny ctenar, 22. 9. 2017 v 23.33 :

    Jee, uz zase mam co cist! To cekani uz bylo dlouhy…
    A do druhe pule preju hodne stesti!

Vložit komentář