Jak jsem přejel plnou čáru

Jel jsem ondyno po magistrální silnici vedoucí na hranici s Kosovem, které sice podle srbských úřadů není stát, ale v rámci rozhovorů technického typu se dohodlo, že i nestát může mít hranici a na ní celníky s razítkem u pasu a psy služebního typu. Úsek do prvního srbského města, které se jmenuje Kuršumlija, připomíná spíš sporadicky umístěný asfalt mezi dírami, dále se však cesta zlepšuje a vypadá téměř jako skutečná mezinárodní komunikace. Protože jsem spěchal, neohlížel jsem se příliš upjatě na předpisy a snažil se dohnat čas zmeškaný snídaní v motelu Stara vrba, kde podávají tradičná srbskou ranní nabídku, dvě vajíčka s šunkovým salámem nebo sýrem usmažená v šálku oleje a kávu nebo variaci čajů bylinného a ovocného typu.

Na malebném avšak chudém jihu není těžké být nejrychlejší a nejrychlejší jsem byl, před jednou z vesnic jsem zpomalil, protože o dva vozy přede mnou jsem zahlédl vůz policejní, ten však odbočil kamsi vpravo a mohlo se jet dál. Tedy mohlo by se, kdyby se auta přede mnou necourala uvozhřenou dvacítkou. Silnice byla široká jako stehna vesnických žen a dlouhá jako tkanice jejich šněrovaček, proto jsem se rozhodnul hbitě, leč nesprávně, pohlédl do zpětného zrcátka a jal se předjíždět samozřejmě se zapnutým směrovým ukazatelem. Automobil domácí provenience nebyl etalonem rychlosti ani v době vzniku a po pár desítkách let zní název Zastava velice přiléhavě. Když jsem předstihnul druhé vozidlo, odlepil se od nedaleké zastávky autobusového typu stín s plácačkou v ruce, jel jsem jen maličko nad padesát a byl proto v klidu.

Pan příslušník však byl v klidu mnohem méně, koulel očima a místo pozdravu řekl jen „za tohle se jde do vězení“ a poté si vzal řidičské oprávnění a vyzval mne, abych čekal. Dumal jsem, k čemu všemu ta komedie, když si může říct o úplatek hned a bez okolků. Oba hlemýždi za mnou byli také zastaveni a na kapotách svých vozů sepisovali cosi pod dozorem orgána, ohlížeje se co chvíli mým směrem. Po pár více minutách přišel policista znovu a prohlásil, že pojedeme k přestupkovému soudu. Zrovna jsem v ruce držel peněženku plnou oběživa a podíval se proto dlouze na muže v uniformě, krátce na portmonku a zeptal, se jestli bychom nemohli vše vyřešit na místě. Ne. Dostalo se mi strohé odpovědi. Otázal jsem se, jestli opravdu ne a zamával peněženkou, aby nedošlo k omylu. Odpovědí mi bylo ještě více strohé a holé ne.

Policista s kolegou usedli do služeního Fiatu Punto a zapnuli modrý majáček, který se po letech otáčel jen stěží. Před odjezdem zdůraznil, že mám jet za nimi a podle toho, že se vlekli nejvýš padesátkou i mimo obec bylo jasné, proč to zdůraznil, opanoval jsem se však a nepředjel je. Na dvoře policejní stanice jsem zaparkoval mezi podobně opršelá erární Punta a čekal věcí příštích. Po půl hodině vyšel z budovy známý orgán a zeptal se mne na jméno otce. Tedy konkrétně řekl „jméno otce“ a podíval se na mne, takže bylo jasné čí táta se tu hledá. Namítnul jsem, že pan otec již není živ a nemohl proto řídit, odpovědí mi byl pouze přísný pohled a poté příslušník řekl „papírologie“ a pokrčil rameny. Zapsal si na kus papíru, který si přinesl, jméno otce a opět zmizel v útrobách služebny, jméno matky ho kupodivu nezajímalo.

Za další půlhodinu vyšel znovu na dvorek a nechal si podepsat ručně psaný protokol na úředním formuláři, doplněný o svědecké výpovědi, které nemilosrdně dokazovaly, že jsem přejel čáru plného typu. Čáru zřejmě na asfalt namalovali ještě za vlády pana Miloševiće, protože jsem si ji ani při čekání na sepsání svědeckých prohlášení nevšiml, ale proč by tolik lidí lhalo, když nechtěli úplatek. To mne vlastně zaráželo úplně nejvíc, proč zrovna já musím potkat jediného policajta na Balkáně, který nechce peníze. Spravedlivý policista mi dal kopii protokolu, přeměřil mne přísným pohledem a o něco mírněji až skoro otcovsky mne upozornil, že sazba je patnáct až třicet dnů vězení, ale že mi napsal mírnější paragraf, k soudu ale musíme.

Za chvíli mne převzal jiný policista a eskortoval mne k soudu, který byl naštěstí hned za rohem. Tam seděl více než dobře živený muž, který se velmi interesoval o české pivo a vůbec vypadal, že ho soudní agenda velmi vytěžuje, abych mu ale nekřivdil, po odsouzení mi vypsal složenku na pokutu. Příjemná půlhodinka na lavičce před soudní síní se točila okolo rozdílů mezi národy, kvašených nápojů a dalších zásadních témat. Jakási dáma s drdolem a v roláku se mne ptala, jestli rozumím a nebo potřebuji tlumočníka. Představil jsem si, jak čekám dalších několik hodin na překladatele a raději se přiznal, že rozumím, nakonec soudní výlohy jsem platil beztak já a proč trochu neušetřit. Zanedlouho dáma s drdolem prošla ještě jednou po chodbě a poté jsme se už jenom pár desítek minut bavili o českém pivu a rozdílech mezi národy a hned potom jsem byl spolu s eskortujícím policistou pozván do soudní síně přestupkového soudu. Vlastně to byla obyčejná kancelář se soudkyní a zapisovatelkou, která seděla před obrovským monitorem s nálepkou US Aid.

Bylo to mé první setkání s ramenem spravedlnosti, vlastně jen ramínkem, a tak jsem trpělivě odpovídal na všechny ty všetečné dotazy jako jak se jmenuji, kdy jsem se narodil, kde bydlím, čím jsem se vyučil, kde pracuji, kolik za to dostávám, kolik platím nájem, koho vydržuji a podobně i tak. Poté přišla klíčová otázka, před kterou paní soudkyně típla cigaretu. Přiznáváte vinu? Připadal jsem si trochu jako v tom barvotiskovém filmu o dobrém vojákovi Švíkovi, pročež jsem přiznal, že jsem si sice žádného dopravního značené vodorovného typu nevšimnul, ale chápu, že to říká každý a proto se přiznávám, protože by mne přeci pánové nepřivedli, kdyby to tak nebylo. Soudkyně se začala smát, uchechtla se i paní zapisovatelka, pan policista se pod knírem malilinko pousmál, jen na dobře živeného pána jsem neviděl. Ale celá ta atmosféra přešla i na mne a tak jsem se také usmíval a říkal si, jaká je to legrace.

Paní soudkyně si vzpomněla, že musí soudit a proto i znovu zapálila a začala diktovat, zvážila prý všechny polehčující okolnosti, že jsem nikoho neohrozil a k činu se přiznal a proto volí nejnižší možný trest peněžitého typu, konkrétně patnáct tisíc dinárů. Ptala se mne, jeslti vím, kolik to je a já přiznal, že vím, že je to asi sto padesát euro, tedy dvojnásobek platu, který jsem si během přelíční vymyslel. Reálně je to ale tak jednonásobek minimální mzdy v regionu, tedy mzdy, kterou bere ta šťastnější část národa, ta méně početná, která má práci, samozřejmě je řeč o práci manuální, ne o pozicích v soudnictví a ve složkách bezpečnostního typu. Pan soudkyně říkala, že to není úplně přesné, ale že budu platit i soudní výdaje a tudíž to tak bude. Navíc prý musí uložit i zákaz řízení. Na dotaz, jestli mám nějaké dotazy, jsem se dotázal, jak se se zákazem řízení dostanu pryč z té jejich díry a prý dostanu odklad na tři dny.

Poté jsem musel počkat na chodbě, mezitím vytiskly na starodávné tiskárně dodané z rozvojové pomoci států spojeného typu rozsudek, který zabral celkem čtyři stránky a začínal stylově „jménem lidu“. Po podepsání několika papírů mi již zmíněný dobře živený pán vypsal již zmíněnou složenku a pan policista mne eskortoval nejprve do směnárny přes ulici a poté na poštu. Tam se klikatil dlouhý had penzistů, kteří drželi v třesoucích se rukou složenky, případně nedrželi nic a čekali na vydání penze. Pan orgán se ke mně přitočil a říkal, že mi zařídí, abych nečekal, načež vykročil rázným krokem k přepážce. Dvě pozice před okýnkem stála menší babka, která si policisty všimla, napřáhla k němu ruku se složenkami a prohlásila, že jestli chce před ní, tak ať zaplatí i její výdaje. Policista chvíli stál jako opařený, tatam byla všechna přísnost, pak prohlásil, že fronta zase tak dlouhá není a že počká venku. Po zaplacení mi vrátili doklady, vypsali odklad a poučili mne, abych jel opatrně.

Opatrně jsem jel hlavně po vypršení třídenního odkladu, nevěřil jsem úplně, že by dokázali propojit zapadlý přestupkový soud s databází a poznat tak, že jsem odsouzený, ale jeden nikdy neví. Pár kilometrů před hranicí byla namátková kontrola a namátkově se ukázalo, že propojení opravdu funkční není, vzhledem k tomu, že při přejetí neviditelné plné čáry se chovali, jako kdybych srazil alespoň psa nebo postižené dítě, nedokážu si představit tu přísnost, který by následovala.

Komentáře

  1. Tak pravil nn, 30. 9. 2017 v 9.29 :

    Vy jednou špatně skončíte, pane doktore!

Vložit komentář