Jak jsem potkal rybáře

Za oknem se odehrává tradiční pošmourno podzimního typu, za dveřmi jsou volby, pasáčci si pečou na řepných strništích brambory v popelu a všechno to stojí tradičně za pendrek, proto je potřeba se vrátit v čase tam, kde byly stvoly ještě zelené a květy žluté, abychom se dozvěděli něco o sobě, něco o pasáčcích a také něco o volbách.

Tehdy se mi na síti sociálního typu zobrazila upoutávka na akci, která se jmenovala Rybářské slavnosti, ovlivněn všemi těmi fůdfesty a náplavkami jsem pojal podezření, že se bude jednat spíše o slavnost rybího než rybářského typu, kde budou podávány všelijaké pokrmy z plodů sladkovodní říše. Také hostinský na růžku začal fantazírovat o kapřích hranolkách, šupinách a šupinkách. Kde jsou rybáři, tam je voda a v ní jsou ryby. Zážitek gastronomického typu se rýsoval v jasných barvách.

Díky řadě uzavírek bylo lze se kochat žlutými lány a cesta na jih ubíhala pomalu a nejistě. Jednotvárná pole vystřídaly malebné rybníky a ne zcela za nedlouho jsme již parkovali na nevelkém náměstíčku lemovaném řadou budov, nabízejících smutný důkaz, že v dobách, kdy prabáby našich pradědů byly ještě dětmi, zaručeně nebyly takovými burany, jako pravnoučata jejich pravnoučat, ale čas trhl oponou a tak malebné staré domky rámovaly paneláky z dob vlády jedné strany a paťatá budova banky z dob souvládí dvou velkých stran. Nikde však nebyla ani mřenka.

Opodál před zámkem, který ukazoval, že nejen pravnoučatům, ale také pradědům a prabábám nebylo třeba dávat přílišnou volnost, stálo několik hasičských aut a opodál různé stánky, pódium a řada lavic pivního typu. Hasiči a rybáři mají k vodě blízko, ale voda tu plným proudem rozhodně netekla, naopak se všichni nalévali kelímky desetistupňového piva a poklepávali nohama, případně berlemi, v taktu zábavové skupiny, která zrovna drtila cajdák o burákách. Jsem milovník lidové kultury, ale nemyslím si, že by podobná podívaná stála za ty dvě hodiny ve voze.

Naštěstí v protilehlém rohu od jeviště stál mobilní stánek se zaručeně čerstvými rybami, který nabízel všechnu sezónnost, lokálnost a čerstvost Čech jižního typu, ke vší smůle však nenabízel ryby, tedy nabízel ochutnávku rybích pokrmů zdarma, ale vždy, kdy jsme se k němu vrátili, ryby se zrovna připravovaly. Opodál mladík v zeleném suknu odstraňoval šupiny z olbřímího amura, otázal jsem se, jestli se jedná o tuten vorkšop, ale místo odpovědi se mi dostalo jen mlčení a pohledu rybích očí, zkusil jsem to tedy po česku a zeptal se, jestli bude možné si dovednost vyzkoušet a bylo mi řečeno, že se můžeme pouze dívat, zkusil jsem se ještě zeptat, jestli se bude ryba dělit mezi chudé nebo skončí ve stánku vedle, ale prý si ji objednal nějaký pán.

Ó ty venkovská pohostinnosti, pomyslel jsem si. Vedle stánku s pivem se přeci jen krčil stánek s rybími šmakuládami. Konkrétně nabízeli hranolky kapřího typu, hranolky z candáta a sumčí kostky, které vypadaly téměř stejně jako hranolky. Ve všech třech případech byl recept stejný, ryba se nakrájela na malé kousíčky, obalila v těstíčku, osmažila ve fritéze, nechala vystydnout a následně přesolila. Obzvlášť ryba tak delikátní jako candát působila v mastném panýru krajně nepatřičně. Většina rybářů si dala jen pivo. Venkoncem ani hasiči ke svým slavnostem nepotřebují požár.

Studená a přesolená ryba není nějaký vrchol delikatesy a tak jsem ji zkusil zapít bahnem, pivovar se sice přejmenoval a s novým názvem se již nerýmuje spojení „posere hektar“, bájná chuť ale zůstala. Ansámbl hrál šlágry, panenka cosi skrývala za víčky, lid se bavil a já neskrýval roztrpčení. V tom paní konferanciérka ohlásila, že se blíží termín poslední prohlídky zpracovny ryb, takovou výzvu nešlo oslyšet. Sešli jsme se proto s dalšími zvědavci u zadního vchodu a nechali se vpustit do místnosti naplněné rybím puchem. Ukázalo se, že rodiče, kteří chtěli ukázat dítkám sádky, byli uvedeni v omyl, protože tohle byla nefalšovaná rybí jatka. Dozvěděli jsme se kolik ampérů dostanou ryby na omráčení, kolik kusů zvládnou rybáří zpracovat ve vániční špičce, s jakým tlakem operuje přístroj odšupinovávacího typu a další zajímavosti. Nikdo se neptal a tak jsem se dotázal ještě na několik pikantních detailů ohledně rybích smrtí, zákulisní informaci, jestli někdy při pondělí nemají rybáři chuť pustit rybám do šupin o nějaký ampér méně nebo naopak více, jsme se však nedozvěděli.

V další místnosti se nacházela udírna, kde se ponejvíce udily makrely, pan průvodce nám nezapomněl upozornit na zajímavá fakta jako je teplota uvnitř makrely nebo dřevo, které se používá k uzení. Nedalo mi to a dotázal jsem se, jestli balí uzenáče pěkně po staru do papírové krabice nebo do uvozhřené plastové vaničky, ze které se vytáhne ryby mokrá a nijaká. Poměr byl velice výrazně ve prospěch papíru a napadlo mne, že tenhle národ má přeci jen ještě šanci. Ve venkovanech tato myšlenka nijak zvláštní nadšení nezanechala. Další část provozu spočívala v místnosti, kde se makrely namáčejí do solného láku a krom selfie, které bylo možné s naloženými makrelami ofotit, nenabízela mnoho zajímavého. To vedlejší chodba byla uvedena slibným zvoláním, že zde se píchají makrely. Jednalo se však pouze o to, že makrely se napichují na kovovou tyčku, na které pak putují do udírny. Vejde se jich na ni tuším patnáct, tedy pokud se bavíme o kalibru 500 ze Severního moře, jižních makrel se vejde jen 12, protože jsou větší. Snažil jsem se vyřčené hodnoty zapamatovat, člověk nikdy neví. K čemu nám bude pythagorova věta jsme kdysi také netušili.

Rybáři si nenechali žádné tajemství pro sebe a ukázali nám všelijaké přístroje, jeden půlil kapříky na dvě asymetrické půlky, z nichž jedna obsahovala páteř, pokud se nepletu, řez probíhal dva milimetry od ní. Další stroj prořezával kapří filety jen pár milimetrů od sebe, aby je zbavil kostí. Srdéčko každého technologa zpracování ryb muselo zaplesat. Na závěr prohlídky nám ukázali výstavku hotových produktů, na nerezovém stole obloženém lehoulince ovadlým salátem a tenoučkými řezy kápií barevného typu ležely rybí půlky, čtvrtky, řezy, podkovy a také celé ryby pozlacené dýmem z pečlivě vybrané štěpky. Výstavka bohužel nebyla k ochutnání a také nebylo možné si ryby koupit, podniková prodejna je otevřena ve všední dny od šesti do půl páté. Nikdo další se nakonec koupě nedožadoval, to prý obyvatelé jihu středokotliny nedělají ze zásady. Naopak se při odchodu jakýsi mužíček dožadoval na panu průvodci informace, jaké že dřevo se k uzení používá. Mrzelo mne, že někdo nedával pozor při tak zajímavém výkladu a proto jsem hlasem velikým zvolal to, co měl dotyčný sám vědět, napůl habr a olše. Také jsem se optal, jestli nedával pozor. Pan průvodce uznale zakýval hlavou a mužíček jen koulel očima. Zastala se ho však jeho korpulentní družka, která se na mne utrhla, že pozor dávali, ale lidé před nimi mluvili a nebylo tak slyšet. Bylo mi zástupců prostého lidu líto, sami ze uzavřeli ve skořápce nedostatečné komunikace a hádám, že všechny důsledky připisují obyvatelům hlavního města, které nenávidí už jenom proto, že nejsou stejní chomouti jako oni.

U stánku s čerstvou, lokální a sezónní rybou neměli opět nic hotového, ale našli jsme ještě jeden kiosek zástupců Petrova cechu, kteří nabízeli hranolky kapřího typu čerstvé, marinované v pikantní směsi koření, kterou si sami namíchali. Škoda jen, že si sami nezapnuli friťák na vyšší teplotu, protože jinak by nebyl jejich pikantní kapřík tak gumový. U stánku s rozborkou obratlovců vodního typu pan rybář v zeleném zrovna ukazoval, jak se odřezává kůže se šupinami takzvaně na košilku, ale k čemu je plané přihlížení. Zkusili jsme si ještě dýchání z úst do úst u stánku červeného kříže a protože jsme nechtěli zakoupit ani kýčovitý hrneček, ani pařený sýr, tak jsme se jen pokoukali, jak umně běhají mladí hasiči s proudnicí a odjeli pryč. Na jihu neudělali nic špatně, nakonec rybáři se dobře bavili a komu jinému byly slavnosti určeny. A o nějaké pražáky, kteří nejsou stejně zapouzdření burani jako oni sami, o takové nikdo nestojí, stejně se zmůžou jen na to, aby si koupili rybu za peníze a to žádný slušný člověk nedělá, o tom, že volí Kalouska s Schwarzenbergem ani nemá smysl hovořit.

Komentáře

  1. Tak pravil Zdenka_P, 12. 10. 2017 v 10.06 :

    Jak representativní!

  2. Tak pravil StochastikoS, 17. 10. 2017 v 12.59 :

    Tedy nejsem nějaký rybí gourmet, ale dávat rybu do fritézy…to je snad ještě větší zločin, než dávat k uzence kečup!

Vložit komentář