Jak jsem navštívil dvě výstavy

Nedávno jsem se v místním pohostinství dozvěděl o tradiční výstavě nožů konané v městě hornického typu nedaleko města stověžatého. Kdesi hluboko ve mně zjevně zůstala uložena vzpomínka na pana Horsta a jím nabízenou sadu jakostních nožů Henkellbach, a tak jsem pojal podezření, že bych měl rozšířit svou nevelkou sbírku o nějaký ten rukodělný kousek. V sobotu ráno jsem proto spěšně zhltnul snídani, vytáhl ze zásuvky bankovky a vydal se za hranice hlavního města. Nezapomněl jsem přibrat všechny své tupé nože kuchyňského typu, jelikož pořadatelé slibovali brousící dílnu a byl jsem ochotný své nože nezištně zapůjčit k nabroušení, tedy k praktické ukázce.

Stařena sedící na lavičce na dobříšském náměstí málem plakala dojetím, když jsem se jí zeptal na cestu k domu kulturního typu, cestu mi ukázala správně a já brzy budovu našel, avšak ukázalo se, že výstava se sice koná v kulturním domě, ale ve dvacet kilometrů vzdálené Příbrami. Kdopak se má v těch provinčních městečkách Středočeského kraje vyznat. Naštěstí jsem si příliš nezajel a jako vítaný bonus jsem si prohlédl výstavu drobného zvířectva, kde jsem obdivoval holuby hřivnáče a také malé hlodavce, u kterých však byl hlouček hlučících dětí, takže jsem si jejich kožíšky neprohlédl příliš dokonale. Napadlo mne škodolibě zjistit náladu v tamní společnosti a vyzvědět, jak se domorodci dívají na otázku, jestli drobné zvířectvo chcípá nebo umírá. Nakonec ale zvítězil pud sebezáchovy a vyrazil jsem vozem do Příbrami.

Příbramský kulturák byl o poznání větší a hemžilo se to před ním muži v khaki a maskovaných úborech, těmi se to bohužel hemžilo i uvnitř, což mi nevadilo z hlediska estetického, nýbrž z důvodu, že velké řadě těchto přírodních tvorů úděsně smrděly nohy, přisuzoval jsem to hlavně obuvi značky Prestiž, která se vyskytovala více než hojně. Řada z nich smrděla tak nějak zcela a nešlo to přisuzovat než nedostatku hygieny. Pověst nelhala a nožířů bylo v kulturáku požehnaně, většina se bohužel pouštěla do všelijakých exhibicí technik a materiálů, jejichž výsledek se na krájení pórku hodil pramálo. Všechny ty čepele damascénského typu byly náramně krásné, ale stěží si dokážu představit, že nakrájím cibuli a několik hodin poté sanituji ostří. Možná to však omlouvá nedostatečnou hygienu skalních fanoušků. Nemají na ni čas.

Kuchyňských kudel bylo na výstavě pomálo, ale našlo se několik pěkných kousků, nakonec jsem si vybral jednoduchý nůž, který vypadal bytelně a nestál mnoho, za cenu několinásobně vyšší bylo možné najít o něco málo hezčí kousky, ale noži nic nechybělo. Stánku pana výrobce jsem si nevšiml jen já, ale také německý soudruh, který si také přijel pro nový Messer. Bodrý zástupce národa bestií smějícího se typu vysvětloval cizozemci, že každý návštěvník musí projít třemi koly výběru. Bylo to nějak takhle. „První kolo čumenzí všude, druhé kolo čumenzí tady a tam. Třetí kolo záhlenzí“. Ve třetím kole jsem také odevzdal oběživo a odtáhl do předsálí, tam jsem ještě pořídil klasický jednoduchý zavírací nůž francouzského typu a keramickou vocílku, která zřejmě vznikla jako vedlejší produkt kosmického programu. Zavíráky ze země kohouta galského typu mám rád, na první pohled je na nich vidět, že sýr je v životě člověka výrazně důležitější než sebeobrana. Pojedl jsem ještě uzenku a odjel.

S noži je to vážně trochu jako s ženami, ne že by byl takový problém je půjčit, ale je těžké se rozhodnout pro jeden, se kterým zůstanete celý dlouhý nejbližší čas. Nůž od pána, jehož jméno jsem bohužel zapomněl nebo ještě lépe řečeno ani nezaregistroval, mi každopádně udělal velkou radost a za osm stokorun to není špatná investice, provedení je krajně jednoduché, avšak účelné, jen věrná fena Arina na mne divně koukala, proč jí překrajuji maso výsekového typu na tolik malých kousků. Inu jak říkávávával pan Werich, když už jednou máš nůž, tak máš koukat, aby krájel.

Vložit komentář