Skopje já mám rád

Skopje je má veliká láska a beze sporu nejoblíbenější metropole Evropy, samozřejmě s přihlédnutím k tomu, že jsem nebyl v Bruselu. Ve Skopje se snoubí staré a nové a nově také nové, které se tváří jako staré. Ve výstavbě města hrají prim tři období, do velkého zemětřesení, po velkém zemětřesení a po roce 2010. Zatímco z prvního a nejdelšího období se ledacos zachovalo, značná část podlehla silným otřesům zemského typu na počátku šedesátých let minulého století. Zůstala ale stará turecká čtvrť, jejíž křivolaké uličky mají neuvěřitelnou atmosféru i přes nános všeho toho turistického kýče a balastu. Období po zemětřesení přineslo mohutné betonové paláce, které připomínají vesmírné lodě a naprosto předimenzované nádraží, které připomíná spíše jakýsi kosmodrom. Ani v letech posledních stavitelé nezaháleli a obohatili centrum města o desítky nových soch, sousoší, plastik, kašen, mostů a antických paláců. Do Skopje jsem se podíval po pěti letech a nevěřil jsem svým očím.

Zaparkoval jsem pro jistotu do drahé podzemní garáže, protože bych si nerad odnášel nějaké nehezké vzpomínky. Popularita hlavního města makedonského typu zjevně strmě stoupá, protože můj oblíbený pokoj v zastrčené ulici byl zcela plný. Mrzelo mne to, protože maličké zatuchlé pokojíčky s maličkým televizorem a dvěma páry gumových pantoflí mají své kouzlo. Ani o sto metrů dále jsem nepochodil. Ušel jsem tedy dalších několik set metrů křivolakými uličkami, abych se ocitl znovu na stejné ulici jen na dohled od původní ubytovny. Zde stál jakýsi nový hotýlek vonící hvězdičkami. Nebylo jich ale přespříliš. Abych konečně našel střechu nad hlavou, musel jsem si zaplatit za pokoj třílůžkového typu. Za cenu pokoje dvoulůžkového samozřejmě. V ceně byla větší televize, klimatizace a tři páry tureckých pantoflí.

Po očistě těla jsem vyrazil uličkami jasným směrem. K bistru Kaj Goce, mému oblíbenému bifé, které nabízí celou řadu šmakulád temperovaných na grilu umístěném v prosklené krabici před lokálem. Hlavně ale podávají makedonskou specialitu tavče gravče, což jsou fazole zapečené v ohavné hliněné mističce na v předchozí větě zmíněném grilu. Znalci balkánského pohostinství často zmiňují jihosrbský Leskovac, jako místo, kde je grilování doma. Možná tam doma je, ale ve Skopje jsou grilované pochoutky nadmíru dobré. A to je nemarinují ani ve směsi kečupu a hořčice, ani v jiném blivajzu. Naporoučel jsem si tedy něco grilovaných pokrmů, tavče a pálivou feferonku. Zdejší feforonky pálit opravdu umí, o tom nemůže být sporu. Ty nejpálivější se dávají do pokrmu, který se jmenuje makalo a tvoří jej jogurt doplněný o česnek, nějakou tu bylinku a právě pálivé papričky. Jogurt zřejmě chrání číšníka před pracovním úrazem a také alespoň trochu tlumí pálivost.

Co dobře pálí, pálí dvakrát. Ráno jsem tedy z pokoje se třemi páry tureckých pantoflí nespěchal. Kousek od hotelu je pekárna, kde podávají další místní delikatesu, ta se jmenuje simit pogača a tvoří ji kusek mastného těsta v kousku suchého těsta. Zní to zvláštně, ale je to tak. Do rozříznuté žemličky je strčený kousek prázdného burku, tedy zamaštěného pečiva tvořeného listy těsta bez náplně. Nikdy mne to nepřestane fascinovat podobně jako provozovna, kde z téměř starožitné pípy podávají sodovou vodu se sirupem. Na pípě visí lahve sirupu ve dvou chutích a odstínech. Borůvka a pomeranč. Mistr sodovkář (sodadžija) nejprve do sklenice odpustí trochu sifonu, poté nalije šťávu dotočí. Za pětikorunu je to nádherná legrace a proti mincovnímu nápojovém automatu kus poctivé balkánské člověčiny. Tu podávají i ve všech ostatních lokálech staré čtvrti, kde servírují všelijaké pečené, smažené a vařené pochoutky orientální vůně a původu. Nad tím vším zní hlas muezzinův.

Vrcholem všeho orijentu je velký bazar, tedy tržnice, kde je možné sehnat pokud né vše, tak všelicos. Od tureckých pantoflí, albánských fezů, čínských oděvů a dalšího více či méně potřebného tovaru po poživatiny denní potřeby. Obzvlášť sekce ovozelu vypadá ve srovnání s unijním dovozem jako čirá exotika. Prodavači lákají kupce hlasitým voláním bujrum, bujrum a zákazníci se v tom labyrintu uliček pod plachtami motají obtěžkání spoustu pytlíků igelitového typu, do který sypu prodavači své zboží. Kočanské rýže a tetovské fazole by jistě šly nasypat také do přinesených nádob a šlo by tak ochránit životní prostředí, ale to prostě nikoho nedapadlo. Zato pana kupující přede mnou napadlo rýpnout si do prodavače rýže a chtěl kilo čínské rýže, na což mu pan prodavač nadurděně odpověděl, že se jedná o rýži kočanskou, tedy lokální. Zákazník se však nenechal opít rýží a trval na svém a ještě přidal, že fazole jsou z Kazachstánu. Na to koulel pan prodavač očima a hlasem zvýšeným děl, že jsou z Tetova, tedy také lokální. Rýže létala vzduchem do papírového pytlíku a poté letěla z pytlíku zpátky na hromadu na stole, protože pan prodavač se urazil, ale pak v něm zvítězil obchodník a obchod dokončil. Vzal jsem si také kilo.

Stačí ovšem přejít starý most přes řeku Vardar  a ocitneme se v úplně jiném světě. Nedaleko starého mostu nyní stojí nově postavený ještě starší most, na kterém je spousta soch slavných vojevůdců, světců, umělců a dalších místních rodáků. Mezi nimi vyniká Alexander Veliký, který má svou velikou sedící sochu ještě před mostem na plácku, kde nikdy nic nebylo, ale to hlavní je na velkém náměstí za mostem, kde stojí obrovská jezdecká socha pana Alexandra na velikém podstavci, který je zasazen do kašny, ze které stříká voda doprovázená ledkovým světlem a reprodukovanou hudbou z amplionů. Kolem sloupu, nad kterým se vznáší bojovník na svém oři, stojí v bojových pózách vojáci římských legijí a koukají na gejzíry, které vycházejí z fontány před nimi. Na čtyřech stranách je fontána doplněna sochami lvů v nadživotní velikosti, kteří v určených okamžicích vomitují vodní sloupec. Ostatně nejsou to jediní lvi v okolí a není to jediná fontána, skulptur je všude rozeseto nemálo a nechybí ani replika Vítězného oblouku. Na řece Vardar, kde je vody do kolen, stojí dvě obří dřevěné galéry a na březích se tyčí nově postavené antické paláce. Další se budují. Musí za tím být i jiný význam než jen naštvat řecké sousedy.

A to nejlepší na konec, do Skopje je teď možné letět za pár šupů.

 

Vložit komentář