Posázavskou stezkou

Nedělní výlet v deštivém počasí mne přivedl na několik kruciálních zjištění. Třeba že lístek pro psa stojí čtrnáct korun bez ohledu na to jak daleko pes jede, pokud nejede tak daleko, aby to stálo více než zmíněných čtrnáct korun. To jsem zjistil na branickém nádraží, kam jsme dojeli městským kolejovým vozidlem. Tedy pes jel zdarma, já si pořídil jízdenku mobilního typu. Nejenže vyjde oprava automobilu na nepěknou částku, ještě člověk navíc utratí spoustu peněz navíc. Kupříkladu jízdenku jsem v individuální dopravě nikdy nepotřeboval. Ani časopejsek na ukrácení času ne a k okénku s párkem v rohlíku to je většinou také dál. Nervuje mne velice velmi, když se mne ptají, jestli si dám párek v rohlíku s hořčicí nebo kečupem, s ohledem na naši fenu nechci používat výraz hotdog. Vypadám snad někdo, kdo jí párek s kečupem? Dokážu to omluvit u dětí a kojících žen, ale bojeschopný muž přeci něco takového nikdy nedělá. Nespadá to snad to tradičních křesťanských hodnot? Párek v rohlíku se jí přeci vždycky s hořčicí. S párkem v rohlíku, psím lístkem a knížkou nikoliv psí jsem byl připravený usednout do posázavského paficiku a zavzpomínat na dny bezuzdného mládí a víkendového pobývání v lese. Ano, před lety jsem se oblékal do zeleného.

V době, kdy je kariéra ve filmech pro dospělé startem kariéry skutečné, přece není problém přiznat se k podobné minulosti. Kanady, ešus, usárna a sto korun na benešovské pivo, to byly dby pracovního klidu. Na to vše jsem si vzpomněl na nádraží, které ovšem vypadá o dost jinak, tradiční okénko vydávající maskovaným postavám lahvové pivo, je zavřené, staničnímu rozhlasu je rozumět a před vstupem do kolejiště chrání standardizovaná bariéra a ne jen orezlá cedule a všudypřítomné oko drážního personálu. Pivo do vlaku jsem si nakonec také pořídil, protože vodu v plastu v hospůdce neměli a meruňková kofola ve mne nevyvolávala mnoho chutí. Naštěstí ale přijel starý známý omšelý dvoupatrový vlak a tak jsme přistoupili. Všechno zlé je pro něco dobré a absence rodinného vozu je vynahrazena vším tím nepohodlím, zápachem a lepivou přítomností života. Vlak jel snad ještě pomaleji než dříve nebo se možná jen zrychlilo tempo našich dnů. Dokonce i na této lokálce byla paní průvodčí upravená a pramálo připomínala strýce v sepraných bundokošilích, kteří nás před lety vykazovali z přepravy. Já i němá tvářička jsme ale měli jízdenku.

Ani ne pět minut po vystoupení z vlaku začalo drobně avšak nepřetržitě pršet a vydrželo to tak alespoň dvě hodiny. Příště si musím pořídit větrovku napadlo mne druhé kruciální zjištění a třetí přišlo vzápětí, plátěnky se do mokrého lesa prostě nehodí, protože kloužou věru řádně. U přívozu jsem toho chtěl nechat, ale škrabat se potupně do svahu k vlaku se mi nechtělo a tak jsme pokračovali dále. Po nějaké době déšť ustal a už jenom kapalo ze stromů zhruba stejnou intenzitou. Vyždímal jsem tričko a kochal se pohledem z vyhlídky, který musel být ještě lepší než zcela zarostl vegetací. Chaty okolo řeky jsou fenoménem svého druhu a je smutné vidět, jak pomalu chátrají, jakkoliv chápu, že málokdo se chce škrábat někam, kde má trávit celé dny bez pevného připojení. Stále je jich ale dost a všechny ty americké názvy a kravské hlavy ve mne vyvolaly dojetí. Kam se asi podělo mé tele, které nahradilo rozpadlou usárnu? Míň praktické zavazadlo si neumím představit. Stezka nás vyplavila v Pikovicích, kde již svítilo slunéčko a ze zahrádek se usmívali trpaslíci sádrového typu. Maloměšťák nakonec zvítězil na trampem. Snad někde na světě nedojde k tomu, že zvítězí tramp a maloměšták k tomu.

Matně jsem si pamatoval, že na kopci je hospoda, ale nebylo nutné jít daleko, hned u mostu, tam kde nebylo nic, byl stánek a kousek od něj odevzdávali skupinky mladých lidí půjčené žluté kánoje. I tady se dost změnilo, slečny v růžových teplákách by si s námi teambuilding asi tolik neužily. Objednal jsem si pivo a uzenku a pozoroval cvrkot. Škoda jen, že byl buřtík mikrovlněný, to za našich mladých let také nebylo. Oranžová mastná tekutina, který u něj vytekla na papírový tácek nevypadala nijak vábně a ochablá klobáska nakonec také ne. Vedle hořcice ležela i louže kečupu, tenhle nešvar pronikl i k vodě, další poznatek kruciální vážnosti. Nahoře u zastávky, kde také nic nebylo, byl také stánek, kterému velela žena nejvyšších středních let. „Co si dáš?“ zeptala se mne bodře. „Dobrý den,“ pozdravil jsem a vyhrknul, že si dám pivo. „Dáš si ho do sklenice nebo do kelímku?“ nenechala nic náhodně madam. Patnáct minut zpoždění, halekala jedna z kancelářských opor týmu v růžovém. Dal jsem si tedy pivo do skla. U stolu pod slunečníkem seděla parta taktéž postarších maníků a semtam se mihlo maskované sukno a dokonce i nějaký klobouk zde byl. V čele stolu seděl statný muž s plnovousem a hrabal svými pazourami do strun, přičemž halekal onu známou odrhovačku, ve které do pampelišek fouk a pak se rýmuje za klobouk. Když to tak vezmu kolem a kolem, zas taková paráda ten zmizelý svět nebyl, mé drahé děvče z Montany. Zpátky do hlavního města jel vůz modernizovaný a tak zůstalo z minula už jen to zpoždění na příjezdu.

Chodemmimo jsem cestou potkal celkem tři mloky, což je celkem o tři mloky více než kolik jsem jich potkal od té doby, co jsem přestal cestovat drahou. Jednoho jsem hipsterky ofotil, jen tedy není moc vidět. Ale to už je náš úděl, hledat malé ve velkém.

Processed with VSCO with f2 preset

Komentáře

  1. Tak pravil orsic, 24. 8. 2016 v 15.05 :

    Zřejmě den předtím, v slunnou sobotu jsem absolvoval takřka stejný výlet, sic bez němé tváře. Nicméně jsem došel až do Štechovic.
    Tam ve večerních hodinách přesedl na příměstskou linku 390 zpět ku Praze, kteráž je zřejmě simulací pekla. Pan řidič neváhal vpustit neomezené množství migrujících výletníků a 40 minutová jízda to byla vskutku výživná. Nicméně již po několikáté jsem se v téže zlověstné lince seznámil s nějakou slečnou nacházející se v mé intimní zóně.
    ————-

    Nalézt mloka je takřka nemožné, naštěstí mi ten čas k nalezení platil zaměstnavatel.

  2. Tak pravil Karl, 26. 8. 2016 v 7.55 :

    Dobře vy, kolego.. Tyhle vylety zpet casem jsou vždycky trochu pro odvazne, ale cas od casu cek zkratka musí.. Mile pocteni!

  3. Tak pravil StochastikoS, 1. 9. 2016 v 17.18 :

    Ad kečupový nešvar: já jsem u českoskalického kočkolando-posvícení dostal mimo louže hořčice i louži křenu. Tady je Svět ještě v pořádku. Ale stejně tam schovávali někde kečup!

Vložit komentář