Jak jsme ušetřili a cpali se řízky

Obdrželi jsme od pana švagra poukaz na výběrovou rekreaci na našich nejvyšších horách, vlastně jej obdržela paní choť, ale jeli jsme všichni včetně našeho milého, avšak ne zcela vychovaného psíka. V ceně byl pobyt na celý víkend s poloviční penzí a tak jsme byli nuceni doplatit pouze dvě padesátikoruny za němou tvářičku. V pátek po práci jsme vyrazili a cestou jsme se zastavili na čerpací stanici v Turnově, kam nás nevím vůbec ani trochu proč zavedla navigace globální firmy, která mne zavedla do úzkých již vícekráte a nutno uznat, že na pohoně nebyly miny nášlapného typu ani jiné nebezpečí. Snad s výjimkou nebezpečí zvýšené hladiny cholesterolu, protože na pultíku vedle kasy ležela hromada nasmažených řízků. Podlehli jsme, já měl vepřový a paní kuřecí, vlídné dámy nás poslali do jídelního koutku s televizorem a jako správná rodina jsme si k chutné večeři rozlili na půl pivo nealkoholického typu.

Na chatu jsme dorazili notně po desáté a překvapivě nesvítilo jediné okno, po chvíli klepání nás však vpustili dovnitř, kde bylo vytopeno a horalsky střídmo. Ráno jsme zastihli pár ubytovaných v hospůdce v přízemí, kde se podávala snídaně. Působili jako milí a vychovaní lidé, hlasitě pozdravili, jen ty kostičkované kalhoty se záplatami těžko snáším. Čekal jsem však neformální oděv a přibalil si balkánské červené tepláky s několika bílými pruhy. Originál. Nejraději mám snídaně ve velkých hotelech, kde je výběr nejširší, ale každá snídaně, kterou připraví někdo jiný, je milá. Navíc je možné ochutnat věci, které se v naší chladničce téměř nikdy nevyskytují, jako třeba sýr taveného typu nebo ovocný jogurt. Jedinou výjimkou je samozřejmě legendární jogurt Agrola a sýr Primátor, který se myslím jako jediný taveňák nedá roztírat a to je mi na něm sympatické. Po snídani jsme vyrazili do okolní natůry.

Chození po horách má jednu svízel, které si možná většina návštěvníků není ani vědoma, pořád jdete do kopce, pokud tedy nejdete z kopce, což je znamení že velmi brzy tomu bude úplně naopak. Na horách také vyhládne a proto se hodilo, že jsem do batůžku připravil dvě tlustá kolečka salámu turistického typu a tuhé rohlíky. Na tůru, ale stylově. Na hřenech byl vidět první sníh, níže bylo chladno a vlhko, nebýt to zadarmo, mé nadšení by nebylo veliké. Čokl však lítal po sjezdovkách jako by se nechumelilo. Po pár kilometrech jsme se otočili a vrátili se do chalupy, nic se nemá přehánět a všichni víme, jak díky nepříznivému počasí dopadla Hanča s Vrbatou. V chalupě nebyl nikdo kromě paní provozní, která mi ochotně otevřela lahev plzeňského piva a vyprávěla o životě v horách. Divil jsem se, proč sedím u krbu sám v takovém nečase, prý je to normální, hospůdka otevře až odpoledne. Šel jsem tedy na pokoj věnovat se knize, aby byl ten nepoměr mezi sportem a kulturou vyrovnán. Večeře se podávala v šest hodin a tak jsem oblékl své tepláky a vyrazili jsme dolů.

Řízky se nikdy nepřejí, pan hostinský říkal, že vidí, že si dám pivo, ale nedokázal vysvětlit, proč si to myslí. Tak jsem si dal pivo. I ostatní pánové, alespoň někteří z nich, si dali pivo, ale za hodinu jsme seděli v hospůdce sami, oheň v krbu praskal a všichni hosté odešli na své pokoje. Dotázal jsem se bojácně, jestli si mohu dát ještě jedno pivo a mohl jsem. Prý to tak vypadá vždy, hosté z portálů slevového typu mají k utrácení negativní postoj. Já mám zase negativní postoj ke škudlení a nikdy bych s nějakým uvozhřeným kuponem slevu nevyžadoval. Tedy jednou jsem přemluvil svou ženu, aby zakoupila poukázku do nějaké balkánské restaurace, kde nás posadili do kouta k rozviklanému stolu a přinesli jídlo tak průměrné, že zaplatit za něj plnou cenu, budu mrzutý. Se slevou jsem cítil, že nemám mandát se ohradit. Provozovat víkendové pobyty, na které jezdí škudlilové, kteří nenechají v šenku ani korunu, to chce celého člověka, obzvlášť při vědomí, že peníze za nákup kuponu už dávno byly projedeny, prosázeny ve sportce nebo utraceny za pohonné hmoty. Požádal jsem proto personál, aby si dali něco na náš účet a večer byl nakonec celkem příjemný. A to bez psího příplatku na útratu nestačil Františel Palacký s Janem Amosem.

Nedělní snídaně byla neméně chutná, ovšem přiznávám, že artificiálního džusíku jsem vypil více než v sobotu. Vyběhli jsme ještě jednou němou tvářičku a zamířili zpět do hlavního města. V jedné vesnici okolo silnice měli veliké cedule nabízející teplý chléb a tak jsme zastavili před stylovou prodejnou zboží smíšeného typu a osaháním zjistili, že chléb je opravdu teplý. Uzenky již byly studené, ale vypadaly nadmíru chutně a usměvavá paní za pultem je balila do papíru a člověk by si řekl, že takhle vybavenou Jednotu už dlouho neviděl a úplně by zapomněl, že v neděli Jednota byla zavřená. Vedle retro krámu byl retro motorest a protože už bylo dávno po poledni, navrhl jsem, že by nějaké to jídlo hotového typu neuškodilo, když jsme tolik sportovali. Uvnitř motorestu přešly osmdesáté roky do let devadesátých, ale bylo tam teplo a útulno. Než jsme se namlsali pohledem do jídelního lístku, oznámil nám pan vrchní, že hotovky již nejsou. V neděli odpoledne je to zcela pochopitelné, ale líto mi to krapet bylo. Možná je to ale dobře, stejně bych se pak neuměl rozhodnout mezi plněnými knedlíky a hovězím na česneku. Když nejsou hotovky, dá si devět lidí z deseti řízek, navrhoval nám pan vrchní statistik. Měl recht, šnicl nikdy neurazí.

Za chvíli přede mnou stál talíř s velikou porcí salátu bramborového typu  a dvěma řízky, velkými, křupavými a poctivě rozklepanými. Navíc byly řízky obalené tak, jak mají být a ne tak, jak tomu občas v motorestech je. Salát by domácí a čerstvý, jen s tou chutí nevím, nebylo to špatné, ale u nás se dělá salát jinak. Rozumím však, že toto je ideová pře a vytknout mu nic nemohu. Tak dobré řízky jsem dlouho neměl a bylo s čím srovnávat. Poděkoval jsem tedy panu vrchnímu a vzkázal do kuchyně, že se jim práce daří. Při placení jsem se podivoval, že taková porce stojí sto šedesát korun. Pan vrchní pokrčil rameny a říkal, že jim lidé občas říkají, že to mají drahé. Na to jsem vytřeštil oči. Drahé? Prý ano, prý se otočí a jedou jinam. Ne že by okolo cesty nebylo pofidérních podniků s nabídkou šlichty za osmdesát devět dost, přesto mne to překvapilo. Vzpomněl jsem si ale na hosty z předchozího večera a v úplném šoku jsem nebyl. Tihle zradikalizovaní milovnici slev nejen nenechají nic v místě, kam jedou, ale ani cestou ne. Nutno jim přiznat, že jednají skutečně konzistentně.

Komentáře

  1. Tak pravil zajoch, 24. 10. 2016 v 5.09 :

    Řízkem se ještě nikdy nic nezkazilo!

Vložit komentář