Jak jsme si užili léto babího typu

V dobách letní hojnosti jsem myslel na dny počínajících plískanic a rezervoval pro sebe a svou choť lístky zpátečního typu kam jinam, než do jedné ze zemí bývalé Jugoslávie. Chodemmimo se mi letos výjimečně podařilo navštívit je všechny. Letecká doprava mi není blízká a buď trpím přímo na palubě nebo po příletu následky přílišné konzumace ovocných destilátů. Podnapilost však člověku umožní přenést se bez emocí nad cenou plzeňského na dramatikově letišti, která je věru nemalá. Po příletu jsem se snažil vystřízlivět a najít naši autopůjčovnu v řadě buněk na parkovišti. Že se s tím chorvatští soudruzi nemažou, o tom jsem neměl pochyb, přesto mne ale jejich ranný kapitalismus, který zde trvá posledních pár desítek let, znovu překvapil. Za vozidlo jsme zaplatil dopředu a měl radost, jak krásně ta technika funguje a že jsme ani nemusel vyplňovat čas příletu a odletu. Díky tomu, že byl odlet o hodinu později než přílet, zaplatil jsem o den navíc, nakonec to ale nebylo nic proti ceně pojištění a povolenky k výjezdu z jedné bývalé Jugoslávie do druhé.

Po krátké hádce, dlouhém hovoru do Londýna a zaplacení horentní sumy jsme převzali naše zánovní auto francouzského typu, zlý jazykové by mohli říct auto s píčou, a vydali se do sousední bývalé Jugoslávie, kde sice také umějí provětrat tůristovu portmonku, dělají to však s úsměvem nebo přinejmenším s úsměvem méně falešným. Za jedním hraničním přejezdem, hodince a půl jízdy autem a chvilce na trajektu se rozkládá naše oblíbená rybářská vesnice, kde nevedou suvenýry a turistické cetky, moře je slané a obyvatelstvo vlídné. Tam jsme strávili poslední zářijový týden a libovali si, jak pěkné je počasí a jak není pěkné přespříliš, aby se našinec spálil a nebo se musel mazat různými k tomu určenými krémy. Někdo by mohl namítnout, že ve vesničce je toliko betonová pláž, ale to jen ukazuje, že se jedná o člověka nepraktického a neznalého. Copak někdy beton někomu vlezl do plavek, nafoukal do očí nebo snad obalil omyté vovoce či chléb obloženého typu? Vyzkoušeli jsme jednou nedaleké písečné poležení slavného jména a nikdy více.

Podívali jsme se i do obližního fjordu, kde se nachází starobylé městečko, v jehož úzkých uličkách se motají stovky zahraničních návštěvníků a posedávají v podnicích s cenami nemírnými. Mezi spoustu hospodských zahrádek, jejichž stolečky jsou zaplaveny barevnými snímky studených mís s pršutem a sýrem, pizzy  a ryb mořského typu, jsme narazili na pár plechových stolečků, které zdobil pouze reklamní popelník. Ukázalo se, že klub invalidů není jen místo stylové, ale také nejlevnější, za velké pivo chtěli méně, než v okolí požadovali za pivo malé. Američtí turisté vyššího věku byli zcela vyšinutí z všudypřítomných kotů a nejvíc si hladili malé úplně prašivé koťásko, které se se zalepenými očky povalovalo na trávníku u kostela, celkem se pak nedivím, že na těch mnohohvězdičkových luxusních lodích mají svrab. Také jsme se odjeli podívat na romantický ostrůvek, který má své pevné místo na všech prospektech a průvodcích. Ostrůvek je uzavřený a tvoří hotelový komplex, ptal jsem se chlapce u vstupu na mostek spojující ostrov s pevninou, jestli dovnitř mohou jen hosté. Uklidnil mě, že tam může každý, že prohlídka začíná už za dvanáct minut a vstupné je dvacet euro za osobu. Lehátko v první řadě přilehlé pláže stálo eur 30, pokud to dobře počítám, odešli jsme se sto eury v kapse navíc.

Čas rychle plyne a dny slastného nicnedělání se ještě rychleji krátí. Mezi pojídáním čerstvých ryb, mořských plodů a dalších pochutin jsem si udělal čas i na obligátní knihu, místo detektivního příběhu plného krve a napětí, jsem zvolil klasika jugoslávské prózy, který nejenže napsal knihu o mostě, ale ještě za ni dostal ocenění nobelova typu. Mimochodem je tento veliký román přeložený i do holubičího jazyka a není problém jej sehnat. Nejen četbou je ale člověk živ, kromě malého obchůdku jsou ve vesničce dvě restaurace, malá na návsi a větší u mola. Přístavní restauratéři jsou trochu vykukové, ale nutno uznat, že se snaží a lapají do svých sítí všechny jachtaře, kteří jim po přistání odevzdávají svá eura s pocitem spokojenosti. Já raději odevzdávám eura na návsi, kde je prostředí více domácké, obsluha vzorná a vše je nadmíru čerstvé. V malé venkovní kuchyni vznikají jednoduché pokrmy, které stojí na čerstvých surovinách, omáčka z oleje, petrželových listů a česneků je univerzální dochucovadlo a čerstvé ryby kromě samotného temperování nic víc nepotřebují. Snad kromě mých oblíbených červeňoučkých barbunů, které je lepší prohodit v mouce a usmažit na pánvi. Ani jsme se nenadáli a jedli jsme poslední večeři.

Den před odletem byl celý můj a protože jsem vzorně proležel celý týden na lehátku a nebouřil se, směnila se mnou choť celý poslední den na cestách, tedy vypravila se z apartmánu až po dvanácté, ale to se ostatně dalo očekávat. Zaplatili jsme, popili kávu s paní domácí a sedli do naší černé legije, jak jsem auto s píčou pojmenoval. Po prázdnotě ducha a plnosti žaludku posledních dnů přišel čas na návštěvu nedalekého monastýru, kde jsme jsme obdrželi duchovní útěchu a na parkovišti před svatostánkem zakoupili ty nejkýčovitější magnety do naší kolekce. Bohužel budeme brzy muset zakoupit chladničku amerického typu, protože naše je již podobnými etalony nevkusu zcela obsypána. Projeli jsme se také po staré cestě okolo národního parku, která místy nebyla zcela zřetelná, místy velmi zřetelně byla tvořena křivými serpentinami bez svodidel a mít jiné auto než plastové francouzské přibližovátko, byla by to zábava. To si však nemyslela moje žena, která byla nejprve hlasitá a poté zcela tichá, což nikdy nevěstí nic dobrého. Přespali jsme v další bývalé Jugoslávie, která se nacházela jen přes kopec od letiště, které se nachází v první bývalé Jugoslávii, odkud jsme také měli následujícího dne odletět.

Malebné městečko s dvě stě šedesáti slunečnými dny v roce má jeden veliký problém a tím je hlad. Na každém kroku jsou kavárny, kafé bary, bary, pivní bary, herna bary a další podniky, kde se dá hlad přepít, ale zahnat ho nelze. Po půl hodině jsme našel nějaké elektrické čevapčiči a vrátil se raději na hotel pro klíče od vozu. Nedaleko za městem je slavný motorest, kde se otáčejí jehňata na rožni a také číšníci se umí pěkně otáčet. Cestou zpět nás zastavila uvědomělá hlídka místních orgánů a já ničeho zlého netuše pravdivě odpověděl, že před jízdou jsem vypil jedno pivo. Nastala ukázka přísnosti v praxi, erupce zbytečné komisnosti a návrh vazebního stíhání a ranní návštěvy soudu. Naštěstí si nebyl orgán zcela jistý a šel ukázat mé doklady druhému orgánovi, který mi je vrátil se slovy, že vidí, že vypadám jako slušný člověk a tak mohu jet. Musel jsem ale z vozu s chorvatskými značkami vystoupit. Příště si nechám vyrobit samolepku „nésu chorvat“, ať se podobných zábav vyvarujeme. Chorvatským soudruhům jsem alespoň druhý den natankoval plnou nádrž velmi levného bosenského paliva nevalné kvality a po vrácení auta před letištěm vyprázdnil lahev domácí pálenky, kterou nám dal pan domácí na začátku pobytu. Díky tomu proběhl let bez komplikací, krom toho, že má žena chtěl zákeřně zavolat letušku, aby mě zpacifikovala. Druhý den jsem se cítil snad hůř, než když celý den sedím za volantem, o velikosti kontrabandu raději pomlčím. Příště zůstaneme věrni čtyřem kolům.

Vložit komentář