Jak jsme se vrátili z dovolenky

Pobyt za hranicemi všedních dnů jednou skončí a je třeba se vrátit ke svému povolání a do kolejí zajetého typu. Z teplé země hrdých Montenegrů do plačtivé a studené středokotliny se nevracelo snadno. O to nesnadnější bylo první ráno, které krom vlhého a chladného pošmourna bylo opepřeno kocovinou po letu. Celý den jsem byl takový nijaký, řešil všechny ty papírové a elektronické nástrahy, které na mne čekaly a těšil se, až pracovní den bude za mnou. Když se tak stalo, došoural jsem se k vozu, který během naší nepřitomnosti přeparkovala sousedka, protože v naší ulici se natáčel jakýsi historický snímek veliké kulturní hodnoty. Auto jsem našel stojící na malém náměstí, za stěračem se krčily dva mokré papírky. Na jednom mi orgáni městského typu oznamovali, že jsem o den dříve spáchal přestupek, na druhém oznamovali pracovníci Pražských služeb, že na mém voze spáchali dopravní nehodu.

Nejprve jsem to považoval za nejapný vtip sousedky, který mohl být reakcí na mé dobře míněné dotazy, jestli se při parkování našeho automobilu nic nestalo. Navíc žádné poškození nebylo vidět a tak jsem nastoupil a ve svitu stropního světla se znovu podíval na papírek. Krom smutného a veselého smajlíka, smutný byl u datumu a času a znamenal asi nehodu a veselý u slova dispečink a znamenal asi pojistné plnění, byla na papírku informace, že poškozená je L. Z. plastová lišta. Vystoupil jsem tedy a prohlédl si vůz ze zadní strany. Lišta byla téměř utržena a ani plechy okolo nebyli metařským autem zrovna navoskovány. Cestou pro našeho roztomilého psíka, který trávil prázdniny u babičky, jsem vyřkl pár nehezkých slůvek na adresu počišťovačů a jejich rodinných příslušníků a hned ráno jsem žhavil bezdrát na dispečink. Pan službukonající dispečer ochotně hledal informace k případu a když je našel, jeho první slova byla, že jsem stál na zákazu.

Moje první slova byla, že mu není nic do toho, kde jsem stál a že to neznamená, že by mi měli za trest zničit vůz. Pan dispečer naopak říkal, že to jen konstatoval. Požádal jsem jej tedy, aby se zdržel dalších konstatací, že mi zničili auto a bylo by na místě se omluvit a ne přilévat motorového oleje do ohně. Prý se mi ozve kolega. Na místní úřadovně policie městského typu nebyli o moc ochotnější, mám si prý zajít na přestupkové oddělení, protože probíhalo blokové čištění. Zavolal jsem na přestupkové oddělení a tam mi paní přestupková úřednice sdělila, že se musím dostavit osobně a dala mi své osobní číslo. Ptal jsem se, jestli si mám vzít nějaký důkaz. že jsem byl na dovolené, třeba magnet na lednici nebo tubu vypotřebovaného opalovacího krému, ale není to prý nutné. Další den jsem si vzal sváteční šaty, omyl uši i krk a vyrazil na přestupkové oddělení, které se nachází tam, kde byl v devadesátých letech kultovní klub rockového typu. Smutná proměna. Na prosklených dveřích byla cedule se šipkou a nápisem vchod vedle, vedle byly zamřížované dveře a vedle nich další prosklené dveře bez nápisu. Za nimi se nacházelo ono oddělení.

Mezi přestupky a ulicí seděla paní vrátná v modré uniformě a tvářila se důležitě, jak to umí jen vrátní a diktátoři středoafrického typu. Ukázal jsem jí tedy zvlněný papírek, který uschl, ale už nikdy se mu nevrátil původní zjev. Nevím už přesně, jak začala naše plodná konverzace, ale slovo přestupek na mne zapůsobilo jako dlouhé vlasy na milicionáře. Snažil jsem se klidně jak to jen šlo vysvětlit, že já jsem žádný přestupek nespáchal a nemám velkou chuť se bavit obdobným způsobem. Také jsem požádal o přivolání paní s důvěrně známým číslem, která mi do telefonu zněla o poznání příčetněji. Ještě dvě tři kontrolní otázky a paní vrátná odešla pro číselnou řadu, vrátila se však sama s tím, že paní známého čísla si odskočila a věc tedy vyřeší ona sama. Vzala si zmuchlaný papírek, hrábla do kláves a na monitoru se objevila fotografie mého vozu, vedle kterého se výhružně tyčila přenosná značka zákazového typu. Je to jasný, vykřikla vrátná vítězoslavně a já cítil, jak se mi krev valí do hlavy.

Opravdu si myslíte, zeptal jsem se hlasem stále ještě nezvýšeným, že naše sousedka, která auta přeparkovala zatímco jsme byli na dovolené, je úplná kráva, aby ho postavila k té značce? Každý normální člověk by odpověděl, že si nemyslím, že sousedka je úplná kráva. Ale paní byla ve své tuposti nevídaně rafinovaná a prohlásila, že naši sousedku nezná. Otázal jsem se tedy ještě jednou a konkrétněji, jestli považuje naši sousedku a kamarádku Hanku za právu a trochu jsem litoval, že jsem rovnou neřekl píča, to by možná došlo i ženě za pultem vrátnice. Chovejte se slušně, napomenula mne madam a já namítl, že se přeci slušně chovám. Řikáte kráva. Přiznal jsem, že jsem řekl kráva, ale nevidím na tom nic neslušného, předně to nepatřilo paní madam a potom byla ona jediný kdo naznačoval, že někdo jiný kráva je. To už ale bylo v hlavě paní orgánky zavařeno a vykřikovala, že pokud se slušně chovat nebudu, nebude se mnou mluvit. Ještěže před ní byla pouze myš a klávesnice a ne inkoust, kterým by mohla polít úřední akta. Poznala asi, že nejsem slušný Čech.

Pokoušel jsem ji uklidnit a zjistit, jestli náhodou není hinduistka, což nebyla. Namítal jsem tedy, že na krávě není nic špatného a ona stále mlela, že se mám chovat slušně. Požádal jsem ještě jednou, abychom se věnovali tomu, proč jsem přišel, ale nemělo to smysl. Navrhnul jsem, ať si tedy nalepí na sklo kukaně informaci, že kdo se nebude chovat slušně, ten nedostane pokutu, že by to moc pomohlo a také se zajímal o vyhlášku, která slušnost vynucuje. Bylo zřejmé jen to, kdo je zde arbitrem slušnosti. Nakonec mi paní rozmáchlým gestem vrátila užmoulaný lístek a dodala, že se se mnou bavit nebude a ať si přijde sousedka sama. Zkusil jsem to ještě po dobrém, ale byl konec. Prý se se mnou bavit nebude. Uznal jsem, že ani já necítím potřebu si dále povídat o slušnosti a požádal o zavolání kolegyně s krycím číslem. Ta má pauzu, vrátilo se mi hned. Navrhl jsem, že počkám a paní mi navrhla, ať čekám venku. Požádal jsem proto o zavolání nadřízeného. Ani ten nebyl přítomen.

Navrhnul jsem, že si počkám, až někdo z kolegů přijde a mezitím požádal o číslo dotyčné, aby byla stížnost konkrétní, na což se dotyčná šklebila a drze štítkem s číslem mávala před mýma očima. Zastavilo jí, až když jsem se zeptal, jestli už není kolegyně zpět. Nebyla. Ani nadřízený se nevracel. Než jsem našel číslo na ústřednu, odplula paní do pozadí, asi aby si vzala pilulku. Po chvilce se u okénka ukázala zcela příčetná dáma, ze které se vyklubalo ono známé číslo. Ptala se, jestli jsem měl konflikt s kolegyní a já po pravdě prohlásil, že ne, že jsem se jen zeptal, jestli si myslí, že sousedka je kráva a následně paní explodovala. Číslo říkalo, že ať se nedivím, že jsou na ně lidé často neurvalí. A já také říkal, ať se nediví, když dobrovolně pracují na přestupcích, kam málokdo donese pugét, aby poděkoval za odtah, botičku či lístek za stěračem. Také jsem poradil, že pokud chtěli být chválené, měli jít dělat něco poctivého, třeba do cukrárny, kde by jim lidé chválili větrníky. Paní to asi dojalo, protože na přestupkem mávla rukou a vyřešili jsme vše domluvou. Poděkoval jsem a poradil, aby si kolegyně vařila ráno uklidňující odvar z třezalky.

Oranžové bratrstvo se neozvalo ani třetí den a proto jsem znovu vytočil jejich číslo a dostal jiné číslo, na stůl paní inženýrky, která má tuto agendu na starosti. Slovo kráva jsem ze svého slovníku vytěsnil. Paní inženýrka byla milá a vzpápětí mi poslala hlášení pro pojišťovnu. Bylo zajímavé, že v kolonce, kam se obvykle píše něco ve smyslu zavinili jsme nehodu a souhlasíme s plněním, stálo napsáno, že jsem nebyl přítomen a stál na zákazu stání, jako kdyby to bylo směroplatné. Skutečný alibismus ale bydlel ve vedlejší kolonce, kde bylo zaznamenáno doslova toto. Při čištění-kropení se zavadila kropicí lišta o vozidlo B. Při dalším manévrování se lišta zasekla a poškrábala L.Z. plastový lem + částečně zadní nárazník. Představoval jsem si, jak pan řidič v umaštěných montérkách jen s hrůzou sleduje řádění zákeřné lišty, která si vybíjí vztek z nerespektování značky na nevinném automobilu. Zkusil jsem vznést námitku, ale dostalo se mi objasnění o neukázněných řidičích a možnosti najít si na internetu dopředu datum čištění a kropení. Beru to ale z té lepší stránky, vůz si zaslouží poprvé za život v kotlině navštívit servis autorizovaného typu. Lišta nás zve.

Komentáře

  1. Tak pravil Karl, 19. 10. 2016 v 8.30 :

    Nadhera ;-)))

  2. Tak pravil orsic, 8. 11. 2016 v 22.51 :

    Pěkný souboj s větrnými mlýny 🙂

Vložit komentář