Jak jsme jeli na festival zelí

S výjimkou známého festivalu dechových hudeb se v zemích západního poloostrova balkánského typu těší největší oblibě festivaly související s jídlem. Obvykle se tyto food festy jmenují podle primární poživatiny, která se zde nabízí, doplněno o příponu jada, která má sama o sobě také svůj význam, ale to nechme být. V kalendáři na celý rok mají všechny jady své pevné místo a po celý rok narazíme na akce jako je třeba roštiljada, kobasijada, rakijada, čvarkijada, pihtijada, gulašijada nebo za hranicemi vyhlášená mudijada, kde se prezentují pokrmy z varlat hospodářských zvířat. Většina akcí se navenek podobá a je to taková balkánská směska trhu, pouti a blešáku.

Na konci října se konala tradiční kupusijada, tedy festival zelí ve vesnici Futog, která je hlavním městem zelných hlávek, které jsou zde opravdu křehké, a tak není divu, že i v ostatních státech regionu jsou zdejší kysané hlávky populární. Kdysi je poznal jednoho policistu z této vesnice, jehož hlava také připomínala zelnou hlávku. Těšil jsem se proto na zelnou událost velice velmi. Vyrazili jsme ve větší skupině a přijeli raději o den dříve kvůli aklimatizaci, která byla náročná, avšak povedená. Dlouho už jsem neměl tak chutně pečenou kozu nakrájenou nůžkami pákového typu. Ačkoliv festival začínal v pátek, šlo hlavně o zahřívání nádob na zelné pokrmy a přípravy, v sobotu vše začalo ve velkém stylu. Od samotného rána se hlavní ulice rychle plnila.

Na jejím začátku byly kolotoče a strašidelný zámek, jehož stavba se trochu protáhla, následovala alej vojenských stanů, které nabízely posezení a konzumaci nejen zelných specialit. S pokročilejší hodinou do stanů vtrhnou obnažené zpěvačky a tanečnice a začne pravá lidová zábava, kde se místo potlesku zasouvají spoře oblečeným divám pod prádlo bankovky. Prasata i jehňata se vesele otáčela, ze začernalých hliněných hrnců se slibně kouřilo a ani opodál rozmístěné grily nezahálely. K snědku se nabízelo kde co, jen veganské karbanátky jsem nenašel, zato jsem ochutnal obří housku napěchovanou čerstvými škvarky, což je pokrm, který by motival k vyšším výkonům i soudruha Stachanova. Kupodivu v nabídce bylo i staročeské trdlo, kterému však neznalí balkánci mylně říkali tradiční maďarský koláč. Na langoše, gyros, separátní uzenky ani nudle čínského typu jsme nenarazili.

V hlavní roli bylo ovšem zelí, vyhlašovala se soutěž o největší hlávku, týmy domorodců se zúčastnily soutěže o nejlepší zelný pokrm z kotlíku a mimo soutěž se dala sehnat řada zelných specialit jako třeba pokrm, který se jmenuje zelí a jedná se o pomalu vařené zelí s uzeným masem, ve festivalové úpravě je masa pomálu, ale to mu na popularitě neubírá. Nechyběla sarma, která je téměř jídlem národním, tyto chutné zelné závitky se podávaly ve stanech, na ulici, na porcelánu, v plastu i jen tak do ruky. Zahlédl jsem i podvarak a k pečeným zvířatům z rožně se podával nepřekonatelný zelný salát. K tomu výběr uzenin, sýrů, ponožky, hračky, kuchyňské potřeby, svršky, spodky, různé suvenýry a v neposlední řadě zázračné škrabky, které nakrájí zelí v cukuletu na velmi velmi jemno. U kempingového stolku stojící muž s mikrofonem na silném kabelu okolo krku šel do prodeje na plno a vykřikoval chválu na škrabku, kterou nazýval všelijakými jmény a během představení zpracoval hromadu zeleniny, které s sebou přinesl na demonstraci. Na proužky, kolečka, kostičky, krycličky i kvádříčky. Škrabku jsem si samozřejmě pořídil a první hlávku zvládla bez uzardění.

Ano, po celé vesnici je zaparkováno mnoho valníků plných zelí a za ceny více než mírné je možné koupit hlávky na zimu nebo jen tak. Já je kupuji jen tak, není myslím o mnoho víc zábavných věcí, než za stovku koupit obrovský pytel zelí. Někdo se možná zeptá, co s ním, ale já mám tuto otázku vyřešenou. Lepší je vyhodit srbské než kupovat polské. Srbské zelí je navíc jemnější (a to netvrdím kvůli jeho původu), má menší košťál a tak je celá hlávka výrazně lehčí. Po pár hodinách jsme do auta donesli několik kilo zelných hlav v čerstvé i kysané verzi, vepřovou nohu sušeného typu, placaté klobásy, méně placaté klobásy a další šmakulády. Potěšila mne i lžíce na boty s nápisem „Srbsko se nesehne!“ a pořízení magnetu na lednici v podobě zelné hlávky se ukázalo též jako nutnost. Protože byly všechny lokální ubytovací kapacity zcela plné, přesunuli jsme se o kousek dál, kde žádný festival nebyl, přesto ale bylo možné posedět, pojíst pihtije, sarmu a na rožni temperované zvíře s trochou zelného salátu. V Srbsku je festival každý den, pokud máte na vstupenky.

Komentáře

  1. Tak pravil StochastikoS, 8. 11. 2016 v 0.00 :

    Nedá mi to a zeptám se: u toho srbského zelí lze i očekávat, řekněme, jemnější digestivní následky? Najmě tedy u kysané verze konsumované v míře větší než malé…

  2. Tak pravil RVHP, 8. 11. 2016 v 13.33 :

    Inu, no, ano.

Vložit komentář