Jak jsem stanul na Bráně svobody

Na hranicích mezi Bývalou jugoslávskou republikou Makedonií a Řeckem se rozpíná pohoří Nidže s nejvyšším vrcholem Kajmakčalanem, kde se přesně před sto lety odehrála slavná bitva Velké války, kterou tak trochu zastínily ještě větší řeže odehrávající se v Evropě západní. Po válce srbský král Aleksandar nechal na vrcholu postavit kapli s dnes až dojemně patetickou pamětní deskou, nedaleko od kaple se nachází podzemní kostnice s ostatky vojáků, tedy spíše zlomkem ostatků, protože bitva si jen na srbské straně vyžadala přes čtyři a půl tisíce životů. Dnes zůstává toto místo, podobně jako desítky vojenských hřbitovů v okolí, v zapomnění. Ještě nedávno byl Kajmakčalan poměrně těžce dostupný, z nejbližší makedonské vesnice je to kolem třiceti kilometrů a cesta je sjízdná jen s obtížemi a odpovídajícím vozem.

Na straně řecké ovšem nedávno vybudovali lyžařské středisko, které se nachází jen pár kilometrů pod vrcholem. Ideální příležitost na vyzkoušení těch nových trekových bot, které jsem si pořídil, když jsem zjistil, že plátěnky městského typu v natůře neobstojí. Posílen chutným jehněčím jsem překročil hranici a vydal se do řeckého vnitrozemí, po hodince a půl se cesta zhoršila, ale stále se jednalo o asfaltovou komunikaci. Řecká letní sezóna se evidentně odehrává toliko na plážích, protože jedinými živými tvory, které jsem v horách potkal, byly krávy. Zaparkoval jsem u posledního vleku, převlékl se a vydal se podle návodu podél sloupů do kopce. Návod jsem našel na stránkách nějakých srbských horalů, kteří tvrdili, že výstup je lehoučký a zvládli ho za hodinu a půl kvůli tomu, že s sebou měli malé dítě. Já jsem žádné malé dítě s sebou nevzal a proto mi cesta zabrala o hodinu déle. Chvíli jsem dokonce uvažoval, jestli nebudu další obětí hory. A to na mne neútočila bulharská artilerie, ale jen nedostatek dechu a přebytek potu. Krávy na mne čuměly s výrazem opovržení.

Zatímco západní vojáci byli dovezeni na frontu a tam si mohli na smrt počkat v pohodlí zákopů, vojáci balkánští se museli vyškrábat na kopec, přičemž asi ani na jeho úpatí nepřijeli autokarem. O zákopech se jim v kamenitém terénu mohlo jen zdát a tak se kryli alespoň za vyskládaným kamením, pozůstatky těchto pevnůstek v krajině stále stojí. Nad nimi se hrdě vypíná kaple a kolem ní dva rozpadlé baráky, kaple samotná také nebyla v ideálním stavu, ale na poslední chvíli proběhla rekonstrukce, na místě jsem zastihl čtyři makedonské dělníky, kteří dodělávali svoji práci, aby bylo na stoleté výročí vše v pořádku. Příběh Srbska za První světové války je mnohem dramatičtější než notoricky známé kule ze Sarajeva. Po vyhlášení války vtrhlo mocnářství do země a jeho vojáci dostali v bitvě na Ceru klepec od srbské armády zocelené v předchozích dvou válkách balkánských, když už se zdálo, že je vše ztraceno, slavilo srbské vojsko ještě jedno velké vítězství v Kolubarské bitvě. Poté se celá armáda, státní aparát a panovník stáhli přes Albánii k Jadranu, odkud je spojenecké lodě odvezli na řecké ostrovy, kde se po dlouhém pochodu v nehostinných podmínkách plných mrazu a Albánců, vojáci zotavili a znovu byli po boku západních jednotek zapojeni do bojů na Soluňské frontě. Kajmakčalan byla první vítězná bitva tohoto tažení, na další roky se ovšem fronta příliš nepohnula.

Ještě za války byl do Srbska vyslán Archibald Reiss, švýcarský kriminalista a vědec forenzního typu, který mapoval zvěrstva napáchaná c. a k. vojskem. Práce měl dost. Reiss si svéráznou balkánskou zem natolik oblíbil, že v ní zůstal až do své smrti. Kromě publikování zprávy o masakrech vydal útlou, avšak významnou knihu, jejíž název by se dal zhruba přeložit jako Slyšte Srbové, dejte si pozor sami na sebe. V díle pranýřuje nešvary národa, který si zamiloval. Své srdce nechal Reiss pohřbít právě na Kajmakčalanu, kde leželo až do druhé světové války, kdy přišlo bulharským soudruhům jako dobrý nápad mramorovou urnu rozbít a srdce zahodit. Uvnitř kaple stojí urna dodnes, jen tedy prázdná. V pláni pod kaplí se nachází hrobka, vyzděný kvádr, který také prochází opravou, pod ním je kostnice s ostatky vojáků, dovnitř se leze úzkým poklopem po lety trochu rozviklaných kramlích. Po pár metrech sestupu se člověk ponoří do klidu hory, v místnosti vymalované na zeleno stojí podél tří stěn regály, které obsahují roztříděné kosti a lebky padlých. Působivé místo.

Kajmakcalan

Popřál jsem zedníkům, ať jim dílo ubíhá a ať dostanou za práci řádně zaplaceno, vyměnili jsme pár životních zkušeností a šel jsem zpět dolů. Je zajímavé, že ačkoliv je výšlap na kopec dřina, ani sestup není nic příjemného. Cestou jsem přemýšlel o tom, jak asi přistupovali muži zabití na téhle hoře k tradičním hodnotám, jak bych jejich ochotu válčit změnil účet na sociálních sítích, jak padli za stát, který dávno zmizel a dnes leží v cizí zemi. Kajmakčalan zvaný hrdě Kapija slobode, tedy Brána svobody, protože byl prvním osvobozeným územím království, dnes leží mimo Srbsko zapomenutý a pomalu se zapomíná i na slavné hrdiny bitvy, mezi kterými vynikal i vojvoda Vuk, který zde padnul a jeho vojáci jej snesli z nezměrné úcty do údolí ve stoje. O kvalitě tehdejšího důstojnictva nakonec svědčí i to, že v Haagu se v té době nikomu nesoudilo. Údajně je hora dodnes plná munice, zbraní a dalších relikvií ležících v suché horské trávě. Nic podobného jsem nenašel, jen lejna výše zmíněných krav. Dole jsem usedl do vozu, zalitoval, že jsem si nevzal přikrývku hlavy, protože horské slunce mi dosti zabarvilo pleš, a vyjel jsem zpět do Jugoslávie bývalého typu. Po cestě trvající skoro dvě hodiny jsem potkal jen několik aut, všechny hospůdky i obchody byly zavřené a to jsem se po výšlapu tolik těšil na pravý řecký kebab.

Že někdo jede přes půl Balkánu jenom aby vylezl na nějaký kopec, to velmi překvapilo místního orgána správy celního typu, zapomněl tak na celou jižanskou laxnost a ospalost a nechal si ukázat zavazadelník dokonce dvakrát, mezitím prozkoumal všechny možné útroby mého vozu a svoji horlivost rozvinul na maximum, když utrhnul zadní sedačku, pod kterou hledal vysněný kontraband. Naštěstí se mi podařilo vše vrátit do původního stavu a považoval bych to za velikou buzeraci, kdyby o několik set kilometrů severněji jeho maďarský kolega nebyl ještě horlivější a nenechal vyložit celé auto. Nález těch pár kilo uzenin, sýrů, dvou desetikilových melounů a velké bedny rajčat však na povýšení nestačil a tak mávnul rukou a nechal mne vše zase naskládat. Že není možné naložit vše tak, jak se to po cestě skládalo, to je snad jasné. Mimochodem jsem si všiml, že po dálnici směřující do prostoru schengenského typu jede hodně automobilů německých a rakouských registrací, což znamenalo jediné, že na hranici bude fronta jako kráva. Přesně taková fronta byla i na prvním alternativním přechodu a tak jsem nelenil a vrátil se o pár kilometrů do vnitrozemí a zajel na přechod vzdálenější, kde nebyla fronta žádná. Cestou jsem potkal tolik migrantů, jako dosud ne, ve vojvodinské kukuřici je evidentně polovina Afghánistánu, na druhé straně kukuřice byla zase takový koncentrace maďarských orgánů, že mají obě strany o zábavu postaráno.

Vložit komentář