Jak jsem si zajel na jehněčí

Nízká obliba masa jehněčího typu ve Středokotlině mne velmi rmoutí, masa lidského typu tvořená (alespoň v mých představách) elektoriátem pána ministra financí slupne tu a tam nějaké to jehně o svátcích vajec a to ještě důkladně vysušené a s delikátní chutí jehněčího ještě důkladněji přeraženou česnekem. Jako ty ovce. To v bývalých Jugosláviích na poloostrově balkánského typu jsou jiní kujóni. Jehněčí je oblíbené napříč republikami snad s výjimkou Slovinska, které ale pravým rázovitým Balkánem nikdy nebylo. Zaslouženému ohlasu se v regionu dostalo skopovému z Bosny a Hercegoviny. Chybu neudělá, kdo ochutná bosenské jehně tradičně rožněné na některém z kultovních míst jako je zejména zatáčka u Jablanice nebo pohoří Romanija, ale výtečné je i vařené lešo v konobě s výhledem na malebné Popovo pole v Hercegovině. Způsob přípravy je ostatně všude dost podobný, obvykle kuchaři potřebují jen jehně, sůl a pákové nůžky, kterými naformátují vytemperované zvíře do úhledných kousíčků, které pak budou zdobit nerezový tác. Samozřejmě je potřeba mít i rožeň, tradicionalisté si vystačí s klasikou na ruční pohon, profesionálové mají důmyslná zařízení poháněné vodou z potoka či elektřinou, domácí kutilové často jako pohon využívají motorky od stěračů nesmrtelných vozidel Zastava a Yugo.

Informace, že prý nejlepší jehněčí připravují v maličké vesnici na jihu Makedonie, mi přišla jako něco nesmyslného. Pche, to je řečí, myslel jsem si. Ale v době internetové není těžké vidět různá videa a fotografie z místa činu a nadšené výkřiky komentujících strávníků. Přesto jsem měl strach, že by tohle jehněčí mělo být lepší než to bosenské. Babička mi kdysi říkala, že když budu mít z něčeho strach, mám si na to sáhnout. Rozhodl jsem se naslouchat moudrosti stáří a do vesnice Mrzenci jsem se podíval. Pokud chcete stihnout večeři, je dobré z hlavního města vyrazit opravdu časně. Sám jsem vyjížděl před šestou a bylo to jen tak tak. Brzy ráno se dala ona dvě stě kilometrů dlouhá komplikace dopravního typu mezi Prahou a Brna překonat bez větších obtíží, dále cesta vesele ubíhala a v raném odpoledni jsem byl již dostatečně daleko od unijní hranice, ale ne dostatečně blízko vysněné pečínky. S postupujícími kilometry postupovala i únava a přežil jsem jen díky audioknize, která popisovala činy jakéhosi šílenci, který unášel a vraždil dítka členů obskurních společenství náboženského typu. Také strýček Google se neukázal jako ideální průvodce, když mne z nové dálnice hnal na silnici s lákavým názvem „starý obchvat“. Po sjezdu z dálnice, které nese hrdé jméno Alexandra Makedonského a skládá se z úseků ve výstavbě a úseků v naprostém chátrání, si navigace vymyslela zkratku polní cestou okolo svodidel, ačkoliv až k restauraci vedla asfaltová cesta evropských parametrů.

Restaurace se jmenuje Javor Djoko a nachází se ve vesnici Mrzenci, která se nachází jen pár kilometrů od města Gevgelija, které se nachází jen pár kilometrů od hranic s Řeckem. Bylo krátce před desátou, když jsem zaparkoval před napolo zhasnutým podnikem, před kterým stála pouze dvě auta, byl pondělní večer a měl jsem obavy, že se vrátím s nepořízenou. Mé obavy ale rozptýlil pan vrchní, který mne ubezpečil, že je otevřeno a že jejich jehněčí je opravdu vyhlášené. Také mi poradil, abych si objednal minimálně půl kila, protože je maso s kostí. Poslechl jsem a u skopského piva čekal na svou porci skopového. Nejprve přinesli salátek a chuť zeleniny z této jižní krajiny je skutečně famózní, ale napjatě jsem čekal hlavní chod. Po chvíli pan vrchní přinesl oválný talíř, na kterém se nacházelo půl kila lahodně vypadající jehněčí plece a jedna opečená brambora. Když jsem se na tu nádheru vynadíval, vzal pan vrchní příbor a jemnými pomalými pohyby natrhal porci na kousky. Maso se rozpadalo velice doslovně. Byl to vlastně takový jehněčí konfit, měkkoučký a šťavnatý. Po dlouhé dni za volantem na oválu zůstaly za nedlouho jen zmíněné kosti. Krásné to bylo, zaplatil jsem za celou konzumaci šestnáct euro a odfuněl k vozu, abych v obližním městečku našel místo k odpočinku po této lahůdce. Jak se na Balkáně říká, lva jsem neochutnal a proto je pro mne králem zvířat jehně. A to z Mrzenců je znamenité velice velmi.

Javor Djoko, Mrzenci

Komentáře

  1. Tak pravil Frantig, 15. 9. 2016 v 10.05 :

    Nebyl by nějaký tip na slušné jehněčí v zařízení restauračního typu ve Středokotlině? Nebo je to opravdu ztracená bitva?

  2. Tak pravil StochastikoS, 15. 9. 2016 v 12.18 :

    Když už předřečník nade mnou zmiňuje jehněčí-restauranty. Jaký máte názor na srbský podnik U staré cesty ve Střešovicích? Já tam tedy měl jen čorbu a pivo, kterážto kombinace se neukázala jako úplně vhodná… Nicméně uvažuju pouštět se tam i do větších akcí. Ačkoliv zrovna ve Střešovicích nemůže očekávat nějakou pravou proletářskou atmosféru, která by tomu podniku slušela.

  3. Tak pravil RVHP, 15. 9. 2016 v 19.52 :

    Nechci být defétista, ale nejsem si vědom, že by v středokotlině byl nějaký jehněčí podnik. Mám rád restauraci Jelica na Zlíchově, tam myslím připravují i sač (pečené jehněčí pod poklopem), ale neochutnal jsem.

    U staré cesty dokonce vůbec neznám, ale většinou si své jehněčí bažení realizuji na poloostrově balkánského typu a lokální zdroje nevyhledávám.

Vložit komentář