Jak jsem proclíval

Díky monzunovému dešti nebo nějaké jiné nepřízni počasí se opozdilo zaslání balíčku od mého obchodního partnera z Hongkongu. Tajemný muž se nejmenuje Pepa, ale pan Jo. Pan Jo neumí říkat ne, raději přestane odpovídat zcela. Zdánlivě triviální obchodní případ jsme proto řešili několik týdnů, nakonec pan Jo kapituloval a mé připomínky vyslyšel. Nebýt toho prudkého deště, byl by balíček ve městě hlavního typu už týden, takto pan Jo poslal krabici až ve čtvrtek a doručena byla až v pátek. Poté trvalo pouze čtyři dny, než jsem obdržel do vlastních rukou určenou obsílku od poštovně-celního ouřadu, že si mám pro paket zajet na dobře známou adresu.

V místech, kde už se Smíchov dávno změnil na Košíře stojí modrý upíří hrad obložený bloky vlnitého plechu, který dává budově skutečně podmanivě hnusný vzhled. Už u vchodu je cítit silný zápach zelí, který naplňuje celou budovu. A přitom na tabuli u vstupní vrátnice stálo jasně bílé na černém, že dnes kantýna nabízí guláš vídeňského typu a vepřové rizoto, byla tam ještě nějaká bezmasá šmakuláda myslím, každopádně žádný z těch pokrmů by neměl smrdět jako zelí. Zřejmě je puch zelí nějakou všudypřítomnou pachovou kulisou, která se znamenitě hodní ke schodišti bez oken a chodbám, které ozařují jen blikající zářivky, jejichž bílé světlo se odráží v omyvatelném nátěru stěn i ohavné podlahové krytině barvy dětského hovínka.

Po pár vteřinách aklimatizace, koulení očima a nasávání zelného smradu je třeba vystoupat do třetího patra. Buď po onom ohavném schodišti nebo výtahem, které jsou hned dva, zpravidla oba či nejméně jeden mimo provoz. Pokud už fungují, trvá čekání na jejich příjezd velmi dlouho, protože zastavují v každém patře, kde je přivolával někdo, kdo to nevydržel, a už dávno odešel pryč po svých. Zatímco zjevně nebyl důvod umístit do výtahu informaci, že zadržované zásilky se nacházejí právě ve třetím štoku, oddělení bezpečnosti nechalo do zdviže přidělat amplion, ze kterého se ozývají tak zásadní informace, jako že se otevírají dveře a že je přízemí první patro.

Ve třetím patře za rohem je místo, kde člověk dostane své psaní, ale musí se o to zasloužit. Vyzvednout na přepážce jedna papíry, s těmi navštívit celníky a poté navštívit přepážku dva, aby dostal zásilku na výdejním pultě vedle. Osoby právnického typu mají tuto hru zpestřenou tím, že mezi návštěvou přepážky číslo jedna a místnosti s celníky si musí odskočit do patra pátého, kde mu ochotné pracovnice národního doprace vyplní potřebná lejstra. K tomu slouží jednak standardizovaný formulář evropského typu, ale také katalog výrobků, ve kterém má každá věc své pevné místo od elektrických kabelů po kakaové boby. V potemnělé kanceláři jsem zastihl dvě dámy, které si strohé prostory vyzdobily řadou maličkých kaktusů v barevných květnících. Jedna se mne ujala a jako obvykla začala prskat, že papejry nejsou kompletní. A že mi je měli poslat. Souhlasil jsem, že měli, ale vím, jak těžké je dostat z čínských soudruhů jakýkoliv dokument s výjimkou nóty vymezující se k návštěvě dalajlamy. Paní mi nakonec dala také za pravdu, protože se musela přiznat, že nestrávila mnoho času komunikací se zástupci jednotné Číny.

Těžko říct, jestli byl za nebývale vstřícným chováním bundokošil pročínský kurz nebo na ně působí zelný závan jako feromon dobré nálady. Paní celnice se nepozastavila nad nekompletní dokumentací, byla milá a dokonce se několikrát spotánně usmála, což jsem na celnici ještě nezažil. Ale každý jednou vyhoří a věřím, že časem se z ní stane standardně nepříjemná státní úřednice. Také je pravda, že jsem se orgánů neptal, jestli si dělají prdel, jako mladík vedle, který byl zjevně nováček a velmi se divil, že musí zaplatit za zboží z devizové ciziny příslušné poplatky. Zřejmě chtěl strávit s celníky co nejvíce času, protože se dožadoval informací, podle jakých zákonů má platit a tyto si poté nechal ukázat. Zřejmě měl dojem, že instituce se slituje.

Ponechal jsem naivního mladíka jeho osudu a šel přímo k přepážce číslo dvě, kde jsem znovu ukázal všchny ty výpisy, zaplatil a dostal se do posledního levelu. Mezitím dorazil i mladík a opět se začal rozčilovat, když zjistil, že kromě daně musí dát ještě devadesát devět korun poště za celní služby, což znamená to, že zadrží zásilku a člověk je nucen jít inhalovat zelné puchy. Tenhle zážitek stojí více než za tuhle baťovskou láci. Pan mladík si zrovna nechával volat směnového vedoucího, aby mu vysvětlil, podle jakých zákonů poněm chtějí jeho oběživo, když mi přinesli balíček. Čistých čtyřicet pět minut, to je můj osobní rekord. Poradil jsem zapálenému hochovi, aby nehledal logiku tam, kde to nemá smysl a nezdržoval lidi stojící ve frontě za ním, kteří pochopili, že čím rychleji dají kilo, tím rychleji budou na zdravém vzduchu bez zelí. Ale komu není rady, tomu není pomoci. Chodemmimo mám pocit, že vyclívací pošta je jediná pošta, kde vám nenabídnou los. Štestím se neplýtvá.

Vložit komentář