Jak jsem navštívil autoservis IV.

Automechanici jsou jako psi. Podobně jako i poslední ořech vycítí strach a kousne, muži v umaštěných modrácích nějak instinktivně tuší, že si o nich myslím, že jsou úplní kokoti a místo kousnutí provedou nějakou vylomeninu na voze. Ještě když bylo léto v plném proudu, vzal jsem si číslo od souseda a kontaktoval novou hvězdu servisního nebe. Do telefonu se sice ozvalo prosím místo očekávaného no, ale byl jsem beztak ostražitý. Muž na bezdrátě ovšem čile komunikoval a tak nebyl důvod mu nevěřit. V domluvený den jsem spolu se sousedem zanechal auto na domluveném místě a klíče od něj v tajné schráně. Byl to přístup neotřelý, ale pokud to pomůže, nemám námitek. Z cesty po Jugoslávii bývalého typu jsem se vrátil s pouhými dvěma chybami na displeji, ovšem jedna z nich indikovala opotřebené destičky a to chtělo před další cestou poladit. Za pár málo dnů se nový servisní guru ozval a hlásil, že je hotovo. Vyzvedl jsem si vůz, předal nevelký obnos a pomyslel si, že se motoristické slunéčko usmálo a že u toho zůstane. Jak bláhové jsou podobné myšlenky.

Cestou z našich nejvyšších hor o týden později vůz vydechl a ploužil se podhůřím rychlostí nanejvíc podprůměrnou, po návratu do metropole jsem vytočil číslo pana opraváře a následující dne předal vůz. Oprava se protáhla dva týdny a cena byla vyšší než se původně řeklo, ale byl jsem rád, že vůz opět jede. Jenže on tak docela nejel, z výfuku se kouřilo a ploužil se i s novým turbem pomalu a nanicovatě. Vrátil jsem se tedy do dílny, kde se hoši omluvili, že měli dojem, že auto je v pořádku, což se přece může stát, ikdyž v pořádku není. Následovala výměna váhy vzduchu a poté různých ventilů a filtrů, které nestojí málo a díky kterým auto jelo o kousek lépe, ale stále ne tak dobře jako před tím, než jej dostaly do spárů zlaté české ručičky těch umouněnců. Skóre už nevypadalo tak růžově jako na začátku a vedle ušetřených pár stovek za destičky, které nebyly opotřebené a stačilo prý vyměnit senzor, rostl štos tisícovek.

Nakonec se hochům podařilo závadu odstranit a říkali, že se nemám ptát jak. Předpokládám, že to nevědí sami. Předal jsem jim také nešťastnou rozebranou převodovku, kterou jsem si vyzvedl u předchozích odborníků. Ozubená kolečka hlomozící v plastové vaničce nebudila dojem, že by měla ještě někdy dělat svou práci, ale to se prý zařídí. Doufal jsem, že brzy, protože záruka na použitou skříň byla původně šestiměsíční a skoro dva měsíce byly v tahu. Když jsem na severu Řecka přibrzdil a ozval se škrabavý zvuk, maličko jsem zapochyboval, že výměna senzoru byla dostačující. Díky tomu jsem se dostal do servisu na západě Srbska, kde mé obavy potvrdili, provedli nápravu za pár šupů a navíc jsem během čekání mohl konzumovat pečené selátko nakrájené pákovými nůžkami na malé kousky. Ještě se mi také nestalo, že by montéři zabalili staré díly do krabice a prezentovali je při placení.

Auto bylo plně pojízdné a mohl jsem se vrátit do Prahy a to byla chyba. Dříve svižný vůz se opět čas od času proměnil v dýchavičné auto bez vůle, naskakovaly další chybové kódy a já litoval, že jsem jej nenechal na poloostrově balkánského typu k celkové renovaci. Uvažoval jsem o tom, že vyzkouším letošní pátý servis, který snad udělá všemu přítrž. Měl jsem nějaké rezervní oběživo, vzhledem k tomu, že kluci z první garáže se několik měsíců o platbu nepřihlásili. Poté co jsme se málem nevrátili z víkendu za hranicemi všedních dní jsem měl všeho dost, auto nejenže nejelo, ale rozhodlo se rovnou nestartovat. O několik dní později tuto strategii zopakovalo a byl jsem nucen volat do pojišťovny, kde mi ochotně nabídli odtah do autorizovaného servisu v polích kdesi na východě od města. Odmítl jsem a auto odjelo potupně na jiném autě do nedaleké garáže. Tam si jej mistři ponechali tři týdny, aby mi řekli, že auto startuje a tak na něm nic nedělali. Můj vztek neznal mezí, ale vlastně byl ještě mírný oproti ránu následujícího dne, kdy pochopitelně motor nenaskočil.

Do toho se ozval opravář převodovky, který po čtyřech měsích zjistil, že nelze sehnat náhradní díly, které však dokáže vyrobit, jen to zabere několik dalších měsíců letmým odhadem. Já tomu prostě nerozumím, vždyť žádný automechanik nejezdí tramvají, tak jak je možné, že jejich vozy fungují? Dávají je ke konkurenci? Ale k jaké?

Komentáře

  1. Tak pravil nn, 20. 11. 2016 v 9.49 :

    Někteří lidé s automobilovým živlem nenajdou společnou řeč nikdy a měli by proto zůstat u pěších přesunů, v krajních případech využít elektriky. Oni za půl roku vyroběj víc motorových karambolů, než celá naše rodina souhrnně od dob, kdy děd pořídil první přibližovadlo.

  2. Tak pravil jagr, 23. 11. 2016 v 22.43 :

    Zas bychom neměli co číst… Ale připomnělo mi to film Muž z Acapulca, jak jeho hlavní hrdina v rámci literární fikce masakroval neochotné řemeslníky.

  3. Tak pravil Karl, 23. 12. 2016 v 16.18 :

    Autorizovaný servis, diagnostika závad(y)? Nebo ještě ne? ;D

  4. Tak pravil RVHP, 29. 12. 2016 v 13.30 :

    Vyřešeno výměnou servisu. Po půl roce se ukázalo, že převodovka je ok, zvuk dělala dvouhmota. Jen to nikdo nepoznal.. Takže mám převodovku navíc. 🙂 Oprava taky nebyla za málo, ale pan šéf říkal, že za ty peníze to auto aspoň fakt opravuje a to jsem musel uznat. Tak.

Vložit komentář