Ryba smrdí bez hlavy

Navštívili jsme s chotí a naším roztomilým psíkem nejkrásnější příhraniční hory. Vždy se jedná o živou ukázku historie 20. století s přesahem do současnosti. Po vyhnání Trauntenberků a desetiletích devastující vlády Hajného, Kuby a Hančete s pomocí nejen ptačích konfidentů, došlo k otevření poměrů, hranic a přílivu zlota. Přes veškerou snahu se z chudých hor nepodařilo vyrýžovat dostatek prostředků, o čemž svědčí všechny ty cedule NA PRODEJ, které jsou umístěné na každém druhém podniku. Kromě půvabné natůry mají kouzlo i všechny ty omšelé roubenky a zapomenuté zchátralé továrničky, které lemují už cestu k parku národního typu.

Hledat ubytování se psem v pátek odpoledne není snadné, ale přesto jsme uspěli a našli chalupu nabízející lože a stravu za ceny velice mírné, velice mírná byla i úroveň komfortu, avšak je třeba zdůraznit, že společné zařízení sociálního typu bylo vycíděné jako ve švýcarské sanatoři. Malebnou roubenku zdobily desítky květináčů dokazujících, že majitelé si rádi přidělávají práci, čímž jsou sice ještě více sedření, ale malému procentu vnímavých okolojdoucích udělají radost. O co byl chudší interiér, o to byla bohatší péče personálu, který byl ještě pozornější než v dětské plicní ozdravovně a ačkoliv nás nenutili dojídat, pokrmy byly tuze chutné a tak zůstaly talíře vždy prázdné. Strava byla poctivá a domácí, že by i zkušený pan Muraško koukal.

Jako správní lidem milovaní obyvatelé hlavního města jsme s naším vozem s hrdým chromovaným nápisem PRAHA na podznačce (ta plastová blbina co drží espézetku, nechtěl jsem mít bazarnickou, kterou jsem dostl k vozu a mezi všemi těmi plejboji a ajemstigy v éšopu jsem našel dvakrát mříže a meče v chromu + ten nápis, zkrátka dojemné pragocentrické cosi a bylo jasno) vjeli do tuším III. zóny, kde jsme byli zastaveni jakousi skautkou v hnědých kraťáskách, která chtěla vidět povolenku a tak jsem ukázal na parkovací kartu Prahy 1 a hurónsky se zasmál. No a pak jsem se jako trošičku omluvil a řekl, že jedem do chaty, která je za zatáčkou vpravo, jak nám bylo řečeno a bylo to. Bohužel o pár kilometrů dál to již začínalo být vážné a tak jsme směrem k II. zóně vykročili pěšky. Podle mne jsou všechny tyhle pěší tůry jen jakýmsi znouzectnostím výmyslem chudých lidí, kteří nemají osobní automobil. Autoturistika je přeci mnohem přirozenější pobyh, soudě minimálně podle rozdílné devastace těla, ke které dochází při ujetí dvaceti kilometrů a nebo při takto dlouhém pochodu. Navíc logicky vzato se zpotit můžeme všichni, ale vozem osobního typu může jet pouze ten, kdo jej má k dispozici.

Nešli jsme daleko, ale i tak jsem brzy pocítil slabost a tak jsme pojedli přesnídávku, kterou připravila žínka. Bohužel začalo brzy hřmět a tak jsem zodpovědně poukázal na osud Hanči, Tonči a Vrbaty a vrátili jsme se do chalupy. Na horách se mění počasí každou chvíli. V šenku v přízemí jsme konzumovali kvašené nápoje a rozprávěli s místními bodrými lidmi o životě. Všude je venkoncem chléb o dvou korách, krom tedy Malé Strany, že, kde teď frčí tramezýno, a ten kory nemá vůbec. Nicméně sehnat spolehlivou pracovní sílu v kopcích je svízel a mnoho občanů prý raději pobírá dávky a nesnaží se, začínám chápat ten strach z uprchlíků, pokud kromě strachu z neznámého mají všichni ti lidičkové strach, že se migranti přišli zachytit do naší štědré sítě sociálního typu, musí je logicky brát jako konkurenci. Bez humoru však musím smeknout poklonu páru vyšších středních let, který se staral o ovečky, kozičky, koníčky, kuchyň, květiny a všechny turisy, kteří se zastavili na sklenici chladného piva nebo na nocleh. Ceny mírné, obsluha vzorná, kuchyně domácí.

V neděli jsme se podívali do českého Aspenu, jak domorodci říkají uvadajícímu hlavnímu letovisku, kde mne zaujal muž v převleku Krakonoše s vycpanou lasicí na rameni a také picérie Nabucco, což je přesně ten typ podniku, který by mi v českých horách velice chyběl. Vzdálili jsme se tedy do nedalekého městečka u polských hranic, kde by nabídka nemusela být tak úděsná, ale byla. Projeli jsme kolem vleků a všech těch pic, šniclů a sýrů smaženého typu a dojeli k rozměrné roubené boudě s malebným jménem na omšelé cedeli. Vedle ní byla méně omšelá cedule NA PRODEJ, jak už to tak bývávává. Zaparkoval jsem na plácku před restaurací a povšimnul si, že se ke mně blíží mužík neudržovaného zjevu šoupající nohy v gumových sandálech. V ruce držel odřenou kasírku a řekl si o stokorunu za parkování. Zalapal jsem po dechu a dotázal se, jestli to myslí vážne, myslel. Měl jsem již takový hlad, že jsem mu dal zeleného Karla a šli jsme si sednout na zahrádku, kterou lemovala dřevěná ohrádka s poličkami pro květníky, které však na svém místě nebyly. Že se někdo tisíce hodin hrabe v brambořících ale ještě nemusí znamenat, že je lepší kuchař než někdo, kdo má menší ambice mičurinského typu. V tomto případě to ale znamenalo.

Tradiční hospodský lístek inspirovanými lety minulými a lety před nimi, polévka dle dnešní nabídky bylou hlívová, čemuž jsem nerozuměl. Paní servírka mi vysvětlila, že se jedná o falešnou dršťkovou, což už se mi dařilo představit a nebyla špatná, všechno ostatní ale bylo jako ve špatném snu. Protože máme tyhlety půsty, rozhodl jsem se pro rybu sladkovodního typu, vědom si toho, o jaké riziko se tak daleko od Třeboně jedná. Nabídka ryb byla pestrá, kromě obligátního pangasiuxe na několik způsobů obsahovala také exotického jesetera v mondéní citronovomátové smetanové omáčce s vůní šalvěje a polníčku nebo podobné instantní blbosti a proto jsem si dal kapra po mlynářsku, domníval jsem se, že oplácat zmraženou rybí porci v mouce a hodit do fritézy by nemuselo být nějak zvlášť náročné. Návštěva toalety mne nenavnadila, ale říkal jsem si, že prostě jen víc času věnují úklidu kuchyně a do žlábku se přeci jen močí a co na tom záleží. Také mne zaujal výherní automat v chodbě, takový ten s drapákem a páčkou na jeho ovládání, kam se hodí mince a je možné chytit a vyhrát mončičáka nebo cigára. Ani jedno v něm ale nebylo, nebylo v něm vůbec nic.

Když přinesli kapra, bylo jasné, že je to průšvih. Ze dvou černých objektů neurčitého tvaru, ne nejednalo se o kapra po uhlířsku, ale po mlynářsku, odkapával tmavý mogul se strouhankovými uhlíky, celkový dojem nevylepšily ani dva plátky citronu položené na rybě a proužek sterilované kapie zdobící spolu s lístkem salátu a skrojkem rajčátka celou tu parádu. Chuť menšího kusu se pohybovala někde na hranici poživatelnosti a dost možná ji maličko překročila, po rozříznutí většího však unikl takový odér, že jsem hodil ručník do ringu, tedy příbor do talíře. Veterán předminulých vánoc už nebyl ve formě. Uznala to i paní obsluhující a s omluvou mi sdělila, že jídlo nemusím platit, což mne překvapilo, protože jsem neměl ani chviličku podezření, že bych ho platit měl. Žena dopadla lépe, protože smažák se dá jít i studený, jen s ním není tolik legrace, legrace ale byla s okurkovým salátem, který měl barvu rybníčku Brčálníku, uvnitř ale nebyl Ráskoníček, nýbrž dlouhé zelené strojově opracované provázky okurky včetně slupky. Zaplatil jsem za snědené a vypité a protože mi bylo po rybě všelijak, ještě jednou jsem prošel kolem prázdného automatu.

Při cestě zpátky jsem viděl okénkem bývalé vrátnice či recepce či co to bylo mužíka z parkoviště, jak se cpe omáčkou s knedlíky a sleduje v malé televizi film pro pamětníky. Pocítil jsem záchvat mocného hněvu, že jsem dostal toho eklhaftního šupináče a on má zjevně poživatelnou znojemskou. Také mne naštvalo, že během oběda jsem napočítal na parkovišti deset aut, což je do jeho kapsy tisícovka, kterou milý manželský pár v chalupě, o kterou pečuje, v neděli neuvidí ani náhodou. Brzy jsem se opanoval a rázně vkročil do budky, abych požádal mužíka o doklad na parkování. Ptal se, jestli jsem nedostal parkovací lístek, pročež jsem mu objasnil, že lístek jsem dostal, ale to je toliko obrázek, který si mohu strčit za klobouk, ale ne do účetnictví a že chci tedy doklad daňového typu a to nejlépe ihned. I přes nepříliš bystrý pohled pochopil vážnost situace a po zhruba patnácti minutách se vrátil s vypsaným paragonem, samozřejmě nečíslovaným. Ptal jsem se, jestli jsou plátci dépéhá a mužík pokrčil rameny. Zeptal jsem se tedy, jestli finančnímu úřadu v Semilech nevadí, že neuvádějí na paragonech procento daňové sazby a mužík neměl odpověď a koulel očima. Knedlíky už měl studené a tak se šel znovu zeptat do kuchyně. Po pár minutách přišel a tvrdil, že plátci jsou. Pokýval jsem hlavou a slíbil, že se nevidíme naposled, což jsem nemyslel vážně. Přemýšlel jsem ale cestou, přebíjejíc hašlerkou bahnitou pachuť v ústech, jestli ten doklad do Semil poslat? Jestli je lepší být bráchanec Pavlíka Morozova a nebo se nad to povznést? Jestli je naděje narovnat pokřivené a jestli za rohem není ještě větší lupič, který si to víc zaslouží? Jestli by nebylo dobré poslat tam i hygienu? A co by po uzavření hospody a exemplární popravě kuchaře, ke které by zákonitě muselo dojít, dělal zbytek personálu? Kdo by zaměstnal toho nešťastného Pepu Pučmidráta, který dokáže strkat stokoruny do kasírky a asi nic moc víc? A proč není v lékáničce i toaletní papír?

Komentáře

  1. Tak pravil orsic, 3. 9. 2015 v 16.17 :

    Šli na výběrčího od lesa, teda ehm od automatu …
    Nicméně jsem si všiml v ex-Trautumberkových horách zvláštního paradoxu. Mezi dvěmi hotely s cedulemi „Na prodej“ se stavěl nový hotýlek. Zvláštní kraj, ale krásný 🙂

  2. Tak pravil RVHP, 3. 9. 2015 v 16.44 :

    Inu jest to kraj rázovitý, ovšem jak píší tuze pěkný.

  3. Tak pravil Siky, 4. 9. 2015 v 16.41 :

    Mohu požádati o tip na to ubytování s báječnými majiteli ?

  4. Tak pravil StochastikoS, 5. 9. 2015 v 17.07 :

    Měl jste na staříka poslat/udat Burešovy elektronické daňojedy. Ona se mu ta znojemská ještě vzpříčí v krku!

  5. Tak pravil RVHP, 7. 9. 2015 v 17.48 :

    Siky: Podnik se jmenuje Klecanda. A je myslím mimořádně fajn.

  6. Tak pravil Frantig, 9. 9. 2015 v 16.34 :

    Po nedávném pěším přejití 65 km Rýbrcoulovým královstvím jsem se zastyděl a začínám šetřit na automobil 😉

Vložit komentář